21 Co 224/2025 - 126

Rubrum

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. května 2025, č. j. 36 C 27/2025-105 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 689 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že části pozemku parc. č. 1089/10 a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba], a vymezené v geometrickém plánu č. [hodnota] pod parc. č. 1089/32 a parc. č. 1105/6 jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 36 724 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala určení, že shora uvedené části dvou pozemků, u nichž je jako vlastnice zapsána v katastru nemovitostí žalovaná, jsou v jejím výlučném vlastnictví na podkladě toho, že ode dne [datum] byla na základě darování spoluvlastnicí pozemku parc. č. st. 31, jehož součástí je rodinný dům č. p. 30 a pozemku parc. č. [hodnota], a poté na základě darovací smlouvy ze dne [datum] se stala výlučnou vlastnicí těchto pozemků. Jejich faktickou součástí jsou odnepaměti uvedené části sousedních pozemků parc. č. 1089/10 a parc. č. 1105, kdy žalobkyně je takto užívá od narození, respektive od doby, kdy se stala spoluvlastnicí a vymezeny jsou oplocením a menšími stavbami, které jsou na svém místě také od nepaměti. Takto byly užívány i jejími právními předchůdci. Žalobkyně tvrdila, že o tom, že jde o vlastnictví obce, se dověděla až na základě geometrického plánu, který si nechala vypracovat za účelem přesného a odborného vytyčení stavu a nesouhlasného stanoviska žalované k otázce vydržení ze dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že již nejpozději dne [datum] vydržela vlastnické právo, protože měla držbu řádnou, poctivou a pravou, zatímco žalovaná nikdy své vlastnické právo nevykonávala a užívání sporných částí pozemků žalobkyni i jejím právním předchůdcům trpěla po řadu desetiletí. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil tato skutková zjištění. Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 31 o výměře 257 m2, jehož součástí je rodinný dům č. p. 30, a pozemku parc. č. [hodnota] (zahrada) o výměře 168 m, celkem tedy jde o výměru 425 m. Žalovaná je pak vlastnicí pozemku parc. č. 1089/10 (ostatní komunikace) a parc. č. [hodnota] (jiná plocha), vše v obci a katastrálním území [adresa]. Darovací smlouvou z [datum] žalobkyně jako obdarovaná nabyla od dárkyně [jméno FO], která předmětné nemovitosti nabyla kupní smlouvou ze dne [datum], podíl o velikosti ideální jedné poloviny na rodinném domě č. p. 30 se stavební plochou 31 o výměře 188 m a na zahradě 69 o výměře 237 m v obci [adresa], celkem tedy šlo o výměru 425 m. Darovací smlouvou ze dne [datum] pak žalobkyně jako obdarovaná nabyla od dárce [jméno FO] druhý spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na předmětných pozemcích parc. č. st. 31, jehož součástí je stavba č. p. 30 a parc. č. [hodnota] v obci [adresa]. Z geometrického plánu č. [hodnota] zpracovaného [jméno FO] vyplynulo, že část pozemku parc. č. 1089/10 označené jako 1089/32 má výměru 329 m a část pozemku parc. č. 1105 označené jako 1105/6 má výměru 111 m, celkem tedy jde o výměru 440 m. Dále soud prvního stupně zjistil, že situace v lokalitě je taková, že jde o rodinný dům se zahradou, pravidelný a přehledný pozemek je ze dvou stran oplocen, přičemž ze severní strany je takto oddělen od místní komunikace, která jej vymezuje i ze západní strany a z jižní strany ho od pozemků sousedů oddělují malé hospodářské stavby, jak bylo popsáno v žalobě. Tento stav se neměnil po dobu dvou desetiletí. Oplocení pozemků se pak neměnilo už od roku 1945, respektive 1955. Na pozemcích byla v minulosti zřízena strouha, ale právě kvůli faktickému oddělení sousedního pozemku prostřednictvím uvedených malých staveb nebo spíše podezdívky a naskládaného materiálu byl dostatečně vzbuzován dojem, že je součástí pozemku přiléhajícího k domu žalobkyně. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně předně konstatoval, že žalobkyně má na žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř., neboť v katastru nemovitostí je zapsán jiný stav než tvrzený skutečný stav. Dále soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 134 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do [datum] (dále jen „obč. zák.“), kdy s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi konstatoval, že držba způsobilá k (řádnému) vydržení musí být poctivá, respektive pro právní vztahy vzniklé před rokem 2014 oprávněná. Držitel musí být po celou dobu v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. [adresa] víra ovšem musí být objektivní, musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby jako objektivně oprávněný důvod nabytí držby. Oprávněná držba se pak nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby to byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. S odkazem na ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od [datum] (dále jen „o.z.“) soud prvního stupně vyložil, že institut mimořádného vydržení umožňující započíst podle ustanovení § 3066 odst. 2 i dobu předchozí, nastupuje z důvodu ochrany právní jistoty tehdy, je-li vydržení řádné vyloučeno. Promíjí proto některé požadavky zákona na řádné vydržení, na druhou stranu vyžaduje, aby uběhl dvojnásobně delší čas. Především není nutné prokázat právní titul držby, tj. že jde o držbu řádnou, aby držiteli vzniklo vlastnické právo k věci. Také platí, že se nevyžaduje poctivá držba (§ 992 odst. 1 o.z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, což je odlišný právní pojem. Dále soud prvního stupně vyložil, že o nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí i výkonu držby nebylo úmyslně poctivé, respektive morální v obecném smyslu, protože nelze poskytnout ochranu zjevné lsti nebo podvodu. Mimořádně například nevydrží zloděj nebo ten, kdo jiného vypudí z držby násilím či lstí, anebo ten, kdo dosáhne zápisu v katastru nemovitostí podvodem. Tedy mimořádně může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží, nesmí však držet ve zlém úmyslu poškodit jiného. Přitom obdobně jako v právu trestním může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn). V ustálené soudní praxi již bylo také dovozeno, že hodnocení poctivosti úmyslu je vždy individuální, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá, že držba nikoli v nepoctivém úmyslu se vztahuje rovněž na předchůdce držitele, a to i před rokem 2014. V tomto soud prvního stupně odkázal především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] publikovaný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se držby dotčených částí pozemku parc. č. 1089/10 a 1105 chopila dne [datum], kdy darováním nabyla vlastnictví, respektive tehdy ještě spoluvlastnictví pozemku parc. č. st. 31 a parc. č. [hodnota]. S odkazem na uvedenou darovací smlouvu soud prvního stupně uvedl, že podmínka existence právního důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, je vzhledem k uvedené darovací smlouvě také splněna, kdy soud prvního stupně odmítnul námitku žalované, že existence takového právního důvodu vylučuje mimořádné vydržení, neboť je tomu naopak, jeho existence nevadí, tudíž nepochybně nemůže vadit ani skutečnost, že takový titul existuje, v tom soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně nemohla ke dni [datum] vlastnické právo k oběma předmětným částem uvedených pozemků vydržet, jelikož právě už ode dne uzavření první darovací smlouvy věděla, že celková výměra převáděných pozemků činí jen 425 m, zatímco dům se zahradou, které reálně užívala, zabíral plochu zhruba 865 m. Vzhledem k tomu, že předmětná plocha je velmi přehledná, pravidelného tvaru připomínající téměř obdélník, musela si být při znalosti její délky a šířky velmi dobře vědoma, že v darovací smlouvě uvedená výměra 425 m v žádném případě neodpovídá reálně užívané ploše. Rozdíl přesahující 100 % výměry převedených pozemků tedy dle soudu prvního stupně vylučuje, aby žalobkyně byla v dobré víře, protože jde o tak zásadní skutečnost, která musela objektivně a při běžné opatrnosti v žalobkyni vyvolat minimálně pochybnosti o tom, zda jí celá věc po právu patří. Zde soud prvního stupně odkázal například na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Ve vztahu k možnosti mimořádného vydržení pak soud prvního stupně dovodil, že lze započíst i dobu před rokem 2014, kdy v projednávané věci by tedy mohlo podle ustanovení § 3066 odst. 2 o.z. dojít k vydržení dne [datum]. Dle soudu prvního stupně však nejpozději již dne [datum] žalobkyni muselo být zřejmé, že plocha darovací smlouvou převáděných pozemků je značně menší, než by tomu mělo být. Byť jsou podmínky pro mimořádné vydržení „měkčí“, kdy není třeba poctivé držby, ale „jen“ nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že držbu v nepoctivém úmyslu sice nezakládá nedbalost, ale byť i jen nepřímý úmysl ano (držitel s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn). Platí přitom, že jsou-li okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jak jí nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele. Poměr výměr skutečně nabytého pozemku, jehož vydržení se držitel dovolává, je totiž základním hlediskem, od kterého se odvíjí soudní posouzení poctivosti při uchopení držby. Situace ovšem musí být taková, že je třeba učinit závěr, že o rozdílu držitel věděl, respektive vědět musel. V praxi pak bylo dovozeno, že překročení o více než 50 % výměry vlastního pozemku lze při hodnocení držby jako uchopené v nikoli nepoctivém úmyslu přijmout zpravidla jen výjimečně, jsou-li tu mimořádné okolnosti svědčící držiteli. Pokud se tedy v projednávané věci žalobkyně dovolává vydržení částí pozemků, jejichž výměra o více než 100 % přesahuje výměru jejích vlastních pozemků, přičemž v řízení kromě ustáleného stavu nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, její držba dotčených částí obou pozemků nebyla nejen oprávněnou (poctivou), ale nebyla ani držbou v nikoliv nepoctivém úmyslu, neboť o značném rozdílu ve výměrách vědět žalobkyně musela. Z toho důvodu soud prvního stupně uzavřel, že podmínky pro mimořádné vydržení nebyly splněny. Jelikož nebyly splněny podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení, soud prvního stupně žalobu zamítnul. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že ve věci plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení, které sestávají z nákladů na právní zastoupení advokátem, kterému dle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od [datum] (dále jen „AT“) náleží odměna ve výši 5 620 Kč za každý z 5 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 ve výši 450 Kč za každý tento úkon, a dále náhrada za DPH v sazbě 21 %, takže náhrada nákladů řízení činí celkem 36 724 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně, ve kterém namítla, že soud prvého stupně věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně zdůraznila, že soud prvního stupně potvrdil dlouhodobou neměnnost stavu nemovitostí a jejich oplocení, včetně pozemku č. 1089/32 a pozemku č. 1105/6. Dle žalobkyně čím déle byly pozemky v užívání jejích právních předchůdců, tím spíše neměla důvod o jeho tvaru a vlastnictví pochybovat. Namítla, že z geodetického plánu vyplývá, že předmětné pozemky představují užší pruh okolo pozemku parc. č. st. 31 a parc. č. 69 ve tvaru písmene U obklopující stavbu velmi nepravidelně v různých místech v různé šíři. Dům žalobkyně a její vlastní pozemek jsou v zásadě středobodem zahrady, kolem které ve velmi nepravidelném tvaru obtéká zbytek plochy ohraničené právě od nepaměti plotem. Velmi specificky a samostatně se vedle ní dá hledět a případně i rozhodovat o jednotlivých částech žalobou vymezeného pozemku. Při takovémto rozprostření předmětného území dle žalobkyně není na první pohled patrné, že by neodpovídalo velikosti v katastru nemovitostí. Ostatně žalobkyně nikdy ani nemusela do katastru nemovitostí nahlížet, jelikož pozemky získávala od svých příbuzných a neměla, ani nemohla mít pochybnosti o tom, že jí nepatří a že je nabývá v jiném rozsahu, než jak jsou jejich hranice viditelné v terénu. Namítla, že pro běžného člověka není snadné odhadnout, jakou výměru předmětný pozemek má a žalobkyně ani neměla možnost srovnání svého pozemku s pozemkem jiným, o němž by věděla, že má obdobné rozměry, které jsou darovací smlouvou k jejímu pozemku deklarovány, neboť za svůj život žádnou jinou nemovitost nekupovala. V darovací smlouvě ze dne [datum] je nadto uvedeno, že nemovitosti jsou darovány se všemi součástmi, mimo jiné i s ploty. Dle žalobkyně tak dává smysl, aby darované nemovitosti plotovému ohraničení odpovídaly, a nikoliv aby byly menší, než je oblast plotem ohraničená. Soud prvního stupně dle ní tuto okolnost zcela pominul, přitom je zřejmé, že právě takový text utvrdí každého běžného člověka, tedy i žalobkyni, v dobré víře, co vlastně darem získává, což platí tím spíše, když dům se zahradou od dětských let dobře znala. Dále žalobkyně namítla, že kromě vydržení řádného je třeba zvážit i vydržení mimořádné, kdy na straně žalobkyně není patrný žádný přímý či nepřímý nepoctivý úmysl a s ohledem na pochopitelnou dobrou víru žalobkyně v rozměry pozemku by se nanejvýš mohlo jednat o její nedbalost, která však nepoctivý úmysl nezakládá. Větší nepoměr (nad 50 %) mezi výměrou lesního pozemku a celého oploceného prostoru by sám o sobě neměl automaticky znamenat presumpci nepoctivého úmyslu, nýbrž je třeba posoudit individuálně okolnosti a určit, zda v takovém případě tyto okolnosti dostatečně svědčí ve prospěch držitele. Takřka vše, co soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, hraje ve prospěch žalobkyně a jedinou skutečností obhajující, že o velikosti pozemku musela mít pochybnosti, je, že pozemek je dle názoru soudu prvního stupně plochou velmi přehlednou, poměrně pravidelného tvaru. Zde žalobkyně znovu namítla, že sporné části sousedních pozemků tvoří okolo pozemku žalobkyně pruh ve tvaru písmene U, přičemž navíc uprostřed domnělého pozemku se nachází dům žalobkyně, takže se nejeví příliš pravděpodobné, že nepoměr skutečné velikosti nemovitostí oproti deklarovanému stavu bude při pohledu na pozemek zřetelný. Z tohoto důvodu je žalobkyně přesvědčená, že v jejím jednání nelze jakkoliv spatřovat byť jen nepřímý úmysl k nepoctivému záměru. Dále žalobkyně uvedla, že pomyslný nepravidelný tvar do písmene U lze rozdělit na tři části. Část jižně pod domem označenou v geometrickém plánu parc. č. 1105/6, která tvoří částečně příjezdovou cestu a částečně přirozenou hranici mezi pozemky žalované a jižními sousedy, bez tohoto pozemku by fakticky ani dům žalobkyně nešlo užívat. Velmi těžko by mohl kdokoliv pochybovat, že tak klíčový pozemek jako přístupová cesta a rozhrada mezi sousedními pozemky není v jeho vlastnictví. Další část pozemků, o které lze smýšlet teoreticky odděleně, je část pozemku parc. č. 1089/32 severně nad domem. Tato část pozemku je a vždy byla oddělena pevným dřevěným plotem od obecní cesty a tvořila část zahrady, která má nepravidelný tvar. Na této části zahrady byly vždy umístěny předměty užívané v přímé souvislosti s domem a není zde ani jiná možnost jakkoli poznat či pohledově oddělit pozemek ve vlastnictví žalobkyně a pozemek sporný. Část pozemku parc. č. 1089/32 je pak užívána jako předzahrádka západně od stavby a navazuje na jakousi náves, která byla také vždy oplocená. I přestože žalobkyně má za to, že byl vydržen celý předmětný pozemek, tak nevylučuje, že v případě pochybností mohl soud rozhodnout, byť i jen částečně, ve prospěch žalobkyně, pokud by měl pochybnost, že v některých částech pozemku (například u západní předzahrádky) nebyly podmínky vydržení splněny. Konečně žalobkyně uvedla, že obtékání sporného pozemku kolem pozemku žalobkyně ze tří světových stran do jisté míry způsobilo, a podporuje i argument žalobkyně, že není možné vycházet pouze z rozlohy pozemku, jak to udělal soud prvního stupně, ale je nutné přihlížet ke spravedlivému uspořádání tak, aby byl naplněn smysl zákona. Ad absurdum by žalobkyně mohla chtít například účelově pouze určit vlastnické právo k pozemkům v geometrickém plánu označeném jako pozemek parc. č. 1105/6, který má rozlohu 111 m, přičemž v takovém případě by soud již nemohl argument o nepřiměřené vzájemné velikosti pozemků, a tudíž by měl žalobě vyhovět, jelikož by přišel o jediný svůj argument pro zamítnutí žaloby. Přitom jde stále o stejný pozemek, stále stejnou situaci, pouze by byl žalovaný samostatně bez dalšího. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

4. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, kdy již z nabývacího titulu (darovací smlouvy) je zřejmé, že žalobkyně nebyla a nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků, jelikož ve smlouvě uvedená výměra pozemku je více než polovinu menší, než jakou žalobkyně užívá. Ve vztahu k mimořádnému vydržení žalovaná uvedla, že žalobkyni nesvědčí žádné mimořádné okolnosti a žalobkyně je ani netvrdila. Především však výměra vlastního pozemku nebyla v daném případě překročena jen o 50 %, nýbrž dokonce o více než 100 %. Za takových okolností nelze vůbec uvažovat o tom, že by žalobkyně byla poctivou držitelkou. Žalovaná dále uvedla, že při zachování obvyklé opatrnosti si žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli nevšimnout, že užívají více než dvojnásobně velký pozemek, než který vlastní. To vyplývá také ze skutečnosti, že si žalobkyně nechala vypracovat geometrický plán, kdy zjevným důvodem pro jeho pořízení byl záměr uplatnit nárok na pozemky žalované. Od počátku přitom žalobkyni muselo být zřejmé, že užívá i pozemky, které jí nenáleží. Dále žalovaná uvedla, že celý pozemek je zcela přehledně pravidelného tvaru, a to nehledě na skutečnost, že se jedná o pozemek, který obklopuje stavbu domu. Také tato skutečnost potvrzuje, že se žalobkyně nemůže odvolávat na svou údajnou nevědomost o skutečném rozměru užívaných pozemků. Jedná se o natolik zásadní skutečnost, že musela objektivně a při běžné opatrnosti v žalobkyni vyvolat minimálně pochybnosti o tom, zda jí celá věc po právu patří. Nadto nelze rezignovat na povinnost žalobkyně a její odpovědnost jen proto, že je pozemek nesprávně oplocen nebo že žalobkyně na pozemku vyrůstala. Držba dotčených částí obou pozemků žalované tak nebyla nejen držbou oprávněnou, ale nebyla ani držbou v nikoliv nepoctivém úmyslu, neboť o značném rozdílu výměr žalobkyně musela vědět, proto nemohly být splněny ani podmínky mimořádného vydržení. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 110 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.) a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 o.s.ř. a § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle § 214 odst. 1 o.s.ř., a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle ustanovení § 213 o.s.ř., poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Odvolací soud předně shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud proto při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje své rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

7. Soud prvního stupně pak správně vyložil a aplikoval nejprve právní úpravu vydržení v ustanoveních § 134 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. Z této právní úpravy vyplývá, že posouzení otázky vydržení vlastnického práva k nemovitostem je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

8. Ohledně právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoliv, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku z [datum], sp. zn. [spisová značka], podle které tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobní přesvědčení) samotného účastníka.

9. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého při hodnocení dobré víry je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [adresa] víra držitele se pak musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo vlastnické právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Postačí přitom, když držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je, tedy že mu svědčí domnělý právní titul (titulus putativus).

10. Při aplikaci těchto obecných východisek do konkrétních poměrů projednávané věci pak soud prvního stupně správně uzavřel, že s ohledem na okolnost, že žalobkyně se v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy ze dne [datum] chopila držby pozemků, včetně sporných částí pozemků o celkové výměře 865 m za situace, kdy dle darovací smlouvy nabyla pozemky o výměře toliko 425 m s přihlédnutím k tomu, že jde o pozemky v rovině a v přehledném terénu, žalobkyně objektivně nebyla (nemohla být) v dobré víře, že jí svědčí byť domnělý titul pro nabytí vlastnického práva ke sporným částem pozemků. Žalobkyně tak nebyla oprávněnou držitelkou sporných částí pozemků a nemohla je vydržet podle právní úpravy vydržení v ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.

11. Pokud soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla sporné části pozemku nabýt ani cestou řádného vydržení podle ustanovení § 1090 odst. 1 o.z., tento závěr je sice správný, nicméně vychází z nesprávné argumentace. Platí, že nutnou podmínkou řádného vydržení je, že držiteli svědčí právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Pro řádné vydržení vlastnického práva tak je nutnou podmínkou platná smlouva, která nevedla k převodu vlastnického práva na nabyvatele jen proto, že takové právo převodci jednoduše nenáleželo – ten nebyl vlastníkem. Jinými slovy řečeno, řádné vydržení zhojuje pouze nedostatek práva na straně převodce a místo má z logiky věci pouze tam, kde nedošlo k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. V předmětné věci však v darovací smlouvě z [datum] byly uvedeny pouze pozemky parc. č. st. 31 a parc. č. [hodnota] a nikoliv sporné části pozemku žalované. Ty neměly být dle darovací smlouvy předmětem převodu. Ve vztahu k nim proto žalobkyni nesvědčí smlouva, která by postačovala k převodu vlastnického práva k nim. Toto bez dalšího vylučuje závěr o naplnění podmínek řádného vydržení.

12. Konečně pokud jde o aplikaci právní úpravy mimořádného vydržení v ustanovení § 1095 o.z. soudem prvního stupně, zde odvolací soud i v návaznosti na odvolací námitky žalobkyně pochybení neshledal.

13. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že pro mimořádné vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl, jakož i v tom, že pokud by dvacetiletá lhůta potřebná pro mimořádné vydržení začala žalobkyni běžet od [datum], v souladu s ustanovením § 3066 o.z. by skončila [datum].

14. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 o.z. v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

15. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o.z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v ustanovení § 992 odst. 1 o.z., respektive dříve v ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v poctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoli v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „v přesvědčení, že se jí nepůsobí někomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nepoctivým ve smyslu ustanovení § 1095 o.z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o.z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

16. Při aplikaci těchto obecných východisek do konkrétních poměrů projednávané věci pak soud prvého stupně správně uzavřel, že s ohledem na okolnost, že žalobkyně se chopila držby pozemků, včetně sporných částí pozemků, o výměře celkem 865 m za situace, kdy dle převodní smlouvy nabyla pozemky o výměře toliko 425 m s přihlédnutím k tomu, že jde o pozemky v rovině a v přehledném terénu, lze dovodit, že žalobkyně musela být srozuměna s tím, že se nechopila držby pouze pozemků převáděných darovací smlouvou z [datum], ve které nadto byly výměry převáděných pozemků uvedeny. Výměra částí pozemků, jejichž vydržení se žalobkyně dovolává, činí 440 m2 a přesahuje 100 % výměry jí vlastněných pozemků. To ve světle shora citované judikatury vylučuje, že by se na straně žalobkyně mohlo jednat toliko o nedbalost. Navíc podle názoru odvolacího soudu je rozdíl relevantních výměr ještě vyšší, neboť od výměry pozemků vlastněných žalobkyní je třeba odečíst výměru zastavěnou rodinným domem a porovnávat pouze volné plochy pozemků tvořících prostranství a zahradu kolem rodinného domu. V neposlední řadě je třeba přihlédnout k tomu, že nejde o situaci, kdy by například došlo k připlocení výběžku nepravidelného pozemku k pozemku k žalobkyně, nýbrž k tomu, že k pozemkům vlastněným žalobkyní byla připojena plocha hned do třech směrů tak, že vznikla plocha kompaktního tvaru. Tyto okolnosti ve svém souhrnu bezpečně ukazují na srozumění žalobkyně s tím, že se chopila držby sporných částí pozemků za situace, kdy její jednání může být nepoctivé.

17. Výše uvedený závěr nemůže důvodně zpochybnit skutečnost, že v darovací smlouvě s datem [datum] je uvedeno, že dochází k darování pozemků parc. č. st. 31 a parc. č. [hodnota], včetně plotů, které se ovšem již nacházejí na sporných částech pozemků. Je tomu tak s ohledem na shora uvedený poměr výměry sporných částí pozemků k výměře pozemků vlastněných žalobkyní, kdy objektivně muselo být zřejmé, že pod oplocením se nachází o více než 100 % vyšší výměra, než je výměra pozemků převáděných darovací smlouvou a v ní dokonce uvedená.

18. Žalobkyni nesvědčí ani žádné další okolnosti, které by mohly vyvážit rozdíl ve výměrách sporných částí pozemků a pozemků nabytých darovací smlouvou, když dispozice s pozemky nabytými žalobkyní darovací smlouvou nemá původ v období let 1948-1992, kdy neexistovala spolehlivá evidence právních vztahů k nemovitostem.

19. Konečně nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, kdy soudu prvního stupně na jedu stranu vytýká, že měl posuzovat splnění podmínek vydržení k jednotlivým částem sporných pozemků a současně namítá, že oddělené posuzování jednotlivých částí pozemků by vedlo k absurdním závěrům. Zde je třeba říct, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud naplnění podmínek vydržení posuzoval ve vztahu k celé ploše sporných částí pozemků, jejichž držby se žalobkyně chopila. Je tomu tak právě proto, že žalobkyně se chopila držby celé plochy a tato pak byla celou dobu jako jeden celek užívána. S ohledem na značný nepoměr ploch pozemků ve vlastnictví žalobkyně a částí pozemků údajně vydržených pak nemá význam ani okolnost, že sporné části pozemků byly shodným způsobem užívány spolu s pozemky žalobkyně po značně dlouhou dobu (mnohá desetiletí), kdy i přes dlouhou dobu užívání muselo být objektivně zřejmé, že je užívána značně větší výměra, než jaká byla na žalobkyni darovací smlouvou převedena.

20. Lze shrnout, že žalobkyni tak muselo být zřejmé, že identita pozemků parc. č. st. 31 a parc. č. [hodnota] specifikovaných v darovací smlouvě neodpovídá tomu, co je v místě zaploceno. Žalobkyni tudíž muselo být zřejmé, že vlastnické právo ke sporným částem pozemku nenabyla, tedy že jejich vlastníkem je někdo jiný, a tedy že jejich užívání působí takovému vlastníku, ať tím je kdokoliv, újmu.

21. Rozsudek soudu prvního stupně je tudíž věcně správný a odvolací soud jej dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, ve kterém neshledal pochybení, a vůči kterému ostatně žalobkyně ani žádné výslovné námitky nezformulovala.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení, které jsou představovány odměnou zástupce žalované dle § 7, § 9 odst. 4 a § 11 AT za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč/úkon, náhradou hotových výdajů za uvedené 2 úkony právní služby dle ustanovení § 13 odst. 4 AT po 450 Kč/úkon a náhradou za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalované ve výši po zaokrouhlení 2 549 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení tak celkem činí 14 689 Kč.

23. Lhůta k plnění byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. jako třídenní a místo plnění dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalované.

Poučení