21Co 151/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] [anonymizováno] [číslo], [PSČ] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 13 C 127/2020 - 117 ze dne 13. května 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 934 Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 13 C 127/2020 - 117 ze dne 13. 5. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 51 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. Žalobce se domáhal této částky s tím, že se žalovaným uzavřel dne 22. 1. 2019 dohodu o rezervaci, podle níž žalovaný nabízel bytovou jednotku [číslo] v domě [adresa] v obci [obec] bez bližší identifikace a uvedení jejího vlastníka. Tvrdil, že na základě této dohody poukázal na účet žalovaného dne 24. 1. 2019 částku 100 000 Kč představující rezervační poplatek, který měl být odečten od sjednané kupní ceny 3 400 000 Kč. K uzavření kupní smlouvy se třetí osobou nedošlo, proto nebylo možné rezervační poplatek od kupní ceny odečíst. Tvrdil, že žalovaný nevystupoval jako zástupce vlastníka bytu, aby mohl platně uzavřít za vlastníka smlouvu o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvu a jestliže bylo v rezervační dohodě uvedeno, že pokud nedojde k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvy z důvodu žalobce, náleží rezervační poplatek žalovanému jako smluvní pokuta, je toto ujednání neplatné. Konstatoval, že se žalobce ve vztahu k žalovanému nezavázal k žádné povinnosti, za jejíž porušení by mohlo žalovanému vzniknout právo na smluvní pokutu a že dohodu o rezervaci uzavřel jako spotřebitel a navíc cizinec z Rumunska. Po skončení jednání o koupi bytu sice nabízel žalovaný žalobci další nemovitosti, ale ten o ně neměl zájem. Rezervační poplatek mu ale odmítl vrátit, a to i přes výzvu jeho zástupkyně.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků, tak jak je podrobně uvedeno v odůvodněnínapadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22. 1. 2019 uzavřena dohoda o rezervaci bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] v obci [obec]. Podle rezervační dohody žalovaný žalobci nabídl ke koupi předmětný byt, k čemuž byl oprávněn na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 30. 11. 2018 s manželi [příjmení], vlastníky předmětného bytu, a žalobce projevil vážný zájem o jeho koupi. Specifikace nemovitosti v rezervační dohodě byla určitá, byla popsána jednoznačně, nezaměnitelně a současně byl dán odkaz na LV nemovitosti. Rezervační dohoda obsahovala ujednání o platbě rezervačního poplatku 100 000 Kč žalobcem žalovanému do pěti pracovních dnů od podpisu rezervační dohody, čímž by došlo k účinnosti rezervační dohody; žalobce rezervační poplatek zaplatil bezhotovostním převodem 24. 1. 2019 Smluvní strany si sjednaly, že kupní smlouva nebo smlouva o smlouvě budoucí bude uzavřena do 15. 4. 2019 a v případě, že nedojde k jejich uzavření do uvedeného data z důvodu na straně žalobce, náleží rezervační poplatek zprostředkovateli. Rezervační dohoda byla následně prodloužena ústní formou do 31. 7. 2019. Prohlídka nemovitosti byla uskutečněna před podpisem rezervační dohody za účasti žalobce, jeho manželky, dcery, dále žalovaného a manželů [příjmení], kteří byli uvedeni i na LV nemovitosti, odkazovaném v dohodě o rezervaci. Žalobce měl vážný zájem o koupi nemovitosti, avšak neměl dostatek finančních prostředků, které byl nucen řešit prostřednictvím úvěru. Jakožto cizinec a zejména agenturní zaměstnanec měl v této oblasti komplikace, což bylo účastníkům dohody o rezervaci a vlastníkům bytu známo. Žalobce chtěl užívat alespoň jednu místnost nemovitosti formou nájmu, když potřeboval zajistit bydlení pro sebe a svoji rodinu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vůlí účastníků bylo sjednat prostřednictvím dohody o rezervaci, aby skutečně došlo do sjednané doby k prodeji předmětného bytu žalobci, kdy tento účel byl zajištěn právě možností„ propadnutí“ rezervačního poplatku žalovanému, pokud nedojde z jakéhokoli důvodu k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvy ze strany žalobce. Fakticky strany ujednali, že nedojde-li k objektivní skutečnosti spočívající v neuzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvy ze strany žalobce, t.j. bez jakéhokoli konkrétního důvodu tohoto neuzavření ze strany žalobce, může si žalovaný rezervační poplatek ponechat.

3. S ohledem na to, že je žalovaný státním občanem Rumunska, který má bydliště v České republice a že se ve věci jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, uzavřel soud prvního stupně, že je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I) a prvostupňový soud dále odkázal na ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ust. § 574 o.z., ust. § 555 odst. 1 o.z. a ust. § 1746 odst. 2 o.z. Konstatoval, že mezi žalovaným, jakožto podnikatelem v oblasti realit, a vlastníky předmětného bytu byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle ust. § 2445 a násl. o.z. a že se pouze vlastníci nemovitostí mohli zavázat k zaplacení provize za zprostředkování příležitosti k uzavření kupní smlouvy, takže nelze přijímat závěr, že by snad z této zprostředkovatelské smlouvy byl zavázán žalobce k placení provize. Žalobce měl vážný zájem předmětný byt koupit, a proto uzavřel se žalovaným inominátní (nepojmenovanou) smlouvu, a to dohodu o rezervaci bytu podle ust. § 1746 odst. 2 o.z., na jejímž základě zaplatil žalovanému tzv. rezervační poplatek ve výši 100 000 Kč, jehož zaplacením nabyla rezervační dohoda účinnosti a který měl být podle ujednání stran započten na platbu kupní ceny za nemovitost ve výši 3 400 000 Kč. Pokud jde o smluvní pokutu, tak prvostupňový soud uvedl, že přihlédl k autonomní vůli smluvních subjektů tak, jak bylo sumarizováno Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/06, kdy z provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by strany sjednaly jiné povinnosti žalobce, či že by se k nějaké povinnosti zavázal žalovaný tak, aby mohl požadovat protiplnění představované úplatou za např. poskytnutou službu. Konstatoval, že v tomto případě si ale účastníci dohody o rezervaci smluvili, že pokud nedojde k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a kupní smlouvy do 15. 4. 2019 (resp. do 31. 7. 2019 po ústním prodloužení), z důvodu na straně žalobce,„ náleží rezervační poplatek zprostředkovateli jako smluvní pokuta“. Poukázal na to, že je zjevné, že označení„ smluvní pokuta“ není pro posouzení institutu utvrzení dluhu rozhodující a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 272/2020 a sp. zn. 23 Cdo 2239/2012. Zopakoval, že mezi účastníky bylo vůlí uzavřít dohodu o rezervaci za účelem budoucího uzavření kupní smlouvy na nemovitost mezi žalobcem a vlastníky nemovitostí. Uvedl, že si proto účastníci řízení písemně sjednali, že rezervační poplatek bude náležet žalovanému v případě, že nedojde k uzavření kupní smlouvy či smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu na straně žalobce, a to jako nepojmenovanou smluvní klauzuli, jež není vázána na porušení povinností žalobce, nýbrž vázanou na faktickou skutečnost, t.j. jako objektivní skutečnost představující uzavření, resp. neuzavření kupní smlouvy či smlouvy o smlouvě budoucí. Konstatoval, že se účastníci dohody o rezervaci tímto ujednáním snažili motivovat žalobce k uzavření uvedených smluv do určitého data s tím, že nedojde-li k uvedenému, je jistou kompenzací pro zprostředkovatele (žalovaného) právě propadnutí složeného rezervačního poplatku. Uzavřel, že se tedy nejednalo o žádné utvrzení porušení povinností a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5989/2016 zdůraznil, že pokud dohoda nezavdává důvod k pochybnosti o jejím obsahu a předmětné ujednání je formulováno (jazykově) jasně, určitě a srozumitelně pro všechny účastníky (kontrahenty), není dán důvod pro aplikaci interpretačního pravidla k ochraně žalobce jako spotřebitele. Připomněl, žalobce měl jako státní občan Rumunska možnost si dohodou o rezervaci v dostatečném časovém horizontu přečíst a v případě, že jí nerozuměl jak z hlediska jazykového, příp. obsahového, mohl požádat žalovaného o vysvětlení jednotlivých ujednání, stejně tak se případně obrátit na tlumočníka, ale žádné obdobné chování žalobce nebylo v řízení zjištěno. Zdůraznil rovněž, že žádné ustanovení v právním řádu České republiky nestanovuje smluvním stranám povinnost předkládat si smlouvy v rodném jazyce kontrahentů smlouvy, když to vše je pouze na vůli stran. Připomněl, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka (odkázal na ust. § 4 odst. 1 o.z.) a že je tedy i povinností účastníků smlouvy být obezřetný tak, jak je běžně očekáváno. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobci provedenými důkazy nepodařilo prokázat žalobní tvrzení a žalobu proto zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil prvostupňový soud podle ust. § 7, § 9 odst. 3, § 11 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a namítal, že se ve vztahu k vlastníkům bytu ani žalovanému k žádnému uzavření kupní smlouvy nezavázal a že od počátku uváděl, že má pouze část kupní ceny bytu 1 000 000 Kč a zbývající část je vázána na získání úvěru od banky. Poukazoval na to, že v dohodě o rezervaci bylo sjednáno, že pokud nedojde k uzavření kupní smlouvy, je žalovaný povinen vrátit žalobci rezervační poplatek na základě jeho žádosti do tří dnů. Konstatoval, že tedy nebylo žádným způsobem sjednáno, že rezervační poplatek má náležet žalovanému a že dohoda o rezervaci pouze stanovila neplatné ujednání v jejím bodu 4). Zdůrazňoval, že v řízení nebylo prokázáno jakékoli sjednání povinností žalobce, jež by bylo utvrzeno smluvní pokutou. Uváděl, že došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi žalovaným a vlastníky nemovitostí, když pouze tito se mohli zavázat k zaplacení provize za zprostředkování příležitosti k uzavření kupní smlouvy a že tedy nelze přijímat závěr, že by snad z této smlouvy byl zavázán k placení provize žalobce. Ve svém odvolání vyjádřil nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, že se prostřednictvím dohody o rezervaci zavázal k povinnosti či jakémukoli plnění, na základě kterého je oprávněn žalovaný si ponechat zaplacený rezervační poplatek. Prvostupňovému soudu dále vytýkal, že ujednání o smluvní pokutě posoudil tak, že rezervační poplatek bude náležet žalovanému jako nepojmenovaná smluvní klauzule, jež není vázána na porušení povinností žalobce, nýbrž je vázána na faktickou skutečnost (t.j. jako objektivní skutečnost představující uzavření, resp. neuzavření smlouvy o smlouvě budoucí či kupní smlouvy). Konstatoval, že tento závěr neodpovídá provedeným důkazům a že žádná podobná vůle stran nebyla účastníky tvrzena ani prokázána. Zdůrazňoval, že se ve vztahu k žalovanému k ničemu nezavázal, aby mohl být závazek žalobce utvrzován propadným rezervačním poplatkem. Připomínal, že se stejně tak žalovaný ve vztahu k němu přímo v dohodě o rezervaci k ničemu nezavázal a po celou dobu neučinil nic k tomu, aby mohlo dojít k uzavření kupní smlouvy či smlouvy o smlouvě budoucí mezi žalobcem a žalovaným nebo poskytnutí úvěru žalovanému. Dovozoval, že z jeho strany nemohlo dojít k porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu. Poukazoval na to, že její návrh byl zaslán panu [příjmení], který pro něj toliko vyřizoval úvěr. Odvolatel ve svém odvolání vytýkal prvostupňovému soudu, že dohodu o rezervaci, kterou uzavřel v postavení spotřebitele s žalovaným jako podnikatelem, neposuzoval z pohledu žalobce podle ust. § 5 odst. 1 a ust. § 1812 odst. 1 o.z. Zdůrazňoval, že dohodu o rezervaci nelze v části smluvní pokuty vykládat tak, jak to učinil soud prvního stupně, tedy jako nepojmenovanou smluvní klauzuli. Konstatoval, že mu vzhledem k tomu, že nedošlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí či kupní smlouvy s vlastníky nemovitosti, vznikl nárok na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku, a žalovanému tak na jeho úkor vzniklo bezdůvodné obohacení. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno.

5. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůrazňoval, že sjednaný závazek je platný a že prokázal vůli stran, tedy co si účastníci chtěli sjednat a kterou prvostupňový soud vystihl v napadeném rozsudku. Připomínal, že v soukromém právu je třeba vnímat autonomii vůle ve všech souvislostech, tedy tak, jak postupoval prvostupňový soud. Konstatoval, že obě strany chtěly dospět k tomu, aby mezi vlastníky bytu a žalobcem byla uzavřena kupní smlouva do 15. 4. 2019 a protože k tomu do tohoto data nedošlo, byla lhůta prodloužená o další tři měsíce. Z dohody o rezervaci jednoznačně vyplývalo, že žalovanému měla částka 100 000 Kč náležet za splnění tam uvedených podmínek. Poukazoval na to, že návrh kupní smlouvy byl již dne 13. 2. 2019 zaslán panu [příjmení], který pro žalobce zajišťoval úvěr a byl jeho jakýmsi finančním poradcem.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodněnítakového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodněnínapadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

9. V první řadě odvolací soud považuje soud za nutné zdůraznit, že pokud žalobce ve svém odvolání používal formulaci „soud tvrdil…“, tak tato je zcela chybná. Tvrzení je výlučnou povinností účastníků, kteří ve své žalobě nebo ve vyjádření k ní, tvrdí rozhodné skutečnosti, z nichž odvozují svá práva či povinnosti. Soudy pak po vyhodnocení dokazování zjišťují skutkový stav, na který aplikují příslušnou hmotněprávní normu, ale nikdy nic„ netvrdí“, pouze uvedené konstatují a vysloví svůj právní názor.

10. Pokud žalobce soudu prvního stupně vytýkal, že dohodu o rezervaci v části smluvní pokuty vyložil jako nepojmenovanou smluvní klauzuli, musí odvolací soud konstatovat, že právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je totiž výlučnou věcí soudu. V těchto souvislostech považuje za vhodné navíc připomenout, že podle ust. § 555 odst. 1 o.z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

11. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. ust. § 79 odst. 1 o.s.ř.), je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 678/2009 ze dne 19. 10. 2011, uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sp. zn. 25 Cdo 210/2008 ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 ze dne 23. 3. 2011 a sp. zn. 29 Cdo 2028/2016 ze dne 9. 11. 2017).

12. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že mezi žalovaným, jakožto podnikatelem v oblasti realit, a vlastníky předmětného bytu byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle ust. § 2445 a násl. o.z., na základě které se pro ně žalovaný zavázal zprostředkovat uzavření smlouvy o smlouvě budoucí či kupní smlouvy s třetí osobou, tedy zájemcem o koupi bytu. Takovouto osobou byl v tomto případě žalobce, který měl zcela jednoznačně vážný zájem předmětný byt koupit. V souladu s ust. § 1746 odst. 2 o.z, proto uzavřel se žalovaným inominátní smlouvu, označenou v jejím písemném vyhotovení jako dohoda o rezervaci bytu. Na základě této smlouvy zaplatil žalovanému tzv. rezervační poplatek 100 000 Kč, který měl být podle vzájemného ujednání započten na platbu kupní ceny za nemovitost, která činila 3 400 000 Kč.

13. Soud prvního stupně správně konstatoval, že smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitele a dlužníka hlavního a že v řízení nebylo prokázáno jakékoli sjednání povinností žalobce, jež by byly utvrzeny smluvní pokutou podle ust. § 2048 o.z.

14. S ohledem na závěry Nejvyššího soudu ČR, obsažené v jeho rozsudku sp. zn. 33 Cdo 272/2020 ze dne 29. 7. 2020, vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/06 ze dne 11. 11. 2009 zkoumal prvostupňový soud vůli kontrahentů dohody o rezervaci bytu, obsažené nejen v jejím textu, ale i z toho, co v řízení vyšlo najevo. Je tedy správný jeho závěr, že označení „smluvní pokuta“ není pro posouzení institutu utvrzení dluhu rozhodující, a to s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, na níž odkázal, tedy na výše uvedený rozsudek či další sp. zn. 23 Cdo 2239/2012 ze dne 25. 11. 2014. V tomto rozsudku bylo judikováno, že„ ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka …, nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž - podle okolností - o ujednání o odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh“.

15. Vůlí účastníků skutečně bylo uzavřít dohodu o rezervaci za účelem budoucího uzavření kupní smlouvy na byt mezi žalobcem a vlastníky nemovitostí. Písemně bylo domluveno, že rezervační poplatek bude náležet žalovanému v případě, že nedojde k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvy do 15. 4. 2019 z důvodů na straně žalobce. Odvolací soud má ve shodě s právním názorem prvostupňového soudu za to, že se jednalo skutečně o nepojmenovanou smluvní klauzuli, která nebyla vázána na porušení povinností žalobce, nýbrž na faktickou skutečnost, kterou bylo uzavření, resp. neuzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebo kupní smlouvy do 15. 4. 2019. Toto ujednání bylo tedy určitou motivací žalobce k uzavření uvedených smluv do určitého data s tím, že nedojde-li k uvedenému, je jistou kompenzací pro žalovaného, jakožto zprostředkovatele, propadnutí složeného rezervačního poplatku. Tyto závěry jsou zcela v souladu s výše citovanou judikaturou, která je aplikovatelná i na projednávanou věc.

16. Za situace, kdy žalobce neuzavřel na předmětný byt v domluvené lhůtě do 15. 4. 2019, resp. ani v prodloužené lhůtě do 15. 7. 2019, žádnou ze smluv, předpokládaných v dohodě o rezervaci, neboť nezískal potřebný úvěr, je na něho nutné pohlížet jako na toho, kdo nesplnil povinnost vyplývající z této dohody, neboť nedisponoval dostatečnými financemi pro zaplacení kupní ceny. Jestliže si tedy žalovaný za této situace ponechal žalobcem zaplacený rezervační poplatek ve výši 100 000 Kč, byl jeho postup zcela v intencích dohody, uzavřené mezi účastníky řízení a na jeho straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení.

17. Pokud se žalobce odvolával na to, že byl ve vztahu se žalovaným v pozici spotřebitele a dovozoval z toho příznivější postavení, odkazuje odvolací soud na odůvodněnínapadeného rozsudku v jeho odst. 37, který se prakticky se vším vypořádal.

18. Považuje však za vhodné dále doplnit, že smyslem ust. §§ 1810 až 1819 o.z. je ochránit spotřebitele před tzv. nepřiměřenými podmínkami (unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách. Tato ochrana je předmětem úpravy směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která v preambuli zavazuje členské státy, aby zabránily používání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, a pokud by přesto byly nepřiměřené podmínky použity, aby nebyly závazné pro spotřebitele, a naopak aby podmínky smlouvy byly pro obě strany nadále závazné, pokud smlouva bude schopna existovat i bez nepřiměřených ustanovení. Tento princip je rozveden v čl. 6 směrnice, který je ust. §§ 1810 až 1815 o.z. prováděn. Ust. § 1812 odst. 1 o.z. stanoví interpretační pravidlo spotřebitelských smluv, podle něhož v pochybnostech o jejich významu platí výklad pro spotřebitele příznivější. Toto pravidlo vychází z článku 5 směrnice o nepřiměřených podmínkách a z toho, že spotřebitelské smlouvy jsou většinou adhezní (formulářové), připravené dodavatelem a proto pokud obsahují výraz či formulaci připouštějící její různý výklad, jsou nejasnosti a tím i případné nepříznivé důsledky s nimi spojené přičteny k tíži dodavateli. V přezkoumávaném případě odvolací soud uzavírá, že dohoda o rezervaci, účastníky uzavřená dne 22. 1. 2019, významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran k újmě spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 o.z. nezakládá, když práva a povinnosti smluvních stran jsou zcela v rovnováze.

19. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

20. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem po 5 100 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne 6. 10. 2021, když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT), jednou náhradou hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT) a dále náhradou za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky a to za šest načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 934 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] - [obec] a zpět (150 km) [značka automobilu], [registrační značka] [registrační značka] motorové nafty 27,20 Kč za litr (podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 589/2020 Sb.) a spotřebě 7,6 litrů/km, včetně základní náhrady 4,40 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 589/2020 Sb.). Celkové náklady žalovaného činí za tuto část řízení 6 934 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení