21 CO 175/2022 - 152

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], [ulice a číslo], [PSČ] 2) [anonymizována dvě slova], narozená dne [datum] bytem [adresa], [ulice a číslo], [PSČ] oba zastoupeni advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [ulice a číslo], [PSČ] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 7 C 57/2021 – 121 ze dne 12. dubna 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 12 729 Kč, a to k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 7 C 57/2021 – 121 ze dne 12. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2: pozemku p. č. st. [anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rozestavěná stavba, pozemku p. č. st. [anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rozestavěná stavba a pozemku p. [číslo] orná půda, to vše v obci a [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví]. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných na náhradu nákladů řízení částku ve výši 36 532 Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se požadovaného určení domáhal s tím, že žalovaní jsou jako manželé zapsáni v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], jako vlastníci uvedených nemovitostí. Jejich vlastnické právo mělo vzniknout na základě kupní smlouvy, kterou měl žalobce údajně podepsat společně se svou, dnes již bývalou, manželkou [jméno] [příjmení]. Popíral svůj podpis na kupní smlouvě, k jehož ověření mělo údajně dojít na České poště, s.p. [anonymizováno] [obec a číslo] dne [datum].

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy účastníků a svědkyně [jméno] [příjmení] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázané, že kupní smlouva ze dne [datum] byla dne [datum] podepsána žalobcem, když jeho podpis byl úředně ověřen, stejně jako podpisy dalších účastníků.

3. Soud prvního stupně se předně zabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a uzavřel, že tato podmínka je splněna, neboť bez jeho rozhodnutí o určení vlastnictví nemá žalobce možnost dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Jako předběžnou otázku posuzoval, zda žalobce podepsal dne [datum] kupní smlouvu.

4. Poté odkázal na ust. § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 2079 odst. 1 o.z., ust. § 2128 odst. 1 o.z., ust. § 560 o.z., ust. § 2080 o.z. a ust. § 261 odst. 2 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT, ust. § 13 odst. 1, 3 a 4AT a ust. § 14 odst. 1, 3 AT, za použití ust. 1 písm. b) a ust. § 4 písm. c) vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Uvedl, že neaplikoval ust. § 12 odst. 1 AT s tím, že„ zástupce žalovaných ve věci učinil stejně, jako by učinil, pokud by zastupoval pouze jednoho žalovaného“.

5. Soud prvního stupně konstatoval, že ověřovací doložka obsahuje náležitosti podle ust. § 12 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů a že Policie České republiky uzavřela, že se u podpisu žalobce nejedná o falzum, a žalovaný proti tomuto závěru nepodal stížnost, že žalovaný o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem věděl od závěru roku 2017, ale věc začal řešit až v roce 2020 a že v průběhu řízení měnil svá žalobní tvrzení (stejně jako v případě podaného trestního oznámení, kde následně přestal s Policií komunikovat). Zdůraznil, že jeho účastnickou výpověď považoval za nevěrohodnou a připomněl, že svědkyně uvedla, že s ním byla jednou před nějakou dobou na poště na [příjmení] a on se tam podepsal do knihy, přičemž kupní smlouva ze dne [datum] byla žalobcem podepsána na poště [obec a číslo], která sídlí na [příjmení] [anonymizováno] (evidenčně však na [anonymizována dvě slova]). Výpověď svědkyně hodnotil jako věrohodnou a dále poukázal na to, že žalovaní podali návrh na vklad kupní smlouvy ze dne [datum] na katastr nemovitostí až dne [datum], přičemž pokud by byl podpis žalobce padělán, bylo by bezpečnější předmětné nemovitosti převést na sebe co nejdříve. Zdůraznil, že žalobce nikdy nepodal (ani se nepokusil podat) návrh na vklad smlouvy o vypořádání společného jmění manželů a úpravě bydlení na dobu po rozvodu manželství ze dne [datum] do katastru nemovitostí, ač o této povinnosti věděl. Pokud žalobce uváděl, že sjednaná kupní cena za předmětné nemovitosti byla příliš nízká (2 000 000 Kč vs. 260 000 Kč), tak konstatoval, že tato skutečnost nečiní kupní smlouvu neplatnou, neboť splňuje všechny zákonné náležitosti, když obsahuje mj. přesné a určité určení kupní ceny. Námitku žalobce, že na kupní smlouvě ze dne [datum] jsou jeho dva podpisy, označil za nedůvodnou s tím, že uvedené nečiní předmětnou kupní smlouvu neplatnou, když oba podpisy žalobce jsou na stejné listině (spolu s podpisy paní [příjmení] – prodávající a žalovaných – kupujících). [příjmení] [příjmení], která podpis žalobce na předmětné kupní smlouvě ověřila, vyloučila navíc možnost, že by ji podepsal namísto žalobce někdo jiný. Zdůraznil, že pokud by přijal (účelový) výklad žalobce, stačilo by ke zneplatnění jakékoli úředně ověřené smlouvy následně připojit další svůj podpis, což by k jistotě právních jednání jistě nepřispělo.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a předně poukazoval na nesprávnost ověřovací doložky jeho údajného podpisu na kupní smlouvě. Za nestandardní označil i chronologický sled jednotlivých podpisů účastníků. Soudu prvního stupně dále vytýkal, že nenechal provést znalecké zkoumání jeho údajných podpisů na předmětné kupní smlouvě, byť to řádně navrhl a že se rovněž nezabýval neúměrností plnění, které měl žalobce za převod nemovitostí obdržet. Zdůrazňoval, že od počátku tvrdil, že kupní smlouvu neuzavřel, takže svá tvrzení neměnil. Poukazoval naopak na různé výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a na to, že předmětná smlouva je nicotná. Nad rámec pak konstatoval, že se cítí zoufalý a podvedený, a že ani nedostal uhrazenu žádnou kupní cenu. Dovozoval, že byl zneužit jeho cestovní pas z důvodu, že nedošlo k úhradě vypořádání [příjmení] [jméno] [příjmení]. Připomínal, že žije v předmětných nemovitostech, investoval do nich sta tisíce a žalovaní se na nich nikdy nepodíleli. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno nebo aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Argumentaci žalobce o nesprávnosti ověřovací doložky označili za účelovou, neboť z kupní smlouvy je patrné, že prvním, kdo na této listině ověřil svůj podpis, je 1. žalovaný. Připomínali, že současně s úředním ověřením jeho podpisu pracovník České pošty, s.p. celou smlouvu opatřil přelepkou a razítkem, na němž je uvedeno číslo razítka [anonymizováno], tzn. totéž číslo razítka České pošty, s.p. je pak i v otisku razítka u podpisu úředníka ověřujícího podpis žalovaného [jméno] [příjmení]. V době, kdy žalobce spolu s [jméno] [příjmení] ověřovali své podpisy na kupní smlouvě, byla již tato opatřena uvedenou přelepkou a razítkem České pošty, s.p. Konstatovali, že skutečnost, že ověřovací doložky nebyly (vyjma ověřovací doložky 2. žalované) umístěny přímo za text smlouvy, ale až na její druhé straně (když je zřejmé, že smlouva byla vytištěna oboustranně), za situace, kdy po ověření podpisu prvního účastníka této smlouvy byla celá smlouva neoddělitelně spojena sešitím a přelepkou s razítkem, nemůže činit ověření pravosti podpisu neplatným. Další odvolací argumentaci, týkající se chronologického sledu podpisů, označili za zcela irelevantní, stejně jako namítanou neúměrnost plnění. Zdůrazňovali, že žádný obecně právní předpis nestanoví minimální výši kupní ceny za nemovitost mezi soukromými osobami. Stran hodnověrnosti [jméno] [příjmení] poukazovali na to, že z hlediska hodnocení důkazu v tomto řízení vypovídala jako svědkyně, tzn. pod hrozbou trestní sankce, na rozdíl od podání vysvětlení na Policii ČR. K výpovědi svědkyně připomínali, že tato svojí výpovědí v neprospěch žalobce riskovala další ataky ze strany žalobce, který jí opakovaně ničí a vyhazuje věci, vyhazuje i ji samotnou z domu, a to v takové míře, že na místě musí opakovaně zasahovat hlídka Policie ČR, což se m.j. opětovně i stalo. Připomínala, že o převodu nemovitostí na syna žalovaných, popř. na žalované, se v rodině mluvilo často a že žalobce již od roku 2017 nehradí daň z nemovitosti, kterou až do té doby hradil. Dovozovali, že si byl velmi dobře vědom, že tato daňová povinnost již přešla na žalované.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Žalobcem vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem, neobstojí. Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 749/2005 ze dne 15. 9. 2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 ze dne 10. 11. 2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2712/2008 ze dne 13. 8. 2009, a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999, a sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

12. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

13. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

14. Soud prvního stupně v odst. 38 a 39 taktéž vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nesouvislost s předmětem sporu (odst. 38) a nadbytečnost (odst. 39), jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud se ztotožňuje se všemi jeho závěry, tam uvedenými, a pro stručnost na ně odkazuje. Neprovedení uvedených důkazů tedy nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalobce o jím tvrzených skutečnostech, neboť bylo prokázáno tvrzení žalovaných, že kupní smlouva byla dne [datum] podepsána žalobcem a že tedy k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí došlo platnou kupní smlouvou, když podpisy účastníků byly řádně úředně ověřeny.

15. Je třeba přisvědčit správnosti dalšího závěru soudu prvního stupně, že kupní smlouva splňuje všechny zákonné náležitosti, neboť m.j. obsahuje i přesné a určité určení kupní ceny. Jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 5040/2007 ze dne 11. 2. 2008 byl namístě, neboť se jedná o přiléhavou judikaturu, která dopadá i na posuzovanou věc.

16. Pokud žalobce ve svém odvolání uváděl, že chronologický sled jednotlivých podpisů účastníků na kupní smlouvě je nestandardní, nelze s touto argumentací souhlasit. Žádný právní předpis totiž neupravuje, v jakém pořadí mají kontrahenti smlouvy tuto podepisovat.

17. Jestliže byla předmětná kupní smlouva podepsána nejprve 1. žalovaným (podpis ověřen na České poště, s.p. dne [datum]), poté bývalou manželkou žalobce [jméno] [příjmení] a žalobcem (podpisy ověřeny na České poště, s.p. dne [datum]) a nakonec 2. žalovanou (podpis ověřen na České poště, s.p. dne [datum]), není na takovémto pořadí nic nestandardního.

18. Provedený způsob vyznačení legalizace všech čtyř podpisů byl zcela v souladu s vyhláškou č. 36/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu (dále jen„ vyhláška“).

19. Podle jejího ust. § 3 odst. 1 se legalizace vyznačí formou ověřovací doložky. Vzory ověřovací doložky jsou stanoveny v přílohách č. 3 a 4 k této vyhlášce. Podle odst. 2 jestliže se soubor listin při legalizaci pevně spojuje do svazku, spojí se sešitím, které se přelepí. Přelepka se opatří otiskem úředního razítka z obou stran tak, že část otisku úředního razítka je otištěna na listině. Podle odst. 3 není-li na listině, na které je legalizován podpis, dostatek místa pro vyznačení ověřovací doložky, vyznačí se ověřovací doložka na samostatném listu papíru pevně spojeném s listinou způsobem uvedeným v odst. 2.

20. Ověřovací doložky pro legalizaci podpisů všech kontrahentů kupní smlouvy odpovídají vzoru v příloze č. 3 vyhlášky a jejich umístění je zcela v souladu s ust. § 3 odst. 3 vyhlášky. Všechny rovněž obsahují náležitosti podle ust. § 12 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů, na které správně odkázal soud prvního stupně.

21. U prvních třech uvedených kontrahentů jsou umístěny na zadní straně posledního listu smlouvy a ověřovací doložka pro legalizaci podpisu 2. žalované, která se podepsala jako poslední, je zcela logicky umístěna jako první, tedy hned pod koncem textu smlouvu. Tuto logiku spatřuje odvolací soud v tom, že by se text této doložky za předchozí tři doložky nevešel a proto ji úřednice České pošty, s.p. umístila přímo pod text kupní smlouvy. Lze tedy uzavřít, že všechny ověřovací doložky jsou umístěny na listině, u níž byly podpisy legalizovány.

22. Celá kupní smlouva, sestávající ze tří listů, je dále opatřena přelepkou (v souladu s ust. § 3 odst. 2 vyhlášky) a otiskem úředního razítka, na němž je uvedeno stejné číslo razítka (594), použitého při ověřování prvního podpisu na smlouvě, tedy 1. žalovaného.

23. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

24. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

25. Jediného pochybení se prvostupňový soud dopustil při rozhodování o nákladech řízení, kdy nesprávně vyložil ust. § 12 odst. 4 AT. Okolnost, že„ advokát zastupoval dva žalované pouze z důvodu, že tito vystupovali na straně žalovaných jako kupující na základě kupní smlouvy“, není pro snížení odměny advokáta rozhodná, stejně jako tzv. vynaložení přesně stejného úsilí, jako když by předmět řízení nabyl kupní smlouvou jen jeden ze žalovaných manželů do svého výlučného vlastnictví. Jak vyplývá z uvedeného zákonného ustanovení, tak jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, a to bez ohledu na to, o jaké osoby se jedná. Právě toto snížení odměny u každé zastupované osoby představuje tzv. vynaložení menšího úsilí. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud dovodil, že„ by opačný postup ve svém důsledku zároveň znamenal ničím neodůvodněnou sankci pro žalobce, který by byl nucen zaplatit podstatně vyšší náhradu nákladů řízení jenom proto, že kupní smlouvou nabyli nemovitosti manželé a nikoli jedna osoba“.

26. Odvolací soud konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a při vyčíslení náhrady nákladů řízení se dopustil pouze výše uvedeného pochybení. Odvolací soud proto jeho výrok II. změnil toliko tak, že náklady činí 54 537 Kč, jinak jej potvrdil. Pokud jde o jednotlivé úkony, tak odkazuje na jejich správné vyjmenování soudem prvního stupně se zdůrazněním, že jeden hlavní úkon (za každého ze zastupovaných žalovaných) činí 2 480 Kč, když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT, při zastupování dvou osob podle ust. § 12 odst. 4 AT.

27. Otázka, kolik paušálních náhrad hotových výdajů přísluší advokátu zastupujícímu více účastníků, je v soudní praxi řešena nejednotně. Podle ust. § 13 odst. 3 AT zahrnuje paušální náhrada hotové výdaje na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Tato paušální náhrada má zjednodušit výpočet nákladů právního zastoupení, aby nebylo třeba evidovat a dokládat drobné výdaje pravidelně spojené s poskytováním právních služeb. Z paušální povahy náhrady pak vyplývá, že v konkrétním případě mohou být skutečné náklady nižší či vyšší. Při určení paušální náhrady zákonodárce patrně vycházel z průměrných výdajů, které jsou s poskytnutím jednoho úkonu právní služby obvykle spojeny. S ohledem na paušální povahu náhrady pak není významné, že při zastoupení více osob uvedené náklady mohou (ale nemusí) být vyšší. Tato úvaha vede k závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Ve prospěch tohoto výkladu svědčí i dikce ust. § 13 odst. 3 AT, podle něhož paušální náhrada výdajů činí částku 300 Kč na jeden úkon právní služby, neboť i v případě, že advokát zastupuje dva a více účastníků a provede při tom nějaký úkon právní služby, jde stále o jeden úkon (např. podání žaloby), bez ohledu na to, kolik účastníků advokát zastupuje. Tomuto názoru odpovídá i praxe řady senátů Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 42/2014, 21 Cdo 43/2014 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1263/2012 ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011 ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2158/2011 ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 239/2014 ze dne 21. 5. 2014, a sp. zn. 32 Cdo 3295/2012 ze dne 24. 6. 2013) a rovněž praxe Nejvyššího správního soudu ČR (srov. např. jeho rozsudky sp. zn. 2 Aos 1/2013 ze dne 24. 7. 2013, nebo sp. zn. 6 As 95/2014 ze dne 25. 6. 2014). V tomto případě tedy zůstává správným osm paušálních úhrad hotových výdajů po 300 Kč, jak to uvedl soud prvního stupně.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalovaným vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny čtyřmi hlavními úkony po 2 480 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 2x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána opět ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT, při zastupování dvou osob podle ust. § 12 odst. 4 AT), a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 2 209,20 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaných tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 12 729 Kč a jejich náhrada jim byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení