2108 C 18/2025 - 89

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Stříteckou ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 135 461 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 52 649 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení: - částky 48 106 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 755 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení; - částky 34 706 Kč; - úroku ve výši 64,3 % ročně z částky 85 510,65 Kč od 23. 5. 2024 do 15. 6. 2024; - úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 85 510,65 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 5. 2024 dosáhne částky 299 116 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 135 461 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 99 157,03 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč, smluvní pokuty dle čl. 6.5 smlouvy ve výši 34 706 Kč. Dále požadovala úhradu sjednaného úroku z úvěru od 23. 5. 2024 do zaplacení z částky 85 510,65 Kč. Do doby zesplatnění žalovaná uhradila 7 splátek po 5 193 Kč. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovanou. Současně provedla tzv. scoring dle metodiky ČNB s využitím dotazů do databáze bankovních i nebankovních poskytovatelů úvěrů a ověření žalované v rámci dostupných registrů.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Zpochybňovala výši uplatněného nároku a podmínky úvěrové smlouvy. Domnívá se, že výše úroků a smluvních pokut je nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] podala žalovaná žádost o úvěr. Návrh smlouvy jí byl poskytnut dne [datum], kdy jí byly poskytnuty i předsmluvní informace. Následně stejný den byl uzavřen dodatek č.[Anonymizováno]1 k návrhu smlouvy o úvěru a žalovaná prohlásila, že se seznámila se všemi informacemi poskytnutými žalobkyní. Rovněž dne 20. 6. 2023 bylo provedeno hodnocení klienta. Dne [datum] v [čas]. byla zaslána autorizační platba a v [čas] bylo zaslána SMS informace o odeslání platby. V [čas]. pak žalovaná odeslala žalobkyni potvrzovací SMS (viz návrh smlouvy o úvěru, informace o podpisu smlouvy na dálku, předsmluvní formulář, dodatek č. 1 k návrhu smlouvy, prohlášení klienta a informace pro klienta). Z dohody o konsolidaci bylo zjištěno, že taktéž dne [datum] byla uzavřena i dohoda o konsolidaci, dle které měla být část poskytnutého úvěru ve výši 54 272 Kč poskytnuta na úhradu dluhu z jiné smlouvy u žalobkyně, a sice smlouvy č. [hodnota]. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne [datum] byla částka 34 728 Kč vyplacena na účet žalované a částka 54 272 Kč byla připsána na účet žalobkyně pod variabilním symbolem odpovídajícímu č. smlouvy uvedenému v dohodě o konsolidaci. Dne [datum] pak žalobkyně oznámila žalované, že akceptuje její návrh na uzavření smlouvy ve znění dodatku č. [hodnota]. Žalobkyně ověřovala totožnost žalované z jejího občanského průkazu (viz. fotografie OP žalované). Dne [datum]. v [čas]. žalobkyně provedla šetření v databázi NRKI, kdy bylo zjištěno, že žalovaná žádala o úvěr u 5 bankovních institucí, což zvyšuje riziko, že žalovaná nebude úvěr splácet, dále vyplynulo, že celková částka z kreditních karet, čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a zbývající částky splátkových operací v roli žadatele je u žalované 4 922 184 Kč, limit úvěrového rámce je 157 000 Kč a dluh po splatnosti byl 0 Kč (výpis z NRKI). Z výpisu z registru SOLOUS bylo zjištěno, že k datu [datum] nebyl ve vztahu k žalované evidován žádný záznam. Na základě smlouvy č. [hodnota] byla žalované poskytnuta částka 89 000 Kč (viz návrh smlouvy o úvěru, dodatek č. [hodnota] k návrhu a oznámení o schválení úvěru). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet žalobkyni v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 5 193 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 64,3 % ročně. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 249 264 Kč. Účastníci si dále sjednali pro případ nesplnění povinností dle smlouvy možnost žalobkyně účtovat smluvní pokuty a úroky z prodlení (vit návrh smlouvy č. [hodnota], splátkový kalendář a předsmluvní formulář). Z hodnocení klienta ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že je zaměstnána s příjmem ve výši 34 513 Kč od června 2019, kdy se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Její výdaje byly specifikovány jako životní minimum ve výši 4 860 Kč a splátky u žalobkyně ve výši 5 616 Kč. Žalovaná uvedla, že bydlí sama ve vlastním bydlení. Z potvrzení o provedené platbě u společnosti [právnická osoba] vyplynulo, že dne [datum] byla na účet žalované připsána blíže nespecifikovaná platba [částka], dne [datum] platba [částka] a dne [datum] platba [částka].

4. Z karty klienta vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem 7 splátky po 5 193 Kč, a to splátky č. 1 – 6 a č.

8. Splátku č. 7 žalovaná neuhradila a ani splátky č. 9 a následující. Žalobkyně tyto platby započetla z části na jistinu úvěru, a z části na sjednaný úrok (viz splátkový kalendář). Dne 25. 1. 2024 žalovaná požádala z finančních důvodů žalobkyni o odklad splátek případně posunutí dlužné splátky na konec splátkového kalendáře. Této její žádosti žalobkyně vyhověla a zaslala jí nový splátkový kalendář, kde byla splátka č. 7 označena částkou 0 Kč (viz žádost o úpravu splátek, potvrzení žalobkyně o odkladu splátky a upravený splátkový kalendář).

5. Z přehledu upomínek, dokladů o jejich odeslání, výzvy k úhradě dlužených splátek a oznámení o zesplatnění bylo zjištěno, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě dlužných splátek, upozornila ji na to, že pokud řádně nebude hradit, přistoupí ke zesplatnění úvěru, což také dopisem ze dne 21. 5. 2024 učinila. Dlužné platby vyčíslila částkou 100 755 Kč.

6. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 89 000 Kč.

7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

10. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela, které doplnila ověřováním údajů o žalované ve veřejných databázích a vyhodnocením tzv. scoringu. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalované předestřené informace nijak neověřovala. Nijak se nepozastavila nad tím, že žalovaná nedoložila pracovní smlouvu a výplatní lístky, žalobkyně se spokojila s přehledem plateb u banky žalované, které blíže nespecifikovaly příchozí platby ani nebyly kontinuální. Žalobkyně ani pracovní smlouvu vůbec nepožadovala doložit, aby si mohla ověřit, na jaké období tato smlouva je a zda bude zajišťovat případné splácení úvěru po celou smluvenou dobu. Tvrzené měsíční výdaje ani jejich výše nebyla žalobkyní taktéž vůbec ověřena. Žalobkyně vyšla z ničím neodůvodněné částky životního minima a spokojila se s uváděnými náklady na bydlení, které se soudu jeví v dnešní době zcela neadekvátní, byť by mělo jít o bydlení vlastní, protože náklady na bydlení neobsahují jen samotný nájem či příspěvek do fondu oprav, ale i úhradu energií, záloh na služby a další. Žalobkyně ani nepožadovala doložit, že žalovaná skutečně vlastní bydlení má. Od žalované nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného či plateb do fondu oprava a plateb za služby, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících bydlením. Žalobkyně si od žalované nevyžádala výpisy z účtu, ze kterých by byly zřejmé jednak příjmy žalované a jednak i její reálné výdaje. Žalobkyně ani nedokládá jakým způsobem vyhodnotila výpisy z NRKI, ze kterých je zřejmé, že žalovaná žádala o úvěr u dalších 5 společností. Žalobkyně se nezabývala tím, zda tyto úvěry byly žalované poskytnuty a jaká je výše splátek z případných dalších úvěrů. Nijak nevyhodnotila to, že žalovaná žalobkyni má splácet i další půjčky. Zejména z výpisů z účtů žalované by přitom bylo seznatelné, jaké jsou její měsíční příjmy i výdaje, tedy i její celková životní úroveň a jaká částka jí reálně zbývá na případné splátky úvěrů. Výši měsíčních příjmů i výdajů žalované žalobkyně vyhodnotila zcela účelově nikoli reálně. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima, se kterými žalobkyně kalkulovala, je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Životní minimum nijak nereflektuje skutečnou životní úroveň konkrétního člověka a způsob jeho života.

11. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalované, její reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalované, případně je vyhodnotila zcela účelově a neadekvátně životní situaci žalované. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaná ani nijak nedoložila a žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. pracovní smlouvu, doklady SIPO, výdaje na dopravu, nájemní smlouvu či doklad o vlastnictví bytu, doklady o platbách nájemného či příspěvků do fondu oprav). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalované částku 89 000 Kč dne [datum] poskytla, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalované. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalované navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovanou, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

12. Žalobkyně vycházela ze svého matematického modelu, což však dostačující zásadně není. Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 13. Pokud žalobkyně argumentovala, že nahlížela do dostupných databází a registrů, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

14. Námitka žalobkyně poukazující na to, že žalovaná úvěr splácela a byla tedy materiálně úvěruschopná, je nepřípadná. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2024 č. j. 42 ICm 3899/2023-45, bod 15.]. Skutečnost, že žalovaná úvěr nejprve splácela (zde pouze 7 splátek) o ničem nesvědčí. Mohla si na splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály (o dluhové spirále by svědčilo i to, že další půjčky si žalovaná skutečně vzala ještě před uzavřením předmětné smlouvy, kdy i předmětná smlouva byla uzavírána z části za účelem konsolidace dřívějšího dluhu žalované u žalobkyně), nebo jí mohla vypomoci i rodina a přátelé. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy není v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. stanovena pro případ, že spotřebitel není úvěruschopný, ale pro nedodržení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud tato povinnost věřitelem splněna není je smlouva neplatná a není rozhodné, zda spotřebitel skutečně úvěruschopný je či není.

15. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalované, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 20. 6. 2023 je neplatná, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran úroků, poplatků i smluvní pokuty. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

16. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované dne [datum] částku 89 000 Kč, je žalovaná tuto částku povinna žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Jak bylo v řízení zjištěno z karty klienta, žalovaná žalobkyni již uhradila částku 36 351 Kč. Pokud ji žalobkyně započetla na sjednané poplatky, smluvní pokuty či příslušenství, nebyl tento zápočet správný, když smlouva byla neplatná a žalobkyně nebyla oprávněna započítávat vrácené finanční prostředky na tyto poplatky a sankce. Soud tedy zaplacenou částku započetl na poskytnutou jistinu, když žalovaná se dle ust. § 2991 o. z. na úkor žalobkyně obohatila bez spravedlivého důvodu, neboť přijala plnění bez právního důvodu. Žalovanou tak zavázal uhradit žalobkyni částku 52 649 Kč.

18. Jestliže žalobkyně uplatňovala další nároky představující žalobkyní vypočtenou novou jistinu, sjednané smluvní pokuty a sjednané úroky, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobkyni nárok na tyto částky nevznikl.

19. Soud žalobkyni nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, když v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto případě se tak žalovaná zatím nemohla dostat do[Anonymizováno]prodlení, kdy proto nárok na zákonné úroky z prodlení žalobkyni nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

20. Soud nevyhověl žádosti žalované o poskytnutí lhůty k doplnění jejího vyjádření, kdy tato žádost byla soudu doručena těsně před prvním jednáním ve věci. Z tohoto jednání se žalovaná omluvila a žádala soud, aby věc projednal bez její účasti. Soud dospěl k závěru, že lze ve věci na prvním jednání rozhodnout a neviděl důvod jednání odročovat. Žalovaná měla dostatek času se ve věci vyjádřit, protože žaloba s výzvou k vyjádření jí byla doručena již dne 9. 7. 2025 (tedy více jak 3 měsíce před prvním jednáním ve věci). Předvolání k jednání jí bylo doručeno 9. 9. 2025, takže také v tomto ohledu měla dostatek času se případně na jednání připravit a zaslat soudu vyjádření ve věci.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Zdejší soud veden nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Na základě této skutečnosti proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 23. 10. 2025. Zamítnutý nárok tak přesahuje částku, která byla žalobkyni výrokem I. přiznána. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení z větší části neúspěšná. Žalovaná by tak oproti žalobkyni měla právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Poučení