21 Co 5/2022-323

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 11 C 24/2020 – 293 ze dne 26. srpna 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7 072 Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kutné Hoře svým rozsudkem č.j. 11 C 24/2020 – 293 ze dne 26. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku vymezeném v geometrickém plánu, jenž bude zpracován, kdy tento pozemek se sestává z části pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] v [katastrální uzemí] a výrokem II. uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27 800 Kč k rukám jeho právní zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kutné Hoře do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady státu ve výši 29 885,90 Kč.

2. Žalobce se domáhal požadovaného určení s tím, že jeho prarodiče [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] darovali darovací smlouvou ze dne [datum] pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] do podílového spoluvlastnictví bratra žalobce [jméno] [příjmení] a sestřenice žalobce [jméno] [příjmení] s tím, že si ponechali pozemek [číslo] (později [číslo]) v k. ú. [obec], sloučený do silničního tělesa pro budoucí odprodej Okresní správě státních silnic. Prarodiče byli přesvědčeni, že pozemek parc. [číslo] je součástí silnice, která vede kolem pozemku žalobce parc. [číslo] protože nechtěli být vlastníky silnice, odprodali pozemek v roce 1995 žalovanému. Na části pozemku parc. [číslo] se však žádná komunikace nenachází, když jeho část je připlocena k ostatním pozemkům žalobce a ten ji užívá. Tvrdil, že mu tak prarodiče prodali pozemek parc. [číslo] ve zjevném omylu, když se domnívali, že prodávají komunikaci a nikoli jimi a žalobcem užívanou zahradu. Žalobce dovozoval, že mohlo dojít k posunutí hranic v katastrální mapě nebo jiné chybě a dále uváděl, že připlocené části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] nabyl vydržením, když je užívá od roku 1994, resp. 2001, přičemž jeho prarodiče na něj převedli pouze komunikaci, nikoli pozemek užívaný jím. Tvrdil, že pozemky užíval tak, že v roce 1995 srovnal bagrem terén od komunikace, vybudoval sjezdy a na přilehlých pozemcích vystavil rodinný dům a užíval je po celou dobu v dobré víře. Poukazoval na to, že žalovaný oproti tomu vlastnické právo k těmto pozemkům nevykonával ani jej neupozornil na to, že užívá jeho pozemek.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem, výslechy svědků a účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázané, že žalobce nabyl v průběhu devadesátých let vlastnické právo k pozemku pod původním parc. [číslo] (nyní [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]), což byla zahrada na svahu u rybníka. Mezi břehem rybníka a svahem se nachází komunikace, původně nezpevněná, posléze asfaltová (pozemek parc. [číslo]). Pozemek parc. [číslo] (nyní parc. [číslo]), manželé [příjmení] prodali žalovanému kupní smlouvou ze dne [datum] s prohlášením, že jej seznámili se stavem pozemku, který byl určen ke sloučení do silničního tělesa. Žalobce na svých pozemcích započal v roce 1995 s výstavbou rodinného domu, během této výstavby došlo k terénním úpravám v okolí domu, a to vybagrování svahu. V původním svahu byly uloženy železné trubky, které vymezovaly hranice pozemků. Pozemek původně nebyl oplocen, po výstavbě rodinného domu zde byl vybudován drátěný plot a po roce 2010 žalobce vybudoval betonový, který těsně přiléhá ke komunikaci – pozemku parc. [číslo] do kterého již zasahuje. Na pozemku parc. [číslo] se rovněž nachází lampa pouličního osvětlení, vybudovaná v osmdesátých letech, která je umístěna za betonovým plotem. Soud prvního stupně připomněl, že svědkyně [příjmení] nebyla schopna uvést, zda se lampa nacházela v oplocené části pozemku již v době, kdy bylo oplocení drátěné. Uvedl, že má za to, že takto zásadní skutečnost o domě kde žije, musela svědkyně zcela bezpečně vědět. Konstatoval, že její vyhýbavá odpověď svědčí o tom, že lampa pouličního osvětlení se původně nacházela vně drátěného plotu a betonový plot byl vybudován blíže ke komunikaci, než původní plot drátěný. Poukázal na to, že o tomtéž svědčí i skutečnost, že se žalobce po žalovaném domáhal přemístění lampy pouličního osvětlení až po stavbě betonového plotu, nikoli za existence plotu drátěného. Žalobce využívá komunikaci, resp. její část směrem k rybníku, k parkování svých vozidel; do výstavby betonového plotu parkoval i na části pozemku přilehlé k domu a měl zde uskladněn materiál. V roce 2018 pak byl žalobce ze strany žalovaného upozorněn, že plot je postaven na pozemku žalovaného, což vyústilo v podání této žaloby.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z“), ust. § 1090 odst. 1 o.z., ust. § 1091 odst. 2 o.z., ust. § 3036 o.z., ust. § 3066 o.z., ust. § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen„ obč. zák.“), ust. § 130 odst. 1 obč. zák., ust. § 134 odst. 1 obč. zák., ust. § 49a obč. zák. a ust. § 11 zákona č. 256/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

5. Stran platnosti kupní smlouvy, kterou manželé [příjmení] prodali pozemek [číslo] dne [datum] žalovanému, prvostupňový soud konstatoval, že i pokud by byli prodávající v omylu, že prodávají pouze pozemek bezprostředně pod komunikací, tento omyl žalovaný v žádném případě nevyvolal nebo o něm nemohl vědět. Poukázal na to, že žalobce proto mohl toliko vydržet pozemek ve vlastnictví žalovaného na základě domnělého (putativního) titulu, t.j. na základě kupní smlouvy z roku 1979 (manželé [anonymizováno]) ve spojení s darovacími smlouvami z roku 1994 ([jméno] [anonymizováno]) a 2001 ([jméno] [anonymizováno]). Protože řádná vydržecí doba činí deset let, je vyloučeno, aby žalobce vydržel předmětné pozemky v režimu občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne [datum] a proto se, podle ust. § 3036 o.z., případné řádné vydržení musí posuzovat podle občanského zákoníku, platného před tímto datem. Aby žalobce vydržel předmětné pozemky, musel by je držet po celou dobu vydržecí doby a současně být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k nim. Tuto dobrou víru však soud prvního stupně na straně žalobce neshledal, jak to popsal v odst. 45 až 49 odůvodnění napadeného rozsudku. Tamtéž odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a za zcela liché označil přesvědčení žalobce, že místní komunikace končí tam, kde končí asfalt, popř. povrch komunikace. Poukázal na obecně známou skutečnost, že technické normy stanoví určitou šířku komunikace a pozemky bezprostředně okolo nich mají přinejmenším zvláštní režim v tom smyslu, že zde nemůže probíhat běžná výstavba a i takové pozemky jsou obvykle ve vlastnictví vlastníka komunikace. Připomněl i na definici silničního tělesa zákonem č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích. S ohledem na závěr znalce [příjmení] [příjmení], který uvedl, že hranice mezi pozemky [číslo] [číslo] hranice mezi pozemky [číslo] [číslo] byly vyznačeny železnými trubkami, dovodil, že pokud žalobce prováděl terénní úpravy kolem domu bagrováním svahu, musel na ně narazit. Konstatoval, že při normální opatrnosti, s odkazem na jím citovanou judikaturu, by žalobce musel při provádění terénních úprav narazit na vyznačení skutečných hranic sporných pozemků. Poukázal na to, že by ho to při obvyklé opatrnosti muselo vést alespoň k pochybnostem o jeho vlastnickém právu ke sporným částem pozemků, tedy že je vlastníkem pozemků až bezprostředně k veřejné cestě s tím, že konečnou odpověď by mu dalo nahlédnutí do katastrální mapy. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 11 zákona č. 256/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a contrario. Zdůraznil, že ze situace, zakreslené na geometrickém plánu, souvisejícím se stavebním povolením z roku 1995 a kolaudací rodinného domu, ve kterém byla stavba zaměřena, muselo být žalobci při vynaložení obvyklé opatrnosti zřejmé, kam sahá pozemek v jeho vlastnictví, resp. jak daleko je jeho dům od hranice pozemku. Stran lampy pouličního osvětlení, zřízené v osmdesátých letech, uvedl, že její přítomnost na sporném pozemku musela vést žalobce k pochybnostem o tom, kde je ve skutečnosti hranice mezi jeho pozemky a pozemky ve vlastnictví žalovaného. Připomněl, že z veřejně dostupné katastrální mapy a ortofotomapy je zcela zřetelné, že se betonový plot nachází již na pozemcích žalovaného, takže pokud žalobce stavěl betonový plot na jiném místě než původní drátěný (a posunul jej dále směrem k cizímu pozemku, ač dle stavebního povolení měl stavět na svém pozemku), mohl a měl se při vynaložení obvyklé opatrnosti přesvědčit o tom, kde fakticky leží hranice pozemků ve vlastnictví žalovaného. Uzavřel, že žalobce při vynaložení obvyklé opatrnosti mohl a měl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu sporná část pozemků patří, a to již od doby výstavby rodinného domu v roce 1995. Nemohl být tedy v dobré víře a nebyl tak oprávněným držitelem ve smyslu ust. § 130 odst. 1 obč. zák., proto nemohl sporné části pozemků podle ust. § 134 odst. 1 obč. zák. vydržet. Konstatoval, že na projednávanou věc nedopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4138/2013 a sp. zn. 22 Cdo 1570/2016, jichž se dovolával žalobce, neboť v tomto případě byl dán zvláštní důvod pro to, aby se žalobce přesvědčil o skutečné hranici sporných pozemků už z toho důvodu, že žalobce nejprve prováděl terénní úpravy, poté stavěl rodinný dům a betonový plot. Zdůraznil, že při každé takové činnosti lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se přesvědčil, kde leží hranice jeho pozemků, aby touto činností nezasáhl do práv vlastníků pozemků sousedních a znovu odkázal na ust. § 11 zákona č. 256/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Soud prvního stupně uvedl, že i pokud by byl, přes vše výše uvedené, žalobce v dobré víře, že je vlastníkem sporných pozemků, tak tuto ztratil nejpozději v roce 2018, kdy byl ze strany žalovaného upozorněn, že betonový plot je postaven na jeho pozemku. Protože se žalobce ujal držby sporných částí pozemků nejdříve v roce 2010, nemohlo dojít k uplynutí řádné ani mimořádné vydržecí doby. Uzavřel, že betonový plot je postaven na pozemcích žalovaného a žalobce v žádném případě nemohl vydržet připlocené sporné částí pozemků, a to se zdůrazněním, že u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] žalobce navíc ani dostatečně netvrdil, z čeho vyplývá jeho dobrá víra a oprávněná držba. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. b), ust. § 9 odst. 3 písm. a) a 13 odst. 4, 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s vyhláškami č. 358/2019 Sb., č. 589/2020 Sb. Výrok o nákladech státu byl odůvodněn odkazem na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání do všech výroků rozsudku a namítal, že některé skutkové závěry soudu prvního stupně nemají vůbec oporu v provedeném dokazování. Poukazoval na to, že původní zaměření, tedy železné trubky, které vymezovaly hranice pozemků, bylo z roku 1972 a v roce 1995, kdy žalobce stavěl rodinný dům, se v terénu nenacházelo. Stran lampy veřejného osvětlení tvrdil, že se nachází na jeho pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] a že není potvrzeno, že se dříve nacházela vně drátěného oplocení. K betonovému plotu setrval na svých tvrzeních, že jej k jeho výstavbě vedly krádeže věcí z jeho pozemku a že není pravdou, že by byl po výstavbě domu jeho pozemek oplocen drátěným plotem, který byl následně nahrazen plotem betonovým. Ve svém odvolání dále zopakoval, že od svých právních předchůdců získal pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec], když pozemek parc. [číslo] (dříve parc. [číslo]) v k.ú. [obec] si jeho prarodiče ponechali v minulosti (po uzavření darovací smlouvy ze dne [datum]) ve svém vlastnictví z důvodu, že je sloučen do silničního tělesa. Při prodeji byli přesvědčeni, že mu prodávají pozemek, který je zalitý asfaltem. Uvedl, že tedy nabyl přesvědčení, že pozemek parc. [číslo] sousedí bezprostředně s asfaltovým povrchem komunikace na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] že se pozemek parc. č [číslo] nachází v asfaltovém povrchu komunikace. Dovozoval, že měl domnělý titul k tomu, že je vlastníkem pozemku v rozsahu, jak jej dnes užívá a jak bylo zaměřeno soudem přibraným znalcem s tím, že se u této části pozemku chopil držby a s věcí nakládal, jako by mu patřila. Poukazoval na to, že žalovaný po celou dobu stav hranic pozemků nezpochybňoval, a to ani po vystavění betonového oplocení žalobcem, takže pokud by sám žalobce nepodal žádost na přemístění lampy veřejného osvětlení, pak by takový stav patrně respektoval i nadále. Konstatoval, že pozemek koupil, a pokud jej nekoupil v domnělých hranicích, tak jej vydržel s tím, že držba mu svědčila již před vystavěním betonového oplocení v roce 2010. Poukazoval na to, že vystavění plotu je„ vyšším“ znakem držby než např. odbagrování zemského povrchu či parkování. Trval na tom, že z jeho parkování na pozemku již před dvaceti lety je zřejmé, že měl držební vůli (animus possidendi) a pozemek i fakticky ovládal (corpus possesionis) a poukazoval na provedené dokazování. Stran své dobré víry připomínal, že již jeho prarodiče žádali žalovaného o odkup, jelikož podle jejich přesvědčení žalovaný pozemek parc. [číslo]„ leta užívá“. Konstatoval, že je zřejmé, že podle nich žalovaný jednoznačně užíval asfaltový povrch a nikoliv nějaký příkrý svah vedle něj. V době výstavby domu neexistovala žádná reálná možnost nahlédnout do ortofotomap a geometrický plán pro zaměření domu nebyl pro věc relevantní, jelikož vymezoval toliko obvod budovy a nic dalšího neřešil. Připomínal, že za ním nikdy nepřišel žalovaný s tím, že předmětný pozemek užívá neoprávněně, takže žádnou pochybnost neměl ani jeden z účastníků do roku 2018. Odvolatel ve svém odvolání poukazoval na nesrovnalost stran zaměření hranic mezi pozemky parc. [číslo] pozemkem parc. [číslo] na to, že hranice nebyla v roce 1984 zaměřena podle tehdy platných právních předpisů a že v roce 2004 došlo k opravě chyby v katastru nemovitostí. Vyslovil své přesvědčení, že hranice mezi pozemky nebyla řešena v minulosti správně a veškerý dopad těchto chyb se nyní napravuje v tomto řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozhodl tak, že jej změní a žalobě vyhoví.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Výtku žalobce o neprokázání vymezení železnými trubkami v době výstavby jeho domu označil za jeden z mnoha argumentů, svědčících o tom, že nevěnoval dostatečnou pozornost otázce, kde se hranice jeho pozemku nacházejí, a to dokonce ani v době, kdy stavěl dům a pozemek následně oplotil. Stran výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] ohledně lampy pouličního osvětlení se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu s tím, že je vyhýbavá. Konstatoval, že z ustálené judikatury vyšších soudů vyplývá, že v řízení o vydržení je nutné zabývat se dobrou vírou na straně tvrzeného vydržitele a že se tato dobrá víra musí vztahovat i k oprávněnosti titulu, na základě kterého vydržitel pozemek užívá. K žalobcovu tvrzení, že mu jeho předkové odprodali pozemek parc. [číslo] v jiných hranicích, než v jakých existoval a stále existuje, připomínal, že k němu nepředložil žádné důkazy. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že by ani případný omyl v této otázce na straně tehdejších převodců nezpůsobil neplatnost smlouvy, když takový omyl nebyl ani prokázán. Stran pozemku parc. [číslo] připomínal, že žalobce ani netvrdil, na základě jakého titulu jej užívá. Pokud žalobce parkuje automobily i zcela mimo svůj pozemek, což mu žalovaný v minulosti opakovaně vytýkal, tak z této skutečnosti neplyne, že se žalobce ujímá držby dalších pozemků. Ve svém vyjádření k odvolání dále konstatoval, že bylo prokázáno, že si byl žalobce vědom, resp. si při náležité opatrnosti musel být vědom, že současně se svým pozemkem užívá i části pozemků žalovaného, které mu nepatří a k nimž nemá žádné užívací právo. Dovozoval, že všechny okolnosti případu, postupné„ zabírání“ dalších částí pozemků, například připlocení lampy veřejného osvětlení, svědčí o tom, že žalobce bez přiměřených důvodů spoléhal, že tímto postupem získá do užívání větší pozemek, než mu náleží. Vyslovil rovněž souhlas s názorem soudu prvního stupně, že nedošlo ani k uplynutí potřebné lhůty pro vydržení pozemku. Námitky žalobce, týkající se historických chyb v určení hranice pozemku, označil za irelevantní s tím, že nemohou nic změnit. Poukazoval na závěr znaleckého posudku, podle nichž od roku 1972 nedošlo ke změně geometrického ani polohového určení předmětných hranic. Konstatoval, že není naplněn žádný z předpokladů pro vydržení pozemku, když žalobce nebyl jeho poctivým držitelem a neexistoval žádný právní titul, který by jej k této domněnce opravňoval. Připomínal, že se žalobce držby neujal v dobré víře a pozemky ani tímto závadným způsobem neužíval po dobu, kterou zákon pro vydržení vyžaduje.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje, když drobné odchylky nejsou podstatné. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Odvolací soud považuje dále za nutné zdůraznit, že hodnocení výpovědi svědka i účastníka je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1033/2005 ze dne 4. 4. 2006). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnutých svědků nebo že by obsahy těchto výpovědí vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

13. Argumentace žalobce v jím podaném odvolání je lichá, citace závěrů soudu prvního stupně nepřesná a vychází pouze z jeho procesního pohledu.

14. Odvolací soud považuje za vhodné připomenout, že může hodnotit důkaz listinou jinak a dojít na jeho základě k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž tento důkaz zopakoval při odvolacím jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3620/2008 ze dne 22. 4. 2010). Jak ale vyplývá z geometrického plánu čís. zakázky [číslo], který je součástí znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], [titul], byly nové hranice v přírodě označeny železnými trubkami a plotem, a to po zaměření ze dne [datum].

15. Je tedy naprosto správný skutkový závěr prvostupňového soudu, že v původním svahu byly uloženy železné trubky, které vymezovaly hranice pozemků a že zde žalobce po roce 2010 vybudoval betonový plot, který již zasahuje do pozemku parc. [číslo]. S ohledem na skutečnosti, popsané v předchozím odstavci, má odvolací soud za prokázané, že od roku 1972 byly nové hranice označeny i plotem.

16. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně stran umístění lampy veřejného osvětlení se odvolací zcela ztotožňuje, stejně jako s hodnocením výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení].

17. K odvolacím námitkám stran žalobcem tvrzené dobré víry a držby odvolací soud zcela odkazuje na závěry prvostupňového soudu, podané v odst. 44 až 49 odůvodnění napadeného rozsudku, se kterými se opět zcela ztotožňuje a nemá žádný důvod se od nich odchylovat.

18. Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004, na které odkazoval i soud prvního stupně judikoval, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.

19. V uvedených souvislostech odvolací soud jen zdůrazňuje, že žalobce skutečně nemohl být v dobré víře, že část pozemku, kterou drží, je původní pozemek [číslo] tedy pozemek v jeho vlastnictví, a nikoli část pozemku parc. [číslo] (parc. [číslo]), a to právě z důvodů, správně popsaných prvostupňovým soudem v odst. 49 odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce si skutečně, při vynaložení obvyklé opatrnosti, měl být vědom toho, že jeho pozemek nesahá až na asfaltovou hranu vozovky, ale že se hranice pozemku nachází dále od komunikace.

20. Pokud žalobce poukazoval na to, že hranice mezi pozemky nebyla zaměřena podle tehdy platných právních předpisů, musí odvolací soud tento argument odmítnout. I když totiž nebyl vyhotoven geometrický plán na zřízení parcel parc. [číslo] nemění to nic na závazném údaji Katastru nemovitostí, tedy na geometrickém určení předmětné hranice. Z technického hlediska je to v souladu s právními předpisy, navíc je tato tzv. nestandardnost dohledatelná a srozumitelná. Z hlediska správního pak směřují nabývací tituly k pozemku dnešního parc. [číslo] k jeho evidovanému vlastníkovi, jímž je žalovaný. Žalobce má oproti tomu nabývací tituly toliko k pozemku parc. [číslo].

21. Je tedy třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že žalobce při vynaložení obvyklé opatrnosti mohl a měl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu sporná část pozemků patří, a to minimálně od doby výstavby rodinného domu v roce 1995. Betonový plot je postaven na pozemcích žalovaného a žalobce nemohl tyto připlocené sporné části vydržet, neboť nebyl ani v dobré víře, ani nebyl jejich oprávněným držitelem.

22. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

23. Prvostupňový soud nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání, písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Další náklady tvoří cestovné v celkové výši 272 Kč, a to za cestu vlakem za cestu [obec] – [obec] a zpět ve výši 212 Kč, t.j. 2x 106 Kč (srov. ust. § 13 odst. 1, 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) a za MHD v [obec] ve výši 60 Kč, t.j. 2x 30 Kč. Celkové náklady žalovaného činí za tuto část řízení 7 072 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení