22 A 100/2014 - 38

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda, v právní věci žalobce Veolia Energie ČR, a.s., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 3337/7, zastoupeného Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, za účasti MEGASPAS a.s., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Hrabákova 1780/2, přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23.6.2014 č.j. MSK 64393/2014, ve věci společného územního a stavebního řízení, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23.6.2014 č.j. MSK 64393/2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 14.3.2014 č.j. MMFM 31349/2014, jímž byl ve spojeném územním a stavebním řízení umístěn a povolen soubor staveb „Změna zdroje vytápění hotelového domu Permon“, „Změna zdroje vytápění hotelového domu Paskov“, „Přípojka plynu, propojení objektů, komín“ na pozemcích parc. č. X, X, X, XaXvk.ú. Místek. V podané žalobě žalobce namítl tyto žalobní body: 1) žalovaný se odmítl zabývat námitkou žalobce, že stavební úřad opomenul zkoumat splnění povinnosti vyplývající z § 16 odst. 7 zákona 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně ovzduší), respektive totožnou povinností vyplývající z § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 86/2002 Sb.), když neposuzoval technickou možnost a ekonomickou přijatelnost odpojení od centrálních zdrojů. Jak současná právní úprava, tj. platný zákon o ochraně ovzduší, tak právní úprava předchozí ukládají v označených ustanoveních povinnost právnickým a fyzickým osobám, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné, využít u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb centrálních zdrojů tepla, popřípadě alternativních zdrojů, pokud je jejich provozování v souladu s tímto zákonem. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) je posouzení, zda zamýšlené odpojení od centrálního zdroje tepla je či není technicky možné a ekonomicky přijatelné, na stavebním úřadu, který to musí posoudit a řádně odůvodnit (rozsudek NSS ze dne 29.3.2007 sp. zn. 1As 16/2006 nebo rozsudek ze dne 19.4.2013 sp zn. 7As 71/2014). Stavební úřad se technickými možnostmi a ekonomickou přijatelností zamýšlené stavby vůbec nezabýval a žalovaný k této odvolací námitce uvedl, že nebyla vznesena v řízení před stavebním úřadem I. stupně. S tím žalobce nemůže souhlasit, neboť není povinen jako účastník stavebního řízení upozorňovat stavební úřad na jeho povinnosti vyplývajících z právních předpisů. Žalobce navíc v době podání námitek nemohl předvídat, že se úřad opomene touto povinností zabývat. I tímto opomenutím však bylo zkráceno právo žalobce, což může mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. 2) Napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení § 77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), v platném znění (dále jen energetický zákon). Z projektové dokumentace nevyplývá, zda má v důsledku realizace stavby dojít k odpojení budov od soustavy zásobování tepelnou energií (dále jen SZTE) nebo bude připojení zachováno. Není proto jasné, zda se jedná o nahrazení stávajícího způsobu vytápění zcela novým způsobem nebo o rozšíření stávajícího způsobu vytápění předmětných budov. Řízení před stavebním úřadem mělo být rozšířeno ve smyslu ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona a měl být posouzen vliv odpojení či změny způsobu vytápění na stabilitu provozu zbývajícího zařízení, popřípadě potřeba jeho nezbytných úprav. Žalobce se domnívá, že zásah do SZTE je způsobilý ohrozit veřejný zájem spočívající v možném narušení dodávek tepelné energie ostatním uživatelům a tím i porušení § 2 odst. 2 písm. c) bod 3 energetického zákona. V neposlední řadě může být zasaženo do vlastnického práva žalobce k SZTE. Projektová dokumentace by měla obsahovat technický návrh odpojení či změn obsahujících nutné výkopové a zemní práce, případnou demontáž předávací stanice a tepelné přípojky a zaslepení potrubí, demontáž armatur a měřícího zařízení, doplnění teplnosné látky, vyregulování soustavy po odpojení či provedených změnách a případně jiné práce, činnosti a technické zásahy související s odpojením konkrétního odběrného tepelného zařízení od rozvodného tepelného zařízení. Pokud by v rámci stavby nemělo dojít k odpojení SZTE, pak může odběratel v souladu s ustanovením § 77 odst. 4 energetického zákona provozovat vlastní náhradní či jiný zdroj, který je propojen s rozvodným zařízením pouze na základě písemné dohody s držitelem licence na rozvod tepelné energie. Taková dohoda nebyla dosud uzavřena. Žalovaný ve vyjádření uvedl: k prvnímu žalobnímu bodu: Správní řízení probíhalo již za nové právní úpravy, tj. za účinnosti nového zákona o ochraně ovzduší. Obsah ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší obsahově téměř odpovídá ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., když předchozí i současná právní úprava ukládá právnickým a fyzickým osobám identické povinnosti. Rozdíl však spočívá v tom, že zatímco podle předchozí právní úpravy bylo posouzení splnění požadavků daných ustanovením § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb. u malých zdrojů na stavebním úřadu a dotčený orgán státní správy ochraňující veřejné zájmy podle zákona o ochraně ovzduší vydával pouhé vyjádření, nová právní úprava předpokládá u všech zdrojů znečištění posouzení příslušným dotčeným orgánem hájícím veřejné zájmy podle zákona o ochraně ovzduší vydáním závazného stanoviska k navrženému řešení. S ohledem na právní úpravu obsaženou v § 11 odst. 2 a 3 zákona o ochraně ovzduší je posouzení stavebního záměru ze všech hledisek vyplývajících ze zákona o ochraně ovzduší vždy v kompetenci příslušného orgánu ochrany ovzduší a nikoliv stavebního úřadu. Rozhodná je skutečnost, že posuzování všech zdrojů znečištění podle kritérií stanovených v jednotlivých ustanoveních zákona svěřuje zákon o ochraně ovzduší jako zákon speciální do kompetence příslušných orgánů ochrany ovzduší (§ 11 zákona o ochraně ovzduší). Správní orgán ochrany ovzduší tak vydává ke všem zdrojům znečištění závazné stanovisko, které je stavební úřad povinen v řízeních podle stavebního zákona respektovat. Závazné stanovisko je ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu, nevztahuje se však na něj zásada volného hodnocení podkladů rozhodnutí obsažená v § 50 odst.

4. S ohledem na uvedené žalovaný považuje za nepřípadný odkaz na dřívější judikáty NSS sp. zn. 1As 16/2006 a 7As 71/2012, neboť tyto odrážejí předchozí právní úpravu. V posuzované věci bylo vydáno dotčeným orgánem závazné stanovisko dne 17.1.2013 pod ř.j. MMFM 145686/2012, které bylo na základě námitek žalobce potvrzeno stanoviskem nadřízeného orgánu ochrany ovzduší ze dne 29.5.2014 č.j. MSK 66288/2014. k žalobnímu bodu 2: Podle ust. § 77 odst. 5 energetického zákona může být změna způsobu dodávky nebo změna způsobu vytápění provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánu ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. V daném případě byl záměr řádně posouzen orgánem ochrany ovzduší v jeho závazném stanovisku a byl prokázán soulad navrženého záměru s územní energetickou koncepcí promítnutou v platné územně plánovací dokumentaci. Žalobcův požadavek samostatného správního řízení dle ust. § 77 odst. 5 energetického zákona nemá oporu v tomto ani v jiném zákonném ustanovení. Ze žádného ustanovení energetického zákona nelze dovodit, že by žalobce jako držitel licence na rozvod tepla a dosavadní dodavatel tepelné energie byl účastníkem řízení z důvodů držení licence na rozvod tepla a obchodního vztahu mezi žalobcem a odběratelem na dodávku a odběr tepelné energie. Při posuzování účastenství žalobce ve správním řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění (dále jen stavební zákon), jakož i při posuzování obsahu jejím vznesených námitek mohou správní orgány vycházet pouze z příslušných ustanovení stavebního zákona. Smyslem účastenství je toliko ochrana vlastnického práva, práva založeného smlouvou provést stavbu, nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo stavbě, nikoli ochrana podnikatelských záměrů, ekonomických zájmů a dosavadních investic. Uvedené vyplývá i z ustanovení § 114 stavebního zákona, které upravuje možný obsah námitek účastníků stavebního řízení a které stanoví, že účastníci řízení mohou vznášet námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, jen pokud je jimi přímo dotčeno jejich vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. K námitce, že navržený stavební záměr je způsobilý vyvolat porušení § 2 odst. 2 písm. c) bod 3 energetického zákona, žalovaný uvedl, že citované ustanovení obsahuje pouze výklad pojmu dodávka tepelné energie, kterou se rozumí dodávka energie tepla nebo chladu k dalšímu využití jinou fyzikou či právnickou osobou. Námitku zásahu do vlastního práva žalobce uplatil poprvé až v žalobě, aniž by blíže konkretizoval, v jakých skutečnost zásah do vlastnického práva spatřuje. Závěrem žalovaný zdůraznil, že stavebníkem doložená projektová dokumentace je v souladu s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, v platném znění (dále jen vyhl. č. 499/2006) a stavební úřad se tímto kritériem řádně zabýval (strana 13 prvostupňového rozhodnutí) žalobce námitku rozporu s tímto právním předpisem uvedl pouze v obecné rovinně. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v předchozím správním řízení, ani v podané žalobě neuvedl, v čem spatřuje rozpor projektové dokumentace s vyhláškou. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.). Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že stavebník (osoba zúčastněná na řízení-poznámka soudu) podal dne 30.1.2014 u Magistrátu města Frýdku-Místku, jakožto stavebního úřadu (dále jen stavební úřad) žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu. Oznámením stavebního úřadu ze dne 10.2.2014 bylo zahájeno řízení a současně byli účastníci vyzváni k seznámení se s poklady rozhodnutí a byla jim určena lhůta k podání námitek. Žalobce podal námitky dne 26.2.2014. Namítl v nich nezákonnost rozhodnutí krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 4.9.2012 č.j. MSK 105011/2012, jímž byla tímto správním orgánem, jakožto dotčeným orgánem ochrany ovzduší povolena stavba. Další námitka směřovala proti závaznému stanovisku Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 17.1.2013 č.j. MMFM 145686/2012. Dále žalobce vznesl požadavek, aby zahájené řízení bylo rozšířeno o řízení o odpojení od SZTE ve smyslu ust. § 77 odst. 5 energetického zákona, v jehož rámci by byl posouzen vliv odpojení na stabilitu provozu zbývajícího zařízení. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 14.3.2014 č.j. MMFM 31349/2014 bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby a také stavební povolení na požadovaný soubor staveb. Součástí odůvodnění rozhodnutí bylo vypořádání s námitkami žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 1.4.2014 odvolání, které směřovalo především proti obsahu závazného stanoviska Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 17.1.2013, dále proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 4.9.2012 č.j. MSK 105011/2012. Žalobce rovněž namítl, že z předložené projektové dokumentace zřetelně nevyplývá, zda má dojít k odpojení budov od SZTE nebo bude jejich připojení zachováno. Opětovně také zopakoval námitku nutnosti vést řízení podle ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona. Dále žalobce namítl, že stavební úřad se nevypořádal s posouzením vyplývajícím z ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. O podaném odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. Součástí správního spisu je rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 4.9.2014 č.j. MSK 105011/2012, jímž se vydává povolení ke stavbě středních spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší v rámci stavby „Změna zdroje vytápění hotelového domu Permon“ podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší a současně jsou stanoveny závazné podmínky pro tuto stavbu. Dále je součástí správního spisu koordinované stanovisko dotčených orgánů státní správy ze dne 19.11.2012 č.j. MMFM 116726/2012, zahrnujících požadavky všech dotčených orgánů Magistrátu města Frýdku-Místku ke stavbě „Změna zdroje vytápění hotelového domu Permon na pozemcích parc. č. X, X a X v k.ú. Místek“. Rovněž je součástí správního spisu závazné stanovisko Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 17.1.2013 č.j. MMFM 145686/2012 vydané pro stavební řízení pro stacionární zdroj znečištění ovzduší podle § 11 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší. Podle ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona změna způsobu dodávky nebo změna způsobu vytápění může být provedena pouze na základě stavebního řízení a se souhlasem orgánu ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Veškeré vyvolané jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, včetně odstraněné tepelné přípojky nebo předávací stanice uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje. Podle ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší právnická a fyzická osoba je povinna, je-li to pro ni technicky možné a ekonomicky přijatelné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem. Při posuzování důvodnosti žaloby vycházel krajský soud především ze stávající judikatury správních soudů, a to předně, pokud se týká postavení žalobce v posuzovaném správním řízení a rozsahu námitek, které byl oprávněn v žalobě proti napadenému rozhodnutí namítat. Jak již vyslovil NSS v rozsudku ze dne 3.3.2011 č.j. 7As 108/2010, rozsah žalobních námitek je determinován postavením žalobce ve správním řízení, tj. důvodem jeho účastenství ve stavebním řízení, respektive tím, jaká jeho veřejná subjektivní práva mohla být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. Ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona, mohl být žalobce ve správním řízení dotčen jedině na právech k tepelnému zařízení umístěnému v objektech, jichž se stavba stacionárního zdroje týkala, pokud by na tomto zařízení či technologii byly činěny nějaké zásahy, jinými slovy rozsah jeho obrany byl dán ochranou jeho vlastnických práv. V souvislosti s otázkou rozsahu žalobcových práv, jejichž ochrany se může v rámci žaloby ve správním soudnictví domáhat považuje krajský soud za vhodné zmínit také usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.10.2008 č.j. 8As 47/2005-89 publikovaného ve Sb. NSS pod č. 1764/2009, kde bylo mimo jiné vysloveno: „….soudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podáním žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy, je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ Ve smyslu uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že pokud jde o první žalobní bod, tj. nedostatek posouzení povinností stavebníka z hlediska ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší stavebním úřadem, jedná se o námitku překračující rozsah žalobního oprávnění. Z ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší sice lze dovodit, že ochrana ovzduší je prioritně zajištěna povinností využívat SZTE. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy změnu stávajícího zásobováním teplem ze SZTE odůvodňuje technická možnost a ekonomická přijatelnost takového řešení. Žalobce nezpochybnil technické možnosti změny, a to ani v žalobě, ani v předchozím správním řízení. Kromě otázky technických možností je změna způsobu vytápění podmíněna zjištěním, že pro odběratele již není ekonomicky přijatelné využívat dodávky tepla ze SZTE a je pro něj ekonomicky výhodnější přejít na vlastní způsob vytápění. NSS v rozsudku ze dne 25.9.2014 č.j. 10As 84/2014 vyslovil, že je třeba odlišovat posouzení ekonomické přijatelnosti jiného způsobu vytápění z hlediska zákona o ochraně ovzduší a posuzování vlivů změny tepelného zdroje na kvalitu ovzduší. Vliv změny stavby na kvalitu ovzduší totiž primárně posuzuje dotčený orgán státní správy, který však již není povolán k tomu, aby posuzoval ekonomickou přijatelnost navrhované změny. O splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti dosavadního zásobování teplem ze SZTE a ekonomicky výhodnějším zásobováním teplem z vlastního zdroje stavebníka je povinen si učinit úsudek stavební úřad. Na tomto místě krajský soud zdůrazňuje, že ve smyslu citovaných závěrů NSS je nutno odmítnout názor žalovaného, který uvedl ve vyjádření k žalobě, že za současné právní úpravy je to dotčený orgán ochrany ovzduší, který posuzuje splnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Subjektem, který je povinen učinit si úsudek o technických možnostech a ekonomické přijatelnosti ve smyslu ust. § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší je stavební úřad. Otázku ekonomické přijatelnosti změny způsobu vytápění je však třeba posuzovat z hlediska práv osoby zúčastněné na řízení, tedy stavebníka, protože jak vyslovil NSS, v již citovaném rozsudku sp. zn. 10As 84/2014 zákon o ochraně ovzduší v ustanovení § 16 odst. 7 stanoví benevolenci přechodu na jiný zdroj vytápění právě vůči osobě stavebníka, je-li to pro tento subjekt technicky možné a ekonomicky přijatelné. Energetický zákon neukládá ekonomické posouzení přijatelnosti zásobování teplem ze SZTE nebo ze stacionárního zdroje provozovateli SZTE, a proto mu ani z důvodu neexistujícího práva nemůže zakládat procesní právo účastníka řízení uplatňovat námitky proti tomu, jakým způsobem ekonomicky přijatelnější řešení zásobování teplem prokazuje stavebník. Je proto nutno dovodit, že nemohly-li být ekonomické zájmy žalobce v řízení zohledněny, nemůže namítat ani nesprávný procesní postup správních orgánů. Proto krajský soud první žalobní bod neshledal důvodným. Pokud jde o druhý žalobní bod, ani ten neshledal krajský soud důvodným. Krajský soud má shodně se žalovaným za to, že z ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona ani ze žádného jiného ustanovení tohoto předpisu nelze dovodit, že by mělo být řízení před stavebním úřadem rozšířeno o řízení podle § 77 odst. 5 energetického zákona, v němž by byl posuzován vliv odpojení či změny způsobu vytápění na stabilitu provozu zbývajícího zařízení SZTE. Také zde byl krajský soud veden stávající judikaturou správních soudů. Především je nutno zdůraznit, že posouzení změny způsobu vytápění z hledisek zákona o ochraně ovzduší slouží k zajištění práva na ochranu ovzduší před znečištěním a nepříznivým účinkem látek na život, zdraví a životní prostředí. Tvrzené porušení zákona tak má vztah k zájmům chráněným zákonem na ochranu ovzduší. Nutno zdůraznit, že žalobce je právnickou osobou, vlastníkem SZTE a dosavadním dodavatelem tepelné energie a námitky, které vznesl v tomto směru již ve správním řízení, jakož i tento žalobní bod jdou opět nad rámec jeho oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce nemohl být tvrzeným postupem zkrácen na právu na příznivé životní prostředí, protože takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže (srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 5A 98/1998-109.). Z žádného ustanovení energetického zákona neplyne povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se případně změna způsobu vytápění dotkne provozování žalobcovy SZTE jako celku a řešit, zda v důsledku povolované změny již nebude provozování SZTE pro žalobce možné či ekonomické. Ve stavebním řízení, v němž je změna způsobu vytápění podle § 77 odst. 5 energetického zákona povolována, musí správní orgány chránit veřejné zájmy chráněné zvláštním zákonem, tj. zkoumat soulad navrhované změny s příslušnými ustanoveními stavebního a také energetického zákona a v souladu s územní energetickou koncepcí a se zákonem o ochraně ovzduší. Ustanovení § 77 odst. 5 zákona o ochraně ovzduší nelze vykládat tak, že by stavebník, případně z vlastní iniciativy stavební úřady musely přinést důkaz o tom, že se povolovaná stavba nedotkne žalobcovy SZTE a to za situace, kdy žalobce jako vlastník a provozovatel SZTE žádná konkrétní tvrzení v tomto směru v průběhu stavebného řízení nepředložil, pouze obecně namítá možné narušení dodávek tepelné energie ostatním uživatelům. Ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona stejně jako ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší se změnou způsobu dodávky nebo se změnou způsobu vytápění počítá a odběrateli pro takový případ ukládá povinnost hradit náklady spojené s odpojením od SZTE. Ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona neumožňuje řešit otázku zhoršení provozuschopnosti či ekonomiky provozu SZTE v probíhajícím řízení a stavební úřad ani žalovaný nejsou povoláni řešit ve stavebním řízení otázky týkající se změny způsobu vytápění, ekonomiky provozu a ochrany investic žalobce, a proto se žalobce ani v řízení správním ani v přezkumném řízení před správním soudem nemůže ochrany těchto práv dovolávat. V podstatě zde lze navázat na argumentaci uvedenou soudem již ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu k § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, když toto ustanovení není koncipováno k ochraně žalobcovy SZTE a nezakládá žalobci žádné veřejné právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupoval k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší. Nemožnost úspěšně uplatňovat žalobní námitku tohoto typu konstatovaly již shora citované rozsudky NSS. Lze dodat, že ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona nemůže být pro dosavadního dodavatele tepla nástrojem obstrukcí či udržení odběratelů tepla. Smyslem jeho účastenství v řízení má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti v důsledku umístění jeho rozvodného tepelného zařízení, nikoli ochrana jeho podnikatelských záměrů a ekonomických zájmů a investic (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 19.10.2010 č.j. 59A 7/2010-36). Jelikož krajský soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným, žalobu pro její nedůvodnost zamítl (ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s.,když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v soudním řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, případně na její návrh z důvodů hodných zvláštního zřetele. V posuzované věci podle obsahu soudního spisu žádné takové skutečnosti nenastaly.

Poučení