21 CO 269/2022 - 156

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 372 194, 95 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 38/2022 – 99 ze dne 29. dubna 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 83 203,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem č.j. 19 C 38/2022 – 99 ze dne 29. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 176 325, 19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % p.a. z částky 173 039, 80 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu zamítl v části, pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 255 844, 43 Kč s úrokem ve výši 9,9% p.a. z částky 359 945, 95 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 186 906, 15 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 413 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 9,9 % p.a., a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 289 Kč a že se dále zavázal platit jí úhradu za svou účast na pojištění schopnosti splácet částku 413 Kč měsíčně. Tvrdila, že v důsledku prodlení žalovaného s plněním ujednaných splátek dospěly dluhy založené smlouvou o úvěru na základě výzvy žalobkyně dne [datum] jako celek. Žalovaný je tak povinen zaplatit jí částku 359 945,95 Kč na jistině pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, 9 499 Kč na úhradě za účast žalovaného na pojištění schopnosti splácet za období od října 2019 do srpna 2021, 250 Kč na„ poplatku“ za upomínku ze dne [datum] a po 500 Kč na„ poplatcích“ za upomínky ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], celkem tedy 372 194, 95 Kč. Na příslušenství pohledávky žalobkyně za žalovaným na vrácení poskytnutých peněžních prostředků požadovala úrok za období od [datum] do [datum] ve výši 50 342,75 Kč, úrok ve výši 9, 9 % p.a. z částky 359 945,95 Kč od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení za období od [datum] do [datum] ve výši 9 631,92 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % p.a. z částky 359 945,95 Kč od [datum] do zaplacení. Tvrdila, že ke splnění uvedených pohledávek žalovaného vyzvala dopisem ze dne [datum], avšak bezvýsledně.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu žalobkyně poskytla 329 796,10 Kč a žalovaný se zavázal je žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 9,9 % p.a., a to v pravidelných měsíčních splátkách po 6 289 Kč. Žalovaný se dále zavázal platit žalobkyni za účast žalovaného na pojištění schopnosti plnit ujednané splátky úhradu ve výši 413 Kč měsíčně. Před uzavřením smlouvy o úvěru sdělil žalovaný žalobkyni, že dosahuje příjmu ve výši 34 048 Kč měsíčně a že jeho pravidelné měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, ostatní výdaje 2 500 Kč a splátka hypotéčního úvěru 6 400 Kč. Žalobkyně údaj o příjmech žalovaného prověřila na základě potvrzení zaměstnavatelky žalovaného ze dne [datum], ale co do pravidelných výdajů žalovaného se spokojila pouze prohlášením žalovaného. Přihlédla jen k tomu, že žalovaný má vůči ní jiný dluh a že mimo ni žádal o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 1 456 000 Kč a úvěru ze stavebního spoření ve výši 453 000 Kč, aniž by dosud byly uzavřeny smlouvy o úvěru, a že již dne [datum] dále bezvýsledně žádal o úvěr ze stavebního spoření ve výši 263 000 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení se splněním těchto dluhů, vyplývajících ze smlouvy o úvěru a proto jej žalobkyně vyzvala ke splnění dluhů založených smlouvou o úvěru jako celku. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k jejich splnění rovněž dopisem ze dne [datum].

3. Soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), ust. § 2399 odst. 1 o.z., ust. § 104 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“), ust. § 84 odst. 1 ZoSÚ, ust. § 84 odst. 2 ZoSÚ, ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ, ust. § 586 odst. 1, 2 o.z., ust. § 588 o.z., čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice [anonymizována tři slova] [ustanovení právního předpisu EU] o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ směrnice“), ust. § 2291 odst. 1, 2 o.z., ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve svém rozsudku dále odkázal na řadu judikátů, a to na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, ze dne [datum rozhodnutí], uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2011, svazek 6, s. 604, pod č. 3225/2015 a rozsudky [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] ve věci [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum rozhodnutí] a ve věci [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. §§ 7, 11, 13 odst. 4 a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

4. Prvostupňový soud poukázal na to, že bez znalosti pravidelných výdajů žalovaného nebylo možné ze strany žalobkyně zjistit, zda má dostatek volných peněžních prostředků ke splnění povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně přesto údaje o výdajích žalovaného neověřovala, ačkoli ji ke zvýšené obezřetnosti měly vést již záznamy o jednáních žalovaného o uzavření dalších smluv o úvěru, jak vyplývaly z bankovního a nebankovního registru klientských informací. Připomněl, že i sama žalobkyně ve vlastním záznamu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že u něj byla zjištěna„ negativní informace“. Uzavřel, že žalobkyně – s výjimkou jiných dluhů žalovaného – vůbec neprověřila údaje, které jí před uzavřením smlouvy o úvěru sdělil o svých výdajích, a již z tohoto důvodu nemohla s vynaložením odborné péče posoudit jeho úvěruschopnost. Uvedl, že porušení povinnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet nepředstavuje důvod, který by zakládal zjevný rozpor uzavřené smlouvy o úvěru s dobrými mravy nebo zjevně narušoval veřejný pořádek. Připomněl, že žalovaný námitku neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru z uvedeného důvodu nevznesl. Pravidla, uvedená ve směrnici, vyložil tak, že k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, zjistí-li, že poskytovatel spotřebitelského úvěru nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přihlédne soud i bez návrhu. Uzavřel tedy, že smlouva o úvěru je neplatná, protože žalobkyně porušila povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Dovodil, že jí proto ve skutečnosti náleží pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve výši, která odpovídala peněžním prostředkům poskytnutým žalovanému s tím, že se jedná o částku 329 796,10 Kč. Protože tvrdila, že jí žalovaný až do zahájení řízení vrátil částku 156 756,30 Kč, má za žalovaným pohledávku ve výši 173 039,80 Kč, představující rozdíl obou částek. Konstatoval, že splatnost této pohledávky se pojí s výzvou ze dne [datum], v níž žalobkyně určila žalovanému lhůtu k zaplacení do [datum], proto přiznal od [datum] úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a., který od [datum] do [datum] kapitalizoval částkou 3 285,39 Kč.

5. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovanému poskytla na základě uzavřené smlouvy o úvěru dalších 83 203, 90 Kč, tak konstatoval, že o tomto skutkovém tvrzení opomněla navrhnout důkazní prostředek. Zdůraznil, že z výpisů z úvěrového účtu odpovídající skutkové zjištění nezískal, neboť jde o listiny, kterébyly vyhotovené žalobkyní a které mají potud jen význam jejího skutkového tvrzení, nikoli důkazního prostředku. Jde totiž o opak kvitance, neboť jimi žalobkyně jako dlužnice sama sobě potvrzuje, že splnila povinnost poskytnout žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky, kterou měla založit uzavřená smlouva o úvěru. Konstatoval, že jiný důkazní prostředek žalobkyně o svém skutkovém tvrzení, že žalovanému poskytla peněžní prostředky, nenavrhla, ani přes poučení podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.

6. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně namítala, že jí nebyly dány důvody pro zpochybnění sdělení žalovaného o jeho finanční situaci, ale i tak je konfrontovala se svými zjištěními z bankovních a nebankovních registrů, ale také s dalšími registry a databázemi, kdy ve své interní databázi nezjistila žádné zvláště závažné negativní informace. Podle insolvenčního rejstříku nebylo vůči žalovanému zahájeno insolvenční řízení a jeho doklady též nebyly evidovány v databázi neplatných dokladů. Tvrdila, že při posuzování výdajové stránky žalovaného zohledňovala nejen jeho samotná sdělení, ale tyto dále konfrontovala s instituty z oblasti státní sociální politiky a částkami vycházejícími ze statistických dat. Konstatovala, že si rovněž vyžádala prohlášení o zdravotním stavu klienta a připomínala judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Zdůrazňovala, že podrobné ověření veškerých výdajů spotřebitele je obecně mnohem složitější než ověření příjmů, když navíc není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, jelikož tento požadavek není naplnitelný. Odvolatelka ve svém odvolání dále uváděla, že výdaje na energie posoudila na základě poskytnutých informací od žalovaného a také na základě statistických dat, co se týče energií pro předmětnou dobu a místo. Dovozovala, že domluvená splátka nezpůsobila žalovanému existenční likvidaci či předlužení žalovaného, když žalovaný uhradil řádně prvních osmnáct měsíčních splátek. Z toho učinila závěr, že řádně posoudila jeho schopnost splácet předmětný úvěr v době sjednání s tím, že pokud by tomu tak nebylo, nemohl by si žalovaný dovolit uhradit takový počet splátek a k porušení povinnosti splácet by tak došlo mnohem dříve. Uvedla, že příjem žalovaného posuzovala podle jeho stability, výše, pravidelnosti, pravdivosti a udržitelnosti a prověřila rovněž i samotného zaměstnavatele žalovaného, a to v interní aplikaci hodnotící rizikovost klientů ve vztahu k možnému podvodnému jednání. Konstatovala, že na základě behaviorálních dat provedla statistické hodnocení chování klienta ve skupině [anonymizována dvě slova] v období šesti měsíců předcházejícím poskytnutí úvěru. Dovozovala, že smlouva o úvěru je platná, když schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr posoudila s odbornou péčí a má tedy nárok na plnou částku uvedenou v žalobním návrhu s příslušenstvím, nikoliv pouze na bezdůvodné obohacení. Stran dalších peněžních prostředků ve výši 83 203,90 Kč určených ke konsolidaci poukazovala na to, že výpisy z bankovního účtu jsou v české justici brány jako řádný důkaz k prokázání bezhotovostní finanční transakce a odkazovala na různá rozhodnutí českých soudů. Dovozovala, že periodický výpis z účtu je řádným důkazním prostředkem i v tomto sporu, který nese váhu určité věrohodnosti, systematiky a posloupnosti. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno.

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a provedl důkaz periodickými výpisy žalobkyně k účtu žalovaného ze dne [datum] a [datum] (ust. § 213 odst. 2 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

9. Výrok I., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

10. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti, pokud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, jíž mu poskytla úvěr ve výši 413 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit, spolu s úrokem ve výši 9,9 % p.a., a to v pravidelných měsíčních splátkách po 6 289 Kč a že se dále zavázal platit žalobkyni za svou účast na pojištění schopnosti ujednané splátky úhradu ve výši 413 Kč měsíčně. Správné jsou i závěry, že se žalovaný ocitl v prodlení se splněním těchto dluhů, a že jej proto žalobkyně vyzvala ke splnění dluhů založených smlouvou o úvěru jako celku a její právní zástupce jej vyzval k jejich splnění rovněž dopisem ze dne [datum]. Toto je uvedeno v odst. 9 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na tyto závěry zcela odkazuje.

11. Odvolací soud má dále po provedeném dokazování (periodickými výpisy žalobkyně k účtu žalovaného ze dne [datum] a [datum]) za dostatečně prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému, kromě částky 329 796,10 Kč i další částku ve výši 83 203,90 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který v odst. 41 odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že z těchto listin odpovídající skutkové zjištění nezískal, má za to, že sice jde o listiny vyhotovené žalobkyní, ale že mají procesní sílu nepřímých důkazů.

12. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne [datum rozhodnutí] či usnesení sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 ze dne [datum rozhodnutí], příp. usnesení sp. zn. 4 Tdo 1171/2017 ze dne [datum rozhodnutí].

13. Soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel ust. § 132 o.s.ř.

14. Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.

15. Závěry soudu prvního stupně, uvedené v odst. 39 ohledně výše bezdůvodného obohacení žalovaného jsou v tam uvedeném rozsahu správné a odvolací soud na ně odkazuje. Doplňuje je však o své skutkové závěry stran částky 83 203,90 Kč, popsané výše v odst. 11, s právními závěry, stran vyhodnocení uvedených listin, popsanými v odst. 12 až 14. Uzavírá, že k pohledávce žalobkyně za žalovaným ve výši 173 039, 80 Kč, vypočtené prvostupňovým soudem je tedy nutno připočíst i částku 83 203,90 Kč, rovněž poskytnou žalobkyní žalovanému.

16. Při právním posuzování zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně nepochybil, pokud jej posoudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní vztah mezi účastníky vznikl za jejich účinnosti.

17. Podle ust. § 2395 o.z. se.. smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle ust. § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

19. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

26. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, předložených žalobkyní ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval v dále citovaných odstavcích odůvodnění svého rozsudku naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

28. V přezkoumávaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že posuzovaná smlouva o úvěru je neplatná, neboť při jejím uzavírání nebyla řádně zkoumána schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto směru zcela odkazuje na závěry prvostupňového soudu, uvedené v odst. 20 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku, s připomenutím právních předpokladům, uvedených v jeho odst. 18 až 19. Odvolací soud má rovněž za to, že na projednávanou věc dopadají závěry judikatury, na níž odkazoval soud prvního stupně a nikoli ty, jichž se nedůvodně dovolávala žalobkyně.

29. Považuje za nutné rovněž připomenout, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 20 Cdo 3180/2018 – 191 ze dne [datum rozhodnutí]).

30. Pokud žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na to, že podrobné ověření veškerých výdajů spotřebitele je obecně mnohem složitější než ověření příjmů a že navíc není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, jelikož tento požadavek není naplnitelný, musí odvolací soud tuto argumentaci odmítnout. Nelze přehlédnout, že zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele obsahuje ve svém ust. § 20z odst. 1 komplexní a podrobnou úpravu podmínek, za nichž mohou prodávající získávat informaci o úvěruschopnosti spotřebitelů i bez jejich souhlasu. Tato právní úprava ve svém souhrnu představuje dostatečné záruky proti nepřiměřenému šíření osobních údajů spotřebitelů. Ust. § 20z odst. 1 věty třetí a čtvrté zákona o ochraně spotřebitele jsou v souladu s ústavním pořádkem a lze je vyložit způsobem souladným s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/17 ze dne [datum])

31. Žalobkyně tedy žalovanému vyplatila na uvedenou smlouvu celkem částku 413 000 Kč a v této výši vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vrátit. Jestliže žalobkyni zaplatil na dluh z této smlouvy částku 156 756,30 Kč a odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o.s.ř.), byla žalobkyni přiznána částka 176 325,19 Kč, domáhala se žalobkyně důvodně ještě další částky 83 203,90 Kč se zákonným 8,25% úrokem z prodlení z této částky ode dne [datum] do zaplacení.

32. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku, jinak jej jako správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

33. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení (ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.), ale nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (ust. § 224 odst. 2 o.s.ř.).

34. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tedy odvolací soud výrokem II. podle ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy procesní úspěch obou stran byl v zásadě stejný.