21 Co 19/2022-456

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení náhrady škody a bezdůvodného obohacení k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 10. 2021 č. j. 12 C 25/2019 – 372 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku pod bodem I, pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 87 353 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % za dobu od 4. 6. 2019 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku pod bodem I se rozsudek okresního soudu mění takto: Žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7 159 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % za období od 4. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem.

IV. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 94 512 Kč se zákonným úrokem z prodlení výši 9,75 % ročně z částky 94 512 Kč za období od 4. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení zbývajících 117 120 Kč se zákonným úrokem z prodlení výši 9,75 % ročně z částky 117 120 Kč za období od 4. 6. 2019 do zaplacení, a úhrady zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 211 632 Kč za období od 1. 5. 2019 do 3. 6. 2019 (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Okresní soud projednával žalobu, kterou se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby, o kterém bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 3. 6. 2020 č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2020 č. j. [číslo jednací], a po změně žaloby, která byla připuštěna usnesením okresního soudu ze dne 7. 6. 2021 č. j. [číslo jednací], domáhala proti žalovanému zaplacení celkem částky 211 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 1. 5. 2019 do zaplacení, z toho zaplacení částky: a) 57 000 Kč jako bezdůvodného obohacení za faktické užívání pozemku parc. [číslo] v obci [obec], kat. území [obec] u [obec] žalovaným za období od 1. 3. 2016 do 30. 4. 2019 b) 54 632 Kč jako bezdůvodného obohacení za faktické užívání rodinného domu stojícího na pozemku parc. [číslo] v obci [obec], kat. území [obec] u [obec] žalovaným, a to za období od 1. 3. 2016 do 31. 7. 2018 v rozsahu podílu a poté za období od 1. 8. 2018 do 30. 4. 2019 v rozsahu 100 % c) 100 000 Kč jako náhrady škody za odstranění vedlejších staveb – účelových staveb, sklípku, chléva a kolny.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítal, že žalobkyně nikdy nebyla vlastníkem pozemku par. [číslo] v obci [obec] k. ú. [obec] u [obec] a není tedy aktivně legitimována k podání takové žaloby. Tvrdil, že příklep, kterým měla žalobkyně získat nemovitosti, byl nezákonný. Odmítal, že by nemovitosti užíval bez právního důvodu a že by se na úkor žalobkyně obohacoval. Poukazoval na skutečnost, že dům je rozestavěnou stavbou, nebyl zkolaudován, stejně tak jako vedlejší stavby, a proto není možno ho užívat, ani žádat bezdůvodné obohacení. Odstranění staveb bez stavebního povolení nemůže být skutečností, která by zakládala právo na náhradu škody. Namítal, že žaloba je zjevným zneužitím práva, a jako taková nemůže být úspěšná. Okresní soud věc posuzoval podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] který nabyla do svého vlastnictví darovací smlouvou ze dne 4. 6. 1970 registrovanou Státním notářstvím v Náchodě dne 5. 6. 1970 pod R I. [číslo], a dále výlučným vlastníkem rozestavěného domu nyní bez č.p. (dříve [adresa]) na pozemku parc. [číslo] vše v obci [obec] a k.ú. [obec] u [obec], a to na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě č. j. [číslo jednací] ze dne 9. 5. 2018 o udělení příklepu, které bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. [číslo jednací] ze dne 29. 6. 2018, které nabylo právní moci dne 23. 7. 2018. Žalovanému nesvědčí k předmětným nemovitostem vlastnické ani jiné právo, které by ho opravňovalo předmětné nemovitosti užívat. Žalovaný přesto fakticky předmětné nemovitosti užíval minimálně do 22. 8. 2019. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně není vlastníkem předmětných nemovitostí a není tedy ve věci aktivně legitimována, poukázal okresní soud na řízení, ve kterých byly otázky vlastnictví předmětných nemovitostí opakovaně řešeny před soudy všech instancí. Naposledy se Okresní soud v Náchodě touto otázkou podrobně zabýval ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 230/2013 a sp. zn. 15 C 243/2018, ve kterých dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s [titul] [jméno] [příjmení] platnou darovací smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu pozemku, který nebyl v době uzavření darovací smlouvy nezastavěným stavebním pozemkem, když ani rozhodnutí o odnětí pozemků zemědělské výrobě ze dne 13. 5. 1970 ani následně vydané územní rozhodnutí dne 14. 5. 1970 nemohla nabýt právní moci, neboť nebylo prokázáno jejich řádné doručení. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2016 Okresní soud v tomto směru poukázal na skutečnost, že k obdobnému názoru dospěl i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 22. 5. 1998, č. j. [číslo jednací], kterým jako odvolací soud rozhodoval přímo ve sporu účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a uzavřel, že pozemek je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Závazný právní názor v tomto smyslu vyslovil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 4464/2014 - 201, jímž rozhodl o dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. [číslo jednací], kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 10. 2013 č. j. [číslo jednací]. V minulosti byla již rovněž vyvrácena námitka žalovaného, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] nabyl vydržením. V tomto směru okresní soud odkázal na rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 7. 1997 č. j. [číslo jednací], podle kterého žalovaný nemohl vlastnické právo vydržet z důvodu absence dobré víry, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2006 č. j. 6 C 104/2006 - 75, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se [anonymizováno]. [příjmení] domáhal určení, že je vlastníkem předmětné parcely v důsledku vydržení. V otázce vlastnictví rozestavěného domu na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] odkázal okresní soud na usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2018, č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2018, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci 23. 7. 2018 a kterým soud udělil příklep k rozestavěnému domu [adresa] a účelovým stavbám společně postaveným s doplňkovou funkcí k hlavní budově na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] žalobkyni, a následně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019 č. j. [číslo jednací], kterým bylo odmítnuto dovolání žalovaného. Jako nedůvodnou shledal okresní soud rovněž námitku žalovaného, že není možno uplatnit žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že byl užíván rodinný dům, který nebyl zkolaudovaný. Soud přitom vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, podle níž vzniku ani kvantifikaci bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu či z neplatného právního důvodu nikterak nebrání sama o sobě okolnost, že užívaná nemovitost (byt, nebytový prostor apod.) nebyla zkolaudována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014 či rozsudek ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Okresní soud přitom vycházel ze závěru, že předmětný rozestavěný dům byl v rozhodném období let 2016 – 2019 pronajímatelný, o čemž svědčí nejen závěry znaleckého posudku, ale i faktický stav věci, kdy žalovaný v rodinném domě skutečně dlouhodobě bydlel a nemovitost užíval i jinak (skladoval nábytek apod.). Ohledně jednotlivých nároků uplatněných žalobkyní pak okresní soud dospěl k následujícím závěrům: Protože žalovaný nejméně do 22. 8. 2019 užíval bez právního důvodu pozemek parc. [číslo] na něm stojící rozestavěný dům, vše v k. ú. [obec] u [obec] ve výlučném vlastnictví žalobkyně, vzniklo mu bezdůvodné obohacení, za které je povinen poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu, která byla vyčíslena na základě znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení], a to v případě bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako obvyklé nájemné za užívání obdobného pozemku v daném místě a čase za období od 1. 3. 2016 do 31. 12. 2016 v částce 10 679 Kč, za rok 2017 v částce 11 865 Kč, za rok 2018 v částce 13 843 Kč a za období od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019 v částce 5 273 Kč, tj. celkem ve výši 39 880 Kč; a v případě bezdůvodného obohacení za užívání rozestavěného domu podle ceny nemovitosti (neboť nebylo možno najít obdobné nemovitosti pro porovnání výše nájemného) se zohledněním jejího aktuálního stavu. Současně okresní soud vycházel z toho, že za období, kdy nemovitost byla v podílovém spoluvlastnictví, může žalobkyně žádat bezdůvodné obohacení z tzv.„ nadužívání“ podílu druhým spoluvlastníkem (odkázal např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Žalobkyni tak za užívání nemovitostí v období od 1. 3. 2016 do 31. 7. 2018 náleží bezdůvodné obohacení ve výši podílu a v období od 1. 8. 2018 do 30. 4. 2019 v rozsahu 100 %. Dle výše uvedeného náleží žalobkyni náhrada bezdůvodného obohacení za období od 1. 3. 2016 do 31. 12. 2016 v částce 16 965 Kč (při ročním nájemném 40 715 Kč a podílu ), za rok 2017 v částce 21 746 Kč (při ročním nájemném 43 491 Kč a podílu ), za období od 1. 1. 2018 do 31. 7. 2018 v částce 13 495 Kč (při ročním nájemném 46 267 Kč a podílu ), za období od 1. 8. 2018 do 31. 12. 2018 v částce 19 278 Kč (při ročním nájemném 46 267 Kč a podílu 100 %) a za období od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019 v částce 16 348 Kč (při ročním nájemném 49 043 Kč a podílu 100 %). Náhrada za užívání rozestavěného domu za období od 1. 3. 2016 do 30. 4. 2019 byla tedy vyčíslena celkem na částku 87 832 Kč. Při stanovení nároku žalobkyně však okresní soud musel přihlédnout k tomu, že absence kolaudace stavby je vadou, která by dle znaleckého posudku snižovala běžné tržní nájemné odhadem o 20 – 30 %. V daném případě považoval za odpovídající slevu 25 % a bezdůvodné obohacení za užívání domu tak vyčíslil na 65 874 Kč. Jelikož ale žalobkyně v této části žaloby uplatňovala pouze nárok co do výše 54 632 Kč, byl soud jejím návrhem vázán, nemohl uvedenou částku sám překročit a přiznal žalobkyni za bezdůvodné obohacení v této části nároku 54 632 Kč. Pokud se jedná o nárok žalobkyně na náhradu škody za odstranění vedlejších staveb – účelových staveb, sklípku, chléva a kolny, dospěl okresní soud k závěru, že v této části není žaloba důvodná. Žalobkyně tvrdila, že vlastnické právo k vedlejším stavbám nabyla společně se stavbou hlavní příklepem podle usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2018 č.j. [číslo jednací]. V průběhu řízení však bylo prokázáno, že podle předchozího znaleckého posudku [jméno] [příjmení] přístavby – kolna, chlév a přístřešek byly již při jeho osobní návštěvě na místě samém v roce 2015 zbourány a fakticky tedy neexistovaly. Okresní soud uzavřel, že demolicí těchto vedlejších staveb došlo k úplnému zániku věcí, a v jeho důsledku také k absolutnímu zániku vlastnického práva k těmto vedlejším stavbám. Uzavřel, že žalobkyně příklepem v roce 2018 nemohla nabýt do svého vlastnictví vedlejší stavby, které fakticky již od roku 2015 neexistovaly. Protože se tak žalobkyně nikdy nestala výlučným vlastníkem těchto staveb, nemohla jí jejich demolicí ani vzniknout žádná újma (škoda), která by jí měla být podle § 2894 o.z. nahrazena. Na tom nic nemění skutečnost, že v usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2018 č. j. [číslo jednací], je přímo uvedeno, že žalobkyně nabývá, včetně„ účelových staveb společně postavených s doplňkovou funkcí k hlavní budově na pozemku par. [číslo]“. Žalobkyně nemohla být ani v dobré víře v existenci těchto staveb, neboť byla účastnicí řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byl vypracován znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že tyto vedlejší stavby už neexistují a se kterým měla možnost se seznámit. Ostatně i ocenění nemovitostí v rámci exekučního řízení již zohledňovalo skutečnost, že vedlejší stavby byly zbourány a přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalobkyně sama již v r. 2014 podávala oznámení na Policii ČR ohledně aktivit žalovaného - bourání drobných staveb. Okresní soud proto v této části žádnou škodu za zbourané vedlejší stavby nepřiznal. Jako nedůvodnou shledal okresní soud námitku částečného promlčení, kterou uplatnil žalovaný s tím, že žaloba nebyla dostatečně určitá, jednoznačná, a za řádně podanou by měla být považována až po jejím doplnění. Okresní soud zde odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které hmotněprávní i procesněprávní následky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, které tak má za následek stavení běhu promlčecí lhůty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1440/2001 anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4802/2010). Konečně, okresní soud ani neshledal, že by šlo žalobu hodnotit jako šikanózní či zneužívající práva ve smyslu § 8 o.z. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by primárním cílem jejího podání bylo něco jiného, než k čemu svou podstatou směřuje, totiž dosáhnout vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy žalovaný dlouhodobě užíval nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně bez jakéhokoli právního důvodu. S ohledem na uvedené skutečnosti shledal okresní soud žalobu důvodnou co do částky 94 512 Kč (54 632 + 39 880 Kč) a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010) žalobkyni spolu s touto částkou přiznal právo na úroky z prodlení v zákonné výši od 4. 6. 2019 do zaplacení, když žaloba ve věci samé byla žalovanému zaslána dne 2. 6. 2019, povinnost vydat bezdůvodné obohacení tedy nastala dne 3. 6. 2019 a protože žalovaný tuto povinnost nesplnil, dostal se dnem 4. 6. 2019 do prodlení. Ve zbývající části, tj. co do částky 117 120 Kč se zákonným úrokem z prodlení výši 9,75 % ročně z částky 117 120 Kč za období od 4. 6. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 211 632 Kč za období od 1. 5. 2019 do 3. 6. 2019 byla žaloba zamítnuta. Současně okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. O nákladech státu soud rozhodl tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, když oba účastníci řízení byli zcela osvobozeni od placení soudních poplatků.

4. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobkyně i žalovaný.

5. Žalobkyně své odvolání směřovala proti výrokům pod body II/ a III/, přičemž uvedla, že nemá žádné námitky proti závěrům okresního soudu o uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, pokud jí byla přiznána částka 39 880 Kč, ani proti nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání rozestavěného domu ve výši 54 632 Kč. Odvoláním napadla rozhodnutí v části, ve které jí soud nepřiznal nárok na náhradu škody za odstraněné vedlejší stavby. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že stavby byly již v r. 2015 zbourány, došlo tak k jejich zániku a tedy i k absolutnímu zániku vlastnického práva, v jehož důsledku nemohla tyto stavby nabýt příklepem v r. 2018 do svého vlastnictví. Namítala, že žalovaný svým jednáním neustále oddaloval jakékoliv vypořádání spoluvlastnictví ke stavbám, tyto sám užíval, přestavoval, měnil a znehodnocoval, aniž by žalobkyně byla schopna tomuto jednání zabránit. V řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci byl žalobkyni ohledně předmětných staveb udělen příklep, určil soud cenu předmětu výkonu rozhodnutí ve vztahu k vymezenému předmětu výkonu, kterým byla jak hlavní stavba rodinného domu, tak i stavby vedlejší. Namítala, že v průběhu řízení nemohla kontrolovat stav předmětu výkonu rozhodnutí, vycházela z obsahu usnesení o příklepu a je přesvědčena, že vydražila i stavby vedlejší. Svou dobrou víru opírala o příslušná rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]. Uvedla, že skutečný stav předmětu výkonu rozhodnutí a dražených nemovitostí zjistila až po nabytí vlastnického práva. Tvrdila, že žalovaný stavby odstranil v rozporu se zákonem v době, kdy probíhala řízení o výkon rozhodnutí. Dovozovala, že se proto po právu domáhá náhrady škody, je si přitom vědoma závěru znaleckého posudku zpracovaného ve vedeném řízení znalcem [jméno] [příjmení], který vyčíslil škodu vzniklou odstraněním vedlejších staveb na částku 48 540 Kč. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu prvého stupně změnil tak, že žalobnímu návrhu žalobkyně vyhoví též v části týkající se náhrady škody ve výši 48 540 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně za období od 4. 6. 2019 do zaplacení a v návaznosti na to, aby žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním i odvolacím soudem.

6. Žalovaný svým odvoláním napadal rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I/. Namítal, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Připomněl, že v řízení vznesl několik námitek, které byly soudem prvního stupně posouzeny po právní stránce nesprávně. V prvé řadě se jedná o námitku, že žalobkyně není vlastníkem pozemku par. [číslo] není tedy ve věci aktivně legitimovaná. Připustil, že si je vědom toho, že tato otázka byla opakovaně řešena v předchozích řízeních, nadále je však přesvědčen o tom, že nebyla vyřešena správně a její posouzení v jiných řízení není pro předmětnou věc závazné. V odvolání proto zopakoval argumentaci přednesenou v průběhu řízení před okresním soudem s tím, že nesouhlasí se závěry vyjádřenými okresním soudem v napadeném rozsudku a domnívá se, že jsou v rozporu s tím, jak Nejvyšší soud obdobné otázky (důkazní sílu veřejných listin) posuzuje v jiných řízeních, např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1722/2006. Poukazoval na to, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že„ Veřejné listiny potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno.“ Zdůraznil, že v daném případě je v notářském zápisu o darovací smlouvě ze dne 4. 6. 1970 uvedeno, že jde o stavební parcelu a je nutno presumovat, že notář, který předmětnou darovací smlouvu registroval, postupoval podle ustanovení § 63 odst. l tehdy platného notářského řádu. Charakter veřejné listiny má pak nepochybně i následně vydané stavební povolení, které by jistě vydáno nebylo, pokud by předchozí územní rozhodnutí nebylo pravomocné. Dovozoval, že charakter těchto veřejných listin ve svých důsledcích znamená to, že se presumuje správnost jejich obsahu. S ohledem na presumpci správnosti veřejných listin tedy, podle názoru žalovaného, měl soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí dospět k závěru, že ke dni uzavření darovací smlouvy muselo jít o nezastavěný stavební pozemek, že žalobkyně není jeho vlastníkem a není k podání žaloby aktivně legitimována. Nesouhlasil s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s jeho námitkou, že on sám se stal vlastníkem pozemku [parcelní číslo] na základě vydržení, a námitky měl rovněž proti určení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. [číslo] rozestavěné stavby rodinného domu. Znalecký posudek znalce [příjmení] považoval za nesprávný a namítal nesprávnost postupu při výpočtu bezdůvodného obohacení, neboť podstatná část pozemku [parcelní číslo] je zastavěna stavbou rozestavěného domu a je tedy vyloučeno, že by žalovaný mohl předmětný pozemek užívat za situace, kdy je zastavěn stavbou ve vlastnictví žalobkyně. Namítal, že při výpočtu bezdůvodného obohacení lze přihlížet maximálně toliko k té části pozemku p. [číslo] která není zastavěna. Dodal, že nepochybně lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že v běžné praxi jsou pronajímány pozemky s rodinnými domy. Praxe je ovšem v takových případech vždy taková, že se sjednává nájemné jako celek a nerozlišuje se zvlášť nájemné za dům a za pozemek. Ostatně i znalecký posudek znalce [příjmení] jako srovnávací vzorky bere výhradně pozemky nezastavěné, u kterých pak znalec stanovil průměrnou cenu nájemného za 1 m2. V takovém případě však, dle názoru žalovaného, nelze při stanovení výše bezdůvodného obohacení počítat s tou částí pozemku, která je zastavěna stavbou. Pokud by se mělo uvažovat tak, jak činí soud prvního stupně, tedy že se běžně pronajímají stavby spolu s pozemkem, pak by zadání posudku mělo zkoumat obvyklé nájemné za situace, kdy je pronajímána stavba současně s pozemkem, na kterém stojí a který jej obklopuje. Nesprávnost znaleckého posudku spatřoval i v tom, že znalec [příjmení] učinil subjektivní a ničím nepodložený odhad o tom, že absence kolaudace má vliv na snížení ceny nájmu o 20 až 30 %. Vzhledem k absenci kolaudace nedošlo ani k „ ochuzení oprávněného subjektu“, které je předpokladem vznik bezdůvodného obohacení. Uvedl, že si je vědom toho, jaké právní názory zaujal Nejvyšší soudu, mimo jiné, v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 17/2014 a 28 Cdo 3105/2020, považoval je však za nesprávné. Trval rovněž na námitce zneužití práva a vytýkal okresnímu soudu, že se s ní vypořádal nesprávně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku změnil a žalobu zamítl. Pro případ, že by napadený rozsudek byl potvrzen či změněn a byla uložena mu nějaká platební povinnost, navrhl, aby mu bylo umožněno zaplatit danou částku ve splátkách, protože s ohledem na své majetkové poměry, které jsou patrné z rozhodování o ustanovení zástupce, není schopen jednorázového zaplacení takto vysoké částky.

7. K odvolání žalobkyně žalovaný uvedl, že v části týkající se náhrady škody za odstranění vedlejších staveb považuje rozsudek okresního soudu za správný. Zdůraznil, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že vedlejší stavby již v roce 2015 fakticky neexistovaly a že si žalobkyně musela být této skutečnosti vědoma z důvodů, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku úplného zániku věcí došlo také k absolutnímu zániku vlastnického práva k těmto vedlejším stavbám, které tak žalobkyně nemohla nabýt příklepem v roce 2018, jde o závěr zcela logický a správný. Nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že nevěděla o tom, že stavby v době příklepu neexistují a že byla v dobré víře, že v rámci příklepu nabývá i předmětné vedlejší stavby. Zdůraznil, že okresní soud ve svém rozhodnutí detailně popsal, proč žalobkyně nemohla být v dobré víře. Navíc, i kdyby žalobkyně v dobré víře byla, tak jen na základě takové dobré víry by stejně nemohla nabýt vlastnictví k věcem, které v době udělení příklepu fakticky neexistovaly. V uvedené části proto navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

8. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné a bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o.s.ř.“), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. Převzal skutková zjištění okresního soudu a doplnil dokazování dodatkem znaleckého posudku a výslechem znalce [jméno] [příjmení]. Dodatkem znaleckého posudku [číslo] – dodatkem č. 1 ze dne 13. 4. 2022 vzal odvolací soud za prokázané, že po odečtení výměry zastavěné plochy podle geometrického plánu představuje zbývající část pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] výměru 649 m2 a obvyklé roční nájemné za obdobné pozemky činilo v r. 2016 částku 8 762 Kč, v r. 2017 částku 9 735 Kč, v r. 2018 částku 11 358 Kč a v r. 2019 částku 4 327 Kč. Výslechem znalce měl odvolací soud za prokázané, že pokud znalec v posudku [číslo] snížil cenu nájmu u rozestavěné nezkolaudované stavby o 20 % až 30 %, jednalo se o jeho úvahu. Stanovená konečná cena nájmu by měla odpovídat reálnému užitku.

9. Krajský soud skutkové závěry učiněné okresním soudem a po zhodnocení důkazů, které provedl sám (§ 132“ o.s.ř”.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a odvolání žalovaného je důvodné pouze z části.

10. Pokud se jedná o skutková zjištění a právní závěry okresního soudu k otázkám vlastnictví předmětných nemovitostí žalobkyní a její aktivní legitimace, k námitce vydržení vlastnického práva žalovaným a k otázce náhrady škody za odstraněné vedlejší stavby, odvolací soud se s těmi závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na úplné a přiléhavé odůvodnění rozsudku okresního soudu. Pouze s ohledem na odvolací námitky účastníků dodává následující:

11. Žalobkyně svým odvoláním brojila proti výrokům pod body II/ a III/ rozsudku okresního soudu, a to pouze co do částky 48 540 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala jako náhradu škody za odstraněné vedlejší stavby, přičemž při upřesnění požadované částky (původně žalováno 100 000 Kč) vycházela z posudku znalce [jméno]. [příjmení]. Z obsahu spisu má odvolací soud shodně s okresním soudem za prokázané, že předmětné vedlejší stavby zanikly a neexistovaly již v r. 2015 a žalobkyně si této skutečnosti musela být vědoma. To vyplývá nejen ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem [jméno]. [příjmení] dne 21. 7. 2015 pod [číslo] pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě sp. zn. [spisová značka], ve kterém je uvedeno, že dům je bez vedlejších staveb, které byly ještě před vypracováním tohoto posudku zbourány, ale i z Opatření vydaného Policií ČR, územní odbor Náchod, pracoviště OOP Jaroměř dne 5. 3. 2014, které reaguje na oznámení žalobkyně, že žalovaný od září 2008 bourá drobnou stavbu (chlév, nutriárna). Protože vedlejší stavby zanikly, došlo k absolutnímu zániku vlastnického práva, které fakticky přestalo existovat, a nemohla ho již nabýt žádná další osoba. Vlastnictví předmětných nemovitostí tedy nemohla nabýt ani žalobkyně, a to bez ohledu na skutečnost, že jsou tyto stavby uvedeny v usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2018 č. j. [číslo jednací] o příklepu. Uvedením těchto staveb v rozhodnutí o příklepu nedošlo ani k finančnímu poškození žalobkyně, neboť výchozí cena byla stanovena dle znaleckého posudku, který zánik staveb deklaroval a neobsahoval tedy ani jejich ocenění. Pokud tedy k odstranění staveb došlo ještě v době, kdy nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví účastníků, mohla by žalobkyni vzniknout škoda pouze v rozsahu hodnoty odstraněných staveb. V této souvislosti však nelze přehlédnout skutečnost, že žalovaný v průběhu řízení, a to při jednání soudu konaném dne 11. 8. 2021 vznesl ve vztahu k bezdůvodnému obohacení za užívání vedlejších staveb námitku promlčení. Právo na náhradu škody se podle § 629 o. z. promlčuje ve tříleté subjektivní lhůtě, přičemž pro počátek jejího běhu je rozhodná vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě (§ 620 o.z.). Žalobkyně, která byla účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě sp. zn. [spisová značka], se tak nejpozději ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem [jméno]. [příjmení] v r. 2015 dozvěděla, že vedlejší stavby byly žalovaným odstraněny. Subjektivní promlčecí lhůta tedy skončila nejpozději 31. 12. 2018, zatímco žalobkyně svůj nárok uplatnila u soudu až žalobou podanou dne 15. 2. 2019 a upřesněnou dne 3. 5. 2019, tj. po marném uplynutí promlčecí lhůty. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti tedy okresní soud rozhodl správně, když návrh žalobkyně na náhradu škody za odstraněné stavby jako nedůvodný zamítl.

12. Žalovaný v odvolání zopakoval námitky uplatněné již v řízení před okresním soudem, a to zejména, že žalobkyně není vlastníkem předmětných nemovitostí, které naopak vlastní žalovaný v důsledku vydržení. K těmto námitkám odvolací soud zcela odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku okresního soudu, se kterým se zcela ztotožňuje. Uvedenými námitkami se již v minulosti v několika různých řízeních zabývaly soudy všech stupňů a opakovaně přitom dospěly k závěrům, které jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto směru okresní soud odkázal mimo jiné na rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 7. 1997 č. j. [číslo jednací], podle kterého žalovaný nemohl vlastnické právo vydržet z důvodu absence dobré víry, a dále na rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2006 č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se [jméno]. [příjmení] domáhal určení, že je vlastníkem předmětné parcely v důsledku vydržení. Pokud žalovaný namítal, že si je této skutečnosti vědom, ale nadále je přesvědčen, že otázka vlastnictví nebyla vyřešena správně a její posouzení v jiných řízení není pro předmětnou věc závazné, odkazuje odvolací soud na ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že závaznost pravomocného rozsudku je autoritativním projevem vůle soudu jako státního orgánu, kterým byl vyřešen spor nebo upravena jiná práva a povinnosti a kterým se musí řídit ti, jimž je adresován. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí, ke kterým v dané otázce dospěly soudy v předchozích řízeních mezi účastníky, jsou závazné i pro řízení stávající. K tomu odvolací soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], podle kterého rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je v tomto závěru závazný (§ 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) a soud je povinen z něj v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet. Lze tedy uzavřít, že okresní soud postupoval správně, když vycházel z předchozích rozhodnutí soudů, které již dříve otázku vlastnictví předmětných nemovitostí vyřešily. Protože v průběhu řízení žalovaný netvrdil ani neprokázal žádné nové skutečnosti, neshledal odvolací soud důvody pro to, aby se odchýlil od dříve přijatých závěrů a námitky žalovaného v tomto směru považoval za nedůvodné.

13. Naproti tomu za důvodnou považuje odvolací soud námitku žalovaného proti postupu okresního soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení, kdy okresní soud vycházel z nájemného za celou výměru pozemku parc. [číslo] současně z nájemného za stavbu rodinného domu stojící na předmětném pozemku. Podstatná část pozemku [parcelní číslo] je zastavěna stavbou rozestavěného domu a je tedy vyloučeno, aby za této situace žalovaný mohl pozemek samostatně užívat. Žalovaný nesporoval a rovněž odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně v tom, že v běžné praxi jsou pronajímány pozemky s rodinnými domy. V takovém případě, kdy je pronajímá stavba současně s pozemkem, na kterém stojí a který jej obklopuje, se však sjednává nájemné jako celek a nerozlišuje se nájemné za dům a nájemné za pozemek. V dané situaci se však jedná o rozestavěnou a dosud nezkolaudovanou stavbu, kterou nelze běžně pronajímat a která současně znemožňuje užívání pozemku, na kterém stojí. Odvolací soud proto v souladu s námitkami žalovaného provedl důkaz dodatkem znaleckého posudku, na jehož základě zjistil obvyklé roční nájemné za část pozemku o výměře 649 m2 nezastavěnou nezkolaudovanou stavbou, které činilo v r. 2016 částku 8 762 Kč, v r. 2017 částku 9 735 Kč, v r. 2018 částku 11 358 Kč a v r. 2019 částku 4 327 Kč. Protože žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku par. [číslo] žalovaným v období od 1. 3. 2016 do 30. 4. 2019 vyčíslil odvolací soud výši bezdůvodného obohacení celkem na částku 32 721 Kč, z toho za období od 1. 3. 2016 do 31. 12. 2016 (10 měsíců) v částce 7 301 Kč, za rok 2017 v částce 9 735 Kč, za rok 2018 v částce 11 358 Kč a za období od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019 (4 měsíce) v částce 4 327 Kč. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení za užívání rozestavěné stavby, považuje odvolací soud za správný postup okresního soudu, který bezdůvodné obohacení za období od 1. 3. 2016 do 30. 4. 2019 vyčíslil celkem na 65 874 Kč, když vycházel z obvyklého nájemného za jednotlivé roky dle znaleckého posudku, které s ohledem na nezkolaudovanost stavby snížil o 25 %. Znalec ve své výpovědi před odvolacím soudem potvrdil, že po slevě v rozpětí 20 – 30 %, které uvedl ve svém posudku, odpovídá výše obvyklého nájemného reálnému užitku, kterého dosáhla osoba, která objekt užívala. Protože byl vázán návrhem žalobkyně, přiznal jí okresní soud správně právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání stavby pouze v žalované výši 54 632 Kč. Pro úplnost zde odvolací soud dodává, že ani případné zvýšení slevy na 30 %, kterému by odpovídala částka bezdůvodného obohacení 61 482 Kč, by se s ohledem na nižší žalovanou částku na přiznané výši bezdůvodného obohacení nic nezměnilo. S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil celkem o částku 87 353 Kč (za pozemek 32 721 Kč a za stavbu 54 632 Kč).

14. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o.s.ř. potvrdil v té části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 87 353 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně za dobu od 4. 6. 2019 do zaplacení, a to včetně lhůty k zaplacení, která byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud nevyhověl žádosti žalovaného o povolení splátek, neboť má s ohledem na dobu, po kterou účastníci vedou spory ohledně předmětných nemovitostí a na dobu po kterou žalovaný tyto nemovitosti bez právního důvodu a bezplatně užíval, za to, že úhradou ve splátkách by došlo k nepřiměřeně dlouhému odkladu uspokojení nároku žalobkyně. Ve zbývající části napadený výrok rozsudku okresního soudu krajský soud změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že se co do částky 7 159 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % za období od 4. 6. 2019 do zaplacení žaloba zamítá.

15. Protože byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, musel odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Odvolací soud posoudil právo účastníků na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. V daném případě měli v řízení před okresním soudem oba účastníci úspěch pouze částečný, přičemž převážně úspěšný byl žalovaný, který se však práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem nebylo přiznáno.

16. V řízení před krajským soudem byl úspěšný žalovaný, vzniklo mu proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř.). Protože však žalovanému v této části řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud i v tomto případě, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.

17. O nákladech státu soud rozhodl odvolací soud tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, když oba účastníci řízení byli zcela osvobozeni od placení soudních poplatků.

Poučení