21 Co 286/2021-166

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2021 č. j. 12 C 116/2020-122 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 3. 2020 dané žalovanou žalobci, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce náklady řízení před okresním soudem ve výši 28.800 Kč a před krajským soudem ve výši 10.293 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 3. 2020 je neplatné, se zamítá a výrokem II žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení 30.490 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta. V odůvodnění uvedl, že žalobce se domáhal v žalobě určení, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené žalovanou dopisem ze dne 27. 3. 2020 je neplatné. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce pracoval pro žalovanou na pozici koordinátor logistiky. Listinou ze dne 27. 3. 2020 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ z. p.“) z toho důvodu, že žalobce při vyřizování zakázky [právnická osoba], a. s ., vyskladnil tomuto zákazníkovi veškeré objednané zboží, ačkoli toto bylo podmíněno úhradou zálohy ve výši 1.020.060 Kč. Touto chybou vzniklo na skladě manko, což se měl žalobce dne 23. 12. 2019„ pokusit zakrýt uvedením nesprávných údajů do inventury prováděné na skladě“. Údajné fingování stavu skladu měla žalovaná zjistit při kontrole stavu zakázky zákazníka a skladu dne 10. 3. 2020. Uvedené jednání pokládá žalovaná za úmyslný nepřímý útok na její majetek. Obchodní [právnická osoba], a. s ., objednala u žalovaného stavební panely a příslušenství pro stavbu [název] [obec] za cenu 2.020.059,92 Kč. Podmínkou realizace nabídky byla úhrada zálohy 1.020.060 Kč. Pro objednané zboží se dostavili dva objednaní dopravci, a protože systém žalované nedovoloval vystavit dodací listy, žalobce použil dodací listy„ z Polska“ a zboží vydal. Systém totiž bez zaplacení či pojištění nedovolil vystavit dodací listy. Žalovaná při jednání dne 12. 3. 2020 seznámila své zaměstnance se zákazem vydat zboží zákazníkům na základě jiného, než českého dodacího listu. U žalované existoval ústní pokyn, podle kterého zboží mohlo být zákazníkovi vydáno až po jeho zaplacení. Dne 23. 12. 2019 byla u žalované provedena inventarizace skladového materiálu a osobou odpovědnou za provedení inventury byl žalobce. Jednotlivé sporné položky zboží byly označeny jako umístěné ve skladu. Obvodní soud pro Prahu 5 elektronickým platebním rozkazem ze dne 14. 5. 2020 [číslo jednací] uložil [právnická osoba], povinnost zaplatit žalované 830.363,28 Kč a rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 č. j. [číslo jednací] další částku 689.696,64 Kč. Žalovaná tyto pohledávky přihlásila do insolvenčního řízení [právnická osoba] Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § 55 odst. 1 písm. b) z. p. A věcí se zabýval i z pohledu § 301 písm. d) z. p. Uzavřel, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že výrobky žalované vydal [právnická osoba], a. s ., přestože věděl, že je lze vydat až po zaplacení resp. po pojištění zaplacení. Tento pokyn žalované byl žalobci znám. Žalobce musel vědět, že výrobky zaplacené nejsou a není ani pojištěno zaplacení, neboť k tomu určený program mu nedovolil vystavit výdejní doklad. Žalobce jako osoba odpovědná za provedení inventury do inventurních seznamů označil jako umístěné výrobky, které tam ve skutečnosti nebyly, protože je předtím shora popsaným způsobem vydal [právnická osoba], a. s . Toto jednání žalobce okresní soud hodnotil jako zaviněné porušení základních povinností zaměstnance s tím, že intenzita tohoto porušení je mimořádně vysoká, přestože tlak na rychlé dodání výrobků byl značný. Cílem jednání žalobce ale nebylo poškození žalovaného či dokonce získání vlastního majetkového prospěchu. Okresní soud proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“)

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Okresnímu soudu vytýkal, že nepřihlédl k tomu, že v řízení vyšlo najevo to, že žalovanou nebyly přijaty a nastaveny žádné postupy pro vydání zboží zákazníkovi. Ze zápisu z porady ze dne 12. 3. 2020 však vyplývá, že k logistikům se nedoplacená zakázka dostat nemá. Okresní soud v této souvislosti neposuzoval, kdo byl za kontrolou plateb zakázek odpovědný, resp. zda to bylo odpovědností právě žalobce. Nezkoumal, kdo takový pokyn vydal a zda s ním byl žalobce řádně seznámen. Okresní soud věc nesprávně posoudil i po stránce právní. Okresní soud se totiž nezabýval posouzením intenzity porušení pracovních povinností a relevantních okolností případu. Současně však konstatoval značný tlak ze strany žalované na rychlé vyřízení zakázky a to, že cílem žalobce nebylo poškodit žalovanou a ani pro sebe získat majetkový prospěch. Tato okresním soudem uváděná zjištění svědčí naopak o nižší intenzitě závažnosti. V rozhodné době neexistoval žádný pokyn nebo postup a zaměstnanci žalované pracovali na základě mezi sebou předávaných zvyků. První písemný pokyn, jak v obdobných případech do budoucna postupovat, byl žalovanou přijat až při jednání dne 12. 3. 2020. Z počátku ani sama žalovaná zjevně nepovažovala událost za porušení pracovních povinností. Nesprávné je právní posouzení jednání žalobce jako útoku na majetek zaměstnavatele. V judikatuře Nejvyššího soudu je totiž vymezeno, co je a není útokem na majetek zaměstnavatele a předpokladem je úmysl jednajícího zaměstnance. Okresní soud ovšem sám dospěl k závěru, že cílem jednání žalobce nebylo poškození žalované či dokonce získání vlastního majetkového prospěchu. Aby mohl žalobce vydodáním zakázky vůbec porušit svou pracovní povinnost, musel by mít přímý a jednoznačný příkaz zakázku zákazníkovi nedodat, resp. jednoznačný pokyn nedodávat zákazníkům nedoplacené zakázky, tedy pokyn kontrolovat zaplacení zakázek. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žádný písemný pokyn ze strany žalované neexistoval. Nebyla doložena ani náplň práce, podle které by měl žalobce na starosti kontrolu úhrady zboží, a veškerá práce zaměstnanců spočívala pouze na praxi, kterou si mezi sebou předávali, aniž by přesně věděli, kdo a proč je odpovědný. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 27. 3. 2020 je neplatné anebo aby rozsudek okresního soudu zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Připomněla, že žalobce sám ve své výpovědi potvrdil zcela nestandardní postup při práci s elektronickým evidenčním systémem, z něhož muselo být na první pohled patrno, že obchází systémovou kontrolu a zpětnou vazbu. Žalobce to ignoroval a obešel, aby zboží, které bylo standardní manipulací nevyskladnitelné, vyskladnil. Inventuru pak provedl tak, jako by zboží bylo přítomno na skladě. Žalobce tak přinejmenším dvakrát postupoval v hrubém rozporu se zájmy žalované jako svého zaměstnavatele. Nejde tedy jen o vyskladnění zboží, ale rovněž o následné fingování jeho přítomnosti na skladě. Lze uzavřít, že se v daném případě jednalo o útok na majetek zaměstnavatele, který postačuje pro závěr, že došlo k porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1631/2018).

4. Odvolací soud doplnil dokazování provedené okresním soudem výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], produktové manažerky žalované. Z její výpovědi vzal za prokázané, že v rozhodné době u žalované pracovala jako manažer obchodu pro region Ostrava, což znamenalo, že zajišťovala vyřízení zakázky. Po výrobě zakázky dostal žalobce informaci, aby zajistil její transport na místo stavby. V případě předmětné zakázky byl tlak na termín dodání, protože šlo o dodávku pro [název] [obec] [právnická osoba], byla řádně přijata a dále předána až k žalobci. Svědkyně sama nevěděla, jaké podmínky musely být splněny, aby žalobce mohl zajistit dopravu a vydat zakázku dopravci a nevěděla ani, zda povinností žalobce bylo kontrolovat úhrady.

5. Zástupce žalobce při jednání před odvolacím soudem přednesl písemné odvolání a zdůraznil, že otázkou zůstává následný průběh u žalované, kdy údajně zjistila, že dodávka schází. Je otázkou, proč žalovaná pořádala schůzku, na kterou byl zván i žalobce, pokud by s ním chtěla okamžitě zrušit pracovní poměr. Na této schůzce byla poprvé stanovena pravidla pro výdej zboží a tedy pravidlo, že nezaplacené zboží se nesmí dostat do ruky logistikům. Svědkyně [jméno] [příjmení] potvrdila tlak na realizaci a dodání zakázky.

6. Zástupce žalované při jednání před odvolacím soudem přednesl písemné vyjádření k odvolání a dodal, že žalobcem položené otázky jsou argumentačně vadné. To, co je pro rozhodnutí podstatné, vyplývá z výpovědi samotného žalobce. Jednalo se o útok na majetek zaměstnavatele a v pozadí zůstává, zda motivací nebyl vlastní prospěch. Obecně platí, že při výdeji zboží každý skladník nejprve zkontroluje, zda je zboží zaplaceno.

7. Odvolací soud po doplnění dokazování a projednání věci dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

8. Podle § 55 odst. 1 písm. b) z. p. zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práce zvlášť hrubým způsobem.

9. Podle § 72 z. p. neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

10. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímého nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovně právního vztahu k zaměstnavateli (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 991/2019). V listině – okamžitém zrušení pracovního poměru – je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci tedy časově, věcně a místně vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, resp. ve všech podrobnostech popsány být nemusí (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovních povinností, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele apod. /rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3648/2019). Nejvyšší soud se pak ve své judikatuře k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) z. p. vyjádřil souhrnně ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, ve kterém vyložil, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) z. p. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případně vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovně právních předpisech nejsou tyto pojmy definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušení nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

11. Žalovaná jako zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaného jednání, ve kterém spatřovala porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, popsala tak, že„ žalobce při vyřizování zakázky pro odběratele [právnická osoba], v rozporu s dodacími podmínkami vyskladnil tomuto zákazníkovi veškeré jím objednané zboží, ač to bylo podmíněno úhradou částky zálohy ve výši 1.020.060 Kč a následně se pokusil manko na skladě zakrýt uvedením nesprávných údajů do inventury prováděné na skladě žalované v [obec]“.

12. Odvolací soud dospěl k závěru, že porušení pracovních povinností tak, jak bylo specifikováno v okamžitém zrušení pracovního poměru, není s ohledem na dále vyložené okolnosti porušením zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) z. p., a proto je okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné.

13. V prvé řadě se ale odvolací soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že žalobce si z pozice svého pracovního místa musel být vědom obvyklé praxe u žalované, podle které mělo být zboží vydáno (dopraveno) obchodnímu partnerovi až poté, co byla jeho cena uhrazena nebo jinak zajištěna. Žalobce přesto předal k dopravě obchodnímu partnerovi žalované [právnická osoba], a. s., zboží, které zcela uhrazeno nebylo a zaplacení ceny přitom nebylo ani nijak jinak zajištěno (např. pojištěním). Žalobce u žalované pracoval jako koordinátor logistiky. Jeho práce sice nebyla v pracovní smlouvě konkretizována, nicméně nelze s ohledem již na označení druhu práce v pracovní smlouvě a přihlédnutím k praxi u žalované pochybovat o tom, že žalobce takto jednal v rámci svých pracovních povinností a v rámci své pracovní náplně. Důsledkem tohoto postupu žalobce pak v konečném důsledku bylo to, že žalované vznikla škoda spočívající v nezaplacení zůstatku ceny zboží, neboť shora označený obchodní partner se stal později insolventním a žalované se přesto, že si opatřila exekuční titul k zaplacení ceny, nepodařilo pohledávku vymoci. Odvolací soud je proto ve shodě se soudem okresním v tom, že postup žalobce, který je mu vytýkán v okamžitém zrušení pracovního poměru, lze za porušení pracovních povinností považovat. Žalobce si tohoto porušení musel být vědom, neboť se musel vypořádat s tím, že vydání zboží nebylo možné obvyklým způsobem zavést do elektronického systému žalované. Při úvaze o tom, zda toto porušení pracovních povinností ovšem splňuje atributy, pro které byla žalovaná oprávněná se žalobcem ukončit pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b), je ovšem třeba přihlížet ke všem skutkovým okolnostem případu, jak to plyne ze shora citované judikatury. Jinými slovy řečeno ne každé porušení pracovních povinností může být stiženo tímto postupem zaměstnavatele, jenž je zcela zřetelně postupem ultima ratio a může být užit jen v odůvodněných případech.

14. Odvolací soud při své úvaze o tom, zda byla naplněna abstraktní hypotéza ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) z. p. (viz výklad shora), přihlédl k těmto okolnostem případu.

15. Z povahy jednání žalovaného, pro které s ním žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr, je zřejmé, že jím žalobce nesledoval vlastní prospěch, resp. nebylo jeho úmyslem se na úkor majetku žalované sám obohatit. Nešlo ani o jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako hrubou nedbalost a žalobci vytýkat, že musel vědět, že tímto jeho jednáním vznikne (musí vzniknout) žalované bezprostředně újma na majetku. Protože se žalobce porušení právní povinnosti dopustil v souvislosti s plněním pracovních úkolů, nelze jeho jednání (a právě i s přihlédnutím ke shora uvedenému) považovat za porušení povinnosti dané § 301 písm. d) z. p., které zaměstnancům ukládá povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými jím zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

16. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že otázka, kdo ze zaměstnanců měl podle své pracovní náplně povinnost a současně i právo posoudit a rozhodnout o tom, že byly splněny podmínky pro vyskladnění zboží spočívající v zaplacení kupní ceny nebo zálohy či zajištění zaplacení kupní ceny formou pojištění a zboží může být tedy expedováno odběrateli, zůstala nevyjasněná. Z pracovní smlouvy žalobce nevyplývá, že by tato povinnost byla přímo součástí jeho pracovní náplně a on byl tedy osobou přímo odpovědnou za toto rozhodnutí o majetku žalované. Žalovaná až po rozhodné události přijala příslušná konkrétní opatření a evidentně ex post se snažila tuto organizační otázku postavit najisto, respektive tuto mezeru v organizaci zacelit. Zaměstnanci žalované do té doby postupovali pouze podle zažité praxe. Tato praxe byla sice žalovanému známa, ale tuto okolnost spočívající zcela na straně žalované jako zaměstnavatele je třeba hodnotit jako okolnost, která podstatně snižuje intenzitu zavinění na straně žalobce jako zaměstnance, neboť se v okamžiku svého rozhodnutí do jisté míry nacházel v organizačním vakuu.

17. Zřetelně vystupuje do popředí při posuzování intenzity zavinění žalobce i jeho pohnutka, která jej k porušení pracovní povinnosti vedla. Z jeho výpovědi a výpovědi svědky [jméno] [příjmení] (tyto důkazy nebyly dalšími zjištěnými skutečnostmi zpochybněny) vyšlo najevo, že žalobce se k expedici výrobků rozhodl v okamžiku, kdy ke skladu, kde byly výrobky uloženy, byly přistaveny dopravní prostředky dopravce, který měl výrobky dopravit na místo určení a jednalo se přitom o stavební komponenty pro výstavbu teplárny a je uvěřitelné, že na expedici byl v tomto okamžiku vyvíjen nebývalý tlak. Žalobce zřetelně jenom proto, aby nebyla dodávka výrobků zdržena, přistoupil k tomu, že ji expedoval, i když věděl (z elektronického systému žalované), že platné podmínky pro expedici nejsou splněny. S ohledem na své postavení si sice musel být vědom, že v tomto okamžiku vzniká riziko, že na majetku žalované může dojít ke škodě tím, že se zaplacení kupní ceny nemusí po odběrateli nakonec domoci, ale nešlo o hrozbu hrozící bezprostředně. Žalobce přitom neměl od žalované o konkrétním odběrateli ([právnická osoba]) zvláštní dispozice o tom, že by šlo o odběratele nespolehlivého co do solventnosti. Ke vzniku škody pak kromě jednání žalobce přispěly i okolnosti, které v jeho jednání nespočívaly a vycházely ze vzniku platební neschopnosti odběratele a jeho celkové ekonomické situace, která se nakonec projevila insolvencí.

18. Pokud žalobce v souvislosti s „ nedovolenou“ expedicí zasáhl do elektronického systému žalované tak, aby byly expedované výrobky i nadále evidovány jako uskladněné, pak není žádného rozumného důvodu nevěřit mu v tom, že tak jednal jenom proto, že mu nic jiného elektronický systém nedovolil. Pokud už se rozhodl zboží expedovat (z pohnutek shora nastíněných), pak nemohl jednat jinak. Důvodem jeho zásahu do elektronického systému ovšem rozhodně nebylo (jak se toho dovolávala žalovaná), zakrýt schodek. Žalobce věděl, že je zcela nepřehlédnutelné, že je zboží expedováno a neměl ani důvod tuto skutečnost trvale utajit resp. zakrýt, potažmo na svůj vlastní prospěch.

19. Souhrnně řečeno lze na jednání žalobce pohlížet jako na porušení pracovní povinnosti, při kterém žalobce sice věděl, že jeho následkem je vznik určitého rizika vzniku škody na majetku žalované, nicméně jednal tak proto, aby předešel komplikacím s realizací dodávky, která na straně druhé byla na prospěch žalované. Jeho jednání nesměřovalo k vlastnímu obohacení na úkor žalované a nejednalo se ani o hrubou nedbalost, při které by si žalobce musel být vědom, že jeho jednáním vznikne, resp. může vzniknout škoda na majetku žalované bezprostředně.

20. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že podmínka pro okamžité zrušení pracovního poměru daná § 55 odst. 1 b) z. p. a spočívající v porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, splněna nebyla a okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatné.

21. Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu změnil tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 3. 2020 dané žalovanou žalobci, je neplatné.

22. Protože odvolací soud rozhodnutí změnil, musel rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 o. s. ř.).

23. Žalobce byl v řízení před soudy obou stupňů zcela úspěšný a náleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce vynaložil v řízení před okresním soudem náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v rozsahu šesti úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast na třech jednáních před soudem) v sazbě 2.500 Kč za každý (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, dále jen „a. t.“), celkem 15.000 Kč, ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 1.800 Kč. Advokát má právo na náhradu za promeškaný čas strávený cestou ze svého sídla k okresnímu soudu za tři cesty 18 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ odst. 3 a. t.), celkem 1.800 Kč a na náhradu cestovních výdajů za tři cesty k okresnímu soudu po 1.734 Kč (§ 13 odst. 1 a. t. vyhláška č. 589/2020 Sb.), celkem 5.202 Kč Celkem 23.802 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4.998 Kč. Žalobce tak v řízení před okresním soudem vynaložil náklady v celkové výši 28.800 Kč a žalovaná je povinna mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

24. Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů spočívající v odměně advokáta za úkony právní služby (spolu s náhradami výdajů), které měly spočívat v mimosoudním jednání s protistranou a sepisu vyjádření ze dne 3. 3. 2021 a 20. 9. 2021.

25. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z tohoto ustanovení plyne mimo jiné zásada, že úspěšný účastník má právo na náhradu pouze těch nákladů, které byly potřebné k tomu, aby účelně uplatňoval nebo bránil své právo, tedy na náhradu nákladů účelných. Odměna za zastupování advokátem patří dle zákona mezi základní typové náklady civilního řízení (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II ÚS 2804/10 pak ale současně dovozuje, že je porušením ústavně zaručených práv účastníka v tom, že soud proti němu přizná náhradu nákladů druhému účastníkovi, aniž by se zabýval účelností takto vynaložených nákladů. Pokud jde o účelnost úkonů právní služby, je třeba přihlížet zejména k povaze tohoto úkonu, předmětu řízení, jeho složitosti právní i skutkové a ke stavu řízení, za kterého byl úkon právní služby advokátem vykonán. Jinými slovy řečeno, je třeba zodpovědět i otázku, zda právo účastníků nebylo lze bránit či uplatnit jiným hospodárnějším způsobem, například v rámci jiného, rovněž advokátem vykonaného úkonu právní služby. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že pokud jde o úkon právní služby spočívající v mimosoudním jednání s protistranou a posledních dvou písemných vyjádření, pak bylo možné účelu a cíle těchto úkonů dosáhnout i jinak, například při jednání před soudem. Odvolací soud naopak připustil, že s ohledem na povahu věci a procesní aktivitu žalované lze považovat za účelný úkon právní služby spočívající v prvém písemném vyjádření ze dne 9. 2. 2021.

26. Žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (sepis odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 2.500 Kč za každý (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ a. t.), celkem 5.000 Kč, ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 600 Kč. Advokát má právo na náhradu za promeškaný čas strávený cestou ze svého sídla k odvolacímu soudu za šest půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. b/, odst. 3 a. t.), celkem 600 Kč a náhradu cestovních výdajů ve výši 2.307 Kč (§ 13 odst. 1 vyhláška č. 511/2021 Sb.) Celkem 8.507 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.786 Kč.

27. Celkem žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 10.293 Kč a žalovaná je povinna mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení