2108 C 17/2025 - 83

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Stříteckou ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 169 589 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení: - částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení; - částky [částka]; - úroku ve výši 72,85 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]; - úroku ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jako nevrácené zapůjčené jistiny, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka], náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka], smluvní pokuty dle čl. 6.5 smlouvy ve výši [částka]. Dále požadovala úhradu sjednaného úroku z úvěru od [datum] do zaplacení z částky [částka]. Do doby zesplatnění žalovaný uhradil 2 splátky po [částka] a po zesplatnění úvěru pak ještě částku [částka]. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Současně provedla tzv. scoring dle metodiky ČNB s využitím dotazů do databáze bankovních i nebankovních poskytovatelů úvěrů a ověření žalovaného v rámci dostupných registrů.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] podal žalovaný žádost o úvěr. Návrh smlouvy mu byl poskytnut dne [datum], kdy mu byly poskytnuty i předsmluvní informace. Následně stejný den byl uzavřen dodatek č. [hodnota] k návrhu smlouvy o úvěru a žalovaný prohlásil, že se seznámil se všemi informacemi poskytnutými žalobkyní. Rovněž dne [datum] bylo provedeno hodnocení klienta. Dne [datum] v 9:59 hod. byla zaslána autorizační platba a v 10:00 bylo zaslána SMS informace o odeslání platby. V 10:04 hod. pak žalovaný odeslal žalobkyni potvrzovací SMS (viz návrh smlouvy o úvěru, informace o podpisu smlouvy na dálku, předsmluvní formulář, dodatek č. [hodnota] k návrhu smlouvy, prohlášení klienta a informace pro klienta). Částka [částka] byla ze strany žalobkyně vyplacena žalovanému dne [datum] (viz doklad o vyplacení úvěru). Dne [datum] pak žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptuje jeho návrh na uzavření smlouvy ve znění dodatku č. [hodnota]. Žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného z jeho občanského průkazu (viz. fotografie OP žalovaného). Dne 26. 4. v 9:02 hod. žalobkyně provedla šetření v databázi NRKI, kdy bylo zjištěno, že žalovaný žádal o úvěr u 15 bankovních institucí, což výrazně zvyšuje riziko, že žalovaný nebude úvěr splácet, dále vyplynulo, že celková částka z kreditních karet, čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a zbývající částky splátkových operací v roli žadatele je u žalovaného [částka], dluh po splatnosti byl [částka] (výpis z NRKI). Z výpisu z registru SOLOUS bylo zjištěno, že k datu [datum] nebyl ve vztahu k žalovaného evidován žádný záznam. Na základě smlouvy č. [hodnota] byla žalovanému poskytnuta částka [částka] (viz návrh smlouvy o úvěru, dodatek č. [hodnota] k návrhu a oznámení o schválení úvěru). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet žalobkyni v pravidelných 48 měsíčních splátkách po [částka]. Sjednaná úroková sazba činila 72,85 % ročně. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila [částka]. Účastníci si dále sjednali pro případ nesplnění povinností dle smlouvy možnost žalobkyně účtovat smluvní pokuty a úroky z prodlení (viz návrh smlouvy č. [hodnota], splátkový kalendář a předsmluvní formulář). Z hodnocení klienta ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že je zaměstnán s příjmem ve výši [částka] od září 2019, kdy se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Jako další blíže neurčený příjem byla uváděna částka [částka]. Jeho výdaje byly specifikovány jako životní minimum ve výši [částka] a splátky u žalobkyně ve výši [částka]. Žalovaný uvedl, že bydlí sám ve vlastním bydlení. Z výplatního lístku za březen 2024 bylo zjištěno, že v uvedený měsíc měl žalovaný mzdu ve výši [částka]. Dále byla doložena potvrzení o provedené platbě u společnosti [právnická osoba], ze kterých vyplynulo, že dne [datum] obdržel žalovaný mzdu ve výši [částka] a dne [datum] obdržel žalovaný mzdu ve výši [částka]. Z informací o dočasné pracovní neschopnosti pak soud zjistil, že v období od [datum] do [datum] byl žalovaný v pracovní neschopnosti.

4. Z karty klienta vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 2 splátky po [částka] a jednu splátku ve výši [částka], tedy celkem [částka]. Žalobkyně tyto platby započetla z části na jistinu úvěru, a z části na sjednaný úrok (viz splátkový kalendář).

5. Z přehledu upomínek, dokladů o jejich odeslání, výzvy k úhradě dlužených splátek a oznámení o zesplatnění bylo zjištěno, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, upozornila jej na to, že pokud řádně nebude hradit, přistoupí ke zesplatnění úvěru, což také dopisem ze dne [datum] učinila. Dlužné platby vyčíslila částkou [částka].

6. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce [částka].

7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

10. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela, které doplnila ověřováním údajů o žalovaném ve veřejných databázích a vyhodnocením tzv. scoringu. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného předestřené informace nijak neověřovala. Nijak se nepozastavila nad tím, že výplatní lístek byl doložen pouze za březen 2024, že v lednu a únoru 2024 byla žalovanému dle přehledu plateb u jeho banky vyplacena mzda v diametrálně odlišné výši, než, kterou deklaroval v hodnocení klienta. V hodnocení klienta vzala v úvahu další příjem, který však není nijak doložen a není zřejmé z jakých je zdrojů. Žalobkyně vůbec nepožadovala doložit pracovní smlouvu, aby si mohla ověřit, na jaké období tato smlouva je a zda bude zajišťovat případné splácení úvěru po celou smluvenou dobu. Tvrzené měsíční výdaje ani jejich výše nebyla žalobkyní taktéž vůbec ověřena. žalobkyně vyšla z ničím neodůvodněné částky životního minima a spokojila se s uváděnými náklady na bydlení, které se soudu jeví v dnešní době zcela neadekvátní. Od žalovaného nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Žalobkyně si od žalovaného nevyžádala výpisy z účtu, ze kterých by byly zřejmé jednak příjmy žalovaného a jednak i jeho reálné výdaje. Žalobkyně ani nedokládá jakým způsobem vyhodnotila výpisy z NRKI, kde je zřejmé, že minimálně v jednom bodě by nebyl úvěr doporučen. Nijak nevyhodnotila to, že žalovaný žalobkyni má splácet i další půjčky. Zejména z výpisů z účtů žalovaného by přitom bylo seznatelné, jaké jsou jeho měsíční příjmy i výdaje, tedy i jeho celková životní úroveň a jaká částka mu reálně zbývá na případné splátky úvěrů. Výši měsíčních příjmů i výdajů žalovaného žalobkyně vyhodnotila zcela účelově nikoli reálně. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima, se kterými žalobkyně kalkulovala, je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší.

11. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, případně je vyhodnotila zcela účelově a neadekvátně životní situaci žalovaného. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. pracovní smlouvu, doklady SIPO, výdaje na dopravu, nájemní smlouvu, doklady o platbách nájemného či příspěvků do fondu oprav). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku [částka] dne [datum] poskytla, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

12. Žalobkyně vycházela ze svého matematického modelu, což však dostačující zásadně není. Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 13. Pokud žalobkyně argumentovala, že nahlížela do dostupných databází a registrů, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

14. Námitka žalobkyně poukazující na to, že žalovaný úvěr splácel a byl tedy materiálně úvěruschopný, je nepřípadná. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2024 č. j. 42 ICm 3899/2023-45, bod 15.]. Skutečnost, že žalovaný úvěr nejprve splácel (zde pouze 2 splátky) o ničem nesvědčí. Mohl si na splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály (o dluhové spirále by svědčilo i to, že další půjčky si žalovaný skutečně vzal ještě před uzavřením předmětné smlouvy), nebo mu mohla vypomoci i rodina a přátelé. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy není v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. stanovena pro případ, že spotřebitel není úvěruschopný, ale pro nedodržení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud tato povinnost věřitelem splněna není je smlouva neplatná a není rozhodné, zda spotřebitel skutečně úvěruschopný je či není.

15. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum] je neplatná, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran úroků, poplatků i smluvní pokuty. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

16. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku [částka], je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Jak bylo v řízení zjištěno z karty klienta, žalovaný žalobkyni již uhradil částku [částka]. Pokud ji žalobkyně započetla na sjednané poplatky, smluvní pokuty či příslušenství, nebyl tento zápočet správný, když smlouva byla neplatná a žalobkyně nebyla oprávněna započítávat vrácené finanční prostředky na tyto poplatky a sankce. Soud tedy zaplacenou částku započetl na poskytnutou jistinu, když žalovaný se dle ust. § 2991 o. z. na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Žalovaného tak zavázal uhradit žalobkyni částku [částka].

18. Jestliže žalobkyně uplatňovala další nároky představující žalobkyní vypočtenou novou jistinu, sjednané smluvní pokuty a sjednané úroky, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobkyni nárok na tyto částky nevznikl.

19. Soud žalobkyni nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, když v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto případě se tak žalovaný zatím nemohl dostat do prodlení, kdy proto nárok na zákonné úroky z prodlení žalobkyni nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Zdejší soud veden nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Na základě této skutečnosti proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni [datum], a současně přihlédl k tomu, že příslušenství požadovala žalobkyně až do výši [částka]. Zamítnutý nárok tak přesahuje částku, která byla žalobkyni výrokem I. přiznána. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení z větší části neúspěšná. Žalovaný by tak oproti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady v tomto řízení nevznikly.