21 Co 419/2024 - 222

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobkyně: [veřejnoprávní korporace], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 958 200 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. září 2024, č.j. 19 C 313/2021-190, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 130 879,70 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 30 826,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A]

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 958 200 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2021 do zaplacení (výrok I.) a nahradit ji náklady řízení ve výši 106 924,70 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala zaplacení částky 1 916 400 Kč s příslušenstvím proti žalovanému a společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen společnost „[právnická osoba].“) s tvrzením, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky objektu občanské vybavenosti č.p. [číslo] v k.ú. [adresa] (dále jen „prodejna [název]“), každý v rozsahu jedné poloviny, umístěné na pozemku parc.č. [číslo] v k.ú. [adresa], o výměře 1 597 m (dále jen „Pozemek“), který je ve vlastnictví [samosprávný celek] a svěřen do správy žalobkyně; žalobkyně proto požadovala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných za užívání Pozemku v období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2021 bez právního důvodu.

3. V průběhu řízení společnost [právnická osoba]. uhradila žalobkyni polovinu žalované částky, včetně příslušenství, a proto soud prvního stupně řízení proti této společnosti usnesením ze dne 24. 4. 2023, č.j. 19 C 313/2021-139 zastavil (právní moc 23. 5. 2023).

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Měl za to, že garáže nejsou samostatnou věcí, ale jsou součástí prodejny [název], a že žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání Pozemku umístěním prodejny [název] nenáleží, když garáže jsou prvním nadzemním podlaží stavby žalovaného.

5. Po stránce skutkové vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že prodejna [název] je ve spoluvlastnictví žalovaného a společnosti [právnická osoba]., každého v rozsahu ideální jedné poloviny, která se nachází na Pozemku, který je ve správě žalobkyně, a má výměru 1 597 m. Obvyklé nájemné za užívání Pozemku bylo stanoveno tak, že představovalo 5 % z obvyklé ceny Pozemku (8 000 Kč/m2/rok) a činilo v období od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 319 400 Kč, v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 638 800 Kč, v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 638 800 Kč a v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 319 400 Kč. Pozemku činila Žalovaný byl vyzýván k zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání Pozemku v období od 1. 7. 2018 do 30. 6.2021 předžalobní výzvou ze dne 7. 6. 2021, ve lhůtě do 30. 6. 2021.

6. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2017, č.j. [spisová značka] byla zamítnuta žaloba na určení, že každý ze žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti na stavbě bez č.p./č.e., garáž, postavené na pozemku parc. č. [číslo], v k. ú. [adresa], vedené na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu [místo], Katastrální pracoviště [adresa], pro katastrální území [adresa], obec [adresa], dále byla zamítnuta žaloba na určení, že stavba garáží evidovaných v katastru nemovitostí jako stavba bez č.p./č.e., garáž, postavená na pozemku parc. č. [číslo], jakož i stavba garáží nezapsaných v katastru nemovitostí, postavená na pozemcích parc.č.[číslo], [číslo], vše v k.ú. [adresa], jsou jako jeden celek ohraničené katastrální hranicí pozemku parc. č. [číslo] a s ním sousedícími pozemky parc. č. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]; a katastrální hranicí pozemku parc.č. [číslo] a s ním sousedícími pozemky parc.č.[číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] a [číslo], vše v k. ú. [adresa], a že garáže postavené na pozemcích parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo] jsou součástí budovy č.p. [číslo], která je postavena na pozemcích parc.č.[číslo], [číslo], [číslo], vše v k. ú. [adresa], zapsaná na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu pro [místo], katastrální území [adresa], obec [adresa]. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu ze dne 15. 2. 2018, č.j. [spisová značka]. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že žalovaní se vlastníky garáží na základě příklepu v dražbě konané dne 9. 10. 1992 nestali. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, č.j. [spisová značka]. Rovněž ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS [Anonymizováno]/19.

7. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně proti žalovanému a společnost [právnická osoba] domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání Pozemku v období od 10. 11. 2013 do 9. 11. 2014 ve výši 638 800 Kč a v období od 10. 11. 2014 do 30. 6. 2018 ve výši 2 272 552 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „podzemní garáže nejsou součástí velkoprodejny“. Žalobě vyhověl v rozsahu 56,9 % z žalované částky s úrokem z prodlení, když zohlednil, že Pozemek užívá i sama žalobkyně. Vzájemný návrh žalovaných zamítl. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2023, č.j. [spisová značka], který byl vydán po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, č.j. [spisová značka], byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně vydání bezdůvodného obohacení změněn tak, že žalobkyni bylo přiznáno bezdůvodné obohacení v nezkrácené výši. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že sporné garáže nejsou součástí prodejny [název]. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, č.j. [spisová značka]. O ústavní stížnosti v této věci nebylo dosud rozhodnuto.

8. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru o skutkovém stavu, že žalovaný je spoluvlastníkem prodejny [název] nacházející se na Pozemku, který je ve správě žalobkyně a který tak užívá bez právního důvodu.

9. Po právní stránce věc posoudil podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, § 159a odst. 1 o.s.ř., § 2991 odst. 1, 2 a § 2999 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný jako spoluvlastník prodejny [název] užívá Pozemek bez právního důvodu. Žalovaný nevznesl námitky proti způsobu výpočtu obvyklé ceny nájemného za užívání Pozemku v rozhodném období, která byla stanovena jako 5 % z obvyklé ceny Pozemku (8 000 Kč/m2/rok). Soud prvního stupně vyšel z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byla otázka vlastnictví garáží pravomocně vyřešena tak, že garáže nejsou součástí prodejny [název], že žalovaný není jejich spoluvlastníkem, ale že je pouze spoluvlastníkem prodejny [název], která se nachází na Pozemku ve správě žalobkyně. Z tohoto důvodu dovodil, že žalobkyně se oprávněně domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání tohoto Pozemku žalovaným v období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2021 ve výši 958 200 Kč. Spolu s touto částkou přiznal žalobkyni také právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení s odkazem na ustanovení § 1970 o.z., neboť žalovaný se den následující po doručení předžalobní výzvy, tj. 8. 6. 2021, dostal se zaplacením žalované částky do prodlení. O výši úroku z prodlení rozhodl podle § 2 nařízení vlády č. 351/2023 Sb.

10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek a náklady jejího právního zastoupení advokátem v celkové výši 106 924,70 Kč.

11. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Vytkl soudu prvního stupně, že se nedostatečně zabýval jeho obranou, když vycházel pouze z rozhodnutí soudů, které rozhodovaly o sporných otázkách týkajících se vlastnického práva ke garážím stojícím na Pozemku a jejich právního charakteru (samostatná stavba x součást prodejny [název]) a byly již pravomocně skončeny. Zrekapituloval předmět řízení u soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], včetně závěrů, které k uvedeným stěžejním otázkám zaujala pravomocná soudní rozhodnutí v těchto věcech. Měl za to, že v daném případě nemůže být soud vázán soudními rozhodnutími, na která odkazuje, pokud z nich nevyplývají vyřešené právní otázky pro toto řízení, proč nejsou garáže součástí prodejny [název], když nejsou stavbou podzemní. Podle žalovaného měl tyto právní otázky soud povinnost řešit sám na základě provedeného dokazování. Za nepřípadný považoval jeho odkaz na ustanovení § 13 o.z. a § 159a odst. 1 o.s.ř., neboť nelze vycházet z rozhodnutí, která právní otázku posoudila nesprávně nebo nastolují řešení právních otázek, které je právně nemožné.

12. Nesouhlasil ani s výrokem o náhradě nákladů řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal správně s otázkou úspěchu žalobkyně v řízení, když žalobkyně se domáhala žalobou zaplacení částky 1 916 400 Kč a soud rozhodl o jeho povinnosti uhradit částku 958 200 Kč. Tedy úspěch cca poloviční. Druhou polovinu žalovaný neuhradil, ale byl to druhý spoluvlastník. Nelze tedy zavinění na zastavení řízení ve zbývající části přičítat jemu.

13. Žalovaný závěrem uvedl, že pokud by ho soud shledal jako vlastníka garáží, coby součásti prodejny [název], pak mu náleží bezdůvodné obohacení za to, že žalobkyně garáže užívá a přenechává je k užívání jiným. Proto uplatnil proti žalobkyni po vyhlášení rozsudku nárok na vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 1. 11. 2024, ve kterém požaduje zaplacení částky 5 922 000 Kč jako bezdůvodného obohacení za užívání garáží žalobkyní v období od 1. 11. 2021 do 1. 11. 2024 ve výši doložené znaleckým posudkem. Žalovaný tímto započetl svoji pohledávku na bezdůvodné obohacení proti žalobnímu požadavku v tomto řízení.

14. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

15. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícího jeho vydání, a poté, kdy doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o.s.ř. rozhodnutím odboru výstavby ONV v [adresa], o stavebním povolení na stavbu [název] ze dne 31. 5. 1978, kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 7. 1981, 10. 3. 1983, 17. 7. 1984, 18. 1. 1985 a privatizačním projektem subjektu [právnická osoba] „Velkoprodejna potravin [název]“ podle zákona č. 92/1991 Sb., dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

17. V daném případě bylo stěžejní spornou otázkou, zda žalobkyni náleží bezdůvodné obohacení za užívání Pozemku žalovaným a společnosti [právnická osoba] jako podílovými spoluvlastníky prodejny [název] v rozhodném období, když podle tvrzení žalovaného jsou garáže užívané žalobkyní součástí prodejny [název] a tvoří její první nadzemní podlaží.

18. Soud prvního stupně při řešení této zásadní sporné otázky vycházel ze dvou pravomocně skončených soudních sporů, v nichž v jednom z nich byla otázka vlastnického práva žalovaného a společnosti [právnická osoba] ke garážím postaveným na pozemku parc.č.[číslo], [číslo] a [číslo] v k.ú. [adresa] (dále jen „garáže“) přímo předmětem sporu (řízení u soudu prvního stupně vedené pod sp. zn. [spisová značka]). V druhém soudním sporu vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] byla otázka, zda garáže jsou součástí prodejny [název], resp. zda žalovaní a společnost [právnická osoba]. jsou spoluvlastníky těchto garáží, řešena jen jako otázka předběžná, což sice znamená, že způsob jejího řešení nebyl pro soud prvního stupně v této věci závazný, nicméně vzhledem k tomu, že se jednalo o soudní spor, který byl založen na stejném skutkovém základu, jen s tím rozdílem, že se žalobkyně domáhala proti žalovanému a společnosti [právnická osoba]. zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání Pozemku za jiné rozhodné období, které předcházelo rozhodnému období v této věci, a v něm byla řešena současně totožná předběžná otázka jako v této věci, poukázal soud prvního stupně zcela správně na způsob řešení této právní otázky v daném soudním sporu, s nímž se zcela ztotožnil majíce na zřeteli ustanovení § 13 o.z. (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15).

19. Soudní judikatura dovodila, že pro soud je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o.s.ř.; posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o nichž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).

20. Za situace, kdy bylo soudy pravomocným rozhodnutím ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] uzavřeno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] se vlastníky předmětných garáží příklepem v dražbě konané dne 9. 10. 1992 nestali, resp. byl jejich žalobní požadavek na určení jejich spoluvlastnického podílu o velikosti na předmětných garážích zamítnut, je zřejmé, že i těmito soudy bylo o zásadní sporné otázce rozhodnuto jen předběžným způsobem, a proto bylo namístě v této věci provést k posouzení zásadní sporné otázky dokazování, a nikoliv pouze vycházet ohledně řešení této otázky z jiným soudních sporů, pravomocně skončených.

21. K závěrům plynoucím z rozhodnutí soudů o určovací žalobě však odvolací soud přihlédl majíce na zřeteli předvídatelnost soudního rozhodnutí ohledně shodné právní otázky (§ 13 o.z.).

22. Protože soud prvního stupně ohledně zásadní sporné otázky vycházel nesprávně jen z odůvodnění soudních rozhodnutí všech stupňů majíce za to, že jsou pro něj závazná, doplnil odvolací soud dokazování k této sporné otázce a dospěl k těmto skutkovým zjištěním.

23. Doplněným dokazováním vzal odvolací soud za prokázané, že budova č.p. [číslo] a stavba garáží byly součástí tzv. stavby [název], která představovala I. etapu přestavby západní části [adresa]. Stavba [název] byla povolena rozhodnutím odboru výstavby ONV v [adresa] dne [datum]. Výstavba probíhala postupně a její jednotlivé části byly kolaudovány postupně jako tzv. ucelené části stavby [název]. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 7. 1981 byl kolaudován „bytový dům A“. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 10. 3. 1983 byla kolaudována ucelená část stavby „I. [název] 1 - objekt [číslo] – velkoprodejna – [název] – [adresa]“, vymezená v tomto kolaudačním rozhodnutí tak, že obsahuje: V prvním nadzemním podlaží prodejní prostory lahůdek a samoobsluhy, chladírny, sklady, WC pro personál, výměníkovou stanici a další provozní prostory. Druhé nadzemní podlaží je spojeno s prvním ocelovým dvouramenným schodištěm a obsahuje šatny a umývárny zaměstnanců a učňů, aranžovnu se skladem, údržbářskou dílnu, učebnu učňů, kanceláře, kabinet, strojovnu vzduchotechniky a úklidové komory. Vstup do objektu je z pasáže pod obytným domem 80 A nebo z krytého prostoru zásobování v [adresa] ulici. Konstrukci tvoří montovaný skelet, vodorovnou konstrukci nad prostorem samoobsluhy tvoří ocelová příhradová konstrukce osázená na železobetonových sloupech. Opláštění objektu je provedeno pláštěm [název]. Jako budoucí uživatel velkoprodejny byl uveden státní podnik potraviny [adresa]. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 17. 7. 1984 bylo povoleno užívání „Veřejného prostranství u velkoprodejny“, které tvoří vlastní střechu podzemních garáží u objektu A a trojúhelníkovou plochu s kamennou dlažbou mezi prodejnou a Táboritskou ulicí. Kolaudačním rozhodnutím z 18. 1. 1985 bylo povoleno užívání „spodní stavby domu A“, s popisem: Monolitická část objektu zaujímá 3 podlaží pod obytným objektem „[právnická osoba] východní strany k tomuto monolitu přiléhá montovaný železobetonový skelet velkoprodejny, pod kterou jsou v suterénu tohoto skeletu umístěna krytá stání pro 110 automobilů a 3 stání pro jiný menší druh vozidel. Dále jsou zde umístěna WC. Provozně souvisí s dispozicí v monolitické části a jsou součástí tohoto objektu. V uvedeném kolaudačním rozhodnutí je jako budoucí uživatel uvedeno „[název]“. Předmětem privatizace v roce 1992 byla jen stavba prodejny [název], tj. nadzemní stavební část (samostatná provozní jednotka – velkoprodejna, tvořící součást sítě maloobchodních prodejen podniku [právnická osoba]), včetně movitého zařízení. V privatizačním projektu bylo uvedeno, že Pozemek předmětem prodeje není. Samostatný stavební celek provozní jednotky je vybudován na objektu podzemních garáží. Tyto garáže tvoří nedílnou součást komplexu obytných domů [adresa], [adresa], [adresa], [adresa] nacházejícího se na pozemcích ve vlastnictví obce. V bodu 17 privatizačního projektu byly uvedené údaje o tom, že stát privatizovaný majetek nabyl – nemovitosti: státní výstavba (rok 1983), věci movité: nákup. Přílohou privatizačního projektu byl formulář č. 4, ve kterém je v bodu 5 výslovně uvedeno: Předmětem prodeje je budova samoobsluhy, včetně movitého zařízení. Pozemek předmětem prodeje není. Samostatný stavební celek provozní jednotky je vybudován na objektu podzemních garáží. Tyto garáže tvoří nedílnou součást komplexu obytných domů [adresa], [adresa], [adresa], [adresa] nacházejícího se na pozemcích ve vlastnictví obce.

24. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění o tom, že vlastníkem Pozemku o výměře 1 597 m [samosprávný celek] a žalobkyně jej má ve správě, že Pozemek je zastavěn stavbou č.p. [číslo] (prodejna [název]), jejímiž vlastníky jsou žalovaný a společnost [právnická osoba]., každý v rozsahu jedné poloviny, že obvyklé nájemné za užívání Pozemku v rozhodném období, tj. od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2021, činilo celkem 1 916 400 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného a společnost [právnická osoba] k zaplacení částky 1 916 400 Kč za užívání Pozemku bez právního důvodu v období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2021 předžalobní výzvou dne 7. 6. 2021. Z těchto správných skutkových zjištění odvolací soud při posuzování oprávněnosti žalobního nároku také vycházel.

25. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

26. Ze stavebního povolení a kolaudačních rozhodnutí je zřejmé, že bytový dům A, velkoprodejna, garáže („spodní stavba domu A“), byly v těchto dokumentech označeny jako tzv. ucelené části stavby [název] (tj. komplexní bytové výstavby), a každá ze tří částí tohoto komplexu měla od počátku svůj smysl a význam, resp. plnila svou funkci. Jinými slovy řečeno stavební povolení bylo vydáno na komplex obytných domů, velkoprodejny a garáží. Všechny stavby také byly samostatně kolaudovány, a to včetně „Veřejného prostranství u velkoprodejny“. Z kolaudačních rozhodnutí navíc vyplývá, že garáže souvisí se stavbou obytného domu stavebně i funkčně a že jsou součástí objektu obytného domu, s nimž byly funkčně spojeny (viz kolaudační rozhodnutí z 18. 1. 1985).

27. Z kolaudačního rozhodnutí z 18. 1. 1985, týkajícího se garáží, je sice patrné stavebnětechnické propojení prodejny [název] a garáží železobetonovým skeletem, tento stavebně technický prvek však není rozhodují pro posouzení oprávněnosti obrany žalovaného, že „garáže jsou součástí prodejny [název]“, resp. stavebně-technické propojení není jediným určujícím kritériem toho, co je a není součástí stavby, jak vyplývá ze soudní judikatury (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 177/93, Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, sp. zn. 22 Cdo 4949/2008). Jinými slovy řečeno nemohla tedy obstát argumentace žalovaného o tom, že garáže jsou součásti prodejny [název], která byla založena na stavebnětechnickém propojení, neboť žalovaný zcela přehlíží, že dalším a významnějším kritériem toho, zda garáže jsou součástí prodejny [název] je otázka funkčního propojení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98), které u prodejny [název] a garáží zcela absentuje. Naopak funkční propojení je zcela zřejmé mezi garážemi a bytovým domem A. Stavební a funkční propojení garáží a obytného domu A je tak zcela zřejmé z provedených důkazů (podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 1. 1985 jsou předmětné garáže součástí bytového domu A). Tomu ostatně odpovídá i údaj v uvedeném kolaudačním rozhodnutí, kde jako budoucí uživatel bylo uvedeno „[Anonymizováno]“.

28. Prodejna [název] byla tak od počátku samostatnou věcí v právním slova smyslu, včetně stránky technické, funkční a provozní (provozní propojení mezi garážemi a prodejnou z kolaudačních rozhodnutí neplyne, ba naopak). Tomu ostatně také odpovídá, že byla jako samostatná věc předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. Podle privatizačního projektu byla předmětem privatizace jen „stavba prodejny [název], tj. nadzemní stavební část (samostatná provozní jednotka – velkoprodejna, tvořící součást sítě maloobchodních prodejen podniku [právnická osoba]), včetně movitého zařízení“. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na soudní judikaturu, která dovodila, že při privatizaci provedené podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 13. 8. 1993, nebylo možné převést jiný státní majetek než ten, který byl vymezen v privatizačním projektu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 18/2008). Pro veřejnou dražbou prováděnou při převodech majetku státu podle zákona č. 92/1991 Sb. bylo třeba, aby prodávaný privatizovaný majetek podle § 14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. byl vymezen uvedením nemovitého majetku v seznamu draženého majetku. Nemovitosti, které v tomto seznamu uvedeny nebyly, nebyly předmětem veřejné dražby, i když to předpokládal schválený privatizační projekt (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2852/2007). Jestliže nemovitost nebyla ve schváleném privatizačním projektu či v jeho přílohách uvedena, nestala se součástí majetku určeného k privatizaci ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. a nemohla být tedy podle tohoto zákona převedena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3941/2016).

29. S přihlédnutím ke shora uvedenému lze nade vší pochybnost uzavřít, že garáže nebyly předmětem privatizačního projektu a žalovaný a společnost [právnická osoba] se tak nemohli stát jejími vlastníky příklepem v dražbě konané dne 9. 10. 1992. Ostatně o této skutečnosti svědčí i negativní vymezení předmětu privatizace, kdy z privatizačního projektu a z jeho přílohy jednoznačně vyplývá, že předmětem privatizace nejsou garáže a Pozemek s dovětkem, že „garáže tvoří nedílnou součást komplexu obytných domů [adresa], [adresa], [adresa], [adresa] nacházejícího se na pozemcích ve vlastnictví obce“.

30. Závěr o tom, že garáže nejsou součástí prodejny [název] vyplývá i z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č.j. [spisová značka], proti němuž podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, č.j. [spisová značka], a byť v něm Nejvyšší soud dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného a společnosti [právnická osoba] ke garážím, současně konstatoval, že ve svém důsledku byla podstata závěru odvolacího soudu správná, a dále z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č.j. [spisová značka] (§ 13 o.z.).

31. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalovaný jako spoluvlastník prodejny [název] v rozsahu jedné poloviny užíval Pozemek v rozhodném období bez právního důvodu, a proto je povinen zaplatit žalobkyni (§ 2991 odst. 1,2 o.z.) jednu polovinu z částky, která představuje bezdůvodné obohacení obou spoluvlastníků prodejny [název] v rozhodném období, ve výši obvyklého nájemného za užívání tohoto Pozemku v rozhodném období, která byla stanovena znaleckým posudkem, proti jehož závěrům neměl žalovaný žádné výhrady (žádné výhrady neměla ani společnost [právnická osoba], která druhou polovinu původně žalované částky s příslušenstvím uhradila v průběhu soudního řízení), včetně požadovaného příslušenství (§ 1968, § 1970 o.z.).

32. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že je na místě výši bezdůvodného obohacení poměrně krátit z důvodu, že na Pozemku stojí předmětné garáže ve vlastnictví [samosprávný celek] a správě žalobkyně, když výše bezdůvodného obohacení žalovaného a společnosti [právnická osoba]. nijak nezávisí na tom, zda má nějaký užitek z Pozemku jeho samotný vlastník či správce.

33. Žalovaný ve svém odvolání uplatnil námitku započtení své pohledávky ve výši 958 200 Kč oproti nároku žalobkyně s tvrzením, že žalobkyně garáže užívá a přenechává je k užívání jiným a s tím, že požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení žalobkyně za období od 1. 11. 2021 do 1. 11. 2024 ve výši 5 922 000 Kč uplatnil u žalobkyně dopisem ze dne 1. 11. 2024.

34. K této námitce započtení odvolací soud nepřihlédl, neboť byla uplatněna až v odvolacím řízení, které se řídí principem neúplné apelace a posouzení důvodnosti započtení by bylo spojeno s nepřípustným uplatněním dalších rozhodných skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o.s.ř.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020).

35. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný podle § 219 o.s.ř.

36. O nákladech řízení soud prvního stupně správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť oba původně žalovaní jako ideální spoluvlastníci prodejny [název] neměli postavení solidárních spoludlužníků, ale jednalo se o dílčí závazek každého z nich v rozsahu jedné ideální poloviny. Jinými slovy řečeno žalobkyně byla v řízení plně úspěšná proti žalovanému v rozsahu jeho podílu na bezdůvodném obohacení, který byl dán výší jeho spoluvlastnického podílu na prodejně [název], a má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení sestávajících z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši odpovídající výši nároku uplatněnému proti žalovanému, a za její právní zastoupení advokátem, tj. za jeho odměnu vycházeje z tarifní hodnoty 958 200 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s připočtením paušálních náhrad hotových výdajů a náhrady za DPH. Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení pochybil pouze v tom, že nesprávně určil jejich výši, kterou stanovil odvolací soud částkou 130 879,70 Kč.

37. Náhrada nákladů řízení žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně totiž sestává z náhrady za uhrazenou část soudního poplatku ve výši 47 910 Kč a z odměny za 5,5 úkonů právní služby po 12 140 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne 18. 7. 2022, účast u jednání dne 20. 4. 2023 a 26. 9. 2024 a 0,5 úkonů právní služby za předžalobní výzvu ze dne 7. 6. 2021) s připočtením šesti paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 14 399,70 Kč (66 770 + 1 800 + 14 399,70 + 47 910).

38. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jen co do výše náhrady nákladů řízení podle § 220 o.s.ř., jinak co do platební povinnosti, lhůty k plnění a platebního místa jej jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř.

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla rovněž v odvolacím řízení plně úspěšná, a proto ji náleží na náhradě nákladů řízení celkem částka 30 286,30 Kč sestávající z odměny jejího advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 26. 2. 2025) po 12 140 Kč, z paušální náhrady jeho hotových výdajů 1 × 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu a 1 × 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrady 21 % daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 5 256,30 Kč (24 280 + 300 + 450 + 5 256,30). Náklady řízení jsou splatné k rukám právního zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení