21 Co 252/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o výživné rozvedené manželky, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 8 C 19/2019 – 157 ze dne 20. května 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 8 C 19/2019 – 157 ze dne 20. 5. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou má být uloženo žalovanému platit žalobkyni výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, a to vždy k 5. dni příslušného měsíce, a to počínaje měsícem srpnem roku 2018. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum] domáhala stanovení povinnosti žalovanému platit jí na výživném pro rozvedenou manželku částku 10 000 Kč měsíčně. Tvrdila, že jejich manželství bylo rozvedeno a jejím jediným příjmem je starobní důchod, který pobírá ve výši 5 148 Kč měsíčně. Uvedla, že po většinu doby trvání manželství účastníků pečovala o domácnost a dvě děti a doprovázela žalovaného při jeho zahraničních angažmá, kde žalovaný působil jako profesionální hráč ledního hokeje a tak vykonávat výdělečnou činnost. Tvrdila, že ji starobní důchod v současné době nestačí ani na pokrytí jejích základních životních výdajů, na nichž se musí podílet její syn a sestra. Poukazovala na to, že jí v průběhu manželství vznikly závažné psychické potíže, které byly způsobeny verbálními i fyzickými útoky žalovaného, kterých se dopouštěl často pod vlivem alkoholu. Tvrdila, že žalovaný měl v průběhu manželství mimomanželský poměr. Vyslovila své přesvědčení, že její neschopnost se živit má svůj původ manželství. K majetkovým poměrům žalovaného tvrdila, že v letech 1974 až 1993 působil jako vrcholový profesionální hráč ledního hokeje, s angažmá mimo jiné v Německu a Finsku. Konstatovala, že se společnými finančními prostředky nakládal nezodpovědně a poskytoval z nich vysoké půjčky jeho známým, které mu nebyly vždy v celé výši splaceny. Tvrdila, že v době podání žaloby žalovaný působil jako člen disciplinární komise hokejového klubu a pobíral za to mzdu ve výši 30 000 Kč. Ve své žalobě dále tvrdila, že žalovaný zatajuje své příjmy, a to v daňových přiznáních a v řízení před ČSSZ, ve kterém bylo rozhodnuto o výši jeho starobního důchodu. Konstatovala, že mu do něho nebyly zahrnuty jeho příjmy ze zahraničí a starobní důchod tak mohl mít daleko vyšší. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalovaná pracovala v době podání žaloby jako trenérka mládeže v hokejovém klubu [obec] a pobírala za tuto činnost mzdu. Zdůrazňoval, že se na rozvodu manželství podílela především ona, a to z velké části kvůli jejímu hospodaření s finančními prostředky, kdy vytvořila četné dluhy, které byly vymáhány v exekuci. Připomínal, že exekuce však směřovaly proti němu, neboť žalobkyně neměla na své jméno vedený žádný bankovní účet a že za ni uhradil dluhy vzniklé ze společného jmění manželů ve výši 161 015 Kč. Tvrdil, že její psychické problémy jsou způsobeny pouze jejím vlastním počínáním a podíl na tom nese i to, že vykonávala trest odnětí svobody. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala ani tvrzenou neschopnost se sama živit, ani její původ v manželství. Poukazoval, na to, že jejich majetkové poměry nejsou nijak významně odlišné s tím, že mu nestačí jeho starobní důchod ve výši 10 492 Kč měsíčně, a proto je zaměstnán jako řidič rozvážející obědy. Tvrdil, že žalobkyni za prodej nemovitostí ve společném jmění manželů byla vyplacena částka 2 399 000 Kč.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy svědků a účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že oba účastníci v současné době pobírají starobní důchod, žalobkyně od [datum] ve výši 5 148 Kč měsíčně a žalovaný od [datum] ve výši 10 492 Kč měsíčně. Žalobkyně si v období od [datum] do [datum] přivydělávala jako trenérka hokeje, za což jí náležela odměna v nespecifikované výši. Žalovaný předtím, než začal pobírat starobní důchod, pracoval jako řidič pro společnost [právnická osoba] a v období od měsíce ledna do měsíce července roku 2019 mu za to náležela odměna v průměrné výši okolo 13 300 Kč. Žalobkyně nemá žádné náklady na bydlení, neboť bydlí u svého syna, žalovaný hradí nájem za bydlení ve výši 10 000 Kč. Za období od ledna do července 2019 převyšovaly výdaje žalovaného jeho příjmy o více jak 10 000 Kč a žalovaný vykázal v daňovém přiznání za rok 2018 příjem v čisté výši 63 312 Kč. Žalobkyně nehradí náklady na bydlení, které by, podle žalobkyní předloženého šetření, měly odpovídat částce 7 500 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nepřednesla žádné tvrzení ohledně skutečné výše jejích výdajů ani k tomuto neoznačila žádný důkaz. Vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla svému synovi zápůjčku ve výši okolo 2 300 000 Kč, kdy tyto peněžní prostředky jsou v současné chvíli vloženy ve společnosti, v níž její syn působí. Prvostupňový soud dále uvedl, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný mohl mít vyšší příjem ze starobního důchodu, pokud by do výpočtu důchodu byla zahrnuta jeho zahraniční zaměstnání. Vzal za prokázané, že žalovaný předložil ČSSZ podklady ke všem jeho zjištěným zahraničním působením a správní orgán je při svém rozhodnutí vzal v úvahu, byť se tyto podklady do výše důchodu žalovaného nepromítly. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s připomenutím, že rozhodnutí o výměře starobního důchodu je veřejnou listinou. Uzavřel, že bylo-li prokázáno, že správnímu orgánu byly poskytnuty podklady o zahraničním angažmá žalovaného a správní orgán tyto podklady při rozhodování o výši starobního důchodu zohlednil, má soud za prokázané také to, že výše starobního důchodu vyměřená žalovanému není vyšší. Zdůraznil, že mu v tomto řízení nepřísluší přezkum rozhodnutí správního orgánu. Konstatoval, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prokázání tvrzení, že žalovanému měl být přiznán vyšší důchod a neprokázala, že by žalovaný např. vlastnil hodnotný majetek či se věnoval finančně náročným koníčkům. Poukázal na to, že nebyly prokázány ani jiné skutečnosti, které by svědčily o tom, že životní úroveň žalovaného by byla vyšší než její, byť byla opakovaně poučena o tom, že v řízení nebyla prokázána tvrzení ohledně údajných vyšších příjmů žalovaného, pokud jde o vyměření starobního důchodu. Soud prvního stupně uzavřel, že životní úroveň účastníků řízení je v zásadě stejná a žalobkyně tedy nemůže být úspěšná s návrhem na přiznání výživného, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby jí platil výživné, když objektivně nemá možnost požadované výživné platit. Konstatoval, že žalobkyně nemá nárok ani na tzv. sankční výživné, neboť to je hrazeno právě v takové výši, aby životní úroveň rozvedených účastníků byla v zásadě stejná. Prvostupňový soud uvedl, že nebyly splněny podmínky pro přiznání výživného rozvedené manželce. Nad rámec odůvodnění dodal, že i v případě, že by bylo prokázáno, že životní úroveň žalovaného je vyšší než úroveň žalobkyně, tak tato neprokázala ani svoji neschopnost sama se živit. Poukázal na to, že pokud poskytla svému synovi zápůjčku přesahující 2 000 000 Kč, nelze ve skutečnosti, že žalobkyně bydlí u svého syna, který se spolu se sestrou žalobkyně podílí na jejích výdajích, spatřovat neschopnost sama se živit. Připomněl, že tato okolnost by pak rovněž vedla k zamítnutí žaloby, neboť řádné hospodaření s uvedenou částkou by spolu s příjmem ze starobního důchodu stačilo k pokrytí žalobkyní tvrzených výdajů na živobytí. Soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 760 odst. 1 až 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a ust. § 762 odst. 1 o.z. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. když jejich výši určil podle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že se dostatečně nevypořádal s jejími návrhy na doplnění dokazování a jejími tvrzeními ohledně nároků žalovaného, vyplývajících z jeho zahraničních angažmá. Tvrdila, že žalovaný působil jako hráč ledního hokeje v zahraničí, a to v klubu Eissportverein Kaufbeuren od [datum] do [datum], v klubu Eissportverein Kaufbeuren od [datum] do [datum], v klubu [příjmení] [jméno] (byť se podle smlouvy jednalo o klub IPK IISALMI) od [datum] do [datum] a v klubu IPK IISALMI od [datum] do [datum] s tím, že v průběhu svých zahraničních angažmá neodváděl v Československu žádné platby na sociální zabezpečení. Vyslovila své přesvědčení, že se žalovaný svým přístupem, kdy jednotlivé zahraniční nároky nedoložil, ať již svou laxností či úmyslně, vzdal svých nároků na vyšší důchod. Dovozovala, že za situace, kdy by žalovaný své zahraniční nároky ČSSZ doložil, byl by jeho důchod podstatně vyšší a rozdíly v příjmech účastníků by byly ještě propastnější a nárok žalobkyně uplatněný v žalobě by byl shledán důvodným. Soudu prvního stupně vytýkala, že se s tímto přístupem žalovaného dostatečně nevypořádal a nepřihlédl k tvrzením a důkazním návrhům žalobkyně. Zdůrazňovala, že nezapříčinila rozvod manželství účastníků, když jeho důvodem byl zejména nemanželský poměr žalovaného s [jméno] [příjmení] od roku 2010 a dále nadměrné požívání alkoholu žalovaným, jeho nezodpovědnost a nespolehlivost ohledně pracovní kázně a finančních výdělků. V odvolání poukazovala na to, že žalovaný za trvání manželství poskytl bez jejího vědomí půjčky ve výši 3 420 000 Kč, což mělo velký vliv na její finanční situaci. Uvedla, že neví nic o exekuci, podle které měl žalovaný uhradit částku 47 421,52 Kč, a nesouhlasila s tím, že by za ni žalovaný uhradil částku 161 015 Kč. Prvostupňovému soudu vytýkala, že nijak nezohlednil, že vždy řádně hospodařila a hospodaří se svým majetkem a majetkem náležejícím do SJM a že pomohla rodině, na rozdíl od žalovaného, v těžké době COVIDové pandemie, kdy byli rodinní příslušníci obou účastníků bez finančních prostředků. Popírala, že by bydlela u svého syna, neboť bydlela ve svém bytě, kde její náklady na bydlení a dosahují částky 13 000 Kč jen na nájemném. Tvrdila, že její měsíční náklady a výdaje na bydlení činí 36 050 Kč. Zopakovala, že žalovaný úmyslně zanedbal podání žádosti o státní důchod ze zahraničí, aby nemusel přiznávat výši důchodového příjmu v Euro ze zahraničí a toto nemohlo být v rámci tohoto řízení zohledněno. Tvrdila, že hned po rozvodu žalovaný převedl všechen movitý i nemovitý majetek na [jméno] [příjmení]. Konstatovala, že životní úroveň žalovaného nebyla dostatečně prozkoumána s tím, že je nadstandardní, neboť pořádal finančně velmi nákladné oslavy pro 50 a více lidí. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Konstatoval, že řádně požádal o důchod v zahraničí, ale že mu bylo sděleno, že zatím nemá nárok a věc je tedy stále v tomto stadiu.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

9. Pokud jde o odvolací důvod, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že žalovaný nedoložil ČSSZ své zahraniční příjmy a že nepřihlédl k tvrzením a důkazním návrhům žalobkyně, odvolací soud konstatuje, že při ústním jednání, konaném dne [datum], prvostupňový soud žalobkyni řádně poučil podle ust. § 118a o.s.ř. m.j. o nutnosti tvrdit veškeré příjmy a výdaje žalobkyně od podání žaloby dosud a dále, že měl žalovaný za období od [datum] do současnosti vyšší příjmy, než které vyplývají z daňového přiznání a že jeho důchod je vyšší než žalovaný tvrdí a poučil ji o možném procesním neúspěchu. Ve svém podání ze dne [datum] žalobkyně tvrdila, že„ žalovaný měl po celou dobu jejich manželství nadprůměrné příjmy, vzhledem k tomu, že pracoval jako vrcholový hráč ledního hokeje s angažmá v Německu a Finsku“. Tvrdila, že„ žalovaným uváděný důchod ve výši 10 490 Kč měsíčně nezohledňuje příjmy, které měl po dobu svého zahraničního angažmá a není v něm zahrnut důchod, který mu náleží ze zahraničí“. Navrhla, aby soud prvního stupně učinil dotaz na ČSSZ, zda žalovaný požádal o přiznání důchodu ze svého zahraničního angažmá a dále navrhla, aby si„ vyžádal od [právnická osoba] výpisy z účtu žalovaného za předmětné období, ze kterých budou zřejmé jeho veškeré příjmy“. Soud prvního stupně tyto dotazy na uvedené subjekty učinil a svá zjištění uvedl v odst. 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku, když dokazování provedl i dávkovým spisem ČSSZ sp. zn. K425/560203. Při ústním jednání, konaném dne [datum], žalobkyně uvedla, že sama osloví německou a finskou stranu a zajistí identifikaci žalovaného v rámci jejich soc. důch. zabezpečení. U ústního jednání, konaného dne [datum] uvedla, že učiní dotaz k ČSSZ, zda tam žalovaný předložil smlouvy o svém působení v cizině a ke klubům v cizině a vyžádá potvrzení o angažmá žalovaného. Při ústním jednání, konaném dne [datum], soudu prvního stupně sdělila, že se jí nepodařilo opatřit jí tvrzené dokumenty a po poučení podle ust. § 119a o.s.ř. již žádné další důkazní návrhy neučinila.

10. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle odst. 3 může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

11. Jedná se zde o tzv. povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalující strana je povinna uvést v žalobě rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu tvrzeného práva a musí k tomu uvést potřebné důkazy, ale v tomto případě žalobce svou důkazní povinnost ve výše popsaném směru nesplnil.

12. Podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto zák. ust. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

13. Podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

14. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by mohli bez konkrétního a podrobného poučení pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

15. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně poskytl žalobkyni řádné poučení podle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Poučil ji rovněž o následcích břemene tvrzení a důkazního s tím, že jejich neunesení pro ni může znamenat neúspěch v tomto sporu.

16. Za procesní situace, kdy veškeré reakce žalobkyně na poučovací povinnost soudu prvního stupně byly nedostatečné a neadekvátní, je správný jeho závěr, že neunesla nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní. Z jejích podání skutečně není možno zjistit, na základě čeho se svých práv domáhá, jakých konkrétních nároků se domáhá a proč a není zcela jasný ani právní titul, o který svůj nárok opírá. Žalobkyně skutečně neuvedla žádné tvrzení ohledně skutečné výše jejích výdajů, ani k tomuto neoznačila žádný důkaz. Pokud jde o určení výše starobního důchodu žalovaného, tak žalobkyně neprokázala jí tvrzenou skutečnost, tedy že žalovaný [příjmení] své zahraniční příjmy zatajil. Z výše specifikovaného spisu ČSSZ naopak soud prvního stupně zjistil správně všechny relevantní skutečnosti, včetně toho, že ČSSZ měla k dispozici podklady od [obec] unie sportu, z.s. o zaměstnání žalovaného v Německu v období od [datum] do [datum] i ve Finsku v období od [datum] do [datum].

17. Odvolací soud zdůrazňuje, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Pokud jde o důkazní prostředky, obecně je důkazním prostředkem vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne [datum]). Jestliže by ale prvostupňový soud získával tvrzení žaloby z listinných důkazů, které byly do spisu založeny, porušil by svým postupem nejen procesní předpis, ale zejména rovnost účastníků řízení.

18. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě„ poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně, je zakotvena v ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zák. ust. může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 61/2002).

19. Žalobkyně byla soudem prvního stupně řádně poučena o svých procesních povinnostech, a to včetně poučení podle ust. § 119 o.s.ř.

20. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo tvrzenou vadou řízení a ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto tyto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

21. Odvolací soud přisvědčuje správnosti závěru soudu prvního stupně, že životní úroveň účastníků řízení je v zásadě stejná a že není dán žádný z důvodů ani pro přiznání tzv. sankčního výživného. Ze svého rozsudku č. j. 7 C 134/2016 – 92, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno, zjistil správně i hlavní příčiny rozvratu manželství, které uvedl v odst. 4 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud zdůrazňuje, že tyto v žádném případě neoznačují žalovaného jako toho, kdo by výlůčně způsobil rozvrat manželství účastníků. Jak již výše bylo uvedeno, tak prvostupňový soud rovněž správně uzavřel, že žalovaný předložil ČSSZ podklady ke všem jeho zahraničním působením, že je ČSSZ při svém rozhodnutí zohlednila a že soudu v tomto řízení nepřísluší přezkum rozhodnutí uvedeného správního orgánu.

22. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát.

23. Prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení