21 Co 231/2022-137

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a JUDr. Igora Pařízka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené [anonymizováno] [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [titul] [jméno] [jméno], [titul], [datum narození] bytem [adresa] 2. [titul]. [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2022 č. j. 15C 349/2021-112 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem v částce 103 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 40 420 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

Odůvodnění

1. Okresní soud zamítl návrh žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalovaných s uzavřením kupní smlouvy o prodeji pozemku parc. [číslo] se způsobem ochrany národní park, zemědělský půdní fond, ptačí oblast a evropsky významná lokalita, zapsaný v katastru nemovitostí u [stát. instituce], Katastrální pracoviště Trutnov, na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno], [územní celek], za kupní cenu ve výši 200 000 Kč (slovy: dvě stě tisíc korun českých). Současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 160 445 Kč.

2. Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalovaných k převodu pozemku v [anonymizována tři slova] z titulu porušení zákonného předkupního práva státu podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen„ ZOK“). Uvedla, že žalovaní nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2018 od vlastníka [titul] [jméno] [příjmení] nemovitost – pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizováno]. K předmětnému pozemku ležícímu v [anonymizováno] svědčí žalobkyni zákonné předkupní právo. Prodávající přitom neučinila ve vztahu k žalobkyni řádnou nabídku. Žalovaní se žalobou nesouhlasili. Uvedli, že na pozemku se nachází legální (a již dlouho existující) podzemní stavba vodojemu, což doložili potvrzením [stát. instituce] č. j. MUTN 45304/2022, sp. zn.: 2022 /3068/ ze dne 3. 5. 2022. Poukázali na to, že zákon o ochraně přírody a krajiny pojem nezastavěné pozemky nikterak nevymezuje. Za nezastavěné pozemky lze především považovat jiné než zastavěné stavební pozemky, které stavební zákon definuje v § 2 odst. 1 písm. c). Polemizovali i s druhou kumulativně danou podmínkou (§ 61 odst. 1 ZOK), tedy podmínkou„ nezastavěného území“. Dovozovali, že v daném případě bylo zastavěné území v územním plánu [územní celek] vymezeno nikoliv platně, když je zde rozpor v obrazové/mapové části územního plánu a dále rozpor v rámci jeho textové části. Okresní soud zdůraznil, že pro to, aby mohla být žaloba úspěšná, bylo nutné splnit dvě podmínky: 1) musí se jednat o nezastavěný pozemek a 2) ležící mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Uzavřel, že v daném případě nebyla splněna podmínka„ nezastavěného pozemku“, když na předmětném pozemku se nachází stavba vodojemu o ploše cca [výměra]. Potvrzením vydaným [stát. instituce] ze dne 3. 5. 2022 bylo prokázáno umístění stavby vodojemu na pozemku [parcelní číslo] v kat. území [část obce] jako součást stavby: Zásobování [název] [název] [obec] vodou [adresa]. Vlastník tohoto druhu vodního díla není povinen zpracovat podklady pro zápis do katastru nemovitostí (stavba vodojemu nepatří do výčtu povinně evidovaných staveb dle ustanovení § 20 odst. 1 vodního zákona). Správní orgán současně vydal potvrzení o tom, že dotčený pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je třeba považovat jako zastavěný stavební pozemek (další pozemková parcela, na které je umístěno technické zařízení přináležející k obytné budově). Žalovaní dále soudu předložili geometrický plán zpracovaný [titul]. [jméno] [příjmení], v němž byla stavba vodojemu zaměřena. Vzhledem k uvedenému zjištění – nesplnění podmínky, že se jedná o nezastavěný pozemek – byla žaloba zamítnuta. Okresní soud nesouhlasil s argumentem žalobkyně, kterým žádala soud o využití„ restituční judikatury“ v otázce zastavěnosti, kdy zmíněná judikatura za zastavěný pozemek nepovažovala pozemek, ve kterém vedou inženýrské sítě, např. vodovodní potrubí, a proto tyto pozemky byly restituentům vydávány (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. US 747/2000 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2721/2019). Pokud je z potvrzení správního orgánu zřejmé, že na předmětném pozemku stojí stavba (která není obligatorně evidovaná v katastru nemovitostí), jedná se tak o zastavěný pozemek. Zdůraznil, že gramatický výklad zákonů by měl být všem srozumitelný a neměl by připouštět dvojí výklad. Pojem„ nezastavěný“ pozemek soud vykládá tak, že se jedná o pozemek, na kterém není umístěna stavba splňující definici § 2 odst. 3 stavebního zákona. Pokud chtěl zákonodárce pojem„ nezastavěný“ pozemek vydefinovat jinak, měl tak učinit v úvodní části zákona (vymezit uvedený pojem). Neučinil-li tak, není důvodu jakkoliv využívat restituční judikaturu, ale trvat na výkladu tohoto pojmu, který běžný občan česky hovořící pojmu„ nezastavěný“ pozemek dává (tedy jakousi kontradikci k pojmu„ zastavěný“ pozemek – pozemek, na kterém je umístěna nějaká stavba).

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, pokud neshledal za splněnou podmínku, že pozemek, který žalovaní nabyli od [titul] [příjmení], je nezastavěným pozemkem a dospěl k závěru, že pozemek je zastavěn stavbou vodojemu o velikosti cca [výměra]. Vytýkala okresnímu soudu, že pro posouzení zastavěnosti pozemku odmítl využít„ restituční judikaturu“, na kterou odkazovala. Namítala, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně vytýkala soudu I. stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl důkazy, které navrhla a které byly potřebné k prokázání rozhodných skutečností ohledně zastavěnosti pozemku. Připomněla, že z průběhu soudního řízení je zřejmé, že mezi účastníky řízení není sporu ohledně polohy předmětného pozemku na území [anonymizováno]. Žalovaní však nejdříve zpochybňovali skutečnost, že předmětný pozemek leží mimo zastavěné území obce, následně též jeho nezastavěnost. K prokázání skutečnosti, že předmětný pozemek má charakter zastavěného pozemku, předložili potvrzení [stát. instituce], odboru životního prostředí, oddělení vodního hospodářství ze dne 3. 5. 2022, jež se stalo jediným důkazem, na němž soud I. stupně vystavěl nedůvodnost žaloby. Nesouhlasila s vyjádřením obsaženým v uvedeném potvrzení. Poukazovala na to, že konstatování vodoprávního úřadu, že předmětný pozemek má charakter zastavěného pozemku dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je v přímém rozporu se samotným obsahem tohoto ustanovení, dle kterého„ zastavěným stavebním pozemkem se rozumí pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením, tvořící souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami“. Jak však prokazatelně vyplývá z předložených listin a z mapových podkladů, předmětný pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako trvalý travní porost, není pod společným oplocením a netvoří souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami, na které ani bezprostředně nenavazuje. Dodala, že z obsahu odůvodnění rozsudku lze dovodit, že soud I. stupně považoval předložené potvrzení za rozhodnutí, jímž je dle ustanovení § 135 o. s. ř. vázán, což tvrdili i žalovaní. S tímto postupem nesouhlasila. Zdůraznila, že potvrzení vydané na žádost žalovaných nemá charakter rozhodnutí, jímž by byl soud I. stupně vázán, a proto mohl a měl sám posoudit, zdali lze považovat předmětný pozemek o výměře [výměra] za zastavěný stavbou, která dle jeho vlastního zjištění má velikost cca [výměra]. Namítala, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav ohledně zastavěnosti předmětného pozemku, když žádným způsobem nepoměřil velikost stavby vodojemu, tedy údajnou zastavěnost předmětného pozemku, ve vztahu ke zbývající nezastavěné části předmětného pozemku, tzn. neposoudil proporcionalitu nároku žalobkyně na vydání nezastavěného předmětného pozemku, a to ve veřejném zájmu, ve vztahu k velikosti případné stavby podzemního vodojemu. Dodala, že i z předloženého geometrického plánu č. 413-35/ 2022 je zřejmé, že vodojem je umístěn v okrajové části předmětného pozemku, a proto by bylo možné případně i tuto část oddělit geometrickým plánem. Uvedla, že však neměla prostor jakýmkoliv způsobem reagovat na situaci vzniklou po předložení geometrického plánu, neboť tento byl žalovanými založen do spisu při posledním jednání dne 20. 6. 2022 a následně již bylo pouze odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Nesouhlasila s názorem soudu I. stupně, že nelze využít„ restituční judikaturu“, neboť otázka zastavěnosti pozemku ve vztahu k porušení předkupního práva nebyla zatím judikována vyššími soudy, a proto nejbližšími judikáty, které lze analogicky aplikovat, jsou právě rozhodnutí vydaná v restitučních řízeních, v nichž zastavěnost pozemku jako překážka jejich vydání byla opakovaně řešena. Odkázala na ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“), v němž jsou uvedeny případy, kdy nelze pozemky vydat. Podle písm. c) citovaného ustanovení nelze pozemky vydat, byly-li po přechodu nebo převodu na stát zastavěny, přičemž pozemky lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití nebo jedná-li se o stavbu umístěnou pod povrchem země. Zdůraznila, že z uvedeného vyplývá, že stavba pod povrchem země nebrání vydání pozemku, ačkoliv jinak se zastavěné pozemky nevydávají. Vyslovila názor, že posouzení zastavěnosti při porušení zákonného předkupního práva má obdobný charakter jako posuzování zastavěnosti pozemků podle zákona o půdě, kdy nebrání-li stavba pod povrchem země vydání pozemku, a to i rozhodnutím o nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu České republiky pozemkového úřadu, pak obdobně případně stavba vodojemu pod povrchem předmětného pozemku nebrání vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle. Odkázala na Nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 747/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1308/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2721/2019. Dále žalobkyně ohledně pojmu„ zastavěný pozemek“ odkázala i na rozhodnutí publikovaná pod č. 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nichž zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku. Tvrdila, že podzemní vodojem o velikosti [výměra] na části předmětného pozemku o celkové rozloze [výměra] nemá za následek trvalou změnu jeho využití. Vyslovila přesvědčení, že prokázala porušení zákonného předkupního práva ve vztahu k předmětnému pozemku. Navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě bylo vyhověno nebo aby byl zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaní s rozsudkem okresního soudu souhlasili a navrhli jeho potvrzení. Zdůraznili, že od samého počátku ve svých vyjádřeních uváděli, že se na předmětném pozemku nachází stavba vodojemu, tedy již od okamžiku uplatnění předkupního práva žalobkyně přinášeli tvrzení, na jejichž základě bylo možné usuzovat na zastavěnost předmětného pozemku. Tento fakt je zřejmý již z prvního kompletního vyjádření žalovaných k uplatněnému nároku ze dne 25. 6. 2021. Dovozovali, že je nedůvodná námitka žalobkyně, že jejich argumentace měla být nejednotná či postupně se měnící vlivem okolností. Sdělení žalobkyně v tomto směru spíše svědčí o tom, že se jejich tvrzeními dostatečně nezabývala, neověřila si je a nedovodila z nich patřičné závěry k oprávněnosti vzneseného nároku (když informaci měla od žalovaných ještě v rámci předsoudní fáze). K námitkám žalobkyně ohledně posouzení předmětného pozemku jako zastavěného připustili, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí skutečně evidován jako trvalý travní porost, ačkoliv se na něm stavba nachází. Zdůraznili, že tento stav je dán tím, že daný vodojem představuje podzemní stavbu neevidovanou v katastru nemovitostí, k níž není vlastník ani podle vodního zákona povinen zpracovat podklad pro zápis do katastru nemovitostí. Z těchto důvodů pak není daný pozemek evidován jako stavební parcela, což však nevylučuje jeho posouzení jako zastavěný pozemek. Poukázali na definice zastavěného stavebního pozemku v ust. § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona a dovozovali, že jako„ zastavěný stavební pozemek“ lze vymezit jednak pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcelu a jednak i s ním související další pozemkové parcely (zde již bez nutnosti, aby tyto byly vedeny jako stavební, když např. drobné stavby na dalších pozemcích jsou při zápisech v katastru nemovitostí běžně za jistých podmínek marginalizovány – vizte úprava zápisu drobných staveb do KN, které tvoří příslušenství ke stavbě hlavní). Připomněli stranu 4 napadaného rozsudku, kde je zjevné, že byla řešena„ další pozemková parcela“ – v definici dle § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Uvedli, že u pozemkových parcel uvádí stavební zákon, že za zastavěné se považují zpravidla ty, které jsou pod společným oplocením. Zde je nutné zdůraznit použití výrazu„ zpravidla“, když v posuzovaném případě je zadní část předmětného pozemku dlouhodobě ohraničena kamennou zdí, jejíž vybudování by bylo bez dovození zastavitelnosti pozemku v [anonymizováno] jen těžko možné. K tvrzení, že tento pozemek netvoří souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami, na něž navazuje, lze uvést pouze toliko, že hotel [název], jehož přístupová cesta a zázemí se nachází na vedlejším pozemku, by mohl bez zajištění zásobování vodou z vodojemu jen stěží fungovat. Připomněli, že k nezbytnosti tohoto společného užívání již doložili v průběhu celého sporu dostatečné množství podkladů. Samotné potvrzení vodoprávního úřadu navíc přímo uvádí, že se jedná o„ potvrzení o umístění vodojemu na p. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] jako součást stavby: zásobování [název] [název] [název] vodou, k. ú. [část obce], [adresa]“. Souvislost celku se stavbou hotelu [název] je proto jistě dána. K námitkám žalobkyně ohledně povahy uvedeného potvrzení uvedli, že formálně se skutečně nejedná o rozhodnutí správního orgánu, ale o jiný úkon správního orgánu dle části čtvrté správního řádu. Připustili, že přímá vázanost soudu tímto úkonem jistě založena není, nic však soudu nebrání, aby z tohoto vycházel, resp. si o tomto učinil vlastní úvahu. Tomuto pak odpovídá i obecný požadavek na volné hodnocení důkazů ze strany soudu. Soud tak sice pojal dané potvrzení jako podklad svého rozhodnutí, ale pracoval s ním v kontextu dalších důkazů a závěrů z nich vyvozených. Dodali, že z odůvodnění rozsudku, je zjevné, že potvrzení vodoprávního stavebního úřadu soud nepovažoval za rozhodnutí, jímž by byl vázán, ale pracoval s ním jako s potvrzením v kontextu svých dalších zjištění. Výtka žalobkyně, že soud sám nevyhodnotil, zdali se jedná o pozemek zastavěný (a byl v tomto směru„ vázán potvrzením vodoprávního úřadu“), proto není na místě. K úvahám žalobkyně o možnosti částečného uplatnění předkupní práva po oddělení zastavěné části pozemku uvedli, že zákon pracuje se zastavěným pozemkem jako celkem (tj. hovoří pouze o pozemku, a ne o jeho části). V případě, že by zákonodárce chtěl dovozovat možnost uplatnění předkupního práva pouze k části pozemku, jistě by toto přímo zahrnul do dikce zákonné normy. Jelikož tomu tak ale není, je nutné pracovat s pozemkem jako celkem, a to i při jeho částečném zastavění. Uplatnění zákonného předkupního práva se navíc svojí povahou blíží vyvlastnění, jehož podmínky jsou v obecné rovině zakotveny až na ústavní úrovni, a jistě proto nelze dovozovat přípustnost poměrného uplatnění nároku a vytyčení zastavěnosti pozemku jen na podkladě požadavku vyvlastnitele, jež ani nemá zákonný podklad. K otázce použitelnosti„ restituční judikatury“, kterou žalobkyně považuje za přiléhavou na danou situaci, zdůraznili, že restituční nároky a jejich právní úprava je natolik specifická, že dovození její použitelnosti na aktuálně řešený případ je více než problematické (a v posledku ústavně rozporné). Uvedli, že smyslem restitučního práva je obecně navrácení neoprávněně odebraného majetku původnímu majiteli, přičemž tomuto musejí odpovídat i široce nastavené podmínky pro realizaci tohoto postupu (napravení nežádoucího stavu). Naopak uplatnění zákonného předkupního práva, které je předmětem tohoto řízení, směřuje k zajištění kontroly státu, potažmo orgánů ochrany přírody, nad nezastavěnými chráněnými územími ve významných lokalitách. Tedy nikoliv napravení dřívějšího nežádoucího stavu a úprava poměrů do budoucna. Při tomto postupu je tak více než jinde potřeba respektovat aktuální poměry v dané lokalitě. Vymezení předpokladů pro tento zákonný zásah do smluvní svobody proto musí být významně odlišné od případů restituce. Smysl a účel obou úprav je totiž diametrálně odlišný. Vyslovili názor, že dovozování závěrů z restituční judikatury je pro účely tohoto řízení nepřípustné. V konkrétním případě by s sebou neslo naprostou nepředvídatelnost a neústavnost předkupního práva.

5. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Okresní soud zcela správně vyhodnotil předpoklady, které musí být splněny pro úspěšnost žalobkyní uplatněného nároku ve smyslu § 61 odst. 1 ZOK, tedy předpoklady, za nichž České republice ze zákona vzniká předkupní právo ke konkrétnímu pozemku. Pro posouzení těchto předpokladů okresní soud provedl dostatečné dokazování důkazy navrženými účastníky a potřebnými pro náležité posouzení věci. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pozemek parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], který žalovaní nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy uzavřené s [titul] [jméno] [příjmení], se nachází na území [název] [název] [název] (dále jen„ [název]“). Sporné mezi nimi bylo, zda jde o pozemek nezastavěný a zda tento pozemek leží mimo zastavěné území obce. K prokázání zastavěnosti pozemku žalovaní předložili jednak potvrzení [stát. instituce] č. j. MUTN 45304/2022, sp. zn.: 2022 /3068/ ze dne 3. 5. 2022 a geometrický plán vyhotovený [titul] [jméno] [příjmení], úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, ze dne 24. 1. 2022 č. 413-35/ 2022. Geometrický plán byl vypracován pro vymezení rozsahu věcného břemene, a to věcného břemene práva umístění a vstupu za účelem oprav, údržby a revize vodojemu a zákaz zatížení vrchní desky vodojemu pro oprávněného vlastníka parc. č. St. [číslo] v kat. úz. [část obce]. Vlastníkem pozemku parc. č. St. [číslo] v kat. úz. [část obce], jehož součástí je budova [adresa] ([příjmení] hotel [obec]), jsou žalovaní. Vodojem a další části stavby vodního díla slouží zásobování [název] [název] pitnou vodou a tyto stavby tak tvoří funkční celek. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedené vodní dílo s výjimkou pramenní jímky [název] bylo realizováno před 1. 1. 2002. Uvedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že na pozemku parc. [číslo] resp. pod povrchem tohoto pozemku, se nachází stavba vodojemu. Nebylo třeba k tomuto zjištění ještě provádět ohledání na místě samém.

7. Není důvodná výtka žalobkyně, že okresní soud při posuzování zastavěnosti pozemku parc. [číslo] vycházel z potvrzení [stát. instituce] č. j. MUTN 45304/2022, sp. zn.: 2022 /3068/ ze dne 3. 5. 2022 ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud, kromě jiného, tímto potvrzením měl prokázáno, že pod povrchem pozemku parc. [číslo] se nachází stavba vodojemu. Žalobkyně totiž v řízení před okresním soudem zpochybňovala i samotnou existenci této stavby. To, že uvedená stavba činí pozemek zastavěným, je již právní závěr okresního soudu. Je ovšem třeba připustit, že i sám vodoprávní úřad v uvedeném potvrzení vyjádřil názor, že pozemek parc. [číslo] je zastavěným stavebním pozemkem.

8. Okresní soud při posuzování toho, zda pozemek parc. [číslo] je nezastavěným pozemkem ve smyslu § 61 odst. 1 ZOK, si vypomáhal definicí obsaženou v ust. § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen„ stavební zákon“). Citované ustanovení definuje, co se rozumí zastavěným stavebním pozemkem (pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením, tvořící souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami). Nejedná se sice o stavební pozemek, ale o pozemek tvořící souvislý celek s obytnou budovou ([název] [název] [název]), neboť je na něm technické zařízení související s touto budovou. Bylo prokázáno, že pod povrchem uvedeného pozemku se nachází vodojem, vodojem sloužící [název] [název] [název]. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 22 Cdo 944/2007, dostupný na www.nsoud.cz) vyplývá, že vodárenský objekt (tedy i vodojem) je samostatnou stavbou. Je-li vodárenský objekt stavbou, pak způsobuje zastavěnost pozemku, pod jehož povrchem je zbudován. Na otázku hodnocení zastavěnosti pozemku nemá vliv ani poměr plochy, kterou stavba vodojemu zaujímá ([výměra]), vůči výměře pozemku [číslo] ([výměra]). Ustanovení § 61 odst. 1 ZOK uvádí, že předkupní právo vzniká k nezastavěným pozemkům… Musí tedy jít o nezastavěný pozemek v celém jeho rozsahu. Citované ustanovení neupravuje ani možnost vzniku předkupního práva k části pozemku, na který by po oddělení části zastavěné, bylo možné pohlížet jako na nezastavěný.

9. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem okresního soudu, že při hledání výkladu pojmu„ nezastavěný pozemek“ nelze využít judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na níž odkázala žalobkyně. Jde o judikaturu k ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění účinném do 30. 6. 1993, tj. novely provedené zákonem č. 183/1993. Po uvedené novele již přímo zákon o půdě stanovil, že pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, jedná-li se o stavbu umístěnou pod povrchem země. V restitučních věcech tedy posléze přímo zákon umožňoval, aby pozemek zastavěný stavbou umístěnou pod povrchem země byl vydán oprávněné osobě. Pokud jde o judikaturu vyšších soudů k této otázce a samotnou zákonnou úpravu je třeba při výkladu pojmu„ nezastavěný pozemek“ mít na paměti účel restitučních předpisů, a to co možná nejširší naturální nápravu křivd vzniklých v době nesvobody. Účel restitučních předpisů nelze ztotožňovat s účelem ust. § 61 odst. 1 ZOK. Cílem tohoto ustanovení naopak je soustředit pozemky nacházející se na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek, v rukách státu (v jeho vlastnictví), avšak nikoli za cenu toho, aby s uplatněním předkupního práva ČR vznikly další nevyřešené, sporné vztahy (např. vztahy z bezdůvodného obohacení apod.).

10. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že jedna z podmínek pro vznik předkupního práva k pozemku parc. [číslo] svědčící žalobkyni, a to podmínka, že se jedná o nezastavěný pozemek, není naplněna. Vzhledem k tomuto závěru již nebylo potřebné důsledně se zabývat tím, zda je splněna i druhá podmínka, a to podmínka že pozemek leží mimo zastavěné území obce. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Ve výroku pod bodem II. rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, když dospěl k závěru, že okresní soud učinil správný závěr o plném úspěchy žalovaných ve věci, avšak nesprávně určil výši jimi účelně vynaložených nákladů. Na rozdíl od okresního soudu odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady na tyto úkony právní služby: 1) vyjádření k výzvě k převedení pozemku ze dne 25. 6. 2021, 2) doplnění vyjádření z 14. 2. 2022 a 3) podání ze 17. 5. 2022 označené„ Doložení potvrzení – že jde v předmětné věci o zastavěný pozemek“. První z označených úkonů právní služby odvolací soud nepovažuje za náklady tohoto řízení, neboť šlo o reakci na výzvu žalobkyně k mimosoudnímu řešení věci. Druhý z označených úkonů právní služby je doplněním vyjádření k žalobě a obsahuje skutečnosti, jež mohli žalobci uvést již ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 2. 2022. Třetí z označených úkonů právní služby je podání, s nímž žalovaní předložili potvrzení [stát. instituce] č. j. MUTN 45304/2022, sp. zn.: 2022 /3068/ ze dne 3. 5. 2022, a znovu rozvíjí již dříve uplatněnou argumentaci k pojmu„ zastavěný – nezastavěný pozemek“. Po vyloučení těchto tří úkonů právní služby činí celkové žalovanými účelně vynaložené náklady na právní zastoupení 103 842 Kč. Jedná se o odměnu za pět úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z 2. 2. 2022, reakce na doplnění žaloby z 20. 4. 2022, účast u jednání dne 21. 4. 2022 v trvání od 9.30 do 10.45 hodin a účast u jednání dne 20. 6. 2022) při zastoupení dvou osob po 7 280 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bod 5., § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a) d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), desetkrát režijní paušál přináležející k těmto úkonům právní služby u každého ze zastoupených po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, jízdné ze sídla advokátky do sídla okresního soudu a zpět ke dvěma jednáním po 3 642 Kč, stravné 237 Kč a 99 Kč, náhrada za ztrátu času v rozsahu celkem 24 započatých půlhodin po 100 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 21 %, kterou je zástupkyně žalovaných povinna z odměny a z náhrad odvést, v částce 18 022,20 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. a zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).

12. Žalovaní se ve věci samé s úspěchem ubránili odvolání žalobkyně, mají proto vůči ní dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložili v odvolacím řízení, v částce 40 420 Kč Tyto náklady tvoří odměna za dva úkony právní služby při zastoupení dvou osob po 7 280 Kč (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), paušální náhrada hotových výdajů ke čtyřem úkonům právní služby po 300 Kč, jízdné ze sídla advokátky do sídla odvolacího soudu a zpět v částce 2 085 Kč, náhrada za ztrátu času v rozsahu 10 započatých půlhodin po 100 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty v částce 7 015 Kč.

13. Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení