21 Co 72/2022-216

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [název zastupujícího úřadu] [název zastupujícího úřadu] [název zastupujícího úřadu] [název zastupujícího úřadu] [název zastupujícího úřadu] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2021 č. j. 11 C 380/2015-181 ve znění usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2021 č. j. 11 C 380/2015-185 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2022 č. j. 11 C 380/2015-194 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem v částce 412 029,20 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 27 926,80 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 611 464,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 17. 7. 2015 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 544 790 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).

2. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalované původně zaplacení částky 7 222 928,90 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č. j. 13 C 98/97 – 1145 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2015 č. j. 21 Co 493/2013 – 1368 uvedenou částku dne 16. 4. 2015 zaplatila správci konkurzní podstaty úpadce [právnická osoba] jako náhradu ušlého zisku. Škoda v podobě ušlého zisku vznikla v příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 1995 [číslo jednací] o zákazu konání hudebních produkcí v období od 22. 10. 1994 do 22. 10. 1995, které bylo potvrzeno Okresním úřadem v [obec] dne 7. 7. 1995 pod č. j. [spisová značka]. Uvedená rozhodnutí žalované i Okresního úřadu v [obec] byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 1996 č. j. 19 Ca 326/95-24 zrušena pro nezákonnost. Žalobkyně tak uhradila škodu představující ušlý zisk, kterou způsobila žalovaná tím, že v rámci své přenesené působnosti vydala nezákonné rozhodnutí. Z uvedeného důvodu se žalobkyně domáhala regresní náhrady s odkazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, resp. § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a namítala, že první podmínkou pro případnou odpovědnost je určení subjektu, který nezákonné rozhodnutí vydal. Uplatnit nárok na náhradu škody lze v případě, že škoda byla způsobena toliko pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno. V dané věci je nepochybné, že žalovanou bylo vydáno nepravomocné rozhodnutí v prvním stupni, které v rámci přenesené působnosti podléhalo přezkumu Okresního úřadu v [obec] v řízení odvolacím. Teprve jeho pravomocné rozhodnutí bylo v souladu s platnou procesní úpravou napadeno soudní žalobou a pro nezákonnost zrušeno. Odpovědná za škodu tedy není žalovaná, ale je to okresní úřad. Žalovaná dále namítala nedostatek právní subjektivity odpovědného státního orgánu. Obecní úřad neměl a dle aktuálního platného ustanovení § 15 občanského zákoníku ani nemá, způsobilost mít práva a povinnosti. [název obce] se na činnosti státní správy v přenesené věci nepodílela a za její tehdejší právní úkony nenese odpovědnost. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 8. 2018 č. j. 8 C 380/2015 – 106 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím (výrok I) a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). Výrok pod bodem II. uvedeného rozsudku nabyl právní moci dne 21. 3. 2019. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadeného výroku pod bodem II. potvrdil. Na základě žalovanou podaného dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 2299/2019-146 zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 380/2015-106 v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové v rozsahu výroků I a III a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle kterého pokud stát jako nositel odpovědnosti uhradil škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ustanovení § 12 zák. 58/1969 Sb., zakotvovalo právo státu na regresní postih, a to proti státnímu orgánu, který nezákonné rozhodnutí vydal, za předpokladu, že tento orgán má způsobilost mít práva a povinnosti. Státními orgány a orgány státní organizace jsou orgány, kterým přísluší pravomoc rozhodovat jménem státu v řízení trestním, v občanském soudním řízení, v notářském a správním řízení, představují základní a rozhodující složky organizace státu, neboť jsou nositeli suverénní státní moci. Je jimi třeba rozumět orgány, které stát zřizuje k plnění funkcí státu a vybavuje je za tím účelem pravomocí a působností rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních subjektů. Za státní orgán je třeba považovat zejména takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 367/1990 Sb. základní územně správní jednotkou státu je obec jako právnická osoba, přičemž obcí je samostatný samosprávný územní celek sdružující občany, kteří mají na jejím území trvalý pobyt. Obec jako veřejnoprávní korporace je v jistém smyslu oddělena od státu, neboť je svou povahou a postavením nestátním subjektem. Jakožto veřejnoprávní korporace má obec vlastní subjektivitu související s tím, že obci přísluší postavení právnické osoby, respektive je právnickou osobou. Toto její postavení výslovně jako jednotce územní samosprávy přiznával § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni vydání nezákonného rozhodnutí. Již z uvedeného je zřejmé, že obec není státním orgánem ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 58/1969 Sb., neboť je subjektem od státu odlišným, ani není nositelem státní moci, ale toliko moci veřejné. S přijetím zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) dochází ke změnám v postavení obcí a jejich orgánů, obce jsou právnickými osobami, v obdobném postavení byly národní výbory. Zákon č. 58/1969 Sb. ve svém § 12 nijak nereagoval na změny ve struktuře státu nastalé v důsledku přijetí nového obecního zřízení a nerozšířil okruh regresně odpovědných osob ze státních orgánů na územně samosprávné celky, mj. tedy i obce. Daná nedůslednost, pokud nemělo jít o záměr zákonodárce, nemůže být překonána ani výkladem. Nelze totiž přehlížet, že povinnosti mohou být uloženy jen zákonem nebo na základě zákona, což se týká i povinnosti regresní podle zákona č. 58/1969 Sb. Jestliže tento zákon s regresním postihem obce, která je odlišná od státního orgánu, nepočítá, nelze její odpovědnost dovodit za použití analogie. Došlo by totiž k uložení povinnosti někomu, komu ji zákon neukládá, a tedy i k porušení základního práva obce garantovaného čl. 4 odst. 1 Listiny. Okresní soud po provedeném dokazování věc posuzoval dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích v tehdy platném znění a s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyjádřenému ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 2299/2019-146. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně na základě pravomocného rozhodnutí soudu zaplatila správci konkurzní podstaty úpadce [právnická osoba] částku 7 222 928,90 Kč jako náhradu škody – ušlého zisku, který vznikl v důsledku rozhodnutí žalované o zákazu veřejných hudebních produkcí v obci [obec], které bylo následně potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu v [obec], a obě tato rozhodnutí byla soudem pro nezákonnost zrušena. Žalobkyně se předmětnou žalobou domáhá regresní náhrady s odkazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., a to proti žalované, která v rámci své přenesené působnosti nezákonné rozhodnutí vydala, přičemž s ohledem na pravomocný výrok II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2018 č. j. 8 C 380/2015 – 106 zůstalo předmětem řízení zaplacení částky 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím. Na základě uvedených zjištění a s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu okresní soud uzavřel, že ustanovení § 12 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. na souzenou věc nedopadá. Podle tohoto ustanovení má stát, nahradil-li škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, právo požadovat úhradu jednak na státním orgánu, který nezákonné rozhodnutí vydal, má-li způsobilost mít práva a povinnosti, a jednak na ústředním orgánu společenské organizace, vydal-li nezákonné rozhodnutí orgán této organizace, přičemž jde-li o nezákonné rozhodnutí několika orgánů, jsou povinny plnit rovným dílem. Podmínky pro uplatnění regresu proti státnímu orgánu, který vydal nezákonné rozhodnutí, jsou následující: státní orgán musí existovat v době, kdy se rozhoduje o regresu, musí mít právní subjektivitu, škoda musí být způsobená nezákonným rozhodnutím a stát může požadovat regres teprve v okamžiku, kdy vzniklou škodu poškozenému uhradil. Státními orgány a orgány státní organizace jsou orgány, jimž přísluší pravomoc rozhodovat jménem státu v řízení trestním, v občanském soudním řízení, v notářském a správním řízení. Státní orgány představují základní a rozhodující složky organizace státu, jsou nositeli suverénní státní moci a stát je zřizuje k plnění funkcí státu a vybavuje je za tím účelem pravomocí a působností rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních subjektů. Z důvodové zprávy k zákonu č. 367/1990 Sb. je základní územně správní jednotkou státu obec jako právnická osoba s vlastní subjektivitou. Obec jako veřejnoprávní korporace je svou povahou a postavením nestátním subjektem. Obec není státním orgánem ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 58/1969 Sb., neboť je subjektem od státu odlišným, ani není nositelem státní moci, ale toliko moci veřejné. Zákon č. 58/1969 Sb. na změny ve struktuře státu nastalé v důsledku přijetí nového obecního zřízení nijak nereagoval a okruh regresně odpovědných osob ze státních orgánů na územně samosprávné celky, tj. obce nerozšířil. Regresní povinnost stanovenou v § 12 zák. č. 58/1969 nelze rozšířit na obce ani výkladem, neboť by tím došlo k uložení povinnosti někomu, komu zákon povinnost neukládá. Na základě výše uvedeného okresní soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Vytýkala okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Poukazovala na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13C 98/97 bylo pravomocně konstatováno, že v důsledku nezákonných rozhodnutí žalované a Okresního úřadu [obec] vznikla škoda v podobě ušlého zisku, kterou byla žalobkyně povinna uhradit. Žalobkyně se z titulu ust. § 12 zákona č. 58/1969 Sb. obrátila na žalovanou s nárokem na regresní náhradu vyplacené náhrady škody, neboť žalovaná v rámci své přenesené působnosti vydala rozhodnutí zakazující poškozené společnosti činnost. Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů nižších stupňů, kterým žalobě v dané věci částečně vyhověly, a to právě v té části nároku vztahující se k rozhodnutí žalované, které učinila v přenesené působnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu nemůže být žalovaná považována za státní orgán ve smyslu § 12 cit. zákona, neboť za státní orgán je možno považovat pouze takový orgán státní moci, kterému je zákonem svěřen výkon státní moci, což žalovaná s odkazem na zákon o obcích není. Připomněla, že proti rozsudku Nejvyššího soudu podala ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 29. 9. 2021 č. j. IV. ÚS 2069/21 bez věcného projednání pro předčasnost odmítnuta s tím, že„ je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody stěžovatelky (čl. 4 Ústavy). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je okresní soud (a případně i krajský soud) ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi svázán, má-li dostát základních práv a svobod stěžovatelky. To platí zvláště pro námitky, podle nichž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu“ Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že rozhodnutím Nejvyššího soudu v dané věci a tedy nyní i napadeným rozhodnutím soudu prvého stupně, došlo k porušení jejích základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, když za nesprávný považovala výklad soudů ohledně odpovědnosti žalované podle ust. § 12 zákona č. 58/1969 Sb., v kontextu se všemi ustanoveními zákona o obcích a především s ust. § 1 zákona č. 58/1969 Sb. Zdůraznila, že v daném případě rozhodovala obec ve správním řízení v rámci přenesené působnosti podle §§ 21 a 22 zákona o obcích, podle kterých obec vykonává státní správu v rozsahu, ve kterém ji podle zvláštních předpisů vykonávaly místní národní výbory (§ 22 zákona). Ve vztahu k poškozené společnosti vystupovala obec jako orgán státu z mocenské pozice, která jí byla svěřena zákonem. Podle zákona o obcích je obec definována jako územně samosprávný celek, právnická osoba, která plní dvojí funkci, a to v oblasti tzv. samostatné působnosti podle § 13 a násl. zákona a v oblasti přenesené působnosti podle § 21 a násl. zákona, při níž obec vykonává státní správu prostřednictvím obecního úřadu, resp. jeho orgánů podle ust. § 58 zákona. Dovozovala s ohledem na výše uvedené, že je třeba na obec při výkonu státní správy v rámci přenesené působnosti hledět jako na státní orgán. Zdůraznila, že i z následné právní úpravy, tedy ze zákona č. 82/1998 Sb. je zřejmé, že bylo úmyslem a vůlí zákonodárce postihnout regresem všechny ty subjekty, které se podílejí na nezákonnosti rozhodnutí, která vydávají jménem státu, tedy i obcí. Obce jako subjekty práva vznikly až zákonem č. 367/1990 Sb., do té doby vykonávaly činnost státní moci v obcích místní národní výbory. Je tedy logické, že do zákona č. 58/1969 Sb. nebyly obce pod subjekty odpovědné za nezákonná rozhodnutí zahrnuty, avšak v rámci zachování kontinuity je, dle názoru žalobkyně, možno dovodit odpovědnost obce i podle tehdejší právní úpravy. Interpretace ust. § 12 zákona č. 58/1969 Sb. v posuzované věci, jak ji provedl Nejvyšší soud a následně soud prvého stupně také odporuje skutkovým zjištěním a právnímu hodnocení, které byly provedeny obecnými soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 98/97, z něhož byla převzata skutková zjištění pro posouzení této věci a z něhož také vznikl nárok žalobkyně. V tomto řízení bylo obecnými soudy zjištěno a právně vyhodnoceno, že rozhodnutí vydané žalovanou bylo rozhodnutím nezákonným ve smyslu ust. § 1 zákona č. 58/1969 Sb. Pokud obecné soudy v řízení sp. zn. 13C 98/97 dovodily naplnění podmínek ust. § 1 zákona ve vztahu k posuzovanému rozhodnutí obce, pak neměly pochybnosti o tom, že toto rozhodnutí obce bylo vydáno orgánem státu. Dospěl-li nyní Nejvyšší soud, resp. soud prvého stupně, k názoru, že totéž rozhodnutí není rozhodnutím orgánu státu, který jej vydal, pak je jeho interpretace s uvedenými závěry v extrémním nesouladu. Tento nesoulad je podle ustálené judikatury Ústavního soudu třeba hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu a následně okresního soudu lze ve světle této judikatury považovat za svévolné pro extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními a extrémní rozpor s principy spravedlnosti pro přepjatý formalismus. Namítala, že se cítí být zkrácena na svých právech, neboť byla obecnými soudy uznána odpovědnou za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., byť vydaného obcí, resp. žalovanou, byla jí uložena povinnost k náhradě škody a byla tak v legitimním očekávání, že pro případ uložení povinnosti vyplatit náhradu z titulu nezákonného rozhodnutí, jež bylo vydáno orgány obce, vznikne jí vůči obci nárok na vyplacení náhrady v rámci regresu. Zamítavý rozsudek soudu prvého stupně proto nepovažovala za správný. Nesouhlasila rovněž s rozhodnutím o nákladech řízení a jejich výší, a to především z důvodu neúčelnosti údajně vynaložených nákladů. V té souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4229/12, podle kterého pokud územně samosprávný celek zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze mít za to, že tito by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se územně samosprávného celku včetně jeho zastupování před soudem.

4. V daném případě od počátku řízení žalovanou zastupuje starosta obce, který je zároveň advokátem, tedy osobou právnicky vzdělanou. Z hlediska účelnosti vynaložených nákladů řízení má žalobkyně výhrady také k některým údajně uskutečněným úkonům, které si žalovaná naúčtovala. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná zdůraznila, že odvolání žalobkyně nepřineslo žádnou novou argumentaci a polemizuje pouze se závazným právním názorem dovolacího soudu, který ve svém rozhodnutí ve věci zcela jednoznačně definoval a pojmenoval rozdíl mezi odpovědností státu za nezákonná rozhodnutí jiných než státních orgánů v přenesené působnosti podle § 1 zák. č. 58/1969 Sb., kterou stát při zachování ústních práv nést musí a mezi nárokem na regres podle § 12 téhož předpisu, který naopak stát proti nikomu jinému, než orgánu státu uplatnit nesmí. Je přitom nepravdivé tvrzení žalobkyně, že by soudy v předchozích řízeních označily orgán obce nebo obec samu za státní orgán; pouze vždy dovodily odpovědnost státu právě z výkladu § 1 cit. zákona. Odkázala přitom na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud jde o náklady řízení, poukázala na skutečnost, že nedisponuje žádným odborným personálním obsazením a starosta obce svou činnost vykonává z titulu své neuvolněné funkce. S ohledem na dosavadní průběhu řízení a zapojení soudů všech stupňů je navíc zřejmé, že se jedná o složitý případ.

6. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné a bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a dospěl k závěru, že okresní soud provedl důkazy v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění i právní závěry. Krajský soud proto pro stručnost odkazuje na úplné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na odvolací námitky k odůvodnění napadeného rozsudku pouze dodává následující:

7. Ke vzniku škody v podobě ušlého zisku došlo v letech 1994 – 1995 Okresní soud proto postupoval správně, když věc posuzoval podle ustanovení zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

8. Podle § 1 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly. Odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

9. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nahradil-li stát podle ustanovení tohoto zákona škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, má právo požadovat úhradu na státním orgánu, který nezákonné rozhodnutí vydal, má-li způsobilost mít práva a povinnosti.

10. Jak bylo již výše uvedeno, v řízení před okresním soudem bylo zjištěno a mezi účastníky ani nebylo sporné, že žalobkyně z titulu rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č. j. 13 C 98/97–1145 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2015 č. j. 21 Co 493/2013–1368 uhradila správci konkurzní podstaty úpadce [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], [právnická osoba] částku 7 222 928,90 Kč jako náhradu škody spočívající v ušlém zisku, který vznikl v důsledku rozhodnutí žalované o zákazu veřejných hudebních produkcí v obci [obec], které bylo následně potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu v [obec] a obě tato rozhodnutí byla soudem pro nezákonnost zrušena. V tomto řízení se pak žalobkyně s odkazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. domáhala regresní náhrady původně ve výši 7 222 928,90 Kč po žalované, která nezákonné rozhodnutí vydala v rámci své přenesené působnosti. Spor tak spočíval v aplikaci ustanovení § 12 zák. č. 58/1969 Sb. K této otázce se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku č. j. 30 Cdo 2299/2019-146. Ve svém rozhodnutí mimo jiné poukázal na čl. 99 větu první a čl. 101 odst. 3 Ústavy, podle kterého se Česká republika člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a tyto jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu; dále poukázal na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), podle kterého každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podle odstavce 4 téhož ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem je v daném případě zák. č. 58/1969 Sb., neboť na řízení o nároku státu na regresní úhradu se použije tentýž předpis, které byl použit při posuzování nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za škodu, a to bez ohledu na skutečnost, že k zaplacení škody státem došlo až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. Podmínkou pro uplatnění regresu proti státnímu orgánu, který vydal nezákonné rozhodnutí, je existence státního orgánu v době rozhodování o regresu, právní subjektivita státního orgánu, vznik škody v důsledku nezákonného rozhodnutí a uhrazení vzniklé škody poškozenému. Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí podrobně definoval státní orgány a orgány státní organizace s tím, že jde zejména o takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Naproti tomu je obec podle důvodové zprávy k zák. č. 367/1990 Sb. základní územně správní jednotkou státu; je veřejnoprávní korporací v jistém smyslu oddělenou od státu, neboť je svou povahou a postavením nestátním subjektem. Jakožto veřejnoprávní korporace má obec vlastní subjektivitu respektive je právnickou osobou. Toto její postavení výslovně jako jednotce územní samosprávy přiznával § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni vydání nezákonného rozhodnutí. Již z uvedeného je zřejmé, že obec není státním orgánem ve smyslu ustanovení § 12 zákon č. 58/1969 Sb., neboť je subjektem od státu odlišným, ani není nositelem státní moci, ale toliko moci veřejné. K tomu je možno poukázat na změny související s postavením obcí a jejich orgánů v souvislosti s přijetím zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle něhož jsou obce právnickými osobami (§ 4 odst. 1). Na změny ve struktuře státu však zák. č. 58/1969 ve svém § 12 nijak nereagoval a okruh regresně odpovědných osob ze státních orgánů na územně samosprávní celky (obce) nerozšířil. Z uvedeného je tedy zřejmé, že osobní a věcná působnost § 12 zákona č. 58/1969 Sb. je v porovnání s příslušným ustanovením o regresní úhradě v aktuálně platném znění § 16 zák. č. 82/1998 Sb. s ohledem na ústavní a zákonné úpravy výkonu veřejné moci v České republice, zejména s ohledem na ústavní zakotvení práva na samosprávu a nové vymezení skutkových podstat odpovědnosti, užší. Jestliže však zákon č. 58/1969 Sb. s regresním postihem obce, která je odlišná od státního orgánu, nepočítá, nelze její odpovědnost dovodit výkladem ani za použití analogie. Došlo by tím totiž k uložení povinnosti někomu, komu ji zákon neukládá, a tedy i k porušení základního práva obce garantovaného čl. 4 odst. 1 Listiny. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2299/2019-146. Právním názorem dovolacího soudu vysloveným v uvedeném rozsudku jsou soudy ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány. Protože v průběhu odvolacího řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu zpochybnily, krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

11. Jiná je situace, pokud jde o výrok pod bodem II. napadeného rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky žalobkyně proti výši nákladů řízení jsou zčásti důvodné. Žalovaná byla v řízení před okresním soudem zcela úspěšná a má proto vůči žalobkyni dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložila. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou námitku žalobkyně o neúčelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení žalované, kdy žalobkyně poukazovala např. na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4229/12. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že u územně samosprávných celků lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat v řízení před obecnými soudy právní pomoci advokátů a v tomto směru odkázal na svoji konstantní judikaturu k dané problematice, zejména na nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, ve kterém dospěl ke stejnému závěru ve vztahu ke statutárním městům a jejich městským částem. Nelze však přehlédnout, že Ústavní soud zároveň upozornil, že při aplikaci tohoto stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika, potažmo město, územně správní celek) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. V daném případě má odvolací soud za to, že se nejedná o neúčelně vynaložené náklady, když žalovaná je sice územním samosprávným celkem, jde však o malou obec, jejíž obecní úřad má pouze jednoho zaměstnance a nemá tak dostatečné materiální ani personální vybavení, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva před soudem. Na tom nic nemění skutečnost, že v čele obce jako starosta stojí osoba s právnickým vzděláním (advokát). Okresní soud ovšem nesprávně určil výši nákladů, když pominul skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke změně ve výši předmětu řízení. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II. dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a jako účelně vynaložené přiznal žalované náklady ve výši 412 029,20 Kč. Jedná se o náklady právního zastoupení žalované. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za 6 úkonů právní služby po 37 220 Kč (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání 20. 6. 2016, vyjádření z 19. 7. 2016, účast na jednání 20. 6. 2018 a závěrečný návrhu vše při předmětu řízení 7 222 928,90 Kč), odměna za 5 úkonů právní služby po 22 780 Kč (sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu 11. 2. 2019, převzetí zastoupení pro dovolání, podání dovolání a další jednání před okresním soudem 10. 11. 2019, vše při předmětu řízení 3 611 464,45 Kč), dále paušální náhrada hotových výdajů přináležející k 11 úkonům právní služby po 300 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést, ve výši 71 509,20 Kč.

12. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalované tvoří mimosmluvní odměna jejího zástupce dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 22 780 Kč za l úkon právní služby (účast na jednání před krajským soudem), paušální náhrada hotových výdajů k uvedenému úkonu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996, Sb. a 21% DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 4 846,80 Kč Náklady odvolacího řízení činí celkem 27 926,80 Kč.

13. Náklady řízení před okresním i před krajským soudem je žalobkyně povinna nahradit žalované do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení