21 Co 80/2022-77

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 12 C 327/2021 – 48 ze dne 11. ledna 2022, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 9 045 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně svým rozsudkem č.j. 12 C 327/2021 – 48 ze dne 11. 1. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu s návrhem, aby určil, že je neplatná výpověď žalovaného učiněná vůči žalobci dopisem ze dne [datum], a to z nájmu založeného Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne [datum], jejímž předmětem je nájem jednotky [číslo] (jiného nebytového prostoru) v domě na adrese [adresa], [anonymizováno]: [PSČ], [anonymizována dvě slova] [obec]. Výrokem II. byla dále zamítnuta žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že nájem jednotky [číslo] (jiného nebytového prostoru) v domě na adrese [adresa], [anonymizováno]: [PSČ], [anonymizována dvě slova] [obec], založený Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne [datum], i nadále trvá. Výrokem III. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 5 600 Kč.

2. Žalobce se domáhal požadovaných určení s tím, že účastníci řízení spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byl nájem jednotky [číslo] jiného nebytového prostoru v domě na adrese [adresa], kdy tato jednotka byla žalobci přenechána žalovaným za účelem její adaptace na byt. Tvrdil, že nájem byl sjednán na dobu určitou, a to od [datum] do doby, než bude provedena adaptace předmětných nebytových prostor na byt, tedy rekolaudace nebytových prostor na prostory bytové. Žalovaný dospěl k závěru, že prostory jsou ze strany žalobce používány jinak, než za účelem jejich adaptace a doručil mu dopis ze dne [datum], označený jako výpověď nájemní smlouvy. Žalobce výpověď označil za nedůvodnou a spekulativní s tím, že by rád provedl co nejdříve sjednanou rekolaudaci, což m.j. nejde zajistit bez nutné součinnosti žalovaného. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že žalobce porušuje nájemní smlouvu ohledně sjednaného účelu, tedy adaptace nebytového prostoru na bytový prostor, když během více než dvacetiletého trvání nájemního vztahu nedošlo z jeho strany ani k žádosti o souhlas pro účely vyřízení stavebního povolení, natož ke kolaudaci prostoru na prostor bytový.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování výslechem svědka [jméno] [příjmení], bývalého starosty [územní celek] a výslechem žalobce, které označil za nadbytečné s ohledem na svůj právní názor a na to, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn z listinných důkazů.

4. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu nebytových prostor, ve které se žalovaný jako pronajímatel zavázal přenechat žalobci jako nájemci k užívání nebytové prostory – jednotku č. [číslo] o výměře 54,12 m2 v suterénu domu [adresa] v ulici [ulice] [anonymizováno] [obec], a to za účelem adaptace těchto prostor na byt a nájemce se zavázal platit nájemné ve výši 900 Kč měsíčně. Ve smlouvě bylo domluveno, že nájem je sjednán na dobu určitou do dne příslušné rekolaudace nebytových prostor na prostory bytové (čl. II. smlouvy), resp. uplynutím doby provádění adaptace nebytových prostor (čl. VIII. smlouvy). V letech 2001 až 2006 provedl žalobce v předmětném nebytovém prostoru větší stavební úpravy směřující k adaptaci nebytového prostoru na bytový prostor (např. zednické práce, betonování podlah, výměna oken, oprava zdí a stropů, včetně vymalování, instalatérské práce, elektrické rozvody, topení). Od roku 2007 prováděl již pouze drobné úpravy či udržovací práce (např. montáž rolet v roce 2017, výměna zárubně v roce 2010, instalace termostatu v roce 2012, instalace úsporného splachovacího ventilu v roce 2020 či v roce 2021 výměna kotlového čerpadla v kotli [příjmení] [příjmení], jež byl zakoupen v roce 2006). V roce 2009 došlo k připojení objektu k odběru elektřiny a žalobci byly dodavatelem elektřiny stanoveny zálohové platby za dodávku elektřiny, když předtím byl zajištěn odběr elektřiny přes zásuvkový měřič. V roce 2021 nechal žalobce provést zkoušku tlakové těsnosti technické instalace vody a kanalizace a revizi elektrické instalace a dne [datum] vyzval žalovaný žalobce k prokázání účelu nájmu. Dne [datum] zaslal žalovaný žalobci výpověď nájemní smlouvy ze dne [datum]. Mezi žalovaným a žalobcem, resp. jeho právním zástupcem, proběhla korespondence ohledně zvýšení nájemného a adaptace předmětného nebytového prostoru na bytovou jednotku.

5. Soud prvního stupně konstatoval, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o nájmu podle ust. § 3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném do [datum] (dále jen„ zákon“) s připomenutím ust. § 3 odst. 3 věta prvá zák. a zdůrazněním, že takováto smlouva o nájmu musí být uzavřena písemně. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4913/2007 ze dne 30. 11. 2009, který v něm uzavřel, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev zaznamenán, když nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu a že určitost písemného projevu je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Uvedl, že předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor mohla být uzavřena na dobu určitou či na dobu neurčitou s tím, že pokud je uzavírána na dobu určitou, musí podle ust. § 3 odst. 3 věta prvá zákona obsahovat určení doby, na kterou se nájem uzavírá. Připomněl, že si účastníci sjednali, že nájem je sjednán na dobu určitou do dne příslušné rekolaudace nebytových prostor na prostory bytové (čl. II. smlouvy), resp. uplynutím doby provádění adaptace nebytových prostor (čl. VIII.). Konstatoval, že se jedná o dvě různé události, které v budoucnu mohou nastat (ale také nastat nemusí, případně může nastat jen jedna z nich) s tím, že tyto události ale zjevně nenastanou v jednom okamžiku. Poukázal na to, že vymezení okamžiku jako„ uplynutí doby provádění adaptace nebytových prostor“ je velmi vágní, ale lze jej chápat jako dosažení takového stavu adaptace nebytových prostor, kdy jsou tyto prostory (objektivně vzato) způsobilé k rekolaudaci na bytové prostory. Z provedeného dokazování dovodil, že k takovému stavu došlo patrně již v roce 2006, kdy žalobce dokončil podstatné stavební úpravy směřující k adaptaci nebytového prostoru na bytový prostor (zednické práce, betonování podlah, instalatérské práce, elektrické rozvody, topení, oprava zdí a stropů, výměna oken, včetně vymalování prostor), když následné drobné či udržovací práce v roce 2017, v roce 2020 či výměnu kotlového čerpadla po patnácti letech provozu lze již stěží považovat za adaptaci nebytových prostor na bytové prostory. Poukázal na to, že prodlení mezi jednou událostí, na kterou účastníci vážou ukončení nájemního vztahu (uplynutí doby provádění adaptace nebytových prostor) podle čl. VIII. předmětné smlouvy a druhou událostí (rekolaudace nebytového prostoru), na kterou účastníci (rovněž) vážou ukončení nájemního vztahu podle čl. II. předmětné smlouvy (ke které navíc doposud vůbec nedošlo), činí v době rozhodování soudu prvního stupně šestnáct let. Zdůraznil, že určitost písemného projevu je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu, když nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Konstatoval, že z tohoto důvodu bylo nadbytečné doplňovat dokazování k otázce úmyslu stran ohledně konce nájemní smlouvy výslechy svědků či účastníků, neboť v posuzovaném případě ze samotné smlouvy o nájmu není seznatelné, v jakém konkrétním okamžiku dojde k ukončení nájemního vztahu, tedy zda dnem příslušné rekolaudace nebytových prostor na prostory bytové či zda již faktickým uplynutím doby provádění adaptace nebytových prostor. Smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne [datum] posoudil jako smlouvu o nájmu uzavřenou na dobu neurčitou, a to s ohledem na shora popsanou neurčitost ujednání o okamžiku ukončení nájemního vztahu.

6. Protože byl zákon č. 116/1990 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušen a nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“), odkázal na ust. § 3074 odst. 1 věta prvá zák. o.z., ust. § 2302 odst. 2 o.z. a ust. § 2231 odst. 1 o.z. S ohledem na to, že u věcí nemovitých je výpovědní doba tříměsíční, uzavřel, že nájem skončil v souladu s ust. § 2231 o.z. výpovědí pronajímatele, a to uplynutím tříměsíční výpovědní doby od okamžiku doručení výpovědi. Připomněl, že její přijetí žalobce nesporoval a že pro nájem na dobu neurčitou je typické, že je možné jej vypovědět kdykoli a z jakéhokoli důvodu, proto zákon nevyžaduje její odůvodnění. Výpověď označil za platnou a v tomto smyslu rozhodl o žalobě výroky I. a II. Nad rámec odůvodnění dodal, že i v případě, pokud by dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne [datum] byla uzavřena na dobu určitou, by bylo namístě neposkytnout žalobci ochranu z důvodu ust. § 6 odst. 2 o.z., příp. ust. § 8 o.z. Poukázal na to, že těží ze stavu, kdy již bylo dokončeno provádění adaptace nebytových prostor (od roku 2007 žádné další podstatné stavební práce zjevně prováděny nejsou), přesto stále nedošlo k zamýšlené rekolaudaci nebytových prostor s tím, že je nepodstatné, z jakého důvodu k zamýšlené rekolaudaci nebytových prostor doposud nedošlo. Konstatoval, že užívání nebytového prostoru za účelem„ adaptace těchto prostor na byt“ není normální užívání nemovitosti a takové„ užívání“ nemovitosti nepřináší ekonomický význam žádnému z účastníků smlouvy, žalovanému však významně omezuje jeho vlastnické právo a způsobuje mu značné ztráty. Vyslovil své přesvědčení, že se nelze domnívat, že by některý z účastníků při uzavírání smlouvy předpokládal, že žalobce ani po více než dvaceti let nedokáže naplnit účel nájemní smlouvy. Připomněl, že žalobce přistupuje k naplnění účelu nájemní smlouvy ze dne [datum], tedy adaptaci nebytových prostor na byt, velmi laxně, pokud např. provedení zkoušky tlakové těsnosti technické instalace vody a kanalizace nechal (z vlastní vůle) provést až v roce 2021, tedy po patnácti letech od provedení příslušných instalatérských prací, revizi elektrické instalace až v roce 2021, tedy dokonce až po sedmnácti letech od provedení elektrické instalace. Uvedl, že z uvedených důvodů bylo namístě i užití ust. § 6 odst. 2 o.z., příp. ust. § 8 o.z. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 3 písm. e), ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 11 odst. 1 a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT”).

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání do všech výroků rozsudku a namítal, že na základě uvedené smlouvy byl založen nájem tam uvedené jednotky, a to na dobu určitou, kdy dosud nebyly splněny ve smlouvě sjednané podmínky, aby bylo možno konstatovat, že došlo k uplynutí takto sjednané doby a tím tak k ukončení nájmu. Nesouhlasil proto se způsobem jejího výkladu, jak to učinil soud prvního stupně. Dovozoval, že ujednání v čl. II. odst. 2 a čl. VII. odst. 1 smlouvy nejsou v rozporu, ale na sebe vzájemně navazují a rovněž se i navzájem doplňují. Zdůrazňoval, že vůlí smluvních stran bylo vázat okamžik skončení nájmu právě na vydání uvedeného správního rozhodnutí a provedení adaptace pak představuje pouze prostředek, jak má být splnění této podmínky docíleno. Odvolatel ve svém odvolání prvostupňovému soudu dále vytýkal, že neprovedl jeho účastnický výslech a že případně nevyslechl ani bývalého starostu žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], který smlouvu podepsal. K závěrům soudu prvního stupně, že k posledním adaptačním činnostem ze strany žalobce došlo v roce 2007 a že od té doby žalobce již nic neadaptuje a přesto nepřistoupil k rekolaudaci a tím tak udržuje nájem podle smlouvy v účinnosti a brání se tak zvýšení nájemného, uvedl, že nemají žádnou oporu v provedeném dokazování a jedná se tedy o spekulaci. Odvolatel dále poukazoval na pasivitu žalovaného a na to, že bez jeho ohlášení či podání žádosti o vydání stavebního povolení za účelem vydání rozhodnutí o změně stavby a souhlasu s tím, nemůže učinit jakoukoliv žádost ve vztahu ke stavebnímu úřadu. Připomínal, že žalovaného upozorňoval na pronikání vlhkosti ze základů domu do jednotky, a to v důsledku nedostatečné izolace a na to, že zajistil provedení příslušných revizí a učinil všechny potřebné přípravy k tomu, aby mohlo být o vydání rozhodnutí o změně způsobu užívání jednotky rozhodnuto. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek buď zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví.

8. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že v loňském roce pojal podezření, že žalobce užívá předmětné prostory v rozporu s účelem sjednaným v nájemní smlouvě, a to na základě kontroly vyúčtování spotřeby teplé a studené vody za roky 2019 a 2020. Konstatoval, že k podezření přispěl i fakt, že po dobu téměř dvaceti let, kdy nájemní vztah trval, nebyla ze strany žalobce podána žádost o vydání stavebního povolení, případně oznámení o užívání stavby, ani jej nepožádal o součinnost s vyřízením potřebných povolení. Žalovaný tedy zaslal žalobci výpověď z nájmu nebytových prostor dne [datum] z důvodu užívání předmětu nájmu v rozporu se sjednaným účelem. Připomněl, že výpovědní doba činila jeden měsíc v souladu se smlouvou, započala běžet první den měsíce následujícího po doručení výpovědi a skončila tak dne [datum].

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Pokud žalobce vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl všechny navržené důkazy, tak tato vytýkaná vada řízení neobstojí. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 749/2005 ze dne 15. 9. 2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 ze dne 10. 11. 2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2712/2008 ze dne 13. 8. 2009, a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999 a sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 14 odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci nebylo namístě žalobnímu žádání vyhovět, a to z pohledu právního názoru na platnost nájemní smlouvy.

13. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

14. Soud prvního stupně tedy nijak nepochybil, neboť uvedl důvod, proč nepřistoupil k účastnickému výslechu žalobce a bývalého starosty [jméno] [příjmení] (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). S ohledem na právní názor prvostupňového soudu ohledně doby nájmu, by tyto výslechy do věci skutečně nevnesly nic nového či podstatného.

15. Žádného z výše uvedených pochybení se tedy soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

16. S ohledem na další odvolací důvody odvolací soud přisvědčuje správnosti závěru soudu prvního stupně, že ze samotné smlouvy o nájmu není seznatelné, v jakém konkrétním okamžiku dojde k ukončení nájemního vztahu, tedy zda dnem příslušné rekolaudace nebytových prostor na prostory bytové (jak bylo uvedeno v čl. II. smlouvy) či zda již faktickým uplynutím doby provádění adaptace nebytových prostor (jak bylo uvedeno v čl. VIII. smlouvy).

17. Určitost písemného projevu je skutečně objektivní kategorií a takový projev vůle nesmí vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky konkrétního smluvního vztahu, jak to judikoval Nejvyšší soud ČR, např. v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4913/2007 ze dne 30. 11. 2009, na který v odst. 22 odůvodnění napadeného rozsudku odkázal prvostupňový soud. Judikatura Nejvyššího soudu ČR je v této otázce konzistentní, když např. podle jeho rozsudku sp. zn. 26 Cdo 557/2001 ze dne 24. 7. 2001 je právní úkon (nyní právní jednání) nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno - zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Nejvyšší soud rovněž judikoval, že podle ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

18. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se všemi závěry soudu prvního stupně ohledně trvání smlouvy tak, jak to uvedl v odst. 23 až 25 odůvodnění napadeného rozsudku, včetně toho, že bylo nadbytečné doplňovat dokazování k otázce úmyslu stran ohledně konce nájemní smlouvy výslechy svědků či účastníků.

19. Pokud žalobce vytýkal soudu prvního stupně jeho závěr, že„ k posledním adaptačním činnostem ze strany žalobce došlo v roce 2007 a že od té doby žalobce již nic neadaptuje a přesto nepřistoupil k rekolaudaci a tím tak udržuje nájem podle smlouvy v účinnosti a tím se tak brání zvýšení nájemného“, nelze přehlédnout, že ten je uveden v odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku již jen nad rámec odůvodnění, proč byla žaloba zamítnuta. Bez ohledu na to odvolací soud konstatuje, že tam uvedené závěry vyplývají z důkazů, které soud prvního stupně provedl a uvedl zejm. v odst. 9 až 12. Pokud prvostupňový soud uzavřel, že„ užívání nebytového prostoru za účelem adaptace těchto prostor na byt není normální užívání nemovitosti a že takové užívání nemovitosti nepřináší ekonomický význam žádnému z účastníků smlouvy, ale žalovanému však významně omezuje jeho vlastnické právo a způsobuje mu značné ztráty“, je takový závěr správný. Ve shodě s ním odvolací soud konstatuje, že se skutečně není možno domnívat, že by některý z účastníků při uzavírání smlouvy předpokládal, že žalobce ani po více než dvaceti let nedokáže naplnit účel nájemní smlouvy.

20. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát. Prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobu v celém rozsahu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 2 500 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání, písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. e) AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT) a dále náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky a to za šest načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 274,86 Kč (srov. ust. § 13 odst. 1, 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (2x 90 km) automobilem Audi [registrační značka] při ceně benzínu motorové nafty 36,10 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb.) a spotřebě 6,6 litrů/km, včetně základní náhrady 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 274,86 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení 9 045 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).