22 A 117/2014 - 36

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň Mgr. Jarmily Úředníčkové a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce: GOLDEN GASTRO SERVICE, s.r.o., se sídlem Ostrava, Musorgského 876, IČ: 25856707, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, 28. října 1610/95, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 567/15, s adresou pro doručování Ústřední inspektorát, Štěpánská 567/15, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.8.2014, č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/Hl/Št, ve věci správního deliktu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 15.8.2014, č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/Hl/Št se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19.456,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Víta Rybáře, advokáta se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, 28. října 95.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Inspektorátu České obchodní inspekce Moravskoslezského a Olomouckého se sídlem v Ostravě ze dne 9.7.2014, č. j. ČOI 76009/14/4000, jímž žalobci byla uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč pro porušení ust. § 6 a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v rozhodném znění a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Žalobce namítal, že správní orgány vykládají pojem diskriminace uvedený v § 6 zákona o ochraně spotřebitele velice extenzivním a dle jeho názoru nepřípustným, způsobem. Napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, když vůbec nedošlo ze strany žalobce k porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele, a tedy ke spáchání správního deliktu. Závěry správního orgánu ohledně diskriminace nemohou obstát. Dle žalobce je nutné respektovat zákonný výklad pojmu diskriminace tak, jak je vymezen v antidiskriminačním zákoně. Ten nepovažuje za důvod diskriminace státní občanství. Podle § 2 odst. 3 v souvislosti s ust. § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde k diskriminaci pouze tehdy, pokud je s osobou zacházeno ve srovnatelné situaci jinak, a to výhradně z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Antidiskriminační zákon je vůči dalším zákonům lex generalis. Pokud tedy jiné zákony nevymezují pojem diskriminace jinak, odlišně, speciálně, použije se úprava antidiskriminačního zákona. Zákon o ochraně spotřebitele žádné speciální ustanovení neobsahuje, proto se v části neupravené speciálně použije lex generalis, a tedy antidiskriminační zákon. Antidiskriminační zákon pojem diskriminace vymezuje komplexněji a podrobněji, proto je i za použití analogie třeba aplikovat výklad obsažený v antidiskriminačním zákoně, byť na něj zákon na ochranu spotřebitele přímo neodkazuje. Žalobce nepovažuje za správný názor žalovaného, že v této věci se antidiskriminační zákon vůbec nepoužije. V souvislosti s jeho přijetím se nijak nezměnil, ani nenovelizoval, zákon o ochraně spotřebitele, proto by se použít měl. Kdyby zákonodárce nechtěl, aby byl pojem diskriminace v § 6 zákona o ochraně spotřebitele vykládán v souladu s antidiskriminačním zákonem, mohl ustanovení novelizovat, změnit použitý pojem, nicméně se tak nestalo. Proto je nutné respektovat zákonný výklad pojmu diskriminace tak, jak je vymezen antidiskriminačním zákonem. Antidiskriminační zákon nepovažuje za důvod diskriminace státní občanství. Proto se žalobce nemohl svým jednáním dopustit diskriminace, a jestliže správní orgány dospěly k závěru, že se o diskriminaci jedná, dopustily se nesprávné aplikace právního předpisu. Protože tedy zjištěná jednání žalobce nenaplňují znaky diskriminace, jak jsou vymezeny antidiskriminačním zákonem, nemůže se jednat o diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce dále namítal, že se z jeho strany vůbec nejednalo o nerovné zacházení z důvodu státního občanství. Opatření žalobce mělo směřovat k tomu, aby neubytovával ty občany Ruské federace, kteří podporovali jednání, se kterým žalobce hluboce nesouhlasí a je proti všem jeho zásadám, nikoli aby z ubytování vyloučil všechny občany nějakého státu. Správní orgány nevzaly v potaz skutečnost, že v době, kdy mělo k údajné diskriminaci dojít, byla ze strany Ruské federace realizována anexe části cizího státu – Krymského poloostrova. Tímto nepřípustným porušením došlo k narušení územní celistvosti Ukrajiny, a tedy k bezprecedentnímu porušení mezinárodního práva. Za této situace přijala EU sankce proti vybraným osobám – občanům Ruské federace, jakož i proti právnickým osobám s domicilem v Ruské federaci. Je zřejmé, že se řada států sankčními opatřeními alespoň takto postavila proti porušování mezinárodního práva, stejně jako řada mezinárodních neziskových organizací. Je tedy otázkou, zda nelze postavit naroveň narušení celistvosti státu cizím státem za použití síly s podporou terorismu. Je tak nezbytné, aby bylo možné omezení provedené žalobcem ve vztahu k osobám podporujícím porušování práv jiných vykládáno v časových a historických souvislostech a nikoliv osamoceně. Další výhrady žalobce směřovaly k výši uložené sankce, která je dle jeho názoru nepřiměřeně vysoká. Okolnost, že by se v daném případě jednalo o důvod diskriminace, který není uveden v antidiskriminačním zákoně, by měla být pro žalobce okolností polehčující. Rasa, náboženství, pohlaví, to jsou oblasti, které jsou mnohem citlivější, než státní občanství. Stejně tak by nemělo být za přitěžující okolnost považováno to, že žalobce vystupoval vůči spotřebiteli v postavení silnější smluvní strany, protože v případě tohoto deliktu vždy vystupuje porušitel v postavení silnější smluvní strany, což je přímo jeho pojmovým znakem. Nemůže se tedy zároveň jednat ještě o přitěžující okolnost. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce uplatnil obdobné námitky již ve svém odvolání a žalovaný se s nimi řádně vypořádal, proto odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že v ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele je stanoven obecný zákaz diskriminace. Podle tohoto ustanovení prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat. Na rozdíl od antidiskriminačního zákona nejsou v zákoně o ochraně spotřebitele zakotveny důvody diskriminačního jednání. Žalovaný je toho názoru, že při posuzování porušení povinnosti podle § 6 zákona na ochranu spotřebitele není omezen důvody zakotvenými v antidiskriminačním zákoně. Uvedl, že před nabytím účinnosti antidiskriminačního zákona byla spotřebiteli poskytována ochrana před diskriminací, aniž by byl správní orgán vázán určitými diskriminačními důvody, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 20.12.2006, č. j. 1 As 14/2006-68). Spáchání správního deliktu spočívajícího v porušení zákazu diskriminace bylo možné konstatovat i z důvodu trvalého pobytu. Z předpisů evropského práva zapracovaných do českého právního řádu antidiskriminačním zákonem je zřejmé, že by měl být poskytován stejný standard ochrany jako před nabytím účinnosti antidiskriminačního zákona. Z uvedeného je tedy možné dovodit, že diskriminačním důvodem může být z hlediska zákona o ochraně spotřebitele i důvod, který není vymezen v antidiskriminačním zákoně. Co se týče vymezení pojmu diskriminace, zákon o ochraně spotřebitele tento pojem nedefinuje. Správní orgán se vymezením tohoto pojmu zabýval dostatečně. Správní orgán I. stupně tento pojem vykládal pomocí antidiskriminačního zákona a posléze odkazoval i na obecné definice výrazu diskriminace a na principy stanovené v Listině základních práv a svobod. Uvedl, že správní orgán II. stupně dále poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 6.6.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, kde je pojem diskriminace také vymezen. Správní orgány tedy při výkladu pojmu diskriminace nevycházely pouze z obecné definice, ale odkázaly i na zákonnou definici i na judikaturní závěry. K námitkám žalobce ohledně použitelnosti výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, uvedl, že tento nález jistě dopadá i na řešenou problematiku, neboť vymezení diskriminace tak, jak to učinil Ústavní soud v předmětném nálezu, lze nepochybně vztáhnout i na oblast soukromoprávních vztahů. Žalovaný přitom odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30.10.2014, č. j. 4 As 1/2014-28. Žalovaný dále uvedl, že žalobce jednoznačně rozlišoval zájemce o ubytování podle jejich státní příslušnosti, ubytování občanů Ruské federace podmiňoval podepsáním prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu, občany jiných států ubytoval, aniž by po nich uvedené požadoval. Není možné směšovat mezinárodní právo a vnitrostátní právo. Uplatňování sankcí státy vůči jinému státu se děje v režimu mezinárodního práva, zatímco žalobce je viněn z porušení vnitrostátního veřejnoprávního předpisu. Žalovaný se dále v písemném vyjádření zabýval odůvodněním výše uložené pokuty. U jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že ředitel České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého, rozhodnutím ze dne 9.7.2014 uložil žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč podle § 24 odst. 12 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů za správní delikt, kterého se podle zjištění ze dne 17.4.2014 v provozovně Hotel Brioni na adrese Musorgského 876/2, Ostrava – Moravská Ostrava v postavení prodávajícího – poskytovatele služby dopustil ve smyslu § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů tím, že porušil zákaz diskriminace spotřebitele podle § 6 tohoto zákona, když ode dne 24.3.2014 minimálně do dne kontroly, tedy do 17.4.2014, přestal ubytovávat občany Ruské federace, což deklaroval jednak na svých webových stránkách www.hotelbrioni.cz, jednak vývěskou na vstupních dveřích do hotelu. Správní orgán I. stupně vycházel z kontroly, provedené inspektory České obchodní inspekce dne 17.4.2014 v provozovně Hotel Brioni, k níž došlo na základě několika podnětů spotřebitelské veřejnosti, s tím, že spotřebitelé poukazovali na diskriminaci občanů Ruské federace tím, že na internetových stránkách www.hotelbrioni.cz poskytovatel služby měl uvádět následující informaci: „S platností od 24.3.2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století.“ Za účelem prokázání těchto skutečností inspektorka ČOI v postavení spotřebitelky projevila zájem o ubytování svého přítele, který pochází z Ruska a který přijede na návštěvu do Ostravy. Obsluhující recepční sdělila, že přítele ubytují, ale podmínkou poskytnutí ubytování ze strany poskytovatele služby (GOLDEN GASTRO SERVICE, s.r.o.) je, aby osoba z Moskvy podepsala následující prohlášení: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století.“, jméno a příjmení, adresa, podpis. Totožný text byl dle sdělení recepční pod tímto textem přeložen do ruského jazyka. Dále bylo zjištěno, že na vstupních dveřích do hotelu byla vyvěšena následující informace: „S platností od 24.3.2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique.“ Pod tímto textem byl obdobný text uveden také v anglickém jazyce. Výše citovaný totožný text byl také na internetových stránkách www.brioni.cz, přičemž informace o tom byla vytištěna 17.4.2014. Toto kontrolní zjištění bylo správním orgánem kvalifikováno jako porušení zákazu stanoveného v § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Součástí spisu je protokol o kontrole ze dne 17.4.2014, jehož přílohou je výše citované prohlášení, fotografie vstupních dveří do Hotelu Brioni a 17.4.2014 vytištěná informace z internetových stránek www.hotelbrioni.cz. Protokol o kontrole převzala osoba přítomná úkonům správního orgánu I. stupně dne 17.4.2014. Žalobce byl poučen o právu podat proti kontrolnímu zjištění písemné a zdůvodněné námitky ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. Správní orgán I. stupně následně 27.5.2014 vydal příkaz, proti němuž žalobce podal prostřednictvím svého zástupce odpor. 9.7.2014 pak bylo správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu porušením § 6 zákona o ochraně spotřebitele, proti němuž žalobce podal odvolání. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Shodně jako v žalobě, i v odvolání se žalobce vyjadřoval k podstatě možné diskriminace, vytkl správnímu orgánu I. stupně, že pojem diskriminace podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele vyložil velice extenzivním, nepřípustným způsobem. Odkázal na antidiskriminační zákon – zákon č. 198/2009 Sb. s tím, že ten vymezuje pojem diskriminace komplexněji a podrobněji a byť na něj zákon o ochraně spotřebitele neodkazuje, je nutno pojem diskriminace vyložit tak, jak je tento pojem vymezen v antidiskriminačním zákoně. Žalobce rovněž namítal, že zjištěná jednání nenaplňují znaky diskriminace, jak jsou vymezeny antidiskriminačním zákonem, a proto se nemůže jednat o diskriminaci podle zákona o ochraně spotřebitele. Uvedl, že v § 2 odst. 3 zákona č. 189/2009 Sb. je vymezení způsobů diskriminace taxativní. Zdůraznil, že je nutno rozlišovat národnost a státní příslušnost a uvedl, že se nejednalo o to, že by neumožnil ubytování osobám ruské národnosti, ale občanům Ruské federace. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí souhlasil s žalobcem, že pojem diskriminace není v § 6 zákona o ochraně spotřebitele nijak vymezen s tím, že je v něm diskriminace zakázána obecně a vyslovil názor, že lze konstatovat porušení zákazu diskriminace spotřebitele, aniž by k diskriminačnímu jednání došlo na základě některého z důvodů vymezených antidiskriminačním zákonem. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 14/2006-68, č. j. 4 As 63/2005-69, č. j. 3 As 67/2007-54. Uvedl, že žalobce s občany Ruské federace zacházel ve stejné situaci rozdílně (poskytování ubytovacích služeb v Hotelu Brioni v době vymezené ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně), než s občany jiných států, neboť ubytování občanů Ruské federace v hotelu podmiňoval podepsáním prohlášení o nesouhlasu „s okupací Krymu, která odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století“. Občanům Ruské federace, kteří toto prohlášení nepodepsali, ať již z jakéhokoli důvodu, bylo ubytování v hotelu odepřeno. Žalovaný dovodil, že diskriminačním důvodem v uvedeném případě byla nepochybně státní příslušnost spotřebitelů majících zájem se ubytovat v Hotelu Brioni, neboť jiní spotřebitelé než ti, kteří byli Ruského občanství, nemuseli ve shodné situaci vyjadřovat svůj souhlas či nesouhlas s anexí Krymu. Žalovaný ve svých závěrech odkázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04, z něhož citoval a zabýval se dále otázkou, zda jednání žalobce nebylo motivováno legitimním cílem a zda byly použité prostředky přiměřené k dosažení takového cíle. Žalovaný konstatoval, že žalobce chtěl svým jednáním vyjádřit nesouhlas s děním na Ukrajině. Právo vyjádřit svůj názor žalobci upírat nelze, není však možné tolerovat, aby si žalobce bral jako „rukojmí“ svého politického názoru všechny občany státu, s jehož politikou nesouhlasí, kteří zpravidla nemohou takové dění ani příliš ovlivnit. Žalovaný zdůraznil, že žalobce chtěl prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu podepsat pouze po občanech Ruské federace, ačkoli s anexí mohli souhlasit i občané jiných států, po jiných než ruských občanech však podpis takového prohlášení nepožadoval. Žalovaný uzavřel, že žalobce tak nepochybně zájemce o ubytování ve svém hotelu rozlišoval podle jejich občanství. Dle žalovaného použité prostředky zjevně nebyly sledovanému cíli přiměřené, rozdílné zacházení činěné žalobcem tedy jednoznačně bylo diskriminací. Žalovaný se zabýval i námitkami žalobce, které se týkaly uplatňování sankcí vůči určitým občanům Ruské federace v režimu mezinárodního práva a zdůraznil, že žalobce je viněn z porušení vnitrostátního veřejnoprávního předpisu, zatímco jím uváděné sankce spadají do režimu práva mezinárodního. V odůvodnění rozhodnutí se žalovaný dále podrobně zabýval výší uložené pokuty. Podle ust. § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění k datu 17.4.2014, prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat. Podle ust. § 1 odst. 1 písm. j) zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování. Podle ust. § 2 odst. 1 antidiskriminačního zákona, ve znění k datu 17.4.2014, pro účely tohoto zákona se právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon. Podle ust. § 2 odst. 2 antidiskriminačního zákona, diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci. Podle ust. § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Podle ust. § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění k datu 17.4.2014, prodávající se dopustí správního deliktu tím, že při prodeji výrobků nebo poskytování služeb poruší zákaz diskriminace spotřebitele podle § 6. V projednávané věci správní orgány kvalifikovaly jako porušení zákazu diskriminace spotřebitele dle § 6 zákona o ochraně spotřebitele jednání žalobce, který od 24.3.2014 minimálně do dne kontroly do 17.4.2014, přestal ubytovávat občany Ruské federace, což deklaroval jednak na svých webových stránkách www.hotelbrioni.cz, jednak vývěskou na vstupních dveřích do hotelu. Bylo zjištěno, že žalobce na označených internetových stránkách uvedl informaci, že s platností od 24.3.2014 neubytovává občany Ruské federace s tím, že důvodem je anexe Krymu a že služeb hotelu mohou využít pouze ti občané Ruské federace, kteří se podepíší pod prohlášením, ve kterém „vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit ve 21. století“, tento text byl vyvěšen také na dveřích do hotelu. Žalobce byl uznán vinným z naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Krajský soud předně konstatuje, že zákon č. 634/1992 Sb., v rozhodném znění, tj. ve znění k datu 17.4.2014, o ochraně spotřebitele, v § 6 neobsahuje žádný výčet diskriminačních důvodů (diskriminačních jednání). Krajský soud proto zastává názor, že při posuzování porušení povinnosti podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele byl správní orgán vázán důvody uvedenými v antidiskriminačním zákoně. V § 2 odst. 1 antidiskriminační zákon stanoví, že pro účely tohoto zákona se právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon. V § 2 odst. 3 téhož zákona plyne, že přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Antidiskriminační zákon v citovaném ust. § 2 odst. 3, ani na jiném místě, státní příslušnost jako zakázaný důvod rozlišování neobsahuje. Jestliže v projednávané věci žalobce jako poskytovatel služby činil rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, nejednalo se o nepřípustnou formu rozdílného zacházení ve smyslu antidiskriminačního zákona a správní orgány tak jeho jednání nesprávně kvalifikovaly jako diskriminaci dle § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Námitky žalobce, že zjištěným jednáním neporušil § 6 zákona o ochraně spotřebitele, a proto ani nespáchal správní delikt podle § 24 odst. 7 písm. c) téhož zákona, jsou důvodné. V daných souvislostech krajský soud poznamenává, že je mu známa dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu k dané problematice a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04. Závěry týkající se výkladu ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele, v citovaném nálezu Ústavního soudu a judikatuře Nejvyššího správního soudu, která z tohoto nálezu vycházela, a na kterou žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí odkazoval – rozsudky č. j. 1 As 14/2006-68 ze dne 20.12.2006, č. j. 4 As 63/2005-69 ze dne 16.3.2007, č. j. 3 As 67/2007-54 ze dne 6.2.2008, ovšem na projednávanou věc použít nelze, neboť tyto závěry byly vysloveny ještě před přijetím antidiskriminačního zákona – zákona č. 198/2009 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost z důvodu nesprávného právního posouzení v souladu s § 76 odst. 3 s.ř.s. a podle § 76 odst. 4 s.ř.s. soud vrací věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého procesně úspěšnému žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení sestávají z nákladů právního zastoupení, a to z odměny za 4 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, sepis repliky k vyjádření žalovaného a zastoupení u jednání) po 3.100,- Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, 4 režijních paušálů po 300,- Kč k uvedeným úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21 % DPH ve výši 2.856,- Kč. K nákladům řízení dále náleží soudní poplatek 3.000,- Kč. Náklady řízení tak činí celkem 19.456,- Kč (součet částek 13.600,- Kč – odměny a náhrady, DPH 2.856,- Kč, 3.000,- Kč soudní poplatek). Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s., a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.