21 Co 279/2021-151

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. července 2021, č.j. 4 C 32/2020-127, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.

Odůvodnění

1. Ve shora označené věci se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit jí částku 500 000 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a písemně se jí omluvit slovy:„ Omlouvám se Vám za nepravdivé trestní oznámení, které jsem na Vás podal pro trestný čin krádeže, a za újmu a útrapy, které jsem Vám způsobil.“.

2. Podle jejích žalobních tvrzení byla manželkou žalovaného, manželství zaniklo rozvodem dne [datum]. Za trvání manželství, ale po zániku faktického soužití, podal žalovaný na žalobkyni dne [datum] trestní oznámení. V trestním řízení sp. zn. [spisová značka] vedeném u Okresního soudu Praha – východ byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Ve svém trestním oznámení a před soudem uvedl žalovaný řadu nepravdivých tvrzení, přičemž se žalobkyně nedopustila krádeže ani zpronevěry, o tom, že si na svůj účet ve společném jmění manželů (dále též jen„ SJM“) převedla prostředky, které byly v SJM, žalovaného informovala, důvodem zániku manželství bylo rozhodnutí žalovaného opustit společnou domácnost, při jednáních o ukončení manželství a vypořádání SJM žalovaný zatajil, že má již od roku 2017 dítě, lhal o svých příjmech a úsporách, které tvořily součást SJM, a před soudem zpochybňoval svéprávnost žalobkyně. Zvláštně se žalobkyně dotklo lživé tvrzení, že byla v minulosti těhotná a o dítě přišla. Trestní oznámení žalobkyně pro křivé obvinění Policie ČR usnesením ze dne [datum] odložila. Žalobkyně má za to, že žalovaný v trestním oznámení a před soudem lhal, aby ji přiměl k souhlasu s podmínkami vypořádání SJM, které jí vnucuje. Nepravdivým obviněním a pomluvami způsobil žalobkyni újmu jak v její majetkové sféře, tak na její cti, a to vědomě, úmyslně, s cílem jí ublížit. Samo projednávání trestního oznámení má negativní vliv na žalobkyni, jak jej přiléhavě popsal nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, především však zhoršuje a do budoucna téměř vylučuje naději na smírné vypořádání SJM. Trestním oznámením žalovaný dosáhl toho, že žalobkyni byly zabrány všechny peníze, které měla, a ona se ocitla zcela bez prostředků. Odpovědnost žalovaného spočívá v tom, že trestní oznámení podal s cílem poškodit žalobkyni při vědomí, že trestní oznámení je nepravdivé.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě potvrdil, že na žalobkyni podal trestní oznámení s podezřením na spáchání trestného činu zpronevěry nebo podvodu. Dne [datum] mu žalobkyně e-mailem sdělila, že po něm chce na vypořádání SJM uhradit částku 5 500 000 Kč, přičemž část měla být již převedena na její účet. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet], vedeného na podnikající fyzickou osobu - žalovaného, žalovaný zjistil, že z něho byly provedeny 2 transakce, a to dne [datum] a [datum], obě ve výši 1 000 000 Kč s popisem„ [anonymizována dvě slova]“ a„ [anonymizována dvě slova]“. Jednalo se o svévolné jednání žalobkyně, bez jakéhokoliv upozornění, předvídající vypořádací podíl náležející žalobkyni, určený jednostranně. V návaznosti na to žalovaný podal trestní oznámení. Žalovaný nesouhlasí s tím, že měl uvádět nepravdivá tvrzení. I v případě, že by snad někde nepravdivé tvrzení uvedl, to mohlo být způsobeno pouze jeho neznalostí, nikoliv záměrem nepravdivě se o žalobkyni vyjadřovat, dehonestovat ji nebo urážet, a již vůbec na ni nechtěl působit, aby souhlasila s podmínkami vypořádání SJM, které jí měl vnucovat. Podáním trestního oznámení pouze využil svého práva obrátit se na policejní orgán s prošetřením popsaného jednání. Sdělil pouze podstatné okolnosti případu a další již bylo záležitostí policejního orgánu, resp. soudu. Trestní řízení skončilo až zprošťujícím rozsudkem z důvodu, že podle názoru soudu částka, která byla předmětem jednání, měla náležet do SJM, a tedy k dispozici s ní byla žalobkyně oprávněna. To ovšem nemění nic na tom, že měl-li žalovaný podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, měl právo se obrátit na příslušné orgány činné v trestním řízení. Odkaz žalobkyně na nález sp. zn. III. ÚS 1017/15 není přiléhavý, neboť se zde jednalo o vyřizování si účtů politických konkurentů a stěžovatelce v postavení starostky skutečně takové jednání mohlo přivodit újmu. Újmou, kterou mj. žalobkyně uvádí, má být to, že se vylučuje naděje na smírné vypořádání SJM. Nemožnost dohody ovšem není způsobena tímto trestním stíháním, ale z předchozí komunikace je zjevné, že právě žalovaná odmítla jednat o kompromisech.

4. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 26 770,93 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.).

5. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Z bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] byla dne [datum] převedena částka 1 000 000 Kč s popisem pro příjemce„ [anonymizována dvě slova]“ a dne [datum] částka 1 000 000 Kč s popisem pro příjemce„ [anonymizována dvě slova]“ ve prospěch účtu [bankovní účet], jehož vlastníkem je žalobkyně. Ta e-mailem ze dne [datum] oznámila žalovanému, že po něm bude požadovat zaplacení částky 5 500 000 Kč v souvislosti s rozvodem a že část peněz již převedla. Žalovaný na ni podal trestní oznámení. V něm uvedl a v průběhu trestního řízení tvrdil, že měl založený bankovní účet pro svou podnikatelskou činnost, k němuž měla dispoziční oprávnění také žalobkyně, neboť mu pomáhala při podnikání s administrativními činnostmi a účetnictvím. Žalobkyně z tohoto účtu převedla celkem 2 000 000 Kč jako zálohu na vypořádání SJM, a to v době, kdy ještě nebylo vypořádáno, a k převodu peněžních prostředků neexistoval právní důvod. Usnesením Policie ČR – územní odbor [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], oddělení [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu krádeže. Žalobkyně podala proti tomuto usnesení stížnost, na základě níž Okresní státní zastupitelství Praha – východ usnesením ze dne [datum] rozhodlo, že se trestní stíhání ruší, a uložila Policii ČR, aby o věci znovu jednala a rozhodla. Policie ČR po provedení dalšího šetření opět zahájila usnesením ze dne [datum] trestní stíhání žalobkyně. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně opět stížnost, ta byla usnesením Okresního státního zastupitelství [okres] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], zamítnuta. Na základě návrhu Policie ČR byla proti žalobkyni podána obžaloba pro zločin krádeže. Žalobkyně podala návrh na předběžné projednání obžaloby a zastavení trestního stíhání, tomu však Okresní soud Praha – východ nevyhověl. Při hlavním líčení konaném dne [datum] žalobkyně mj. uvedla, že převedla z účtu žalovaného částku 2 000 000 Kč na svůj účet za účelem vypořádání SJM, aniž měli uzavřenu dohodu o jeho vypořádání. Žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zproštěna obžaloby. Soud dospěl k závěru, že peněžní prostředky na tomto účtu spadaly do SJM a žalobkyně se jejich převodem na svůj účet nedopustila trestného činu krádeže. Žalobkyně podala na žalovaného trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, protože jí trestním stíháním, zahájeným na základě trestního oznámení podaného žalovaným, vznikla újma, především nemajetková. Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, Obvodní oddělení [anonymizována dvě slova] [příjmení] usnesením ze dne [datum] trestní věc odložila. Žalobkyně je od roku 2015 v péči psychiatrické ambulance s [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Její stav byl stabilizován. Prvotně diagnostikovaná porucha přizpůsobení byla překvalifikována na [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Stav žalobkyně se na jaře 2020 zhoršil v důsledku rozvodového řízení a neshod se žalovaným. Účastníci v období od [datum] do [datum] jednali o způsobu rozvodu jejich manželství a vypořádání SJM. Žalovaný byl k uhrazení částky 500 000 Kč a k omluvě vyzván předžalobní výzvou ze dne [datum].

6. S poukazem na ust. § 2910, § 2894 odst. 2 a § 2951 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) soud I. stupně vyložil, že předpokladem vzniku povinnosti k náhradě škody, resp. nemajetkové újmy, je současné splnění čtyř podmínek, a to protiprávnosti jednání škůdce, vzniku škody, existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou, resp. újmou, a zavinění. Civilní soud v řízení o náhradu škody přitom není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Soud je oprávněn učinit potřebná skutková zjištění, včetně posouzení okolností, které byly řešeny v trestním řízení, a sám po zhodnocení důkazů vyložit, jaká zjištění má za prokázaná a na základě jakého skutkového stavu posoudil uplatněný nárok po právní stránce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009).

7. Soud I. stupně po zohlednění všech okolností dospěl k závěru, že v jednání žalovaného spočívajícího v podání trestního oznámení nelze spatřovat porušení povinnosti, tj. protiprávní jednání a není tak primárně naplněna jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnosti za škodu. Podáním trestního oznámení žalovaný toliko využil právo obrátit se na orgány činné v trestním řízení s podezřením na spáchání trestného činu žalobkyní. Soud připustil, že využití práva podat trestní oznámení může zakládat odpovědnost za škodu, resp. nemajetkovou újmu, ale jen za předpokladu, že by se opíralo o tvrzení, o kterých škůdce (v tomto případě žalovaný) věděl, že jsou nepravdivá, a to jen s cílem způsobit újmu druhé osobě (v tomto případě žalobkyni). To se však v posuzované věci nestalo. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný v trestním oznámení uvedl, že žalobkyně převedla z jeho účtu peněžní prostředky v celkové výši 2 000 000 Kč za účelem vypořádání SJM, aniž o jeho vypořádání bylo rozhodnuto, nebo aniž účastníci uzavřeli o jeho vypořádání dohodu. Žalovaný tak mohl důvodně nabýt podezření, že došlo ke spáchání trestného činu žalobkyní. Žalobkyně tvrzení žalovaného, o něž se trestní oznámení opíralo, nijak nezpochybňovala, naopak je potvrzovala. Z výše uvedeného tedy nevyplývá, že by žalovaný uvedl v trestním oznámení nepravdivé informace s cílem žalobkyni poškodit. Bylo prokázáno, že k jednání žalobkyně, které bylo projednáno v trestním řízení, skutečně došlo. Zda toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, je otázkou právního posouzení, kterou musí vyřešit soud v trestním řízení. To, k jakým právním závěrům dospěl soud v trestním řízení, nelze klást k tíži žalovaného. Žalovaný by byl odpovědný za újmu jen v případě, že by se jednalo o tzv. šikanózní výkon práva, tj. takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit druhého. Musel by tedy podat trestní oznámení, které by se opíralo o smyšlená tvrzení s cílem poškodit jimi žalobkyni, což však v řízení nebylo prokázáno. Nelze odhlédnout ani od faktu, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že podezření žalovaného je důvodné, a trestní stíhání zahájily, podaly obžalobu a věc byla projednána soudem, a to i přesto, že žalobkyně využila proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení opravné prostředky. Pokud by bylo trestní oznámení podáno jen na základě smyšlených informací žalovaného, skončilo by v dřívější fázi. Přitom až na výše popsané výjimky odpovídá za výsledek trestního řízení stát.

8. Protože soud I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka porušení povinnosti (protiprávního jednání), nezabýval se tím, zda byly splněny i další podmínky odpovědnosti, tj. vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody a zavinění, a pro nadbytečnost nevedl k prokázání těchto skutečností dokazování.

9. Podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) přiznal soud I. stupně úspěšnému žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 26 770,93 Kč. Z toho 22 506 Kč za odměnu advokáta za 6 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, podání návrhu na doplnění dokazování a účast u jednání soudu dne [datum] a dne [datum], které trvalo déle než 2 hodiny) po 3 100 Kč podle ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), tj. 6 × 3 100 Kč + 21% DPH, 2 178 Kč za 6 režijních paušálů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT, tj. 6 × 300 Kč + 21% DPH, 968 Kč za náhradu za 8 započatých půlhodin ztáty času po 100 Kč podle ust. § 14 odst. 3 AT, tj. 8 × 100 + 21% DPH, a 556,28 Kč za cestovné za cestu konanou [datum] ze sídla advokáta k soudu a zpět, tj. celkem 80 km při sazbě 31,80 za 1 l pohonných hmot podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 358/2019 Sb. při průměrné spotřebě vozidla 5,2 l /100 km a při sazbě základní náhrady ve výši 4,20 Kč za ujetý kilometr podle ust. § 1 písm. b) uvedené vyhlášky a 562,65 Kč za cestu konanou [datum] při sazbě 27,20 za 1 l pohonných hmot podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě vozidla 5,2 l /100 km a při sazbě základní náhrady za používání vozidla ve výši 4,40 Kč za ujetý kilometr podle ust. § 1 písm. b) uvedené vyhlášky. Částky jsou uvedeny s DPH.

10. Při stanovení odměny advokáta soud I. stupně vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč a nikoli 500 000 Kč, jak požadoval žalovaný. Přestože žalobkyně nárokovala zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, advokátní tarif v ust. § 9 odst. 4 písm. a) stanoví, že se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč v případech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, aniž by advokátní tarif zohledňoval výši nemajetkové újmy.

11. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a brojí proti závěru soudu I. stupně, že v jednání žalovaného spočívajícího v podání trestního oznámení nelze spatřovat protiprávní jednání. Nesprávný je jeho názor, že žalovaný mohl důvodně nabýt podezření, že žalobkyně převedením si částky 2 000 000 Kč ze SJM, která zdaleka nedosahovala poloviny jeho hodnoty, spáchala trestný čin. Jakkoliv žalovaný není právník, dopadů trestního oznámení si byl vědom. K tíži žalovaného jde, že trestní oznámení založené na nesprávném úsudku o trestnosti vedlo k trestnímu řízení. Jeho jednání nelze omlouvat tím, že orgány činné v trestním řízení trestní stíhání zahájily, neboť ty jsou povinny jednat, kdykoliv informace, které obdrží, nasvědčují, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu. Soud I. stupně nezkoumal, zda protiprávnost jednání žalovaného je dána pohnutkou uškodit žalobkyni, proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Nadto je i překvapivý, neboť soud účastníkům nepředestřel své úvahy o oprávněnosti podat jakékoliv trestní oznámení s tím, že odpovědnost za průběh následného trestního řízení je v zásadě na státu, nikoliv na oznamovateli. Zbavil tak žalobkyni prostoru pro argumentaci, že cílem trestního oznámení bylo jí ublížit. Kdyby bývala věděla, že názor soudu bude založen na tomto odůvodnění, mohla navrhnout důkaz vysˇetřovacím spisem, konkrétně výpověďmi žalovaného nebo svědectvím vyšetřovatelky. Napadený rozsudek též postrádá odůvodnění ohledně ostatních provedených a neprovedených důkazů. Soud I. stupně, aniž by z důkazu učinil zjištění, již tyto jednotlivé důkazy hodnotí a uvádí, jakou skutečnost z toho kterého důkazu vzal za prokázanou, tedy hodnotí provedené důkazy jednotlivě, na což již ale nenavazuje závěr o zjištěném skutkovém stavu a hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti.

12. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

13. Žalovaný podle svého vyjádření k odvolání s tvrzením žalobkyně, že má nést odpovědnost za podané trestní oznámení v tom směru, že bylo založeno na jeho nesprávném úsudku o trestnosti jednání žalobkyně, nesouhlasí. Žalobkyně tím totiž požaduje, aby každý oznamovatel možného spáchání trestného činu byl nejenom právně vzdělán, ale současně aby dokázal sám vyhodnotit, zda jednání naplnilo trestněprávní požadavky, aby dokázal s určitostí předvídat, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podáním naloží, přičemž je dokonce nerozhodné, zda v průběhu trestního řízení různé orgány činné v trestním řízení, včetně soudu, budou mít na věc jiný pohled. Žalobkyně dále dává do souvislosti podané trestní oznámení a jednání o vypořádání SJM. Tato souvislost však dána není a byla to žalobkyně, která si při zahájení jednání o vypořádání SJM nepočínala se vší slušností, když bez vědomí žalovaného převedla prostředky na svůj účet, aniž by existovala jakákoliv dohoda mezi účastníky, a byla to žalobkyně, která jednání o dohodě o vypořádání SJM sabotovala. Teze žalobkyně, že soud nezkoumal, zda protiprávnost podání trestního oznámení je dána pohnutkou žalovaného uškodit žalobkyni, není pravdivá, neboť soud se v odůvodnění rozsudku zabývá tím, zda měl žalovaný právo trestní oznámení podat, a uzavřel, že toto právo mu náleží. Žalobkyně též nepravdivě uvádí, že napadený rozsudek má být překvapivým. Není tomu tak, neboť soud po změně jeho obsazení zrekapituloval při jednání dne [datum] dosavadní průběh řízení a účastníky informoval o svém náhledu na věc. Současně žalobkyně zcela nesmyslně soudu vytýká, že ji měl informovat, že průběh následného trestního řízení po podání trestního oznámení je v rukou státu. Žalobkyně požaduje po soudu vysvětlovat to, co by měla vědět sama, a také žádá, aby soud překračoval svoji poučovací povinnost. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že jí měla být odňata možnost odpovídajícím způsobem skutkově a právně argumentovat. Žalobkyně totiž opomíjí, že její základní procesní povinností je tvrdit a prokazovat. Ke splnění této povinnosti jí byl dán dostatečný prostor. Současně žalobkyně pouze neurčitě tvrdí, že jí nemělo být umožněno něco uplatnit, nicméně ani v odvolání neuvádí, co konkrétně jí nebylo umožněno uplatnit a co konkrétně by uplatnila, jaký jí navrhovaný důkaz nebyl proveden a kde konkrétně pochybení soudu v části hodnocení důkazů nalézá.

14. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladu odvolacího řízení.

15. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

16. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

17. Právní poměry účastníků soud I. stupně s ohledem na to, že k posuzované události došlo v srpnu 2019, správně posoudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014.

18. Podle ust. § 81 odst. 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

19. Podle ust. § 81 odst. 2 o.z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

20. Podle ust. § 82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

21. Podle ust. § 2951 odst. 2 o.z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

22. Jak správně uvedl soud I. stupně, ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplněním jakékoliv z těchto podmínek se vylučuje možnost vzniku této odpovědnosti.

23. Některé zásahy, byť zdánlivě odporují objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné, neboť existují okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mj. tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. předpokládán) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situaci, kdy nad individuální zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takový zásah do osobnostních práv zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Jedním z důvodů vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv je okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, či cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené povinnosti. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. O exces může jít v případě trestního oznámení např. tehdy, jestliže v něm podatel uvádí takové skutečnosti, o kterých ví, že jsou nepravdivá, a to s jediným cílem způsobit osobě, proti které oznámení směřuje, újmu.

24. V přezkoumávaném případě lze přisvědčit soudu I. stupně, že v jednání žalovaného spočívajícího v podání trestního oznámení nelze spatřovat protiprávní jednání a není tak naplněna jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnosti za škodu. Podáním trestního oznámení totiž žalovaný hájil svá práva a chráněné zájmy, když využil právo obrátit se na orgány činné v trestním řízení s podezřením, že byl na jeho úkor spáchán trestný čin. Trestní oznámení se přitom zakládalo na tvrzení, že žalobkyně převedla z účtu žalovaného celkem částku 2 000 000 Kč na svůj účet za účelem vypořádání SJM, aniž o jeho vypořádání bylo rozhodnuto, nebo aniž účastníci uzavřeli o jeho vypořádání dohodu. Tato tvrzení potvrdila v rámci trestního řízení i sama žalobkyně a byla prokázána provedeným dokazováním. Jednalo se tedy o tvrzení pravdivá, nikoliv o tvrzení nepravdivá, natož vědomě nepravdivá, jimiž by žalobce sledoval jediný cíl, a to způsobit újmu žalobkyni. Posouzení, zda popsané jednání žalobkyně, k němuž skutečně došlo, naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu, bylo otázkou právního posouzení, kterou řešil v trestním řízení soud. Protože nebyla naplněna hned první z podmínek vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby, které musí být splněny kumulativně, postupoval soud I. stupně správně, pokud se dalšími podmínkami již nezabýval.

25. Žádné z odvolacích námitek žalobkyně přisvědčit nelze. Názor odvolatelky, že trestní oznámení lze podat pouze tehdy, je-li úsudek podatele o trestnosti oznamovaného jednání správný, odvolací soud nesdílí, neboť takové právní posouzení je úkolem orgánů činných v trestním řízení, nikoliv oznamovatele. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť se soud I. stupně se všemi spornými skutečnostmi náležitě vypořádal, včetně odvolatelkou namítané pohnutky žalovaného podat trestní oznámení, když po provedeném dokazování uzavřel, že cílem nebylo způsobit újmu žalobkyni, šlo mu výhradně o skutečnost, že si žalobkyně bez dohody s ním převedla z jeho podnikatelského účtu na svůj účet částku 2 000 000 Kč. Soud I. stupně žalobkyni ani nezbavil prostoru pro argumentaci, že cílem trestního oznámení bylo jí ublížit, neboť tuto argumentaci použila již v samotné žalobě. Rozsudek není v žádném případě ani překvapivý, neboť po změně rozhodujícího soudce byli účastníci velice podrobně spraveni o výsledcích přípravy jednání a o náhledu soudce na posuzovanou věc, včetně i nformací o přiléhavé judikatuře. Ani poslední výtka odvolatelky, že„ soud I. stupně, aniž by z důkazu učinil zjištění, již tyto jednotlivé důkazy hodnotí a uvádí, jakou skutečnost z toho kterého důkazu vzal za prokázanou, tedy hodnotí provedené důkazy jednotlivě, na což již ale nenavazuje závěr o zjištěném skutkovém stavu a hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti“ nemá v napadeném rozsudku oporu.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, když pochybení neshledal ani v jeho závislém nákladovém výroku II.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšnému žalovanému jejich náhradu v celkové výši 8 228 Kč za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT, 2 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 AT a 21% DPH ve výši 1 428 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

Poučení