21 Co 57/2022-120

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 630 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 14 C 147/2021 – 50 ze dne 22. září 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění pouze ve lhůtě plnění, která činí šest měsíců od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 85 404 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku; ve zbývající části se potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem č.j. 14 C 147/2021 – 50 ze dne [datum rozhodnutí] rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 229 596 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 229 596 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do požadavku na zaplacení částky 400 404 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 400 404 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. byl žalovaný dále uznán povinným zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

2. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 630 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení s tím, že je výlučným vlastníkem pozemku č. parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] v [anonymizováno] [obec], jehož součástí je stavba budovy [adresa] na adrese [adresa]. Tvrdil, že v přízemí budovy se nachází nebytový prostor [číslo] že dne [datum] žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli nájemní smlouvu, kterou byl žalovanému uvedený nebytový prostor pronajatý jako kancelář. Žalovaný se zavázal platit žalobci roční nájemné ve výši 45 945 Kč. Žalobce následnou kontrolou zjistil, že žalovaný v rozporu s nájemní smlouvou uzavřel podnájemní smlouvu s [jméno] a [jméno] [příjmení], přičemž podnájemné bylo stanovené částkou 15 000 Kč měsíčně. Tvrdil, že uvedeným jednáním žalovaný užíval předmět nájmu v rozporu s účelem nájmu a porušil smluvní povinnost přenechat nebytové prostory k užívání na dobu určitou jinému pouze s předchozím písemným souhlasem žalobce. Za užívání nebytových prostor v rozporu s účelem nájmu žalobce žádal smluvní pokutu 10 000 Kč, kterou žalovaný zaplatil. Nezaplatil ale smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den porušení uvedené povinnosti nepřenechat nebytový prostor jinému k užívání bez souhlasu žalobce, když z tohoto titulu žalobce žádal částku 630 000 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný porušoval smlouvu v době od [datum] do [datum]. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že nárok žalobce z textu nájemní smlouvy nevyplývá, že ustanovení, ze kterého žalobce vychází, je neplatné pro neurčitost, a že výše smluvní pokuty je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne [datum] nájemní smlouvu ohledně nebytového prostoru. Podle čl. II. (Účel nájmu) měl žalovaný předmět nájmu užívat jako kancelář. Podle čl. IV. 1. (Nájemné) byla celková výše ročního nájemného stanovena částkou 45 945 Kč. V čl. VI. (Společná ujednání) byly stanoveny povinnosti nájemce (bod 1.) a oprávnění nájemce (bod 2.) – podle bodu 2. písm. a/ byl nájemce oprávněn přenechat předmět nájmu nebo jeho část do užívání jinému na dobu určitou pouze s předchozím písemným souhlasem pronajímatele; v případě, že nájemce požádal o souhlas k podnájmu, měl předložit pronajímateli v jednom výtisku podnájemní smlouvu k evidenci a úhrada za podnájem přitom neměla převyšovat nájemné. V čl. VIII (Smluvní pokuty) byly stanoveny smluvní pokuty za„ nedodržení podmínek“ nájemní smlouvy, a to mimo jiné za užívání předmětu nájmu v rozporu s účelem nájmu jednorázově 10 000 Kč (bod 1. písm. b/) a za„ nedodržení každé další podmínky“ stanovené smlouvou 1 000 Kč za každý den, v němž bude toto porušení trvat. Žalobce dne [datum] při místním šetření nebytového prostoru zjistil, že nebytový prostor je užíván jako bytová jednotka užívaná paní [příjmení] na základě smlouvy o podnájmu uzavřené se žalovaným. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uzavřely jako podnájemkyně smlouvu o podnájmu ohledně nebytového prostoru (označeného jako„ jednotka [číslo]“) se žalovaným jako nájemcem dne [datum], a to na dobu určitou od [datum] do [datum] s možností prodloužit nájem dohodou a výše úhrady byla určena částku 15 000 Kč. Podnájemkyně uhradily žalovanému na jeho účet celkem částku 188 250 Kč. Dne [datum] žalobce vyzval žalovaného k zaplacení jednorázové smluvní pokuty podle čl. VIII. odst. 1 písm. b) nájemní smlouvy ve výši 10 000 Kč a podle čl. VIII. odst. 1 písm. d) nájemní smlouvy ve výši 1 000 Kč denně, tedy za dobu od [datum] do [datum] ve výši 630 000 Kč Částku 640 000 Kč měl žalovaný uhradit do [datum], když výzva mu byla doručena dne [datum]. Žalovaný přípisem ze dne [datum] žalobci sdělil, že výzvu k uhrazení smluvní pokuty nemůže„ z finančních a jiných důvodů akceptovat“ a že je připraven se bránit v soudním řízení. Po předžalobní výzvě právního zástupce žalobce ze dne [datum], doručené dne [datum], žalovaný uznal„ povinnost uhradit smluvní pokutu“ ve výši 10 000 Kč, ale částku 630 000 Kč odmítl zaplatit s tím, že není oprávněný“. Dne [datum] zaplatil žalovaný žalobci částku 10 000 Kč.

4. Soud prvního stupně uzavřel, že se uzavřená smlouva o nájmu nebytových prostor v době jejího uzavření řídila tehdy účinnou právní úpravou, tedy zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor a (protože tato úprava není komplexní) též občanským zákoníkem. S odkazem na ust § 261 odst. 6 větu první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ obch. zák.“), a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 660/2010 ze dne 11. 1. 2021, konstatoval, že žalobce není podnikatel a smlouva nebyla ani uzavřena za účelem uspokojování veřejných potřeb. Dovodil, že se tak nemůže jednat o obchodní závazkový vztah podle ust. § 261 odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák., když si smluvní strany neujednaly, že by jejich závazkový vztah měl být podřízen režimu obchodního zákoníku (ust. § 262 odst. 1 obch. zák.), ale naopak v nájemní smlouvě deklarovaly, že se jedná o vztah občanskoprávní. Uvedl, že v souladu s ust. § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) se od [datum] nájem jako celek již řídí novou právní úpravou (o. z.), a to podle ust. § 2302 a násl. o. z. Pokud šlo o právní úpravu smluvních ujednání o smluvní pokutě, vyložil ust. § 3073 o. z. tak, že podle dosavadní úpravy se posuzují toliko práva ze zajištění závazku vzniklá přede [datum]. Protože nárok na smluvní pokutu žalobci vznikl po [datum], dovodil, že je třeba jej posoudit podle úpravy nyní účinné. Soud prvního stupně se též zabýval procesní obranou žalovaného a dospěl k závěru, že při výkladu právních jednání nelze bazírovat na úzce jazykovém vyjádření, což nepochybně platilo i v režimu občanského zákoníku, když formalistické a izolované bazírování na použitém slovním vyjádření bez kontextu by vedlo k absurdním závěrům. Označil za evidentní, že z jazykového vyjádření čl. VI. bodu 2. písm. a) nájemní smlouvy, podle něhož je nájemce oprávněn přenechat předmět nájmu do užívání jinému pouze s předchozím písemným souhlasem pronajímatelem, je naprosto zřejmé, že jiným způsobem nájemce přenechat předmět nájmu nesmí – tedy že je mu smlouvou zapovězeno přesně to, co žalovaný učinil. Uvedl, že není třeba bazírovat na tom, že v čl. VIII. odst. 1 písm. d) nájemní smlouvy je doslova uvedeno, že smluvní pokuta se hradí za nedodržení každé další„ podmínky“ (a nikoliv„ povinnosti“) ve smlouvě uvedené. Poukázal na to, že celý uvedený článek je uvozený spojením„ smluvní pokuty“ a že se v odkazovaném ustanovení hovoří o„ porušení“ smlouvy. Uzavřel, že takto formulovaná smluvní pokuta vázaná na porušení smluvní povinnosti (jako je nepodnajmout předmět nájmu bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele) je dostatečně jasná a určitá. Prvostupňový soud pro smluvní pokutu aplikoval ust. § 2051 o. z. a uplatnil moderační právo, neboť dospěl k závěru, že smluvní pokuta 1 000 Kč denně je nepřiměřeně vysoká. Konstatoval, že takto paušálně nastavená smluvní pokuta (čl. VIII. bod 1. písm. d/ nájemní smlouvy) nezohledňuje závažnost porušení jednotlivých smluvních povinností nájemcem a její mechanickou aplikací lze dospět k částkám zcela přemrštěným. Argumentaci žalovaného o„ zjevné nemravnosti“ takové výše smluvní pokuty vyložil podle jejího obsahu jako návrh dlužníka na snížení smluvní pokuty. Soud prvního stupně uvedl, že sjednanou smluvní pokutou je konkrétně utvrzována smluvní povinnost žalovaného uvedená v čl. VI. bodu 2 písm. a) nájemní smlouvy s tím, že si žalobce tímto způsobem vymínil, aby měl kontrolu nad tím, kdo bude nebytové prostory užívat, pokud to nebude přímo žalovaný na základě nájemní smlouvy. Zdůraznil, že si žalobce rovněž hodlal tímto ustanovením zajistit, aby žalovaný neměl z přenechání užívání jinému větší majetkový prospěch, než má samotný žalobce. Žalovaný byl tímto způsobem naopak omezen s další právní dispozicí s nebytovým prostorem a byl povinen respektovat, že na případném podnájmu nemůže vydělávat. Prvostupňový soud konstatoval, že žalovaný tím, že zcela vědomě bez souhlasu žalobce nebytové prostory podnajal (navíc k bytovým účelům) za částku 15 000 Kč měsíčně, čímž jednoznačně porušil své povinnosti nájemce, a to s úmyslem mít ze svého protiprávního jednání zisk, když své povinnosti nájemce nadále vědomě porušoval i po místním šetření, konaném dne [datum]. Zdůraznil, že žalovaný nadále požadoval po podnájemkyních sjednanou měsíční částku až do ledna 2020, ačkoli mu muselo být jasné, že na„ vybírání“ takového„ nájemného“ nemá žádný nárok. Uzavřel, že považuje za přiměřené, aby smluvní pokuta reflektovala majetkový prospěch, který žalovaný dosáhl nebo hodlal dosáhnout svým vědomě protiprávním jednáním. Protože žalovaný za dobu od května 2018 do ledna 2020 získal celkem částku 310 000 Kč, kdy sám zaplatil za uvedenou dobu na nájemné částku 45 945 Kč, představoval rozdíl těchto částek 229 596 Kč. Tu přiznal žalobci, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení v návaznosti na doručení výzvy k zaplacení, a to s odkazem na ust. § 1958 odst. 2 o. z., ust. § 1970 o. z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když lhůtu k plnění určil jako obecnou podle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), neboť neshledal důvodu pro její prodloužení. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí o výši plnění záleželo na jeho úvaze soudu a žalobci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR, citovanou v odst. 34 až 36 odůvodnění napadeného rozsudku. Poukázal na to, že žalobce je statutárním městem a spor se týká správy jeho majetku, k čemuž má dostatek vlastních zaměstnanců, včetně právně kvalifikovaných a způsobilých jej zastupovat v soudním řízení. Připomněl, že nešlo o věc, která by nesouvisela s běžnou činností žalobce, nebo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Žalobci proto přiznal náhradu nákladů, na níž by měl nárok jako nezastoupený účastník, a to zaplacený soudní poplatek ve výši 31 500 Kč a náhradu hotových výdajů za tři úkony (výzva k plnění, podání žaloby, účast u jednání) podle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za úkon (ust. § 2 odst. 3 téže vyhlášky. O lhůtě k plnění a místu plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci řízení.

6. Odvolání žalobce směřovalo do výroků II. a III. a bylo v něm konstatováno, že soud prvního stupně nezohlednil preventivní a sankční funkci smluvní pokuty a připomínal judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, když jí bylo garantováno nejen dodržení smluvních podmínek, ale i povinností, vyplývajích ze zákona č. 116/1990 Sb. Poukazoval na to, že žalovaný získal za užívání předmětu nájmu v rozporu se smluvním ujednáním majetkový prospěch 134 055 Kč. Žalobce ve svém odvolání nesouhlasil rovněž s tím, že jím vynaložené náklady řízení na advokáta byly podle prvostupňového soudu neúčelné a odkazoval na judikaturu Ústavního soudu ČR. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i v zamítnuté části a přizná mu náhradu všech nákladů řízení před soudy obou stupně, tedy včetně nákladů na advokáta.

7. Žalovaný podal odvolání do výroků I. a III. a namítal v něm, že provedení moderace soudem prvního stupně, kdy moderoval smluvní pokutu podle majetkového prospěchu, nebylo správné, neboť ten nepředstavoval prostý rozdíl nájmu žalovaného a plateb podnájemců. Úvahu prvostupňového soudu v tomto směru označil za celkem pochopitelnou, ale z procesního hlediska za nesprávnou, neboť mu nebyla do vyhlášení rozsudku známa. Konstatoval, že otázka majetkového prospěchu nebyla vůbec prokazována a tvrzena ani jednou ze stran. Zdůrazňoval, že jím provedená rekonstrukce naprosto nevybavených prostor byla za částku cca 200 000 Kč, takže ve skutečnosti neměl žádný majetkový prospěch, ale ztrátu 80 000 Kč. Připomínal, že fakticky nepodniká, ale pracuje v zaměstnaneckém poměry, má nízké příjmy a ve své výchově nezletilou dceru, na níž mu její matka posílá výživné nepravidelně. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že účastníky uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e), f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že částečně důvodné je pouze odvolání žalobce, směřující do výše smluvní pokuty.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, vyjma způsobu moderace smluvní pokuty, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Podle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

12. Podle ust. § 2051 o.z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

13. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o nájmu nebytového prostoru [číslo] který se nachází v přízemí budovy na adrese [adresa] [anonymizováno] měl žalovaný předmět nájmu užívat jako kancelář. Ujednání v čl. VI. bod 2. písm. a) nájemní smlouvy mu umožňovalo, aby přenechal předmět nájmu nebo jeho část do užívání jinému na dobu určitou, a to pouze s předchozím písemným souhlasem pronajímatele. V případě, že nájemce požádal o souhlas k podnájmu, měl předložit pronajímateli v jednom výtisku podnájemní smlouvu k evidenci a úhrada za podnájem přitom neměla převyšovat nájemné.

14. V čl. VIII, nazvaném„ Smluvní pokuty“, byly smluvní pokuty stanoveny za„ nedodržení podmínek“ nájemní smlouvy, a to mimo jiné za užívání předmětu nájmu v rozporu s účelem nájmu jednorázově 10 000 Kč (bod 1. písm. b)) a za nedodržení každé další podmínky stanovené smlouvou 1 000 Kč za každý den, v němž bude toto porušení trvat (bod 1. písm. d)).

15. S ohledem na argumentaci žalovaného musí odvolací soud v první řadě uvést, že právní jednání vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ust. §§ 555 až 558 o. z. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního jednání odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního jednání zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho je nutno na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 556 o. z. nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání, vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Tato pravidla byla opakovaně zdůrazňována i v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, např. pod sp. zn. 33 Cdo 512/2000 a sp. zn. 25 Cdo 1569/99 a jejich závěry jsou aplikovatelné i pro současnou právní úpravu.

16. K otázce výkladu smluv se rovněž opakovaně vyjadřoval také Ústavní soud ČR, mj. např. v nálezu III. ÚS 403/12 ze dne [datum], v němž zmínil, že svými úvahami nikterak nemíní zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jde-li o řešení skutkových a právních otázek (spočívají-li v rovině„ podústavního práva“), nemůže však již přejít, jestliže tato jejich činnost nerespektuje ústavněprávní a hodnotový rámec, který je v případě interpretace soukromoprávních smluv (jako je tomu zde) vymezen (ústavním) principem autonomie vůle smluvních stran odvozovaným z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. l Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny; podle něho vůle účastníků smlouvy hraje při vytváření smluv a její interpretaci zásadní roli, přičemž nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na jejich formulaci (např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/06 ze dne 11. 11. 2009 (N 235/55 SbNU 267)); proto také logicky platí, že existuje-li vícero plausibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prvně uvedený (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne [datum]).

17. Ústavní soud ČR v tomtéž nálezu zdůraznil, že vedle gramatického výkladu obsahu právního úkonu lze, resp. je nutno použít i jiné výkladové metody a v tomto rámci je třeba přihlížet zejména k vůli jednajících osob. Toto pravidlo bylo dále rozvíjeno judikaturou Ústavního soudu ČR, která - ve stručnosti řečeno - ještě více posílila význam vůle osob, které úkon učinily, a to jako prioritní před jazykovým projevem (např. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne [datum rozhodnutí] (N 84/37 SbNU 157) či sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne [datum]). Každý, tedy i jednoznačný jazykový projev je (a bylo) třeba interpretovat (minimálně právě co do otázky jeho nejednoznačnosti), v kterémžto procesu pak má (a měla), jak plyne z judikatury Ústavního soudu ČR (viz výše), právě vůle smluvních stran zcela dominantní úlohu, kdy společný úmysl stran má přednost před doslovným či objektivním významem použitých slov, a dojde-li k rozporu mezi ním a formálním projevem, má přednost právě zmíněný úmysl.

18. Na vůli smluvních stran nelze usuzovat jen na základě izolovaně vybraných článků samotného textu smlouvy (resp. jeho výkladu) a okolností, za jakých k danému jednání došlo, ale i z následného chování smluvních stran. V tomto případě se jednalo o porušení výše popsané smlouvy.

19. Z judikatury Ústavního soudu ČR rovněž vyplývá princip, který je v občanském zákoníku, [účinnost], již zakotven výslovně, že na právní jednání se má hledět spíše jako na platné.

20. Soud prvního stupně, byť na výše citované nálezy Ústavního soudu ČR neodkázal, rozhodl zcela v souladu s jejich závěry. V odst. 32 odůvodnění napadeného rozsudku totiž naprosto přesně konstatoval, že při výkladu právních jednání nelze bazírovat na úzce jazykovém vyjádření s tím, že by takové formalistické a izolované bazírování na použitém slovním vyjádření bez kontextu vedlo k absurdním závěrům. Odvolací soud se tedy zcela ztotožňuje s jeho závěrem, že z jazykového vyjádření čl. VI. bodu 2. písm. a) nájemní smlouvy je naprosto zřejmé, že jiným, než tam specifikovaným způsobem, nesmí nájemce přenechat předmět nájmu třetí osobě. V tomto případě žalovaný bez předchozího písemného souhlasu žalobce uzavřel s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podnájemní smlouvu, čímž se skutečně dopustil přesně toho, co mu bylo smlouvou zakázáno. Ujednání účastníků řízení v čl. VIII., nazvaném„ Smluvní pokuty“ je rovněž zcela jasné a určité, neboť tam použitá formulace, že„ smluvní pokuta se hradí za nedodržení podmínek smlouvy“ se jednoznačně vztahuje na porušení povinností nájemce, vyjmenovaných zejm. v čl. II., IV., V. a VI. nájemní smlouvy. K výkladu tohoto ujednání lze opět odkázat na výklad soudu prvního stupně v odst. 32 odůvodnění napadeného rozsudku, který jej de facto vztáhl toliko k čl. VI. bodu 1. písm. d) tohoto článku.

21. Odvolací soud považuje za nutné připomenout, že žalovaný porušil uzavřenou nájemní smlouvu nejprve v tom, že ji neužíval jako kancelář, tedy v souladu s účelem nájmu (srov. čl. II.) a poté tím, že předmět nájmu přenechal do užívání jinému bez předchozího souhlasu žalobce (srov. čl. VI. bod 2. písm. a)).

22. Protože tedy žalovaný užíval předmět nájmu v rozporu s účelem smlouvy, tzn. jako byt a nikoli jako kancelář, dopadala na toto nedodržení podmínek nájemní smlouvy jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč, vyplývající z čl. VIII. bod 1. písm. b). Tuto částku žalovaný žalobci zaplatil.

23. Za nedodržení další podmínky stanovené smlouvou, tzn. přenechání předmětu nájmu do užívání jinému bez předchozího souhlasu žalobce, dopadá smluvní pokuta, domluvená v čl. VIII. bod 1. písm. d), tedy 1 000 Kč za každý den, v němž toto porušení trvalo. V tomto případě trvalo provinění žalovaného celkem 630 dnů (od [datum] do [datum]), jak to soud prvního stupně správně uvedl v odst. 10 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku.

24. Pokud tedy žalobce požadoval po žalovaném smluvní pokutu, vyplývající z čl. VIII. bod 1. písm. d), byl v tomto směru jeho nárok po právu a je proto dáno jeho právo na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu ust. § 2048 odst. 1 o. z.

25. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 33 Cdo 5377/2017 ze dne [datum rozhodnutí] m.j. judikoval, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle ust. § 588 o. z.; v takovém případě by však nepřicházela v úvahu její moderace. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda použije svého moderačního práva či nikoli, t.j. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem úsudek, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje poslední etapa jeho rozhodování; v ní posoudí, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená; věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

26. Odvolací soud, vědom si těchto závěrů Nejvyššího soudu ČR a toho, že smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků, dospěl k závěru, že ujednání v čl. VIII. bod 1. písm. d) nájemní smlouvy není neplatné právní jednání podle ust. § 588 o. z. a že je tedy možno smluvní pokutu moderovat.

27. Soud prvního stupně naprosto správně konstatoval, že smluvní pokuta, paušálně nastavená v čl. VIII. bod 1. písm. d) nájemní smlouvy nezohledňuje závažnost porušení jednotlivých smluvních povinností nájemcem a že její mechanickou aplikací lze dospět k částkám zcela přemrštěným.

28. Odvolací soud má za to, ve shodě se soudem prvního stupně, že je na místě aplikace ust. § 2051 o. z., tedy uplatnění moderační práva, vyplývající z tohoto zákonného ustanovení, neboť smluvní pokuta 1 000 Kč denně je skutečně nepřiměřeně vysoká a tedy i neakceptovatelná. Zde je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu ČR, řešící otázku moderace smluvní pokuty podle občanského zákoníku, platného do [datum], je vzhledem ke kontinuitě právní úpravy moderačního práva použitelná i nadále. Je tedy i nadále povinností soudu, aby již ve fázi posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty přihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, které zákon formuluje jako kritérium pro posouzení rozsahu případného snížení smluvní pokuty (zde srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 400/2004 ze dne [datum rozhodnutí], či sp. zn. 32 Cdo 3171/2008 ze dne [datum rozhodnutí], příp. sp. zn. 23 Cdo 231/2010 ze dne [datum rozhodnutí] nebo sp. zn. 32 Cdo 4859/2009 ze dne [datum rozhodnutí]).

29. Je nutno připomenout, že prvotní funkcí smluvní pokuty je evidentně její sankční význam, což vyplývá de facto i z pojmenování tohoto právního institutu, podle něhož dochází k potrestání toho, kdo porušil svou smluvní povinnost. Nárok na zaplacení smluvní pokuty navíc vzniká bez ohledu na to, zda věřiteli vznikla určitá škoda, takže v tomto směru nebylo ani nutné provádět jakékoli dokazování, pokud šlo o tzv. majetkový prospěch, který žalovaný dosáhl nebo hodlal dosáhnout svým vědomě protiprávním jednáním. Smluvní pokutu tedy nebylo možno moderovat způsobem, jakým postupoval prvostupňový soud v odst. 31 odůvodnění napadeného rozsudku. Nelze rovněž přehlédnout, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného jejího navyšování (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1749/2015 ze dne [datum rozhodnutí]).

30. Odvolací soud při své úvaze o moderaci vycházel ze zásady přiměřenosti, která je náplní moderačního práva, a to se zohledněním závažnosti porušení smluvních povinností nájemcem, tedy s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Dospěl k závěru, že přiměřenou smluvní pokutou pro porušení povinnosti, které se dopustil žalovaný výše popsaným jednáním, vyplývající z čl. VI. bod 2. písm. a) nájemní smlouvy, je částka 500 Kč za každý den, v němž toto porušení trvá.

31. Žalobci tedy, po moderaci provedené odvolacím soudem, náleží právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 315 000 Kč, t.j. 630 x 500 Kč.

32. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 229 596 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Jeho výše byla správně stanovena podle ust. § 1970 o. z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Změnil jej (podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) jen ve lhůtě k plnění, kterou určil šestiměsíční (podle ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.), a to s ohledem na finanční poměry žalovaného.

34. Jak již bylo shora uvedeno (odst. 31), žalobci náleží právo na zaplacení smluvní pokuty i ve výši 85 404 Kč (celková smluvní pokuta 315 000 Kč, s odečtením odvolacím soudem potvrzené částky 229 596 Kč) a proto byl výrok II. napadeného rozsudku podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změněn tak, že žalobci byla přiznána i tato částka s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, opět s odkazem na ust. § 1970 o. z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena i zde šestiměsíční (podle ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.), a to z důvodů uvedených v odst. 34.

35. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř a ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl každý z účastníků procesní úspěch v rozsahu 50%.

Poučení