217 C 111/2023-48

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Novákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 39 737,74 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 737,74 Kč s úrokem z prodlení z částky 31 737,74 Kč od 26. 12. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 8 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 8 000 Kč od 26. 12. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 490 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek ve výši 398 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 39 737,74 Kč s příslušenstvím s poukazem na to, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalobkyně vyplatila žalované úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěru uhradit v pravidelných měsíčních splátkách, což nesplnila, když nezaplatila splátku splatnou 15. 10. 2021. Úvěr byl proto zesplatněn. Žalovaná dluh ze smlouvy o úvěru vůči žalobkyni co do důvodu a výše uznala dne 23. 2. 2022.

2. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Dne 3. 11. 2023 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila a žalovaná, ač řádně předvolána, se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila.

5. Soud ve věci rozhodl na základě níže uvedených listinných důkazů.:

6. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným prostřednictvím elektronické komunikace ve spojení s potvrzením o verifikační platbě 1 Kč z účtu žalované na účet žalobkyně ze dne 3. 9. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 40 000 Kč, kdy částka 20 864 Kč bude vyplacena na úplnou úhradu předchozího úvěru žalované u žalobkyně ze smlouvy [číslo] ze dne [datum], částka 11 136 Kč bude vyplacena převodem na běžný účet žalované uvedený ve smlouvě, částka 8 000 Kč bude započtena na náklady žalobkyně na poskytnutí úvěru (náklady na lustrum v registrech 400 Kč, náklady na expresní vyplacení úvěru ve výši 100 Kč, ostatní administrativní náklady ve výši 5 100 Kč, odměna zprostředkovatele úvěru ve výši 1 600 Kč, 800 Kč náklady na ověření úvěrového případu). Žalovaná se smlouvou zavázala úvěr splácet v 72 splátkách po 1 730 Kč (včetně splátky tzv. doplňkové služby) splatných vždy ke každému 15. dni kalendářního měsíce spolu s úrokem ve výši 23 % ročně kapitalizovaným částkou 34 088 Kč. Pro případ prodlení se zavázala hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, nejvýše 50 % zůstatku jistiny. Dále se zavázala zaplatit za upomínání poplatek za první upomínku ve výši 300 Kč, za druhou upomínku ve výši 500 Kč. Dle čl. 5 smlouvy, nedojde-li k zaplacení dlužné částky ani k druhé upomínce, je žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. V takovém případě se sjednaném úroky v celkové výši stávají součástí jistiny. Součástí formulářové smlouvy je také v čl. VII ujednání o doplňkových službách, podle něhož si strany k žádosti spotřebitele sjednaly nepovinné doplňkové služby, a to doplňkovou inkasní službu a službu podpora, které jsou upraveny samostatnými smlouvami (možnost odkladu až tří splátek, možnost přerušení splácení až na 9 měsíců při náhlé, zde uvedené události). Přílohou č. 1 smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalované, z něhož bylo zjištěno, že žalobkyně vyšla z údajů sdělených žalovanou, že je svobodná, bezdětná, zaměstnaná u [anonymizována dvě slova] s příjmem 26 399 Kč, náklady na bydlení má ve výši 3000 Kč, dále je bez bližší specifikace uvedeno, že splácí hypotéku, pravidelné měsíční závazky na splátky spotřebitelských úvěru má v celkové výši 6 261 Kč, dále má jednorázové finanční závazky, jejichž splácení není zahrnuto do měsíčních splátek úvěrů, a to v celkové výši 35 800 Kč u 4 úvěrových společnostech, dále má úvěr u žalobkyně. Žalobkyně na základě těchto informací uzavřela, že žalovaná pro splácení poskytovaného úvěru může použít měsíčně částku 15 408 Kč. Přílohou č. 2 smlouvy je smlouva o zřízení doplňkové služby PODPORA. Předmětem této smlouvy je oprávnění žalované odložit ročně tři splátky úvěru o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě prokázaného úrazu, závažného onemocnění a hospitalizace, dále možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Cena této služby byla sjednána na částku 50 472 Kč, tj. 701 Kč měsíčně. Náklad na tuto„ službu“ se nezahrnuje do výpočtu RPSN. Smlouva o zřízení Doplňkové služby PODPORA není žalovanou podepsaná.

7. Z potvrzení o vyplacení úvěru a opakovaná platební instrukce ze dne 3. 9. 2021 bylo shledáno, že žalobkyně vyplatí částku 20 864 Kč na žádost žalované do 5 dnů od předložení potřebné dokumentace, částka 11 136 Kč bude také vyplacena převodem na účet a částka 8 000 bude započtena na náklady poskytovatele. Z potvrzení o provedené platbě soud doložil, že žalobkyně vyplatila žalované převodem na její účet dne 3. 9. 2021 částku 11 136 Kč. Ze zesplatnění úvěru ze dne 21. 11. 2021 bylo shledáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení zesplatněného úvěru celkem ve výši 143 586,68 Kč do 3. 1. 2022. Z listiny nazvané uznání dluhu [číslo] ze dne 23. 2. 2022 s vlastnoručním podpisem žalované bylo shledáno, že žalovaná vůči žalobkyni uznala co co důvodu a výše svůj dluh ve výši 143 497,94 Kč, konkrétně jistinu ve výši 39 737,74 Kč, zbylou část úroků ve výši 33 320,33 Kč, smluvní pokutu ve výši 19 868,87 Kč, zbylou část služby Podpora ve výši 49 771 Kč, náklady na upomínání ve výši 500 Kč, kdy důvodem je smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]. Z upomínek bylo doloženo, že žalovaná byla upomínána o zaplacení dlužných splátek. Předžalobní upomínka ve spojení s poštovním podacím archem dokládá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu ještě před podáním žaloby.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o.z., dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dáel jen také„ z.s.u.“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem… 14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus [jméno] [příjmení] a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („ na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

15. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) Consumer Finance, CE -449/13. podává, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádně podnikatelem posuzována, přitom spočívá na poskytovateli.

16. Z rozsudku SDEU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18 OPR- Finance s.r.o. proti GK se podává, že Soudní dvůr přihlásil k aplikovatelnosti svého rozhodnutí ze dne 18.12.2014 CA Consumer Finance, C -449/13 a mimo jiné také zopakoval, že z článku 8 odst. 1 směrnice 208/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může případně zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 z odůvodnění této směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost navíc tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti přispívá k uskutečnění cíle směrnice 2008/48, kterým je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci. V tomto rozhodnutí z března tohoto roku SDEU opět zdůraznil princip efektivity při interpretaci právní úpravy, která je přímou transpozicí směrnic unijního práva, tj. i směrnice 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby byl naplněn cíl právní regulace EU. S ohledem na uvedený princip efektivity transpozice směrnice se má soud přidržet při nedostatečné transpozici do vnitrostátního práva znění Směrnice a jejího cíle.

17. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, ze dne 2. 5. 2023, které je použitelné také na novou právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 86 odst. 1 věta první z.s.u.), když jinak vychází z právní úpravy zákona č. 145/2010 Sb., uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti, o němž účastníci v době uznání mohli předpokládat, že k němu dojde,„ představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 písm. k ) a § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. V projednávaném případě nelze přehlédnout, že ke kumulativní novaci spočívající v navýšení jistiny z původní smlouvy o úvěru o smluvní pokutu pro případ nesplnění dluhu z původní smlouvy o úvěru v dodatečné desetidenní lhůtě a ke sjednání splátek pro takto navýšený úvěr mohlo dojít v situaci, kdy dlužník i věřitel měli důvod předpokládat, že dlužník dluh v dodatečné desetidenní lhůtě nesplní. Došlo-li k takovému skutkovému stavu, je přiměřené vyložit ustanovení § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru tak, že„ celkovou výší spotřebitelského úvěru“ se vedle původně sjednané jistiny stává i tato smluvní pokuta. Kumulativní novace za takových specifických okolností totiž vskutku směřuje k „ přeúvěrovnání“ původní smlouvy o úvěru, protože na jejím základě nastává srovnatelná situace, jako by dlužníku byly znovu poskytnuty prostředky ve výši dosud nesplaceného úvěru, avšak za nových podmínek (dlužníku se totiž přiznává dobrodiní prozatím nevracet úvěrový dluh, ovšem při navýšení částky, kterou je povinen naproti tomu zaplatit). Přitom podle názoru dovolacího soudu každá dohoda o změně závazku, která podstatným způsobem modifikuje jeho podmínky, musí respektovat ochranu spotřebitele vyjádřenou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nelze připustit, aby pod záminkou uznání dluhu vedla k výraznému prohloubení jeho dosavadního zadlužení. Cílem ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Vzhledem k tomu je namístě neupřednostnit čistě gramatický výklad § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru.“ 18. V souzeném případě soud dospěl z přílohy č. I. smlouvy o úvěru k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru s odbornou péčí nevyhodnotila získané údaje o pravidelných příjmech a výdajích žalované, tedy s odbornou péčí řádně v souladu s § 86 odst. 1 z.s.u. neposoudila úvěruschopnost žalované. Ze získaných informací o zadlužení žalované, které ji zjevně nezatěžuje pouze jednorázovými splátkami ve výši 6 261 Kč měsíčně, ale také povinností uhradit jednorázově splatné závazky ve výši 35 800 Kč a nad to splácet ještě úvěr poskytnutí žalobkyní, je totiž zřejmé, že pravidelný příjem žalované ve výši 26 399 Kč nutně k zaplacení jednorázových splátek a pravidelných splátek dluhu je nedostatečný, a to i bez přihlédnutí k tomu, že ostatní životní náklady žalované zcela jistě nedosahují částky 3 000 Kč. Tato částka nejenomže neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice v roce 2021, nereflektuje ostatní běžné životní náklady, ale nedosahuje ani zákonem stanoveného životního minima. Přitom žalobkyně také naprosto opomenula vyžádat si doplňující informace k obecně uváděné splátce hypotéky. V souladu se shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 5. 2023 se soud domnívá, že zákonnou povinností žalobkyně danou § 86 odst. 1 z.s.u. bylo opětovné posouzení úvěruschopnosti před uznáním dluhu spojeným s novým splátkovým kalendářem, neboť tímto uznáním se měl dluh z původně reálně vyplaceného úvěru ve výši 32 000 Kč navýšit o smluvní pokutu ve výši 19 868,87 Kč, o ještě dle původní smlouvy převážně nedospělý smluvní úrok ve výši 33 320,33 Kč a také svou ekonomickou podstatou další nedospělý úrok formálně označený jako cena služby Podpora ve výši 49 771 Kč, tedy žalovaná uznáním dluhu se splátkovým kalendářem se za necelých 6 měsíců od uzavření smlouvy o úvěru a čerpání úvěru ve výši 32 000 Kč zavazuje uhradit ve splátkách částku 143 497,94 Kč, což za významné navýšení úvěru nutno pokládat.

19. Veden zásadou efektivity při výkladu ustanovení § 86 a zejména § 87 zsu má soud za to, že bez důsledku porušení povinnosti § 86 odst. 1 z.s.s. v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a v daném případě také uznání dluhu se splátkovým kalendářem by byl stěží naplněn cíl transponované Směrnice, tj. zodpovědné úvěrování a ochrana spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním, a proto soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a k neplatnosti uznání dluhu pro rozpor se zákonem přihlédl v souladu s § 588 občanského zákoníku z moci úřední.

20. Na okraj soud dodává, že nebýt neplatnosti smlouvy o úvěru pro porušení ustanovení § 86 zsu žalobkyní, byla by smlouva o úvěru neplatná dle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, pokud jde o smluvně žalobkyni sjednané protiplnění za poskytnutí úvěru v reálné výši 32 000 Kč a skrytost dalších smluvních závazků přebíraných spotřebitelem. Byť podle § 1813 věty druhé občanského zákoníku jsou z testu přiměřenosti smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách vyloučena ujednání o předmětu plnění a ceně, nelze při právním hodnocení smlouvy o úvěru ze dne [datum] opominout základní výkladové pravidlo soukromého práva obsažené v ustanovení § 555 odst. 1,2 občanského zákoníku, dle něhož se právní jednání posuzuje podle svého obsahu a má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy; a taktéž nelze opominout již zmíněné ustanovení § 588 občanského zákoníku, podle něhož soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ve zjevném rozporu s dobrými mravy je také ujednání, kterým si věřitel nechává přislíbit zcela nepřiměřené protiplnění, i nepřiměřeně vysoké úroky (K interpretaci dobrých mravů srov. ustálenou judikaturu soudů, např. rozhodnutí NS ČR sp. zn.: 33 Cdo 2248/2009, 33 Cdo 4900/2010, k přiměřenosti smluveného úroku např. rozhodnutí NS ČR sp. zn.: 21 Cdo 1484/2004).

21. Cenou za přenechání peněz na dočasnou dobu jsou úroky (§ 2395 a § 2392 občanského zákoníku). Z obsahu smlouvy, včetně jejích příloh, které nejenom vizuálně, ale i účelově tvoří ucelený smluvní celek, jak nasvědčuje vtělení smlouvy o doplňkové službě do přílohy smlouvy hlavní a odkaz na ni ve smlouvě hlavní, má soud za prokázané, že žalovaná byla vedena žalobkyní k akceptaci celé formulářové smlouvy včetně příloh. Obsahem smlouvy o službě podpora je de facto kombinace beneficia žalobkyně v podobě odkladu splátek a pojištění pro případ krátkodobě trvajících událostí způsobujících neschopnost splácet. Za tyto služby si úvěrující obvykle účtují poplatky ve výši odpovídající úroku za dobu prodloužení splatnosti, na rozdíl od žalobkyně, která nárokuje částku až do 53. splátky přesahující splátku jistiny, celkem částku převyšující jistinu o 18 472 Kč. Je tedy zcela zjevné, že ekonomickým účelem uzavření této smlouvy navázané na hlavní úvěrovou smlouvu je navýšení ceny poskytnutých peněz. Ke stejnému závěru soud došel i při hodnocení pravého účelu poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč, když reálné náklady na vyhodnocení úvěrového případu a náklady na uzavření formulářové smlouvy prostřednictvím elektronických komunikací zdaleka nedosahují výše sjednané částky ve výši reálné jistiny úvěru. Navíc poplatek obsahuje odměnu zprostředkovateli, kterou žalobkyně u smlouvy uzavřené prostřednictvím jejích webových stránek neplatila. Soud proto uzavřel, že úvěr byl reálně úročen nikoliv jen ve smlouvě transparentně uvedeným úrokem ve výši 23 % ročně v kapitalizované výši 34 088 Kč, ale kapitalizovaným úrokem ve výši 92 560 Kč, což představuje 48,2 % ročně. Takto vysoký úrok byl sjednán zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy a pro žalovanou navíc netransparentně, a proto ujednání o něm je neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku.

22. Za stavu, kdy smlouva o úvěru je neplatná a uznání dluhu a potvrzení o platbě prokazují vyplacení úvěru ve výši 32 000 Kč žalované, dle tvrzení žalobkyně, která žalovaná ani nerozporovala, žalovaná dosud zaplatila na jistinu částku 262,26 Kč, uložil soud žalované povinnost vydat žalobkyni jako ochuzené podle § 2 991 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení ve výši 31 737,74 Kč.

23. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu § 1958 občanského zákoníku. Protože žalovaná k zesplatňovací výzvě žalobkyně bezdůvodné obohacení nevydala, dostala se v listopadu 2021 do prodlení, a je podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v souladu se žalobou povinna zaplatit žalobkyni z dlužné jistiny úrok z prodlení tak, jak uvedeno v I. výroku tohoto rozsudku.

24. Co do zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 490 Kč, přičemž tato částka představuje 60 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80 % a úspěchu žalované v rozsahu 20 % po zaokrohlení na celá procenta). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 988 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 39 737,74 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.

26. Soudní poplatek byl žalobkyni doměřen dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 písm. b) sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz.

Poučení