21 Co 244/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] zastoupené advokátem JUDr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa], o náhradu za újmu způsobnou v důsledku změny územního plánu o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 5 C 351/2020 – 218 ze dne 17. června 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 34 918 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j. 5 C 351/2020 – 218 ze dne 17. 6. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 1 350 294 Kč a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 144 352 Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že dne [datum] koupila pozemky p. [číslo] díl pozemku [parcelní číslo] plánované jako příjezdová cesta, vše v obci [obec] a že ji před zakoupením žalovaná ujistila, že na pozemcích bude možná stavět. Tvrdila, že byla odkázána na zpracovatele územního plánu, kterého požádala emailem o stanovisko. Pozemky byly zakresleny v listinné podobě jako stavební, textová část chyběla, nacházely se zde dvě přípojky na elektřinu s věcným břemenem ČEZ Distribuce. Dne [datum] koupila žalobkyně sousední pozemky p. [číslo] polovinu pozemku p. [číslo] které na požadavek stavebního úřadu sloučila. Tvrdila, že v návrhu nového územního plánu zůstaly pozemky jako stavební, ale podle vyjádření žalované byl tento návrh vrácen Krajským úřadem Středočeského kraje k předpracování s tím, že má být redukován, proto byly pozemky p. [číslo] zakresleny jako nestavební. Proti tomuto podala žalobkyně námitky, kontaktovala místostarostku a vyvolala jednání se zpracovatelem územního plánu. V této době požádala o sloučení pozemků, avšak pozemky byly ze zastavitelného území z části vyjmuty, jejím námitkám bylo vyhověno pouze částečně a nový územní plán byl schválen a zveřejněn v dubnu 2020. Žalobkyně odkazovala na příslušná ustanovení stavebního zákona, podle kterého může být zásah do vlastnického práva pouze v odůvodněných případech a vlastníku, kterému byla omezena práva, náleží náhrada. Dne [datum] proto požádala žalovanou o náhradu vzniklé újmy a navrhla, aby ji byl převeden jiný pozemek, a to [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] jako smírné vypořádání jejího nároku, ale žalovaná tento návrh zamítla. Žalobkyně pak nechala vypracovat znalecký posudek, za který zaplatila 25 000 Kč a zaslala žalované žádost o náhradu vzniklé újmy, kterou znalec vyčíslil na částku 1 350 294 Kč, ale ta to odmítla. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že oba územní plány byly vydány v souladu se zákonem, přičemž územní plán z roku 2002 nebyl ani částečně zrušen a že pořizování územních plánů podléhá obecně veřejnému právu. Připomínala, že skutečnost, že zastavitelné plochy obce Krňany, k. ú. [část obce], byly v roce 2002 naddimenzovány, sdělil v závazném stanovisku Krajský úřad i orgán zemědělského půdního fondu. Zdůrazňovala, že je povinna respektovat nesouhlas Krajského úřadu, a proto zpracovatel musel zastavitelné plochy z předchozího územního plánu redukovat. Vyslovila nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že sporné pozemky nemohla v zákonné lhůtě zastavět z objektivních důvodů, neboť od roku 2002 to bylo možno v souladu s územním plánem až do roku 2020, přičemž k zastavění nedošlo 18 let. Žalovaná proto využila možnosti a zastavitelné plochy částečně redukovala, když současně umožnila žalobkyni na pozemcích stavbu dvou rodinných domů, čímž jí vyšla vstříc tím, že umožnila dodatečné povolení stavby.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem svědka tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že územní plán z roku 2002, který byl schválen usnesením zastupitelstva obce Krňany ze dne [datum], umožňoval na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] umístění jednoho rodinného domu s užitkovou zahradou. Následně byl tento pozemek se souhlasem stavebního úřadu ze dne [datum] rozdělen na šest pozemků, tedy byla provedena jeho parcelace v rozporu s tehdy platným územním plánem z roku 2002 pro původní účel, tzn. že zůstaly trvalým travním porostem. Povolená parcelace nepředjímá, že do budoucna půjde o stavební pozemky, neboť pozemek se stává stavebním až určením stavby v územním rozhodnutí, a to i bez ohledu na to, že byl k některým z nich přiveden kabel elektrické energie s věcným břemenem pro ČEZ. Právní předchůdci žalobkyně tyto skutečnosti znali, proto podali námitky do návrhu nového územního plánu a namítali, že tento návrh neodpovídá geometrickému plánu a zanesení parcelace v katastru nemovitostí s upozorněním, že ke čtyřem pozemkům byla přivedena síť [právnická osoba]. Jejich námitky byly zamítnuty a rovněž žalobkyně byla upozorněna zhotovitelem Ing. [jméno] [příjmení] o tom, že platný územní plán [obec] z roku 2002 umožňuje výstavbu jednoho rodinného domu. Dále byla upozorněna na problém související s vyhláškou č. 501/2006 Sb., pokud jde o šíři pozemní komunikace 8 m, neboť v parcelaci je vymezena přístupová komunikace pouze v šíři asi 6 m, a to po pozemku [parcelní číslo]. Žalobkyně byla výslovně upozorněna, že parcelace nerespektuje vymezení zastavitelné plochy a zhotovitel dále uvedl, že předpokládá, že žalobkyně hodlá na jmenovaných pozemcích [číslo] a [číslo] postavit pouze jeden rodinný dům. Žalobkyně byla ústně i písemně informována o obsahu platného územního plánu z roku 2002 i o probíhající významné redukci navržených zastavitelných ploch v rámci připravovaného nového územního plánu. Novým územním plánem došlo k redukci zastavitelné plochy a nový územní plán byl schválen a přijat po osmnácti letech. Na sporných pozemcích ve prospěch žalobkyně umožnil v závazných regulativech textové části plánu situovat jeden až dva rodinné domy tak, aby jejich umístění respektovalo ochranu území a vhodné napojení na veřejnou komunikaci.

4. S odkazem na ust. § 102 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., v platném znění (dále je „stavební zákon“) a na skutečnost, že původní územní plán obce Krňany byl v platnosti od roku 2002, a nový územní plán nabyl účinnosti dne [datum], nebyl po dobu osmnácti let pozemek [parcelní číslo] využit k účelu stanovenému územním plánem, tedy k zastavění v souladu s jeho regulativy podle vyhlášky [číslo] 2002, poukázal prvostupňový soud na to, že zákonná pětiletá lhůta je prekluzivní a že na její běh, který počal běžet v roce 2002, nemá vliv převod vlastnictví z předchozích vlastníků na žalobkyni. Připomněl, že žalobkyni podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), poučil o povinnosti prokázat zákonné podmínky pro přerušení běhu prekluzivní lhůty, ale že tato neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, že ona nebo její právní předchůdci získali jako vlastníci v prekluzivní pětileté lhůtě příslušné správní rozhodnutí, nebo že bylo do roku 2007 alespoň zahájeno stavební řízení, které by je opravňovalo realizovat konkrétní stavbu. Zdůraznil, že v rámci běhu prekluzivní lhůty nezjistil žádnou zákonnou překážku ve smyslu ust. § 102 odst. 4 stavebního. Konstatoval rovněž, že žalobkyně byla o možných problémech a připravovaných změnách v novém územním plánu dostatečně a včas informována, a to ještě před jejich zakoupením, že nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu ust. § 2 a § 3 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a že žalovaná neporušila ani povinnost poctivě jednat v právním styku podle ust. § 6 odst. 1 o.z., ani obecnou prevenční povinnost podle ust. § 2900 o.z. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalovaná má právo určovat funkční využití svých pozemků v rámci samosprávy bez ohledu na existenci hranic, vyznačených v katastru nemovitostí a na parcelaci schválenou příslušným stavebním úřadem. Konstatoval, že nebylo rovněž prokázáno, že by se žalovaná ve vztahu k žalobkyni chovala šikanózně, anebo že by došlo k závažnému neproporcionálnímu zásahu do vlastnických práv pouze žalobkyně, který by ji nepřiměřeně znevýhodňoval před ostatními vlastníky, nebo že by intenzita zásahu překročila spravedlivou míru, když žalobkyně doložila redukci o 505 m2. Připomněl, že žádná zákonná norma neupravuje subjektivní právo vlastníka nemovitosti na to, aby byla konkrétní nemovitost zahrnuta územním plánem do určitého způsobu využití. Uzavřel, že nový územní plán byl schválen po uplynutí osmnácti let a zákonná prekluzivní lhůta, do kdy mohli právní předchůdci žalobkyně podat alespoň žádost o územní rozhodnutí, skončila ke dni [datum] a že nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti, pro které by mohl žalobkyni přiznat náhradu tvrzené majetkové újmy. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 5, ust. 13 odst. 3, ust. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s vyhl. č. 589/2020 Sb.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a namítala, že ji žalovaná velmi poškodila změnou územního plánu. Vyslovila své přesvědčení, že při změně územního plánu došlo ze strany žalované k její diskriminaci, protože ani jeden z pozemků, u kterých byla rušena zastavitelnost, nebyl zakoupen v dobré víře jako stavební, na rozdíl od toho, který zakoupila ona, kde by dobrá víra měla být chráněna. Soudu prvního stupně vytýkala, že formalisticky odkázal na pětiletou lhůtu, vyžadovanou stavebním zákonem, která ale platí pouze v případě, že je dodržena proporcionalita, a že zásah není nadměrný. Zdůrazňovala, že její pozemek byl naprosto znehodnocen změnou územního plánu a že i zpracovatel územního plánu při výslechu připustil, že pozemek posuzoval jako celek, když na ten předmětný se v současné době bez změny parcelace celého pozemku žádný dům umístit nedá. Zopakovala, že v době, kdy kupovala předmětné pozemky parc. [číslo] bylo jejím záměrem postavit více než jeden rodinný dům, k čemuž se jí vyjádřil i zpracovatel územního plánu. Konstatovala, že po celou dobu, kdy pozemky vlastní, činila kroky vedoucí k tomu, aby se na nich dalo stavět a že to bylo žalované i zpracovateli územního plánu známo. Připomínala, že díky realizované části technické infrastruktury již byly pozemky částečně využity pro záměr, v kterém byly určené v původním územním plánu a že tím došlo k významnému a nadměrnému omezení na majetkových právech. Prvostupňovému soudu dále vytýkala, že neprovedl výslech jí navržené svědkyně [příjmení]. Ve svém odvolání nesouhlasila s výší nákladů za právní zastoupení žalované s tím, že„ přiznaná částka je naprosto neodpovídající až nehorázná“. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně zdůrazňovala, že její územní plán byl vydán zákonným způsobem, v souladu se stavebním zákonem, a to dne [datum] na základě rozhodnutí Zastupitelstva obce Krňany usnesením [číslo] 2020, když nabyl účinnosti dne [datum]. Konstatovala, že územní plán ani žádná jeho část nebyla předmětem meritorního přezkumu správních soudů a lhůta k přezkumu již uplynula. Zopakovala, že od roku 2002 umožňoval umístění jednoho rodinného domu na předmětné zastavitelné ploše, na které jsou pozemky žalobkyně a novým územním plánem byla žalobkyni paradoxně umožněna zástavba intenzivnější (jeden až dva rodinné domy), byť na menší ploše. Pokud žalobkyně tvrdila, že hodlá na pozemcích stavět jeden rodinný dům s velkou zahradou a výběhem pro koně, takto jí umožňoval jak předchozí územní plán, tak ten současný. Žalovaná dovozovala, že žalobkyni nebyl způsoben žádný zásah do práv, natož závažný. Ve svém vyjádření poukazovala na to, že po dobu cca osmnácti let nebyl pozemek č. parc. 343 využit k účelu stanovenému původním územním plánem, který jej určil k zastavění. Zdůrazňovala, že po tuto dobu nebyl pro tento účel využit, byť byli předchozí vlastník i žalobkyně upozorňováni na změny v důsledku pořizování návrhu nového územního plánu. Konstatovala, že žalobkyně nemá nárok na náhradu za provedené změny v území, a to s ohledem na ust. § 102 odst. 3 stavebního zákona. Připomínala, že se pozemek stává stavebním až pravomocným umístěním stavby rodinného domu a že v průběhu této doby nebyla žádná překážka ve smyslu ust. § 102 odst. 4 stavebního zákona, žalobkyně nic takového v řízení u prvostupňového soudu ani v odvolání netvrdí a neprokazuje. Tvrdila, že lhůta pěti let se podle judikatury soudů aplikuje i v případě, že je náhrada poskytována mimo rámec ust. § 102 stavebního zákona, za přímé aplikace čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). S ohledem na právní názor žalované ohledně dodržení proporcionality poukazovala na to, že se náhrada přiznává jen za významné, neproporcionální, zásahy do vlastnických práv, nikoliv za jakýkoliv zásah, a to právě v prekluzivní lhůtě pěti let podle ust. § 102 odst. 3 stavebního zákona. Vyslovila proto souhlas s právním názorem soudu prvního stupně ohledně výkladu prekluze. Zdůrazňovala, že měla legitimní důvod pro redukci zastavitelné plochy na pozemcích žalobkyně, když redukovala i další naddimenzované zastavitelné plochy v obci, které byly pozůstatkem předchozího územního plánu. Konstatovala, že není povinna držet po věky věků status quo, neboť je oprávněna měnit v čase svou představu o využitelnosti svého území, když tato koncepce se mění právě novým územním plánem. S ohledem na tvrzené nároky žalobkyně se dovolávala judikatury Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR, ze které dovozovala, že žalobkyně nemá nárok na náhradu za změny v území. Napadený výrok o náhradě nákladů označila za zákonný a věcně správný.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Namítala-li žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl navržený důkaz výslechem svědkyně [příjmení], patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)).

11. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

12. V posuzovaném případě prvostupňový soud v odst. 15 odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tento důkaz neprovedl. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně neuznal za důvodné tímto důkazem doplňovat dokazování.

13. Žádného z výše uvedených pochybení se tedy prvostupňový soud nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které žalobkyně v odvolání podrobuje kritice.

14. Hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

15. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle čl. 11 odst. 3, 4 LZPS, podle ust. § 102 stavebního zákona a podle občanského zákoníku.

16. Při právním hodnocení je třeba zdůraznit, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila, že by snad změna územního plánu v této věci představovala nebo byla doprovázena porušením jakékoli právní povinnosti žalovanou. Tvrzení žalobkyně jsou zcela konzistentní, tedy že změnou funkčního určení pozemků územním plánem tyto již nejsou určeny k zastavění v jí plánovaném rozsahu a že tím došlo k poklesu jejich hodnoty, čímž bylo zasaženo do jejího vlastnického práva. Z obsahu spisu není ani žádné porušení právní povinnosti žalovanou seznatelné.

17. Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3444/2013 ze dne 27. 10. 2015 názor, že vydání (změna) územního plánu, od nějž žalobkyně odvozuje vznik škody, je postupem orgánu územního plánování (ust. § 1 odst. 1 stavebního zákona), který je výkonem státní správy podle ust. § 4 stavebního zákona a ust. § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona tuto činnost výslovně svěřuje do samostatné působnosti obce. Nárok účastníka, který v občanskoprávním soudním řízení tvrdí, že mu změnou dosavadního nebo vydáním nového územního plánu vznikla újma, jenž není nahraditelná podle ust. § 102 odst. 2 stavebního zákona (náhrada některých nároků v souvislosti se změnou územního plánu řešená přímo stavebním zákonem), neposuzuje podle obecného předpisu (občanského zákoníku) o odpovědnosti za škodu, nýbrž podle zvláštního zákona, který řeší odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

18. Ani odvolací soud nicméně neshledává, že by postup žalované, popsaný shora v rámci skutkového stavu věci, byl nesprávným úředním postupem, či že by žalovaná vydala jakékoliv nezákonné rozhodnutí, vše ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to ani v případě vydání územního plánu, kdy se jedná o opatření obecné povahy.

19. Podle ust. § 102 odst. 1 stavebního zákona vlastníkovi pozemku nebo stavby, jehož práva k pozemku nebo stavbě byla územním opatřením o stavební uzávěře omezena a byla mu tím způsobena majetková újma, náleží náhrada. Podle odst. 2 vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku. Tato náhrada náleží též vlastníkovi pozemku nebo osobě, která byla před změnou nebo zrušením regulačního plánu anebo před změnou nebo zrušením územního rozhodnutí, územního souhlasu nebo veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí podle ust. § 94 odst. 3 oprávněna vykonávat práva z nich vyplývající (dále jen„ oprávněný“), pokud uvedenou změnou nebo zrušením bylo zrušeno určení k zastavění a vznikla mu prokazatelná majetková újma. Podle odst. 3 náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo na základě jeho návrhu nebo po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila. Ustanovení o uplynutí lhůty 5 let se neuplatní, pokud v této lhůtě a) nabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno a toto rozhodnutí nebo souhlas je platné, nebo b) před uplynutím lhůty 5 let byla uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí a tato veřejnoprávní smlouva je účinná.

20. Ze shora uvedeného zákonného ustanovení je zřejmé, že náhrada poskytovaná vlastníku dotčeného pozemku podle ust. § 102 stavebního zákona v platném znění je omezena v této věci na náhradu účelně vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši.

21. V této věci tak nelze poskytnout žalobkyni náhradu podle ust. § 102 stavebního zákona, kdy vznik podle tohoto ustanovení odškodnitelných nákladů žalobkyně ani netvrdí ani nepožaduje, nelze ji odškodnit podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, když zde není žádné nezákonné a ani věcně nesprávné rozhodnutí a nelze ji odškodnit ani podle obč. zák., neboť aplikace obecného právního předpisu byla judikatorně vyloučena shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky.

22. Podle čl. 11 odst. 4 LZPS vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

23. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně byla ústně i písemně informována o obsahu platného územního plánu z roku 2002 i o probíhající významné redukci navržených zastavitelných ploch v rámci připravovaného nového územního plánu. Novým územním plánem, který byl schválen a přijat po osmnácti letech, pak došlo k redukci zastavitelné plochy. Na sporných pozemcích ve prospěch žalobkyně umožnil nový územní plán v závazných regulativech textové části plánu situovat jeden až dva rodinné domy tak, aby jejich umístění respektovalo ochranu území a vhodné napojení na veřejnou komunikaci.

24. Na správně zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval i správná ustanovení stavebního zákona, zejm. ust. § 102 odst. 3 a jeho právní názor stran prekluze není možno v žádném případně označit za formalistický, jak to v odvolání tvrdila žalobkyně. Na rozdíl od promlčení je totiž povinností soudu přihlédnout k prekluzi i tehdy, pokud tuto námitku účastník řízení nevznese.

25. Za situace, kdy původní územní plán žalované byl v platnosti od roku 2002, a nový územní plán nabyl účinnosti dne [datum], je správný závěr prvostupňového soudu, že po dobu osmnácti let nebyl pozemek [parcelní číslo] využit k účelu stanovenému územním plánem, tedy k zastavění v souladu s jeho regulativy podle vyhlášky [číslo] 2002. Správně pak konstatoval, že zákonná pětiletá lhůta je prekluzivní a že na její běh, který počal běžet v roce 2002, nemá vliv převod vlastnictví z předchozích vlastníků na žalobkyni. Pokud by v této lhůtě bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, nebo byla uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí, jednalo by se o zákonnou výjimku, ale nejpozději do roku 2007 by musely být zahájeny alespoň kroky k vydání takovýchto rozhodnutí, jak to opět správně konstatoval soud prvního stupně.

26. Nelze přehlédnout, že prvostupňový soud při ústním jednání, konaném dne [datum], poskytl žalobkyni poučení podle ust. § 118a o.s.ř., aby doplnila skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání, jaký byl charakter předmětných pozemků v době, kdy tyto pozemky kupovala a v době, kdy se stal účinný nový územní plán z roku 2020, v jakém rozsahu (m2) byly předmětné pozemky vedeny v původním územním plánu jako zastavitelná plocha a v jakém rozsahu jsou vedeny v novém územním plánu, zda a kdy získala žalobkyně územní rozhodnutí nebo obdobné rozhodnutí podle stavebního zákona opravňující ji k zastavění předmětných pozemků (rozhodnutí o umístění stavby, územní souhlas pro stavbu, nebo veřejně právní smlouva nahrazující územní rozhodnutí) a zároveň ji poučil, že pokud jeho výzvě nevyhoví, může nést negativní důsledky spočívající v neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

27. Odvolací konstatuje, ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobkyně, ani přes toto poučení, neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, že ona nebo její právní předchůdci získali jako vlastníci v prekluzivní pětileté lhůtě příslušné správní rozhodnutí, nebo bylo do roku 2007 alespoň zahájeno stavební řízení, které by je opravňovalo realizovat konkrétní stavbu.

28. Soud prvního stupně rovněž správně konstatoval, že se zákonná prekluzivní pětiletá lhůta podle ustálené judikatury uplatňuje i v případě, že by o náhradě újmy rozhodoval přímo podle čl. 11 LZPS.

29. V kontextu možné přímé aplikovatelnosti čl. 11 odst. 4 LZPS lze navíc konstatovat, že ust. § 102 stavebního zákona také zcela jednoznačně omezuje poskytovanou náhradu oproti náhradám, které stanovil stavební zákon ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy podle ust. § 102 odst. 2 stavebního zákona v období do [datum] bylo při splnění dalších podmínek možné docílit náhrady ve výši rozdílu mezi cenou stavebního pozemku sjednanou v kupní smlouvě a cenou obvyklou zjištěnou posudkem znalce pozemku, který není určen k zastavění, v případě, že vlastník tohoto pozemku byl vlastníkem nebo jej nabyl v době platnosti územního plánu, regulačního plánu nebo územního rozhodnutí jako pozemek určený k zastavění.

30. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1084/15 ze dne [datum] vyjádřil mimo jiné názor, že čl. 11 odst. 4 LZPS nelze vykládat jako základní právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem, neboť obsah ústavně garantovaného práva vlastnit majetek není bezbřehý a podléhá řadě omezení, jež lze z hlediska ústavní garance považovat za imanentní jeho ústavnímu a potažmo zákonnému vymezení, takže nucené omezení vlastnického práva, jakož i vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 LZPS tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení. Mezi znaky takovéhoto kvalifikovaného omezení Ústavní soud v tomto stanovisku zařadil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti. Jako další podmínku uvedl intenzitu omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena„ více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takovéhoto omezení, tedy zda se jedná o omezení dočasné nebo trvalé“. V odkazovaném stanovisku se Ústavní soud rovněž (byť okrajově) vyslovil k povaze náhrady za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 LZPS, když uvedl, že„ v případě nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 LZPS je třeba posoudit otázku jeho subsidiarity“.

31. Pokud žalobkyně poukazovala na své legitimní očekávání zastavitelnosti pozemků, zaujal prvostupňový soud opět správný závěr, že žalobkyně byla o možných problémech a připravovaných změnách v novém územním plánu dostatečně a včas informována, a to ještě před jejich zakoupením.

32. Otázku proporcionality je třeba řešit i v tom směru, zda žalobkyně měla možnost podat námitky proti návrhu územního plánu. Jak již bylo uvedeno výše (odst. 19) je podle ust. § 102 odst. 3 stavebního zákona zákonná prekluzivní lhůta pětiletá a počala běžet v roce 2002 a na její běh nemá vliv převod vlastnictví z předchozích vlastníků na žalobkyni. I pokud by tedy žalobkyně vznesla ve správním řízení námitky proti změně územního plánu z roku 2020, neměla by ani tato skutečnost žádný vliv na běh prekluzivní lhůty, neboť ta v té době již dávno uplynula a v rámci jejího běhu nebyla zjištěna žádná zákonná překážku ve smyslu ust. § 102 odst. 4 stavebního zákona.

33. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že žalobkyně měla další možnosti, jak případně (podle jejího názoru závadnou) situaci řešit. Jednak mohla u správního soudu napadnout zákonnost schváleného územního plánu, pokud měla za to, že je v rozporu s právními předpisy. Pokud by byla úspěšná, v úvahu by pak za splnění podmínek zákona č. 82/1998 Sb. mohla přicházet náhrada škody z nezákonného rozhodnutí, dále mohla v zákonné lhůtě podat u správního soudu také např. návrh na zrušení (jí tvrzené) nezákonné podmínky územního plánu. Pokud však jde o úspěšnost uvedených návrhů, je třeba vycházet z ustálené judikatury správních soudů.

34. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně směřující k nesprávnému právnímu posouzení věci nemohou nikterak obstát.

35. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. K výroku o nákladech řízení toliko doplňuje, že cestovné za čtyři cesty [obec] – [obec] a zpět, bylo správně přiznáno za cesty k soudu prvního stupně, a to za dvě na ústní jednání, konaná dne [datum] a [datum] a za dvě cesty k nahlížení do spisu ve dnech [datum] a [datum]. S ohledem na typ sporu a výše zažalované částky odvolací soud konstatuje, že všechny hlavní úkony, za něž byla přiznána náhrada, je nutno považovat za účetně provedené.

36. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 13 740 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání, písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), když výše je dána ust. § 7 bod 6. ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT) a dále náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky a to za čtyři načaté půlhodiny po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 377,57 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (62 km) automobilem Volkswagen [registrační značka] při ceně benzínu automobilového 95 oktanů motorové nafty 33,80 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. a) vyhl. č. 375/2021 Sb.) a spotřebě 5 litrů/km, včetně základní náhrady 4,40 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 375/2021 Sb.). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. [číslo] v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 6 060,10 (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 34 918 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení