22 A 122/2014 - 32

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: K. Č., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 19. 9. 2014, č. j. KUJI 63133/2014, sp. zn. OOSČ 514/2014 OOSC/146/AS/4, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 19. 9. 2014, č. j. KUJI 63133/2014, sp. zn. OOSČ 514/2014 OOSC/146/AS/4, bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) změněno rozhodnutí Městského úřadu M. B., Odbor dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 3. 2014, č. j. MUMB/ODSH/6376/2014, sp. zn. ODSH/2820/2013, a to ve výrokové části a části odůvodnění rozhodnutí a ve zbylých částech bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 10. 10. 2013 v 16:06 hod. řídil motorové vozidlo RZ: ……. na pozemní komunikaci v obci J., kde je povolená rychlost 50 km/h, naměřena byla rychlost 77 km/h, po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h – 74 km/h, překročil tedy nejvyšší dovolenou rychlost o 14 km/h. Pro měření bylo použité měřidlo silniční laserový rychloměr TruCAM – v.č. TC001306. Výrobce Laser Technology, INC., USA. V ČR typově schválen ČMI. Měřidlo ověřeno dne 06. 03. 2013, ověřovací list č. 8012-OL-70033-13. Číslo snímku 13814211690_QK000_1010_160609.jmf. Žalovaný text druhého odstavce výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nahradil textem: „je vinen z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, kterého se dopustí ten, kdo v rozporu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více tím, že dne 10. 10. 2013 v 16:06 hod. řídil K. Č. motorové vozidlo RZ: …… na pozemní komunikaci v obci M. B. v části J., kde je povolená rychlost 50km/h, naměřena byla rychlost 77 km/h po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h - 74 km/h, překročil tedy nejvyšší dovolenou rychlost o 24 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu.“, dále text třetího odstavce výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nahradil textem: „Městský úřad M. B. za výše uvedený přestupek ukládá“. V poslední řadě nahradil text druhého odstavce odůvodnění na straně 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně textem: „překročil tedy nejvyšší dovolenou rychlost o 24 km/h“. Ve zbylých částech rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. Za spáchání přestupku byla žalobci podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“) v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2.500 Kč. Podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích byla žalobci dále uložena povinnost uhradit náklady řízení stanovené vyhláškou č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 240/2003 Sb., ve výši 1.000 Kč. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24. 11. 2014 brojil žalobce proti rozhodnutí obou správních orgánů. Žalobní námitkou brojil proti nesprávnému skutkovému zjištění stavu věci. Přestupek nespáchal, řidič vozidla se krátce po změření rychlosti vozidla vyměnil se svým spolujezdcem, tj. žalobcem, aby se vyhnul postihu za své možné protiprávní jednání. Stanoviště policie, kde došlo k zastavení vozidla, se nacházelo ve vzdálenosti cca 2 km od místa měření, řidič měl tak dostatek prostoru pro tento výměnný manévr. Žalobce nemohl uváděné skutečnosti tvrdit v průběhu řízení, neboť by tím způsobil postih řidiči, tj. svému kamarádovi. Správní orgán má povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, žalobce není povinen se hájit. V souvislosti s tímto tvrzením citoval pasáž z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soud (dále též „NSS“) ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68. Nezákonnost prvostupňové rozhodnutí spočívala i v jeho neurčitosti a nekonkrétnosti, a to především z důvodu nedostatečného určení místa spáchání přestupku. Ve výrokové části rozhodnutí je specifikováno jen jako obec J. Taková obec neexistuje. Správní orgán nespecifikoval ulici, číslo popisné, číslo komunikace, či směr jízdy vozidla, případně blíže úsek. Z fotografie z měřícího zařízení vyplývá, že k měření mohlo dojít v bezprostředním okolí dopravního značení, které dle tvaru mohlo být IS 12a (začátek obce) nebo IS 12b (konec obce), nelze tak dovodit nepochybný závěr, že bylo vozidlo změřeno na území obce, za dopravní značkou označující její začátek. K otázce povinnosti dostatečně určit místo přestupku odkázal na usnesení NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73 a na rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56. Dále namítl, že policie postupovala v rozporu s ust. § 79a zákona o silničním provozu, neboť obecní policie smí měřit rychlost jen na místech určených policií a ze spisového materiálu nijak nevyplývá, že by se jednalo o místo určené policií. Nelze tak dovodit, že důkazní prostředek (fotografie z měřícího zařízení) byl získán legálně. Citoval zde opět rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008-67. Konečně namítl vadu řízení spočívající v absenci poučení o následcích neodstranění nedostatků podání (blanketního odvolání) ve lhůtě stanovené pro jejich odstranění ve výzvě k doplnění odvolání. Tím došlo k porušení poučovací zásady zakotvené v ust. § 4 odst. 2 správního řádu. Žalobce tak nevěděl, jakým způsobem bude správní orgán postupovat, mohl se však domnívat, že žalovaný rozhodnutí nikdy nevydá, neboť bude odvolání považovat za vadné. Na výzvu nelze tedy pohlížet jako na řádnou výzvu k doplnění odvolání. V tomto bodě odkázal na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67, který citoval. Konstatoval, že proto byl nucen uplatňovat skutkové námitky až v žalobě. Na základě předestřených námitek žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2015 odkázal předně na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce žalobce, že nebyl řidičem předmětného vozidla v době měření rychlosti jízdy, ale byl pouze spolujezdcem a s řidičem si vyměnil místo, uvedl, že ji považuje za ryze účelovou, činěnou ve snaze zbavit se odpovědnosti za spáchaný přestupek. Vyjádřil nesouhlas i s námitkou, že místo spáchání přestupku je ve výroku specifikováno vágně a obec J. neexistuje. Rozhodnutím o odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu došlo ke změně výroku napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy bylo upřesněno místo spáchání přestupku „v obci M. B. v části J.“. Tato změna je vyjádřena ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaného a její odůvodnění je uvedeno na str. 5 písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí v posledním odstavci na str. 4 přesně specifikuje místo spáchání přestupku „v obci M. B. v části J.“. Místo přestupku bylo tímto přesně specifikováno a neexistují o něm žádné pochybnosti. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012-43, v němž je uveden i odkaz na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006- 73, z něhož vyplývá závěr aplikovatelný i na projednávanou věc. Skutek žalobce je v napadeném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojitosti se zněním napadeného rozhodnutí žalovaného (které tvoří jeden celek) specifikován zcela konkrétně, jednoznačně a nezaměnitelně. S odkazem žalobce na rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56 se žalovaný neztotožnil, neboť v dané věci bylo spornou otázkou, zda nedošlo k měření rychlosti již v prostoru mimo obec a nejasnou zůstávala pro NSS otázka umístění dopravní značky označující konec obce. V projednávané věci však není sporné, že k měření rychlosti jízdy došlo přímo v obci. Neztotožnil se dále s námitkou, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by místo měření bylo určeno Policií ČR. Z oznámení o přestupku Městské policie M. B. i z výpovědi svědků vyplývá, že se jednalo o povolený úsek č. 12 schválený Policií ČR, Dopravním inspektorátem Třebíč. Městská policie tak postupovala v souladu s ust. § 79a zákona o silničním provozu. Nepřisvědčil ani žalobní námitce týkající se absence poučení o následcích neodstranění nedostatků podání ve výzvě k doplnění odvolání. Výzva v plném rozsahu odpovídá rozsahu poučovací povinnosti stanovené v ust. § 4 odst. 2 správního řádu. Jak vyplývá z dikce uvedeného ustanovení, povinnost poskytnout dotčeným osobám poučení o jejich procesních právech není absolutní. Zástupce žalobce společnost FLEET Control, s. r. o. se dlouhodobě zaměřuje při své činnosti na zastupování osob obviněných v řízení o přestupcích, což je známo i správním orgánům v celé České republice. Tvrzení žalobce o tom, že z důvodů vady dané výzvy byl nucen uplatňovat skutkové námitky až v podané žalobě, je zcela nepochopitelné. Je jen v dispozici žalobce jakého zástupce si zvolí pro řízení a pokud tento zástupce není schopen pochopit význam výzvy k doplnění obsahových náležitostí odvolání, pak tato skutečnost jde plně k tíži žalobce, nejedná se o pochybení správního orgánu prvního stupně, jak namítl žalobce. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází oznámení o přestupku Městské policie Moravské Budějovice (dále též „obecní policie“) ze dne 10. 10. 2013, č. j. MPMB/2013/76/PLI, oznámení podezření ze spáchání přestupku – dokumentace (dále též „záznam o přestupku“) ze dne 10. 10. 2013, kdy součástí je snímek č. 1381421169_QK000_1010_160609.jmf pořízený silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM, výr. č. TC001306, na kterém je zachyceno motorové vozidlo tov. zn. ….., RZ: ……. se záznamem rychlosti 77 km/h, limit 50 km/h, ověřovací list č. 8012-OL- 70033-13 vystavený dne 6. 3. 2013 autorizovaným Českým metrologickým institutem, Okružní 31, 638 00 Brno, z něhož vyplývá, že silniční rychloměr byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel s platnou kalibrací od 6. 3. 2013 do 5. 3. 2014 a úřední záznam obecní policie ze dne 17. 10. 2013, č. j. ÚZ/MPMB/625/2013/PLI, jehož přílohou je videozáznam o průběhu silniční kontroly. Součástí správního spisu je dále osvědčení o proškolení strážníka obecní policie M. A. ze dne 1. 3. 2012, který měření prováděl a výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) ze dne 31. 10. 2013 potvrzující 8 záznamů o přestupcích. Dne 29. 10. 2013 byl žalobce předvolán k podání vysvětlení, nedostavil se však. Dne 20. 12. 2013 mu bylo zasláno oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání na den 3. 2. 2014 v 13:00 hodin. Doručení vykázáno dne 9. 1. 2014. Na tentýž termín byli předvoláni ke svědecké výpovědi při ústním jednání zasahující strážníci obecní policie M. A., J. S., J. P. Všichni tři strážníci se z jednání písemně omluvili. Žalobce se bez omluvy nedostavil. Dne 7. 2. 2014 zaslal správní orgán prvního stupně žalobci opětovné předvolání k ústnímu jednání na den 17. 3. 2014 v 13:00 hodin. Doručení vykázáno dne 21. 2. 2014. Na tentýž termín byli opětovně předvoláni ke svědecké výpovědi zasahující strážníci obecní policie M. A., J. S., J. P. Dne 17. 3. 2014 se konalo ústní jednání ve věci žalobce. Z protokolu z ústního jednání vyplývá, že se žalobce k jednání nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, ač byl řádně předvolán a poučen o následcích nedostavení se, proto byla věc projednána v jeho nepřítomnosti. K jednání se dostavili jako svědci zasahující strážníci obecní policie M. A. a J. P. Strážník J. S. se omluvil z jednání. Správní orgán prvního stupně při jednání provedl dokazování přečtením jednotlivých listů přestupkového spisu a důkaz svědeckými výpověďmi přítomných strážníků obecní policie. Správní orgán prvního stupně vydal dne 17. 3. 2014 rozhodnutí v meritu věci, č. j. MUMB/ODSH/6376/2014, sp. zn. ODSH/2820/2013. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 4. 2014 prostřednictvím zmocněnce včasné blanketní odvolání. Vzhledem k tomu, že odvolání chyběly předepsané náležitosti, vyzval správní orgán prvního stupně zmocněnce žalobce k jejich doplnění, a to ve lhůtě 5 dnů od okamžiku doručení výzvy. Odvolání nebylo ve stanovené lhůtě doplněno. Dne 12. 5. 2014 postoupil správní orgán prvního stupně odvolání spolu s přestupkovým spisem žalovanému. O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 9. 2014, č. j. KUJI 63133/2014, sp. zn. OOSČ 514/2014 OOSC/146/AS/4, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání skutkového stavu a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Ve věci je třeba předně zdůraznit, že předmětem přezkumného soudního řízení bylo posouzení správnosti postupu správních orgánů ve věci přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích ve spojení s ust. § 18 odst. 4 citovaného zákona. Soud není oprávněn prolomit pravidlo stanovené v ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. K přezkumu správního rozhodnutí přistupuje jednak v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), jednak zkoumá, zda došlo ke zkrácení subjektivních práv žalobce a jakých práv konkrétně. Zjistí-li pochybení, zvažuje, zda následkem bylo vydání nezákonného správního rozhodnutí. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o spáchání přestupku bylo ze strany správního orgánu pravomocně rozhodnuto. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení je zahajováno na návrh žalobce, na kterém je, aby uvedl veškeré důvody, pro které shledává napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce tedy nese břemeno tvrzení a je na něm, zda zpochybní napadené rozhodnutí, mj. tím, že případně uvede vlastní verzi události. Optikou těchto názorů nahlížel soud i na souzenou věc. Jak vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz, „v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III ÚS 101/95)“. Pro úplnost lze dále odkázat i na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“. V této souvislosti soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008- 109, www.nssoud.cz, dle kterého „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu s právního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost …“. Ve světle výše uvedeného pak soud o žalobních námitkách uvážil takto: Za nedůvodnou a zcela účelovou pokládal soud námitku žalobce, že nespáchal přestupek, z něhož byl obviněn, neboť se vyměnil se skutečným řidičem a zasahující strážníci tak zastavili vozidlo v době, kdy jej řídil žalobce, ač ten neřídil vozidlo v době, kdy bylo měřeno. V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí o přestupku. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (ust. § 3, § 50 správního řádu). Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a ze správního spisu, přestupkové jednání žalobce bylo dostatečně zdokumentováno i prokázáno. Z průběhu řízení, ze správního spisu a z napadaného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení o přestupku obecní policie sepsané na místě samém dne 10. 10. 2013, z něhož je zřejmé, že žalobce byl identifikován jako řidič motorového vozidla tov. zn. …., RZ: ….., na základě předložených dokladů, tj. občanského průkazu a řidičského průkazu. Po zastavení vozidla byl žalobce informován o přestupku, kterého se dopustil. V oznámení o přestupku, byť je uvedeno, v části vyjádření „nevyjádřil se“ a nepodepsal jej, nenamítl, že by vozidlo neřídil, nebo že se skutek nestal, tato skutečnost nevyplynula ani z celého správního spisu. Ve spise se nachází dále záznam o přestupku ze dne 10. 10. 2013, kdy součástí je snímek č. 1381421169_QK000_1010_160609.jmf, na kterém je zachyceno motorové vozidlo tov. zn. ….., RZ: ….. se záznamem rychlosti 77 km/h, limit 50 km/h. Rychlost byla měřena certifikovaným silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM, výr. č. TC001306, když ve spisu je založen i ověřovací list tohoto zařízení ze dne 6. 3. 2013 s platnou kalibrací od 6. 3. 2013 do 5. 3. 2014. Dále se ve spise nachází úřední záznam obecní policie ze dne 17. 10. 2013, č. j. ÚZ/MPMB/625/2013/PLI, jehož přílohou je videozáznam o průběhu silniční kontroly, také je založeno ve spisu osvědčení o proškolení strážníka obecní policie, který měření prováděl. A konečně je ve spise založena i výpověď zasahujících strážníků, kteří potvrdili, že dne 10. 10. 2013 změřili žalobcem řízené vozidlo v úseku, kde byla povolená nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, kdy se jednalo o úsek v obci M. B. část J. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011-54, www.nssoud.cz přitom dospěl k závěru, že takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy přestupce nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě. Zásadním, a pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí rozhodným hlediskem byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně bez jakýchkoliv pochybností prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí o vině žalobce za přestupek spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35, www.nssoud.cz). Pokud podklady, které správní orgán použil ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny, plně postačovaly k vydání rozhodnutí, což v daném případě bylo splněno, nemůže být žaloba v námitce výše uvedené úspěšná, když žalobcem uplatněné tvrzení ničím nepodložené nemohlo samo o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správního orgánu o existenci viny žalobce. Nesprávný je názor žalobce, domnívá-li se, že nemusí prokazovat jím tvrzené nezákonnosti. Primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu a rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35, www.nssoud.cz). Odkaz žalobce k této otázce na usnesení rozšířeného senátu NNS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, www.nssoud.cz a část citace z tohoto usnesení že: „Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svoji obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu se v řízení o přestupku neuplatní. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu),“ není na projednávanou věc přiléhavá a žalobce vytrhl z kontextu celého obsahu pouze dílčí část, kterou vyložil ve svůj prospěch. NSS však v tomto usnesení č. j. 5 As 126/2011-68, www.nssoud.cz, konstatoval, že: „Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Jiná je ovšem situace v případě tzv. aktivní obhajoby. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku přece postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Pokud ovšem obviněný netvrdí nic jiného, než co zjistily příslušné orgány na místě samém (v posuzovaném případě hlídka Policie ČR), správní orgán má důvod vycházet z obvyklých dějových a časových posloupností případů tohoto druhu. Nezpochybní-li řidič, u něhož je na základě podezření pojatého z jiných skutkových okolností (např. silný zápach po alkoholu z úst, rozšířené zornice očí), následnou (opakovaně provedenou) dechovou zkouškou naměřena vyšší hladina alkoholu v krvi, a které pak odpovídají i jeho tvrzení o množství a době předchozího požívání alkoholu, tato fakta, není povinností zasahujících orgánů „domýšlet“ za něj skutková jiná tvrzení a opatřovat ještě další a vzhledem k objasněnému skutkovému stavu nadbytečné důkazy.“. Citovaný právní názor je přiléhavý na souzenou věc, neboť žalobce nikterak nerozporoval zjištěný skutkový stav v rámci celého správního řízení a tuto zásadní námitku uplatnil až v rámci žaloby, avšak svá tvrzení ani v rámci žaloby nepodložil relevantními důkazy, které by zjištění správního orgánu prvního stupně vyvrátily. Tvrzení žalobce, že nemohl tyto skutečnosti tvrdit v průběhu řízení, neboť by tak skutečnému řidiči způsobil postih, je nepochopitelné a svědčí pouze o tom, že námitka je zcela účelová a žalobce se touto námitkou pokoušel vyvinit z přestupku, který mu byl bez pochybností prokázán. Soud dospěl ve shodě se správními orgány obou stupňů k závěru, že skutkový stav byl zjištěn tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností shledán vinným ze spáchání popsaného přestupku, a ze spisu nevyplývají soudu žádná pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Předestřené důkazní prostředky jsou dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Z těchto důvodů je námitka nedůvodná. Dále namítl, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nesrozumitelný a vágní, neboť místo spáchání přestupku je toliko specifikováno pouze jako obec Jackov, kdy tato obec neexistuje a není tak zřejmé, kde mělo k přestupku dojít. V závěru této námitky spekuloval o tom, že nelze dovodit nepochybný závěr, že vozidlo bylo měřeno na území obce, kdy zachycené dopravní značky na fotodokumentaci mohly představovat začátek obce nebo konec obce či dokonce mohla být v daném úseku povolena nejvyšší dovolená rychlost např. 70 km/h. Soud nemohl přisvědčit této vznesené námitce. Jedná se o pouhé spekulace. Tvrzené skutečnosti ničím nedoložil. V průběhu správního řízení ničeho vůči skutkovým zjištěním nenamítl. Uvedenou námitku soud považoval za zjevně účelovou, neboť rozhodnutím žalovaného byl změněn výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně týkající se místa spáchání přestupku v souladu s ust. § § 90 odst. 1 písm. c) správní řád, a to tak, že „dne 10 10. 2013 v 16:06 hod. řídil K. Č. motorové vozidlo RZ: …… na pozemní komunikaci v obci M. B. v části J., kde je povolená rychlost 50 km/h, naměřena byla rychlost 77 km/h po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h – 74 km/h, překročil tedy nejvyšší dovolenou rychlost o 24 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu.“. Dále v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v posledním odstavci na str. 4 přesně specifikoval žalovaný místo spáchání přestupku „v obci M. B. v části J.“, kdy tato specifikace má oporu ve spisovém materiálu, konkrétně v záznamu o přestupku pořízeném obecní policií. Soud zdůrazňuje, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného tvoří jeden celek (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48, rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013 č. j. 1 As 24/2013, www.nssoud.cz). Posuzuje-li tedy soud otázku přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, bere v úvahu jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak rozhodnutí o odvolání. Dle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na „metr“ přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, www.nssoud.cz). Citované vymezení místa spáchání přestupku považuje soud za dostačující, neboť společně s časem (16:06 hodin) a způsobem spáchání přestupku („řídil K. Č. motorové vozidlo RZ: …… na pozemní komunikaci v obci M. B. v části J., kde je povolená rychlost 50km/h, naměřena byla rychlost 77 km/h“) konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014, www.nssoud.cz). Rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, na nějž odkázal žalobce, není na projednávanou věc přiléhavý. V dané věci bylo spornou otázkou, zda nedošlo k měření rychlosti již v prostoru mimo obec a otázka umístění dopravní značky označující konec obce. V nyní posuzované věci na rozdíl od případu posuzovaného ve výše uvedeném rozsudku nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se jedná o úsek v obci, ve kterém je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h. Skutek byl popsán dostatečně přesně a na podkladě provedeného dokazování bylo možno dospět bez jakýchkoliv pochybností k závěru prokazující odpovědnost žalobce za přestupek. Vznesená námitka nebyla natolik zásadní a silná, aby způsobila pochybnost o skutkovém stavu do té doby zjištěném. Z těchto důvodů je námitka nedůvodná. Další žalobní námitkou brojil proti nelegálně získanému důkaznímu prostředku (fotografie z měřícího zařízení), kdy ze spisového materiálu nijak nevyplývalo, že by místo měření bylo určeno Policií ČR v souladu s § 79a zákona o silničním provozu. Tuto námitku považoval soud za lichou. V daném případě, jak bylo již uvedeno, byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž k důkazu o vině žalobce plně postačovaly shora zmíněné podklady. Spisový materiál neindikoval nic, z čeho by se dalo usuzovat, že by měření rychlosti vozidla žalobce neproběhlo korektně a ani žalobce v průběhu správního řízení žádné konkrétní námitky v tomto směru nevznesl. Zjevně není smyslem přestupkového řízení, aby správní orgány prokazovaly, že policisté měřili rychlost v souladu s ust. § 79a zákona o silničním provozu, když v řízení nevyvstala žádná konkrétní pochybnost, proč by tomu tak nemělo být. Z oznámení obecní policie i z výpovědi svědků (zasahujících policistů) vyplynulo, že se jednalo o povolený úsek schválený Policií ČR, Dopravní inspektorát T. Nepřípadný je i odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008- 67, www.nssoud.cz. V daném rozsudku šlo o zcela odlišný skutkový děj, neboť měření rychlosti prováděl soukromoprávní subjekt, což v souzené věci tomu tak nebylo. Důkazní prostředky zde byly opatřeny příslušným subjektem, tj. obecní policií, kdy měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích spadá právě do působnosti policie a obecní policie (srov. ust. § 79a zákona o silničním provozu). Krajský soud dospěl ve shodě se správními orgány obou stupňů k závěru, že obecní policie postupovala v souladu s ust. § 79a zákona o silničním provozu a důkazní prostředek byl opatřen v souladu se zákonem a mohl tak být v řízení o přestupku použit, vzhledem k výše uvedenému. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí správního orgánu trpí vadou řízení spočívající v absenci poučení o následcích neodstranění nedostatků podání (blanketního odvolání) ve lhůtě stanovené pro jejich odstranění ve výzvě k doplnění odvolání. V tomto postupu spatřoval porušení poučovací zásady zakotvené v ust. § 4 odst. 2 správního řádu. Soud považoval tuto námitku za nedůvodnou. Po zhodnocení skutečností vyplývajících ze správního spisu neshledal jakékoliv porušení ustanovení o řízení, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním ve smyslu § 37 správního řádu, a s ohledem na § 93 odst. 1 správního řádu, podle nějž se pro řízení o odvolání použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu, je nutno uzavřít, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu (shodně též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2008, č. j. 54 Ca 1/2008-30, publikovaný pod č. 1578/2008 Sb. NSS nebo rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53, www.nssoud.cz). Ze správního spisu zcela jednoznačně vyplynulo, že správní orgán prvního stupně vyzval žalobce k doplnění blanketního odvolání v souladu s ust. § 37 odst. 3 správního řádu, řádně jej poučil, o co je potřeba blanketní odvolání doplnit a poskytl mu k tomu přiměřenou lhůtu (srov. ust. § 37 odst. 2 a ust. § 82 odst. 2 správního řádu). Soud se zcela ztotožnil s názorem žalovaného, že výzva v plném rozsahu odpovídala rozsahu poučovací povinnosti stanovené v ust. § 4 odst. 2 správního řádu. Jak vyplývá z daného ustanovení správního řádu, poučovací povinnost není absolutní a není bezbřehá. Správní orgán je povinen poskytovat dotčeným osobám přiměřené poučení. To zahrnuje poučení o právech a povinnostech, pokud je to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Má tedy své limity. Poučovací povinnost nemůže plně nahradit služby kvalifikované právní pomoci (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010-214, www.nssoud.cz). Toto obecné pravidlo nachází odraz v dalších ustanoveních správního řádu, která přiznávají účastníkům řízení konkrétní procesní práva (srov. např. ust. § 36, § 45 správního řádu). Do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku. Úvaha žalobce o rozsahu poučovací povinnosti správních orgánů je v tomto ohledu příliš extenzivní a vybočuje z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti. I v této námitce není odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67 přiléhavý, neboť v dané věci šlo o jiný skutkový základ, správní orgány zcela opomenuly vyzvat účastníka řízení k doplnění odvolání. V projednávané věci však byla tato povinnost řádně splněna ze strany správního orgánu prvního stupně. Soud nemohl přisvědčit ani argumentu žalobce, „že nevěděl, jakým způsobem bude správní orgán postupovat, pokud žalobce podané odvolání nedoplní, mohl se však domnívat, že žalovaný rozhodnutí nikdy nevydá, neboť bude odvolání považovat za vadné. A z důvodu této vady výzvy byl nucen uplatňovat skutkové námitky až v podané žalobě“. Tento argument postrádá zcela logiku a je zjevně účelový. Výzva k doplnění odvolání odpovídala obecné zásadě poučovací s ohledem na shora uvedené. Pokud žalobce podal blanketní odvolání, které ani po výzvě správního orgánu prvního stupně nedoplnil, jednaly správní orgány obou stupňů v souladu se zákonem a rovněž s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícím právo na spravedlivý proces, žalovaný tak mohl a musel rozhodovat o odvolání bez znalosti námitek. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, www.nssoud.cz, týkajícím se skutkově i právně obdobné věci, od jehož závěrů nemá zdejší soud důvod se v tomto případě jakkoli odchylovat, „odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním (přestupkovém řízení) platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy.“ Na tomto místě je třeba upozornit, že zastoupení v přestupkovém řízení není povinné, a žalobci tak nutno přičíst rovněž odpovědnost za výběr zástupce pro toto řízení. Nehájil-li zvolený zástupce náležitě žalobcova práva, nese následky své volby žalobce sám. S ohledem na výše uvedené je námitka nedůvodná. Krajský soud se zaobíral posouzením postupu správních orgánů z hlediska ust. § 2 a ust. § 3 správního řádu a neshledal na jejich hodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, zda byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud proto uzavírá, že na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení