21 CO 236/2022 - 114

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o vyklizení nemovitých věcí o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 8 C 41/2022 – 80 ze dne 8. června 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5 740 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j. 8 C 41/2022 – 80 ze dne 8. 6. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným vyklidit a vyklizené předat žalobkyni pozemky parc. [číslo] – orná půda, pozemek parc. [číslo] – orná půda, pozemek parc. [číslo] – orná půda, pozemek parc. [číslo] – trvalý travní porost, pozemek parc. [číslo] – orná půda, pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, neplodná půda, a pozemek parc. [číslo] – trvalý travní porost, to vše zapsáno na [list vlastnictví], jenž je veden [stát. instituce], [stát. instituce] pro k. ú. a [územní celek], a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 10 890 Kč k rukám jeho právního zástupce. Žalobkyně se domáhala vyklizení výše uvedených pozemků s tím, že je jejich vlastníkem a že všechny vznikly provedením pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách. Tvrdila, že její vlastnické právo k nim bylo potvrzeno rozhodnutím [anonymizována tři slova] č.j. SPU-413174/2018 ze dne [datum rozhodnutí], které nabylo právní moci dne [datum]. Žalovaný coby nájemce užíval na základě nájemních smluv uzavřených s právními předchůdci žalobce zemědělské pozemky, které v důsledku pozemkových úprav zanikly a místo nich vznikly právě předmětné pozemky. Žalobkyně dovozovala, že podle ust. § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách (dále jen„ ZPÚ“) přitom platí, že dosavadní nájemní vztahy k pozemkům, kterých se rozhodnutí týká, zanikají k 1. říjnu běžného roku a že totéž vyplývá i z rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne [datum], podle kterého dosavadní nájemní vztahy k pozemkům zanikají ke dni [datum]. Vzhledem k tomu, že nájemní vztahy podle smluv uzavřených mezi žalovaným a právními předchůdci žalobce zanikly ex lege ke dni [datum], vyzývala žalobkyně žalovaného opakovaně k vyklizení pozemků, což však žalovaný neučinil a nadále je užívá. Žalovaný nezpochybňoval tvrzení žalobkyně, týkající se jejího vlastnického práva k pozemkům ani způsob jejich nabytí, nicméně setrval na tom, že pozemky užívá oprávněně. Tvrdil, že dosavadní nájemní vztahy na základě pozemkových úprav sice zanikly, nicméně v důsledku smluvního ujednání obsaženého v případě pronajímatele [jméno] [příjmení] v dodatku [číslo] ze dne [datum] k nájemní smlouvě ze dne [datum] a v případě pronajímatele [jméno] [příjmení], smluvního ujednání obsaženého v dodatku č. 1 ze dne [anonymizováno] pozemkového úřadu ze dne [datum] ke vzniku nového nájemního vztahu. Dovozoval, že pozemky užívá po právu a dovolával se usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 316/17 ze dne [datum]. Poukazoval na to, že žalobkyně od něho od roku 2019 přijímala nájemné (pachtovné), které nikdy nevrátila ani nezpochybnila právní důvod jeho úhrady.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem výše specifikovaných pozemků, které nabyla částečně rozhodnutím [anonymizováno 7 slov] [územní celek] a [územní celek], pobočka [obec] č.j. SPU 413174/2018 ze dne [datum rozhodnutí] a částečně kupní smlouvou, uzavřenou s [jméno] [příjmení] dne [datum]. Právní předchůdci žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pronajali pozemky žalovanému nájemními smlouvami. Dodatky, uzavřenými mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným dne [datum], a mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným dne [datum], bylo smluveno, že v případě, že pozemky tvořící předmět nájmu budou zahrnuty do pozemkových úprav prováděných podle zvláštního předpisu, dnem, kdy podle tohoto předpisu zaniká dosavadní nájemní vztah k pozemkům tvořícím předmět nájmu podle této smlouvy, předmětem nájmu podle této smlouvy se stávají pozemky, které pronajímateli zůstaly ve vlastnictví nebo které nabyl do svého vlastnictví nebo spoluvlastnictví podle schválených pozemkových. Pozemek parc. [číslo] resp. původní pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] nabyl žalobce od [jméno] [příjmení] před pozemkovými úpravami. Protože je žalobkyně názoru, že nájem pozemků zanikl ze zákona ke dni [datum], žalovaného dopisy ze dne [datum] a ze dne [datum] vyzvala, aby pozemky vyklidil a neprodleně jí je předal, což žalovaný neučinil, neboť nepovažuje její názor za správný.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2 ZPÚ, ust. § 3 odst. 1 ZPÚ, ust. § 11 odst. 8 ZPÚ, ust. § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ust. § 680 obč. zák., ust. § 2332 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ust. § 2341 o. z., ust. § 2221 odst. 1, 2 o. z. a ust. § 3074 odst. 1 o. z. Odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 316/17 ze dne [datum] a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5410/2016 ze dne [datum rozhodnutí] s tím, že z uzavřených dodatků je jednoznačně zřejmé, že vůlí smluvních stran bylo zajistit, aby v případě pozemkových změn nájemní vztah i nadále trval, a to i přes znění kogentního ust. § 11 odst. 8 ZPÚ, podle kterého dosavadní nájemní vztahy zanikají k 1. říjnu běžného roku. Konstatoval, že takové ujednání není obcházením zákona, neboť smluvním stranám nic nebrání v tom, aby si pro případ pozemkové úpravy sjednaly, že jejich nájemní vztah bude pokračovat, byť samozřejmě s jiným předmětem nájmu tak, jak vyplyne z příslušného správního rozhodnutí. Zdůraznil, že se zde jednoznačně uplatní zásada smluvní volnosti, jež představuje jeden ze základních pilířů soukromého práva, spolu se zásadou pacta sunt servanda a poukázal na další judikaturu Ústavního soudu. Připomněl, že mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovaným byly platně uzavřeny nájemní smlouvy, na základě kterých byly pozemky za úplatu přenechány do užívání žalovanému a že následně byly mezi nimi uzavřeny k předmětným nájemním smlouvám dodatky, ze kterých jednoznačně plyne, že je vůlí smluvních stran pro případ pozemkových úprav v nájemním vztahu pokračovat. Pokud tedy nájemní vztah zanikl ke dni [datum] ze zákona na základě provedených pozemkových úprav, tentýž den vznikl na základě ujednání v uzavřených dodatcích nový nájemní vztah, jehož předmětem byly pozemky po provedených pozemkových úpravách. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že nebyly stanoveny podmínky takto nově vzniklého nájemního vztahu, neboť podle ust. § 2221 odst. 1 o. z., změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Zdůraznil, že z uzavřených dodatků je nepochybné, že vůlí smluvních stran bylo v případě pozemkových úprav zachovat podmínky nájemního vztahu tak, jak byly smluveny. Konstatoval, že je zřejmé, že úmyslem smluvních stran bylo v nájmu i nadále pokračovat za stávajících podmínek a trvat na tom, aby mezi smluvními stranami pro případ zániku nájemního vztahu a vzniku nájemního vztahu nového, byly veškeré podmínky nově opětovně smluveny, by bylo toliko formalistickým přístupem, který by neodpovídal zásadě smluvní volnosti a zásadě, že smlouvy se mají dodržovat. Uvedl, že rozhodnutím [anonymizována tři slova] sice skutečně došlo ze zákona k zániku nájemních vztahů, v důsledku pro tento případ uzavřených dodatků k nájemním smlouvám však tímtéž dnem vznikl mezi smluvními stranami nový nájemní vztah, do něhož následně na místo pronajímatele [jméno] [příjmení] vstoupila žalobkyně. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nový nájemní vztah vznikl za účinnosti občanského zákoníku, platného od [datum], je na takový vztah třeba aplikovat jeho ustanovení. S ohledem na ust. § 680 obč. zák. konstatoval, že pokud [jméno] [příjmení] platně uzavřela nájemní smlouvu (za účinnosti tzv. starého občanského zákoníku) a dodatek k této nájemní smlouvě (za účinnosti tzv. nového občanského zákoníku, jehož ustanovení se však na předmětný vztah podle jeho ust. § 3074 odst. 1 nepoužijí) a teprve následně došlo k převodu vlastnického práva k tomuto pozemku na žalobkyni, vstoupila žalobkyně do právního postavení pronajímatele, tzn. na místo [jméno] [příjmení] a nájemní vztah dále pokračoval. Konstatoval, že žaloba na vyklizení proto není důvodná ani v této části. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7, ust. § 9 odst. 1 a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“).

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že nezhodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. S ohledem na jeho závěry konstatovala, že o tom, zda pozemkovými úpravami stávající nájemní vztah zanikl či nikoli, nemohlo být nikdy sporu, a to s ohledem na znění ust. § 11 odst. 8 ZPÚ. Připomínala, že mezi účastníky bylo spíše sporné, zda žalovaný má právní titul k užívání pozemků žalobkyně či nikoliv. Dovozovala, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 316/17 ze dne [datum], na které prvostupňový soud odkázal, se týká obsahově naprosto odlišného ujednání, které pregnantně pojednává o zániku nájemního vztahu, vzniku nového nájemního vztahu a jeho podmínkách. Ve svém odvolání poukazovala na to, že z judikatury, na kterou soud prvního stupně odkazoval, vyplývá, že je naprosto klíčové zkoumat, jaká byla vůle účastníků (právních předchůdců žalobkyně) při uzavření předmětných dodatků, neboť nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. V tomto směru připomínala, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob, což ovšem předmětné ujednání bezpochyby nesplňuje. Dovozovala, že se v této věci o platné ujednání o novém nájemním vztahu jednat nemůže, a to s ohledem na jeho gramatický i logický výklad, neboť ujednání stanoví, že v důsledku pozemkových úprav dosavadní nájemní vztah ke stávajícím pozemkům zaniká, přičemž předmětem nájmu, t.j. nájemního vztahu, podle této smlouvy (který ale v důsledku pozemkových úprav zanikl) se mají stát pozemky vzniklé v důsledku pozemkových úprav. Konstatovala, že toto ustanovení o vzniku nového nájemního vztahu neuvádí vůbec nic, neboť pouze upravuje změnu předmětu nájmu (nájemního vztahu), který ovšem provedením pozemkových úprav zanikl. Upozorňovala na preambule dodatků, podle kterých byla primárním důvodem jejich uzavření úprava výměr po digitalizaci pozemků a s tím spojená úprava nájemného (po pěti letech od poslední úpravy), přičemž předmětné sporné ustanovení bylo„ přilepeno“, aniž by některý z právních předchůdců žalobkyně měl skutečně vůli pokračovat v nájmu pozemků žalovaným po pozemkových úpravách. Soudu prvního stupně vytýkala, že neprovedl navržený důkaz výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], čímž řízení zatížil vadou. Pokud tedy uzavřel, že zanikl-li nájemní vztah ke dni [datum] ze zákona na základě provedených pozemkových úprav, pak tentýž den vznikl na základě ujednání v uzavřených dodatcích nový nájemní vztah, jehož předmětem byly pozemky po provedených pozemkových úpravách, přičemž vůlí smluvních stran bylo v případě pozemkových úprav zachovat podmínky nájemního vztahu tak, jak byly smluveny. Konstatovala, že toto z ujednání dodatku nevyplývá, neboť řeší změnu předmětu nájmu a nikoliv ujednání o podmínkách nového smluvního vztahu. Jestliže by byl přijat závěr o platnosti takového ujednání, která zde není dána, pak z tohoto ujednání o novém - pachtovním vztahu v žádném případě není možno dovodit obsah smluvních ujednání o výši pachtovného a právech či povinnostech smluvních stran, které tvoří obsah nájemního vztahu. Namítala, že pro ni není a ani nemůže být závazné ustanovení pojednávající údajně o vzniku nového nájemního vztahu, po provedených pozemkových úpravách, neboť ze zákona taková povinnost pro pronajímatele nemovité věci z žádného zákonného ustanovení nevyplývá a žalobkyně v době převodu vlastnického práva o těchto nevěděla. Dovozovala, že za odchýlení je třeba považovat prolongaci nájmu jednostranným jednáním nájemce či možnosti výpovědi na straně nájemce v rozsahu zákonem neupraveném. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

5. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že se zcela ztotožňuje se skutkovými a částečně i právními závěry soudu prvního stupně, který své závěry opřel nejen o platnou právní úpravu, ale i přiléhavou soudní judikaturu. Připomínal, že žalobkyně opakovaně nesprávně směšuje pojmy jako je„ nájemní vztah“,„ nájemní smlouva“ a„ změna předmětu nájemní smlouvy“. Konstatoval, že nedošlo k zániku uzavřených nájemních smluv; tyto zůstávají i nadále v platnosti, ale došlo pouze ke změně předmětu nájmu, t.j. k zániku nájemního vztahu k pozemkům zahrnutým do pozemkových úprav a současně ke vzniku nájemního vztahu k pozemkům, jejichž vlastnické právo bylo nabyto podle schválených pozemkových úprav. Stran údajného nedostatku vůle účastníků při uzavření předmětných dodatků připomínal, že předmětná ustanovení jsou uvedena vždy na první straně dodatku, označena jako„ Předmět smlouvy“, takže lze jen stěží přijmout argument, že právní předchůdci žalobkyně neměli vůli uzavřít dodatek za účelem změny předmětu nájmu v důsledku provedených pozemkových úprav. Uzavřel, že za této situace by byl výslech obou navržených svědků zcela za nadbytečný a nemohl by změnit nic na platnosti předmětného ujednání a vůli účastníků. Připomínal, že ve věci byl vztah mezi právními předchůdci žalobkyně a žalovaným založen nájemní smlouvou, uzavřenou podle ust. § 663 obč. zák. Vztahy účastníků z těchto nájemních smluv se tedy i nadále řídí tímto zákonem a odvolával se na komentářovou literaturu, podle níž„ výjimku představují nájmy movitých věcí a nájmy, které by byly podle občanského zákoníku posuzovány jako pacht (zejména pozemky); zde se budou následky změny vlastníka posuzovat podle předchozí úpravy – ust. § 680 odst. 2 a 3 obč. zák. (viz. ust. § 3074 odst. 1 o. z.)“. Uzavřel, že tedy nelze přijmout argumentaci žalobkyně a soudu prvého stupně, že se vztahy účastníků vyplývající z uzavřených nájemních smluv, včetně dodatků, řídí ust. § 2221 a § 2341 o. z. Nad rámec této argumentace akcentoval, že i kdyby měly být právní vztahy účastníků posuzovány podle této právní úpravy, tak podle ust. § 2221 odst. 2 o. z., nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví. To neplatí, pokud o těchto ujednáních nový vlastník věděl. Připomínal, že se žalobkyně nemůže domáhat dobré víry v tom směru, že nevěděla o uzavření předmětných dodatků, neboť pokud by postupovala s běžnou péčí a opatrností, musela by tuto skutečnost zjistit. Ta navíc byla účastníkem předmětných pozemkových úprav, v důsledku nichž došlo k vydání předmětného rozhodnutí [anonymizována tři slova] č.j. SPU-413174/2018 ze dne [datum rozhodnutí]; tudíž věděla, že i žalovaný je účastníkem tohoto řízení, a to nejenom jako vlastník pozemků v předmětných katastrálních územích, ale i jako jejich oprávněný uživatel.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

9. V první řadě neobstojí žalobkyní vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy. Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 749/2005 ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 ze dne [datum rozhodnutí], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2712/2008 ze dne [datum rozhodnutí], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne [datum], a sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

10. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne [datum rozhodnutí], N 87/33 SbNU 339). Z provedených listinných důkazů je zcela zřejmé, že výslechy navržených svědků by do věci nevnesly nic nového.

11. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

12. Soud prvního stupně taktéž vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelkou navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že výslechy navržených svědků by byly důkazy nadbytečnými a neprovedení jejich výslechů, tedy nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalobkyně o jí tvrzených skutečnostech.

13. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že vůlí smluvních stran, vtělenou do uzavřených dodatků, bylo zajistit, aby v případě pozemkových změn nájemní vztah i nadále trval, a to i přes znění kogentního ust. § 11 odst. 8 ZPÚ, podle kterého dosavadní nájemní vztahy zanikají k 1. říjnu běžného roku. Odvolací soud rovněž konstatuje, že takové ujednání přitom není obcházením zákona, neboť smluvním stranám nic nebrání v tom, aby si pro případ pozemkové úpravy sjednaly, že jejich nájemní vztah bude pokračovat, byť samozřejmě s jiným předmětem nájmu tak, jak vyplyne z příslušného správního rozhodnutí. Zásada smluvní volnosti, představující jeden ze základních pilířů soukromého práva spolu se zásadou pacta sunt servanda, se zde tedy uplatnila v celé své šíři.

14. Pokud žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na neurčitost písemného projevu vůle v uzavřených dodatcích s tím, že by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob, vyslovuje odvolací soud s tímto názorem nesouhlas. Předně je třeba uvést, že se jedná o dodatky původních smluv, které jsou i nadále platné a kterými došlo tolikoke změně předmětu nájmu. Ujednání všech kontrahentů je naprosto určité, a to i ve vztahu ke třetím osobám.

15. Mezi právními předchůdci žalobce a žalovaným byly tedy uzavřeny platné nájemní smlouvy, jimiž byly předmětné pozemky přenechány za úplatu do užívání žalovanému. Stejné smluvní strany následně uzavřely k těmto nájemním smlouvám dodatky, ze kterých jednoznačně plyne, že je vůlí smluvních stran pro případ pozemkových úprav v nájemním vztahu pokračovat.

16. Jestliže tedy nájemní vztah k pozemkům, zahrnutým do pozemkových úprav, zanikl, tak tentýž den vznikl na základě ujednání v uzavřených dodatcích nový nájemní vztah, jehož předmětem byly pozemky po provedených pozemkových úpravách. Z uzavřených dodatků jednoznačně vyplývala vůle zachovat podmínky nájemního vztahu tak, jak byly domluveny, neboť jejich úmyslem bylo i nadále pokračovat za stávajících podmínek.

17. Jak správně uvedl soud prvního stupně, bylo by trvání na tom, aby byly mezi smluvními stranami pro případ zániku nájemního vztahu a vzniku nájemního vztahu nového, veškeré podmínky nově opětovně smluveny, toliko formalistickým přístupem, který by neodpovídal zásadě smluvní volnosti a zásadě, že smlouvy se mají dodržovat.

18. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

19. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 1 500 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 4. AT ve spojení s ust. § 98 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Žalovanému dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 100 Kč. Další náklady tvoří prokázané parkovné 50 Kč a cestovné ve výši 694 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (100 km), konanou dne [datum] [značka automobilu] [registrační značka] při ceně motorové nafty 36,10 Kč za litr (vyhl. č. 511/2021 Sb.), při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 6,2 litrů /100 km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 996 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 5 740 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).