22 A 1/2015 - 46

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobkyně: Mgr. M. P., zast. JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2014, č. j. 2014/58380-421/1, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 30. 10. 2014, č. j. 2014/58380- 421/1, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka ve Zlíně (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 24. 7. 2014, č. j. KMC-2850/2014-H5. Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím žalobkyni nepřiznal podporu v nezaměstnanosti s odůvodněním, že byla naposledy zaměstnána na území Německa, kde měla také své obvyklé bydliště. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 2. 1. 2015 se žalobkyně domáhala zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítla, že po dobu svého zaměstnání v Německu měla bydliště (centrum zájmů) na území České republiky. Jako migrující pracovník požádala o podporu v souladu s výjimkou upravenou čl. 65 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení č. 883/2004“). Správní orgány vycházely zejména z dotazníku, který není závazným právním dokumentem a neobsahuje poučení o následcích jeho vyplnění. V bodu 16) dotazníku jsou uvedena období a místa, kde se zdržovala. Pro aplikaci nařízení č. 883/2004 je však rozhodující místo centra zájmů. To měla v České republice, kde se vracela jednou týdně. Průměrný člověk chápe termín „zdržovat se“ jako místo, kde se převážně fyzicky nachází, nikoliv jako centrum zájmů. Pokud v bodu 20) uvedla, že plánovala pobývat mimo Českou republiku 7 dní, vyjádřila tím konkludentně, že před odchodem musela pobývat na území České republiky. Bod 19) vyplnila v tom smyslu, že se jednou týdně (někdy i s dítětem) vracela do České republiky, kde měli pronajatý byt a kde zamýšleli bydlet po návratu z Německa. Správní orgány preferovaly dotazník a stavěly jej nad další objektivní důkazy. Ty nevzaly v potaz, resp. je bez náležitého odůvodnění vyhodnotil jako nevěrohodné. Nezohlednily potvrzení o pronájmu od pana A. W. Doba vystavení potvrzení (12. 3. 2014) není rozhodující. Tvrzení v potvrzení, že žalobkyně pracovala v Německu od 1. 7. 2012 je chybné z důvodu neznalosti pana W. Její setrvání v České republice se v dubnu 2013 stalo pouze zřejmým. Nelze tedy dovozovat, že až v této době začala uvažovat o přestěhování. V České republice tedy měla centrum svých zájmů. Správní orgány upřednostnily dotazník, který je pouze informativní, nemá oporu v právním řádu a jeho aplikace je vybočením ze zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Správní orgány se nedostatečně vypořádaly s námitkami žalobkyně. Byly porušeny principy volného pohybu osob v rámci Evropské unie (migrující osoba nemá stejná práva a výhody jako státní příslušníci České republiky), princip rovného zacházení, princip sčítání dob pojištění a princip zachování nabytých práv. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2015 zopakoval svou argumentaci uplatněnou v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Podle obsahu správního spisu žalobkyně dne 6. 1. 2014 podala žádost o podporu v nezaměstnanosti s tím, že jejími posledními zaměstnavateli byli od 11/2007 do 11/2008 Zdravtip s. r. o. (Ulič), od 12/2008 do 6/2012 Nemocnica s. r. o. (Snina) a od 6/2012 do 8/2013 Pflegedienst (Stuttgart, Německo). Dále je ve správním spise založena e-mailová korespondence Ing. Dalibora Zely s pracovníky správního orgánu prvého stupně. Žalobkyně byla s touto korespondencí jako podkladem pro rozhodnutí seznámena dne 6. 1. 2014. Ing. D. Z. ve svém e-mailovém dotazu ze dne 8. 11. 2013 na možnost čerpání podpory v nezaměstnanosti jeho přítelkyní uvedl, že jeho přítelkyně je ze Slovenska, má dosud trvalé bydliště na Slovensku, pracuje v Německu na smlouvu, během měsíce tento pracovní poměr ukončí, přestěhuje se za ním do České republiky a zároveň změní trvalý pobyt do České republiky. Žalobkyně dále správnímu orgánu prvého stupně předložila následující listiny: 1) potvrzení o hlášení k přechodnému pobytu ze dne 9. 12. 2013; 2) pracovní smlouva mezi ní a Premium Pflegedienst Pflegeland ze dne 31. 7. 2012; 3) doklady o placení daní a sociálního pojištění žalobkyní v Německu od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2013; 4) výpověď z pracovní smlouvy ze dne 22. 7. 2013; 5) nájemní smlouvu (včetně předávacího protokolu) o nájmu bytu na adrese ……, uzavřenou dne 1. 5. 2013 mezi A. W. a Ing. D. Z. s tím, že uživateli bytu jsou Ing. D. Z., Mgr. M. P. a K. P. Vedle uvedených podkladů si správní orgán prvého stupně vyžádal také potvrzení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky o tom, že registrace žalobkyně a její dcery ke zdravotnímu pojištění v České republice byla učiněna dne 8. 1. 2014. Následně žalobkyně vyplnila „Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení ES“, ve kterém mimo jiné uvedla, že se obvykle zdržuje na adrese H., G. 1230 spolu s druhem Ing. D. Z. a dcerou K. P., je registrována u praktického lékaře v České republice od roku 2014, během svého posledního zaměstnání se do České republiky vracela minimálně jednou týdně, v Německu pracovala na základě smlouvy na dobu neurčitou, bydlela v Německu na základě jiného důvodu spolu s dítětem, mimo Českou republiku zamýšlela pobývat 7 dní, během pobytu v zahraničí si zachovala vazby k České republice, v České republice vykonávala aktivity pro „TYMY CENTRUM“ a „ZUŠ – BYSTŘICE POD. HOST.“ Ke svému prvnímu odvolání v této věci žalobkyně dále doložila následující listiny: 1) potvrzení pracovního úřadu v Mannheimu o zaměstnání žalobkyně v Německu; 2) potvrzení A. W. ze dne 12. 3. 2014 o tom, že žalobkyně má pronajatý byt na adrese ……….. od 1. 7. 2012, ve kterém od tohoto data bydlí; do 30. 4. 2013 zde bydlela bez řádně uzavřené nájemní smlouvy z důvodu, že na žalobkyni byly výtečné reference, nebyl důvod nevěřit v hrazení závazků a že se mělo jednat pouze o dočasné řešení, protože pracovala v Německu a nebylo jisté, zda v České republice zůstane; nicméně v dubnu 2013 bylo zřejmé, že v České republice zůstane, našla si zde přítele, takže nic nebránilo uzavřít řádnou nájemní smlouvu 3) rozhodnutí ze dne 15. 7. 2013 o přijetí K. P. k základnímu vzdělávání v Základní škole Bratrství Čechů a Slováků, Bystřice pod Hostýnem; 4) kopie evropských průkazů zdravotního pojištění žalobkyně a její dcery. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že jí nevznikl v České republice nárok na podporu v nezaměstnanosti. Ačkoliv její poslední doba důchodového pojištění se váže k jejímu zaměstnání v Německu, má za to, že si zachovala obvyklé bydliště v České republice. Dle ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“), získá nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období (§ 41) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců (dále jen „předchozí zaměstnání“); překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou. V případě migrujících zaměstnanců v rámci Evropské unie se použije přímo aplikovatelné nařízení č. 883/2004. Čl. 61 tohoto nařízení obsahuje pravidlo sčítání dob pojištění získaných v jiných členských státech. Základním pravidlem nařízení č. 883/2004 je, že migrující pracovníci spadají pod sociální systém toho státu, na jehož území pracují. Z tohoto pravidla je dána výjimka v čl. 65, který stanoví, že migrující pracovníci si mohou požádat o přiznání (odst. 2) a vyplácení [odst. 5 písm. a)] dávek v nezaměstnanosti v členském státě, ve kterém nepracovali, pokud si v tomto členském státě zachovali bydliště. Čl. 65 odst. 2 zní: „Nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen článek 64, doplňkově může být nezaměstnaná osoba k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Nezaměstnaná osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na ni naposledy vztahovaly.“ Čl. 65 odst. 5 písm. a) zní: „Nezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště.“ Čl. 1 písm. j) pak stanoví: „Pro účely tohoto nařízení se: […] „bydlištěm“ rozumí obvyklé bydliště.“ Základem sporu je tak otázka, kde měla žalobkyně v době svého zaměstnání v Německu své obvyklé bydliště. Nárok na podporu v nezaměstnanosti by jí totiž mohl být přiznán pouze na základě aplikace čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004. Interpretací čl. 65 odst. 5 nařízení č. 883/2004 se zabývala mimo jiné Správní komise č. U2 ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2009 (dále též „rozhodnutí Správní komise U2“). Přiklonila se v něm přitom spíše k restriktivnímu přístupu při hodnocení zachování obvyklého bydliště v zemi původu. Čl. 65 odst. 5 nařízení č. 883/2004 se má podle ní použít u příhraničních pracovníků a některých kategorií, které obdobně zachovávají úzké vazby se svými zeměmi původu, avšak jeho aplikace by již nebyla přijatelná, kdyby na základě příliš širokého výkladu pojmu „bydliště“ měla být oblast působnosti článku 65 nařízení č. 883/2004 rozšířena na všechny osoby, které mají v členském státě poměrně stabilní zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost a své rodiny nechaly v zemi původu. Má se tedy vztahovat zejména na osoby zaměstnané na námořních lodích, osoby obvykle pracující na území dvou nebo více členských států nebo speciální případy dané v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Dle čl. 72 písm. a) nařízení č. 883/2004 se správní komise zabývá všemi správními otázkami a otázkami výkladu vyplývajícími z nařízení č. 883/2004 nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení č. 987/2009“), ačkoliv není nijak dotčeno právo úřadů, institucí a dotčených osob účastnit se řízení a obracet se na soudy stanovené právními předpisy členských států. Rozhodnutí Správní komise U2 je však výkladem provedeným orgánem povolaným směrnicí č. 883/2004 zjevně ke sjednocování praxe, byť v nezávazné podobě. Proto k němu zdejší soud také přihlédl. Relevanci tohoto rozhodnutí potvrdil také Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015-39 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pojmem „obvyklé bydliště“ se již několikrát zabýval i Soudní dvůr Evropské unie (viz např. rozsudky ve věcech C-90/97, Swaddling, ECLI:EU:C:1999:96, či C-102/91, Knoch, ECLI:EU:C:1992:303). Ve svém rozsudku ve věci C-255/13, I. proti Health Service Executive (ECLI:EU:C:2014:1291), uvedl seznam kritérií, která je třeba vzít v úvahu při určování místa bydliště osoby. Tento seznam byl vypracován judikaturou a nyní je kodifikován v čl. 11 nařízení č. 987/2009. Dle tohoto článku je bydliště osoby střed jejích zájmů, který se musí posuzovat na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou zahrnovat následující okolnosti: a) délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států; b) osobní situaci dané osoby, včetně: i) povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy; ii) rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb; iii) vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností; iv) v případě studentů zdroje jejich příjmu; v) situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé; vi) členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta. Projednávaná věc je specifická do té míry, že před 1. 7. 2012 žalobkyně zjevně neměla obvyklé bydliště ani v Německu ani v České republice. Vyplývá to nejen z žalobkyní předložených podkladů, ale také z jejích vlastních tvrzení. Tvrzené přestěhování do České republiky (od 1. 7. 2012) a započetí pracovní činnosti v Německu (od 1. 8. 2012) přitom nastalo ve velmi krátkém časovém rozmezí. Již před tím, než soud provede hodnocení předložených podkladů a kritérií dle čl. 11 nařízení č. 987/2009, lze učinit závěr o tom, že u žalobkyně nelze vůbec hodnotit „zachování“ obvyklého bydliště v České republice. Jelikož měla před rozhodnou dobou obvyklé bydliště na Slovensku, bylo by možné hodnotit pouze zachování obvyklého bydliště v tomto státě. Z povahy věci nemůže jít o pracovníka, který by opustil svou zemi původu za účelem zaměstnání a po dobu jeho výkonu svou zemi původu pravidelně navštěvoval a zamýšlel se tam vrátit opět natrvalo. Žalobkyně dle svých tvrzení téměř současně učinila rozhodnutí o změně obvyklého bydliště do České republiky a zároveň o výkonu zaměstnání v Německu. Jak přitom zdůraznil NSS ve shora citovaném rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015-39, je zcela nerozhodné, zda osoba subjektivně považuje Českou republiku za svou domovinu a centrum svých zájmů. Podstatné je posouzení naplnění objektivních kritérií pro určení obvyklého bydliště. Jelikož žalobkyně žádné své vazby na Českou republiku nebo Německo před 1. 7. 2012 vůbec netvrdila, jde zde v zásadě toliko o hodnocení, na které z těchto států měla v období od 1. 7. 2012 do 31. 8. 2013 vazby užší. S vědomím tohoto specifika je pak nutno přistupovat k hodnocení jednotlivých kritérií dle čl. 11 nařízení č. 987/2009. Před tím, než však soud přistoupí k hodnocení jednotlivých kritérií dle čl. 11 nařízení č. 987/2009, je na místě posoudit námitku nezákonnosti použití dotazníku, který žalobkyně v rámci řízení vyplnila a který byl jedním ze stěžejních podkladů pro rozhodnutí ve věci. Uvedenou námitku považuje zdejší soud za nedůvodnou. Skutečnost, že v zákoně není obsažena výslovná úprava určitého administrativního nástroje používaného správními orgány, neznamená rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, potažmo čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zde vyjádřená zásada (zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí), že státní moc lze uplatňovat pouze způsobem, který stanoví zákon, neznamená, že by všechny kroky, které správní orgán činí, musely být zcela přesně definovány zákonem. V případě pravomocí, které představují podstatu činnosti správního orgánu a které bezprostředně zasahují do právní sféry adresátů veřejné správy (typicky například pravomoc k vydání rozhodnutí), je nutno trvat na explicitním zakotvení v právním řádu. Vedle toho však správní orgány musí z povahy věci disponovat implicitními pravomocemi, jejichž výkon je nezbytný pro naplňování těchto základních pravomocí. Právní řád není všeobjímající, a nemůže proto regulovat každý aspekt činnosti veřejné správy. Za implicitní pravomoc lze přitom považovat využití právně nezávazných formulářů a dotazníků, jejichž cílem je zjištění rozhodných skutečností pro rozhodování. Takové podklady přispívají ke zvýšení efektivity veřejné správy a účastníky řízení nezbavují možnosti sdělit nad rámec dotazníku cokoliv, co považují pro účely řízení za podstatné. Správní orgán prvého stupně tedy nepochybil, jestliže pro své rozhodnutí využil „Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení ES“. Za pochybení nelze považovat ani to, že dotazník neobsahuje poučení o důsledcích jeho vyplnění. Vyplněný dotazník má charakter běžného podání účastníka řízení, přičemž by bylo absurdní požadovat, aby byl účastník řízení před přijetím každého podání upozorněn na to, jaké důsledky pro něj podání může mít. Nehledě na to, že důsledky určitých tvrzení lze posoudit až v rámci posuzování věci samé. Již z názvu dotazníku („Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení ES“) a odkazů na relevantní právní úpravu přitom bylo patrné, k čemu dotazník slouží. Je naprosto zřejmé, že důsledkem vyplnění dotazníku je získání relevantních informací pro určení obvyklého bydliště, od něhož se odvíjí určení státu příslušného k vyplácení podpory v nezaměstnanosti žalobkyni. Zároveň je však nutno dodat, že předdefinované dotazy či odpovědi v dotaznících mohou být zjednodušující a nemusí vždy komplexně postihnout realitu. Odpovědi v dotazníku je proto nutno pečlivě hodnotit a případné nesrovnalosti následně odstranit (není-li skutkový stav zřejmý z dalších podkladů). Je například naprosto pochopitelné, že si žalobkyně nemusela některé otázky vyložit ve shodě se správními orgány. Žalobkyní předestřená interpretace dotazů (týkajících se místa, kde se žalobkyně zdržovala, či místa pobytu jejího dítěte) se nejeví jako pouhá účelová dezinterpretace s cílem vyhnout se dodatečně negativním důsledkům uvedení některých informací. Na druhou stranu má soud za to, že tvrzené nejasnosti v dotazníku nemají zásadní dopad do výsledného posouzení obvyklého bydliště žalobkyně v rozhodné době. Ve správním řízení totiž byly opatřeny další podklady, které eliminují tyto nejasnosti a poskytují dostatečný objektivní podklad pro rozhodnutí. Navíc má zdejší soud za to, že žalobkyně dotazy v dotazníku ve skutečnosti nepochopila chybně, nýbrž správně a ve shodě se správními orgány. Tvrdí-li, že dotaz na „zdržování se“ nelze chápat jako dotaz na obvyklé bydliště, má naprostou pravdu. „Zdržování se“ (tj. převážná fyzická přítomnost) je jednou ze skutkových okolností rozhodných pro následné právní posouzení obvyklého bydliště. Toto právní posouzení provádí správní orgán, nikoliv účastník řízení v dotazníku. Uváděla-li tedy žalobkyně údaje o svém fyzickém pobytu (tedy skutkové okolnosti) a nikoliv právní hodnocení, které místo považuje za obvyklé bydliště, nebyla nijak uvedena v omyl a správní orgán její odpovědi nepřisuzoval jiný obsah, než zamýšlela. Zdejší soud tedy přistoupil k posouzení jednotlivých kritérií dle čl. 11 nařízení č. 987/2009: a) Posouzení se týká období od 1. 7. 2012 do 31. 8. 2013. V tomto období se měla žalobkyně dle svých tvrzení zdržovat nejprve měsíc pouze v České republice a poté jeden rok v Německu s tím, že minimálně jednou týdně se vracela do České republiky. I v případě, že by tvrzení žalobkyně byla pravdivá, převážný čas z této doby strávila v Německu, což svědčí o jejím užším vztahu k tomuto státu v posuzovaném období. Zdejší soud však navíc ve shodě se správními orgány nepovažuje její tvrzení o pobytu v České republice od 1. 7. 2012, ani potvrzení A. W. ze dne 12. 3. 2014 za věrohodná. Řešení životní situace způsobem, který je popsán v tomto potvrzení, se jeví jako krajně nepravděpodobné. Uzavření písemné nájemní smlouvy je v případě nájmu bytu takřka samozřejmostí, což dokládá i skutečnost, že pan A. W. s přítelem žalobkyně od 1. 8. 2013 také takovou smlouvu uzavřel. Předložila-li žalobkyně až následně spolu s odvoláním potvrzení, které má osvětlovat důvody, proč do té doby na dané adrese bydlela bez řádně uzavřené nájemní smlouvy, jeví se takové potvrzení jako ryze účelové. Navíc soud nepovažuje za logické, že pronajímatel v České republice necítí potřebu uzavřít nájemní smlouvu s osobou, která pracuje a převážně se zdržuje v Německu, zatímco když se začne převážně zdržovat právě v České republice, tak s ní již nájemní smlouvu uzavře. K nevěrohodnosti potvrzení přispívá i to, že spolu s nájemní smlouvou byl sepsán předávací protokol k bytu, ačkoliv byt byl údajně podle potvrzení předán o rok dříve. Vedle toho nelze opomenout e-mailovou korespondenci mezi přítelem žalobkyně (dotaz ze dne 8. 11. 2013) a pracovníky správního orgánu prvého stupně. S touto korespondencí byla žalobkyně seznámena dne 6. 1. 2014 a nijak ji nezpochybnila. Přítel žalobkyně v ní přitom hovoří o tom, že jeho přítelkyně (zjevně žalobkyně) pracuje v Německu a hodlá ukončit pracovní poměr a přestěhovat se k němu. I tato korespondence svědčí o tom, že žalobkyně na území České republiky žádné zázemí neměla. Nutno podotknout, že žalobkyně nedoložila žádným způsobem ani tvrzené četné cesty do České republiky. Jistě by bylo vhodnější, kdyby k doložení těchto skutečností správní orgán prvého stupně žalobkyni přímo vyzval. Nedoložení těchto cest ovšem správní orgán prvého stupně zcela explicitně vytknul ve svém rozhodnutí ve věci. Žalobkyně přitom ani poté v rámci odvolacího řízení neprojevila vůli své cesty jakkoliv doložit. Lze uzavřít, že z hlediska uvedeného kritéria měla žalobkyně v rozhodné době jednoznačně užší vazbu na Německo. i) Vykonávání práce na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou svědčí o stabilitě zaměstnání žalobkyně na území Německa. I tento faktor proto svědčí ve prospěch jejího obvyklého bydliště v Německu. ii) Co se týče rodinné situace žalobkyně, její přítel se v rozhodné době převážně zdržoval (tj. fyzicky nacházel) v České republice, zatímco její dcera spolu s ní v Německu. I kdyby žalobkyně doložila tvrzené častější cesty do České republiky (což neučinila), nebylo by možné učinit závěr, že její rodinné zázemí je v České republice silnější než v Německu. iii) V rámci hodnocení nevýdělečných činností by bylo možné zohlednit žalobkyní tvrzené aktivity pro „TYMY CENTRUM“ a „ZUŠ – BYSTŘICE POD. HOST.“ Toto kritérium proto svědčí ve prospěch obvyklého bydliště žalobkyně v České republice. Například zaměstnání žalobkyně na území Německa nicméně soud hodnotí jako nepoměrně významnější faktor, který tyto aktivity na území České republiky nemohou vyvážit. iv) Jelikož žalobkyně netvrdila, že by v Německu studovala, je tento bod irelevantní. v) Ve správním řízení nebyl zjištěn přesný charakter bydlení žalobkyně v Německu. Bylo však postaveno na jisto, že zde pobývala spolu se svou dcerou. Nelze tudíž předpokládat, že by zde žalobkyně pobývala pouze ve zcela provizorním bydlení (například určeném jen pro občasné přespávání příhraničních pracovníků) bez jakéhokoliv zázemí pro svou dceru. Naproti tomu bydlení na území České republiky v rozhodném období žalobkyně věrohodně neprokázala. Jak bylo uvedeno výše, potvrzení A. W. ze dne 12. 3. 2014 považuje soud za nevěrohodné. Spíše na okraj proto poznamenává, že i kdyby bylo toto potvrzení pravdivé, nesvědčilo by o nikterak stabilním bydlení žalobkyně na území České republiky, neměla-li vůbec uzavřenu nájemní smlouvu. Hodnocení tohoto kritéria tedy svědčí ve prospěch obvyklého bydliště žalobkyně v Německu. Uzavření nájemní smlouvy dne 1. 5. 2013 již zdejší soud hodnotí jako skutečnost, která nastala v závěru rozhodného období, a tudíž fakticky až po vzniku obvyklého bydliště žalobkyně (v Německu). Samotné následné uzavření nájemní smlouvy nemohlo vést k opětovné změně obvyklého bydliště. K tomu mohlo dojít až následně po ukončení zaměstnání žalobkyně v Německu a jejím přestěhování do České republiky. vi) Žalobkyně byla v době svého pobytu v Německu zaměstnána v tomto státě, a v něm také odváděla daň ze svých příjmů. I zde je tedy dána užší vazba na Německo. Za zcela irelevantní považuje zdejší soud skutečnosti, které nastaly po rozhodném období (od 1. 7. 2012 do 31. 8. 2013), tj. například přijetí dcery žalobkyně k základnímu vzdělání nebo hlášení žalobkyně k přechodnému pobytu na území České republiky. Lze tedy uzavřít, že naprosto převažují okolnosti, dle kterých bylo po dobu pobytu žalobkyně v Německu její centrum zájmů (obvyklé bydliště) v tomto státě. Neměla-li žalobkyně obvyklé bydliště na území České republiky, je vyloučena aplikace čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004. Na základě stejných skutkových zjištění učinily obdobné závěry také správní orgán prvého stupně a žalovaný. Zdejší soud přitom považuje tato skutková zjištění za zcela dostatečná pro učinění jednoznačného a objektivního posouzení obvyklého bydliště žalobkyně. Nelze souhlasit se žalobkyní, že by správní orgány preferovaly dotazník a stavěly jej nad všechny důkazy. Výsledné posouzení je důsledkem volného hodnocení všech důkazů (jednotlivě a ve vzájemné souvislosti), s nímž se zdejší soud ztotožnil. Je nutné také zdůraznit, že postup správních orgánů nelze vnímat jako zbavení žalobkyně nároku na podporu v nezaměstnanosti. Žalobkyně toliko svým jednáním (přemístěním obvyklého bydliště ze Slovenska do Německa) zcela dobrovolně zvolila, který stát jí bude v případě její nezaměstnanosti podporu vyplácet. Neochota žalobkyně splnit veškeré podmínky vyžadované pro vyplácení podpory v nezaměstnanosti v tomto státě nemůže být spojena s automatickým přenesením nároku do České republiky. Nelze souhlasit ani s námitkou, že by v daném případě byly porušeny principy volného pohybu osob v rámci Evropské unie, princip rovného zacházení, princip sčítání dob pojištění a princip zachování nabytých práv. Naopak důsledná aplikace pravidel obsažených v nařízení č. 883/2004, jako tomu bylo v projednávané věci, garantuje zachovávání těchto principů. Bez existence této unijní úpravy by žalobkyně bez dalšího na podporu v nezaměstnanosti nárok neměla, neboť na území České republiky nezískala žádnou dobu důchodového pojištění. Nevyplacení podpory v nezaměstnanosti nebylo zapříčiněno nedostatky unijní právní úpravy, nýbrž nedůsledným postupem ze strany žalobkyně, která měla o její vyplácení žádat v Německu a neučinila tak. Krajský soud proto neshledal porušení uvedených právních principů. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení