21 Co 202/2025 - 85

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o 31 395 676,71 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2025, č.j. 19 C 129/2024-64, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zveřejnění písemné omluvy v jednom z periodických tisků s celostátní působností na jeho titulní straně ve znění „[orgán] se omlouvá [Jméno žalobce], bývalému [funkce] [právnická osoba]., za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo nejprve vedeno nejdříve [orgán] ze dne 27.02.2013, č. j. [číslo] a následně Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] v tzv. trestní věci [tr. věc], nezákonné trestní stíhání a za nemajetkovou újmu, která mu nezákonným trestním stíháním vznikla, a za těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo v jeho osobním, profesním a společenském životě.“ (výrok I), dále zamítl žalobu na zaplacení částky 31 395 676,71 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna jednak mu poskytnout veřejnou omluvu v jednom z periodických tisků s celostátní působností na jeho titulní straně, ve znění uvedeném ve výroku I, za jeho nezákonné trestní stíhání, a dále mu zaplatit částku 31 395 676,71 Kč jako náhradu ušlého zisku, jenž mu měl vzniknout v důsledku ztráty pozice [funkce] [právnická osoba] (dále jen „pozice [funkce] [právnická osoba]“) v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním.

3. Žalovaná namítla promlčení žalobního nároku na poskytnutí požadované omluvy za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a tvrzeným ušlým ziskem a dále nedostatečnou konkretizaci a doložení výše tvrzeného ušlého zisku.

4. Po stránce skutkové vyšel soud prvního stupně ze zjištění, která byla mezi účastníky nesporná. Žalobce uplatnil u žalované nároky na náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, vedeným u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], dne 28. 2. 2022. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 19. 9. 2023 žalobci sdělila, že částečně důvodným shledala jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, za nějž žalobci poskytla jako finanční zadostiučinění částku 240 000 Kč za současného konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy. Dále mu poskytla částku 78 750 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou daného trestního řízení. Na nárok žalobce na náhradu škody v podobě ušlého zisku neplnila nic z důvodu, že žalobce neprokázal reálnost jím tvrzené škody. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2013 a ze dne 16. 10. 2013. Trestní stíhání žalobce skončilo pravomocně k 1. 9. 2021, a to zproštěním obžaloby v trestním řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

5. Soud prvního stupně v průběhu řízení poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti konkretizovat tvrzení ohledně vzniku škody v podobě ušlého zisku, včetně uvedení konkrétních skutečností svědčících o příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a tvrzenou škodou a označení důkazů tato tvrzení prokazující. K tomu došlo na jednání dne 16. 1. 2025 a následně na jednání dne 22. 5. 2025, kdy byl žalobce upozorněn na to, že jeho žalobní tvrzení (i po jejich doplnění podáním ze dne 27. 1. 2025) nejsou dostatečná, jsou pouze obecná a nelze z nich dovodit oprávněnost tohoto žalobního požadavku.

6. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že oba žalobní nároky nejsou opodstatněné.

7. Nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním formou omluvy za tvrzenou nemajetkovou újmu shledal promlčeným, neboť tento žalobní nárok na požadovanou omluvu byl uplatněn u soudu až po uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, když k pravomocnému zproštění žalobce došlo rozhodnutím Vrchního soudu v [adresa] dne 1. 9. 2021 a žaloba v této věci byla podána až dne 11. 9. 2024. Soud prvního stupně proto nárok žalobce na poskytnutí omluvy jako formy odškodnění nemajetkové újmy žalobce za nezákonné trestní stíhání shledal jako opožděný.

8. Požadavek žalobce na zaplacení ušlého zisku soud prvního stupně zamítl z důvodu, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a ukončením své pracovní pozice [funkce] [právnická osoba], když žalobce ukončil své působení na této pozici již v prosinci 2011, zatímco jeho trestní stíhání bylo zahájeno až v únoru 2013, a že jeho žalobní tvrzení o vzniku škody a příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním zůstala jen v obecné rovině a nebyla podpořena konkrétními důkazy s tím, že navržené důkazní prostředky nebyly způsobilé k prokázání rozhodných skutečností. Konstatoval zároveň, že žalobce přes opakované výzvy podle § 118a o. s. ř. nedoplnil žalobní tvrzení tak, aby z nich bylo možné dovodit splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti státu podle OdpŠk, když neuvedl konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit vznik škody v právním smyslu, její výši a příčinnou souvislost s jeho nezákonným trestním stíháním.

9. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, bylo zatíženo řadou faktických a právních vad. Za zásadní procesní pochybení považoval nedostatečné poučení podle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně jej sice vyzval k doplnění skutkových tvrzení k určení přesné doby, za které náhradu požadoval, výši jeho příjmů za období předcházející sdělení jeho obvinění nezákonným rozhodnutím, jeho příjmů po sdělení obvinění nezákonným rozhodnutím, výši očekávaných příjmů, který by dosáhl, nedošlo-li by k nezákonnému rozhodnutí, avšak již jej v průběhu řízení nepoučil podle § 118a o. s. ř. o tom, že neunáší důkazní břemeno, pokud jde o samotný vznik tvrzené škody. Dále argumentoval tím, že žalovaná jeho nároky nejprve uznala a sporná byla jen jejich výše, a proto byla podána žaloba. Až následně žalovaná začala sporovat, zda k jeho rezignaci došlo v souvislosti s jeho trestním stíháním. V této souvislosti poznamenal, že i laikovi je přitom zcela jasné, že byl nucen rezignovat ještě před zahájením trestního stíhání, neboť před sdělením obvinění probíhalo rozsáhlé a veřejnosti medializované prověřování celé věci. Jeho desetileté trestní stíhání jednoznačně zapříčinilo jeho profesní degradaci a s tím související vznik škody. Závěr soudu prvního stupně (potažmo argumentaci žalované) považoval nejen za nezákonný, ale i v rozporu s dobrými mravy.

11. Dále považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé a mimořádně nespravedlivé, když ostatní osoby stíhané v rámci daného nezákonného trestního řízení odškodněny byly, ale žalobce ne, přičemž je zřejmé, že právě na něj, který zastával funkci [funkce] [právnická osoba] byl vyvíjen největší politický tlak na jeho rezignaci ještě v době před vydáním nezákonného rozhodnutí.

12. Soudu prvního stupně dále vytknul, že ve věci neprovedl všechny navržené důkazy, jimiž bylo možné vznik škody prokázat.

13. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Žalovaná považovala odvolání žalobce za nedůvodné, neboť podle jejího názoru žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným trestním stíháním a tvrzením ušlým ziskem. Žalobce byl přitom opakovaně upozorňován na nedostatky v tvrzení a důkazech, a to zejména ve vztahu k otázce příčinné souvislosti. Jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy byl uplatněn po marném uplynutí promlčecí lhůty. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

15. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce rozsudek soud prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání přecházelo, podle § 212 a§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

16. Odvolací soud ve vztahu k nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce formou požadované omluvy v jednom z periodických tisků s celostátní působností na jeho titulní straně vyšel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně, jenž byl ostatně mezi účastníky nesporný.

17. Z něj se podává, že nezákonné trestní[Anonymizováno]stíhání žalobce skončilo dne 1. 9. 2021, kdy Vrchní soud v [adresa] usnesením ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. [spisová značka] zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 11. 2020, sp. zn. [spisová značka], jímž byl žalobce zproštěn obžaloby v dané trestní věci. Pro žalobce tak bylo nezákonné trestní stíhání skončeno. Ode dne následujícího začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Promlčecí lhůta se stavěla dnem 28. 2. 2022, kdy žalobce svůj nárok na odškodnění předběžně uplatnil u žalované, a to až do dne 19. 9. 2023, kdy žalovaná zaslala žalobci své stanovisko, na jehož základě dne 21. 9. 2023 došlo k proplacení částečného odškodnění žalobce /viz bod 6 odůvodnění napadeného rozsudku (§ 35 odst. 1 OdpŠk) /. Pokud žalobce podal žalobu v této věci u soudu prvního stupně až dne 11. 9. 2024, podal ji ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy za jeho nezákonné trestní stíhání formou požadované omluvy po uplynutí zákonné šestiměsíční promlčecí lhůty.

18. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně v plném rozsahu ztotožnil. Z výše uvedené časové osy jednoznačně vyplývá, že posledním dnem k podání žaloby byl den 22. 9. 2023. Šestiměsíční promlčecí lhůta plynoucí od data 2. 9. 2021 by totiž uplynula dnem 2. 3. 2022, nicméně došlo k jejímu stavení dnem 28. 2. 2022, kdy do uplynutí lhůty zbývala dva dny. Ode dne 20. 9. 2023 běh šestiměsíční promlčecí lhůty pokračoval, a to v délce dvou dnů. Posledním dnem k podání žaloby byl tedy pátek 22. 9. 2023. Žaloba byla podána až dne 11. 9. 2024.

19. Žalobce ostatně závěr o tom, že žaloba ohledně tohoto nároku byla podána po uplynutí zákonné lhůty podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk v odvolání ani nezpochybnil. Argumentoval jen otázkou dobrých mravů, avšak nijak blíže cílenou ve vztahu k tomuto nároku. V odvolání totiž pouze uvedl, že závěr soudu prvního stupně je nezákonný, nicméně tuto výtku spolu s předchozí argumentací o absenci řádného poučení soudem podle § 118a o. s. ř. směřoval podle odvolacího soudu proti závěru soudu prvního stupně, který vyústil v zamítnutí žaloby o zaplacení ušlého zisku. Jinými slovy řečeno žalobce sice odvoláním napadl oba meritorní výroky, avšak v rámci odůvodnění svého odvolání snesl výtky, které směřovaly jen proti závěru soudu prvního stupně, jenž jej vedl k zamítnutí výroku II.

20. Nicméně odvolací soud pouze na okraj poznamenává, že námitka promlčení nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za jeho nezákonné trestní stíhání formou požadované omluvy, by nebyla shledána za rozpornou s dobrými mravy.

21. Judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, usnesení sp. zn. 30 Cdo 3762/2013, 30 Cdo 4112/2010) dovodila, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku jejího uplynutí byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

22. Skutečnost, že žalovaná vznesla námitku promlčení až poté, kdy sama žalobce částečně odškodnila, rozpor s dobrými mravy nezakládá, neboť námitku promlčení lze zásadně vznést kdykoli v průběhu řízení. Žalobce navíc své nároky uplatňoval prostřednictvím advokáta, který si měl jako odborník být běhu lhůt vědom.

23. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání formou požadované omluvy je promlčen a námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

24. Soud prvního stupně ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení ušlého zisku uzavřel, že bylo vyvráceno tvrzení žalobce o příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným trestním stíháním a ukončením jeho působení ve funkci [funkce] [právnická osoba] a že nadto neunesl břemeno tvrzení ohledně vzniku škody, její výše a příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním.

25. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

26. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a násl. OdpŠk považuje i usnesení o zahájení trestního stíhání, byl-li obviněný (obžalovaný) zproštěn obžaloby nebo bylo-li jeho trestní stíhání zastaveno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813).

27. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).

28. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci musí být majetková újma způsobená tím, že tento individuální právní akt zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku. Tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (občanský zákoník, ve zkratce obč. zák. – pozn. odvolacího soudu), případně § 2952 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014, a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3910/2011).

29. Předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle OdpŠk je současné splnění tří podmínek: zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonným je pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. R 35/1977, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030 a C 2813). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde nezákonné rozhodnutí) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V dané věci jde o příčinnou souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou poškozeného žalobce, jakožto následkem, a zahájením trestního stíhání žalobce, jež bylo pro nezákonnost zrušeno (zproštěním obžaloby), a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění.

30. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že aby soud mohl posoudit splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, která měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, musel by žalobce nejprve tvrdit všechny rozhodné skutečnosti, jež by mohly naplnit všechny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí z hlediska hmotného práva, tj. včetně vymezení všech rozhodných skutkových okolnosti o příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a vznikem tvrzeného ušlého zisku.

31. V tomto smyslu žalobce nedostal své povinnosti tvrzení, neboť přes řádné poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nedoplnil všechna rozhodná skutková tvrzení, zejména o příčinné souvislosti, kdy pouze uvedl obecná a vágní tvrzení o dopadu mediálního tlaku na něj v souvislosti s ukončením jeho funkce [funkce] [právnická osoba], aniž by konkrétně popsal, kdy a jakým způsobem tuto funkci ukončil a co bylo toho konkrétní příčinou, resp. uvedl konkrétní tvrzení o příčinné souvislosti mezi skončením jeho funkce [funkce] [právnická osoba] a jeho nezákonným trestním stíháním.

32. Poučení se žalobci dostalo při jednání dne 16. 1. 2025, kdy soud prvního stupně žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení, mimo jiné o příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzeného ušlého zisku a nezákonným rozhodnutím. Při následném jednání dne 22. 5. 2025 byl žalobce upozorněn, že doplnění jeho skutkových tvrzení podáním ze dne 27. 1. 2025 bylo učiněno pouze v rovině obecných tvrzení, na jejichž základě není možné posoudit důvodnost uplatněného nároku, a proto žalobce opětovně poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení o vzniku škody a o příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným trestním stíháním a vznikem škody. Žalobce na toto poučení reagoval prostřednictvím svého právního zástupce tak, že pouze uvedl, že v důsledku zahájení trestního stíhání byl nucen opustit funkci [funkce] [právnická osoba], protože následovala velmi rozsáhlá mediální kampaň, na jejímž základě neměl možnost se na pozici odpovídající jeho kvalifikaci a zkušenostem vrátit.

33. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněným pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, nebo ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, vyplývá, že za okamžik, od něhož je možno přičítat k tíži státu jako důsledek nezákonného rozhodnutí negativní události v životě poškozeného je třeba považovat až zahájení trestního stíhání vůči žalobci usnesením, které je považováno za nezákonné rozhodnutí v důsledku zproštění žalobce obžaloby. Nálezem ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, sice Ústavní soud připustil za určitých okolností možnost odškodnění i období před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (tedy fázi tzv. prověřování), nikoliv však bez dalšího a vždy (viz odstavec 40 citovaného nálezu). Ústavní soud totiž vyšel z toho, že základním pravidlem je odškodnění újmy vzniklé až po zahájení trestního stíhání a přiznání zadostiučinění i za období dřívější je výjimkou z něj, jež vyžaduje existenci konkrétních, zcela výjimečných okolností a úzké propojení následků vzniklých před zahájením trestního stíhání a jeho pozdějšího zahájení tak, že by přihlédnutí pouze k následkům nastalým až po zahájení trestního stíhání poškozeného bylo příliš formalistické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1756/2024).

34. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádná konkrétní tvrzení o tom, kdy a z jakého konkrétního důvodu ukončil svoji pozici [funkce] [právnická osoba] a jaké mělo jeho případné rozhodnutí směřující k ukončení této pozice konsekvence s jeho nezákonným trestním stíháním (a to případně i s jeho prověřováním v období před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání), nebylo možné v důsledku absence rozhodných skutkových tvrzení, resp. v důsledku neunesení břemena tvrzení ze strany žalobce, posoudit, zda na posuzovanou věc by bylo možné aplikovat závěry plynoucí z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, který připustil výjimku ze zavedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž okamžik, od něhož je možno přičítat k tíži státu jako důsledek nezákonného rozhodnutí negativní událost v životě poškozeného, je třeba považovat až zahájení trestního stíhání vůči němu.

35. Protože obecně známou skutečnosti je, že žalobce začátkem prosince 2011 po dohodě s [funkce] [adresa] rezignoval na funkci předsedy představenstva a [funkce] [právnická osoba] (ostatně tuto skutečnost uvedla také žalovaná na jednání dne 22. 5. 2025), a k zahájení trestního stíhání žalobce došlo až dne 27. 2. 2013 a 16. 10. 2013, bylo vyvráceno obecné tvrzení žalobce o příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody na jeho straně a jeho nezákonným trestním stíháním.

36. Lze tedy uzavřít, že žalobce přes řádné poučení neunesl břemeno tvrzení o příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a jeho nezákonným trestním stíháním a současně, pokud by se vycházelo z časového okamžiku, kdy došlo k ukončení jeho funkce [funkce] [právnická osoba], z čehož žalobce odvozoval vznik svého ušlého zisku, a rozhodného okamžiku, od něhož bylo možné přičítat k tíži státu jako důsledek nezákonného rozhodnutí tvrzený ušlý zisk na straně žalobce, příčinná souvislost dána není (viz bod 33 odůvodnění tohoto rozsudku).

37. Rozsudek soudu prvního stupně v žádném případě nelze považovat za překvapivý, neboť žalobci se dostalo řádného zákonného poučení podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalobce byl současně soudem upozorněn po doplnění skutkových tvrzení, že tato jeho skutková tvrzení jsou vágní a nedostatečná a byl opětovně poučen podle § 118a odst. 1 o. s. ř., na což mohl adekvátním způsobem reagovat, což však neučinil.

38. Žalobce nemohl důvodně ani očekávat přiznání této náhrady škody, neboť žalovaná tento jeho nárok od počátku odmítala, a to i v rámci posouzení předběžného uplatnění nároku žalobcem, kdy ve svém stanovisku ze dne 19. 9. 2023 shledala jako částečně důvodný pouze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a uhradila mu částku 240 000 Kč za současného konstatování porušení práv žalobce a poskytnutí omluvy a dále mu uhradila částku 78 750 Kč za nepřiměřenou délku předmětného trestního řízení. Nárok žalobce na náhradu škody-ušlého zisku zcela odmítla z důvodu neprokázání reálnosti tohoto tvrzeného nároku.

39. Soud prvního stupně postupoval správně, když za procesní situace shora popsané neprovedl všechny důkazy, které žalobce navrhl k prokázání svých tvrzení, neboť takový postup by byl nehospodárný a zcela nadbytečný z důvodu výše popsaných. Navíc je třeba poznamenat, že je to soud, který rozhoduje podle § 120 odst. 1 o. s. ř., který z navrhovaných důkazů provede a provádí jen ty důkazy, které mohou prokázat dostatečně vymezená skutková tvrzení naplňující hmotněprávní předpoklady pro posouzení daného nároku. Jinými slovy řečeno v případě, že žalobce neuvede dostatek skutkových tvrzení z hlediska, byť jen jednoho předpokladu vzniku odpovědnosti státu za jím tvrzenou škodu, je provádění jakéhokoliv dokazování zcela nadbytečné. Navíc podle konstantní judikatury nelze doplňovat naprostou absenci skutkových tvrzení prostřednictvím důkazů.

40. K výtce žalobce stran překvapivého a mimořádně nespravedlivého rozhodnutí poukazujíce na to, že ostatní osoby stíhané v rámci daného nezákonného trestního řízení odškodněny byly, odvolací konstatuje, že mu není známo, že by některému ze spoluobžalovaných byla soudem pravomocně přiznána náhrada ušlého zisku vzniklého jako důsledek nezákonného trestního stíhání, přičemž zásadní otázkou by v takovém případě bylo, na základě jakých zcela konkrétních tvrzení byl takový nárok ze strany ostatních spoluobžalovaných uplatněn, aby mohlo případně dojít k porovnání, zda oba tyto případy byly založeny na obdobném skutkovém základu. Proto nemohl být žalobce v očekávání, že soud prvního stupně rozhodne i o jeho nároku na úhradu ušlého zisku obdobně.

41. Z výše popsaných důvodů rozhodl soud prvního stupně správně zamítnutím obou žalobních nároků, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř.

42. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. Žalovaná byla také v odvolacím řízení v plném rozsahu úspěšná, a proto jí náleží vůči žalobci právo na náhradu jejich nákladů, které spočívají ve třech paušálních náhradách po 300 Kč podle vyhlášky 254/2015 Sb., a to za vyjádření k odvolání žalobce a za přípravu a účast u odvolacího jednání dne 22. 10. 2025.

Poučení