21 CO 4/2022 - 471

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a JUDr. Igora Pařízka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupené advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: x [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 322 800 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce, žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30.9.2021 čj. 57C 48/2015-323 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Nárok žalobce je co do základu důvodný v rozsahu 50 %.

II. O výši nároku a náhradě nákladů řízení před okresním i krajským soudem bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud výše citovaným mezitímním rozsudkem rozhodl, že nárok žalobce je opodstatněný z 10 % s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Okresní soud již dříve, rozsudkem ze dne 27.6.2019 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 322 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Škoda měla žalobci vzniknout v důsledku dopravní nehody, k níž došlo 16.9.2012 na silnici č. [anonymizováno] mezi obcemi [obec] po [anonymizováno] a [obec] a která se uskutečnila tak, že do osobního automobilu řízeného žalovanou narazil zezadu motocykl řízený žalobcem poté, co žalovaná snížila rychlost v úmyslu odbočit vlevo na benzínovou čerpací stanici. Žalobce při nehodě utrpěl mimo jiné újmu na zdraví, jejíž náhradu požaduje. Okresní soud vzal za prokázané, že automobil žalované se v době, kdy do jeho pravé zadní části narazil motocykl, pohyboval přibližně středem pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře. Žalovaná musela při jízdě nejprve snížit rychlost ze 70/km/hod. na 50 km/hod. a z této rychlosti dále zpomalovat až do zastavení, případně na rychlost asi 5 km/hod. Způsob a průběh pohybu vozidla žalované před místem odbočení nebyl nenadálý ani neočekávaný, intenzivní brzdění z její strany nebylo zjištěno. Žalobce měl velmi dobrý přehled o provozu před sebou a mohl s časovým předstihem registrovat, že se před ním pohybuje vozidlo snižující svou rychlost. Informaci v tomto směru obdržel jednak z aktivace brzdových světel na vozidle žalované, dále pak ze samotného průběhu její jízdy. Měl možnost reagovat na nastalou situaci snížením své rychlosti, popř. vyhnutím se. Okresní soud uzavřel, že způsobení dopravní nehody je nutno přičítat výhradně žalobci, který tím, že si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, jež by mu umožnila vyhnout se srážce v případě náhlého snížení rychlosti či zastavení vozidla žalované, porušil ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu). Žalovaná se naopak na střetu nijak aktivně nepodílela a na její straně neshledal porušení žádné právní povinnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 15.1.2020 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a v zásadě převzal rovněž jeho právní závěry. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30.3.2021 čj. [číslo jednací] rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vytýkal, že ani jeden z nalézacích soudů se nezabýval tím, jaké bylo postavení obou účastníků dopravní nehody, tedy zda dotyční byli jen řidiči anebo rovněž provozovateli střetnuvších se dopravních prostředků. Zdůraznil, že zodpovězení této otázky je pro výsledné právní posouzení věci zcela zásadní, neboť bez něho není možno spolehlivě určit, podle jakých ustanovení občanského zákoníku a z nich plynoucích principů má být uplatněný nárok posouzen. Na základě provedených důkazů okresní soud zjistil, že v den dopravní nehody, tj. 16.9.2012, byli účastníci předmětné dopravní nehody jak řidiči střetnuvších se dopravních prostředků, tak jejich vlastníci, tedy provozovateli, a proto se uplatněný nárok řídí dle § 431 zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“). Okresní soud dříve provedenými důkazy měl prokázano, že žalovaná dala ostatním účastníkům provozu včas najevo svůj úmysl k odbočení na čerpací stanici zapnutím směrových světel, potažmo postupným snižováním své rychlosti, před zahájením zamýšleného odbočovacího manévru se se svým vozidlem nacházela ve středu pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře, a žalobce měl pro účely objíždění zprava k dispozici cca 2 až 2,2 m vozovky, což lze považovat za dostatečný průjezdný profil. Ze znaleckého posudku Ing. [příjmení] dále nevyplývá, že by žalovaná porušila ustanovení § 18 odst. 2 písm. a) a § 21 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. Porušení ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. žalovanou, nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, neboť jediný svědek, který dopravní nehodu viděl, [jméno] [příjmení] si nepamatoval, zda některý z účastníků dopravní nehody dával znamení o změně směru jízdy, ale spolujedoucí žalované [jméno] [příjmení], která jela na předním sedadle vedle žalované, ještě v den dopravní nehody, potvrdila, že žalovaná při zpomalovaní, dávala znamení o změně směru jízdy. S odkazem na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 30.3.2021 soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna v místě dopravní nehody odbočit k benzinové čerpací stanici, která se nacházela na tzv. odpočívce (§ 12 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), zejména když odbočovala přes podélnou čáru souvislou na komunikační spojnici vedoucí k benzinové čerpací stanici, čímž porušila ustanovení § 18 písm. a) vyhl. č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, podle které podélnou čáru souvislou je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Žalovaná porušila i ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) a § 47 odst. 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., tedy, že jako účastník dopravní nehody, své vozidlo neprodleně nezastavila, ale tato skutečnost, nebyla v příčinné souvislosti mezi porušením této právní povinnosti a vznikem škody. Okresní soud uzavřel, že z hlediska aplikace § 431 obč. zák. žalovaná svým odbočováním k benzinové čerpací stanici založila určitou míru účasti na střetu provozu tím, že vytvořila překážku na vozovce pro ostatní účastníky provozu jedoucí v témže jízdním pruhu. Takový pohyb vozidla na přímém úseku silnice první třídy, kde lze očekávat plynulý provoz, vyvolal nestandardní situaci, jež v konečném důsledku vyústila v dopravní nehodu, když zároveň došlo k porušení pravidel o dodržení dostatečné vzdálenosti (§ 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) ze strany žalobce. Žalobce si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Skutečnost, že toto zákonné ustanovení porušil, vyplývá z toho, že nebyl schopen včas reagovat na aktivní brzdná světla na vozidle žalované, o němž měl velmi dobrý přehled a mohl tedy s určitým časovým předstihem registrovat pohyb vozidla před sebou a reagovat na něj. Okresní soud zdůraznil, že všichni řidiči jsou povinni dodržet takovou vzdálenost, na kterou jsou schopni v dané situaci, včas a bezpečně zabrzdit. Žalovaná zastavením svého vozidla vytvořila určitou překážku pro ostatní, za ní jedoucí vozidla a na srážce samotné se již aktivně nepodílela. Aby k předmětné dopravní nehodě nedošlo, nesměla by žalovaná vůbec zastavit. Bezprostředním původcem nehodové situace byl tak žalobce, coby řidič motocyklu, který do vozidla žalované svým motocyklem narazil, čímž si mimo jiné způsobil i škodu na zdraví. K jeho námitce, že jako řidič nemá povinnost předvídat porušení právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích jinými účastníky, okresní soud odkázal na ustanovení § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1zákona č. 361/2000 Sb., podle nichž řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy i jiným okolnostem, které je možno předvídat a musí si za jiným vozidlem, před ním jedoucím, ponechat dostatečnou bezpečností vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení tohoto vozidla. Tedy i zákon předpokládá situaci, že vozidlo jedoucí po pozemní komunikaci, může náhle snížit rychlost nebo náhle vozidlo zastavit a řidič dopravního prostředku jedoucí za tímto vozidlem musí přizpůsobit rychlost jízdy i těmto okolnostem, které lze předvídat. Jízdní manévr žalované, sice představuje jednu z příčin vzniku škody, se kterým ale zákon počítá, a s ohledem na již prokázaný způsob jízdy žalobce, má pouze dílčí význam. Účast žalované na způsobení vzniklé škody je, dle názoru okresního soudu, pouze z 10 %, když zavinění žalobce na předmětné dopravní nehodě má převládající význam. Okresní soud dodal, že ani v dalším řízení neprovedl výslechy účastníků řízení, účastníků dopravní nehody ani výslech svědka [jméno] [příjmení], neboť tyto osoby již vypovídaly bezprostředně po dopravní nehodě a nic nového by do projednávané věci nevnesli. Zamítl i návrh žalobce na provedení revizního znaleckého posudku, když si znalec [titul] [jméno] [příjmení] závěry ve svém znaleckém posudku obhájil, logicky je vysvětlil a se všemi námitkami se ve své výpovědi odborně vypořádal. K opětovné námitce vedlejšího účastníka na straně žalované, že nárok žalobce je promlčen, odkázal na ust. § 444 obč. zák., podle něhož se při škodě na zdraví jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Zdůraznil, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění i nárok na náhradu za bolest jsou dílčí, relativně samostatné nároky v rámci celkového nároku na náhradu škody na zdraví. Samostatně vznikají a samostatně se promlčují. Pro počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoli tedy o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ní odpovídá. Tehdy jsou splněny předpoklady pro důvodné podání žaloby o náhradu škody. Bolestným se odškodňují bolesti, které poškozený vytrpěl při úrazu, při léčení a při odstraňování důsledků úrazu. Podle ustanovení § 8 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění se posouzení bolestného a ztížení společenského uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený. Okresní soud vycházel ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení], [titul], znalkyně z oboru zdravotnictví, podle něhož lze zdravotní stav žalobce považovat za ustálený 16.12.2014, kdy mu byl vyjmut kov z levé dolní končetiny, a nejdříve od tohoto data žalobci počala běžet dvouletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody za bolestné, která by tak skončila 16.12.2016. Žaloba o náhradu škody na zdraví, ale byla žalobcem uplatněna u soudu 15.9.2015, tedy ještě v promlčecí lhůtě.

2. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobce, žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované.

3. Žalobce vytýkal okresnímu soudu, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, že je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomněl, že z rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byla zrušeny předchozí rozsudku okresního a krajského soudu, vyplynuly klíčové právní závěry, když Nejvyšší soud identifikoval protiprávní jednání žalované, které spočívalo nejméně v závěru, že žalovaná nebyla oprávněna v místě dopravní nehody odbočit k benzinové čerpací stanici, která se nacházela na tzv. odpočívce (§ 12 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), zejména když odbočovala přes podélnou čáru souvislou na komunikační spojnici vedoucí k benzinové čerpací stanici, čímž porušila ustanovení § 18 písm. a) vyhl. č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, podle které podélnou čáru souvislou je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci (dále jen„ Přestupek 1“). Dále žalovaná porušila ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., když jako účastník dopravní nehody porušila povinnost neprodleně zastavit vozidlo (dále jen„ Přestupek 2“) a ustanovení § 47 odst. 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., když jako účastník dopravní nehody, při které došlo ke zranění osoby, porušila povinnost zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel, když své vozidlo neprodleně nezastavila (dále jen„ Přestupek 3“). Namítal, že závěry okresního soudu neodpovídají ani v základních bodech úvahám a pokynům Nejvyššího soudu z rozsudku vydaného v této věci. Důsledkem toho je skutečnost, že opodstatněnost rozsudkem určeného nároku žalobce toliko ve výši 10 % neodpovídá skutkovému ani právnímu posouzení věci, odporuje pokynům Nejvyššího soudu a vymyká se i další (v rámci tohoto řízení již opakovaně předestřené) judikatuře Nejvyššího soudu při posuzování obdobných okolností při jiných charakterově podobných dopravních nehodách. Namítal, že koncepce přenášení odpovědnosti pachatele na poškozeného, jak to učinil okresní soud, je naprosto novátorská a unikátní. Uvedl, že tato úvaha soudu vychází z předpokladu, že občan je povinen předvídat nezákonné jednání pachatele. Pokud základní skutkové zjištění tkví v odpovědi na otázku, zda byla žalovaná oprávněna zastavit vozidlo uprostřed jízdního pruhu na pozemní komunikaci s protisměrným provozem a rychlostním limitem 90 km/h za účelem odbočení k benzinové čerpací stanici, která se nacházela na tzv. odpočívce, když oba jízdní pruhy byly odděleny podélnou čáru souvislou, pak z rozsudku Nejvyššího soudu lze jednoznačně dovodit, že nikoliv. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovaná sice spáchala Přestupek 2 a Přestupek 3, ale tato skutečnost nebyla v příčinné souvislosti mezi porušením těchto povinností a vznikem škody. Připomněl, že v průběhu řízení opakovaně akcentoval, že spáchání Přestupku 2 a Přestupku 3 znemožnilo zaměření koncového postavení vozidel. Pokud se soud prvního stupně domníval, že koncové postavení vozidel je bez právní relevance pro posouzení odpovědnosti žalované, pak fakticky ignoroval porušení dalších právních povinností, které pro žalovanou vyplývaly z ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., dle kterého žalovaná při odbočování nesměla ohrozit řidiče jedoucího za ní a musela dbát zvýšené opatrnosti (dále jen„ Přestupek 4“) a dále z § 21 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., dle kterého se žalovaná před odbočováním vlevo musela zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro její směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla (dále jen„ Přestupek 5“). Poukázal na to, že i z posudku znalce [titul] [jméno] [příjmení] vyplynulo, že žalovaná se před zahájením zamýšleného odbočovacího manévru nacházela se svým vozidlem ve středu pravého jízdního pruhu. Tedy dle úvahy soudu prvního stupně je zavinění z 90 % na straně žalobce, protože nepředvídal nezákonné jednání žalované, čímž se zřejmě dopustil protiprávního jednání spočívajícího v nedostatku předvídavosti. Namítal, že na podporu tvrzení o protiprávnosti takového jednání žalobce se soud prvního stupně zaštítil bezchybným postupem dvou policistů Policie ČR v [obec] či úředníka [stát. instituce], když tyto autority v rámci svého odborného postupu opomenuly zaznamenat zcela evidentní spáchání Přestupků 1 – 5 žalovanou, na které žalobce od počátku odkazoval. Dodal, že nadto žádné rozhodnutí o spáchání přestupku de iure neexistuje, když postup Městského úřadu Poděbrady nebyl podroben přezkumu a tedy jakákoliv zmínka o tomto řízení v rámci odůvodnění rozsudku spíše vyvolává otázky, z jakého důvodu jsou i irelevantní důkazy využívány k liberaci jednání žalované. Vytýkal okresnímu soudu, že uznal jeho nárok toliko do výše odpovídající 10 % (= míra zavinění žalované na dopravní nehodě) bez jakéhokoliv rozvedení důvodů zejména ke kvantifikaci výše nároku, které by umožnily řádné přezkoumání v rámci odvolacího řízení. Uvedl, že žalovaná se chovala protiprávně (Přestupku 1), když místní úprava dopravního značení žalované jednoznačně neumožňovala odbočit na čerpací stanici. K tomu se nakonec přiklonil i soud prvního stupně v bodě 19 odůvodnění svého rozsudku, s čímž žalobce nemůže než souhlasit. Problematické je v tomto ohledu posouzení skutkových okolností soudem prvního stupně ve vztahu k tomu, zda žalovaná skutečně dávala znamení o změně směru jízdy. Napadený rozsudek okresního soudu si v tomto ohledu i poněkud odporuje, odkázal na bod 18 rozsudku. Zdůraznil, že znalecký posudek se ve vztahu k dání znamení o změně směru jízdy nemůže vyjádřit (znalec totiž nebyl u nehody, vychází pouze z přepisu vyjádření některých osob, nadto žalované blízkých), když naopak znalecký posudek ve vztahu k povinnosti žalované vyplývající jí z téhož ustanovení zákona, tj. zařadit se co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy jednoznačně dospěl k závěru, že k tomuto porušení došlo. V důsledku jiného protiprávního jednání žalované (dle § 47 odst. 2 písm. a) a § 47 odst. 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.) totiž došlo k situaci, že znalec dovozuje koncové postavení vozidel se zcela zásadní odchylkou. Jak vyplývá z odůvodnění původního rozsudku soudu prvního stupně, v době nárazu se pravá zadní část vozidla žalované nacházela ve vzdálenosti asi 1 až 1,6 m od čáry oddělující krajnici od pravého jízdního pruhu. Ve vztahu k přesahu, v jakém došlo ke kontaktu motocyklu s vozidlem (znalec stanovil 0,2 až 0,4 m), je tato nepřesnost způsobená protiprávním jednáním žalované zcela zásadní. Jak opakovaně vyplynulo ze znaleckého posudku, žalovaná zastavila při odbočování ve středu svého jízdního pruhu. Tomuto tvrzení odpovídá závěr znalce, že v době nárazu se pravá zadní část vozidla žalované nacházela ve vzdálenosti asi 1 m od čáry oddělující krajnici od pravého jízdního pruhu, když při šířce pravého jízdního pruhu 3,8 m a šířce vozidla žalované 1,8 m žalovaná zastavila při odbočování uprostřed pravého jízdního pruhu, čímž porušila povinnost dle § 21 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o umístění vozidla na komunikaci při odbočování, dle kterého se řidič musí před odbočováním vlevo zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy. Pokud by žalovaná splnila uvedenou povinnost a nezastavila by ve středu svého jízdního pruhu (1 m od středového pruhu), nikdy by s ohledem na znalcem určený přesah (0,2 – 0,4 m) k nehodě nedošlo. Současně tímto jednáním žalovaná porušila ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o ohrožení řidiče při odbočování, když řidič při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Žalovaná přitom sama uvedla, že v době bezprostředně před odbočením motocykl neregistrovala, což znalec i soud prvního stupně zhodnotili slovy:„ …tedy neměla přehled o provozu za svým vozidlem.“ Obě uvedené povinnosti však nutně/logicky předcházejí povinnosti uložené řidiči v ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., dle kterého musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Namítal, že je pro něj bod 18 odůvodnění rozsudku zcela nečitelný, nepřezkoumatelný a není z něj zřejmé, zdali žalovaná měla či neměla porušit ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. S ohledem na výše uvedenou argumentaci však nelze dospět k jinému závěru, než že jednoznačně ano, a to co jak do dání znamení o změně směru jízdy, tak co do zařazení se co nejdále vlevo v části vozovky určené pro její směr jízdy. Připomněl, že vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku protiprávního jednání žalované (viz výše k Přestupkům 1- 5) je znalecký posudek v části týkající se umístění vozidla žalované v době střetu s motocyklem žalobce značně nepřesný, navrhoval vyhotovení revizního znaleckého posudku, když na tomto důkazním návrhu i nadále trvá. Nadto je pro žalobce stěží uvěřitelné, že soud prvního stupně tento důkaz revizním posudkem zamítl v situaci, když spáchání Přestupku 2 a Přestupku 3 žalovanou využívá soud prvního stupně ve prospěch žalované, když rozdíl v odhadu znalce [titul] [příjmení] je při určení postavení pravé zadní části vozidla žalované od čáry oddělující krajnici od pravého jízdního pruhu zcela fatálních 60 cm, které by s ohledem na přesah vozidel při nehodě s rezervou postačovaly k dokončení úhybného manévru bez jakéhokoliv kontaktu. Žalovaná tak těží ze svého nezákonného jednání, když spáchání Přestupku 2 a Přestupku 3 umožnilo soudu prvního stupně prezentovat úvahu ve smyslu, že žalobce měl v pravé části komunikace (nikoliv jízdního pruhu)„ dostatečný“ jeden metr na úhybný manévr. Nesouhlasil s odůvodněním bodu 20 rozsudku, v rámci kterého nakonec i soud prvního stupně vyslovil názor, že účast žalované na způsobené vzniklé škodě je toliko ve výši 10 %„ …, když zavinění žalobce na předmětné dopravní nehodě má převládající význam.“. Za absurdní považoval závěr soudu prvního stupně, že:„ Bezprostředním původcem nehodové situace byl žalobce, coby řidič motocyklu, který do vozidla žalované svým motocyklem narazil, čímž si mimo jiné způsobil i škodu na zdraví. K jeho námitce, že jako řidič nemá povinnost předvídat porušení právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích jinými účastníky, soud odkazuje na ustanovení § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., kdy řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy i jiným okolnostem, které je možno předvídat …“. Uvedl, že mu není vůbec zřejmé, jak„ je možné předvídat“ nenadálé snížení rychlosti a zastavení vozidla v místě, kde to není účastníku silničního provozu dovoleno a jak„ je možné předvídat“, že jiný účastník z malicherných důvodů bude úmyslně porušovat právní předpisy a ohrožovat tak ostatní účastníky silničního provozu. Citovaná část rozsudku je zjevně v rozporu i s jinou judikaturou Nejvyššího soudu (nejen v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným v této věci). Připomněl, že již v minulosti upozornil na existenci několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], kde Nejvyšší soud mj. konstatoval:„ Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání. Není-li z okolností, které může průměrně disponovaný účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to buď zcela znemožnil, nebo alespoň ztížil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.“. Dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 700/2009, ve kterém se mj. uvádí ohledně chování účastníka řízení v silničním provozu následující:„ Podle skutkových zjištění obou nižších soudů obviněná jako účastnice provozu na pozemních komunikacích v rozporu se svými zákonnými povinnostmi /soudy porušení těchto povinností konkretizovaly poukazem na ustanovení § 4 písm. a), § 21 a § 24 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu/, které pro ni vyplývaly ze zákona o silničním provozu provedla jako řidička osobního automobilu otáčecí manévr v místě k tomu nevhodném, aniž se dostatečně přesvědčila o dopravní situaci za sebou, když nesledovala provoz ve svém jízdním pruhu, nedbala zvýšené pozornosti odpovídající bezpečnému provedení tohoto manévru, který zahájila a dále v něm pokračovala až za středovou dělící čáru, a to za situace, kdy již měla vidět přijíždějící motocykl řízený poškozeným… Obviněná si k otáčení zvolila místo, sice nikoliv nepřehledné či jinak nebezpečné ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, ale místo k tomuto manévru zřetelně nevhodné (viz závěry znaleckých posudků), což vyžadovalo, aby tomuto manévru věnovala zvýšenou pozornost a provedla jej s náležitou opatrností, aby tak dostála povinnosti každého účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně tak, aby nedošlo k ohrožení života, zdraví nebo majetku jiných osob / § 4 písm. a) zákona o silničním provozu/. Soudy také důvodně poukázaly na to, že obviněná nerespektovala ustanovení § 21 zákona o silničním provozu ve spojení s ustanovením § 24 odst. 1 téhož zákona, když při otáčení vozidla ohrozila řidiče (poškozeného) jedoucího za ní a nedbala přitom zvýšené opatrnosti. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani princip omezené důvěry v dopravě, jehož se obviněná dovolává s poukazem na překročení maximálně přípustné rychlosti ze strany poškozeného, neboť v posuzované situaci nemohla bez dalšího spoléhat na dodržení rychlostního limitu ze strany jiných účastníků silničního provozu (srov. přiměřeně č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).“. Nesouhlasil s tím, že jednání žalované je bagatelizováno toliko na 10 % spoluzavinění při vzniku příčin, které měly za následek vznik nehodového děje a způsobily mu vážnou újmu na zdraví, když bez popsaného nezákonného jednání žalované by k nehodě nedošlo. Dovozoval, že toliko jednání žalované bylo důvodem vzniku vážné újmy na zdraví. Navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. Žalovaná v odvolání připomněla, že v celém dosavadním průběhu řízení odmítá, že by svým jednáním jakkoli zavinila dopravní nehodu, k níž došlo dne 16.9.2012, naopak namítá, že to byl právě a jenom žalobce, kdo uvedenou dopravní nehodu zavinil a škodný následek z této nehody si způsobil sám svým přednehodovým řidičským jednáním. Zdůraznila, že její tvrzení jsou důkazně podepřena zejména potvrzením o účasti na dopravní nehodě vystaveném Policií ČR, územním odborem [obec] dne 16.09.2012 pod evid.č. [anonymizováno] [číslo] [rok], přestupkovým spisem Policie ČR, Krajské ředitelství Středočeského kraje, územní odbor [obec], [ulice] inspektorát – [anonymizováno], [číslo jednací] [rok] [číslo], ev.č. [anonymizováno] [číslo] [rok], přestupkovým spisem [stát. instituce], odboru výstavby a životního prostředí sp.zn. [číslo] [spisová značka], a především znaleckým posudkem [číslo] [rok] [titul] [jméno] [příjmení], znalce z oboru strojírenství, posuzování technického stavu motorových vozidel a autoopravárenství a doprava a posuzování příčin dopravních nehod a jeho doplňku č. 1, včetně výpovědi znalce před prvoinstančním soudem, jehož závěry bez výhrad přejaly do svých procesních rozhodnutí prvoinstanční, odvolací a dovolací soud, a sice, že její automobil se v době, kdy do jeho pravé zadní části narazil motocykl, pohyboval přibližně středem pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře. Žalovaná musela při jízdě nejprve snížit rychlost ze 70/km/hod. na 50 km/hod. a z této rychlosti dále zpomalovat až do zastavení, případně na rychlost asi 5 km/hod. Způsob a průběh pohybu vozidla žalované před místem odbočení nebyl nenadálý ani neočekávaný, intenzivní brzdění z její strany nebylo zjištěno. Žalobce měl velmi dobrý přehled o provozu před sebou a mohl s časovým předstihem registrovat, že se před ním pohybuje vozidlo snižující svou rychlost. Informaci v tomto směru obdržel jednak z aktivace brzdových světel na vozidle žalované, dále pak ze samotného průběhu její jízdy. Měl možnost reagovat na nastalou situaci snížením své rychlosti, popř. vyhnutím se. Trvala na tom, že způsobení dopravní nehody je nutno přičítat výhradně žalobci, že si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, jež by mu umožnila vyhnout se srážce v případě náhlého snížení rychlosti či zastavení vozidla žalované. Zdůraznila, že se na střetu nijak aktivně nepodílela a na její straně nelze shledat porušení žádné právní povinnosti, a to ani tím, že se chystala odbočovat na čerpací stanici přes tzv. podélnou čáru souvislou, která od sebe oddělovala oba jízdní pruhy, neboť byla oprávněna tak učinit, když odbočovala na tzv. místo ležící mimo pozemní komunikaci – čerpací stanici. Uvedla, že si nepočínala nenadále či neočekávaně, naopak bylo zjištěno, že žalobce měl dostatečný časový prostor reagovat na její chování bez ohledu na to, zda byla či nebyla v daném místě oprávněna odbočovat. Uvedla, že dala včas najevo svůj úmysl k odbočení zapnutím směrových světel a rychlost svého vozidla postupně snižovala. Nestačil-li žalobce v reakci na pohyb jejího vozidla dokončit úhybný manévr, stalo se tak výhradně v důsledku tohoto, že si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost. Připomněla závěry citovaného znaleckého posudku, že žalobce měl velmi dobrý přehled o provozu před sebou a mohl tedy registrovat s určitým časovým předstihem, že před ním se pohybuje vozidlo, které snižuje buď najednou, nebo opakovaně svojí rychlost. Jelikož v blízkosti místa nehody se žádné další vozidlo nepohybovalo, měl žalobce možnost na tuto situaci reagovat nejprve snížením rychlosti, popřípadě vyhýbáním se (strana 41 bod 2. znaleckého posudku). Jestliže tedy žalobce měl při objíždění vozidla zprava k dispozici 2 až 2,2 m, potom tento průjezdný profil lze považovat z hlediska rychlosti motocyklu žalobce za dostatečný a bezpečný (strana 7 doplňku č. 1 znaleckého posudku). Namítala, že nárok žalobce je zcela neopodstatněný. Navrhla, aby odvolací soud napadený mezitímní rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.

5. Vedlejší účastník v odvolání uvedl, že ze žaloby je zřejmé, že celá žalovaná částka 322 800 Kč byla původně u soudu uplatněna z titulu náhrady za bolest, kterou žalobce s odkazem na § 7 odst. 3 vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, požadoval navýšit na dvojnásobek částky 161 400 Kč stanovené znaleckým posudkem [titul] [příjmení]. Při jednání dne 15. 7. 2021 soud prvního stupně v rámci sdělení předběžného názoru naznačil žalobci, že tvrzení, o něž v žalobě opírá požadavek navýšení náhrady za bolest o dalších 161 400 Kč, toto neodůvodňují. Podáním ze dne 9. 8. 2021 proto žalobce změnil žalobu tak, že oněch dalších 161 400 Kč nově nepožaduje na základě § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nýbrž přišel s novým právním titulem. Jeho specifikace je však na hranici určitosti, když se žalobce nově poloviny žalované částky domáhá jednak podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení s § 3079 odst. 2 o.z., tak podle poslední věty § 2958 o.z. ve spojení s § 3079 odst. 2 o.z. Zdůraznil, že podání žalobce z 9. 8. 2021 považuje za zoufalý pokus jeho zástupce vytvořit jakousi novou právní konstrukci neznámou právnímu řádu ani soudní praxi, o kterou by bylo možné opřít zcela zjevně nedůvodně podanou žalobu v rozsahu převyšujícím ohodnocení bolesti žalobce ve znaleckém posudku [titul] [příjmení]. Poukazoval na to, že soud prvního stupně v rozsudku nijak nereflektoval popsaný procesní vývoj, kdy na počátku řízení byl jeho předmětem pouze nárok na náhradu za bolest, ale v době vydání rozsudku byl jeho předmětem také druhý nárok – na náhradu jakýchsi blíže nespecifikovaných„ duševních útrap“ jež nejsou ani bolestí, ani ztrátou společenského uplatnění. V odůvodnění rozsudku zcela chybí právní kvalifikace titulů jednotlivých nároků žalobce, soud prvního stupně neuvedl, na základě jakých ustanovení právního řádu považuje žalobcovy nároky za oprávněné (byť jen z 10 %). V případě náhrady za bolest i přes absenci odkazu na konkrétní ustanovení dovozoval, že titulem je § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen„ obč.zák.“). Dodal, že nezpochybňuje, že žalobci v důsledku nehody vznikla bolest. Pokud však jde o druhou polovinu žalované částky, při nejlepší vůli vedlejšímu účastníku není zřejmé, na základě jakého ustanovení právního řádu dospěl okresní soud k závěru, že nárok žalobce je po právu. Dovozoval, že v tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný. Přisvědčil okresnímu soudu v názoru, že promlčení je třeba u jednotlivých nároků v rámci náhrady újmy na zdraví zkoumat separátně. Vyslovil přesvědčení, že pokud se poškozený domáhá náhrady za bolest vytrpěnou při jednotlivých lékařských úkonech na sebe bezprostředně nenavazujících, subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet postupně tak, jak bolest vzniká. Odkázal na posudek [titul] [příjmení], z něhož dovozoval, že žalobce byl v rámci léčby úrazu vzniklého při nehodě operován celkem třikrát: 11. 9. 2012 (hospitalizace do 27. 9. 2012), 7. 11. 2012 (hospitalizace do 11. 11. 2012) a 16. 12. 2014 (hospitalizace do 17. 12. 2014). Bolest vytrpěná při konkrétní události, ať už jí je samotný úraz či následná operace, je z povahy věci ohodnotitelná v podstatě bezprostředně po dané události, resp. případně po skončení hospitalizace související s operací apod. Dovozoval, že v daném případě se nárok na náhradu za bolest vzniklou při nehodě a při první operaci začal promlčovat po ukončení první hospitalizace (28. 9. 2012) a nárok na bolestné za druhou operaci po ukončení druhé hospitalizace (12. 11. 2012). Okolnost, že kov byl z levé nohy žalobce vyňat až při třetí operaci po více než dvou letech, má, dle názoru vedlejšího účastníka, vliv pouze na počátek běhu promlčecí lhůty nároku na bolest za třetí operaci, nemění však nic na tom, kdy byla objektivně hodnotitelná bolest vytrpěná při nehodě a při prvních dvou operacích. V tomto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Připomněl, že žaloba byla podána 15. 9. 2015, ve světle shora uvedeného k tomuto datu již uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve vztahu k bolesti za nehodu a první dvě operace, nepromlčena zůstala pouze náhrada za bolest při operaci z 16. 12. 2014. Až do doručení podání datovaného 9. 8. 2021 soudu prvního stupně se žalobce domáhal celé částky 322 800 Kč z titulu náhrady za bolest. Uvedeným podáním žalobce fakticky změnil žalobu tak, že na náhradě za bolest požaduje 161.400 Kč a dalších 161.400 Kč požaduje z titulu náhrady blíže nespecifikovaných„ duševních útrap.“ Zdůraznil, že i když je žaloba v tomto směru dosti neurčitá, z obsahu spisu je zřejmé, že veškeré žalobcovy strasti v souvislosti s nehodou spadají na časové ose do období let 2012 – 2014. Právo na náhradu„ duševních útrap“ však žalobce uplatnil u soudu až v srpnu 2021. I když vzhledem k nedostatečné specifikaci tohoto nároku zatím nelze počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovit zcela přesně, lze již nyní uzavřít, že tento nárok je dávno promlčen. Nadále setrval na přesvědčení, že není na místě přiznat žalobci ani 10% náhradu újmy, jak učinil soud prvního stupně. Namítal, že, dle jeho názoru, žalovaná žádnou povinnost účastníka silničního provozu neporušila, když byla oprávněna odbočit k čerpací stanici přes souvislou podélnou čáru. Dodal, že soud prvního stupně vcelku pochopitelně vyšel z názoru vysloveného Nejvyšším soudem v tzv. obiter dictu rozsudku č. j. [číslo jednací], jímž tuto věc vrátil soudu prvního stupně, že čerpací stanice je„ něco jako odpočívka“ ve smyslu § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen„ ZPK“). S tímto názorem se vedlejší účastník nemůže ztotožnit. Uvedl, že Nejvyšší soud použil jakousi analogii založenou na obdobné funkci čerpací stanice a tzv. odpočívky. Na rozdíl od odpočívky však je v § 14 odst. 2 písm. d) ZPK o čerpací stanici výslovně uvedeno, že není součástí pozemní komunikace. Tentýž veřejnoprávní předpis tedy stanoví, že odpočívka je součástí pozemní komunikace a čerpací stanice nikoliv. Pro použití analogie tedy není žádný důvod ani prostor. Jestliže pak Nejvyšší soud uvedl, že„ pro posouzení, zda žalovaná byla oprávněna odbočit přes podélnou souvislou čáru, je rozhodující, kde se z hlediska vedení a napojení komunikací čerpací stanice nacházela, tj. zda odbočení k ní z hlavní silnice znamenalo odbočit na odpočívku,“ nezbývá než kontrovat, že odbočení na čerpací stanici nemůže z podstaty věci znamenat odbočení na odpočívku, protože odpočívka je odpočívkou ve smyslu ZPK a čerpací stanice je čerpací stanicí ve smyslu ZPK. Bez ohledu na to, zda žalovaná byla oprávněna v daném místě odbočit vlevo k čerpací stanici či nikoliv, nenese, dle názoru vedlejšího účastníka, na nehodě žádnou vinu. Přisvědčil názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [číslo jednací], že pro spravedlivé posouzení tohoto případu je třeba ve vztahu ke každému z obou účastníků komplexně analyzovat, zda svým chováním vytvořil, resp. spoluvytvořil, nebezpečnou situaci v provozu, jež vedla ke vzniku nehody. Jak uvedl Nejvyšší soud, i jízda formálně v souladu s pravidly silničního provozu může být nebezpečná. Stejně tak ale i formální porušení konkrétního pravidla silničního provozu nemusí být v konkrétním případě nijak nebezpečné a nemusí mít žádnou souvislost se vznikem dopravní nehody. Typicky tomu tak bude v případě, kdy jiný účastník silničního provozu poruší jeho pravidla tak zásadním a nebezpečným způsobem, že za vznik dopravní nehody ponese veškerou vinu. Vyslovil názor, že právě o takový případ se jedná v tomto řízení. Uvedl, že nehoda se stala na 4,8 km silnice č. I/11, v místě odbočky k čerpací stanici. Oba účastníci jeli ve směru od [obec] na [územní celek]. Tento úsek silnice je v horizontální ose dokonale rovný, přibližně 1 km před místem střetu se silnice mírně svažuje směrem dolů. Žalobce jedoucí za vozidlem žalované tak měl naprosto dokonalý výhled na situaci v provozu, což ve svém posudku potvrdil znalec [příjmení]. Necelých 200 m před místem střetu je odbočka doprava na [územní celek], hned za ní je autobusová zastávka. V místě odbočky vlevo k čerpací stanici není žádná odbočka doprava ani žádný jiný důvod pro změnu rychlosti jízdy. Z obsahu spisu vyplynulo, že před odbočkou na [obec] žalovaná plynule zpomalila z rychlosti přibližně 70 km/h na 50 km/h, křižovatku projela touto rychlostí a po minutí zastávky autobusu dále zpomalovala za účelem odbočení vlevo k čerpací stanici. Dle znaleckého posudku [titul] [příjmení] vozidlo žalované v okamžiku střetu„ již stálo, nebo jeho rychlost byla minimální – asi 5 km/h,“ a nacházelo se„ v pravém jízdním pruhu, a to v jeho střední části, případně bylo situované levým bokem blíže středové čáry“. V řízení nebylo nijak prokázáno, že by žalovaná brzdila neobvykle intenzivně či pro žalobce překvapivě. Žalobce měl celý proces brždění vozidla žalované přímo na očích. Viděl, jak žalovaná minula odbočku na [obec] i autobusovou zastávku, z jeho pozice na silnici je čerpací stanice vidět. Ani před vozidlem žalované se nenacházela žádná překážka či jiné vozidlo, které by odůvodňovalo brždění žalované. Z tehdejší pozice žalobce tedy neexistovalo žádné jiné logické vysvětlení brzdného manévru žalované, než že hodlá odbočit vlevo k čerpací stanici. Přesto žalobce naprosto nepochopitelně namísto zpomalení naopak akceleroval s úmyslem objet vozidlo žalované zleva (mimochodem přes souvislou podélnou čáru). Když si konečně uvědomil, že žalovaná odbočuje doleva, pokusil se její vozidlo objet zprava, ale bylo již pozdě. Dovozoval, že bez ohledu na to, zda žalovaná směla v daném místě ve světle dotčených právních předpisů odbočit doleva k čerpací stanici či nikoliv, svůj odbočovací manévr uskutečnila naprosto bezpečně a transparentně a žalobce jím nijak neohrozila – maximálně ho omezila v tom smyslu, že byl povinen přizpůsobit svou jízdu jejímu manévru a buď její vozidlo objet zprava, nebo v případě pochybností o jejím úmyslu zastavit za jejím vozidlem. Příčinou nehody tak zůstává pouze naprosto nepochopitelná a nebezpečná reakce žalobce na pohyb vozidla žalované. Uvedl, že přestože namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku by byla důvodem pro jeho zrušení, vzhledem k namítanému 100% zavinění nehody ze strany žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá.

6. K odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované žalobce uvedl, že se nemůže ztotožnit s tvrzením žalované, že by jak z listinných dokumentů vzniklých v rámci přestupkového řízení, tak i dalších důkazů, zejména znaleckého posudku vypracovaného pro účely řízení před soudem prvého stupně jednoznačně vyplývalo, že to byl žalobce, kdo zavinil dopravní nehodu. Namítal, že okresní soud již jednou při hodnocení důkazů pochybil, když tento závěr vyplývá z hodnocení jeho postupu Nejvyšším soudem. Argumentace listinami, které měly být obsahem správního spisu o nehodě, je nejen irelevantní, ale zjevně účelová, když žalovaná opomíjí, že úřední osoby, které se v šetření nehody angažovaly, opakovaně pochybily, když neidentifikovaly závažné přestupky (které jednoznačně vyplývají z důkazní situace, a které již konstatoval Nejvyšší soud) spáchané žalovanou. Podstatné přitom je, že pokud by se žalovaná těchto přestupků nedopustila, k nehodě by nemohlo dojít. Argumentace znaleckým posudkem, kdy znalec poukazuje na skutečnost, že není schopen přesně zaměřit koncovou pozici vozidel po nehodě, protože žalovaná v rozporu s jí zákonem uloženou povinností odjela z místa nehody s vážným zraněním, hraničí s dobrými mravy, když žalovaná hledá výhodu ve svém protiprávním jednání. Zdůraznil, že sám znalecký posudek naopak obsahuje řadu skutečností významných pro verifikaci tvrzení žalobce, že ze strany žalované došlo k mnohonásobnému porušení povinností uložených žalované nejen zákonem o provozu na pozemních komunikacích, ale i vyhláškou tento zákon provádějící. Jde, mimo jiné, o postavení vozidla žalované v době střetu, rychlost jízdy žalované a v neposlední řadě i přemístění vozidla žalované po střetu. V podrobnostech se odkázal na předešlá vyjádření a především odvolání ze dne 15.12.2021. K tomu je nutné připočíst i další porušení zákonných povinností žalované, kdy důsledkem nehody byla jedině a výlučně příčina, že žalovaná chtěla odbočit (a nakonec i odbočila) k benzínové čerpací stanici v místě, kde k tomu nebyla vůbec oprávněna. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu vedlejším účastníkem zdůraznil, že na rozdíl od vedlejšího účastníka se soud prvého stupně orientoval v jím uplatněných nárocích zcela bez problémů a tyto jsou pro soud čitelné. Skutečnost, že vedlejší účastník nerozeznává v jednotlivých nárocích, resp. účelově zaměňuje bolestné a ztížení společenského uplatnění nemůže jít k jeho tíži. Jako vyslovené momentální nepochopení podstaty věci ze strany vedlejšího účastníka považuje úvahy vedlejšího účastníka o tom, že soud prvého stupně údajně v odůvodnění svého rozsudku nerozeznává mezi jednotlivými nároky a tyto nekvantifikuje, popř. se nevyjadřuje, zdali je nárok žalobce opodstatněný jen co do částky 161 400 Kč, nebo i do 100% navýšení. Stranou žalobce ponechal, že původní právní úprava před přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, byla postavena na jiných principech odškodňování bolestného a ztížení společenského uplatnění, než je tomu právě počínaje dnem 1.1.2014. A dále, že i„ nový“ občanský zákoník umožňuje podle svých ustanovení odškodňovat i újmy vzniklé ještě za účinnosti původní právní úpravy a zejména vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dodal, že tyto všechny úvahy jsou pro současné posouzení odvolacím soudem zcela bezpředmětné a předčasné, neboť v současné době je nutné toliko posoudit, v jakém procentuálním rozsahu měla žalovaná spoluzavinění na způsobené nehodě. A to v rozmezí 0 – 100 %. Pouze a jedině o tom vydal soud prvého stupně svůj mezitímní rozsudek. Jestli se následně bude počítat 10 % (nebo jinak vyjádřitelný rozsah spoluzavinění v procentech) z částky 161 400 Kč nebo vyšší či nižší, to bude až na dalším rozhodování nalézacího soudu. Vytýkat tedy v současné procesní situaci soudu prvého stupně, že se nezabýval jednotlivými nároky stran jejich opodstatněnosti, je v tuto chvíli nelogické, když v současné době je prozatím řešeno výlučné zavinění, popř. spoluzavinění žalované na způsobené dopravní nehodě. Zdůraznil, že k námitkám vedlejšího účastníka o promlčení se již soud prvého stupně dvakráte vyjádřil, když jejich vypořádávání soud prvého stupně evidentně toliko bezdůvodně zaměstnává a zbytečně prodlužuje spor. Připomněl, že námitku promlčení uplatnil vedlejší účastník (resp. původně i žalovaná) již na samém počátku soudního řízení v roce 2015, resp. 2016. Soud prvého stupně se v původním rozsudku s touto námitkou plně vypořádal. Následně celý spis prošel jak odvolacím soudem, tak přezkumem u Nejvyššího soudu, jehož rozhodovací praxe je v souladu s právním názorem soudu prvého stupně stran promlčení. Pokud se vedlejší účastník domnívá, že již dávno a opakovaně vznesená námitka promlčení, by při kasačním přezkumu Nejvyšším soudem unikla jeho pozornosti a nebyla v rámci dodržení zásady hospodárnosti řízení, kdy by dovolací soud v tomto směru zcela jistě instruoval nižší soudy, aby se s námitkou řádně a znovu vypořádaly, vůbec reflektována, jsou takové úvahy naprosto liché.

7. Odvolací soud z podnětu odvolání účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalované přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a po doplnění dokazování o dále uvedené důkazy dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, kdežto odvolání žalované a vedlejšího účastníka jsou nedůvodná.

8. S ohledem na námitku vedlejšího účastníka, že nárok žalobce je z větší části promlčen, bylo třeba se prvořadě zabývat námitkou promlčení. Okresní soud k uvedené námitce zaujal právní názor (viz body 22 a 23 napadeného rozsudku). Ve svém hodnocení však vycházel pouze z lékařského posudku vyhotoveného [titul] [jméno] [příjmení], [titul] dne 24.8.2015, předloženého žalobcem, zejména z konstatování v tomto posudku, že stav posuzované osoby je v současné době ustálený a lze stanovit odškodnění. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky vedlejšího účastníka měl v úmyslu doplnit dokazování o výpověď [titul] [jméno] [příjmení], [titul] k otázce, k jakému okamžiku se z hlediska bolesti související s dopravní nehodou, k níž došlo 16.9.2012, ustálil zdravotní stav žalobce. S ohledem na vyjádření [titul] [jméno] [příjmení], [titul], že pro žalobce nevypracovala znalecký posudek, ale pouze lékařský posudek a že jako případná svědkyně by nemohla odpovídat na otázky vyžadující odbornou erudici, odvolací soud ustanovil [titul] [jméno] [příjmení], [titul] v této věci znalkyní k podání znaleckého posudku (usnesení ze dne 4.4.2022 čj. 21 Co 4/2022-383), znalkyni uložil zodpovězení shora vymezené otázky (ustálení zdravotního stavu žalobce z hlediska bolesti vyvolané projednávanou dopravní nehodou). Jelikož ze žalobcem předloženého lékařského posudku vyplynulo, že lékařka pracovala při stanovení bolestného s lékařskou zprávou, která se netýkala žalobce (lékařská zpráva z 11.9.2012), uložil současně znalkyni, aby stanovila výši bolestného vzniklého žalobci v důsledku dopravní nehody, k níž došlo 16.9.2012 Odvolací soud tak učinil ryze z ekonomických a časových důvodů, byť si je vědom, že v rámci tohoto odvolacího řízení se nemůže zabývat výší nároku žalobce, neboť okresním soudem bylo rozhodnuto pouze o základu nároku žalobce.

9. Žalobce se domáhá nároku na bolestné dle § 444 odst. 1 obč. zák. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. U práva na náhradu škody na zdraví je stanovena dvouletá subjektivní promlčecí doba, jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. U nároku na náhradu za bolest běh promlčecí doby počíná okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti; okamžik, kdy bylo následně bodové ohodnocení lékařem skutečně provedeno, nemá na již započatý běh subjektivní promlčecí doby vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C [číslo], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, rozsudek ze dne 31.5.2022 sp.zn. 25 Cdo 2558/2020). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Skutkové zjištění, kdy se z hlediska bolestí zdravotní stav poškozeného ustálil, závisí na vyjádření lékaře, nikoliv na volné úvaze soudu, jedná se o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí ve smyslu § 127 o. s. ř.

10. Vedlejší účastník ve své argumentaci k námitce promlčení vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2010 sp.zn. 25 Cdo 2414/2008. Uvedené rozhodnutí je založeno na stejné zásadě ohledně promlčení nároku na bolestné s tím, ovšem, že je skutkově odlišné od projednávaného případu. V případě posuzovaném v rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 2414/2008 poškozené osobě vznikly bolesti v souvislosti se dvěma zdravotními poškozeními (celková sepse organismu v důsledku ledvinové nedostatečnosti a poškození sluchu). V takovém případě pak bylo namístě k učinění závěru o počátku běhu promlčecí doby zjištění nikoli o ustálení celkového zdravotního stavu, ale ustálení zdravotního stavu z hlediska bolesti utrpěné při léčbě sepse.

11. Ze znaleckého posudku vyhotoveného znalkyní [titul] [jméno] [příjmení], [titul] dne 14.8.2022 pod č. ZP [číslo] a z výpovědi znalkyně jednoznačně vyplynulo, že z hlediska bolesti vzniklé žalobci v důsledku dopravní nehody, k níž došlo dne [datum], došlo k relativnímu ustálení zdravotního stavu žalobce dva až tři týdny po poslední doložené lékařské prohlídce, tj. v období [datum] – [datum]. Znalkyně dodala, že bližší určení doby dohojení defektů v kostech po vyjmutí kovového materiálu z levé dolní končetiny je pro nedostupnost zdravotnické dokumentace nemožné. Všechny zákroky, jež byly znalkyni doloženy (resp. jež zjistila ze zdravotní dokumentace žalobce), a které jsou vyjmenovány ve znaleckém posudku na straně 27 v odstavci 6, 6.1 (po dopravní nehodě dne 16.9.2012 byla u žalobce zjištěna dvouetážová zlomenina lýtkové kosti vlevo s posunem a zkrácením, otevřená víceúlomková zlomenina dolní třetiny holenní kosti vlevo s meziúlomkem a posunem, tříštivá zlomenina čéšky levého kolene a tržně-zhmožděná rána lýtka s výhřezem lýtkových svalů o velikosti cca 15x15 cm; tentýž den provedena operace – naložení zevní fixace na zlomeniny bérce, provedena osteosyntéza čéšky levého kolene cerkláží, zevní fixace konvertována dne 7.11.2012 na nitrodřeňový hřeb, upravena cerkláž levého kolene, chirurgicky odstraněna zánětlivá píštěl jizvy na koleni; dynamizace hřebu holenní kosti provedena v místním znecitlivění ambulantně dne 18.3.2013; definitivní odstranění kovového materiálu z kostí poškozeného provedeno 16.12.2014; poslední doložená lékařská zpráva je ambulantní ortopedická zpráva ze dne 29.12.2014, v níž operující lékař povolil postupné zatěžování kostí levé dolní končetiny, včetně provozování kontaktních sportů během 2 až 3 týdnů), byly dle znalkyně v příčinné souvislosti s poškozením vzniklým danou dopravní nehodou. Odstupy, jež jsou mezi jednotlivými zákroky, jsou dány tím, že léčení probíhalo ve vlnách, protože defekt se postupně hojil. Uvedené jednotlivé zákroky se od sebe nedají oddělit. K lékařské zprávě z vyšetření žalobce uskutečněného dne 17.6.2013 znalkyně uvedla, že ze zprávy lékaře je zřejmé, že probíhalo hojení, pacient sice v době vyšetření uvedl, že potíže nemá, ale objektivně kost dohojena nebyla. S ohledem na uvedená zjištění ze znaleckého posudku a z výpovědi znalkyně tedy odvolací soud učinil závěr, že zdravotní stav žalobce související s dopravní nehodou ze dne [datum], se ustálil v době mezi [datum] – [datum]. Pokud tedy žalobce podal žalobu u okresního soudu dne 15.9.2015, uplatnil nárok v běžící promlčecí době a jeho nárok promlčen není.

12. Okresní soud poté, co jeho první rozhodnutí v této věci bylo zrušeno Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 30.3.2021 čj. [číslo jednací], se zabýval tím, jaké bylo postavení obou účastníků dopravní nehody, tedy zda dotyční byli jen řidiči anebo rovněž provozovateli střetnuvších se dopravních prostředků. Na základě provedeného dokazování učinil správný skutkový závěr, že jak žalobce tak žalovaná byli v den dopravní nehody ([datum]) řidiči střetnuvších se dopravních prostředků a zároveň jejich vlastníky – provozovateli. Správně proto odpovědnost za způsobení škody posuzoval podle § 431 zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013. Proto dále zjišťoval, jakou měrou se každý z nich podílel na způsobení vzniklé škody. Okresní soud v novém rozhodnutí pro závěry o průběhu nehodového děje vycházel z důkazů, jež provedl již v průběhu řízení před vydáním prvního rozsudku v této věci, tj. z potvrzení o účasti na dopravní nehodě, vystaveného Policií ČR, územním odborem [obec], dne 16.9.2012 pod ev.č. [anonymizováno] [číslo] [rok], z přestupkového spisu Police ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru [obec], Dopravního inspektorátu – SDN, čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], z úředního záznamu Policie ČR ze dne [datum] o vysvětlení osob spolujedoucích ve vozidle se žalovanou, z úředního záznamu Policie ČR ze dne 3.10.2012 o vysvětlení žalobce, z úředního záznamu ze dne 26.9.2012 o podání vysvětlení žalovanou, z přestupkového spisu [stát. instituce], odboru dopravy a životního prostředí sp.zn. [číslo] [spisová značka], ze znaleckého posudku vyhotoveného znalcem [titul] [jméno] [příjmení], z oboru strojírenství, posuzování technického stavu motorových vozidel, autoopravárenství, doprava a posuzování příčin dopravních nehod dne 20.8.2016 pod [číslo] [rok], včetně doplňku č. 1 ze dne 20.1.2019 tohoto znaleckého posudku, a z výpovědi znalce. Uvedené důkazy odvolací soud ve shodě s okresním soudem považuje za zcela dostačující pro objasnění skutkového děje. Stejně jako okresní soud nepovažuje za potřebné a významné provádět důkazy výpověďmi účastníků a výpovědí svědka [příjmení]. S ohledem na odstup času (nehoda se stala před 10 lety) by účastníci a svědci mohli stěží vypovídat podrobněji a autentičtěji než v době těsně následující po nehodě, kdy podávali vysvětlení Policii ČR. Ve shodě s okresním soudem také neshledal důvody pro provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Odvolací soud zdůrazňuje, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 zák.č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o.s.ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011 sp.zn. 22 Cdo 1561/2010). Soud v daném případě měl možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vycházel, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svým závěrům. Odvolací soud stejně jako soud okresní nemá pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Ostatně žalobce nepředložil žádný důkaz, který by tyto závěry zpochybňoval, a vyvolal tak potřebu provedení revizního znaleckého posudku.

13. Skutkové závěry učiněné z těchto důkazů okresní soud shrnul v bodu 18 napadeného rozsudku, podrobněji je rozebral pod body 25 a 26 původně vydaného rozsudku. Odvolací soud se se skutkovými závěry okresního soudu ztotožňuje. Pouze dodává, že okresní soud se nevyjádřil zcela přesně k tomu, nakolik má prokázáno, že žalovaná dávala znamení o změně směru jízdy při zahájení odbočování k čerpací stanici. Tato nejasnost se objevuje totožně i v prvním rozhodnutí okresního soudu. Odvolací soud k uvedené nejasnosti již ve svém prvním rozhodnutí v této věci upřesnil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná dala včas najevo úmysl odbočit vlevo zapnutím směrových světel, což potvrdila její spolujezdkyně [jméno] [příjmení]. Úmysl odbočit vlevo dala včas najevo i postupným snižováním rychlosti, což potvrdil svědek [jméno] [příjmení]. Je třeba přisvědčit odvolací námitce žalobce, že se v žádném případě nemohl ke skutečnosti dání znamení o směru jízdy vyjádřit znalec. K tomu, v jaké části jízdního pruhu žalované se v době odbočování její vozidlo nacházelo, lze vycházet pouze ze znaleckého posudku znalce [titul] [jméno] [příjmení]. Znalec na základě svých šetření a provedené analýzy učinil závěr, že vozidlo [značka] se v době, kdy do jeho zadní části narazil motocykl, pohybovalo přibližně středem svého pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře. Pravá zadní část vozidla [značka] se v době střetu nacházela ve vzdálenosti cca 1 až 1,6 m od čáry oddělující krajnici od pravého jízdního pruhu (s tím, že jako pravděpodobná se jeví poloha zadní části vozidla v době střetu kolem 1,5 m od čáry oddělující krajnici od pravého jízdního pruhu), přičemž šíře pravého jízdního pruhu byla 3,8 m. V doplňku znaleckého posudku ze dne 20.1.2019 se znalec vyjádřil k možnosti objetí vozidla [značka] žalobcem zprava tak, že žalobce měl pro možnost objetí k dispozici 2 m až 2,2 m, když šíře zbytku vozovky (1,4 až 1,6 m) spolu se zpevněnou částí krajnice (šíře zpevněné krajnice v místě střetu byla 1,7 m) činila 3,1 až 3,3 m, když kalkuloval se šíří motocyklu 0,9 m a s určitým přesahem těla motocyklisty (0,2 m). Na základě těchto propočtů znalec vyhodnotil, že tento průjezdný profil lze považovat z hlediska rychlosti motocyklisty za dostatečný a bezpečný (počítal s počáteční rychlostí motocyklisty 80km/h a se střetovou rychlostí 50km/h).

14. Okresní soud dále v souladu s pokynem dovolacího soudu znovu posoudil, zda žalovaná ve smyslu § 18 písm. a/ vyhl.č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, byla oprávněna odbočit vlevo přes podélnou čáru souvislou. Za tím účelem musel okresní soud zvážit, zda místo, na které žalovaná odbočovala, bylo místem ležícím mimo pozemní komunikaci. Žalovaná podle svého vyjádření odbočovala k čerpací stanici. Dle doložené fotodokumentace se však jedná o odpočívku, jak správně uzavřel okresní soud. Z doložené fotodokumentace je zřejmé, že místo, k němuž žalovaná odbočovala, je určeno k bezúplatnému stání motorového vozidla, k odpočinku uživatelů, k jejich občerstvení a doplnění pohonných hmot. Naplňuje tedy znaky odpočívky vymezené v ust. § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., přičemž odpočívka dle § 12 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona je součástí dálnice, silnice a místní komunikace. S ohledem na uvedenou charakteristiku místa, na něž žalovaná odbočovala, nebyla oprávněna v uvedeném místě přejet podélnou čáru souvislou (§ 18 písm. a/ vyhl.č. 30/2001 Sb.).

15. Odvolací soud, jak již uvedeno shora, vychází ze skutkových zjištění a skutkových závěrů okresního soudu, neztotožňuje se však se závěry okresního soudu ohledně toho, jakou měrou se každý z účastníků podílel na způsobení vzniklé škody. Pochybení žalované, jež předcházelo dopravní nehodě, které je popsáno shora, považuje odvolací soud za zásadní a za prvotní příčinu vzniku škody. Pokud by totiž žalovaná dodržela dopravní předpisy a neodbočovala na odpočívku v místě, kde tak učinit nesměla, k popisované dopravní nehodě by vůbec nedošlo. Na druhou stranu odvolací soud uzavírá, že rovněž žalobce se na způsobení škody podílel významnou měrou. Z dokazování provedeného v řízení před okresním soudem jednoznačně vyplynulo, že k nehodě došlo na přehledném úseku silnice a v den, kdy k nehodě došlo, byla dobrá viditelnost. Žalovaná dala úmysl odbočit vlevo najevo zapnutím směrových světel. Žalobci, pokud věnoval dostatečnou pozornost situaci na silnici, musela být zřejmá skutečnost, že vozidlo jedoucí před ním zpomaluje rychlost i z aktivních brzdových světel na vozidle žalované a z průběhu samotné jízdy vozidla [značka]. Nebylo prokázáno, že by způsob a průběh pohybu vozidla [značka] před místem odbočení byl nenadálý nebo neočekávaný, podle znalce na místě nebyly zjištěny žádné stopy po intenzivním brzdění vozidla [značka]. Žalovaná neporušila ust. § 18 odst. 2 písm. a/ zák.č. 361/2000 Sb., neboť nesnížila rychlost jízdy náhle ani náhle nezastavila, její úmysl snížit rychlost z důvodu odbočení vlevo, byť v místě, kde se tak nemělo stát, byl ostatním účastníkům silničního provozu dán najevo s dostatečným časovým předstihem. Žalobce, podle vysvětlení podaného Policii ČR (telefonicky dne 3.10.2012), uvedl, že při jízdě směrem od [územní celek] na [obec] jel rychlostí cca 90 km/h a u benzínové čerpací stanice ONO mu před motocyklem zprudka zabrzdilo osobní vozidlo. Před správním orgánem řešícím přestupek (27.2.2013) žalobce již uváděl, že v úrovni křižovatky u [územní celek] jel rychlostí asi 70 km/h a možná začal mírně akcelerovat, když zaregistroval brzdová světla vozidla [značka], začal brzdit, v okamžiku, kdy začal reagovat na brždění uvedeného vozidla, byla mezi nimi vzdálenost odhadem 25m až 30m. Dle šetření znalce před místem střetu nebyly zjištěny žádné brzdné, smykové nebo dřecí stopy od vozidla [značka] ani od motocyklu. Ze samotných sdělení žalobce v rámci podaného vysvětlení u Policie ČR a posléze v rámci přestupkového řízení a ze znaleckého posudku tedy jednoznačně vyplývá, že žalobce, ačkoli měl velmi dobrý přehled o provozu před sebou (resp. mohl mít, pokud by věnoval pozornost provozu před sebou), nebyl schopen včas reagovat na situaci před sebou, která, jak již je uvedeno shora, nenastala nenadále a neočekávaně. Tedy žalobce porušil ust. § 19 odst. 1 zák.č. 361/2000 Sb., podle něhož řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním, a ust. § 18 odst. 1 cit. zákona, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Pokud by žalobce splnil povinnosti vyplývající z citovaných ustanovení, mohl střetu zabránit buď tím, že by vozidlo [značka] bezpečně objel zprava, nebo tím, že by za tímto vozidlem bezpečně zastavil.

16. Odvolací soud porušení pravidel silničního provozu na straně každého z účastníků, která byla bezprostřední příčinou nehody, považuje za rovnocenná, proto dospěl k závěru, že každý z účastníků se na způsobení vzniklé škody podílel stejnou měrou, tedy 50 %.

17. V rámci tohoto hodnocení odvolací soud nepovažuje za zásadní, pokud se žalovaná se svým vozidlem v době před střetem s motocyklem (před odbočováním vlevo) nenacházela co nejdále vlevo v části vozovky určené pro její směr jízdy (§ 21 odst. 3 věta druhá zák.č. 361/2000 Sb.). Vzhledem k učiněným zjištěním měl totiž žalobce, pokud by věnoval pozornost provozu na silnici před sebou, dostatečný prostor, jak z hlediska situace na místě, tak z hlediska času, zabránit střetu, buď bezpečným zastavením motocyklu za vozidlem [značka], nebo bezpečným objetím vozidla [značka] zprava. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že v dané situaci byly podmínky i právě pro bezpečné objetí vozidla [značka] zprava.

18. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil tak, že nárok žalobce je co do základu důvodný v rozsahu 50 %. Vzhledem k tomu, že je přezkoumáván mezitímní rozsudek o základu nároku žalobce (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), bude o nákladech řízení před okresním a krajským soudem (a to jak o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, tak o náhradě nákladů placených státem) rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

19. Odvolací soud dále dodává, že za zcela nevýznamné a nepřípadné pro rozhodnutí věci považuje výtky vedlejšího účastníka, že okresní soud v rozsudku nijak nereflektoval procesní vývoj, kdy na počátku řízení byl jeho předmětem pouze nárok na náhradu za bolest, ale v době vydání rozsudku byl jeho předmětem také druhý nárok – na náhradu jakýchsi blíže nespecifikovaných„ duševních útrap“, a to podle podání žalobce ze dne 9. 8. 2021. Z uvedeného podání žalobce vedlejší účastník dovozoval, že žalobce změnil žalobu tak, že vedle nároku na bolestné ve výši 161 400 Kč, nově dalších 161 400 Kč žalobce nepožaduje na základě § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ale podle § 2956 a § 2958 o.z. ve spojení s § 3079 odst. 2 o.z. Odvolací soud konstatuje, že podáním ze dne 9.8.2021 (č.l. 307-308 spisu) žalobce reagoval na názor prezentovaný okresním soudem při jednání konaném dne 15.7.2021 ohledně požadavku na navýšení základní částky bolestného. Žalobce v tomto podání objasnil, z jakých důvodů se od počátku řízení domáhal navýšení bolestného o 100 %, přičemž tento požadavek prioritně odvozoval z ust. § 7 vyhl.č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Zároveň připomněl, že již v žalobě dal v úvahu možnost posouzení uvedeného požadavku dle § 3079 odst. 2 o.z. Žalobce tak dal v úvahu dvojí možnost právní kvalifikace pro jeho požadavek na zvýšení náhrady bolestného o 100 % Odvolací soud tedy nepovažuje uvedené podání žalobce za změnu žaloby. Okresní soud nepochybně uvažoval stejným způsobem, a proto nepovažoval za potřebné se k uvedenému podání v rozsudku vyjadřovat. Z těchto důvodů odvolací soud nehodnotí jako relevantní ani námitku vedlejšího účastníka, že by se měly soudy vyjádřit k otázce promlčení nároku žalobce na navýšení bolestného o 100 %, tj. o částku 161 400 Kč, která dle jeho mínění, byla nově uplatněna jinými skutkovými okolnostmi v podání z 9.8.2021. Rovněž není případná námitka vedlejšího účastníka, že by se soudy měly vyjádřit k oprávněnosti nároku žalobce na navýšení bolestného o 100 % co do jeho základu. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že v mezitímním rozsudku se nelze vyjádřit k otázce zvýšení bolestného dle § 7 odst. 3 vyhl.č. 440/2001 Sb. Je to otázka, která bude řešena v rámci posuzování výše požadovaného plnění a nikoli v rámci základu nároku. Nejvyšší soud opakovaně akcentoval srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005), a to ve shodě se soudem Ústavním (viz například nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10), že jelikož povinnost k plnění zvýšené náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v daném rozsahu bez něj nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování soudním rozhodnutím.

Poučení