2108 C 16/2025 - 103

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Stříteckou ve věci žalobce:[Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované:[Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 12 403,5 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12 403,50 Kč s 12% úrokem z prodlení od 8. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 386,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 12 403,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel dne [datum] se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru číslo [hodnota]. Předmětem úvěru bylo poskytnutí žalobci peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč. Žalobce čerpal poskytnuté finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, žalované zaplatil 17 403,50 Kč. Rozdílu mezi těmito částkami ve výši 12 403,50 Kč se domáhá z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce zejména uvedl, že považuje uzavřenou smlouvu o revolvingovém úvěru za neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, protože výše sjednaného úroku a RPSN je nepřiměřená. Průměrná roční úroková sazba dle ČNB v období, kdy byla smlouva uzavřena činila 5 – 15 %. V uzavřené smlouvě však úroková sazba byla sjednána ve výši 1,066 % denně, což znamená 389,09 % ročně. RPSN pak dosahuje výše 2051,6 %. V tomto směru žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 3520/2017 ze dne 28. 8. 2017 nebo sp. zn. 32 Cdo 3777/2016 ze dne 27. 6. 2018. Dále pak žalobce namítal, že shora uvedená smlouva je neplatná, neboť žalovaná nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalobce, čímž porušila ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ve shora uvedeném závazkovém vztahu vystupovala žalovaná jako podnikatel, žalobce jako spotřebitel. Žalobce odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dále na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 ohledně nepodložených prohlášení spotřebitele. S odkazem na tam uvedené závěry žalobce tvrdí, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] byla absolutně neplatná. Tím, že žalovaná obdržela od žalobce částku vyšší, než kolik činí částka poskytnutá žalovaným, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení ve výši 12 403,50 Kč.

2. Žalovaná se žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobce zcela neuznává a navrhuje žalobu zamítnout. Svůj postoj odůvodnila tím, že v daném případě úvěruschopnost žalobce řádně, důkladně a nadstandardně posoudila, zcela tak splnila náležitosti ustanovení § 86 a § 87 ZSÚ. Žalovaná před poskytnutím úvěru detailně zkoumala informace získané nejen přímo od žalobce, ale dále informace z bankovního účtu žalobce, informace zjištěné na základě lustrací ve veřejně dostupných rejstřících a databázích a nad rámec uvedeného také v Nebankovním registru klientských informací, který spravuje databáze údajů o úvěrových produktech klientů finančních společností. Žalovaná je přesvědčena, že využil veškerých možných a dostupných prostředků k získání podkladů a informací o žalobci a tyto přiměřeně k povaze, délce a výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele posoudila. Žalovaná vycházela z ověřených příjmů žalobce ve výši 22 166 Kč měsíčně, dále ze sdělení žalobce, že žije v domácnosti s dalšími 3 osobami, které jsou výdělečně činné a jeho měsíční výdaje se pohybují v částce 2 000 Kč. Finanční situace žalobce byla vyhodnocena jako příznivá pro poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč. V době poskytnutí úvěru měl žalobce stabilní příjem, neměl žádné nesplacené závazky. Výdaje žalovaného vyhodnotila na základě svého matematického modelu. Žalovaná je tak přesvědčena, že využila veškerých dostupných prostředků k získání dostatečných podkladů a tyto správně vyhodnotila mimo jiné, protože žalobce úvěr splatil po dobu splácení úvěru žádné námitky nevznášel. Žalovaná dále odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Co se týče výše úročení a RPSN u tohoto úvěru, žalovaná uvedla, že úvěr byl sjednán jako krátkodobý v nízké částce a krátká doba poskytnutí úvěru je jedním z důvodů proč je míra úročení takto vysoká.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] spolu účastníci uzavřeli dálkově smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná žalobci poskytla úvěr ve výši 5 000 Kč a žalobce z něj zaplatil žalované částku 17 403,50 Kč (viz shodná tvrzení účastníků, výpis plateb z účtu žalobce). Výše zápůjční úrokové sazby byla sjednána pevnou sazbou 1,066 % denně a celkové náklady úvěru byly ve výši 2051,6 %. Dále byly ve smlouvě sjednány sankce za nedodržení splátkového kalendáře v podobě smluvních pokut a nákladů na vymáhání dlužné částky. Současně byly žalobci předány i všeobecné obchodní podmínky a předpis denních splátek, jakož i údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a souhlas se zpracováním osobních údajů. (viz smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], všeobecné obchodní podmínky, předpis denních splátek, souhlas se zpracováním osobních údajů a informace pro spotřebitele).

4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalované se podává, že toto posouzení bylo provedeno [datum]. Posuzovaným byl žalobce, bylo stanoveno, že počet členů ve společné hospodařící domácnosti jsou 4 osoby. Výše pravidelných měsíčních výdajů uvedená žalobcem byla zjištěna ve výši 2 000 Kč. Výše příjmu uvedená žalobcem byla 25 000 Kč a ověřeného čistého měsíčního příjmu 22 166 Kč. Rezerva pro výdaje byla shledána ve výši 500 Kč a vypočítané minimální výdaje ve výši 4 902,50 Kč. Disponibilní příjem ve výši 17 200 Kč. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné. Ze sumáře s odpovědí úvěrového registru NRKI bylo zjištěno, že žalobce měl ke dni 4. 6. 2024 evidován 1 nesplátkový produkt. Další 2 splátkové produkty mu byly zamítnuty a existovaly 2 rozpracované žádosti o karetní produkty. Z výpisů z účtů žalobce za březen až květen 2024 bylo zjištěno, že zůstatky ke konci měsíce byly vždy pouze v řádu desetikorun či nízkých stovek korun. Na účtu bylo vždy velké množství odchozích položek pohybujících se také v řádu desetikorun či stokorun, výjimečně tisícikorun. Větší příchozí platby byly od společnosti [právnická osoba], ale jejich výše se diametrálně lišila. V březnu 2024 se jednalo o částku 25 939 Kč, v dubnu 2024 to byla částka 19 310 Kč a v květnu 2024 částka 16 622 Kč. Na účtu žalobce se dále objevilo malé množství příchozích plateb či vkladů hotovosti od [jméno FO] nebo [jméno FO]. Jednalo se o nepravidelné platby v řádu nižších stovek korun.

5. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalovaná je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalovaná poskytla žalobci peněžní prostředky v částce 5 000 Kč.

6. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

9. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalovaná odkázala na informace sdělené jí žalobcem, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalobce vycházela, které doplnila ověřováním údajů o žalobci ve veřejných databázích a dále provedla výpočet výdajů žalovaného dle svého matematického modelu. Žalovaná však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalobce předestřené informace nijak neověřovala. Nijak se nepozastavila nad tím, že v každém z měsíců, za které byly předloženy výpisy z účtu byla žalobci dle přehledu plateb u jeho banky vyplacena mzda v diametrálně odlišné výši, než, kterou žalobce sám žalované uvedl. Navíc jak vyplynulo z vyjádření žalované, ohledně plateb od [právnická osoba] pouze předpokládala, že se jedná o příjem ze zaměstnání, protože ani tuto skutečnost si žalovaná nijak neověřila. Nepožadovala doložit pracovní smlouvu, ze které by případně mohla zjistit o jaký druh pracovního poměru se jedná, zda je uzavřen na dobu určitou či neurčitou, zda žalobce není ve zkušební době apod. Žalovaná nepožadovala ani předložení výplatních lístků a žádným způsobem si neověřila zda se v případě plateb od uvedené pojišťovny jedná o příjem ze zaměstnání či nikoli a zda případný příjem žalobce bude zajišťovat splácení úvěru po celou smluvenou dobu. Tvrzené měsíční výdaje ani jejich výše nebyla žalovanou taktéž vůbec ověřena. Žalovaná vyšla z ničím neodůvodněné částky uvedené žalobcem a ze svého matematického modelu, kde dospěla k předpokládané výši výdajů. Jejich výše se soudu jeví v dnešní době zcela neadekvátní. Od žalobce nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Nezjišťovala jaké má žalovaný výdaje na stravu, dopravu apod. Žalovaná ani nedokládá jakým způsobem vyhodnotila výpisy z NRKI, kde je zřejmé, že 2 žádosti o splátkové produkty byly již žalobci zamítnuty. Byť žalovaná měla k dispozici výpisy z účtu žalobce za 3 měsíce, je zřejmé, že je vyhodnotila zcela nedostatečně. Žalovaná uváděla, že z výpisů bylo seznatelné, že žalobce je schopen hospodařit se svým příjem, kdy se nedostává do záporných zůstatků. Avšak vůbec nepřihlédla k tomu, že minimálně ve dvou doložených měsících jeho výdaje převýšily příjmy a že zůstatky ke konci měsíce byly téměř nulové. Není tak vůbec pochopitelné, jak dospěla žalovaná k závěru, že žalobce bude schopen splácet poskytnutý úvěr, když jeho zůstatky na účtu ke konci měsíce nedosahovaly výše sjednané splátky. Zejména z výpisů z účtů žalobce přitom jednoznačně vyplývalo, jaké jsou jeho měsíční příjmy i výdaje, tedy i jeho celková životní úroveň a jaká částka mu reálně zbývá na případné splátky úvěrů. Výši měsíčních příjmů i výdajů žalobce žalovaná vyhodnotila zcela účelově nikoli reálně.

10. Žalovaná zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalobce úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalobce, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalobce, případně je vyhodnotila zcela účelově a neadekvátně životní situaci žalobce. Poskytovatel úvěru může a má získávat informace od žadatele o úvěr, na druhou stranu si tyto informace musí ověřit, případně sám doplnit či obstarat. Na tvrzení žadatele o úvěr nelze bez dalšího spoléhat, a to jak z důvodu možných individuálních či celospolečenských negativních dopadů zmíněných viz výše, tak z důvodu možné účelovosti takových tvrzení. Žalovaná jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalobce ani nijak nedoložil a žalovaná některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. pracovní smlouvu, doklady SIPO, výdaje na dopravu, nájemní smlouvu, doklady o platbách nájemného či příspěvků do fondu oprav). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalovaná navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalobci částku 5 000 Kč dne [datum] poskytla, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalobce. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalobce navíc žalovaná porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalobcem, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

11. Při hodnocení výdajové stránky žalobce vycházela žalovaná ze svého matematického modelu, což však dostačující zásadně není. Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 12. Pokud žalobkyně argumentovala, že nahlížela do dostupných databází a registrů, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Dále také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

13. Námitka žalobkyně poukazující na to, že žalovaný úvěr splatil a byl tedy materiálně úvěruschopný, je nepřípadná. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (viz např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“). Skutečnost, že žalobce úvěr již splatil o ničem nesvědčí. Mohl si na splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály, nebo mu mohla vypomoci i rodina a přátelé. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy není v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. stanovena pro případ, že spotřebitel není úvěruschopný, ale pro nedodržení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud tato povinnost věřitelem splněna není je smlouva neplatná a není rozhodné, zda spotřebitel skutečně úvěruschopný je či není.

14. Soud uzavírá, že počíná-li si žalovaná natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalovaná již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění povinností řádně a včas ze strany žalobce, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalované navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalovaná svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila.

15. Poukaz žalované na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 je nepřiléhavý. Odkazované rozhodnutí neuvádí, že by poskytovatel úvěru v tehdejší věci (jejíž skutkový základ byl od skutkového základu nyní souzené věci odlišný) postupoval zcela řádně a že by bylo rozhodnutí nalézacího soudu zcela správné. Ústavní soud pouze uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je prosté ústavně zapovězené libovůle, jelikož nalézací soud své úvahy zdůvodnil a vysvětlil. Odkazované rozhodnutí Ústavního soudu tak neříká, že by snad neměl poskytovatel úvěru při zkoumání úvěruschopnosti zkoumat blíže příjmy a výdaje žadatele o úvěr. Navíc v odkazované věci nalézací soud mj. argumentoval, že žalovaná si od stěžovatelky před poskytnutím daných zápůjček vyžádala pracovní smlouvu i výplatní lístky; v nyní souzené věci si však žalovaná od žalobce před poskytnutí úvěru nevyžádala ničeho a už proto jde o skutkový stav nesrovnatelný s nyní souzenou věcí.

16. Stejně tak, pokud žalovaná argumentovala usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1681/23 nelze jejím námitkám přisvědčit. Platí nejen shora uvedené – tedy že Ústavní soud v odkazovaném usnesení „jen“ dovodil, že v bagatelních věcech je úspěšnost ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost povětšinou vyloučena a zdůvodnění rozsudku nalézacího soudu Ústavní soud nepovažoval za nikterak excesivní či svévolné. Ústavní soud se tedy nevyjádřil ke správnosti výkladu a aplikace podústavního relevantního práva (zejména zákona č. 257/2016 Sb.). Citované usnesení Ústavního soudu je navíc neaplikovatelné pro nyní souzenou věc již z důvodu, že tehdy šlo o ústavní stížnost obchodní korporace ([právnická osoba].) jakožto právního nástupce spotřebitele (postupitele). Tedy v případě tehdejší žalované by šlo o protiprávní jednání nikoliv vůči samotné žalující obchodní korporaci (v souvislosti se samotným uplatněním nároku), ale vůči jejímu právnímu předchůdci v souvislosti s uzavřením smlouvy.

17. Pokud žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, tak zdejší soud odkazuje již na shora citovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, který byl vydán až dne 11. 1. 2024, tj. až po citovaném rozsudku. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu tak je třeba „číst“ (vykládat a aplikovat) i v kontextu později vydaného rozsudku Soudního dvora EU, a to již z pohledu výkladu eurokonformního. Pokud je možný výklad souladný s unijním právem, upřednostní se tzv. eurokonformní výklad transponovaného vnitrostátního práva (viz např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023 sp. zn. 5 As 346/2022). Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (zejména bod 33. až 35.) konstatoval, že „počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat právo Evropských společenství přednostně před českým právem tehdy, pokud je s ním český zákon v rozporu.“ 18. Další důvod, proč v nyní souzené věci není argumentace žalované rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud tehdy zrušil meritorní rozhodnutí odvolacího soudu mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Navíc i kdyby citovaný rozsudek Nejvyššího soudu dopadal na nynější věc, tak Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl, že „může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“. V nyní souzené věci právě je postaveno na jisto, že žalovaná neměla v době sjednávání úvěrové smlouvy dostatek podložených informací pro to, aby vůbec mohla vyslovit kladný či negativní kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalobce.

19. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a žalobcem dne [datum] je neplatná, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran úroků, poplatků i smluvní pokuty. Žalované tak nevzniklo právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

20. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 1813 odst. 1 o. z. jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 cit. ustanovení zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

21. Další důvod neplatnosti předmětné smlouvy soud shledává v tom, že tato smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neboť je v rozporu s požadavkem přiměřenosti, kdy stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalobce jako spotřebitele (ust. § 1813 o. z.). V tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částky poskytnuté žalobci, a to částky 5 000 Kč a částky 17 403,50 Kč, která byla skutečně žalobcem uhrazena. Rovněž sjednaná výše úroků z úvěru 1,066 % denně, kdy tedy roční úroková sazba dosahuje cca 389,09 %, je zcela nepřiměřená. Tyto podmínky úvěru vytváří zjevnou nespravedlnost a nepřiměřenost smlouvy a nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (ust. § 1813 o. z.). Argument žalované, že důvodem vysokého RPSN je krátká doba, na kdy byl úvěr poskytnut nepovažuje soud za důvodný, neboť takto krátká doba relativně málo omezuje žalovanou při dispozici s předmětnými finančními prostředky.

22. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Žalované tak právo na zaplacení požadované částky ve výši 12 403,50 Kč nevzniklo, a pokud žalobce zaplatil z titulu absolutně neplatné smlouvy více než kolik čerpal, je žaloba důvodná co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 5 000 Kč) a mezi částkou vrácenou (tj. 17 403,50 Kč). S ohledem na shora uvedené soud tedy žalobě v celém rozsahu vyhověl. Žalovaná je v prodlení s peněžitým plněním a žalobci tak vznikl nárok na příslušenství představované zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené žalobcem k vrácení požadované částky v předžalobní výzvě. Stanovená 7 lhůta k plnění uplynula 7. 4. 2025. Soud proto přiznal žalobci právo na úhradu úroků z prodlení od 8. 4. 2025.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., žalobce byl ve věci plně úspěšný a má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobce tvoří: - zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000Kč a - náklady právního zastoupení žalobce ve výši 17 386,95 Kč, a to: - 5 úkonů právní služby dle § 7 a 8 vyhl. č.177/1996 Sb. po 1 620 Kč, (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci ze dne 8. 9. 2025 účast na jednání soudu dne 4. 11. 2025), tj. ve výši 8 100 Kč, - 5 režijních paušálů dle § 13 cit. vyhlášky po 450 Kč, v celkové výši 2 250 Kč, - náhrada za promeškaný čas při úkonech prováděných v místě, které není sídlem advokáta dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., za 8 půlhodiny po 150 Kč (účast u jednání dne 4. 11. 2025), ve výši 1 200 Kč, - náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2 819,38 Kč. Cestovní náhrada náleží právnímu zástupci žalobce za cestu z [adresa] a zpět (jedna cesta 175 km), a to na jednání dne 4. 11. 2025, při použití osobního automobilu o průměrné spotřebě 6,3 l benzínu BA 95 na 100 km, což dle vyhl. č. 475/2024 Sb. činí částku 1 409,69 Kč za cestu v jednom směru, přičemž výši jízdného osvědčil zástupce žalobce kopií technického průkazu. - 21 %DPH z nákladů právního zastoupení dle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. ve výši 3 017,57 Kč. Celkem tak je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 386,95 Kč, k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).