2112 C 12/2023 - 60

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce [Anonymizováno] – [Jméno žalobce A], se sídlem [Adresa žalobce A]: [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], jednající prostřednictvím [Jméno žalobce B], se sídlem v [Adresa žalobce B], PSČ: [Anonymizováno]: [Anonymizováno], proti žalované: [Jméno žalované], se sídlem [Adresa žalované]: [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], zastoupené [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem v [Anonymizováno], [Anonymizováno], PSČ: [Anonymizováno], o zaplacení částky 131 512,50 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50 100 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 15 % za dobu od 20. 6. 2023 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 81 412,50 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 15 % za dobu od 20. 6. 2023 do zaplacení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 699,40 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 26. 6. 2023 domáhal uložení povinnosti žalované, aby mu zaplatila shora uvedenou částku s příslušenstvím. Jde o část náhrady nemajetkové újmy, která byla žalobcem uhrazena [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Ti byli účastníky, resp. právními nástupci účastníků v rámci pozůstalostního řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 86 D 638/2004. Jako soudní komisař byla v daném řízení činná právě žalovaná. I v důsledku jejího postupu v daném řízení činila jeho celková doba 16 let a 6 měsíců. Žalobce každému z uvedených účastníků vyplatil 124 000 Kč, tedy celkem 248 000 Kč, když v souladu s judikaturou po zvážení všech relevantních kritérií stanovil výši náhrady ve výši 1 252,50 Kč za každý měsíc řízení. U žalované se spis nacházel celkem 105 měsíců, tudíž regresní náhrada je rovna poměrné části vyplacené částky. Pochybení žalované lze rozdělit do tří základních skupin. Za prvé, žalovaná nevyužívala procesní nástroje k rychlému vyřízení věci, když v rámci zjišťování relevantního majetku či závazků zůstavitele pochybila následovně: (i) o vkladní knížku zůstavitele u [Anonymizováno] žádá 27. 11. 2008, ačkoliv o ní věděla 18. 7. 2007, (ii) znalce k ocenění nemovitosti zůstavitele ustanovuje 25. 4. 2008, ačkoliv už od počátku řízení v roce 2004 o nemovitosti věděla, (iii) výzvu ke sdělení přeplatků/nedoplatků mobilnímu operátorovi a distributorům energií zaslala 8. 1. 2009, přestože bylo zjevné, že účastníci řízení nebudou součinní a mohla tak učinit na počátku dědického řízení.

2. Další okruh pochybení žalované spočíval v opakovaném odročování jednání a tolerování účastníkům řízení jejich vyhýbavého jednání – nevyužila přitom potenciálních prostředků poskytovaných procesními normami – pořádkové pokuty nebo předvedení. V průběhu řízení se uskutečnilo celkem 12 jednání, která byla 25krát odročena. V naprosté většině případů žalovaná nepožadovala prokázání důvodu omluv účastníků a každé odročení bylo pochybením. A za třetí, ve věci byla takřka roční nečinnost, neboť po vznesení námitky podjatosti žalované dne 22. 5. 2016, se do 21. 3. 2017 prakticky nic nestalo. Dopisem ze dne 26. 1. 2023 vyzval žalobce žalovanou k úhradě regresní náhrady ve výši 131 512,50 Kč, což dotyčná odmítla.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Žalobce neměl poškozeným vůbec nic platit, neboť průtahy v řízení způsobovali primárně oni. Z důvodu chování účastníků bylo pozůstalostní řízení velmi náročné a žalovaná nejednala zaviněně. Jejich chování bylo rozhodujícím faktorem, proč řízení trvalo tak dlouho. Vylíčení konkrétních pochybení, jež žalobce provedl až na jednání před soudem, považovala za změnu žaloby, původně v podstatě nebylo vytýkáno žalované ničeho ve smyslu nečinnosti, což bylo uváděno v samotné žalobě. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení k takto nově uplatněnému nároku. K jednotlivým vytýkaným pochybením sdělila, že nevedení účastníků řízení k rychlejšímu projednání není důvodné. Každý notář je ve svém postupu individuální a jeho postavení je odlišné od postavení soudce. Snaží se o dohodu mezi dědici a nemá tak autoritativní postavení. Průtah v rozsahu několika měsíců považuje žalovaná za bagatelní s ohledem na celkové trvání řízení.

4. Z provedených listin soud zjistil, že Ministerstvo spravedlnosti vyzvalo žalovanou dopisem ze dne 26. 1. 2023 (č. l. 4) k zaplacení regresní úhrady ve výši 131 512,50 Kč v souvislosti s průtahy v pozůstalostním řízení, které vedla jako soudní komisařka pod sp. zn. 86 D 638/2004. Na žalobce se obrátili účastníci pozůstalostního řízení a poškození [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] (č. l. 9 a 10), kteří požadovali přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení. Ministerstvo spravedlnosti považovalo jejich nárok za důvodný, řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (přes 16 let) a ve stanovisku ze dne 29. 6. 2022 uvádí, že každý z poškozených má nárok na částku 124 000 Kč. Jejich nárok byl krácen z důvodu složitosti věci (o 20 %), řízení před soudy všech stupňů (o 20 %), z důvodu sdílené újmy poškozených (o 10 %) a z důvodu chování účastníků (o 10 %). Vycházelo přitom ze základní částky vymezené judikaturou ve výši 10 000 Kč za první dva roky a 20 000 Kč za každý další následující rok trvání řízení. Výsledná částka po snížení 124 000 Kč pak byla každému z poškozených přiznána a vyplacena (č. l. 5, až 7, 8, 14 až 16, 22 – 24). Naproti tomu žalovaná regresní nárok (č. l. 18 až 21) odmítla a neuhradila jej (sdělení – č. l. 11 a 12, interní sdělení – č. l. 13, odpověď – č. l. 25).

5. S ohledem na rozsáhlost pozůstalostního spisu soud pro účely přehlednosti ve stručnosti na podkladě dokazování níže popíše průběh pozůstalostního řízení s přihlédnutím k podstatným okamžikům daného řízení a k pochybením vytýkaným žalobcem žalované. Dále uvedená čísla listů odpovídají pozůstalostnímu spisu sp. zn. 86 D 638/2004.

6. Pozůstalostní řízení po zemřelém [jméno FO] bylo zahájeno dne 26. 10. 2004 a jeho provedením byla pověřena žalovaná. První jednání se mělo konat 12. 1. 2005 v Plzni (č. l. 9), přičemž z protokolu o předběžném šetření ze dne 12. 1. 2005 (č. l. 15) soud zjistil, že předvolaný [jméno FO] popsal majetkové poměry zůstavitele – mimo jiné uvedl, že zůstavitel vlastnil ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], a vkladní knížku [Anonymizováno] č. [hodnota].

7. Žalovaná předvolala účastníky řízení k jednání na den 6. 4. 2006 (č. l. 83), přičemž účastník [jméno FO] požádal o odročení jednání z důvodu pracovních povinností (č. l. 87 verte), aniž by byla žádost doložena. Žalovaná jednání odročila na 25. 4. 2006 (vyrozumění na č. l. 88), přičemž žalovanou kontaktoval jiný účastník řízení [jméno FO], že nový termín 25. 4. 2006 mu nevyhovuje (č. l. 89) a požaduje původní či jiné datum. Žalovaná tak nařídila jednání na 2. 5. 2006 (č. l. 90), přičemž z tohoto jednání se omluvil právní zástupce účastníka řízení [tituly před jménem] [jméno FO] (č. l. 91) z důvodu kolize s jiným jednáním, plnou moc obdržel od zastoupeného 30. 3. 2006. Žalovaná jednání opět odročila na 22. 5. 2006 (č. l. 93) a ve vyrozumění účastníkům poučila o možnosti uložení pořádkové pokuty či předvedení. I přes to se jednání původně nařízené na 2. 5. 2006 uskutečnilo za přítomnosti jednoho účastníka řízení (protokol na č. l. 97), kde byly přečteny listiny z dědického spisu a konstatován obsah závěti zůstavitele. Závěrem účastník řízení [jméno FO] uvedl, že termín jednání 22. 5. 2006 mu nevyhovuje a žádá o odročení z důvodu pracovních povinností. Jednání, které se mělo konat 22. 5. 2006, bylo odročeno na 19. 6. 2006 (č. l. 99), opět s upozorněním na možnost uplatnění pořádkových opatření.

8. Na jednání dne 22. 5. 2006 (protokol na č. l. 109) vznesl zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] námitku podjatosti celé notářské kanceláře, přitom k odůvodnění námitky si požádal o lhůtu tří dnů, ve které nic nedoložil. Žalovaná zástupce o odůvodnění urgovala 26. 5. a 20. 6. 2006 (č. l. 110 i verte). K tomu došlo až 26. 6. 2006 (č. l. 113 a násl.). Ve vyjádření k námitce podjatosti notářského koncipienta ze dne 20. 3. 2007 (č. l. 119) a žalované ze dne 21. 3. 2007 (č. l. 120). Až 26. 3. 2007 byl spis předložen Městskému soudu v Brně k rozhodnutí o námitce podjatosti (č. l. 120 verte). Městský soud usnesením rozhodl dne 16. 4. 2007, že žalovaná a její koncipient nejsou vyloučeni z projednání věci (č. l. 127).

9. Žalovaná předvolala účastníky řízení na 18. 7. 2007 (č. l. 130). Na jednání (protokol na č. l. 139) byl konstatován dosavadní obsah dědického spisu, byla přečtena závěť zůstavitele a dědicové byli poučeni o možnosti odmítnout dědictví. Dle protokolu pak účastníci řízení souhlasili s oceněním nemovitostí dle předloženého znaleckého posudku. Závěrem účastníci požádali o odročení jednání za účelem uzavření dědické dohody na 21. 8. 2007, čemuž žalovaná vyhověla. V mezidobí učinila dotaz na vkladní knížku č. [hodnota] (č. l. 131). Dne 2. 8. 2007 žalovaná obdržela vyjádření jednoho ze synů zůstavitele, který zpochybnil platnost závěti a vyjádřil se zejména k otázce toho, že na nemovitosti zůstavitele má podíl on či jeho děti.

10. Při dalším jednání 21. 8. 2007 (protokol na č. l. 151) [tituly před jménem] [jméno FO] zpochybnil pravost závěti zůstavitele a účastníci [jméno FO] a [jméno FO] uvedli, že hodlají uzavřít dědickou dohodu. Jednání bylo odročeno za účelem uzavření dědické dohody na 7. 11. 2007. Dne 12. 10. 2007 vyrozuměl (č. l. 154) žalovanou účastník řízení [jméno FO], že k dohodě prozatím nedošlo a na jeho návrh dohody druhý účastník řízení zatím nereagoval. Jednání nařízené na 7. 11. 2007 pak bylo odročeno na 4. 12. 2007 z důvodu přípravy notářského koncipienta na notářské zkoušky (č. l. 154 verte a č. l. 155), přičemž vyrozumění bylo vypraveno 17. 10. 2007. Dne 22. 11. 2007 požádal o odročení jednání nařízeného na 4. 12. 2007 [tituly před jménem] [jméno FO] (č. l. 157) s ohledem na kolizi s jiným řízením u Okresního soudu v Hodoníně a doložil protokol z hlavního líčení ze dne 31. 10. 2007. Žádosti [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaná vyhověla a jednání odročila na 23. 1. 2008 (vyrozumění na č. l. 160). Dne 4. 12. 2007 požádal o odročení jednání nařízeného na 23. 1. 2008 účastník [jméno FO], a to z důvodu nespecifikovaných a nedoložených pracovních povinností. Této žádosti žalovaná vyhověla a jednání odročila na 6. 2. 2008 (vyrozumění na č. l. 166).

11. Na jednání dne 6. 2. 2008 (protokol na č. l. 182) byl účastníkům řízení předložen znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 1. 2008 k ocenění nemovitostí zůstavitele, se kterým [tituly před jménem] [jméno FO] nesouhlasil. K cenám ostatních věcí (obrazy, cenné papíry) uvedl, že se vyjádří v dodatečné lhůtě. Současně ke konci jednání uvedl [jméno FO], že dle něj dohoda mezi dědici není možná, přičemž [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] opustili jednání, aniž by vyčkali jeho konce. V přípisu z 11. 4. 2008 [jméno FO] žalované sděluje, že dohoda mezi účastníky není s ohledem na chování protistrany možná (č. l. 185)

12. Usnesením ze dne 25. 4. 2008 (č. l. 187) žalovaná ustanovila znalce k ocenění obvyklé ceny nemovitostí zůstavitele ke dni jeho úmrtí (posudek byl zaslán do spisu znalcem v srpnu 2008). Dotazem z 27. 11. 2008 se dotázala notářka na vkladní knížku a zůstatky na ní a vkladatele č. [hodnota] (č. l. 220). Další jednání žalovaná nařídila na 6. 1. 2009 (vyrozumění na č. l. 219). Na jednání dne 6. 1. 2009 (protokol na č. l. 231) bylo de facto konstatováno totéž, co na předchozích jednáních. [tituly před jménem] [jméno FO] odmítl dědickou dohodu navrženou [jméno FO] a učinil protinávrh dohody, přičemž žalovaná stanovila lhůtu 14 dnů ke sdělení, zda dědicové uzavřeli dohodu či zda hodlají uzavřít dohodu jinou. Po tomto jednání se žalovaná ještě dotazovala na přeplatky či nedoplatky u telefonního operátora (na č. l. 234) a dodavatelů energií (na č. l. 235 a 236), na jejichž potenciální existenci byla upozorněna na jednání. V květnu 2009 pak žalovaná předložila věc Městskému soudu v Brně s návrhem konečného usnesení (na č. l. 274).

13. Dne 23. 6. 2009 zdejší soud rozhodl (na č. l. 290) o rozdělení pozůstalosti. Proti rozhodnutí se odvolal účastník řízení [jméno FO], přičemž věc byla žalované vrácena po rozhodnutí Nejvyššího soudu 27. 6. 2016.

14. Žalovaná poté nařídila jednání na 20. 10. 2016 (č. l. 743). Žalovaná na něm (č. l. 764) seznámila účastníky řízení s obsahem spisu, sestavila soupis jmění a vyzvala je řízení k uzavření dědické dohody. Další jednání bylo nařízeno na 8. 12. 2016 (č. l. 770), z důvodu nemoci účastníka řízení [jméno FO], doložené lékařským potvrzením, bylo jednání odročeno na 19. 1. 2017. Na jednání ze dne 19. 1. 2017 (protokol na č. l. 780) se událo prakticky totéž, když nad rámec majetku dříve evidovaného učinil jeden z dědiců doplnění movitých věcí, a jednání bylo odročeno s ohledem na přání účastnice řízení [jméno FO] na 16. 3. 2017. Dotyčná omluvou ze dne 9. 3. 2017 se z jednání omluvila (č. l. 799), neboť má mít úřední jednání v [adresa] (bez bližšího zdůvodnění a doložení). Žalovaná jednání nařízené na 16. 3. 2017 odvolala (č. l. 800) a nové jednání stanovila na 20. 4. 2017 (č. l. 803). K jednání 20. 4. 2017 (protokol na č. l. 811) se dostavil pouze zástupce některých účastníků řízení, přičemž žalovaná toliko konstatovala obsah spisu a zopakovala to, co zaznělo na předchozích jednáních.

15. Další termín jednání stanovila žalovaná na 30. 5. 2017 (č. l. 812), přičemž z jednání se omluvila [jméno FO] a doložila zprávu o dočasné pracovní neschopnosti (č. l. 829 – 830). Žalovaná jednání odvolala ( č. l. 832) a odročila jej na 13. 6. 2017 (č. l. 833). I z tohoto jednání se omluvila [jméno FO] s odkazem na pracovní neschopnost (č. l. 838) a žalovaná jednání opět odročila na 13. 7. 2017 (č. l. 843). Dle úředního záznamu (č. l. 856) žalovaná rozhodla o odročení jednání nařízeného na 13. 7. 2017 (č. l. 858) s ohledem na možnou dohodu dědiců a nové stanovila 19. 9. 2017 až na 24. 10. 2017 (č. l. 861).

16. Na jednání 24. 10. 2017 (protokol na č. l. 867) kromě opakování již několikrát projednaného přítomní účastníci shodně prohlášením ocenili některý majetek zůstavitele. Žalovaná opět vyzvala účastníky řízení k dohodě, o níž však prohlásili, že není možná. Další termín jednání byl stanoven na 30. 11. 2017 (též viz č. l. 877), ten žalovaná zrušila a další jednání nařídila na 15. 3. 2018 (č. l. 901). Z tohoto jednání se omluvila [jméno FO] s odkazem na svůj zdravotní stav a žalovaná jednání zrušila (č. l. 909), konkrétní termín dalšího jednání nestanovila a opakovaně vyzývala účastníky řízení, aby doložili úplný soupis majetku zůstavitele.

17. Další jednání nařídila žalovaná na 4. 9. 2018 (č. l. 945) až 15. 8. 2018. Z něj se omluvil právní zástupce některých účastníků řízení s odkazem na jiné nespecifikované soudní jednání, přičemž žalovaná jednání odročila (č. l. 953) na termín 24. 9. 2018 (předvolání na č. l. 954). Na jednání dne 24. 9. 2018 (protokol na č. l. 964) kromě zopakování projednávaného majetku byla vnesena otázka darování ze strany zůstavitele a řešena některé otázky ohledně movitých věcí.

18. Zdejší soud kromě shora uvedených skutečností dále zjistil, že na hrozbu průtahů v pozůstalostním řízení upozorňoval žalovanou opakovaně zdejší (upozornění na č. l. 129, 153), když dále stanovoval prodloužené lhůty ke skončení věci (č. l. 180, 190 a 221) a hrozil pro případ zbytečných průtahů odnětím věci. Jednou upozornil žalovanou na průtahy účastník řízení (č. l. 185). Z těchto listin ale soud žádná další skutková zjištění nečinil, neboť tyto listiny samy o sobě žádný průtah neprokazují a soud si sám dělal úsudek o tom, zda v řízení průtahy byly či nikoliv.

19. Soud nepovažoval za nutné provádět dokazování celým dědickým spisem, jak navrhovaly obě strany sporu, když i s ohledem na vytýkaná pochybení a koncentraci řízení nebylo toto nutné. S ohledem na předmět řízení bylo na žalobci, aby identifikoval jednotlivá porušení povinností žalovanou, jiná případná, která by bylo možné z daného spisu zjistit, nebyla pro projednávanou věc tudíž podstatná. Pokud jde o celkové vyznění věci, tedy problematičnost účastníků, vyplývá tato okolnost z provedených listin, kdy kromě nich byl problémový zejména jeden ze zástupců [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedená okolnost byla ostatně i důvodem krácení náhrady poškozeným.

20. Účastnický výslech žalované rovněž nebyl nezbytný, neboť měl sloužit k objasnění širšího kontextu jednotlivých odročení a k prokázání problematické povahy účastníků. To však vyplývalo z provedených listinných důkazů. Těžko žalovaná mohla svou výpovědí popřít neprovedení jednotlivých procesních úkonů ve lhůtách, které případně soud považoval za vhodné s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci i skutková zjištění. Důvod jejich neprovedení či provedení v jiné době je ostatně zaznamenán v pozůstalostním spise, z něhož plyne, proč žalovaná přistoupila k odročení jednotlivých jednání. Za této situace výpověď žalované nemohla do řízení přinést nic nového. Snaha žalované o konsenzuální řešení celé věci byla patrná i tak. Nebylo rovněž na místě provedení výslechu poškozených k prokázání skutečného vyplacení náhrady nemajetkové újmy, neboť soud měl uvedenou skutečnost za prokázanou oproti námitce žalované, a to i s přihlédnutím k právnímu názoru uvedenému níže.

21. Shora uvedená skutková zjištění soud posuzoval podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon o odpovědnosti státu“ nebo „zákon“), podle něhož „stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona“. Podle § 4 odst. 1 zákona se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona považují úkony notáře jako soudního komisaře. Podle § 4 odst. 2 téhož zákona se činnost notáře považuje za úřední postup. Za nesprávný úřední postup, resp. škodu v důsledku něho způsobenou ze strany notáře pak odpovídá stát s ohledem na § 5 písm. b) zákona.

22. Podle § 13 odst. 1 zákona „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“ 23. Podle § 16 odst. 1 zákona, „nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily“.

24. Podle § 18 odst. 1 zákona právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Podle odstavce 2 je zavinění povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.

25. Ze zákonné úpravy a z odborné literatury plynou následující podmínky, za kterých může stát požadovat regresní úhradu. Stát má nárok na regres tehdy, byla-li újma způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Základní podmínkou je protiprávní úkon či opomenutí, jež lze považovat za porušení stanovené právní povinnosti. Pro účely projednávané věci pak tímto porušením povinnosti je povinnost podle § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně povinnost poskytnout rychlou a účinnou ochranu práv účastníkům řízení. V užším smyslu tedy povinnost projednat věc v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, neboť pro délku pozůstalostního řízení zákon žádnou konkrétní lhůtu nestanoví.

26. Kromě porušení povinnosti je třeba ke vzniku odpovědnosti za způsobenou újmu vznik škodlivého následku, což může být majetková újma, resp. jako je vytýkáno v projednávané věci újma nemajetková právě v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení. Současně je třeba uvést, že uvedená odpovědnost státu sama je zákonem o odpovědnosti státu koncipována jako objektivní bez ohledu na zavinění. Ve vztahu k nároku na regresní úhradu takto způsobené škody po konkrétním viníkovi však jde o odpovědnost za zavinění, přičemž postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2441/2010, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD200697CZ). Dále pak „nezbytnou a základní podmínkou nároku státu na regresní úhradu je též existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi porušením právní povinnosti … a vznikem škody, …“ (srov. IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, str. 159), jež je jinak samozřejmě znakem odpovědnostního vztahu i v rámci odpovědnosti státu nikoli pouze pro účely regresní úhrady.

27. Zároveň nelze zapomínat na to, že „rozsudek vydaný v odškodňovacím řízení … pro poměry regresního nároku v tomto řízení prokazuje jen tu skutečnost, že žalobkyně měla povinnost uhradit na náhradě újmy …….. nepřiměřenou délkou stavebního řízení určitou částku. Veškeré další skutečnosti vyžadované § 16 a 18 OdpŠk musí žalobkyně tvrdit a rovněž prokázat. Je tomu tak proto, že právní úprava regresní úhrady nepresumuje zavinění a oprávněný z regresu jako žalobce je tak v případném soudním řízení povinen prokázat, že subjekt, proti němuž je uplatňován regresní nárok, vznik újmy zavinil.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018, publikován mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD444100CZ).

28. V obecné rovině lze uzavřít pro účely vzniku újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, že odpovědnostní vztah státu vůči účastníkům pozůstalostního řízení byl v projednávané věci naplněn. Délka řízení v trvání 16 let a šesti měsíců je nepochybně lhůtou nepřiměřenou, aniž by bylo třeba provádět konkrétní porovnání s trváním pozůstalostního řízení v jiných případech. Je třeba uvést, že každé řízení nějakou dobu trvá, což ostatně konstatuje i níže dále citované stanovisko Nejvyššího soudu, jež pro účely prvních dvou let trvání řízení stanovuje nižší míru odškodnění. Délka konkrétního řízení je nepochybně značně individuální a závislá na typové i konkrétní složitosti věci, povaze účastníků řízení i jejich chování v řízení, stejně jako chování jejich zástupců či dalších subjektů plnících procesní povinnosti. Nepochybně se odvíjí i od chování orgánu, který je v dané věci činný prostřednictvím jednotlivých fyzických osob. I při zohlednění složitosti věci a chování účastníků řízení je nicméně třeba uvést, že doba 16 a půl roku je zcela extrémní. Bez ohledu na potenciální pochybení žalované nebo mnohost rozhodování soudů ve více či všech stupních a složitost či nikoli dané věci lze dospět k jednoznačnému závěru, že pozůstalostní řízení vedené žalovanou jako soudní komisařkou bylo nepřiměřeně dlouhé.

29. Pro účely základní výše náhrady způsobené nemajetkové újmy vyšel žalobce ze stanoviska Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011), z něhož plyne závěr, že výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením činí v prvních dvou letech 7 500 až 10 000 Kč a v dalších pak 15 000 až 20 000 Kč. S přihlédnutím k uvedenému závěru pak zohledněním kritérií v podobě složitosti věci skutkové a právní, řešení věci opakovaně na více soudních instancích a sdílené újmě dospěl k závěru o ponížení celkového odškodnění o 60 % na částku 124 000 Kč pro každého z úspěšných žadatelů o náhradu celkem tedy částku 248 000 Kč. Těmto závěrům soud v zásadě neměl co vytknout, když postup žalobce při stanovení výše náhrady zcela odpovídá obsahu pozůstalostního spisu, z něhož bylo patrné, že se jednalo o věc skutkově i procesně a hmotněprávně nejednoznačnou. Bylo tomu tak s ohledem na postupné doplňování soupisu pozůstalosti ze strany účastníků řízení, jak je patrné z protokolů o jednání. Současně vznikly spory o ocenění, na něž bylo třeba reagovat zadáním znaleckého posudku, a to opakovaně. Současně nelze přehlédnout, že věc byla opakovaně řešena všemi stupni soudů včetně dovolacího, který v dané věci dospěl k odlišnému právnímu názoru než ve svých dřívějších rozhodnutích, když současně došlo k procesním pochybením (jednáním s již mrtvými účastníky), na něž bylo třeba reagovat kasací rozhodnutí, a to nikoli z důvodu pochybení žalované. Současně též správně žalobce zohlednil i chování účastníků a jejich zástupců, z nichž soud nemůže než vyzvednout neprofesionální chování [tituly před jménem] [jméno FO], jež dle soudu dosahovalo intenzity kárného provinění advokáta, jakož i povahu způsobené újmy jako újmy sdílené, neboť účastníci v řadě případů svůj postup koordinovali a výrazně se podíleli na průběhu řízení. Žalobce tak snížil základní výměru náhrady nemajetkové újmy výjimečným způsobem v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD186265CZ), o více než 50 %. Takto stanovenou výši náhrady soud považuje za odpovídající poměrům pozůstalostního řízení.

30. Výše popsané lze pro účely požadavku na regresní náhradu stručně shrnout tak, že u každého dílčího pochybení žalované, které žalobce označil, je nutno zkoumat, zda tvrzeným pochybením žalovaná porušila svou právní povinnost a jakou, zda jednala zaviněně, zda právě tímto zaviněným jednáním došlo ke škodě, resp. újmě (tedy k prodloužení řízení). Žalobce všechny uvedené skutečnosti musí v řízení prokázat, nepostačí, že poškozeným uhradil za objektivně nepřiměřeně dlouhé řízení odškodné, jehož úhrady se nyní po žalované domáhá. Je totiž možné, že sice řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, za níž bylo na místě náhradu nemajetkové újmy poskytnout, na straně příslušného odpovědného jedince, po němž je žádán regres, však žádné pochybení nemusí nastat. Soud se tak musel zabývat tím, zda jinak správně stanovená náhrada nemajetkové újmy může být regresně vymáhána po žalované.

31. Žalobce vymezil nesprávný úřední postup žalované ústící v nepřiměřeně dlouhé řízení do tří okruhů, jak je výše uvedeno, s tím, že nyní soud bude toto rozdělení respektovat, když současně uvede, zda v rámci některé z těchto tří skupin došlo k tvrzenému pochybení, zda toto pochybení mělo vliv na celkovou délku řízení a jaký a zda lze stran takového pochybení přičíst žalované subjektivní prvek regresního vztahu, tedy zavinění. V tuto chvíli lze uvést, že žalobce požadoval regresní úhradu za dobu 105 měsíců, po které se měl spis nacházet u žalované, když tak celková výše náhrady poskytnutá žalobcem měla spočívat v částce 1 252,50 Kč za každý měsíc, po který byl spis u žalované.

32. V prvé řadě žalobce namítal, že žalovaná postupovala nesprávně, pokud se ohledně majetku zůstavitele dotazovala příslušných orgánů se zpožděním, případně zadala vypracování znaleckého posudku opožděně až s odstupem řady let. Pokud bylo namítáno pochybení žalované ve vztahu ke vkladní knížce 0021744391 a dotazu na ní u Poštovní spořitelny k datu 27. 11. 2008, není uvedené tvrzení pravdivé. Ze spisu plyne, že dotaz byl na příslušnou organizaci směřován již 18. 7. 2007 (č. l. 131), přičemž upřesňující dotaz na to, v jakém poměru byly na dané vkladní knížce uloženy prostředky různých vkladatelů byl učiněn již dříve (č. l. 112 – 20. 6. 2006) v návaznosti na skutečnosti zjištěné v souvislosti s jinou vkladní knížkou, kde mělo být vkladatelů více. Samotný zůstatek na předmětné vkladní knížce již ostatně byl zjištěn (sdělení banky z č. l. 38 z 8. 3. 2005). Další dotaz na Poštovní spořitelnu, a. s. z 27. 11. 2008 (č. l. 220) byl směřován z důvodu námitek spočívající v tom, že vkladatelem měl být nikoli zůstavitel, ale jeden z jeho nástupců a účastníků řízení. Ze strany žalované šlo o reakci na procesní vývoj a postupné doplňování skutkových tvrzení účastníky řízení. Podstata námitky žalobce nicméně nebyla naplněna, pročež byla nedůvodná. V opakovaném dotazu nelze spatřovat pochybení žalované za situace, kdy žalobce namítal, že některý z dalších dotazů byl pozdě učiněným.

33. Součástí námitek stran nesprávného postupu žalované při zjišťování majetku zůstavitele bylo i pozdní zadání znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] 25. 4. 2008 (č. l. 187). I tato námitka žalobce není relevantní. Podle žalobce spočívalo pochybení žalované v tom, že znalecký posudek zadala až po třech letech od zahájení řízení, kdy bylo o nemovitosti jasno (protokol o předběžném šetření – č. l. 15). Nicméně, jak soud uvedl již výše, součástí dědického spisu byl původní znalecký posudek a až v roce 2008 vyšlo najevo, že se na jeho použití, zejména stran ocenění dané nemovitosti, účastníci řízení neshodnou, přestože bylo do spisu dodáno další ocenění v lednu 2008. Za této situace žalované nezbývalo než zadat znalecký posudek nový. Do té doby navíc panovaly mezi účastníky řízení spory o tom, co má být předmětem ocenění. Proto dospěl soud k závěru, že ačkoliv mohla žalovaná zadat vypracování znaleckého posudku poněkud dříve (jak bude uvedeno níže v souvislosti s námitkami týkajícími se nařizování jednání a jejich odročování), samotné zadání posudku nebylo porušením povinnosti. Nebylo chybou žalované, že znalecký posudek zadala v roce 2008.

34. Poslední pochybení žalované týkající se zjišťování majetku zůstavitele mělo dle žalobce spočívat v pozdním zjišťování potenciálních přeplatků nebo nedoplatků poskytovaných služeb (dotazy činěny na č. l. 231 až 234). Na jednání konaném 6. 1. 2009 došlo k soupisu jmění, byly konstatovány okolnosti, které se v řízení vyskytly. Jeden z účastníků řízení upozornil žalovanou na možné přeplatky zůstavitele u dodavatele energií. Následně po tomto jednání žalovaná učinila dotazy na přeplatky/nedoplatky na společnosti Telefónica [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba]. Všechny tyto společnosti odpověděly, že žádné nedoplatky či přeplatky nejsou. Žalovaná poté v květnu 2009 předložila věc zdejšímu soudu s návrhem konečného usnesení. Jakkoli samotný tento postup je zcela v pořádku a na místě, pochybení lze v tomto případě shledat v tom, že byly dotazy činěny opožděně. Podle soudu je notorietou, že se u zemřelého zjišťují přeplatky či nedoplatky u dodavatelů energií a operátorů krátce po zahájení dědického řízení, neboť je zřejmé, že zůstavitel byl téměř vždy zákazníkem některého z dodavatelů elektřiny, plynu či telekomunikačních služeb. Zemřelý měl bydliště, s nímž musely být spojeny běžné náklady na provoz nemovitosti – elektrická energie, plyn, internet apod. Dotazy na tyto služby jsou proto takřka vždy činěny v počáteční fázi řízení, současně s dalšími dotazy týkajícími se např. zůstatků na účtech, nikoliv těsně před samotným finálním rozhodnutím. Žalovaná měla tyto dotazy učinit na začátku řízení a po jednání 6. 1. 2009 bylo na místě při absenci jiných nových relevantních okolností oproti předchozím fázím řízení prozkoumat přiložené listiny a ve lhůtě maximálně jednoho měsíce věc předložit soudu s návrhem konečného usnesení, což sice učinila, ale o tři měsíce později v květnu 2009. Podle soudu byly tyto tři měsíce nedůvodným průtahem v řízení, jehož se mohla žalovaná vyvarovat. V tomto případě soud shledal porušení povinnosti žalovanou.

35. Žalobce též žalované vytýkal, že zástupci [tituly před jménem] [jméno FO] poskytla lhůtu pro odůvodnění námitky podjatosti a do doby předložení této námitky nebyly činěny žádné úkony a věc byla předložena k rozhodnutí až v březnu 2007. K tomu soud uvádí následující. Námitka podjatosti vůči celé notářské kanceláři byla vznesena na jednání dne 22. 5. 2006 (protokol na č. l. 109 dědického spisu). Dle vyjádření notářského koncipienta tento omylem spis založil mezi studijní materiály (č. l. 119 a 120). Námitka podjatosti nebyla na daném jednání nijak odůvodněna, zástupce požádal o lhůtu k doplnění s tím, že se právě vrátil z dovolené. Tomu žalovaná vyhověla. Soud má za to, že k takovému pro účastníky vstřícnému a procesně přátelskému přístupu nebyl naprosto žádný důvod. Zástupce účastníka řízení měl námitku podjatosti odůvodnit ihned – důvody podjatosti tu buď byly, či nikoli, a osoba právně zdatná nesledující pouze nedůvodné procesní obstrukce by měla být schopna je precizně odůvodnit na místě. Dovolená kromě toho není důvodem, pro který zástupce danou námitku nemohl odůvodnit, leda by pravým cílem byly právě obstrukce, čemuž ostatně nasvědčuje neprofesionální přístup daného zástupce. Soud je toho názoru, že při odůvodnění námitky podjatosti na jednání samém, při připojení vyjádření notářského koncipienta k dané námitce i žalované měla být celá záležitost k uzavření do konce měsíce května, čímž by při obvyklém běhu věcí a jinak promptním vyřizování takových procesních námitek bylo řízení zkráceno o 10 měsíců. Součástí tohoto prodlení je i lidsky pochopitelná chyba notářského koncipienta a zařazení spisu mezi studijní materiály. Jakékoli pochybení zaměstnance notářské kanceláře je nicméně odpovědností žalované.

36. Největší skupinou tvrzených pochybení žalované měly být postupy spočívající v odročování jednání bez řádných důvodů a nedůsledné vedení řízení ze strany žalované. Tato pochybení vykazující společné znaky. Jsou to prodlevy v řízení způsobené nedůvodným odročováním nebo zbytečnou prodlevou mezi jednotlivými úkony. S ohledem na rozsáhlost pozůstalostního řízení soud nadále popíše a právně posoudí jednotlivá dílčí tvrzení žalobce na pozadí celého řízení od prvního vytýkaného pochybení tohoto typu.

37. Dle žalobce mělo pochybení žalované spočívat již v odročení jednání nařízených na 6. 4. 2006 a 2. 5. 2006 (č. l. 83, 87 p. v., 88, 89, 90, 92). Přestože v daných případech příslušní účastníci své žádosti o odročení účastníci řízení nedoložili, bylo možné akceptovat vstřícný přístup žalované, že takovým žádostem vyhověla. Řízení bylo teprve na začátku a žalovaná se mohla důvodně domnívat, že i účastníkům řízení jde o co nejrychlejší vyřešení projednávaného dědictví. V tomto postupu tak soud nespatřuje porušení povinnosti, neboť měla-li žalovaná oprávněnou důvěru v to, že rychlý postup je i zájmem účastníků, byla tato první odročení výrazem jisté solidárnosti a vstřícnosti. Zejména je tomu tak za situace, kdy se žádné předchozí obstrukční úkony ze strany zejména zástupců některého z účastníků nekonaly. Nelze v této souvislosti ani pominout ani dílčí závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD160801CZ), podle něhož „ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. (shodně s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř.) nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a popřípadě též žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal“. Za situace, kdy tedy řízení bylo na relativním počátku, aniž by byly dány známky problematického přístupu stran k plnění procesních povinností, nelze v nedoložených omluvách a jim vyhovujících odročení jednání spatřovat porušení povinnosti žalované.

38. Po vrácení věci ze zdejšího soudu s vyřízením námitky podjatosti [tituly před jménem] [jméno FO] v dubnu 2007 bylo nařízeno jednání na 18. 7. 2007 (č. l. 130, 139), strany v prvé řadě souhlasily s oceněním nemovitosti zůstavitele podle původního znaleckého posudku (č. l. 43). Žalovaná po jednání 21. 8. 2007 (č. l. 151) za účelem poskytnutí prostoru účastníkům k uzavření dědické dohody nařídila jednání na 7. 11. 2007, které bylo odročeno na 4. 12. 2007 z důvodu přípravy notářského koncipienta na notářské zkoušky (č. l. 154 a 155, 160). Tento důvod ovšem nemůže odůvodnit odročení jednání. Jde o interní záležitost notářské kanceláře a v takovém případě měla jednání vést sama žalovaná. Tímto postupem došlo k nedůvodnému prodloužení řízení dle názoru soudu o nejméně jeden měsíc.

39. Dále žalovaná nařídila jednání na 4. 12. 2007, které odročila poprvé (z důvodu kolize [tituly před jménem] [jméno FO]) na 23. 1. 2008 (č. l. 165 p. v., 166), a pak jej odročila znovu na 6. 2. 2008 (z důvodu pracovních povinností účastníka řízení [jméno FO]). I k těmto odročením ale nebyl podle soudu důvod. Omluva [tituly před jménem] [jméno FO] byla minimálně sporná. Dle doručenky předvolání věděl [tituly před jménem] [jméno FO] o nařízeném jednání od 19. 10. 2007. Měl si proto v tomto termínu udělat čas. Svou omluvu podložil tím, že má kolizi s konaným hlavním líčením v trestní věci. To je sice pravda a vyplývá to z doloženého protokolu z hlavního líčení (žalobcem jinak k důkazu nenavrženém). O termínu hlavního líčení se ale [tituly před jménem] [jméno FO] dozvěděl až 31. 10. 2007, tedy později, než se dozvěděl o konání jednání před žalovanou. Proto měl svou omluvu adresovat do trestního řízení a žalovaná neměla jeho omluvu bez dalšího přijmout. Jakkoli lze do jisté míry akceptovat, že v trestním řízení je v sázce více, pročež dojde často k tomu, že bude odročeno civilní řízení, aby ustoupilo řízení trestnímu, minimálně z přístupu daného zástupce je patrné, že takový přístup si dotyčný nezasloužil. Druhé odročení na 6. 2. 2008 bylo odůvodněno omluvou [jméno FO], který se však jen zmiňoval o nějakých pracovních povinnostech, aniž by je doložil. Tímto způsobem došlo k průtahu v řízení o dva měsíce, kterého bylo možné se vyvarovat. Přestože shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] hovoří o tom, že není nutné důvody dokládat, měla by omluva dle dalších dílčích závěrů daného rozhodnutí vylíčit „takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které účastníku (jeho zástupci) znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou omluvitelné; přitom je třeba pečlivě hodnotit zejména subjektivní stránku, zda totiž účastník (jeho zástupce) mohl překážku bránící mu zúčastnit se jednání předvídat, popřípadě ji odvrátit“. Za situace, kdy se množství omluv a žádostí o odročení počalo množit, bylo na místě přístup k účastníkům zpřísnit, a to i s přihlédnutím k tomu, že tito a jejich zástupci žalované její povinnosti nijak neusnadňovaly, spíše řízení dále zbytečně komplikovali.

40. Další z jednání se konalo 6. 2. 2008 (č. l. 182), aby na něj navázalo jednání 6. 1. 2009 (č. l. 231). Žalovaná v návaznosti na první uvedené jednání a nesouhlas účastníků (přes předchozí opačný přístup) zadala nový znalecký posudek k ocenění nemovitostí poté, co zvážila další postup v řízení (č. l. 187). Z daného jednání předčasně odešel [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že jednání pro něj skončilo. [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že dohoda podle něj není možná. Totéž sdělil dopisem z č. l.

185. Tento postup žalované v obecné rovině chybný nebyl. Součástí pozůstalostního spisu byl dřívější znalecký posudek k ocenění nemovitosti, nicméně účastníci řízení s cenou tam určenou, později aktualizovanou, nesouhlasili na jednání konaném 6. 2. 2008. Navíc bylo zřejmé, a to právě z průběhu uvedeného jednání, že se účastníci řízení na ceně nemovitosti nedohodnou a bude třeba ji zjistit znalecky. Žalovaná však zadala znalecký posudek až v květnu, tedy prakticky tři měsíce po konání jednání, na němž vyšla potřeba tento úkon učinit. Podle soudu tak měla žalovaná učinit dříve maximálně ve lhůtě týdnů až jednoho měsíce od konání uvedeného jednání. Zbylé dva měsíce, po které se zadáním znaleckého posudku žalovaná otálela, proto soud hodnotil jako nedůvodný průtah v řízení a porušení její povinnosti.

41. V řízení poté došlo k odmlce, když se v mezidobí od srpna do listopadu 2008 prakticky nic nestalo, žalovaná nečinila úkony směřující k ukončení věci. Dne 8. 10. 2008 volal do kanceláře žalované účastník řízení [jméno FO] a bylo mu sděleno, že předběžný termín dalšího jednání je 12. 11. 2008, následně 6. 1. 2009 (č. l. 219). V době čtyř měsíců (srpen - listopad 2008) tak žalovaná nepostupovala řádně tak, aby byla věc co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Tyto čtyři měsíce proto soud hodnotí jako nedůvodný průtah v řízení a opět porušení její povinnosti. Uvedené období dle názoru soudu navazuje na dobu, kdy byl k dispozici znalecký posudek, jenž mohl být stranám zaslán a k jednání 6. 1. 2009 mohla být žalované známa stanoviska stran.

42. Na jednání 6. 1. 2009 došlo k obecnému shrnutí věci, následně již shora popsanému pozdějšímu dotazování se na stav majetku, pročež byla věc předložena zdejšímu soudu k rozhodnutí. Kromě uvedených 3 měsíců (bod 34 rozsudku), žádné další pochybení dle názoru soudu nenastalo, nebylo nakonec žádné žalobcem ani tvrzeno.

43. Po vrácení věci z Nejvyššího soudu již pozůstalostní řízení trvalo 12 let. Ačkoliv se věc z Nejvyššího soudu vrátila v červenci 2016, žalovaná nařídila jednání až 7. 9. 2016 (č. l. 743) na termín 20. 10. 2016. S ohledem na celkovou dobu trvání řízení má soud za to, že žalovaná měla v této fázi řízení postupovat rychleji a nařídit jednání bylo nutné rychleji než za 2 měsíce. Žalovaná měla po vrácení věci nařídit jednání maximálně ve lhůtě jednoho měsíce. Přeci jen šlo o dlouhotrvající řízení, ve kterém bylo nutné postupovat s maximálním urychlením. Druhý měsíc, po který trvalo nařizování jednání, proto soud hodnotí jako nedůvodný průtah řízení.

44. Jednání nařízené na 8. 12. 2016 (č. l. 770) žalovaná odročila na 19. 1. 2017 (č. l. 776) s odkazem na omluvu účastníka řízení [jméno FO]. Tato omluva, stejně jako doložený list od lékařky, byly zcela obecné. Účastník řízení uvedl, že s ohledem na dlouhodobý zdravotní stav se nemůže účastnit, v potvrzení od lékaře se píše jen o tom, že se účast u soudního jednání nedoporučuje (opět bez odůvodnění). Tuto omluvu proto neměla žalovaná automaticky akceptovat. Zvlášť v situaci, kdy dotyčný svoji nepřítomnost odůvodňuje dlouhodobou nemocí a tvrdí, že se jednání chce účastnit. To nicméně žalovaná neřešila a odročením řízení došlo k nedůvodnému prodloužení o jeden měsíc.

45. Situace se opakovala v případě jednání nařízeného na 16. 3. 2017 (odročeno z předchozího jednání - č. l. 780), které žalovaná odročila na 20. 4. 2017 kvůli omluvě účastníka řízení [jméno FO] (č. l. 799, 800, 803). Ta se omlouvala s odkazem na nespecifikované úřední jednání v [adresa], které se navíc mělo konat nikoliv ve stejný den, ale 15. 3. 2017. I tuto omluvu žalovaná přijala a jednání odročila. S ohledem na již uvedené okolnosti a zcela nekonkrétní omluvy navíc bez jakýchkoli dokladů došlo k nedůvodnému průtahu v řízení v trvání jednoho měsíce.

46. Ani jednání nařízené na 20. 4. 2017 se fakticky nekonalo (č. l. 811), neboť se z něj opět omluvila [jméno FO] s odkazem na nedoloženou plánovanou léčbu ve zdravotnickém zařízení. I tuto omluvu žalovaná akceptovala a vyhověla žádosti účastníka řízení, jednání proto odročila na 30. 5. 2017 (č. l. 812), které se rovněž díky další žádosti o odročení nekonalo (č. l. 829, 832). Tímto postupem se pozůstalostní řízení nedůvodně protáhlo o jeden měsíc, když v podstatě to, co se v mezidobí stalo, mohlo být realizováno již na původním termínu jednání 16. 3. 2017.

47. Žalovaná dále nařídila jednání na 13. 7. 2017 (č. l. 843) poté, co předchozí jednání nařízené na 13. 6. 2017 (č. l. 833, 841) bylo k žádosti jednoho ze zástupců zrušeno. Žalovanou kontaktoval jeden z účastníků řízení [jméno FO], který jí sdělil, že ostatní dědicové vyjádřili vůli uzavřít dohodu (č. l. 856). Následně žalovaná jednání nařízené na 13. 7. 2017 zrušila s odkazem na možnou dohodu dědiců (č. l. 858), a jednání znovu nařídila až na 24. 10. 2017 (č. l. 861). V těchto třech měsících se ale nic nestalo, dědicové se spolu nedohodli a řízení se za tu dobu prakticky nijak neposunulo. Ačkoliv lze chápat vůli žalované dát dědicům prostor k dohodě, v tomto řízení a v této fázi to bylo podle soudu pochybením. Dědicové nepřišli s žádným konkrétním návrhem dohody, o níž by spolu chtěli jednat a v mezidobí soudu, resp. žalované ani nesdělili, v jaké fázi se jejich pokusy nacházejí. Podobných „výkřiků“ o dohodě bylo v řízení několik a nikdy z nich nic nevzešlo. V řízení opakovaně vyšlo najevo, že dohoda možná není, naopak to spíše vypadalo na snahu oddálit konečné rozhodnutí. Žalovaná tedy po dobu tří měsíců řízení nikam neposunula s odkazem na neurčitou snahu o dohodě, čímž došlo k průtahu v řízení trvajícím tři měsíce.

48. Poslední zásadní pochybení žalované spočívalo v postupu v řízení po 24. 10. 2017. V této fázi řízení na daném jednání odročila jednání na 30. 11. 2017 s tím, že jsou dány podmínky pro vydání konečného rozhodnutí ve věci. V mezidobí byla informována o nemožnosti uzavření dědické dohody, pročež nařízené jednání zrušila (č. l. 887), později nařídila jednání na 15. 3. 2018 (č. l. 901), toto následně zrušila (č. l. 909), nařídila další na 4. 9. 2018 (č. l. 945), aby i toto jednání bylo zrušeno (č. l. 953). Poslední jednání se konalo 24. 9. 2018 (č. l. 954, 964). V mezidobí byly do spisu pouze zasílány omluvy účastníků nebo jejich zástupců, jež nijak dokládány nebyly, což v dané fázi s přihlédnutím k délce řízení bylo naprostou nezbytností. Odročování jednání s přihlédnutím k tomu, že sama žalovaná dospěla k závěru, že jsou podklady pro konečné rozhodnutí naplněny již na jednání 24. 10. 2017, lze považovat zcela jednoznačně za porušení povinnosti žalované. Toto jedenáct měsíců trvající období lze považovat za nedůvodný průtah v řízení.

49. Výše popsanými úkony porušila žalovaná povinnost stanovenou jí v § 6 a § 100 odst. 1 o. s. ř., a to povinnost postupovat v zahájeném řízení tak, aby byla věc co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Její jednání lze jistě označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, neboť pro úkony žalované a její postup žádná lhůta stanovena není. Je na místě postupovat tak, aby lhůta byla přiměřená všem okolnostem dané věci. Pro žalovanou lze mít pochopení. Účastníci řízení nespolupracovali, opakovaně se setkávala s obstrukcemi, které v některých případech působil právní zástupce jednoho z účastníků, u něhož prokázala zbytečně vysokou míru trpělivosti. Benevolence a vstřícný přístup je jistě žádoucí, vše má ale své meze. Ve výše popsaných případech soud nemohl ponechat bez povšimnutí, že nečinnost a přílišná vstřícnost žalované vedly k prodloužení řízení. Žalované muselo být jasné, že jedná s obstruujícími účastníky řízení. Neměla akceptovat jakoukoliv nedoloženou omluvu a vyhovovat takovým účastníkům řízení, naopak, měla prosazovat dodržování nařízených termínů jednání, žádat dokládání omluv, v předvoláních upozorňovat na možnost uložení pořádkové pokuty či předvedení. V řízení si tak účastníci zvykli, že s nesplněním jejich povinností není spojena žádná sankce či alespoň hrozba takovou sankcí. Namísto toho, aby se účastníci řízení podřizovali žalované a průběhu řízení, podřizoval se průběh řízení přáním a nedůvodným žádostem účastníků. Přestože lze souhlasit s tvrzením žalované, že je vždy třeba dát dohodě účastníků, je třeba v určitém momentu účastníkům takového řízení při jejich neschopnosti dohody dosáhnout vnutit autoritativní rozhodnutí, proti němuž mohou následně brojit.

50. Žalované nelze mít zcela za zlé, že neuložila pořádkovou pokutu nebo nevyužila možnost předvedení podle § 52 nebo 53 o. s. ř. V řadě případů lze dokonce počítat s tím, že se jejich uplatněním řízení prodlouží – odvoláním proti uložené pokutě, načež odvolací soud dospěje k závěru, že tato nebyla na místě, nebo ji sníží. Efektivita takového opatření je tedy zcela minimální, jakkoli na papíře velmi dobře vypadá. Žalované lze spíše vytýkat, že nebyla dostatečně procesně pevná a nejednala i bez účasti účastníků tam, kde to možné bylo. Tak tomu bylo prakticky po celou dobu řízení.

51. Ve všech výše popsaných případech tedy žalovaná porušila tutéž povinnost, došlo tím k prodloužení pozůstalostního řízení v příčinné souvislosti s porušením povinností žalované. V tomto směru je zcela jedno, že v některých případech došlo k prodloužení řízení tím, že se na případný majetek dotázala později nebo tím, že čekala se zadáním znaleckého posudku déle, nebo tím, že jednání odročovala nedůvodně nebo věc pozdě předložila soudu k příslušnému rozhodnutí. Zcela nepochybně lze vysledovat ve všech uvedených případech příčinnou souvislost, neboť nebýt daných pochybení, nebylo by řízení v daném rozsahu delší. Současně nebyl shledán jiný důvod, pro který se řízení natolik prodloužilo, který by bylo na místě přičíst jinému subjektu (např. procesní vada zdejšího soudu, kdy bylo rozhodnuto o právech někoho, kdo krátce předtím zemřel, což rozhodně na délku řízení mělo též nezanedbatelný vliv). Pro účely nyní posuzovaných pochybení lze tak považovat pochybení žalované za příčinu tohoto prodloužení řízení výlučnou. Výsledkem ve všech případech bylo prodloužení řízení.

52. Pokud jde o subjektivní stránku odpovědnostního vztahu tedy zavinění, postačovala nevědomá nedbalost tedy, že žalovaná nevěděla, že by daný následek v podobě prodlouženého řízení mohl nastat, avšak vzhledem ke svým poměrům to vědět měla a mohla. To je u žalované jako osoby odborně zdatné naplněno zcela nepochybně, aniž by soud směřoval k dané otázce podrobnější dokazování. Jako osoba vzdělaná v právu pro účely výkonu svojí funkce musela vědět, že nedůsledným přístupem k projednání pozůstalosti může přispět k délce řízení a tím způsobit nedůvodné průtahy. Prvek chtění soud u žalované neshledal, prvek vědění soud sice předpokládá, ale i kdyby o možnosti jej způsobit nevěděla, to, že tak učinit může, rozhodně vědět měla a mohla, v opačném případě by nemohla vykonávat funkci notáře. Lze poukázat na předpoklady pro výkon funkce notáře, kdy podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, je jedním z předpokladů vysokoškolské vzdělání v oboru práva a součástí slibu podle § 9 odst. 2 notářského řádu pak povinnost zachovávat ústavní a jiné zákony. Mezi ně je třeba zařadit i o. s. ř. a zákon o odpovědnosti státu. Žalovaná měla nástroje k tomu, aby řízení zkrátila o soudem vypočtených 40 měsíců. Na případné nesplnění procesních povinností účastníky řízení nakonec sama upozornila na jednání 24. 9. 2018, sama na ně byla upozorněna zdejším soudem v rámci usnesení, jimiž jí byla opakovaně prodloužena lhůta pro vyřízení věci a předložení rozhodnutí (č. l. 129, 153, 180, 190, 221). Současně v některých z nich byla upozorněna, že v případě zbytečných průtahů jí může být věc odňata. Soud tedy v projednávané věci dospěl k závěru, že na straně žalované jsou naplněny všechny znaky odpovědnostního vztahu, včetně způsobené škody, resp. vznik oprávnění žalobce požadovat její regresní úhradu po ní.

53. V součtu tak dospěl zdejší soud k závěru, že pochybením žalované se řízení bezdůvodně prodloužilo o celkem 40 měsíců. Žalobce vyplatil odškodnění za pozůstalostní řízení ve výši 1 252,50 Kč za 1 měsíc řízení. Částku náhrady stanovil žalobce správně v intencích shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, proto soud nyní žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku rovnající se tomuto rozsahu: 50 100 Kč (40 x 1 252,50 Kč). Protože daná částka nebyla k výzvě žalobce uhrazena včas, dostala se žalovaná uplynutím stanovené lhůty do prodlení podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pročež bylo na místě jí k úhradě uložit též úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

54. Soud musí odmítnout argumentaci žalované, že v kontextu celkového trvání dědického řízení jde v podstatě o marginální zpoždění. Toto konstatování nijak nezbavuje žalovanou odpovědnosti postupovat řádně a hospodárně. Pokud by soud na věc nahlížel tímto způsobem, v případě řízení trvajícího dlouhé roky by bylo lhostejné, zda se na jeho konci dodržují předpisy hospodárného vedení sporu. Ale je tomu právě naopak. Čím déle spor trvá, tím rychleji by se mělo postupovat, aby již tak dlouhé řízení nebylo ještě delší.

55. Souhlasit nelze ani s námitkou promlčení navázanou na námitku o změně žaloby ze strany žalobce dle názoru žalované. Podle ní uplatnil žalobce při jednání 15. 4. 2024 nový návrh, když identifikoval jednotlivá porušení. Tak tomu ale není. Podle § 34 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu se nárok státu na regresní úhradu promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody. Žalobce náhradu škody vyplatil 1. 7. 2022 (na č. l. 22) a promlčecí doba k uplatnění regresního nároku by skončila 1. 7. 2023. Žalobce podal nyní řešenou žalobu 26. 6. 2023 a tedy včas. Žalobce svůj žalobní nárok od počátku opíral o to, že žalovaná vedla řízení příliš dlouho a je spoluodpovědná za průtahy v řízení, za něž musel žalobce vyplatit odškodnění. Žalobce svůj nárok po poučení soudu precizoval na jednání konaném 15. 4. 2024, kdy vymezil přesná pochybení na rozdíl od paušálního konstatování, že celé řízení bylo „chybné“. Tím ale nedošlo k rozšíření žaloby nebo uplatnění nového nároku, pouze tím došlo ke konkretizaci tvrzeného pochybení žalované způsobujícího nedůvodně prodloužené řízení. Žalobce toliko upřesnil nárok, který soudu předložil k posouzení již 26. 6. 2023. Tento nárok vyplývá ze stejného řízení, jen došlo ke zpřesnění jednotlivých pochybení. K promlčení nároku by došlo v případě, pokud by žalobce po uplynutí jednoleté promlčecí doby vznesl vůči žalované další nárok z téhož řízení. K tomu ale nedošlo a nárok žalobce tak není promlčen. Je sice pravdou, že v jednom odstavci žaloby žalobce zmiňuje, že „nedocházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti soudu nebo pověřené soudní komisařky“, nicméně další podrobnější, byť stále obecná argumentace na str. 4 žaloby je jednoznačná.

56. Dále žalovaná namítla, že nebylo prokázáno, že by byla skutečně částka náhrady poškozeným vyplacena. I tuto námitku soud nepovažoval za důvodnou. Z likvidačních doložek a účetních dokladů žalobce, jakož i ve spojení s dokladem [právnická osoba] (č. l. 24) je patrné, že přiznané částky byly vyplaceny. Nicméně je třeba poukázat i na ustanovení § 2894 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož povinnost k náhradě újmy zahrnuje povinnost k náhradě újmy na jmění. Tím je podle § 495 občanského zákoníku souhrn majetku a dluhů patřících konkrétní osobě. V tomto směru lze konstatovat, že i při neprokázání výplaty přiznané částky náhrady nemajetkové újmy dotčeným osobám je patrné, že žalobce svůj dluh uznal, co do důvodu a výše a zavázal se jej uhradit. Dluh mu tedy nepochybně vznikl, pročež v rámci regresu totéž požaduje uhradit od žalované. Její platební povinnost tak není dle názoru soud závislá na tom, zda náhrada již byla vyplacena (k čemuž došlo), či pouze vznikl závazek k její úhradě.

57. Nedůvodná je též námitka, že před vyhověním regresnímu požadavku je na místě kárný postih notáře podle § 17 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu. Na notáře nelze nahlížet jako na soudce, který musí být nejprve shledán vinným kárným proviněním, aby bylo možné vůči němu uplatnit regres. Je tomu tak v prvé řadě proto, že ustanovení hovoří pouze o soudci (nikoli též notáři), jednak proto, že notář nevystupuje v pozůstalostním řízení jako soudce, pouze pro soud a příslušného soudce připravuje rozhodnutí, jímž se pozůstalostní řízení končí. Ze strany žalované tak může jít pouze o úvahu de lege ferenda, nikoli o soudobý výklad příslušného ustanovení, nadto odmítnutý i odbornou literaturou (Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 171).

58. Současně je třeba odmítnout i námitku žalované o tom, že neodpovídá za případná pochybení svých zaměstnanců. Podklad pro uvedený přístup skýtá § 57 odst. 1 notářského řádu, podle něhož notář odpovídá za škodu způsobenou mimo jiné i účastníkům i tehdy, kdy újma vznikla v souvislosti s výkonem činnosti notáře jeho pracovníkem, čímž není dotčena případná pracovněprávní odpovědnost příslušného zaměstnance. Jakkoli zde nejde o přímou škodu, ale o regresní úhradu, je na místě dle názoru soudu na uvedené nahlížet stejně. Notář odpovídá v režimu zákona o odpovědnosti státu i za pochybení svých zaměstnanců, vůči nimž posléze může uplatnit jejich odpovědnost podle zákoníku práce.

59. Žalobce se domáhal zaplacení částky 131 512,50 Kč za celkem 105 měsíců, po které byla věc projednávaná žalovanou. Soud neshledal některá tvrzení důvodnými, jak je uvedeno shora pod body 32 a 33. Ostatní délka řízení nebyla ze strany žalobce jeho tvrzeními nijak pokryta, přičemž dle názoru soudu nebylo na místě považovat postup žalované v podobě odročování jednání a jejich opakovaném nařízení za příčinu toho, proč řízení trvalo před ní po celou dobu 105 měsíců. Již shora citované stanovisko Nejvyššího soudu hovoří o tom, že každé řízení nějakou dobu trvá, přičemž je zřejmé, že s prvními dvěma roky se počítá prakticky ve většině případů, proto je u nich stanovena nižší částka potenciální náhrada nemajetkové újmy. Podle názoru soudu nebylo na místě, aby žalobce dostal poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby dotvrdil potenciální jiné příčiny a tyto prokázal delšího trvání řízení u žalované i po dobu zbylých 65 měsíců. Naopak dokazováním vyplynulo, že jediným následkem žalobcem nepochybně vytýkaných pochybení bylo prodloužení řízení právě o dobu 40 měsíců. Je vcelku jasné, že paušálně nelze považovat celou dobu řízení u žalované jako pochybenou, neboť shromáždění podkladů, důkazů i tvrzení o majetku nějakou dobu trvá, rovněž nějakou dobu trvá i příprava jednotlivých jednání a jejich průběh. Již výše bylo uvedeno, že i dlouhé řízení může být realizováno bez průtahů, na druhou stranu i relativně krátké řízení může vykazovat průtahy. I v nepřiměřeně dlouhém řízení však dochází k fázím, kdy k žádnému porušení povinnosti nedochází. O takový případ se jedná i zde, kdy tvrzená pochybení vedla k průtahům v trvání „pouze“ 40 měsíců. S ohledem na výše uvedené proto žalobce se zbytkem svého nároku ve výši 81 412,50 Kč úspěšný nebyl a soud jeho žalobu v této části zamítl, a to včetně příslušenství.

60. O nákladech řízení pod bodem III. soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce po žalované požadoval zaplacení částky 131 512,50 Kč, a byl úspěšný pouze zčásti. Soud přiznal žalobci právo na zaplacení částky 50 100 Kč, ve zbylém rozsahu 81 412,50 Kč žalobu zamítl. Je zřejmé, že v řízení byla úspěšnější žalovaná, která se ubránila placení větší části (výrok II.), než se kterou byl úspěšný žalobce (výrok I.). Matematicky vyjádřeno byl žalobce úspěšný z 38 % svého nároku, žalovaná naproti tomu měla úspěch v 62 % sporné částky. Žalovaná sice byla úspěšnější, nicméně od jejího úspěchu 62 % je nutno odečíst její neúspěch 38 %. Po této matematické úvaze má soud za to, že žalované náleží vůči žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 24 % z celkových nákladů.

61. Náklady žalované tvoří náhrada odměny za zastupování advokátem. Odměnu tvoří úkony právní služby poskytnuté zástupcem žalované, přičemž za jeden úkon právní služby náleží advokátovi odměna ve výši 6 380,- Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem ve výši 31 900,- Kč za 5 úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, vyjádření žalované ve věci samé dne 9. 8. 2023 a 24. 4. 2024 a účast na dvou jednáních soudu 15. 4. 2024 a 3. 6. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Dále je součástí náhrady nákladů též paušální náhrada ve výši 300,- Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy ve výši 1 500,- Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalované plátcem, podle § 137 odst. 3 o. s. ř., ve výši 7 014,- Kč.

62. Celkem soud vyčíslil náklady žalované spojené se zastupováním ve výši 40 414,- Kč. S ohledem na pouze částečný úspěch ve věci má žalovaná právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24 %, tedy 9 699,40 Kč. Celkem je tak žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uvedenou částku k rukám zástupce žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

63. Soud není toho názoru, že by předmětem náhrady měly být i úkony zástupce spočívající v zastupování žalované v rámci předsoudního stadia jednání se žalobcem, když stejně jako v případě předběžného projednání nároku s poškozeným se jedná o určitou fázi pokusu o smírné řešení celé věci mající za cíl nákladům řízení předejít. Dle soudu je tak na místě přistoupit k nákladům spočívajícím ve vyjádření se k uplatněnému regresu ze strany žalované v zastoupení obdobně jako podle § 31 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu k nároku poškozeného.