21 Co 93/2025 - 291

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované]. [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. března 2024 č. j. 15 C 124/2022-230 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka].

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, výrokem II zastavil řízení ohledně požadavku žalobce vůči žalované uveřejnit omluvu a výrokem III mu uložil povinnost nahradit žalované k rukám advokáta [Jméno advokáta] ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce se domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy za újmu na cti veřejnou pomluvou a dále se domáhal omluvy v přibyslavském občasníku. Vylíčil, že újma mu byla způsobena za žalovanou pronesené pomluvy na jednáních zastupitelstva města [adresa] v době, kdy vykonával zvolenou funkci zastupitele města [adresa]. Pomluvy byly takové razance, že pouze přítomnost veřejnosti při jednání a skutečnost přímého vysílání v kabelové televizi mu zabránilo přivolat policii k zajištění protiprávní činnosti žalované. Vznesl podezření, že se žalovaná opakovaně dopouštěla křivé výpovědi a křivého svědectví. Tvrdil, že žalovaná je součástí zločinného spolčení, což písemně oznámil Okresnímu státnímu zastupitelství a policii v [adresa], policii v [adresa] a Okresnímu soudu v [adresa]. Žalovaná se dlouhodobě dopouští pomluvy vůči jeho osobě na společenské, občanské a pracovní úrovni, a tak zasáhla do jeho integrity. Proto žádal odškodnění ve výši [částka], což považuje za minimální částku za nepravosti, kterých se dopustila. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, uplatněný nárok označila za nedůvodný, zmatečný a neurčitý. Namítala, že ze žaloby není zřejmé, jaké konkrétní protiprávní jednání žalované má žalobce na mysli. Žalobce ani řádně netvrdí základní náležitosti nároku na náhradu nemajetkové újmy, netvrdí a neprokazuje protiprávnost z její strany, existenci relevantního následku na jeho straně a případnou příčinnou souvislosti mezi údajným protiprávním jednáním a následkem. Žalobce byl při jednání okresního soudu konaném dne [datum] vyzván, aby doplnil žalobu o jasné formulování žalobního petitu ohledně požadované omluvy a byl poučen o následcích nesplnění výzvy. Žalobce sdělil, že žalobu v tom rozsahu, jíž se domáhá omluvy, bere zpět. Žalovaná proti částečnému zpětvzetí žaloby neměla námitky, a proto soud řízení v tomto rozsahu postupem dle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil (výrok II). Žalobce byl dále při ústním jednání ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván, aby doplnil skutková tvrzení o tom, jakým konkrétním způsobem a kdy mu měla žalovaná způsobit újmu na přirozených právech, jaké jeho konkrétní právo mělo být jednáním žalované porušeno a jaký to mělo pro něj následek s tím, nechť k doplněným skutkovým tvrzením označí a předloží důkazy s tím, že se v opačném případě vystavuje riziku neúspěchu v tomto řízení. Žalobce požadovaná skutková tvrzení nedoplnil. Pouze uvedl, že žalovaná na něj opakovaně podávala trestní oznámení, podávala na něj křivé výpovědi, křivá svědectví, jak u soudu v [adresa], na policii v [adresa] a na zastupitelstvu, kde byl členem. Konkrétně se jednalo o křivé svědectví poškozování pozemku města [hodnota] [adresa]. Po té žalovaná namítla, že nebyl dostatečným způsobem vymezen předmět sporu. Žalobcem nebylo definováno, jakým konkrétním způsobem, jakými konkrétními výroky, z jakého dne se měla dopustit porušení jeho osobnostních práv a jaká je případně příčinná souvislost mezi případnými výroky a újmou žalobce. Vznesla také námitku promlčení. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § 81 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z. “), a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Poukázal na to, že v posuzovaném případě žalobce nevylíčil základní rozhodné skutečnosti (právně významná skutková tvrzení) o tom, jakým konkrétním způsobem a kdy mu měla žalovaná způsobit újmu na přirozených právech, jaké jeho konkrétní právo mělo být jednáním žalované porušeno a jaký to mělo pro něj následek, ač byl soudem řádně poučen o následcích nevyhovění výzvy. Soud proto uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a žalobu zamítl, aniž provedl dokazování.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Poukázal na to, že žalovaná žádným tvrzením, výrokem a už vůbec důkazem nedoložila, že svými konáními, jednáními a křivými výpověďmi nepoškodila jeho integritu, nezpůsobila mu majetkovou i nemajetkovou újmu. Tvrdil, že ve svých útocích na žalobce nepřestala. V tom se dovolával jejího podání na Policii ČR. Uvedl že podání žalobkyně a jí předložené listiny jako důkazy byly podkladem obtěžování žalobce policií k následnému vysvětlování a k žalobě. Soudní trestní řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], skončilo usnesením soudu, že se nejedná o trestný čin. Již tato skutečnost iniciovaná žalovanou způsobila neoprávněný zásah do jeho osobního života. Tvrdil, že konání žalované pokračovalo v postoupení přestupku na [právnická osoba] [adresa], kterým je žalobce obtěžován od listopadu [datum] doposud. Škoda městu za poškození pozemku uvedená žalovanou činila [částka], což se u soudu prokázalo jako křivé obvinění. Tvrzení žalované, že nerozumí písemně podané žalobě doložené důkazními prostředky, označil za nepravdivé a pravdu zkreslující. Namítal, že žalovaná nestudovala spis a ani se k žalobě písemně nevyjádřila, lze proto její jednání považovat za souhlas s navrženým odškodněním. Uvedl, že žalovaná má pracovní poměr na Městském úřadu [adresa], je jí svěřena agenda týkající se správy pozemků. Pozemek města [hodnota] byl pronajat za úplatu firmě [právnická osoba] [adresa], přestože nepochybně věděla, že pozemek je pronajat k zemědělské činnosti. Při zjištění poškození firmu [právnická osoba] neinformovala a minimálně 3x podala o své vůli udání na policii ohledně poškození majetku města žalobcem. Pozemek par. č. [hodnota] byl vyjmut ze zemědělského půdního fondu, přestože byl i nadále za úplatu pronajat k zemědělskému podnikání, po provedení kolaudace staveb inženýrských sítí měl být pozemek převeden do druhu ostatní zeleně, žalovaná tuto povinnost ignorovala, ani tato skutečnost nezabránila žalované k protiprávnímu jednání a konání vůči žalobci. Žalovaná zamlčela, že při dělení pozemků na stavební parcely byla určena společná hranice mezi pozemky par. č. [hodnota] a par.č. [hodnota] jako neodsouhlasená s kódem kvality 8. Od neodsouhlaseného průběhu hranice žalovaná ponechala „nudli“ pozemku o šířce 1,45 – 0,6 m, pozemek par. č. [hodnota] tak zasahuje i do prodaných parcel. Tímto činem mu žalovaná způsobila škodu v hodnotně [částka] Kč. Poukazoval na to, že žalovaná vůči němu podala žalobu o zaplacení částky [částka] jako náhradu za přítomnost právního zástupce žalobkyně při podání vysvětlení na policii dne [datum], kde byla projednávána škoda na majetku města v hodnotě [hodnota] tisíc Kč způsobená nečinností žalované. Popíral tvrzení žalované, že na ni podal trestní oznámení na policii, dodal, že trestní oznámení bylo podáno na Okresním státním zastupitelství v [adresa]. Uvedl, že žalovaná získala nezákonně spisové značky řízení vedené policií, aniž podala nějakou žádost na policii a měla aktivní legitimitu k vyžádání. Nesouhlasil s námitkou žalované o promlčení nároku s tím, že existuje institut přerušení běhu promlčecí doby. Zdůraznil, že právní nárok na odškodnění opírá o nález Ústavního soudu ze dne [datum] [spisová značka]. Osoba podávající proti někomu oznámení na policii je za toto své jednání odpovědná a musí nést důsledky. Dovozoval, že žalovaná zneužila své funkce úřednice města, vyvolala opakované jednání na Policii ČR, vykonstruované obvinění a následné soudní jednání u Okresního soudu v [adresa]. Musí proto nést důsledky svého nezákonného konání. Uvedl, že je nucen vyhledat právní pomoc u Okresního soudu v [adresa], s odkazem na nález Ústavního soudu, kdy oznamovací povinnost může být zneužita k nelegálnímu účelu a vykonána v občanskoprávních vztazích, např. v rozporu s dobrými mravy. Proto po žalované požadoval uhradit veškeré náklady i za způsobenou nemajetkovou újmu a duševní útrapy. Dodal, že údaje žalované v jejích výpovědích jsou důkazem zneužití úřední pravomoci. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví a uloží žalované povinnost žalobci zaplatit částku [částka] s příslušenstvím a náklady řízení.

3. Žalovaná označila odvolání žalobce za nedůvodné. Zcela se ztotožnila s rozhodnutím a závěry soudu I. stupně. Zdůraznila, že odvolatel vůbec nebrojí proti skutečnému důvodu, pro který soud prvního stupně jeho žalobu zamítl. Žalobce ani přes opakované kvalifikované výzvy soudu dle § 118a o. s. ř. nedokázal specifikovat a doplnit základní obsahové náležitosti tohoto typu žaloby. Uvedla, že může veškerá tvrzení žalobce obsahově vyvrátit, nicméně vzhledem k tomu, že žalobce nebyl schopen konkretizovat žádné údajné dehonestující výroky vůči němu, nebylo možné reálně tato neurčitá tvrzení vyvracet. Zdůraznila, že jakákoliv pozdější doplnění ze strany žalobce po poučení soudu, tedy jakákoliv doplnění v rámci závěrečného návrhu či dokonce v rámci odvolání, jsou z hlediska břemene tvrzení zcela bez účinku. I přes uvedené považovala za nutné se vyjádřit k některým skutečnostem uváděným žalobcem, neboť se jimi cítí osočována. Žalobce uvedl, že měla zasáhnout do osobního života žalobce nějakým svým jednáním, které se vztahuje k trestnímu řízení žalobce, patrně má na mysli řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. K tomu připomněla, že v označené věci nepodávala žádné trestní oznámení či jakékoliv jiné podání vůči žalobci. Dodala, že oznámení na policii podávala v předchozí obdobné trestné činnosti žalobce, za niž byl žalobce následně pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Ani v tomto předchozím řízení však nepodávala žádné trestní oznámení na žalobce, ale trestní oznámení bylo podáno na neznámého pachatele. V trestní věci uváděné žalobcem podal oznámení starosta města [jméno FO], přičemž toto oznámení se ukázalo jako zcela relevantní, neboť jak dokonce uvádí sám žalobce, za toto jednání byl uznán vinným z přestupku, a to rozhodnutím [právnická osoba] v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] ve vazbě na rozhodnutí Krajského úřadu [právnická osoba] č. j. [hodnota] [č. účtu] ze dne [datum]. Pokud se žalobce v odvolání obsáhle vyjádřil k otázce hranic pozemku [hodnota] tak jeho vyjádření nemají jakoukoliv souvislost s aktuálně projednávanou věcí, a naopak to spíše ukazuje na to, že žalobce se neustále primárně zaměřuje na jakousi svoji vnitřní křivdu, kterou vnímá ve vztahu k tomuto pozemku. Odmítla tvrzení žalobce, že by neměla rozumět písemné žalobě, poukázala pouze na to, že žalobce nekonkretizoval, jaké přesné výroky mají být předmětem tohoto řízení. V žádném případě nesouhlasila s názorem žalobce, že její jednání lze považovat za souhlas s navrženým odškodněním. Pokud žalobce zmínil, že vůči němu podala žalobu na zaplacení částky [částka] jako náhradu za přítomnost právního zástupce při podání vysvětlení na policii, pak připomněla, že v této věci byla plně úspěšná. Za nepodstatnou záležitost označila námitku žalobce, že u soudu uvedla, že žalobce na ni podal trestní oznámení na policii, přičemž ve skutečnosti se jednalo o oznámení na okresní státní zastupitelství. Dodala, že jde o zcela marginální zaměnění. Pokud žalobce k její námitce promlčení uvedl, že neobstojí, neboť existuje institut přerušení běhu promlčecí doby, pak neuvedl, v čem by toto přerušení mělo spočívat. Namítala, že žalobce podal odvolání ze zcela chybných důvodů, resp. neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že soud prvního stupně pochybil v tom, že došel k závěru, že žalobce nesplnil ani přes výzvy soudu dle § 118a o. s. ř. svoji povinnost tvrzení. Odkázala na ust. § 82 odst. 1 o. z. Zdůraznila, že žalobce neprokázal a v převážné většině ani netvrdí základní náležitosti tohoto typu žaloby, tedy nespecifikoval konkrétní údajné protiprávní jednání žalované, nespecifikoval a neprokázal svoji údajnou újmu, neprokázal ani příčinnou souvislost mezi údajným protiprávním jednáním a újmou. I pokud by však všechny tyto skutečnosti prokázal, ani v jednom z případů by se nemohlo jednat o protiprávní jednání žalované vůči žalobci, neboť nebyl prokázán jakýkoliv difamující výrok žalované vůči žalobci. Navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.

4. Odvolací soud z podnětu odvolání žalobce a v jeho mezích přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

5. Odvolací soud odkazuje na správné a výstižné odůvodnění soudu prvního stupně, které by mohl pouze opakovat, a proto jen na doplnění dodává následující.

6. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

7. Podle § 81 dost. 2 o. z. ochrany požívají zejména života důstojnost člověka jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí jeho vážnost čest soukromí a jeho projevy osobní povahy.

8. Podle § 82 odst. 1 o z. člověk jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Tradiční je právní teorií i praxí dovozováno, že pro vznik zvláštních soukromoprávních odpovědnostních nároků z ochrany osobnosti musí být dány tyto obecné hmotně právní předpoklady: existence zásahu který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti člověka, neoprávněnost, respektive protiprávnost tohoto zásahu, existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností (viz odborná literatura, např. Velké komentáře - Lavický a kolektiv, Občanský zákoník I Obecná část (§ 1-654) nakladatelství [právnická osoba]. Beck první vydání 2014 str. 469). Tato právní doktrína je přijímána i judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je třeba zvážit, zda v konkrétním případě nejsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu do osobnosti člověka, tj. okolnosti, které porušení, respektive ohrožení osobnosti fyzické osoby, ospravedlňují. Takto o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde, např. tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, respektive, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněná zvláštním veřejným zájmem na nerušené a plynulé avizaci subjektivních práv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 593/13, 30 Cdo 580/2008, ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2342/2006 a Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 13/2007 uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak bylo naposledy připomenuto např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022 sp. zn 25 Cdo 3322/21).

9. Ustanovení § 82 odst. 1 o. z. předpokládá, že člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Osobnost člověka je i z hlediska ústavních garancí nedotknutelná. Každý zásah do ní proto vyžaduje právní důvod. Při existenci právního důvodu a zachování proporcionality zásahu jde pak o zásah oprávněný. Vznik práv člověka dotčeného zásahem předpokládá dle § 82 odst. 1 bez zřetele na zavinění původce zásahu splnění tří podmínek: a) neoprávněný zásah do osobnosti člověka, který je objektivně způsobilý porušit či jen ohrozit osobnost člověka, b) dotčení (porušení či ohrožení) osobnosti člověka v její fyzické a psychicko-morálně-sociální integritě, c) příčinnou souvislost mezi neoprávněným zásahem a dotčením osobnosti člověka. Při hodnocení neoprávněnosti zásahu není rozhodný subjektivní pocit jednotlivce, ale objektivní posouzení – posouzení testem běžného člověka. Neoprávněný zásah nutno hodnotit objektivně vzhledem ke konkrétní situaci a k dotčené osobě. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném podle první části občanského zákoníku, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být podle § 2957 o. z. určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti hodné zvláštního zřetele. Druhý odstavec § 2951 o. z. uvádí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním s tím, že zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečné odčinění způsobené újmy. Předpokladem vzniku sankce za porušení, popř. již ohrožení osobnostních práv člověka je existence konkrétního zásahu do jeho osobnosti představované některou z jejích složek. Tento zásah musí být shledán jako neoprávněný, tj. jsoucí v rozporu s objektivním právem.

10. Podle obsahu spisu, zejména podle skutkového líčení obsaženého v žalobě měla žalovaná žalobci způsobit nemajetkovou újmu zásahem do jeho osobnosti tím, že měla pronést veřejnou pomluvu na jednání zastupitelstva města [adresa] v době, kdy žalobce vykonával zvolenou funkci zastupitele města. Její pomluvy měly být, dle tvrzení žalobce, tak razantního charakteru, že pouze přítomnost veřejnosti a přímé vysílání kabelové televize, zabránilo žalobci přivolat Policii ČR. Nemajetkovou újmu měla žalovaná dále žalobci způsobit tím, že ho nedůvodně udávala na policii. Popřel, že by žalované způsobil škodu ve výši [částka]. Následně na výzvu soudu doplnil, že žádá relutární náhradu nemajetkové újmy za použití nezákonných protiprávních zásahů do jeho osobních práv. Tvrdil, že žalovaná měla škodolibost a potěšení z toho, že působí škodu právě jeho osobě, např. při soudním jednání ve věci sp.zn. [spisová značka] při vystoupení jako svědek, při podání vysvětlení a nepravd na Policii ČR v trestních řízení ve [adresa].

11. Okresní soud vycházel ze správného předpokladu, že povinnost tvrzení o tom, jakým konkrétním jednáním žalované a kdy měla být žalobci způsobena újma na jeho přirozených právech, jaké jeho přirozené [rodné přijmení] bylo porušeno a s jakými dopady do jeho osobnostní sféry, tíží žalobce. Tato tvrzení měla být uvedena již v samotné žalobě. Právě žalobce, který tvrdí, že bylo neoprávněně zasaženo do jeho osobnostních práv, musí uvést rozhodné skutečnosti ohledně samotného zásahu. Vylíčení skutkových okolností žalobcem je zcela nedostačující pro posouzení uplatněného nároku. Není zřejmé, jaké konkrétní nepravdivé výroky – dle žalobce razantní veřejné pomluvy – měla žalovaná veřejně na zastupitelstvu města [adresa] uvést a kdy se tak mělo stát. Žalobce zároveň tíží i břemeno důkazní v rámci něhož je povinen ke svým tvrzením označit důkazy, které mají tvrzené skutečnosti prokázat. S ohledem na spornou povahu řízení je soud ve svém rozhodnutí vázán podaným návrhem. Příslušný návrh tedy soud nemůže překročit a nemůže přisoudit více.

12. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne [datum] se podává, že žalobce byl opakovaně poučen a vyzván ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., aby doplnil nezbytná tvrzení o tom, jakým konkrétním způsobem a kdy mu měla žalovaná způsobit újmu na přirozených právech, jaké jeho konkrétní právo mělo být jednáním žalované porušeno a jaký to pro něj mělo následek. Zároveň v souladu s ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. okresní soud vyzval žalobce, aby ke svým tvrzením označil důkazy a poučil ho o negativních následcích nesplnění výzvy soudu. Žalobci se dostalo řádného poučení, že pokud nesplní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, pak ve sporu nebude úspěšný. V závěru prvního jednání ve věci soud účastníky řízení upozornil na koncentraci řízení. Poučení o koncentraci řízení se žalobci dostalo již v předvolání k prvnímu jednání ve věci, to mu bylo doručeno dne [datum]. Žalobce po uvedeném poučení doplnil pouze tolik, že žalovaná na něj opakovaně podávala trestní oznámení, podávala na něj křivé výpovědi, křivá svědectví, jak u soudu, na policii, tak i na zastupitelstvu, kde byl členem. Uvedl, že konkrétně se jedná o křivé svědectví poškozování pozemku města č. parc. [hodnota] v kat. území [adresa].

13. Z doplnění žalobcových tvrzení není nadále zřejmé, jaké konkrétní výroky žalované žalobce činí předmětem žaloby. Není tak možné posoudit, zda výroky žalované o žalobci byly skutečně žalovanou na zastupitelstvu obce proneseny, kdy se tak stalo, za jakých okolností a v jakých souvislostech, zda tyto výroky zasáhly či mohly zasáhnout do osobnostních práv žalobce, do jeho cti a vážnosti. Nebylo možné ani zhodnotit, jaké následky pro žalobce by mělo konkrétní protiprávní jednání žalované mít. K námitce žalobce, že žalovaná na něj opakovaně podávala trestní oznámení, odvolací soud zdůrazňuje, že každý má právo obrátit se s trestním oznámení na organy činné v trestním řízení. Právo podat a nechat prošetřit trestní oznámení je na straně přímé oběti trestné činnosti dokonce nenahraditelnou složkou jejího ústavního práva na účinné vyšetřování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 a ze dne 15. 5. 2014 a nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1556/14, sp. zn. III. ÚS 1716/16). Jde o důležité zákonné právo, které je odrazem veřejného zájmu na prošetření společensky škodlivého jednání. To znamená, že samotné podání trestního oznámení bez dalšího neznamená zásah do osobnostních práv žalobce, do jeho cti a vážnosti.

14. Závěr okresního soudu, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to ani po poučení podle § 118 a odst. 1 o. s. ř., je zcela správný, a již jen z tohoto důvodu musela být žaloba zamítnuta. Vzhledem k absenci tvrzení okresní soud neprováděl žádné dokazování, neboť žalobcem nebyly vymezeny rozhodující skutečnosti, které by měly být prokazovány.

15. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené závěry rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, která se ubránila odvolání žalobce, má tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Jedná se náklady právního zastoupení žalované. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne [datum]) po [částka] podle § 7 a § 9a odst. 1 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměně advokátů, náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění od [datum] (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada hotových výdajů přináležející ke každému úkonu právní služby po [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu za celkem [hodnota] započatých půlhodin po [částka] a cestovné advokáta k jednání soudu ze sídla advokáta v Polné do sídla odvolacího soudu a zpět v částce [částka] (použitý osobní automobil Mazda CX 9, reg. zn. [SPZ], o spotřebě 8,9 litru na 100 km, ceně benzinu 35,80 Kč za 1 litr, základní sazbě 8,99 Kč za 1 km a celkové vzdálenosti 188 km). Celkové žalovanou účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení činí [částka]. Lhůta a místo k plnění uložené náhradové povinnosti jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení