22 A 129/2014 - 39

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: K. L., zast. Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, 106 00 Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j. 2014/48136-421/1, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 7. 10. 2014, č. j. 2014/48136- 421/1, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Brně (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 20. 6. 2014, č. j. BKA-4382/2014-16. Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím žalobci nepřiznal podporu v nezaměstnanosti s odůvodněním, že byl naposledy zaměstnán na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále též „Velká Británie“), kde měl také své bydliště (střed zájmů). II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 5. 12. 2014 se žalobce domáhal zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že správní orgány nepostupovaly v souladu se zákonem a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a řádně jej nepoučily. Závěr o tom, že jeho centrum zájmů nebylo v České republice, vyplývá z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což potvrzuje i stanovisko Veřejné ochránkyně práv. Správní orgány opakovaně odmítaly vzít v úvahu čestná prohlášení osob, se kterými spolupracoval, fakt, že ve Velké Británii bydlel v provizorním bydlení pro „cestující pracovníky“, i tvrzení o nevýdělečných činnostech, kterými se snažil připravit svůj návrat do České republiky. Tyto skutečnosti jako kritéria pro určení centra zájmů přímo stanoví čl. 11 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení č. 987/2009“). Správní orgány nedostatečně zhodnotily význam faktu, že jeho dcera a nezanedbatelnou dobu i jeho syn pobývali v České republice. Jeho centrem zájmů byla Česká republika, když zde měl rodinu i přátele a vykonával nevýdělečné činnosti vázané na české firmy. Ve Velké Británii bydlel v provizorních podmínkách, aby byl schopen přispívat na své děti. Správní orgány tedy odmítly důležité důkazy a nevzaly dostatečně do úvahy kritéria dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „nařízení č. 883/2004“). Žalobce nebyl ani řádně poučen o svých právech a povinnostech. Řízení navíc trvalo neúměrně dlouho. Dále namítl, že v případě správnosti posouzení situace žalovaným by došlo k paradoxu. Nebyla by mu přiznána podpora v nezaměstnanosti z důvodu neodpracování 12 měsíců, ale neměl by ani nárok na dávky státní sociální podpory, neboť by mu předmětných 12 měsíců bylo započítáno jako odpracovaných. Takový stav je v rozporu s ústavním právem člověka. Žalobce také poukázal na možný případ, kdy se osoba navrátí zpět ze zahraničí domů, kde má práci zajištěnu, ale ve zkušební době je propuštěna a nebude jí uznána odpracovaná doba v zahraničí. Pak nebude mít nárok na podporu v nezaměstnanosti ze zahraničí ani v České republice. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 1. 2015 především zopakoval svou argumentaci uplatněnou v žalobou napadeném rozhodnutí. K nově uváděným skutečnostem dodal, že nárok na dávky státní sociální podpory (na rozdíl od nároku na podporu v nezaměstnanosti) není odvislý od posouzení bydliště během posledního zaměstnání v jiném členském státě. K možnému případu, kdy je osoba po návratu ze zahraničí zaměstnána a posléze propuštěna ve zkušební době, žalovaný poukázal na čl. 61 odst. 2 nařízení č. 883/2004. Závěrem navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. IV. Replika žalobce Žalobce ve své replice ze dne 12. 2. 2015 poukázal na to, že běžný člověk si neukládá všechny své cestovní doklady a v době svých návratů nevykonává mnoho činností, které jsou doprovázeny vydáním potvrzení. Co se týče pravidelnosti návratů, nezohlednil žalovaný jeho příjmovou situaci. Jeho rodinné situaci by měl být přikládán zásadní význam. Jeho celkovým záměrem bylo získání dostatečných příjmů pro rodinu a následný návrat do České republiky. To potvrzuje i fakt, že se nepokoušel vytvářet ve Velké Británii trvalejší a přívětivější podmínky pro další bydlení. Záměr je též pomocným kritériem při hodnocení místa bydliště. Nařízení jsou nadřazena rozhodnutí Správní komise č. U2 ze dne 12. 6. 2009 (dále též „rozhodnutí Správní komise U2“). V. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Podle obsahu správního spisu žalobce dne 10. 3. 2014 podal žádost o podporu v nezaměstnanosti s tím, že jeho posledním zaměstnavatelem byl od října 2010 do prosince 2013 „EXCESS BAGGAGE COMPANY (V.B.)“. Dále vyplnil „Dotazník pro určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení ES“, v němž uvedl následující skutečnosti. Během své výdělečné činnosti ve Velké Británii se 3-4x ročně vracel do České republiky k rodině („dcera, se synem k rodičům, k partnerce“) a bydlel tam na základě nájemní smlouvy na dobu neurčitou. V České republice pobývala jeho dcera, rodiče a partnerka. Mimo Českou republiku zamýšlel pobývat maximálně 5 let. Vždy se považoval za Čecha, obě jeho děti jsou Češi, syn narozený v Anglii je Čech, má tu rodinu (partnerku, rodiče, bratra). Dále žalobce doložil následující listiny: 1) potvrzení Základní školy Dědina, že Z. V., nar….. navštěvuje tuto školu od roku 2011; 2) čestné prohlášení V. V., že žije se žalobcem ve společné domácnosti a během pobytu v Anglii byl s ní, celou rodinou a dcerou v pravidelném osobním, písemném a telefonickém kontaktu, a pravidelně je navštěvoval a přispíval na výživu dcery; 3) potvrzení MUDr. V. S., že byl žalobce v průběhu roku 2011 několikrát ošetřen na jejím zubním oddělení; 4) potvrzení MUDr. J. Š., že žalobce je registrován v její ambulanci všeobecného praktického lékaře; 5) doklady o letech žalobce z a do České republiky ve dnech 2. 9. 2013, 20. 8. 2013, 22. 1. 2013, 3. 10. 2013; 6) rodný list Z. V.; 7) formulář U1, podle něhož byl žalobce zaměstnán ve Velké Británii od 2. 1. 2011 do 1. 1. 2014; 8) dohoda o zvýšení výživného otce na Z. V.; 9) vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění; 10) potvrzení ředitele TRIDO, s. r. o., že s žalobcem v průběhu roku 2012 spolupracoval, sešli se na osobní schůzce a pak spolu byli v písemném kontaktu, přičemž žalobce bezplatně a dobrovolně zjišťoval možnosti expanze společnosti na území Velké Británie a prováděl průzkum tamního trhu; 11) potvrzení Z. Č., t.f. steel s. r. o., že byl se žalobcem v pravidelném písemném, telefonickém i osobním kontaktu a bezplatně (na základě dohody o možné budoucí smlouvě) s ním spolupracoval na potenciálních projektech (např. při plánovaném dovozu komodit přes anglického partnera) a konzultoval anglické překlady či gramatiku; 12) výpis z účtu stavebního spoření, podle něhož má žalobce vedeno stavební spoření u Stavební spořitelny České spořitelny (uzavřené dne 17. 10. 2012); 13) kopie občanského průkazu L. L. Podle sdělení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky měl žalobce od 1. 4. 2010 do 9. 3. 2014 ukončené zdravotní pojištění v České republice z důvodu zaměstnání ve Velké Británii. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce předně nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že mu nevznikl v České republice nárok na podporu v nezaměstnanosti. Ačkoliv jeho poslední doba důchodového pojištění se váže k jeho zaměstnání ve Velké Británii, má za to, že si zachoval obvyklé bydliště v České republice. Dle ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“), získá nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období (§ 41) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců (dále jen „předchozí zaměstnání“); překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou. V případě migrujících zaměstnanců v rámci Evropské unie se použije přímo aplikovatelné nařízení č. 883/2004. Čl. 61 tohoto nařízení obsahuje pravidlo sčítání dob pojištění získaných v jiných členských státech. Základním pravidlem nařízení č. 883/2004 je, že migrující pracovníci spadají pod sociální systém toho státu, na jehož území pracují. Z tohoto pravidla je dána výjimka v čl. 65, který stanoví, že migrující pracovníci si mohou požádat o přiznání (odst. 2) a vyplácení [odst. 5 písm. a)] dávek v nezaměstnanosti v členském státě, ve kterém nepracovali, pokud si v tomto členském státě zachovali bydliště. Čl. 65 odst. 2 zní: „Nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen článek 64, doplňkově může být nezaměstnaná osoba k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Nezaměstnaná osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na ni naposledy vztahovaly.“ Čl. 65 odst. 5 písm. a) zní: „Nezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště.“ Čl. 1 písm. j) pak stanoví: „Pro účely tohoto nařízení se: […] „bydlištěm“ rozumí obvyklé bydliště.“ Základem sporu je tak otázka, zda si žalobce zachoval obvyklé bydliště v České republice při svém pobytu ve Velké Británii. Nárok na podporu v nezaměstnanosti by mu totiž mohl být přiznán pouze na základě aplikace čl. 65 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004. Pojmem „obvyklé bydliště“ se již několikrát zabýval Soudní dvůr Evropské unie (viz např. rozsudky ve věcech C-90/97, Swaddling, ECLI:EU:C:1999:96, či C-102/91, Knoch, ECLI:EU:C:1992:303). Ve svém rozsudku ve věci C-255/13, I. proti Health Service Executive (ECLI:EU:C:2014:1291), uvedl seznam kritérií, která je třeba vzít v úvahu při určování místa bydliště osoby. Tento seznam byl vypracován judikaturou a nyní je kodifikován v čl. 11 nařízení č. 987/2009. Dle tohoto článku je bydliště osoby střed jejích zájmů, který se musí posuzovat na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou zahrnovat následující okolnosti: a) délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států; b) osobní situaci dané osoby, včetně: i) povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy; ii) rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb; iii) vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností; iv) v případě studentů zdroje jejich příjmu; v) situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé; vi) členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta. Dle výše uvedeného posoudil zdejší soud postupně všechna kritéria následovně: a) Délka pobytu ve Velké Británii (3,5 roku) s občasnými návštěvami České republiky (třikrát až čtyřikrát ročně) svědčí ve prospěch bydliště ve Velké Británii. Zdejší soud dává za pravdu stěžovateli, že s přihlédnutím k obvyklým okolnostem není nezbytně nutné, aby prokázal letenkou či jiným potvrzením každou svou cestu do České republiky. Nicméně jím tvrzená frekvence návštěv České republiky je natolik nízká, že nesvědčí o zachování užších vazeb na Českou republiku oproti vazbám na Velkou Británii. Žalobce výslovně ve svém ústním podání ze dne 5. 5. 2014 uvedl následující: „S občankou ČR mám syna, který se narodil v Anglii, ale je občanem ČR. Do ČR jsem s ním jezdil za svou dcerou i rodiči. Syn s jeho matkou pobývali v ČR i několik měsíců. Já jsem nemohl kvůli práci a proto, že bychom ztratili nárok na benefity přiznané Anglií. Po narození syna jsme si pronajali vlastní bydlení, abychom měli nárok na dávky na bydlení. Z důvodu vyplácení dávek v Anglii jsem rovněž ukončil trvalý pobyt na území ČR, rovněž jsem z tohoto důvodu ukončil placení zdravotního pojištění v ČR.“ Je tedy zřejmé, že žalobce s matkou svého syna využívali také benefitů sociálního systému Velké Británie a že tedy přímo usilovali o to, aby na ně tamní správní orgány nahlížely tak, že mají obvyklé bydliště právě ve Velké Británii. Je přitom nutno vzít v úvahu, že každá osoba může mít obvyklé bydliště pouze v jednom státě. Při zohledňování délky pobytu žalobce ve Velké Británii a frekvence návštěv České republiky je zjevné, že žalobce měl z hlediska těchto faktorů jednoznačně užší vazbu na Velkou Británii. i) Vykonávání práce na základě pracovního poměru u jediného zaměstnavatele po dobu 3,5 roku, hodnotí zdejší soud jako velmi stabilní zaměstnání. Tento faktor proto taktéž svědčí ve prospěch bydliště ve Velké Británii. ii) Co se týče nejužšího okruhu rodinných příslušníků, v době jeho pobytu ve Velké Británii žila jeho dcera a jeho přítelkyně v České republice. Zároveň se však v této době žalobci narodil s jinou ženou syn, a to ve Velké Británii. Žalobce ve svém ústním podání ze dne 5. 5. 2014 přitom uvedl, že společně (se synem a jeho matkou) také ve Velké Británii bydleli a pobírali benefity sociálního systému Velké Británie. Ačkoliv žalobcův syn se svou matkou pobývali delší dobu také v České republice, je patrné, že žalobce i z hlediska svých rodinných poměrů usiloval o to, aby na něj bylo během jeho zaměstnání ve Velké Británii nahlíženo jako na osobu s obvyklým pobytem ve Velké Británii. Ačkoliv jsou rodinné vazby žalobce na Českou republiku užší, je zřejmé, že žalobce rozvíjel svůj rodinný život i na území Velké Británie. Hodnocení tohoto bodu sice tedy skutečně svědčí ve prospěch bydliště žalobce na území České republiky, i zde ovšem existují indicie o vytváření stabilnějších vazeb z jeho strany na území Velké Británie. iii) Co se týče žalobcem uváděných nevýdělečných činností, ty podle názoru zdejšího soudu nelze považovat za nevýdělečné činnosti, jak je má na mysli čl. 11 písm. b) bod iii) nařízení č. 987/2009. Ze strany žalobce totiž šlo o čistě obchodní praktiky s cílem opatřit si zisk na základě zprostředkování obchodních transakcí. Skutečnost, že tyto praktiky nakonec k žádnému profitu nevedly, nic nemění na jejich charakteru, jakožto zprostředkovatelské obchodní činnosti. Důvodem jejich nevýdělečnosti bylo totiž zjevně pouze to, že obchodní transakce nebyly realizovány. V potvrzení t.f. steel s. r. o. se také přímo uvádí „Vzhledem k tomu, že projekty nebyly realizovány a některé jsou stále v jednání, byla tato činnost bezplatná, pouze na základě dohody o možné smlouvě budoucí.“ Za nevýdělečnou činnost ve smyslu tohoto bodu přitom nelze považovat obchodní aktivity, které nebyly realizovány, ale typicky činnosti vykonávané dobrovolně pro obecně prospěšné účely, nikoliv za účelem dosažení zisku. Charakter zprostředkovatelské činnosti navíc nepřipouští vyslovení závěru o užší vazbě na jeden nebo druhý stát. Je pro ni totiž typické zprostředkování obchodních záležitostí mezi dvěma obchodními partnery. Je-li jeden z nich ve Velké Británii a druhý v České republice, prokazuje taková činnost zcela shodnou vazbu na Českou republiku jako na Velkou Británii. iv) Jelikož žalobce netvrdil, že by ve Velké Británii studoval, je tento bod irelevantní. v) Z tvrzení žalobce vyplývá, že ve Velké Británii bydlel převážně v provizorních a skromných podmínkách spolu s dalšími pracovníky, neboť jeho cílem bylo ušetřit prostředky pro své děti. Popisovaný způsob bydlení obecně nesvědčí o úmyslu dlouhodobě pobývat na území cizího státu. V nyní projednávané věci ovšem přímo z tvrzení žalobce vyplývá, že takovou formu bydlení nezvolil z důvodu, že se v brzké době plánoval vrátit do České republiky, nýbrž z důvodu, aby uspořil peníze. Ostatně plánoval-li zde pobývat maximálně 5 let, a přesto zvolil tento způsob bydlení, je zřejmé, že jeho prioritou nebyl komfort bydlení, nýbrž nízké náklady na bydlení. Navíc pro tento způsob bydlení uzavřel nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Ve Velké Británii tedy plánoval bydlet dlouhodobě (za což zdejší soud dobu 5 let zcela jistě považuje) bez ohledu na komfort bydlení, nikoliv krátkodobě, a z tohoto důvodu v provizorních podmínkách. Vedle toho je nutno opět zmínit ústní podání žalobce ze dne 5. 5. 2014, v němž uvedl, že si se synem a jeho matkou v určitém období pronajali vlastní bydlení. Soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že nejpozději ve chvíli, kdy si sehnal společné bydlení se svým synem a jeho matkou, si založil obvyklé bydliště ve Velké Británii. Pozdější opětovná změna charakteru bydlení nemohla žalobci obvyklé bydliště opět založit v České republice. Obnovení obvyklého bydliště v České republice mohlo nastat až s definitivním návratem žalobce do České republiky. vi) Žalobce byl v době svého pobytu ve Velké Británii zaměstnán v tomto státě, a v něm proto také odváděl daň ze svých příjmů. S ohledem na výše učiněné dílčí závěry nemůže zdejší soud hodnotit jednání žalobce jako pouhý krátkodobý zahraniční pracovní pobyt či jako dojíždění do zaměstnání v zahraničí, nýbrž jako opuštění České republiky a vytvoření takových vazeb na území Velké Británie, které zde žalobci založily obvyklé bydliště. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015-39 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), je zcela nerozhodné, zda osoba subjektivně považuje Českou republiku za svou domovinu a centrum svých zájmů. Podstatné je posouzení naplnění objektivních kritérií pro určení obvyklého bydliště a ta v projednávané věci jednoznačně svědčí o tom, že žalobce v průběhu svého pobytu ve Velké Británii získal obvyklé bydliště v tomto státě. Za irelevantní považuje zdejší soud také skutečnost, že si žalobce v České republice založil stavební spoření. S ohledem na volný pohyb finančních služeb v rámci Evropské unie a snadný přístup k těmto službám na dálku (např. prostřednictvím internetového bankovnictví) neprokazuje takový smluvní vztah žádnou užší vazbu žalobce na konkrétní obvyklé bydliště. Ani ponechání registrace u praktického lékaře v České republice či využívání služeb zubního lékaře na území České republiky nevyvrací existenci obvyklého bydliště na území Velké Británie. Zvláště u služeb zubního lékaře může být jejich využívání motivováno čistě ekonomicky (s ohledem na rozdíly v cenách těchto služeb na území různých států). Spíše restriktivní přístup při hodnocení zachování obvyklého bydliště v zemi původu plně odpovídá také rozhodnutí Správní komise U2. Podle něho se čl. 65 odst. 5 nařízení č. 883/2004 má použít u příhraničních pracovníků a některých kategorií, které obdobně zachovávají úzké vazby se svými zeměmi původu, avšak jeho aplikace by již nebyla přijatelná, kdyby na základě příliš širokého výkladu pojmu „bydliště“ měla být oblast působnosti článku 65 nařízení č. 883/2004 rozšířena na všechny osoby, které mají v členském státě poměrně stabilní zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost a své rodiny nechaly v zemi původu. Má se tedy vztahovat zejména na osoby zaměstnané na námořních lodích, osoby obvykle pracující na území dvou nebo více členských států nebo speciální případy dané v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Je přitom zřejmé, že nejde o situace obdobné té, ve které se nachází žalobce. Dle čl. 72 písm. a) nařízení č. 883/2004 se správní komise zabývá všemi správními otázkami a otázkami výkladu vyplývajícími z nařízení č. 883/2004 nebo nařízení č. 987/2009, ačkoliv není nijak dotčeno právo úřadů, institucí a dotčených osob účastnit se řízení a obracet se na soudy stanovené právními předpisy členských států. Rozhodnutí Správní komise U2 je však výkladem provedeným orgánem povolaným směrnicí č. 883/2004 zjevně ke sjednocování praxe, byť v nezávazné podobě. Proto k němu zdejší soud také přihlédl. Relevanci tohoto rozhodnutí potvrdil také NSS ve shora uvedeném rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015-39. Lze uzavřít, že naprosto převažují okolnosti, dle kterých byl po dobu pobytu žalobce ve Velké Británii střed zájmů žalobce v tomto státě, a proto si po tuto dobu nezachoval bydliště v České republice. Na základě stejných skutkových zjištění učinily obdobné závěry také správní orgán prvého stupně a žalovaný. Zdejší soud přitom považuje tato skutková zjištění (získané podklady) za zcela dostatečná pro učinění jednoznačného a objektivního posouzení obvyklého bydliště žalobce. Nelze souhlasit se žalobcem, že by správní orgány zcela odmítly se zabývat jím předloženými listinami, jako jsou čestné prohlášení či potvrzení o „neziskové“ činnosti. Správní orgány pouze tyto listiny vyhodnotily jako nevěrohodné (s ohledem na jejich možný zájem na výsledku řízení). Ačkoliv zdejší soud toto hodnocení zcela nesdílí, nelze mít za to, že by správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, tj. neměly pro svá rozhodnutí dostatek podkladů. Ostatně žalobce sice namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, nicméně fakticky pouze nesouhlasí s hodnocením zjištěného skutkového stavu. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani sdělení Veřejné ochránkyně práv ze dne 2. 12. 2014, které podrobněji posuzovanou situaci neanalyzuje. Sama Veřejná ochránkyně práv zde výslovně uvádí, že postup správních orgánů ve věci nešetřila a vyjadřuje pouze svou domněnku. Nadto vyjádřená domněnka nekoresponduje s dřívějšími závěry uvedenými v podrobněji zdůvodněném sdělení vedoucí právního odboru Veřejné ochránkyně práv. Je nutné také zdůraznit, že postup správních orgánů nelze vnímat jako zbavení žalobce nároku na podporu v nezaměstnanosti. Žalobce toliko svým faktickým jednáním (změnou obvyklého bydliště) zcela dobrovolně zvolil, který stát mu bude v případě jeho nezaměstnanosti podporu vyplácet. Neochota žalobce splnit veškeré podmínky vyžadované pro vyplácení podpory v nezaměstnanosti v tomto státě nemůže být spojena s automatickým přenesením nároku do České republiky. Sám žalobce ve svém ústním podání ze dne 5. 5. 2014 uvedl: „O dávky v nezaměstnanosti v Anglii jsem nežádal jednak z finančních důvodů, protože bych tam musel pobývat minimálně další měsíc bez práce a při tom platit bydlení a obživu, také pro to, že jsem informoval úřady ve Velké Británii o svém odjezdu ze země a žádal o vystavení dokladů o splnění daňových povinností.“ Z uvedeného je zřejmé, že žalobce si byl vědom toho, že může žádat o podporu v nezaměstnanosti ve Velké Británii, nicméně z vlastního rozhodnutí nechtěl učinit veškeré k tomu nezbytné kroky. Důvodem nebylo to, že by se domníval, že příslušnými pro vyplácení podpory v nezaměstnanosti jsou správní orgány České republiky. Sám totiž přímo uvedl, že „neplánoval evidenci na úřadu práce.“ Z uvedených důvodů nepovažuje zdejší soud za relevantní poukaz žalobce na to, že v případě žádání o dávky státní sociální podpory by mu byla předmětná doba započítána jako odpracovaná a na dávky by mu nevznikl nárok. Nelze totiž souhlasit se žalobcem, že by takový stav byl v rozporu s ústavním pořádkem. Původci takového stavu by totiž nebyly správní orgány, nýbrž sám žalobce, a to v důsledku přemístění svého obvyklého bydliště do Velké Británie a následné neochoty splnit podmínky pro vyplácení podpory v nezaměstnanosti v tomto státě. Z dalšího hypotetického případu, na němž se snaží demonstrovat nezákonnost postupu žalovaného, již žalobce zjevně vyvozuje nesprávné závěry. Jestliže by totiž osoba byla zaměstnaná v České republice po návratu ze zahraničí a následně propuštěna ve zkušební době, doba pojištění v zahraničí by byla zohledněna na základě čl. 61 nařízení č. 883/2004. K námitce nepřiměřené délky správního řízení soud uvádí, že i kdyby soud shledal průtahy na straně správních orgánů, tato skutečnost by nemohla z povahy věci zakládat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Lze v tomto směru odkázat například na rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002-41: „Navíc, namítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu - pouze z důvodu namítaných průtahů v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti.“ (srov. též rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2010, č. j. 6 Ans 5/2010-140). Nedůvodnou soud shledal také námitku nedostatečného poučení žalobce. Ve správním spise jsou založena četná poučení stvrzená podpisem žalobce (základní poučení uchazeče o zaměstnání včetně přílohy; poučení o povinnostech uchazeče o zaměstnání v případech, kdy se nemůže dostavit na úřad práce ve stanoveném termínu ze zdravotních důvodů; základní poučení účastníka správního řízení). Kromě toho byl žalobce poučován o dalším postupu v oznámení o dokazování ve správním řízení ze dne 22. 4. 2014 a při sepisu ústního podání dne 5. 5. 2014. Není proto zřejmé, o čem by měl být žalobce poučován ještě nad rámec všech těchto poučení. Sám ostatně nezmiňuje žádnou konkrétní informaci, kterou mu měly správní orgány sdělit a nesdělily. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení