21 CO 245/2022 - 214

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Praha - východ ze dne 23. března 2022, č. j. 6 C 10/2021-178, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve věcných výrocích I. a II. potvrzuje.

II. V závislém nákladovém výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění jen ve výši přiznaných nákladů řízení, která činí 32 912 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právní zástupkyně.

Odůvodnění

1. Ve shora označené věci soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud žalované uložil povinnost zaslat písemnou omluvu na adresu [adresa]. Já, [jméno] [příjmení], [datum narození], jsem matkou [jméno] [příjmení], [datum narození]. Omlouvám se své prvorozené dceři [jméno] [příjmení], [datum narození], nejen za fyzické týrání v jejím dětství, za bolest, kterou jsem ji tím způsobila svým neuváženým jednáním, za posměch spolužáků při nutnosti nošení oblečení, aby zakryla své modřiny na těle. Omlouvám se dceři [jméno] za stálé lživé nařčení a její obviňování před svým druhým manželem, jejich potomků, syna [jméno] a [jméno] [příjmení], i jejich bývalých zaměstnanců. Omlouvám se dceři [jméno] za nepravdivé nařčení z jejich lží, které se nezakládaly na pravdě, tvrzení, že se snažím ji takto vychovávat, aby z ní byl slušný člověk a nebyla jsem si vědoma, že mé chování bylo neuvážené a mé pohnutky měly být na adresu jejího rodného otce. Omlouvám se své dceři [jméno] za všechna příkoří, která jsem jí zavinila v jejím dospívání a upřednostňovala její mladší sestru [jméno]. Omlouvám se dceři [jméno], v době jejího prvního těhotenství, za okamžité vystěhování k jejímu budoucímu manželovi, přesto, že jsem nevěděla, zda u něho může během těhotenství bydlet. Omlouvám se dceři [jméno], že jsem měla psychický problém dát jejím dětem najíst v případě jejich návštěv. Omlouvám se i za to, že jsem ji fyzicky napadla, i před jejím starším synem, kdy toto mé chování bylo společně s pomluvami, obviňováním, spojené i s fyzickými ataky i před mým manželem [jméno] [příjmení]. Omlouvám se své dceři [jméno] za mnoho ponižování, pomluv, i obviňování před jejími dětmi a následně jejími manželi. Své dceři [jméno] se omlouvám a mrzí mě mé neuvážené chování, které pro dceru [jméno] mělo za následek její onemocnění - [anonymizováno] a strachem z autorit, které jsem svým chováním a jednáním v ní od dětství pěstovala.“ (výrok I.) a zaplatit jí částku 30 000 Kč (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 27 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně domáhala poskytnutí morálního zadostiučinění ve formě omluvy a zadostiučinění v penězích ve výši 30 000 Kč z titulu ochrany osobnosti proti zásahům žalované do cti žalobkyně. Žalovaná coby matka žalobkyně o ní měla od jejího dětství pronášet dehonestující tvrzení, že je stejná svině jako její otec, měla ji nutit pod pohrůžkou fyzického násilí chodit pro uhlí, fyzicky ji trestala, nesměla si vzít bez svolení žalované nic k jídlu, držela ji v neustálém strachu. V době těhotenství žalobkyně ji žalovaná nutila na interrupci a vyhodila ji na ulici. V dospělosti žalobkyně ji žalovaná odmítala pomoci v nouzi a tolerovala nepřístojné chování včetně bití ze strany tehdejšího manžela žalobkyně. Před prvým i druhým manželem hovořila žalovaná o žalobkyni jako o svini a neustále ji pomlouvala, např. v roce 2010 o ní pronesla, že se nikdy nestarala o svou dceru, což se nezakládá na pravdě.

3. Žalovaná proti žalobě namítla, že skutečnosti uváděné žalobkyní jsou směsicí nepravd, polopravd a fabulací, kdy se jedná o další z řady šikanózních návrhů, trestních oznámení a jiných udání z její strany, a to v souvislosti s péčí o dceru žalobkyně [jméno] [jméno] [příjmení], svěřenou do péče otce. Žalovaná poukázala na zdravotní stav žalobkyně, která trpí závažným neuropsychickým nevyléčitelným onemocněním [anonymizováno], jak plyne z lékařské zprávy ze dne [datum], jehož vedlejšími projevy jsou úzkostně-depresivní porucha a posttraumatické změny osobnosti. Podle znaleckého posudku, který byl opatřen v rámci opatrovnického řízení, není osobnost žalobkyně z psychologického hlediska dobře komponována a hrozí riziko dekompenzace psychiky. Závěrem žalovaná vznesla námitku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně.

4. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované doplnila, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 2011, č. j. 50 P 120/2010-161, byla nezletilá dcera svěřena do její výchovy, právní zástupce žalované (otec) se proti němu odvolal a k odvolání předložil několik zfalšovaných zpráv. Tvrzení žalované, že se žalobkyně není schopna o dceru postarat, se nezakládají na pravdě. Žalovaná žalobkyni pomlouvá, uráží a ponižuje jak před rodinnými příslušníky, tak před státními orgány, což vedlo k tomu, že byla dcera žalobkyně svěřena do péče otce. Jednání žalované probíhalo prakticky po celý život žalobkyně. Žalobkyně v průběhu řízení upřesnila některé skutky tak, že s druhým manželem žila do roku 2002, po toto období docházelo k různým pomluvám ze strany žalované. V létě 2018 při návštěvě staršího syna se před ním žalovaná měla o žalobkyni vyjádřit, že je gambler, že lže a že se o děti nestará a nikdy nestarala. Dále ji pomlouvala před biologickým otcem, že má sklony chovat se jako děvka, že chlastá a že je stejná jako on, k čemuž došlo zhruba ve věku 17 let žalobkyně. Před starším synem žalobkyně o ní žalovaná uvedla, že je bohatá teta z [země], od narození dcery žalobkyně se špatně stará o děti a je volnomyšlenkářská. V letech 2007 - 2008 jel s žalobkyní její mladší syn k žalované vyzvednout nezletilou dceru a po jeho žádosti o jídlo na něho začala žalovaná řvát, že je stejný jako žalobkyně a pořád by žral. V letech 2017 - 2018 starší syn žalobkyně navštívil žalovanou a ta mu sdělila, že je žalobkyně naprosto nezajímá a nechtějí se o ní bavit. V roce 2018 žalobkyně zavolala po mnoha letech mladšímu synovi se slovy„ [příjmení] [jméno], tady Tvoje babička“. Mladší syn jí sdělil, že nikoho takového nezná a telefonát ukončil. V roce 2021 se žalobkyně seznámila s několika zfalšovanými zprávami od žalované a jejího právního zástupce z let 2008, 2009 a 2010. Žalovaná žalobkyni šikanuje i prostřednictvím dcery žalobkyně, s níž odpírá žalobkyni styk. Žalobkyni není známo, jaké pomluvy ze strany žalované na adresu žalobkyně zazněly, když škola opakovaně odmítla styk žalobkyně s dcerou a žalobkyně předpokládá, že z ní dělá žalovaná před zaměstnanci školy blázna. Žalobkyně poukázala na řadu nepravdivých informací v čestném prohlášení žalované z roku 2010, které posloužilo k odebrání nezletilé dcery žalobkyni, včetně informace, že žalobkyně propadla hernám a kasinu. V letech 1973 - 1980 žalovaná hovořila o žalobkyni, že je hajzl, že je celý svůj biologický otec, že má volnomyšlenkářské myšlení a že je prolhaná svině jako její otec. Žalobkyni častovala výrazem„ svině“ i v jejích 18 letech. Po narození dcery žalovaná pomlouvala žalobkyni tvrzením, že se o dceru nestará a vše musí dělat žalovaná, že je špatná matka a žije bohémským životem. Před [anonymizováno] [příjmení] měla žalovaná v roce 2015 pronést, že žalobkyně je pofidérní osoba, přičemž v rámci psychologického vyšetření uvedla, že dcera je od dětství lhavá, trpí bájnou lhavostí, byly s tím problémy od útlého věku, kdy líčila věci jinak. Před [anonymizováno] [příjmení] uvedla, že žalobkyně jen dělá, že se stará.

5. Žalobkyně nesouhlasila s námitkou promlčení s tím, že žalovaná jednala vždy s úmyslem ji poškodit a v maximální možné míře jí ublížit, proto se uplatní promlčecí doba v délce 15 let. Žalovanou vznesenou námitku promlčení označila za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná svým jednáním zasáhla do osobnostních práv žalobkyně.

6. Soud I. stupně vyložil, že předmětem žaloby je série skutků, které se měly odehrát jak před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“), tj. před 1. 1. 2014 (v takovém případě je rozhodným právním předpisem zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník /dále jen„ obč. zák.“ /), tak po tomto datu (zde je rozhodným právním předpisem zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na zjištěný skutkový stav jsou přiléhavá ust. § 11 odst. 1, § 13, § 100 odst. 1, 2, § 101 a § 106 odst. 1, 2 obč. zák. a § 81 odst. 1, 2, § 82 odst. 1, § 612, § 619, § 620 odst. 1, § 629 a § 636 odst. 1, 2 o. z. Nicméně v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198).

7. Soud I. stupně rovněž vysvětlil, že dospěje-li soud k závěru, že škůdce neoprávněně zasáhl do práv poškozeného chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a porušil tak § 81 o. z., ukládají § 82 a § 2956 o. z. v souladu s § 2894 odst. 2 o. z. škůdci, aby odčinil nemajetkovou újmu; § 2951 odst. 2 o. z. pak stanoví způsoby, jakými lze nemajetkovou újmu odčinit. Podle posledně citovaného ustanovení, vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. zdůrazňuje, že peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Přes odlišnost textu citovaných ustanovení od předchozí právní úpravy, je dosavadní judikatura týkající se přiznání zadostiučinění v penězích přiměřeně použitelná (podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019).

8. V dalším soud I. stupně akcentoval, že aby mohl řádně vyhodnotit a právně posoudit možný zásah do osobnostních práv žalobkyně, bylo nezbytné, aby žalobkyně v souladu se zásadou projednací řádně konkretizovala jednotlivé pomlouvačné výroky, na nichž svůj nárok staví. Poté, co žalobkyně opakovaně doplňovala žalobu, dospěl soud k závěru, že je ji třeba bez dalšího zamítnout, neboť uplatněné právo nemá oporu ve vylíčení rozhodujících skutečností. Proto o ní rozhodl bez provedení jakýchkoliv důkazů, když žalobkyní prezentovaná skutková tvrzení jednotlivě či ve vzájemné souvislosti nemohou i v případě jejich možného prokázání vést k závěru, že žalobkyní náleží požadované zadostiučinění. Neopodstatněnost žalobního nároku je dána jednak dlouhým časovým odstupem od tvrzených zásahů, jednak důvodně vznesenou námitkou promlčení (platí ve vztahu k právu na peněžitou satisfakci), jednak nízkou intenzitou tvrzených zásahů a konečně absencí odrazu některých skutků ve znění požadované omluvy.

9. Námitku promlčení shledal soud ve vztahu k právu na relutární satisfakci důvodnou, když většina skutků je promlčena (přinejmenším z důvodu uplynutí subjektivní promlčení doby), neboť se měly odehrát více než 2 roky před podáním žaloby (vztaženo na skutky před 1. 1. 2014), resp. více než 3 roky před podáním žaloby (vztaženo na skutky po 1. 1. 2014). Přitom žalobkyně musela mít v naprosté většině případů povědomí o odpovědné osobě i výši újmy již v okamžiku, kdy se měl skutek odehrát. Námitku promlčení soud neshledal rozpornou s dobrými mravy, když žalobkyně netvrdila žádné zásadní důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud výjimečně mohl shledat namítaný rozpor s dobrými mravy.

10. Pro úplnost soud I. stupně uvedl, že i právo na morální satisfakci (poskytnutí omluvy) by mohlo být za shodných podmínek jako právo na peněžitou satisfakci promlčeno, když není rozumného důvodu analogicky neaplikovat právní závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, který se primárně zabývá promlčitelností práva na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy dle zákona č. 82/1998 Sb., i na institut ochrany osobnosti.

11. Za klíčový argument pro přijetí závěru o nedůvodnosti žaloby shledal soud I. stupně velmi výrazný až extrémní časový odstup od většiny skutků, které se odehrály před mnoha lety. Žalobkyni v době podání žaloby bylo 53 let, přičemž žalobou požadovala náhradu nemajetkové újmy (ve formě morální i relutární) za tvrzené zásahy žalované coby matky žalobkyně v období jejich společného soužití, kdy žalovaná o (tehdy nezletilou) žalobkyni pečovala (viz veškeré v žalobě popsané skutky z dětství či dospívání, kdy žalovaná měla žalobkyni fyzicky trestat, ponižovat ji apod.). Nepřístojné jednání žalované mělo následovat i po dovršení zletilosti žalobkyně, kdy jí žalovaná měla neustále pomlouvat, a to i před rodinnými příslušníky či státními orgány. De facto se tak žalobkyně domáhá ochrany před výchovnými metodami žalované, v důsledku kterých měla žalobkyně utrpět citelnou psychickou újmu. Soud je ovšem ve vazbě na shora citovanou právní teorii i judikaturu přesvědčen, že uplatnění nároku z titulu ochrany osobnosti se nelze úspěšně dovolávat (bez ohledu na možné promlčení nároku) po takové době, kdy lze vzhledem ke všem okolnostem uzavřít, že již nemůže být naplněna preventivně-sankční povaha nároku na nemajetkovou újmu, tj. v daném případě s časovým odstupem několika desítek let. Jakkoli soud nehodlá bagatelizovat tvrzené zásahy a možnou újmu žalobkyně, nelze aprobovat přístup žalobkyně, která se rozhodla brojit proti těmto zásahům po 35 letech od dovršení zletilosti. Soud tak shledal veškeré skutky, jež mají svůj původ v době starší 10 let před podáním žaloby za zjevně nekorespondující s účelem ochrany osobnostních práv s návrhem na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Soud I. stupně se proto zabýval pouze skutky, které se měly odehrát v době, kdy bylo lze ještě uvažovat o možném naplnění preventivně-sankční povahy práva na odčinění újmy z titulu ochranu osobnosti. Byť žalobkyně obecně proklamovala, že ji žalovaná pomlouvá, uráží a ponižuje neustále, tj. i v současné době, nebyla schopna specifikovat žádné konkrétní pomlouvačné výroky, které by mohly vést k závěru o zásahu do osobnostních práv (cti) žalobkyně.

12. Žalobkyně ve vazbě na předběžný právní názor soudu s přihlédnutím k nedostatečným žalobním tvrzením ohledně časového období, kdy mělo docházet k lživému nařčení a obviňování před druhým manželem a syny žalobkyně, doplnila, že v létě 2018 při návštěvě staršího syna se žalovaná měla o žalobkyni vyjádřit, že je gambler, že lže a že se o děti nestará a nikdy nestarala, že je bohatá teta z [země], od narození dcery se špatně stará o děti, je volnomyšlenkářská, že jí žalobkyně naprosto nezajímá a nechce se o ní bavit, že zavolala po mnoha letech mladšímu synovi žalobkyně se slovy„ [příjmení] [jméno], tady Tvoje babička“, přičemž syn žalobkyně jí sdělil do telefonu, že nikoho takového nezná a telefonát ukončil. Dále po narození dcery měla žalovaná pomlouvat žalobkyni tvrzením, že se o dceru nestará, že je špatná matka a žije bohémským životem. V rámci znaleckého zkoumání měla žalovaná v roce 2015 pronést, že žalobkyně je pofidérní osoba, že je od dětství lhavá, trpí bájnou lhavostí, byly s tím problémy od útlého věku, kdy líčila věci jinak, že žalobkyně jen dělá, že se stará. Je zjevné, že některé z těchto výroků způsobilost zásahu do osobnostních práv naprosto postrádají (viz … je bohatá teta z [země] že jí žalobkyně naprosto nezajímá a nechce se o ní bavit….„ [příjmení] [jméno], tady Tvoje babička“ …). Ostatní výroky, které jsou hodnotícími soudy žalované ve vztahu k charakterovým vlastnostem žalobkyně, tj. zejména, že je žalobkyně lhavá, volnomyšlenkářská, a že se špatně stará o děti, nedosahují s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019 takové intenzity, aby byl odůvodněn požadavek na poskytnutí zadostiučinění (v jakékoli formě). Soud má totiž za to, že i v případě prokázání, že se těchto výroků žalovaná dopustila a současného neprokázání legitimních důvodů, na základě kterých žalovaná měla vyřknout tyto hodnotící soudy, které není možné z povahy věci dokazovat (resp. nenaplnění dalších kritérií vyjmenovaných judikaturou), by se jednalo maximálně o běžné slovní útoky či projevy neúcty, které byla žalobkyně povinna snést, přičemž se jednalo o jednotky případů.

13. K tvrzeným útokům specifikovaným tak, že se žalobkyně v roce 2021 seznámila s několika zfalšovanými zprávami od žalované a jejího právního zástupce z let 2008, 2009 a 2010, přičemž poukázala na řadu nepravdivých informací v čestném prohlášení žalované z roku 2010, které posloužilo k odebrání nezletilé dcery žalobkyni, včetně informace, že žalobkyně propadla hernám a kasinu, soud I. stupně uvedl, že jednak se žalobkyně zcela nepochybně mohla dozvědět o tomto prohlášení či zprávách v rámci opatrovnického řízení, tedy prakticky v době vzniku předmětných listin, čímž se dostává do popředí námitka promlčení ve vztahu k těmto výrokům, jednak se jednalo zjevně o listiny, ze kterých vycházel opatrovnický soud při svém rozhodování, kdy je vyhodnotil jako pravdivé. Pokud žalobkyně namítá, že jí žalovaná odpírá styk s dcerou a že jí není známo, jaké pomluvy ze strany žalované na její adresu zazněly, avšak předpokládá, že z ní dělá žalovaná před zaměstnanci školy blázna, nelze než považovat tyto údajné nespecifikované zásahy za ryze spekulativní či hypotetické.

14. Konečně soud I. stupně uzavřel, že kdyby dovodil zásah do osobnostních práv žalobkyně některými výroky žalované v případě jejich prokázání, nemohlo by být žalobě ve vztahu k požadavku na morální zadostiučinění vyhověno, neboť by tyto zásahy nenašly adekvátní a přiměřený odraz v omluvě, jejíž znění je příliš obecné. Podle názoru soudu sice nepředstavuje příliš neurčité znění omluvy vadu žaloby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4427/2011), neboť v případě prokázání mnohačetných zásahů do osobnostních práv žalobkyně by bylo lze uvažovat o poskytnutí omluvy v navrženém znění. V projednávaném případě již z pouhých tvrzení (konkrétního popisu jednotlivých skutků - výroků) lze dospět k závěru, že se rozhodně nejednalo o opakovaně pronášené výroky, které by v souhrnu mohly odůvodnit přiznání morálního zadostiučinění ve formě navržené omluvy (platí pro skutky, které se neodehrály s výrazným časovým odstupem do okamžiku podání žaloby). Konkrétně se mohlo jednat např. o výrok z léta 2018, že je žalobkyně gambler, který nenachází konkrétní formulační odraz v navržené omluvě.

15. Vzhledem k e svému právnímu názoru nepovažoval soud I. stupně za potřebné nejen provádět jakékoli dokazování, nýbrž z důvodu nadbytečnosti se věcně zabývat celou řadou námitek uplatněných žalovanou, případně též vyjádřeními žalobkyně, která na tyto námitky reagovala. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na přiznání morálního či peněžitého zadostiučinění za tvrzené zásahy do osobnostních práv žalobkyně nesvědčí.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal plně úspěšné žalované jejich náhradu v celkové výši 27 200 Kč, která sestává z odměny za zastupování účastníka advokátem podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) za 8 úkonů právní služby po 3 100 Kč (příprava a převzetí věci, 5x vyjádření ve věci samé, 2x účast při jednání) a z částky 2 400 Kč za 8 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 AT.

17. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. Pro žalobkyni má zásadní význam potvrzení, že se k ní žalovaná v dětství nechovala důstojně, i když již uplynula delší doba. Závěr soudu I. stupně, že primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.), nemůže obstát, neboť soudy poměrně často řeší žaloby na bulvární noviny a časopisy a nezřídka přiznávají odškodné v řádu statisíců korun za pouhé běžné slovní útoky a projevy neúcty jako např. že je někdo někomu nevěrný apod. Uvádí-li soud I. stupně, že žalobkyně nebyla schopna specifikovat žádné konkrétní pomlouvačné výroky, které by mohly vést k závěru o zásahu do jejích osobnostních práv, měl se podle žalobkyně mnohem více zaměřit na podání žalované, neboť ta ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že žalobkyně trpí onemocněním [anonymizováno], osočuje ji ze závislosti na hracích automatech. Je tedy zcela jednoznačné, že se žalobkyni podařilo prokázat, že ji žalovaná neustále pomlouvá, když doložila do spisu potvrzení, že onemocněním [anonymizováno] netrpí. Zároveň navrhla důkazy k prokázání nevěrohodnosti tvrzení o tom, že je závislá na hracích automatech. Žalobkyně nesouhlasí ani s tou částí odůvodnění rozsudku, podle níž nemají některé výroky způsobilost zásahu do osobnostních práv žalobkyně, když se jí pomluvy, že je bohatá teta z [země], nebo že žalovanou žalobkyně nezajímá a nechce se o ní bavit, osobně dotýkají. Nesouhlasí ani s tím, že v případě pomluv, že je žalobkyně gambler, že je lhavá a volnomyšlenkářská a že se špatně stará o děti, se jedná o hodnotící soudy žalované, které byla žalobkyně povinna snést.

18. Soud I. stupně podle žalobkyně pochybil i tím, že nepředvolal navržené svědky, kteří se měli vyjádřit k pomluvám, které žalobkyně specifikovala v žalobě a jejích doplněních. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, že se s prohlášením z roku 2010 mohla seznámit v rámci opatrovnického řízení. Žalobkyně je ráda, že se jí podařilo předmětný dokument získat v roce 2020. Pokud se neměla možnost s prohlášením seznámit, je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a soud I. stupně k ní neměl vůbec přihlédnout. Nebyla-li žalobkyně přítomna rozhovorům žalované se zaměstnanci školy, je pro ni pochopitelně složité konkretizovat pomluvy, které při nich žalovaná na její adresu pronesla. Avšak za situace, kdy škola, zřejmě na popud žalované, neumožnila přítomnost žalobkyně při vyučování dcery, což bylo dříve možné, lze předpokládat, že pomluvy na adresu žalobkyně zazněly. Nehledě na to, že zaměstnanci školy pomluvám ze strany žalované zjevně uvěřili, když na popud žalované zabránili žalobkyni, aby popřála své dceři k narozeninám. V této souvislosti žalobkyně založila do spisu e-mail, který zaslala v roce 2017 řediteli [anonymizováno] [ulice] a třídní učitelce nezl. dcery. V něm popisuje konkrétní situaci, k níž došlo [datum].

19. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, kterým shledal námitku promlčení důvodnou. S ohledem na skutečnost, že žalovaná jednala vždy s úmyslem žalobkyni v maximální možné míře poškodit, což je patrné i z jejích podání v tomto řízení, uplatní se promlčecí doba v délce 10 let, resp. 15 let. Soud I. stupně své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neboť nerozvedl, z jakého důvodu se uplatní obecná promlčecí doba a neuplatní se speciální promlčecí doba v délce 10 let, resp. 15 let. Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný.

20. K závěru soudu I. stupně, že námitku promlčení neshledává za rozpornou s dobrými mravy, žalobkyně namítla, že žalovaná zasáhla do jejích osobnostních práv, kdy neustálým brojením proti ní významnou měrou úmyslně přispěla k nastalému stavu. Žalovaná jednala zjevně zcela účelově, což naprosto fatálně zasáhlo do osobnostních práv žalobkyně, a to především do práv na její osobní a rodinný život, důstojnost a vážnost. I když tedy žalobkyně uvedla důvody hodné zvláštního zřetele, soud I. stupně se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, z něhož ve svém odvolání cituje, s tím, že soud I. stupně měl uplatnit pravidla slušnosti, neboť žalobkyně údajné uplynutí promlčecí doby (žalobkyně je přesvědčena, že se uplatní promlčecí doba v délce 10 let, resp. 15 let) nezavinila.

21. K nákladovému výroku žalobkyně uvedla, že soudu I. stupně je známa její finanční situace, když jí usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 6 C 10/2021-35, přiznal osvobození od soudních poplatků. Soud I. stupně tak měl aplikovat ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalobkyně se nachází v tíživé finanční situaci, je vůči ní vedeno insolvenční řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná je zastoupena bývalým partnerem žalobkyně a žalobkyně má za to, že žalovaná na právní zastoupení nevynaložila žádné finanční prostředky.

22. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhoví, a tím změní též nákladové výroky, případně jej zrušil a dále postupoval v souladu s ust. § 221 odst. 2 o.s.ř.

23. Podle vyjádření žalované k odvolání soud I. stupně odůvodnil napadený rozsudek velmi podrobně a pečlivě. Problém je výhradně na straně žalobkyně, která předložila soudu neprojednatelnou žalobu, již dále košatila několika doplněními, v nichž ovšem neodstranila soudem vytýkané vady, které bránily řádnému projednání věci. Soud I. stupně vynaložil maximální úsilí a trpělivost, aby žalobkyni přiměl ke zpřesnění žaloby, což mělo za následek i prodloužení řízení a zmnožení počtu jednání. Příkladmo žalovaná poukazuje na jednání konané dne [datum], při němž soud vyzýval žalobkyni ke zpřesnění některých údajných pomlouvačných výroků žalované. Protože toho žalobkyně nebyla schopna, soud jednání na její návrh odročil, žalobkyni poučil, co od ní žádá a určil jí lhůtu k předložení dalšího doplnění žaloby. Žalovaná se na toto jednání pečlivě připravovala se svým právním zástupcem, k soudu se dostavila a neschopností žalobkyně upřesnit žalobu při jednání byla tato příprava žalované zmařena.

24. K námitkám odvolatelky proti nákladovému výroku žalovaná uvádí, že v případě probíhajícího insolvenčního řízení žalobkyně se jedná o formu oddlužení, kdy žalobkyně na sebe podala návrh na insolvenci. Je zcela nedůvodné, aby dlužník, kterému bylo povoleno oddlužení, se mohl úspěšně domáhat„ prominutí nákladů řízení“ v případě neúspěchu v jiných pozdějších soudních řízeních. Žalobkyně si zejména v posledních dvou letech učila z civilních žalob„ sportovní disciplínu“ a svými kverulantskými a šikanózními návrhy zatěžuje většinu osob a subjektů, které mají nějakou souvislost s její dnes již zletilou, těžce zdravotně postiženou dcerou [jméno] [jméno] [příjmení], [datum narození], jež byla od roku 2012 v péči otce, který je aktuálně jejím opatrovníkem. Kromě předmětného řízení podala žalobkyně další občanskoprávní žaloby, kterými se domáhá různých iluzorních náhrad škod, a zřejmě se domnívá, že získá prostředky na úhradu svých několikamilionových dluhů. Jen jako příklad uvádí žalovaná některé z těchto případů: - Obvodní soud Praha - východ, sp. zn. 35 C 107/2021: žaloba o náhradu škody 5 mil Kč proti [jméno] [příjmení], následně rozšířená i proti právnímu zástupci žalované. Věc pravomocně skončena zamítnutím žaloby soudem I. stupně (potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze) - Obvodní soud pro Prahu 4, sp. zn. 16 C 43/2022: žaloba o náhradu škody 1 mil Kč proti [anonymizováno] [jméno] [příjmení], řediteli speciální ZŠ dcery žalobkyně, [ulice], [obec a číslo], resp. paušální náhradu újmy za každý rok školní docházky proti uvedené ZŠ. Řízení dosud neskončeno. - Okresní soud v Rakovníku, sp. zn. 8 C 116/2022: žaloba na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy 600 000 Kč proti otci dcery žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Řízení dosud neskončeno.

25. Žalovaná se proto domnívá, že uložené náklady řízení, byť budou jen obtížně vymahatelné, mohou mít alespoň určitý výchovný smysl vůči žalobkyni, která si učinila z občanskoprávních žalob bezplatný nástroj své šikany.

26. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uložil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení žalované.

27. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno (posuzováno podle obsahu) z důvodu nesprávného právního posouzení věci a obě sporné strany s tímto postupem vyslovily souhlas (žalobkyně podáním ze dne [datum] / č.l. 210 spisu/ a žalovaná podáním ze dne [datum] / č.l. 206 spisu/).

28. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

29. Právní poměry účastníků soud I. stupně správně posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák.“), jde-li o skutky, k nimž došlo v době do 31. 12. 2013, a podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o.z.“), jde-li o skutky, k nimž došlo po 1. 1. 2014.

30. Podle ust. § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

31. Podle ust. § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

32. Podle ust. § 100 odst. 2 věty prvé obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

33. Podle ust. § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

34. Podle ust. § 81 odst. 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

35. Podle ust. § 81 odst. 2 o.z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

36. Podle ust. § 2951 odst. 2 o.z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

37. Podle ust. § 611 o.z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

38. Podle ust. § 612 v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

39. Podle ust. § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta plynout ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

40. Podle ust. § 620 odst. 1 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

41. Podle ust. § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

42. Podle ust. § 636 odst. 1 o.z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

43. Podle ust. § 636 odst. 2 o.z. byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.

44. Jak správně vyložil soud I. stupně, ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být, a to jak podle předchozí, tak podle současné právní úpravy, jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a jeho způsobilostí způsobit újmu. Nenaplněním jakékoliv z těchto podmínek se vylučuje možnost vzniku této odpovědnosti. Základní podmínkou zadostiučinění přitom je, že má být přiměřené. Primárně jde o rozhodnutí, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto. Člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné urážky, projevy neúcty apod.). Dále se zkoumá, zda postačuje morální satisfakce. Ke kladné odpovědi je nutné zjištění, že zajišťuje dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Peněžní (relutární) satisfakce má subsidiární povahu, byť je v současné úpravě zmíněna jako první. Posouzení přiměřenosti záleží vždy na konkrétním případu.

45. Podle předchozí právní úpravy se promlčovalo pouze právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, ostatní nároky vyplývající z práva na ochranu osobnosti (včetně práva na morální satisfakci ve formě omluvy) promlčení nepodléhaly. Podle současné právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje, ať již má být tato újma odčiněna formou morální satisfakce (omluvou), nebo poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích.

46. V přezkoumávaném případě se odvolací soud plně ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že jakékoliv zadostiučinění za veškeré žalobou tvrzené skutky, k nimž došlo v době starší než 10 let před podáním žaloby, již nemůže splnit svůj účel, proto nemůže být na poskytnutí soudní ochrany za tyto skutky právní zájem, a proto soud I. stupně postupoval správně, když se jimi nezabýval.

47. Pokud jde o skutky (výroky), které se měly odehrát (měly být proneseny) v době do 10 let před podáním žaloby, většinu z nich žalobkyně nekonkretizovala tak, aby se jimi mohl soud I. stupně zabývat. Z těch výroků, které žalobkyně specifikovala, jich část nebyla vůbec způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, neboť se jí netýkaly („ bohatá tety z [země]“,„ [příjmení] [jméno], tady tvoje babička…“) a zbývající část (že je žalobkyně lhavá, volnomyšlenkářská, že je gambler a že se špatně stará o děti) soud I. stupně správně vyhodnotil jako subjektivní hodnocení povahových vlastností žalobkyně žalovanou, tedy její hodnotové soudy, které lze hodnotit jako běžné projevy neúcty, které je žalobkyně povinna, jako všichni lidé žijící ve společnosti, strpět.

48. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že přiznání morální i relutární satisfakce, kromě výše uvedeného, brání rovněž důvodně vznesená námitka promlčení, přičemž odvolací soud, shodně se soudem I. stupně, neshledává žádný důvod, který by tuto námitku činil rozpornou s dobrými mravy. Přisvědčit lze rovněž argumentaci soudu I. stupně týkající se neurčitosti požadované omluvy.

49. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. ve věcných výrocích I. a II. potvrdil.

50. Pochybení shledal odvolací soud pouze v závislém nákladovém výroku III., neboť soud I. stupně opoměl přiznat právnímu zástupci žalované 21% DPH, byť je jejím plátcem, proto jej podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku.

51. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšnému žalobci jejich náhradu v celkové výši 4 114 Kč sestávající z 1 úkonu právní služby po 3 100 Kč podle ust. § 7 bodu 5. za použití ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT (vyjádření k odvolání), 1 režijního paušálu po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 714 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

52. Náklady odvolacího řízení je 1. žalovaný povinen zaplatit žalobci v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).

53. Odvolací soud dodává, že neshledal žádné důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., pro které by měla náklady řízení, které byla nucena vynaložit k obraně proti nedůvodné žalobě, žalovaná nést ze svého. Namítá-li žalobkyně, že byla soudem I. stupně osvobozena od soudních poplatků, zaměňuje povinnost hradit soudní poplatky, která jí uložena nebyla, a povinnost procesně neúspěšného účastníka hradit náklady řízení protistraně.

Poučení