22 A 10/2025–47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: P. H., nar. X, bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, 276 01 Mělník proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. KUJI 18691/2025, sp. zn. OOSČ 625/2023 OOSČ/153, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 25. 2. 2025, č. j. KUJI 18691/2025, sp. zn. OOSČ 625/2023 OOSČ/153, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 269 Kč k rukám Mgr. Bc. Kateřiny Rychterové, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce brojil proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, Odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 2. 8. 2023, č.j. DOP/34468/2023–navr /3327/2023, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1., písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (dále „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), jichž se měl dopustit porušením § 3 odst. 3 písm. a), § 7 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že dne 20. 2. 2023 v 13:55 hod. na dálnici D1 v km 146 ve směru od Prahy na Brno řídil osobní automobil tovární značky X, RZ: X (X), a při jízdě vozidlem držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj a současně neměl být držitelem příslušného řidičského oprávnění, když toto měl pozbýt z důvodu dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče ode dne 12. 12. 2018. Za toto přestupkové jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí a dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že do výroku o trestu doplnil „a podle § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky“.

II. Podání účastníků

3. Žalobce v podané žalobě předně uvedl, že nečiní sporným spáchání skutku spočívajícího v držení telefonního přístroje v ruce nebo jiným způsobem během jízdy. Pokud jde o uloženou sankci ve výši 25 000Kč a zákaz řízení motorových vozidel, tu považuje za nepřiměřenou a vykazující znaky libovůle.

4. Za předmět sporu považuje výklad toho, zda údaje v evidenci řidičů zakládají porušení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích a automaticky tedy spáchání přestupku ve smyslu § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o provozu na pozemních komunikacích. Brojil proti tomu, že by získání řidičského oprávnění Slovenské republiky (ŘP č. X) bylo účelovým jednáním. Toto tvrzení podle něj žalovaný nijak nedoložil. Poukázal i na to, že žalovaný sám uvedl, že mu není známa žádná právní norma EU, která by upravovala vydávání řidičských oprávnění, avšak současně konstatoval, že žalobce získal řidičské oprávnění v rozporu s požadavky EU, a proto nebude k vydanému řidičskému oprávnění SR (ŘP č. X) přihlížet, přestože se jedná o veřejnou listinu cizího státu. Žalovaný dle názoru žalobce není oprávněn přezkoumávat, za jakých podmínek nabyl žalobce řidičské oprávnění SR (ŘP č. X).

5. Stejně jako v první žalobě i nyní namítl, že vědomě neporušil zákon o provozu na pozemních komunikacích, byť z nedbalosti. Přinejhorším obviněný jednal v tzv. právním omylu. Pokud žalovaný tuto námitku shledal jako neopodstatněnou, s odkazem na skutečnost, že žalobce již v minulosti po pozbytí řidičského oprávnění pro dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče žádal v ČR o jeho vrácení, pak s takovým hodnocením nesouhlasil. Chybně žalovaný podle něj posoudil i námitku, ve které se dovolával zásady in dubio pro reo.

6. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podstatné podle něj je, že žalobce získal řidičský průkaz na Slovensku výměnou za ukrajinský řidičský průkaz ze dne 4. 3. 2010, vyměňovaný ukrajinský řidičský průkaz byl vydaný před pozbytím řidičského průkazu získaného v České republice (který žalobce navíc též získal výměnou za ukrajinský řidičský průkaz ze dne 4. 3. 2010). Odkázal na závěry správního orgán prvního stupně k možnosti absolvovat výcvik v autoškole ve Slovenské republice. Žalobce podle něj proti těmto závěrům nijak nebrojí, nijak nenapadá ve spise uvedený způsob, jakým získal řidičské oprávnění na Slovensku. Žalovaný je přesvědčen, že nelze vlastnit dva řidičské průkazy vydané stejným státem v tentýž den, tudíž žalobce svým jednáním obchází zákon, řidičský průkaz na Slovensku získal protiprávně, a tedy nebyl důvod k tomuto slovenskému řidičskému průkazu jako k veřejné listině přihlížet.

III. Posouzení věci

7. Žaloba splňuje podmínky přípustnosti. Podala ji oprávněná osoba v zákonné lhůtě. Soud při posouzení věci vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. O žalobě krajský soud rozhodl bez jednání při splnění podmínek § 51 s.ř.s.

8. Žaloba je důvodná. Účelovost a nezákonnost jednání žalobce při výměně řidičského průkazu 9. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

10. Soud v této věci rozhoduje již podruhé, když předcházející rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nevypořádání jedné z odvolacích námitek, a uvedl: „

6. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně brojil žalobce odvoláním, jehož základní námitka spočívala v nesouhlasu s tím, že by obcházel českou právní úpravu vrácení řidičského oprávnění. Ve své námitce uvedl následující, podle soudu relevantní, okolnosti. Žalobce nezpochybňoval, že v důsledku dosažení 12 bodů pozbyl řidičského oprávnění k řízení motorového vozidla na území ČR na dobu jedno roku. Svůj řidičský průkaz vrátil dne 1. 4. 2019 a mohl tak o vrácení řidičského oprávnění požádat po 1. 4. 2020. O vydání slovenského řidičského průkazu požádal až dne 13. 1. 2022, tj. tři roky poté, co pozbyl řidičské oprávnění v ČR. Další podstatnou skutečností je, že žalobce má povolen trvalý pobyt ve Slovenské republice na adrese Bratislava, Plickova 7470/7. Podle žalobce byla žádost o vydání slovenského řidičského průkazu s ohledem na místo aktuálního pobytu zcela logickým a legitimním postupem.

7. S uvedenou odvolací námitkou se žalovaný prakticky nevypořádal, neboť vycházel toliko ze závěru, že žalobce má trvalé bydliště na území ČR. Tento závěr ale v kontextu nyní projednávané věci není dostatečný.“ 11. Uvedené následně soud doplnil rozborem právní úpravy zažádání si o řidičský průkaz v ČR a SR. Zároveň se nemohl zabývat okolnostmi, za kterých byl žalobci vydán slovenský řidičský průkaz, tj. zabývat se tím, nakolik je jeho pobyt na Slovensku účelový a jaký význam pro věc má, že žalobci byl vydán slovenský řidičský průkaz na základě uznání ukrajinského řidičského průkazu z roku 2010 s tím, že těmito skutečnostmi se bude muset zabývat opětovně žalovaný, stejně jako otázkou případného právního omylu žalobce a jeho důsledky pro naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o pozemních komunikacích.

12. Opětovné rozhodnutí žalovaného obsahuje nejprve přehled předcházejícího řízení, vč. rozhodování jak zdejšího, tak i Nejvyššího správního soudu, následně přehled skutkových zjištění ze správního spisu a poté závěry žalovaného. V nich žalovaný podrobně zrekapituloval odvolací námitku následovně: „Odvolatel ve věci přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu mimo jiné namítá, že se uvedeného přestupku nedopustil a svým jednáním neporušil § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona, jelikož je oprávněn na základě řidičského průkazu Slovenské republiky č. R0077403 v souladu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu řídit motorová vozidla na území ČR. Namítá, že by vydaným ŘP na Slovensku obcházel jakýkoli předpis ČR a rozporuje výklad v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zda údaje evidované v evidenční kartě řidiče odvolatele zakládají porušení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu a tudíž spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona. V této souvislosti poukazuje na uvedené sdělení MVSK, že odvolatel je od 13. 1. 2022 držitelem řidičského oprávnění pro příslušné skupiny vozidel a řidičský průkaz č. R0077403 (vydaný na Slovensku) je platný do 13. 1. 2037. Namítá dále, že v souvislosti s § 123c odst. 7 zákona o silničním provozu vrátil svůj český řidičský průkaz č. EE 735934 (dále také český řidičský průkaz“) dne 1. 4. 2019 a byl tedy v souvislosti s § 123d odst. 1 téhož zákona oprávněn požádat o jeho vrácení po 1. 4. 2020, přičemž s odkazem na sdělení MVSK dále namítá, že si požádal o vydání řidičského průkazu až dne 13. 1. 2022, tedy téměř 3 roky poté, co v ČR řidičské oprávnění pozbyl, kdy má od 22. 12. 2021 povolen trvalý pobyt na Slovensku. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolatel dále namítá, že by při žádosti o vydání řidičského průkazu slovenským orgánům cokoliv zamlčel a žádost o vydání slovenského ŘP, po uplynutí roční lhůty ve smyslu § 123d odst. 1 zákona o silničním provozu, ve světle aktuálního místa jeho pobytu, byla zcela logickým a legitimním postupem a v této souvislosti odmítá, že by vědomě porušil zákon o silničním provozu, byť z nedbalosti, kdy přinejhorším jednal v tzv. právním omylu, kde je dle odvolatelova tvrzení pro takový případ vyloučeno zaviněné jednání.“ 13. K hodnocení této námitky považoval za stěžejní listinné důkazy výpis z evidenční karty řidiče žalobce ze dne 10. 3. 2023 a sdělení MVSK o vydání slovenského řidičského průkazu č. X ze dne 19. 4. 2023.

14. Po označení stěžejních listinných důkazů následuje fakticky jediný odstavec, ve kterém hodnotil žalovaný „účelovost“ jednání žalobce, resp. zákonnost vydání slovenského řidičského průkazu. Tento odstavec je však poměrně nesrozumitelný.

15. Žalovaný uvedl: „V uvedených listinných důkazech je mimo jiné zaznamenáno, že odvolateli byl dne 9. 3. 2010 vyměněn ukrajinský řidičský průkaz č. X, vydaný dne 4. 3. 2010, s udělenými řidičskými oprávněními pro skupiny AM od roku 2006, B1 od r. 2003 a B od r. 2003, za český ŘP č. X (dále také český ŘP“), který v důsledku dosažení 12 bodů a pozbytí tak řidičského oprávnění na území ČR ode dne 12. 12. 2018, odevzdal do EŘ dne 1. 4. 2019. Ve sdělení MVSK je pak uvedeno, že odvolatel získal slovenský řidičský průkaz č. X, kterým se prokazoval při řízení vozidla na území ČR, dne 13. 1. 2022 výměnou za ukrajinský ŘP č. X, s uznanými řidičskými oprávněními udělenými dne 4. 3. 2010. Z uvedeného tedy vyplývá skutečnost, že v den 4. 3. 2010, kdy mu byl vydán ukrajinský ŘP č. X, s řidičskými oprávněními udělenými roku 2003 a 2006, která byla takto dále uznána při výměně za český ŘP, tak odvolatel nemohl současně zákonně disponovat řidičskými oprávněními pro totožné skupiny vozidel, udělenými dne 4. 3. 2010, tj. v době, kdy vlastnil ŘP s totožnými řidičskými oprávněními uznanými z let 2003 a 2006.“ 16. Soud se snažil tomuto textu porozumět, rozdělil si ho na jednotlivé věty a závěry žalovaného, a to následovně: Část první – vydání a zadržení českého řidičského průkazu V uvedených listinných důkazech je mimo jiné zaznamenáno, že: odvolateli byl dne 9. 3. 2010 vyměněn ukrajinský řidičský průkaz č. X, vydaný dne 4. 3. 2010, s udělenými řidičskými oprávněními pro skupiny AM od roku 2006, B1 od r. 2003 a B od r. 2003, za český ŘP č. X (dále také český ŘP“), který odevzdal do EŘ dne 1. 4. 2019. v důsledku dosažení 12 bodů a pozbytí tak řidičského oprávnění na území ČR ode dne 12. 12. 2018. Část druhá – vydání slovenského řidičského průkazu Ve sdělení MVSK je pak uvedeno, že: odvolatel získal slovenský řidičský průkaz č. X, dne 13. 1. 2022 výměnou za ukrajinský ŘP č. X, s uznanými řidičskými oprávněními udělenými dne 4. 3. 2010. kterým se prokazoval při řízení vozidla na území ČR. Část třetí – závěry Z uvedeného tedy vyplývá skutečnost, že: v den 4. 3. 2010, kdy mu byl vydán ukrajinský ŘP č. X, s řidičskými oprávněními udělenými roku 2003 a 2006, která byla takto dále uznána při výměně za český ŘP, tak odvolatel nemohl současně zákonně disponovat řidičskými oprávněními pro totožné skupiny vozidel, udělenými dne 4. 3. 2010, tj. v době, kdy vlastnil ŘP s totožnými řidičskými oprávněními uznanými z let 2003 a 2006.

17. Ačkoliv to z uvedeného výslovně neplyne, závěr (soud si dovolí parafrázovat) Dne 4. 3. 2010, kdy mu byl vydán ukrajinský ŘP č. X, s řidičskými oprávněními udělenými roku 2003 a 2006, odvolatel nemohl současně zákonně disponovat řidičskými oprávněními pro totožné skupiny vozidel, udělenými dne 4. 3. 2010, tj. v době, kdy vlastnil ŘP s totožnými řidičskými oprávněními uznanými z let 2003 a 2006 má nejspíše znamenat to, co žalovaný přesněji uvedl ve vyjádření k žalobě, a to, že žalobce nemohl vlastnit dva řidičské průkazy vydané stejným státem v tentýž den.

18. Na uvedené navázal žalovaný konstatováním: „Krajský úřad tak konstatuje, že mu není známa žádná právní norma EU, která by upravovala udělování řidičských oprávnění, a potažmo tak vydávání ŘP jednomu řidiči ke dni, kdy má platná, dříve udělená totožná řidičská oprávnění, resp. legalizovala výměnu řidičského průkazu s takto uvedenými daty udělení řidičských oprávnění, za nový řidičský průkaz zemí EU. Dle krajského úřadu byl odvolateli slovenský řidičský průkaz vydán na základě jím předložených zavádějících, nepravdivých údajů, a na území ČR není k takto získané veřejné listině důvod přihlížet. Dle krajského úřadu tak odvolatel uvedenou výměnou řidičského průkazu na Slovensku jednal účelově, ve snaze obejít náročnější, avšak zákonný proces vrácení řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů v ČR v souvislosti s § 123d odst. 3 zákona o silničním provozu.“ 19. Tento závěr žalovaného je již srozumitelný, nicméně nijak nevysvětluje skutečnosti, které jsou objektivně prokázané správním spisem.

20. Předně je třeba uvést, že soud nijak nezpochybňuje, že žalovanému není známa žádná EU norma, která by umožňovala vydání několika řidičských oprávnění jednomu řidiči v době platnosti jiného řidičského oprávnění pro totožné skupiny. Jinou věci ale je, že Ukrajina není členským státem EU, tudíž se na vydání ukrajinského řidičského průkazu normy EU nevztahují, neboť (i kdyby existovaly k této otázce), nejsou pro Ukrajinu závazné.

21. Další skutečnost je, že žalobce disponoval (resp. minimálně předložil správním orgánům různých států) dvěma řidičskými průkazy, a to průkazem č. X ze dne 4. 3. 2010 (předložen v ČR) a průkazem ŘP č. X, s uznanými řidičskými oprávněními udělenými dne 4. 3. 2010 (předložen v SR).

22. Třetím faktem je, že průkaz č. X byl vydán dne 4. 3. 2010 s platností do 13. 4. 2010, dle evidence řidičů (čl. 16 správního spisu) ale tento průkaz byl pouze na skupinu B. To, že by měl žalobce řidičské oprávnění na skupinu AM (1. 7. 2006), B1 (1. 1. 2003) a B (1. 1. 2003) vyplývá toliko z výpisu z evidenční karty řidiče (čl. 8 a 14 správního spisu), neboť originál průkaz č. X není ve spise založen jinak, než na čl. 16 správního spisu.

23. Další faktem je, že průkaz č. X byl zaslán zpět na Ukrajinu. Z evidenční karty řidiče čl. 15a plyne, že v roce 2009 byl žalobci zadržen ukrajinský řidičský průkaz č. X, z čehož plyne, za řidičský průkaz č. X, byl žalobci vydán Ukrajinou po zadržení předchozího na tytéž skupiny.

24. Pokud jde o ukrajinský řidičský průkaz č. X, tak z vyjádření Ministerstva vnitra Slovenské republiky pouze plyne, že na základě uvedeného řidičského průkazu byla žalobci uznána řidičská oprávnění skupin AM, B, B1 udělená dne 4. 3. 2010 a že slovenský řidičský průkaz byl žalobci vydán dne 13. 1. 2022.

25. Z těchto skutečností, zjištěných ze správního spisu, lze dospět k následujícím závěrům. Žalobce byl držitelem ukrajinského řidičského průkazu č. X, který měl platnost od 4. 3. 2010 do 13. 4. 2010, poté disponoval českým řidičským průkazem, který odevzdal 1. 4. 2019. Slovenský řidičský průkaz byl žalobci vydán dne 13. 1. 2022. Krom toho žalobce disponoval ukrajinským řidičským průkazem č. X, o němž nemá žalovaný žádné bližší informace, zejména to, kdy byl řidičský průkaz č. X vydán a s jakou dobou platnosti.

26. Je zjevné, že v časové ose vydávání řidičských průkazů žalobci, je mezera mezi 1. 4. 2019 a 13. 1. 2022. Z ničeho ve spise neplyne, že ukrajinský řidičský průkaz č. X byl žalobci vydán 4. 3. 2010, resp. že mu nebyl vydán v době, kdy nedisponoval českým řidičským oprávněním.

27. Zároveň z ničeho ve spise, natož z rozhodnutí žalovaného, neplyne, že by žalobce nemohl požádat o vydání ukrajinského řidičského průkazu v době, kdy neměl český. V tomto případě jsou úvahy o aplikaci práva EU blíže nevysvětlené.

28. Napadené rozhodnutí vychází z toho, že žalobci byly vydány dva (ukrajinské) řidičské průkazy ke dni, kdy měl jeden z nich platný. Pro tento závěr ale s ohledem na to, že o ukrajinském řidičském průkazu č. X není krom čísla a skupin motorových vozidel nic známo, správní spis neposkytuje žádnou oporu. Soud připomíná, že podle žalovaného měl ukrajinský řidičský průkaz č. X platnost pouhých 9 dní (od 4. 3. 2010 do 13. 4. 2010), přičemž je klidně možné, že k vydání průkazu č. X došlo až po konci platnosti průkazu č. X.

29. Žalovaný uvedl, že „Dle krajského úřadu byl odvolateli slovenský řidičský průkaz vydán na základě jím předložených zavádějících, nepravdivých údajů, a na území ČR není k takto získané veřejné listině důvod přihlížet.“, ale už nijak neuvedl, které údaje považuje za zavádějící nebo nepravdivé, jelikož slovenský řidičský průkaz byl žalobci vydán na základě jiného ukrajinského dokladu než odevzdaný český průkaz. Považuje snad žalovaný ukrajinský řidičský průkaz č. X za padělek?

30. Je nepochybné, že jednání žalobce spočívající ve výměně ukrajinského řidičského průkazu za slovenský umožnilo žalobci obejít proceduru vrácení českého řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů v ČR v souvislosti s § 123d odst. 3 zákona o silničním provozu. To samo o sobě ale nutně neznamená, že se jednalo v souvislostech uvedených již v minulém rozhodnutí zdejšího soudu o nezákonný postup, který by měl vést k vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

31. Z napadeného rozhodnutí soud neshledal formulaci jakýchkoliv důvodů, ze kterých by měl žalobce získat slovenský řidičský průkaz v rozporu s požadavky EU (které ostatně žalovaný ani nedefinoval a soud z napadeného rozhodnutí nijak nezjistil, jaké jsou požadavky EU na získání slovenského řidičského průkazu). Zůstává tudíž zcela nepřezkoumatelný závěr, že k získání slovenského řidičského průkazu došlo nelegitimním postupem. Tento nepřezkoumatelný závěr žalovaného nemůže vést k závěru, že správní orgány ČR nemají důvod přihlížet k vydané veřejné listině – slovenskému řidičskému průkazu, a tudíž ani k závěru, že žalobce na území ČR řídil vozidlo, aniž by k tomu vlastnil příslušné řidičské oprávnění, a svým jednáním tak porušil § 3 odst. 3 zákona o silničním provozu a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) téhož zákona.

32. Soud má za to, že po žalovaném nepožaduje nepřiměřené, resp. na něj neklade nesplnitelné nároky.

33. Pokud jde o samotné řidičského průkazy, je úkolem žalovaného pouze řádně zjistit skutkový stav, tj. zjistit, kdy byly vydány jednotlivé ukrajinské řidičské průkazy, a na zjištěný skutkový stav aplikovat právní normu, tj. posoudit, jestli mohl žalobce v souladu s právními předpisy před vydáním slovenského řidičského průkazu disponovat ukrajinským řidičským průkazem, a vyhodnotit, zda cokoliv právně bránilo žalobci případně takovou výměnu uskutečnit (např. odevzdání českého řidičského oprávnění). Teprve poté může žalovaný relevantně vyjádřit závěry o tom, zda jednání žalobce proběhlo na základě nepravdivých nebo zavádějících (jakých a v čem zavádějících) údajů, zda se jednalo o nelegitimní postup a vymezit, v čem konkrétně byl postup žalobce nelegitimní. Pokud se žalovaný chce odvolávat na „požadavky EU“, tak musí uvést jaké konkrétní požadavky žalobce nerespektoval, případně přímo porušil.

34. Žalovaný se podle předcházejícího rozsudku zdejšího soudu měl zabývat i otázkou toho, nakolik je pobyt žalobce na Slovensku účelový a jaký význam pro věc má, že žalobci byl vydán slovenský řidičský průkaz na základě uznání ukrajinského řidičského průkazu. Tato otázka zůstala nezodpovězena. Pokud žalovaný nepovažuje její řešení za podstatné, o to více se musí zabývat skutečnostmi uvedenými v předchozím odstavci. Právní omyl žalobce 35. Pokud jde o tvrzení žalobce o jednání v právním omylu, ani v tomto případě závěry žalovaného nemohou obstát v testu přezkoumatelnosti. Je zcela irelevantní, že žalobce v minulosti využil „zákonných postupů po blokaci svých řidičských oprávnění, povědomí o určité právní normě tedy měl, a dle krajského úřadu bylo tak logickým krokem, aby odvolatel legální postupy využil i v následných postupech týkající se jeho oprávnění k řízení vozidel, zde na území EU.“ 36. Odvozovat neexistenci právního omylu v případě výměny řidičského průkazu na Slovensku od minulého jednání v ČR je zkratkovitá. Soud nepochybuje o tom, že jednání žalobce v určitém směru nese prvky účelovosti, tj. vybral si jistě jednodušší cestu spočívající ve výměně řidičského průkazu oproti složitějšímu absolvování procedury navrácení českého řidičského průkazu. Nicméně to je pouze část příběhu.

37. Soud již v minulém rozsudku jasně konstatoval, že: „

15. Žalobce v době, kdy pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, byl držitelem českého řidičského oprávnění, tudíž žalovaný správně dovodil, že by měl splnit podmínky pro jeho vrácení dle české právní úpravy. To by ovšem bez dalšího platilo v případě, že by žalobce nadále měl obvyklé bydliště v ČR a usiloval o získání českého řidičského oprávnění. 38.

16. Pokud se po uplynutí doby, po kterou nedisponoval v důsledku vybodování řidičským oprávněním, přestěhoval do jiné členské země EU, kde splnil podmínky pro vydání řidičského oprávnění dané země, stal se z pohledu českého práva „cizincem“, tj. osobou s obvyklým bydlištěm mimo ČR, která disponuje řidičským oprávněním jiné členské země EU.

17. Přístup žalovaného, který v nyní projednávané věci zcela absolutizuje skutečnost, že žalobce měl (a úředně stále dle českých registrů má) trvalý pobyt v ČR, popírá zásadu volného pohybu občanů členských států EU, která je zaručena Smlouvou o fungování Evropské unie (článek 21) a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.

18. Z tvrzení žalobce vyplývá, že od 22. 12. 2021 má povolen trvalý pobyt na Slovensku. O řidičské oprávnění žádal až po povolení trvalého pobytu na Slovensku a po uplynutí doby, po kterou pozbyl v důsledku § 123c zákona o provozu na pozemních komunikacích řidičského oprávnění v ČR. Jeho argumentace v podaném odvolání má proto racionální základ a žalovaný se s ní nemohl vypořádat pouze odkazem na předcházející trvalý pobyt žalobce v ČR.“ 39. Žalovaný při hodnocení možného právního omylu žalobce stále neopustil svoji „logiku“ přednosti znovuzískání českého řidičského průkazu, kterou už v minulém rozhodnutí považoval zdejší soud za vadnou, a stále ji za vadnou považuje.

40. Soud opětovně zdůrazňuje základní zásadu volného pohybu občanů členských států EU, tj. je pro účely vydání řidičského průkazu naprosto nepodstatné, že žalobce má české státní občanství v případě, že má obvyklý i trvalý pobyt na Slovensku.

41. Právní omyl žalobce mohl spočívat jedině v tom, že by nevěděl o jakékoliv právní normě, která by mu bránila v získání slovenského řidičského průkazu. Na existenci takové normy ale nepoukázal ani žalovaný.

42. Podle § 17 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich platí, že kdo při spáchání přestupku neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl–li se omylu vyvarovat.

43. Podle § 17 odst. 2 téhož zákona platí, že omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl–li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

44. Pokud žalovaný dovozuje, že omyl žalobce spočívající v tvrzené nevědomosti o porušení zákona o silničním provozu je neomluvitelný a nemá vliv na zavinění žalobce, tak na prvním místě musí žalovaný jednoznačně prokázat a přezkoumatelně odůvodnit porušení zákona o silničním provozu (k čemuž doposud nedošlo, viz výše), a teprve poté na druhém místě musí přezkoumatelně vysvětlit, proč se mohl žalobce omylu vyvarovat. K tomu musí přezkoumatelně zdůvodnit, zda se nezákonnosti jednání žalobce spočívající ve výměně řidičského průkazu na Slovensku mohl vyvarovat buď tak, že a) pro něj vyplývala povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy (přičemž musí jednoznačně uvést z jakého), nebo b) pro něj vyplývala povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo c) mohl–li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

45. Nic z toho ale žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl. Námitky proti sankci 46. Soud naopak opětovně neshledal důvodnou námitku nezákonnosti uložené sankce. Žalobci byla uložena pokuta za použití § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich za nejpřísněji trestný přestupek, tj. za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o pozemních komunikacích, za který bylo možné uložit dle § 125c odst. 5 písm. a) téhož zákona pokutu ve výši od 25 000 Kč do 50 000 Kč a dle § 125c odst. 6 písm. a) téhož zákona zákaz řízení na dobu od jednoho roku do dvou let. Jestliže tedy byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz řízení na dobu jednoho roku, byla mu uložena pokuta i trest zákazu řízení v minimální zákonné výši, tudíž sankce byla uložena v souladu se zákonem.

47. Důvody pro mimořádné snížení pokuty dle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich žalobce ve správním řízení netvrdil ani neprokázal, tj. zejména neprokázal, že by pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná. Důvody, které uváděl v odvolání (a opakuje v žalobě) lze shledat jako důvody pro individualizaci sankce v rámci zákonného rozmezí (která ale byla uložena ve zcela minimální výši), nicméně nepředstavují důvody pro aplikaci § 44 citovaného zákona.

IV. Závěr a náklady řízení

48. Krajský soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný vyšel pouze ze skutečnosti trvalého bydliště žalobce v ČR. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) a opětovně posoudí, zda byl žalobce oprávněn řídit na území ČR motorové vozidlo, pokud disponoval slovenským řidičským průkazem.

49. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s.. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a na právní zastoupení. právní zástupce učinil 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby ) po 4 620 Kč podle § 9 odst. 5, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále má nárok na 2 režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem je tedy žalovaný povinen žalobci spolu DPH na nákladech řízení nahradit částku 15 269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud naopak nepřiznal dle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. žalobci náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a to proto, že o jeho zamítnutí soud rozhodl na základě toho, že žalobce svá tvrzení vůbec nedoložil.