21 Co 270/2022-90

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a JUDr. Igora Pařízka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. srpna 2022 č. j. 19 C 318/2021-55 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna nahradit České republice do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Trutnově náklady odvolacího řízení ve výši 4.954 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I. rozsudku označeného v záhlaví zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci: pozemku St. p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Trutnov pro obec a [katastrální uzemí] na [list vlastnictví], výrokem II přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, výrokem III žalovanému uložil povinnost zaplatit žalované na vzájemné vypořádání podílu částku 130.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem V žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení ve výši 5.199 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a výrokem VI žalovanému uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení ve výši 5.199 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že oba účastníci shodně navrhli, aby soud spoluvlastnictví účastníků zrušil a nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že bude zavázán uhradit žalobkyni vypořádací podíl stanovený soudem. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti – stavební parcela st. [parcelní číslo], jejíž součástí je stavba [adresa] v obci a [katastrální uzemí], zapsáno na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitost“) a podíl žalobkyně činí jednu ideální pětinu a podíl žalovaného čtyři ideální pětiny. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § [číslo], § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vypořádací podíl stanovil vycházeje z obvyklé ceny nemovitosti zjištěné znaleckým posudkem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který stanovil obvyklou cenu nemovitosti na částku 650.000 Kč. Znalec konstatoval, že obvyklá cena nemovitosti je značně ovlivněna specifickými negativními faktory. Pozemek je obklopen pozemky dvou průmyslových areálů a v hlavním výkresu územního plánu [územní celek] je součástí souvislé funkční plochy - výroba a skladování, lehký průmysl. Územní plán tedy nerespektuje účel užívání stavby (bydlení resp. rekreace) a naopak nemovitost je užívání v rozporu s platným územním plánem. Stavba domu je ve špatném stavebně technickém stavu. Chybí izolace proti zemní vlhkosti, byla zjištěna zvýšená vlhkost nadzákladového zdiva, degradace omítek jak vnitřních, tak vnějších. Střešní krytina je dožitá, ve štítech netěsná a rozpadají se štítové krokve. Dům nemá přístup z veřejné komunikace a je obklopen pozemkem cizího vlastníka. Štítové a uliční otvory z hlediska požární bezpečnosti přesahují hranice pozemku na cizí pozemek. Dům není napojen na veřejný vodovod ani kanalizaci. Připojení na elektrickou soustavu je zastaralé. Předností nemovitosti je pouze klidnější poloha mimo hlavní průjezdovou komunikaci a přívod přípojky plynu, i když nestandardním způsobem. Znalec pak užil ke stanovení obvyklé ceny nemovitosti porovnávací metodu, kde k porovnání užil kupní ceny ze skutečně realizovaných prodejů starších rodinných domů v horším stavebně technickém stavu na území [územní celek] (pět nemovitostí) a blízkého okolí (tři nemovitosti) v letech 2020 až 2021, neboť od počátku roku 2022 nebyl v katastru nemovitostí na území obce zjištěn žádný podobný prodaný rodinný dům. Ve své výpovědi pak znalec doplnil, že sice v nedávné době docházelo k nárůstu cen nemovitostí, ale daná nemovitost je výrazně nestandardní a má řadu závad, pro které se jí progrese obvyklé ceny netýká. Úřední ocenění nemovitosti by nepřineslo žádný pravdivý údaj. Znalec tedy zjistil výslednou obvyklou cenu svou odbornou úvahou. Neexistovala žádná nemovitost, která by se alespoň vzdáleně podobala té oceňované. Nebylo tedy možné použít k určení ceny tzv. koeficient odlišnosti. Okresní soud provedl hodnocení znaleckého posudku a dospěl k závěru, že znalec dostatečným způsobem a logicky vysvětlil, na základě čeho a jakým způsobem dospěl ke svému závěru a závěry svého znaleckého posudku obhájil. Při zjištění obvyklé ceny nemovitosti proto vycházel ze závěrů znalce. Okresní soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit vypořádací podíl 130.000 Kč, což představuje 1/5 z obvyklé ceny nemovitosti v celkové výši 650.000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 572/19). Náklady státu okresní soud uložil ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. rovným dílem oběma účastníkům, kdy považoval poměr jejich úspěchu a neúspěchu v řízení za shodný.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Namítala, že znalcem zjištěná cena neodpovídá skutečnosti a ani zadání soudu. Při současném vývoji cen nemovitostí, kdy ceny rodinných domů a obecně nemovitých věcí stoupaly asi o 1 % měsíčně, není dle názoru žalobkyně akceptovatelné, aby znalec použil ocenění prodeje z roku 2020 a 2021. Navíc použil pozemky s výměrou větší než 2 000 m2, i když pro cenu pozemku platí, že s velikostí klesá cena a malý pozemek v obci má vyšší jednotkovou cenu než velký pozemek v okraji obce. Znalec k posudku nepřipojil smluvní dokumenty, ze kterých vycházel při stanovení obvyklé ceny a není zřejmé, zda cena, se kterou pracuje, je cenou za celou nemovitost, nebo jen za podíl, nebo zda je na nemovitosti například věcné břemeno. Postup znalce byl v rozporu s ustanovením § 1a odst. 2 vyhl. č. 441/2013 Sb. k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), který přímo stanovuje, jak má být postupováno při určení ceny obvyklé. Ve znaleckém posudku není základní jednotka pro porovnání, úpravu sjednaných cen, ani určení ceny na základě upravených cen. Ve znaleckém posudku zcela chybí cena zjištěná ve smyslu § 1c odst. 1 této vyhlášky. Žalobkyně předložila jeden z prodejů v okolí ze srpna 2021 chaty (rok výstavby 2000), která se prodala za cenu 1.500.000 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že i v roce 2021 se ceny pohybovaly v diametrálně odlišných hodnotách. Znalec neobhájil svůj závěr založený na tom, že stanovil maximální cenu za nemovitost a tu pak snížil až na polovinu bez bližšího vysvětlení postupu. Podle názoru žalobkyně musí být postup znalce srozumitelný a ověřitelný. Proto je třeba vypracovat znalecký posudek jiným znalcem. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a ve věci znovu rozhodl na základě nového znaleckého posudku, nebo aby věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že odvolání považuje za nedůvodné, ztotožňuje se rozsudkem soudu prvního stupně včetně jeho podrobného odůvodnění.

4. Zástupkyně žalovaného na počátku jednání u odvolacího soudu na písemné vyjádření k odvolání odkázala.

5. Odvolací soud předvolal [titul] [jméno] [příjmení], znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (dále též jen„ znalec“), aby jej vyslechl a současně s předvoláním mu doručil odvolání žalobkyně, aby se znalec mohl na svoji výpověď připravit. Znalec reagoval (kromě své výpovědi při jednání) písemným vyjádřením. Odvolací soud proto kromě výslechu znalce doplnil dokazování i jeho písemným vyjádřením k odvolání žalobkyně.

6. Znalec ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně znovu podrobně zopakoval nedostatky oceňované nemovitosti, ke kterým přihlédl a vyjádřil přesvědčení, že budoucnost stavby s ohledem na zachování funkce bydlení je nejistá a i pro jiný účel užívání bude nutné financovat řešení mnoha problémů omezujících užívání. Připomněl definici obvyklé ceny podle zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o oceňování majetku“) a zdůraznil, že znalec musí v místě nalézt všechny stejné a podobné prodané nemovitosti, které jsou k dispozici. V této věci ovšem jiné než které uvedl v posudku, nebyly v místě prodány a není proto chybou, že nebyly uvedeny aktuální prodané nemovitosti a místo nich byly uvedeny nemovitosti prodané s jistým časovým odstupem. Tento časový odstup se musí zohlednit v konečné obvyklé ceně s ohledem na vývoj cen. Pokud zjistil nemovitosti bez vad, musí při ocenění posuzované nemovitosti pohledem kupujícího uvažovat o snížení ceny natolik, aby z tohoto rozdílu mohl financovat napravení nedostatků a aby s nemovitostí mohl nakládat jako s porovnávanými rodinnými domy bez závad. Na druhou stranu měl znalec důkaz o tom, že na okraji sousední hůře vybavené obce lze zakoupit rodinný dům za cenu 500.000 Kč Cena oceňované nemovitosti s mnoha závadami se musí pohybovat mezi takto zjištěnými cenami. S ohledem na množství a specifika závad nemovitosti, které zjistil, je v takovém případě nutno přestat trvat na postupech používaných v běžných případech a uplatnit namísto toho zkušenosti znalce stanovit obvyklou cenu, jako jeho názor. Bylo by tedy možné zjistit obvyklou cenu tak, že vycházeno ze shodné kupní ceny sousedních domů ve výši 1.200.000 Kč je třeba odečíst náklady na přikoupení pozemků ve výši 344.400 Kč a náklady na nezbytné stavební práce ve výši 200.000 Kč a je tak dosaženo výsledné ceny 655.600 Kč po zaokrouhlení 650.000 Kč. Není chybou použití kupních cen z roku 2021 a z roku 2020, neboť současné ceny pomalu klesají a podporují závěr znalce. Potvrzuje to i prodej rodinného domu v místě po vyhotovení posudku, neboť nedaleko od oceňované nemovitosti byl prodán rodinný dům v srpnu 2022 za kupní cenu 1.130.000 Kč. Stanovení obvyklé ceny pozemku ve výši 600 Kč za metr čtvereční odpovídá předloženým kupním cenám pozemků s menšími výměrami, které byly prodány po vyhotovení posudku. Pokud vycházel při posouzení cen jiných nemovitostí pouze z údajů v katastru nemovitostí, pak i z katastru lze zjistit, zda byla převedena celá nemovitost nebo její část a zda je nemovitost zatížena věcnými břemeny. Nebylo možné použít porovnávací způsob, neboť oceňovaná nemovitost je neporovnatelná a rovněž tak i výnosovou metodu, neboť oceňovanou nemovitost nelze v tomto stavu pronajmout pro špatný stavebně technický stav a chybějící vybavení. Nákladové ocenění správnou hodnotu neposkytne a tak zůstává pouze odhad znalce ve smyslu definice tržní hodnoty, protože jde o odhadovanou částku. Mohou být použity koeficienty, které si znalec zvolí, ale ty budou znovu odhadnuty.

7. Znalec ve své výpovědi přednesl své písemné vyjádření k odvolání žalobkyně a uvedl, že výsledná cena je ovlivněna stavebním stavem nemovitosti, jejím umístěním mezi areály a rozporem s územním plánem a roli v tom hraje také nejistá budoucnost.

8. Zástupkyně žalovaného na závěr jednání odvolacího soudu navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení s tím, že žalovaný se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdává.

9. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování a projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné.

10. Z povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví vyplývá, že předmět řízení není v odvolacím řízení dělitelný. Rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje vždy na celý výrok ve věci a žádná jeho část nenabývá odděleně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Proto odvolací soud musí z podnětu podaného odvolání přezkoumat vždy celý výrok ve věci (viz například nález ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 315/05). Odvolací soud proto přezkoumal všechny výroky ve věci včetně výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví již z toho důvodu, že žalobkyně napadla výrok o výši přiměřené náhrady ve smyslu § 1147 o. z. (dále též jen„ vypořádací podíl“).

11. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

12. Podle § 1147 věta první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

13. Okresní soud v prvé řádě správně uzavřel, že nebyl zjištěn (a ani tvrzen) žádný důvod pro to, aby návrh na zrušení spoluvlastnictví byl zamítnut (srov. např. § 1140 odst. 2 věta druhá o. z.). Rovněž tak správně dospěl k závěru, že rozdělení společných nemovitostí není dost dobře možné, a proto je třeba vypořádání provést přikázáním věci za přiměřenou náhradu jednomu spoluvlastníku podle § 1147 věta první o. z. Oba účastníci navrhli, aby soud spoluvlastnictví zrušil a vypořádal tak, že nemovitost bude přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného s povinností zaplatit žalobkyni vypořádací podíl.

14. Již v řízení před okresním soudem se jádrem sporu mezi účastníky stalo, jaká má být výše tohoto vypořádacího podílu a tento spor se prostřednictvím odvolání žalobkyně přenesl i do odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování písemným vyjádřením a výslechem znalce, ale ani po takto doplněném dokazování nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o věcné nesprávnosti rozsudku okresního soudu, pokud jde o určení výše vypořádacího podílu. Odvolací soud může i nyní odkázat na správné a úplné odůvodnění rozsudku okresního soudu, které by mohl jen opakovat, a proto jen na doplnění a k odvolacím důvodům žalobkyně uvádí následující.

15. V pojetí otázky přiměřené náhrady právní úprava navazuje na závěry, které přijala soudní praxe již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník. Od judikaturního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 425/96 lze i budoucí soudní praxi považovat za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti bude cena obvyklá v daném místě a čase. V souladu s tím je normativní pojetí ceny věci zakotvené v § 492 odst. 1 o. z., podle kterého hodnotou věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem. Pro řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zákonná úprava neobsahuje žádné jiné určení ceny a nelze předpokládat ani smluvní ujednání spoluvlastníků. Odvolací soud pak na tomto místě připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2636/2007, podle kterého přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci jakou představoval podíl spoluvlastníka přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu závislou na poptávce a nabídce v daném čase. Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Znalec oceňující nemovitost musí ve znaleckém posudku stanovit obvyklou cenu nemovitostí, přitom musí zvážit všechny okolnosti, které mají na cenu vliv; do její výše se však nepromítají osobní poměry vlastníka ani vliv zvláštní obliby. Při zjištění obvyklé ceny se vychází z úrovně skutečně dosahovaných sjednaných cen na tuzemském trhu při standardním chování většiny subjektů na trhu při nákupu a prodeji.

16. Souhrnně řečeno při zjištění obvyklé ceny společné věci v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak soudní praxe respektuje úroveň skutečně dosahovaných sjednaných cen na tuzemském trhu při standardním chování většiny subjektů při nákupu a prodeji. Dále pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 souladně se shora uvedeným dovodil, že základem pro stanovení přiměřené náhrady při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je obecná cena nemovitostí obvyklá v daném místě v době rozhodování. Aby náhrada byla přiměřená, musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří věci (stavby), ale i zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Musí jít tedy o náhradu, která by představovala příslušný podíl ceny, za níž by bylo reálně možné celou věc prodat. Aktuálně pak Nejvyšší soud ČR dovozuje, že obvyklá cena je cena, která by byla dosažena při prodeji stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění (rozsudek sp. zn. 23 Cdo 500/2012).

17. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny společné věci je otázkou skutkovou a k jejímu zodpovězení je povolán znalec. Pokud pak soud závěry znalce převezme jako správné, ačkoliv tomu tak není, pak jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu, resp. při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Okresní soud se v projednávané věci se závěry znalce a při hodnocení znaleckého posudku a výpovědi znalce přidržel judikaturní praxe (viz okresním soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1561/2010) a odvolací soud i po doplnění dokazování uzavřel, že uvedené skutkové závěry okresního soudu (založené na převzetí závěrů znaleckého posudku při určení obvyklé ceny společné věci) obstojí.

18. Znalec při zjišťování, jaké ceny by bylo dosaženo při prodeji stejné nebo obdobné nemovitosti, vycházel z realizovaných prodejů v roce 2020 a 2021. Vyložil, že sice obecně docházelo k nárůstu cen nemovitostí, ale tento nárůst se zastavil a nadto s ohledem na podstatné stavebně technické i právní vady nemovitosti se případný nárůst cen (i kdyby o něm bylo možné uvažovat) oceňované nemovitosti nedotýkal. Tento závěr považuje odvolací soud za racionální a odůvodněný právě s ohledem na stavebně technickou kvalitu domu i právní překážky s jejím užíváním spojené (viz například rozpor užívání s územním plánem). Pokud žalobkyně argumentovala prodejem rodinného domu v dané oblasti v roce 2022 za 1.130.000 Kč, pak jde zjevně o dům, který je z hlediska kvality a stavebně technických vlastností zcela neporovnatelný s domem oceňovaným. Z tohoto porovnání tedy nelze uzavřít, že by cena oceňované nemovitosti měla být (ne nezanedbatelně) vyšší. Cenu nemovitosti zjištěnou znalcem lze proto považovat za cenu obvyklou v době rozhodování soudu. Logickým není argument žalobkyně, že znalec pochybil, pokud porovnával ceny pozemků o velké ploše, i když je obecně známo, že cena těchto pozemků je spíše nižší než pozemků sice menší plochy ale v obci. Opět s ohledem na polohu domu a jeho kvality nelze toto hledisko brát vůbec jako určující, protože je zcela převáženo právě těmi nedostatky, které obvyklou cenu oceňované nemovitosti snižují. Znalec vysvětlil, proč právě s ohledem na specifika dané věci musel více spoléhat na vlastní odhad. Žalobkyně také blíže a racionálně nevysvětlila, proč by určení ceny zjištěné podle cenového předpisu mělo ovlivnit právě u této nemovitosti podstatně úvahu o tom, jaké ceny by bylo dosaženo při jejím případném prodeji optikou obvyklého zájemce na trhu. Jinými slovy řečeno, zda by bylo možné přijmout závěr, že za cenu zjištěnou podle cenového předpisu by bylo možné nemovitost reálně na trhu aktuálně prodat. Správnost postupu znalce při určení ceny, za kterou by bylo možné společnou věc prodat, nelze pak s ohledem na množství ukazatelů, které do hry vstupují v každém jednotlivém případě, měřit správnost postupu znalce formálně podle textu hypotéz prováděcích právních norem, tedy v tomto případě ustanovení § 1a vyhlášky č. 441/2013 Sb. k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška). Odvolací soud pak především sdílí názor znalce, že zejména u nyní posuzované nemovitosti, která je s ohledem na své nedostatky zcela specifická, nelze jinak, než se v podstatné míře opřít právě o úvahu znalce vycházející z jeho zkušeností s trhem s nemovitostmi. Stanovení obvyklé ceny by nemělo být sice přesnou, ale jen teoretickou fikcí, ale maximálně se blížit realitě, tj. ceně, za kterou by bylo možné skutečně v daném místě a čas nemovitost prodat.

19. Souhrnně řečeno rozhodnutí okresního soudu spočívá na správně a úplně zjištěném skutkovém stavu, pokud jde o zjištění obvyklé ceny společné nemovitosti a na správném právním posouzení, pokud při určení vypořádacího podílu vycházel z takto zjištěné obvyklé ceny.

20. Okresní soud pak správně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i o náhradě nákladů řízení státu (§ 142, § 148 o. s. ř.).

21. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

22. Ústavní soud ve své judikatuře nyní již ustáleně (viz naposledy nález sp. zn. IV. ÚS 404/22) dovozuje, že zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. judicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním ztěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí nebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého účastníka. V projednávané věci odvolací soud nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení některému z účastníků ve smyslu kritérií vyplývajících ze shora citované judikatury Ústavní soudu, a proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.

23. Jinak by tomu ale mělo být při rozhodnutí o tom, kterému z účastníků uložit povinnost nahradit náklady, které vznikly v odvolacím řízení státu v souvislosti s výslechem znalce a jeho písemným vyjádřením. Tyto důkazy byly provedeny jedině pro posouzení důvodnosti odvolacích námitek žalobkyně proti skutkovému závěru okresního soudu o obvyklé ceně nemovitosti, vycházejícímu (podle názoru žalobkyně z nesprávného) znaleckého posudku. Žádná jiná skutková či právní otázka nebyla v odvolacím řízení řešena. Pokud se tedy ukázala argumentace žalobkyně jako lichá a její odvolací důvody jako neopodstatněné, pak je spravedlivé, aby náklady, které státu vznikly právě jen v souvislosti s řešením této skutkové otázky, nesla ze svého sama a naopak aby s ohledem na výsledek dokazování v odvolacím řízení se žalovaný jakýmkoliv dílem na této náhradě nepodílel. Jinými slovy řečeno uplatní se zcela zásada uvedená v § 148 odst. 1 o. s. ř., podle které stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, ačkoliv pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky platí zásada uvedená v § 142 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv zásada úspěchu a neúspěchu ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Stát vynaložil v odvolacím řízení náklady na znalečné znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] v celkové výši 4.954 Kč a odvolací soud proto rozhodl tak, že žalobkyně je povinna tyto náklady České republice do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Trutnově nahradit.

Poučení