211 C 17/2025 - 69

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] se sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] se sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o: 67 589 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 49 624 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 17 965 Kč, - se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 77 589 Kč od 28. 12. 2024 do 17. 2. 2025 ve výši 1 409,20 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 67 589 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, - částky 15 545,13 Kč, - úroku ve výši 78,07 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 28. 12. 2024 do 18. 1. 2025 ve výši 2 910,82 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 12. 2024 dosáhne částky 252 057 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne 12. 8. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 67 589 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 77 589 Kč od 28. 12. 2024 do 17. 2. 2025 ve výši 1 409,20 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 67 589 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, částky 15 545,13 Kč na smluvní pokutě, úroku ve výši 78,07 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 28. 12. 2024 do 18. 1. 2025 ve výši 2 910,82 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 63 787,58 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 12. 2024 dosáhne částky 252 057 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovanou uzavřela dne 27. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě smlouvy byl žalované dne 27. 8. 2024 poskytnut na účet úvěr ve výši 64 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,07 % p. a., splatit v 48měsíčních splátkách ve výši 4 376 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu 26. 12. 2024, neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou splátky č. 2 splatné dne 20. 10. 2024 déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek 2 a 3 po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek č. 2 a 3. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 76 191,74 Kč (tvořené neuhrazenou jistinou a přirostlými úroky); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 28. 12. 2024 do 17. 2. 2025 z částky 76 191,74 Kč a od 18. 2. 2025 z částky 66 191,74 Kč do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 15 545,13 Kč; úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 63787,58 Kč od 28. 12. 2024 do do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 78,07 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 12,75 % ročně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované tak, že počítala s ověřenými příjmy žalované ve výši 16 170 Kč a paušálně stanovenými výdaji 9 481 Kč, kdy vypočetla, že žalovaná má volné zdroje ke splácení, po odečtení rezervy, ve výši 5 689 Kč, neboť počítala se životním minimem ve výši 4 860 Kč, výdaji na bydlení ve výši 4 621 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS. Žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně. Žalovaná po zesplatnění uhradila částku 10 000 Kč, před zesplatněním uhradila jednu splátku ve výši 4 376 Kč.

2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila. Soud učinil následující skutková zjištění:

3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne 27. 8. 2024, č. [hodnota], bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 64 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaná zaplatit činí 210 048 Kč bez pojištění, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky s pojištěním 4 376 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 78,07 % ročně a byla dohodnuta jako pevná a nominální úroková sazba, RPSN činila 113,04 %. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalované vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalované povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouva byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Žalovaná uvedla jako platební místo číslo účtu [č. účtu]. Smlouva obsahuje údaje o jedinečném kódů žalované, jako podpisu č. [hodnota] dne 27. 8. 2024, 17:48:22 hod.

4. Z dodatku č. [hodnota], informacích o zaslané SMS, důkazu o odeslání 1 Kč, základních informací o klientovi a dokumentu podpis na dálku k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru soud zjistil, že jeho předmětem je dohoda o uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a jakým způsobem tak bude učiněno, a to tak, že žalovaná na telefonní číslo [tel. číslo] zašle SMS zprávou souhlas s dokumenty a jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč, která byla zaslána žalobkyní na účet klienta. Dodatek byl opět podepsán žalovanou za pomoci jedinečného kódu [Anonymizováno] dne 27. 8. 2024, 17:48:23 hod. Žalobkyně zaslala 1 Kč s variabilním symbolem [var. symbol] spolu s SMS informací žalované a ta poté souhlasila zaslaným kódem pomocí SMS s podmínkami a smlouvou žalobkyně. Žalovaná dne 27. 8. 2024 dokumenty podepsala SMS kódem.

5. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaná neměla v registru záznam.

6. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovaná byla zařazena do kategorie IV (ze 6 kategorií) s 36 body do interní Score Card v kategorii žádosti u institucí, kategorie II (ze 4 kategorií) s 37 body do interní Score Card v kategorii zbývající dluhy - expozice, do kategorie II (ze 4 kategorií) s 48 body v kategorii celkový úvěrový rámec a do kategorie I (ze 2 kategorií) v kategorii dluhy po splatnosti s 56 body. Kategorizace NRKI pracuje se závěrem, že čím méně bodu, tím rizikovější klient.

7. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalované pomocí průkazu.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru, bylo zjištěno, že žalobkyně dne 28. 8. 2024 učinila na účet uvedený žalovanou ve smlouvě č. [Anonymizováno], platbu s VS [var. symbol] ve výši 64 000 Kč.

9. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně operovala s příjmem žalované 16 170 Kč a výdaji ve výši 9 481 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 621 Kč a rezervou 1 000 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalované ve výši 5 689 Kč. Žalovaná měl příjem v podobě zaměstnání a měla bydlet v obecním bytě.

10. Z historie pohybů na běžném účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že účet je veden na jméno žalované, zachyceny jsou příchozí platby od [Anonymizováno] od dubna do srpna 2024 v průměru cca 16 000 Kč.

11. Z karty klienta soud zjistil, že se žalovaná poprvé dostala do prodlení již se splátkou č. 2, a to o 120 dnů.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 7. 2025 a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky a příslušenství a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.

13. Z oznámení o schválení úvěru a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznamovala žalované schválení úvěru, které jí ale nebylo doručeno.

14. Z dalších důkazů: oznámení o zesplatnění č.l. 31, výzvy k zaplacení ze dne 23. 12. 2024, 20. 11. 2024 č.l. 28 - č.l. 29, předsmluvního formuláře č.l. 24 – č.l. 27, výpisu ze seznamu regulovaných subjektů ČNB č.l. 13, prohlášení klienta č.l. 18 – č. l. 19, soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

15. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] podepsaným žalovanou a žalobkyní dne 27. 8. 2024, požádala žalovaná žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 64 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne 28. 8. 2024 byla částka 64 000 vyplacena na účet uvedený žalovanou ve smlouvě. Žalovaná se zavázal úvěr splatit v 48měsíčních splátkách po 4 376 Kč, spolu s úrokem ve výši nominální sazby 78,07 % ročně, celkově se zavázala vrátit žalobkyni částku 210 048 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované lustrací v registru SOLUS, kdy v tomto registru neměla žalovaná záznam, a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI). V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalované plynoucí ze zaměstnání ve výši 16 170 Kč a výdaji ve výši 9 481 Kč, které se skládaly ze životního minima ve výši 4 860 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 621 Kč a rezervy 1 000 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalované ve výši 5 689 Kč. Žalovaná měla příjem v podobě zaměstnání a měla bydlet v obecním bytě. Smlouva byla formulářová, předchystána žalobkyní. Žalobkyně žalované zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

19. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že „nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

20. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobu zamítl. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr, ohledně něhož strany uzavřely smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalované, ke kterému měla k dispozici výpis plateb na účtu žalované (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti), přičemž vycházela z příjmu 16 170 Kč. Co se týče výdajové stránky poměrů žalované, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovení výdajů dle životního minima ve výši 4 860 Kč a s výdaji na bydlení ve výši 4 621 Kč a s rezervou 1 000 Kč, kdy tyto výdaje, jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje a výši splátky, která činila 4 376 Kč, dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalované na první pohled nepřiměřeně nízké a splátka je poměrně vysoká, kdy v daném případě činila skoro 10 % příjmu žalované a činila prakticky celou žalobkyní vypočtenou zbývající částku, kterou žalovaná na měsíc měla. Pokud žalovaná uvedl, že bydlí v obecním/státním bydlení, určitě nebylo nemožné opatřit si od ní alespoň smlouvu o takovém bydlení. V daném případě žalobkyně bezpochyby měla učinit podrobnější zkoumání poměrů žalované, neměla se spokojit pouze s tvrzeními žalované, jak sama tvrdila. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem, kdy z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně opakovaně řádně neprověřuje úvěruschopnost klientů a poskytuje úvěry s velmi vysokým úrokem, které často odůvodňovala rizikovostí klientů. Výše úrokové sazby běžně indikuje rizikovost klienta, tedy je do ní promítnuta prémie poskytovatele úvěru za to, že klient se může dostat do problémů se splácením a tím je kryto riziko poskytovatele. Pokud je klient tak rizikový, že je nutné stanovit úrokovou sazbu skoro 80 % (jedná se o nominální sazbu, kdy skutečná sazba je přes 100 %, jak vyplývá z RPSN), je na žalobkyni, aby dostatečně prověřila jeho úvěruschopnost.

21. Pokud žalobkyně argumentovala, že si každý má počínat poctivě a uvedla-li žalovaná částku 4 621 Kč ohledně výdajů na bydlení, tak sama mystifikovala žalobkyni a neměla by z toho těžit, tak soud k tomuto uvádí, že zákon jednoznačně stanovuje povinnost žalobkyně řádně prověřit úvěruschopnost žalované a údaje si od ní případně ověřit, nespoléhat se pouze na údaje, které byly sděleny, kdy v daném vztahu je to žalobkyně, kdo vystupuje v pozici profesionála, disponujícím větším odborným zázemím, na kterou zákon o spotřebitelském úvěru přenáší zodpovědnost za prověření úvěruschopnosti, neboť je i v zájmu žalobkyně, aby jí klienti dluhy spláceli a nestávali se z nich neplatiči, jak je ostatně v zájmu i celé společnosti.

22. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila na její účet částku 64 000 Kč. Sama žalobkyně tvrdila, že žalovaná již uhradila před zesplatněním částku 4 376 Kč a po zesplatnění částku 10 000Kč. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 49 624 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit, soud proto výrokem I. rozsudku zavázal žalovanou k úhradě výše uvedené částky.

23. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

24. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovanou, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

25. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

26. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

27. Výzvy, uvedené v bodě 25. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

28. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

29. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

30. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

31. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.

32. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva by byla neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 78,07 % ročně je v rozporu s dobrými mravy. V dané věci je rovněž nutné uvést, že daná sazba je uvedena jako nominální, kdy dle výpočtu soudu s ohledem na poskytnutou jistinu 64 000 Kč a celkovou povinnost vrátit částku 210 48 Kč, činí efektivní úroková sazba 113 % ročně, čemuž i odpovídá RPSN vypočtená žalobkyní ve výši 113,04 % ročně, když žádné další platby kromě úroku sjednány ve smlouvě nebyly. Soud nečinil dotazy na bankovní instituce, jaké byly úrokové sazby v čase a místě obvyklé, neboť žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost, což i tak způsobuje neplatnost smlouvy, ale z úřední činnosti je soudu známo, že u tohoto typu úvěru nepřekračuje úroková sazba bank 19 %, v průměru je ještě nižší. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě je již na první pohled extrémně vysoká s ohledem na typ sjednaného úvěru s delší splatností a výší poskytnuté jistiny (pro případ nominální úrokové sazby, ale ještě výrazněji zřejmé je to u efektivní úrokové sazby) ve vztahu k bankovním úvěrům, proto by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, byl případně i s velkou pravděpodobností konstatován rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen, ve shodě s uvedeným ustanovením, přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila. Soudu je známo, že úrokové sazby u nebankovních úvěrů jsou vyšší než u úvěrů poskytnutých bankami, ale tento rozdíl nemůže být odůvodněn více jak čtyřnásobným navýšením běžné úrokové sazby. Soud bral rovněž v úvahu, že se nejedná o krátkodobý úvěr (se splatností v řádu týdnů nebo měsíců), kde bývají úrokové sazby podstatně vyšší, ale žalobkyně poskytla žalované úvěr se splatností 48 měsíců, kde vysoká roční úroková sazba neúměrně navyšuje částku, kterou je klient žalobkyně povinen vrátit, kdy i v tomto případě oproti poskytnuté částce 64 000 Kč byla žalovaná povinna vrátit částku 210 048 Kč, tedy více jak 3násobek poskytnuté částky, což je samo o sobě na první pohled zjevně nepřiměřené.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení úspěšnější účastník, ale náklady jí nevznikly.

34. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.

Poučení