21 Co 263/2022-249

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], [PSČ] b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], [PSČ] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 232 267,85 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 8 C 86/2017 – 219 ze dne 24. února 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 23 135 Kč, a to k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 8 C 86/2017 – 219 ze dne 24. 2. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky 232 267,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 31 157 Kč ve výši 7,05 % ročně od [datum] do zaplacení, z částky 13 510 Kč ve výši 7,05 % ročně od [datum] do zaplacení, z částky 67 000 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, z částky 40 200 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a z částky 80 400 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení. Výrokem II. uznal žalobce povinnými zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady řízení v částce 88 862,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

2. Žalobci se domáhali zaplacení uvedené částky s tím, že za žalovanou plnili její dluh, který nyní požadují vrátit. Tvrdili, že žalovaná a jejich syn [jméno] [příjmení] uzavřeli dne [datum] se společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované a synovi žalobců, jakožto společným a nerozdílným dlužníkům, poskytnut hypoteční úvěr ve výši 2 000 000 Kč, účelově vázaný na koupi pozemku parc. [číslo] [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaného na [list vlastnictví], vedeném [stát. instituce], [stát. instituce]. Syn žalobců a žalovaná spolu na zakoupeném pozemku společně žili po dobu zhruba pěti let, než došlo k rozpadu jejich vztahu. Poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti žalobců - bytu [číslo] v domě [adresa] na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na společných částech domu [adresa], vše v části [obec] a spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] [územní celek], [katastrální uzemí]. Žalovaná přestala řádně hradit její část sjednaných splátek hypotečního úvěru a ke dni [datum] jí tak vznikl vůči [anonymizována dvě slova] splatný dluh ve výši 24 457,85 Kč. Žalobci tak jako zástavní dlužníci tuto částku za žalovanou uhradili. Žalovaná ani přes výzvu neplnila ani na další splátky hypotečního úvěru, a to konkrétně splátky za období od prosince 2016 do června 2019 a tak i tyto splátky byli žalobci uhrazeny za žalovanou. Výše každé splátky odpovídala 6 700 Kč až na splátku za leden 2017, kde je žalováno 6 810 Kč. Žalobci tyto splátky hradili za žalovanou na základě souhlasu uděleného [anonymizována dvě slova]. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že smlouva o hypotečním úvěru byla uzavřena, aby syn žalobců zakoupený pozemek nabyl do jeho výlučného vlastnictví a fakticky se tak jednalo pouze o jeho investici, činěnou v jeho osobní prospěch. Žalovaná uzavřela jako spoludlužník smlouvu o hypotečním úvěru pouze proto, že o to byla požádána synem žalobců z důvodu, že je příjemcem invalidního důchodu a alespoň formálně je nemajetný. Potřeboval proto při poskytnutí úvěru její účast a ze stejného důvodu bylo o úvěr žádáno u banky žalované, kde mohli žalovaná a syn žalobců získat lepší úrokovou sazbu. Tvrdila, že fakticky byl příjemcem úvěru výlučně syn žalobců, který se také stal výlučným vlastníkem zakoupeného pozemku, čemuž korespondovala dohoda spoludlužníků, že poskytnutý úvěr bude v celém rozsahu hrazen výlučně synem žalobců. Žalobci, kteří úvěr zajistili zástavním právem, byli s touto dohodou seznámeni. Syn žalobců sjednané splátky sám řádně hradil až do června 2015, kdy došlo k rozporům ohledně výchovy společné dcery žalované a syna žalobců. Žalovaná se tak obrátila na soud s žalobou na zaplacení částky 409 277,40 Kč, představující částku, kterou musela na hypoteční úvěr uhradit poté, co syn žalobců přestal plnit dohodu s žalovanou a žalobě bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 282/2016 z velké části vyhověno. Žalovaná vyslovila své přesvědčení, že žaloba podaná žalobci je konstruktem jejich syna, jednajícího s nimi ve vzájemné shodě. Poukazovala na to, že podstata věci spočívá v tom, že syn žalobců fakticky hradí splátky hypotečního úvěru svým rodičům (žalobcům), kteří toliko formálně odesílají splátky hypotečního úvěru z jejich bankovního účtu. Dovozovala, že si tím vytváří podmínky pro to, aby se mohli vůči ní domáhat domnělého nároku z titulu plnění za jiného (za žalovanou), ač splátky úvěru byly fakticky hrazeny především žalovaným, případně jinými spřízněnými subjekty, které pouze využily účtu žalobců, aby toliko formálně provedly úhradu splátek hypotečního úvěru z jejich bankovního účtu. Syn žalobců dále učinil různé kroky mající za cíl vytvořit dojem jeho vlastní nemajetnosti, aby se vyhnul povinnosti hradit jakékoliv plnění žalované.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaná a syn žalobců uzavřeli smlouvu o hypotečním úvěru, kterou žalobci zajistili zástavním právem k jejich nemovitostem. Syn žalobců a žalovaná uzavřeli nepojmenovanou smlouvu o splácení hypotečního úvěru, jejímž obsahem bylo ujednání, že společný hypoteční úvěr bude hradit výlučně syn žalobců, v jehož výlučný prospěch bude úvěr také čerpán a použit. Mezi synem žalobců a žalovanou došlo k narušení vztahů, jakož i řadě právních sporů a incidentů mezi nimi. Syn žalobců postupuje při správě jeho majetku způsobem, který přinejmenším ztěžuje identifikaci jeho jmění, a to za účasti rodinných příslušníků, různých právnických osob a dalších přidružených subjektů, to vše za užití různých finančních přesunů a operací. Syn žalobců fakticky disponuje finančními prostředky, jejichž výše může být značná, např. prodeje nemovitostí za částky v součtu přesahující 10 000 000 Kč, objemné transakce mezi účtem žalobkyně č. [bankovní účet] a subjekty napojenými na syna žalobců. Prvostupňový soud konstatoval, že nelze uvěřit tvrzením, že syn žalobců z uvedených prodejů nezískal žádný prospěch, jelikož získané prostředky použil na úhradu blíže nespecifikovaných dluhů. Předmětné finanční prostředky mající původ u syna žalobců jsou pak pomocí zmíněných postupů formálně přesouvány a převáděny na různé subjekty, z čehož ovšem vyvstávají otázky ohledně toho, kdo s prostředky skutečně nakládá a benefituje z nich. V tomto ohledu působí podezřele i úhrada kupní ceny za nemovitosti prodané [právnická osoba] [příjmení] 23 s ., která byla provedena zápočtem na pohledávku, jejímž původním věřitelem byla paní [příjmení]. Byl to totiž syn žalobců, kdo předmětnou společnost na základě zmocnění paní [příjmení] založil. Nadto na bankovním účtu žalobkyně byla identifikována řada transakcí činěných s paní [příjmení] a panem [příjmení], které osvědčují určité zapojení těchto osob do finančních pohybů, probíhajících v okolí syna žalobců. Nelze tedy považovat za prokázané tvrzení žalobců, že jejich syn je tak nemajetný, že mu museli půjčovat peníze na úhradu výživného. Z bankovních účtů žalobkyně byly počínaje prosincem 2016 hrazeny pravidelné splátky hypotečního úvěru, když v prosinci 2016 byl uhrazen i dluh ze splátek předchozích ve výši 24 457,85 Kč, v prosinci 2019 pak z tohoto účtu byla uhrazena mimořádná splátka ve výši 1 180 000 Kč. Z účtu žalobkyně a) byly na splátky hypotečního úvěru zaslány platby odpovídající žalované částce, respektive i platby žalovanou částku výrazně přesahující. Soud prvního stupně zdůraznil, že pro projednávanou věc je nicméně zásadní zjištění, že prakticky ke každé jednotlivé úhradě na splátku hypotečního úvěr lze vysledovat odpovídající příchozí platbu na účet žalobkyně a), činěnou v krátkém sledu se splátkou hypotéky. Uvedl, že tyto párové příchozí transakce byly činěny buďto neidentifikovatelným vkladem hotovosti, nebo z bankovního účtu návazného na subjekty ze sféry rodiny žalobců. Z bankovního účtu žalobkyně č. [bankovní účet] sice nebyly hrazeny žádné splátky úvěru, avšak na tom účtu byly prokázány četné transakce v řádech vyšších statisíců mezi subjekty, u nichž bylo zjištěno blízké napojení na syna žalobců. Konstatoval, že bylo prokázáno i to, že běžný měsíční příjem žalobkyně a) činí zhruba 20 000 Kč a skládá se ze starobního důchodu a plateb [právnická osoba] a.s. Tento příjem je poukazován na její účet č. [bankovní účet], na kterém nebyly za zkoumané období zjištěny zůstatky, které by přesáhly 200 000 Kč (počáteční zůstatek byl 33 616,85 Kč, konečný zůstatek 167 536,28 Kč). Poukázal na to, že za takovéto situace vyvstávají otázky o tom, jakým způsobem mohla žalobkyně a), za případné účasti žalobce b), ze svých prostředků hradit více jak třicet splátek úvěru a především pak mimořádnou splátku ve výši 1 180 000 Kč, které opět předcházel vklad hotovosti právě v této výši. Uvedl, že tuto skutečnost hodnotí v celém kontextu jako nanejvýše nevěrohodnou ve vztahu a tvrzení o poskytnuté zápůjčce právě v této výši hodnotí jako ryze účelové a nedůvěryhodné.

4. Soud prvního stupně uvedl, že hmotněprávní posouzení týkající se smlouvy o hypotečním úvěru věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to především na ust. § 497 až § 507 za použití ust. § 261 odst. 3 písm. d) a dále na úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), [účinnost], s ohledem na to, že smlouva byla uzavřena za účinnosti obč. zák. Samotný nárok žalobců posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), neboť tento nárok měl žalobcům vznikat až od roku 2016, tedy za účinnosti o.z. Závěr o aplikovatelných právních předpisech učinil podle ust. § 3028 odst. 1 a 3 o.z. Soud prvního stupně dále odkázal na ust. § 555 odst. 2 o.z. a ust. § 2 odst. 3 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. 11 odst. 1 a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“).

5. Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem k tomu, že syn žalobců se na základě soudního rozhodnutí nemůže vůči žalované domoci žádné úhrady na hypoteční úvěr, neboť je prokázáno, že se žalovanou uzavřel inominátní smlouvu o splácení úvěru, tak úhradami z účtu žalobkyně a) bylo pouze zastíráno, kdo je skutečným plátcem splátek hypotečního úvěru, neboť za uvedené situace vyvstává určitá naděje pro žalobce, že budou mít možnost domoci se určitého plnění od žalované na hypoteční úvěr. Uvedl, že je to právě za situace, kdy již soudy pravomocně rozhodly o tom, že žalovaná má vůči synovi žalobců nárok na úhradu toho, co sama plnila na smlouvu o hypotečním úvěru, z čehož a contrario vyplývá, že sám syn žalobců se svým jménem vůči žalované žádného plnění na hypoteční úvěr nedomůže. Konstatoval, že žalobci jednají minimálně ve vzájemném srozumění s jejich synem. Uzavřel, že prokázané majetkové operace syna žalobců a blízké zapojení jeho rodičů do tohoto počínání zakládají důvodnou pochybnost o tom, zda byly předmětné úhrady hypotečního úvěru skutečně činěny z prostředků žalobců. Uvedl, že z dokazování vyplynulo, že žalobci spíše nedisponují dostatečnými prostředky k provedení všech prokázaných plateb a že naopak syn žalobců takovými prostředky disponovat mohl, a to i přes jeho tvrzení a různé účetní operace zakrývající strukturu jeho jmění. Zdůraznil, že žalobci nebyli schopni důvěryhodným způsobem zdůvodnit, proč každé odchozí platbě na úvěr odpovídá příchozí platba ze strany jiného subjektu. Poukázal na to, že se žalované podařilo zpochybnit základní tvrzení žalobců říkající, že žalobci sami ze svých vlastních prostředků (svého SJM) za ni hradili splátky úvěru. Odesílání plateb z účtu žalobkyně a) hodnotil toliko jako snahu zastřít, že splátky byly reálně hrazeny z prostředků jiných subjektů s tím, že v tomto kontextu jsou zcela zásadní zjištění učiněná z výpisů z bankovních účtů a z informací poskytnutých peněžními ústavy. Poukázal i na to, že pravidelnost, s jakou byly na účet žalobkyně a) v blízké časové souslednosti připisovány částky odpovídající aktuální výši hrazené splátky, nemůže být náhodná a svědčí o tom, že splátky byly fakticky hrazeny jinými subjekty. Uzavřel, že byť splátky úvěru byly formálně odesílány z účtu žalobkyně a), fakticky se jednalo o platby poskytnuté z peněžních prostředků jiných subjektů. Dovodil proto, že účet žalobkyně a) v tomto kontextu sloužil pouze jako prostředek k zastření skutečného plátce, kdy odlišný výklad by byl v rozporu s dobrými mravy, jelikož účelem zastírání skutečného původce plateb byla realizace nepoctivého záměru. Konstatoval, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by za žalovanou něčeho plnili a jejich nárok byl shledán jako nedůvodný.

6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání a předně poukazovali na to, že základem celé žaloby je uzavřená smlouva o úvěru, uzavřená mezi žalovanou a jejich synem na straně jedné a společností [právnická osoba], na straně druhé a dále uzavření zástavní smlouvy, na základě které sloužil byt v osobním vlastnictví žalobců jako zástava za splacení sjednaného hypotéčního úvěru. Zdůrazňovali, že vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila řádně a včas splátky hypotečního úvěru, pohrozila jim [právnická osoba], že na základě zástavního práva k nemovitosti žalobců přikročí k prodeji jejich bytu, kterým byl úvěr zajištěn. Ti proto začali hradit splátky úvěru na místo žalované, čímž jim vzniklo právo na regres proti ní. Konstatovali, že žalovaná byla srozuměna s tím, že za ní budou hradit žalobci platby k úhradě hypotečního úvěru, když s tím vyslovila souhlas, což ale neznamen, že by žalobci souhlasili, že po ní nebudou požadovat úhradu uhrazených splátek. Pokud prvostupňový soud dovodil, že splátky ve skutečnosti hradil někdo ze sféry rodiny žalobců, nic by to neměnilo na skutečnosti, že žalobci uhradili na místo žalované její splatný dluh a vzniklo jim tak právo na regres. Namítali, že tyto závěry soudu prvního stupně v tomto směru, včetně toho, že splátky hradil jejich syn, nejsou podpořeny žádnými přímými důkazy. Odvolatelé ve svém odvolání uváděli, že pro ně a jejich právo na regres po žalované není relevantní, zda žalovaná uzavřela s jejich synem inominátní smlouvu o splácení úvěru, neboť ta není závazná vůči třetím osobám. Zdůrazňovali, že se toliko snažili zabránit prodeji jejich bytu ze strany [právnická osoba], při výkonu zástavního práva. Uvedli, že„ pokud soud tvrdí, že žalobci jednají minimálně ve vzájemném srozumění s jejich synem, je nutné zdůraznit, že ani toto nebylo žalovanou prokázáno a jedná se pouze domněnku soudu“. Připomínali, že pokud žalovaná tvrdila, že finanční prostředky na splácení úvěru poskytl žalobcům jejich syn, bylo na ní, aby toto své tvrzení v řízení prokázala, což se nestalo a ona důkazní břemeno ohledně svých tvrzení neunesla. Vyslovili své přesvědčení, že rozsudek odporuje dobrým mravům, když popírá základní práva ručitelů, kterými je regres vůči původnímu dlužníkovi. Navrhli změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně připomínala, že žalobci nikdy nepředložili jakýkoliv důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, že jimi realizované úhrady (tedy platby zasílané z jejich účtu) byly skutečně provedeny z jejich výlučných prostředků. Zdůrazňovala, že ze samotné skutečnosti, že finanční prostředky byly (zcela účelově) zasílány z jejich účtu, nelze učinit závěr, že se jednalo o jejich finanční prostředky, zvláště pak s ohledem na další okolnosti celého případu, zohledněné soudem prvního stupně. Konstatovala, že skutečnost, že syn žalobců údajně nedisponoval finančními prostředky, v řízení jednoznačně vyvrátila, s připomenutím, že údajně nemajetný syn žalobců, který nemá žádný příjem ani majetek, odjel v únoru 2022 na měsíční dovolenou do [země]. Pokud žalobci tvrdili, že nepovažují za podstatné, jaké finanční prostředky byly zasílány z jejich účtu na účet banky, pak tímto tvrzením fakticky potvrdili závěry soudu prvního stupně, že se nejednalo o jejich finanční prostředky. Konstatovala, že své důkazní břemeno (na rozdíl od žalobců) zcela unesla a soud prvního stupně zcela správně hodnotil veškeré okolnosti celého případu i důkazy v řízení provedené. Ztotožnila se s jeho závěrem, že žalobci svou žalobou realizují nepoctivý záměr, když fakticky kryjí nepoctivé a účelové finanční machinace svého syna a na základě formálního nároku požadují úhradu finančních prostředků, které však sami nikdy nevynaložili (a ani nikdy neměli v úmyslu vynaložit). Připomínala, že toto jednání tak nejenže nezakládá jakýkoliv jejich nárok vůči žalované (neboť sami žalobci ničeho neuhradili), ale navíc nemůže ani požívat jakékoliv právní ochrany s ohledem na svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Pokud odvolatelé ve svém odvolání používali formulace typu„ soud tvrdí“, musí je odvolací soud odmítnout a připomenout, že v občanskoprávním řízení se výraz„ tvrdit“ používá toliko u úkonů účastníků řízení, nikoli u jakýchkoli výstupů ze strany soudu. Ten totiž ve svém rozsudku nepodává žádná svá„ tvrzení“, ale stručně a jasně v něm vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.).

12. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle odst. 2 cit. ustanovení může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

13. Jedná se zde o tzv. povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalobci jsou povinni uvést v žalobě rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují uplatňovanou ochranu tvrzeného práva a musí k tomu uvést potřebné důkazy. V tomto případě žalobci svou povinnost tvrzení splnili, nabídli však k prokázání svých tvrzení soudu takové důkazy, které dostatečně tvrzenou skutečnost neprokazovaly.

14. Žalobci tvrdili, že z účtu žalobkyně a) zaplatili jejich finančními prostředky za žalovanou výše uvedený dluh, vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru. K těmto tvrzením nabídli důkazy, které ale jejich tvrzení neprokázaly. Pokud byli v tomto směru soudem prvního stupně řádně poučeni ve smyslu ust. § 118a o.s.ř., a to při ústním jednáním, konaném dne [datum], tak ani po této výzvě nenavrhli žádné důkazy, které by jejich tvrzení potvrdily.

15. Žalovaná naopak navrhla celou řadu důkazních prostředků, po jejichž provedení byla prokázána její skutková verze, tedy že splátky úvěru byly sice formálně odesílány z účtu žalobkyně a), ale fakticky se jednalo o platby poskytnuté z peněžních prostředků jiných subjektů, m.j. i syna žalobců.

16. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

17. Naprosto precizně se vypořádal s finančními toky na dvanácti účtech, vyjmenovaných v odst. 14 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku a se závěry jiných soudů, použitelných v tomto řízení (jeho odst. 18, 16 a 28). Jeho závěry o propojení třetích osob (fyzických i právnických) s osobou syna žalobců a jimi provedenými finančními toky jsou logické a jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování.

18. S ohledem na odvolací důvody, poukazující na nedostatek přímých důkazů, považuje odvolací soud za nutné uvést, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne [datum rozhodnutí] či usnesení sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 ze dne [datum rozhodnutí] a sp. zn. 4 Tdo 1171/2017 ze dne [datum rozhodnutí].

19. Soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel ust. § 132 o.s.ř.

20. Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.

21. Pokud žalobci poukazovali na to, že rozsudek odporuje dobrým mravům, neboť popírá základní práva ručitelů, kterými je regres vůči původnímu dlužníkovi, odvolací soud tuto námitku důrazně odmítá. Připomíná, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že je nezbytné vždy vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v posuzované věci - značně komplikované a netypické, ale jak již několikrát uvedl Ústavní soud ČR (např. jeho nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne [datum]), nevyvazuje toto však obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. V rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem zásadních zásad občanskoprávních vztahů, které jsou v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob.

22. Za dobré mravy lze, jak již Ústavní soud ČR několikrát judikoval, považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97). Je pravidlem, že soulad obsahu právního jednání s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi jeho účastníky.

23. Pod pojmem„ dobré mravy“ se tedy obvykle rozumí mimoprávní soubor pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rozporu s dobrými mravy je tedy právní jednání tehdy, jestliže odporuje takovým pravidlům chování, které nemají povahu právních norem.

24. Občanský zákoník ve svém ust. § 6 odst. 1 uvádí, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle jeho odst. 2 nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

25. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, uvedený v odst. 38 odůvodnění napadeného rozsudku, že byť splátky úvěru byly formálně odesílány z účtu žalobkyně a), fakticky se jednalo o platby poskytnuté z peněžních prostředků jiných subjektů. Odvolací soud se ztotožňuje i s dalším jeho závěrem, že účet žalobkyně a) v uvedeném kontextu sloužil toliko jako prostředek k zastření skutečného plátce, resp. skutečných plátců. Odlišný výklad by byl skutečně v rozporu s dobrými mravy, když účelem zastírání skutečného původce plateb byla realizace nepoctivého záměru, které není možno poskytnout žádnou kontrolu. V tomto směru se tedy nejednalo o žádný precedens, ale o naprosto správné vyhodnocení prokázaného skutkového stavu v této věci. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobců nemohou nikterak obstát.

26. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 9 260 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 4 015,20 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 23 135 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení