22 A 194/2011 - 44

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobkyně P.Z., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalované Policii České republiky, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie Praha, Praha 3, Olšanská 8, P.O. BOX 78, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2.5.2011 č.j. CPR-10902/ČJ-2009-9CPR-V243, ve věci správního vyhoštění, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie Praha ze dne 2.5.2011 č.j. CPR-10902/ČJ- 2009-9CPR-V243 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7.760,- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2.5.2011 č.j. CPR-10902/ČJ-2009-9CPR-V243, jímž bylo zamítnuto jako opožděné její odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ostrava, Inspektorátu cizinecké policie Ostrava (dále jen správní orgán I. stupně) ze dne 30.6.2009 č.j. CPOV-8299/ČJ- 2009-074061-SV, kterým bylo žalobkyni podle ust. § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZPC) uloženo správní vyhoštění na dobu 10 let. V podané žalobě žalobkyně vznesla tyto žalobní námitky: 1) Žalovaná o podaném odvolání rozhodla po téměř půl roce ode dne doručení rozsudku Městského soudu v Praze, což je v kontextu zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí a významu práv žalobkyně, která jsou jím dotčena, zcela nepřípustné. 2) S odkazem na důvodné pochybnosti Městského soudu v Praze o svobodě projevené vůle žalobkyně vzdát se práva odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně namítla, že se touto otázkou žalovaná vůbec nevypořádala. Otázka platnosti a účinnosti vzdání se práva na odvolání bezprostředně souvisí s důvody žádosti, kterou žalobkyně učinila ve smyslu ust. § 41 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád). Odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty argumentoval tak, že úkon označený za vzdání se práva na odvolání byl úkonem platným a účinným, a proto nelze žádosti ve smyslu ust. § 41 správního řádu vyhovět. Následně však Městský soud v Praze rozhodl, že úkon vzdání se práva na odvolání nebyl v souladu s právními předpisy. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno její žádosti o prominutí zmeškání lhůty, je rozhodnutím nepřezkoumatelným. Pokud se žalovaná žádostí o prominutí zmeškání lhůty v kontextu rozsudku Městského soudu v Praze nezabývala, zatížila tak řízení závažnou procesní vadou. 3) Žalobkyně trvá na svém tvrzení, že jí v době, kdy byla oprávněna podat odvolání, nebyla nabídnuta právní pomoc a ani nebyla k dispozici, ačkoliv správní orgány v této souvislosti argumentují bezplatnou právní pomocí. Žalobkyně postupovala způsobem, který byl v jejích možnostech, přičemž má za to, že s ohledem na základní zásady správního řízení, zejména ust. § 4 odst. 4 správního řádu, byly správní orgány v rámci žádosti o prominutí zmeškání lhůty povinny umožnit jí uplatňování práv a oprávněných zájmů. Žalobkyně zdůraznila, že v situaci, kdy byla zajištěna a kdy byla nezákonným způsobem donucena ke vzdání se práva na odvolání, lze jen stěží předpokládat, že by jako cizinka byla schopna v rámci pětidenní lhůty zajistit podání odvolání. 4) Žalovaná porušila ust. § 92 odst. 1 správního řádu, podle kterého je povinna zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Přezkumné řízení je správní orgán povinen zahájit, jestliže lze mít důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně poukázala na ust. § 119a odst. 2 ZPC, podle kterého správní vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Žalobkyně má na území ČR celou svou rodinu, tj. manžela a dvě děti, kteří mají na území ČR povolen trvalý pobyt a mají zde veškeré sociální, rodinné a pracovní zázemí, takže již z těchto důvodů lze pochybovat o tom, že by rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti 10 let nebylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života. Bez ohledu na skutečnosti uváděné žalobkyní ve správním řízení si musel být správní orgán rodinných vazeb žalobkyně na území ČR vědom, neboť vyplývají z jeho úřední evidence. 5) Žalovaná porušila ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť nevyzvala žalobkyni, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí, a to minimálně k rozsudku Městského soudu v Praze, který nebyl součástí původního spisového materiálu. Tímto postupem byla žalobkyně zkrácena na svém základním procesním právu způsobem, který má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k otázce posouzení projevu vůle žalobkyně učiněné při sepsání protokolu, jehož součástí bylo vzdání se práva na odvolání, odkázala na obsah napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se žádosti učiněné podle ust. § 41 správního řádu žalovaná odkázala na odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 25.11.2009 č.j. OAM-345-7/SŘ-2009, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání úkonu. K první žalobní námitce žalovaná sdělila, že nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí není procesní vadou řízení, která by mohla mít vliv na konečné rozhodnutí správního orgánu. Pokud měla žalobkyně pochybnosti o nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí, mohla uplatnit postup podle ust. § 80 správního řádu, což neučinila. Žalovaná v souladu s ust. § 92 odst. 1 správního řádu přezkoumala obsah podaného odvolání a dospěla k závěru, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení ani pro vydání nového rozhodnutí. Napadené rozhodnutí a řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, přezkoumala žalovaná z hlediska zákonnosti a neshledala pochybení. Věcnými námitkami uvedenými v odvolání se nezabývala, aby neučinila své rozhodnutí vnitřně rozporným. K námitce týkající se porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu žalovaná uvedla, že po vydání rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla věc vrácena žalované k novému projednání a rozhodnutí, nebylo v rámci dalšího řízení prováděno žádné nové dokazování a nebyly zajištěny nové podklady ani důkazy, s nimiž by měla být žalobkyně seznámena, proto nebyl shledán důvod pro postup podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když s podklady rozhodnutí byla žalobkyně seznámena již správním orgánem I. stupně a jediným novým podkladem byl rozsudek Městského soudu v Praze, který byl žalobkyni doručen a byla tudíž s jeho obsahem seznámena. Žalovaná namítla, že žalobkyně nevyčerpala v řízení před správním orgánem I. stupně řádné opravné prostředky, a proto je žaloba podle ust. § 68 písm. a) s.ř.s. nepřípustná. Žalovaná proto navrhla odmítnutí žaloby. Krajský soud se především zabýval námitkou žalované na nepřípustnost žaloby a tuto neshledal důvodnou. Podle ust. § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen s.ř.s.) je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Z citovaného ustanovení vyplývá procesní podmínka přípustnosti žaloby spočívající ve vyčerpání řádných opravných prostředků. Citované ustanovení však již nepožaduje, aby řádné opravné prostředky byly vyčerpány v zákonem stanovené lhůtě. V tomto smyslu je pojata také rozhodovací praxe správních soudů, když běžně je chápáno i opožděně podané odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako splnění procesní podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 30.6.2009 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění z ČR na dobu 10 let. Rozhodnutí převzala žalobkyně dne 30.6.2009 ve 22:00 hod., což stvrdila svým podpisem. Na základě rozhodnutí o eskortě z důvodu umístění do cely zadržené osoby byla žalobkyně téhož dne ve 22:50 hod. eskortována z Bohumína do Ostravy. Dne 2.7.2009 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o zajištění žalobkyně podle ust. § 124 ZPC a téhož dne byla vydána žádost o provedení eskorty žalobkyně z útvaru inspekce cizinecké policie Ostrava v Bohumíně do zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC) Bělá-Jezová. Téhož dne, tj. 2.7.2009 obdržel správní orgán I. stupně žádost Okresního soudu v Ostravě o provedení eskorty žalobkyně, a to téhož dne v 11.00 hod. k Okresnímu soudu v Ostravě. Dle protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ostravě se žalobkyně mj. výslovně vzdala práva odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Protokol byl podepsán ve 12:20 hod. Dne 2.7.2009 pod č.j. CPOV-8299/ČJ-2009-074061-SV vydal správní orgán I. stupně příkaz k zajištění a umístění žalobkyně do ZZC Bělá-Jezová. Dne 17.7.2009 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odvolání žalobkyně spolu s žádostí o navrácení v předešlý stav podle ust. § 41 správního řádu. Listiny byly předány k poštovní přepravě dne 16.7.2009. V odůvodnění žádosti podle ust. § 41 správního řádu žalobkyně uvedla, že po převezení do zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové (dále jen ZZC) zpočátku neměla přístup k právnímu poradenství. Při prvním kontaktu s právníkem přiložené odvolání sepsala. O žádosti o prominutí zmeškání lhůty bylo rozhodnuto správním orgánem I. stupně usnesením ze dne 2.9.2009 tak, že zmeškání úkonu se nepromíjí s odůvodněním, že žalobkyně nedoložila, že existovala taková překážka, která by jí bránila podat v zákonné lhůtě odvolání a neprokázala, že by v jejím případě nastaly bez jejího zavinění závažné důvody, které by vedly k prominutí zmeškaného úkonu. Zajištění a převezení do ZZC není překážkou, která by jí bránila v podání odvolání. Obsahem spisu je naopak doloženo, že žalobkyně se práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění vzdala do protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ostravě za přítomnosti tlumočníka. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž bylo rozhodnuto v odvolacím řízení Ministerstvem vnitra ČR rozhodnutím ze dne 25.11.2009 č.j. OAM-345-7/SŘ-2009 tak, že bylo zamítnuto a usnesení správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že žalobkyně se na základě vlastní úvahy dne 2.7.2009 vzdala práva odvolání, což je úkon nevratný a nelze jej vzít zpět. Dále zdůraznil, že přítomnost právního poradce v ZZC je zajištěna jednou v týdnu a žalobkyně byla do tohoto zařízení umístěna v úterý dne 30.6.2009. V následujících dnech mohla požádat o setkání s právním poradcem a nebyl důvod její žádosti nevyhovět. Možnost hájit svá práva tedy měla, ale nevyužila ji. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 3.9.2009 č.j. CPR-10902/ČJ-2009-9CPR-V243 bylo odvolání žalobkyně jako nepřípustné zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19.10.2009 č.j. 11Ca 268/2009-31, v němž městský soud zpochybnil svobodu a vážnost projevu vůle žalobkyně v rámci rozhodování u Okresního soudu v Ostravě dne 2.7.2009, kdy se vzdala práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž zavázal žalovanou v dalším řízení se zabývat otázkou platnosti projevu vůle žalobkyně vzdát se práva na odvolání. Věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. V dalším řízení vydala žalovaná napadené rozhodnutí, v němž v otázce zpochybnění projevu vůle žalobkyně při vzdání se práva odvolání dospěla k závěru, že nemá pochybnosti o svobodě vůle vzdát se práva na odvolání, kterou žalobkyně projevila u soudu za přítomnosti soudce, svého obhájce a tlumočníka, avšak z obsahu protokolu nelze jednoznačně dovodit, zda byla adekvátně poučena o následcích svého rozhodnutí, když v situaci, kdy je cizím státním příslušníkem bez znalosti českého jazyka, může být otázka vzdání se práva odvolání problematizována případným chybným překladem, takže nelze s dostatečnou jistotou učinit závěr o platnosti projevů vůle žalobkyně vzdát se práva na odvolání. Proto v napadeném rozhodnutí žalovaná neposoudila odvolání žalobkyně jako nepřípustné, ale jako opožděné, když v této otázce setrvala na svém původním stanovisku. První žalobní námitku neshledal krajský soud důvodnou. Jakkoliv z obsahu správního spisu vyplývá důvodnost tvrzení žalobkyně o nedodržení lhůty k vydání napadeného rozhodnutí, když od doručení rozsudku Městského soudu v Praze do vydání napadeného rozhodnutí uplynula doba několika měsíců, takže porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) v posuzované věci nastalo, nejedná se o skutečnost, jež by sama o sobě způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nutno přisvědčit žalované, že žalobkyně v takovém případě měla možnost bránit se proti nastalé situaci postupem podle ust. § 80 správního řádu upravujícího ochranu před nečinností a tuto právní možnost nevyužila. Další žalobní námitku směřující proti odůvodnění druhostupňového rozhodnutí ve věci žádosti podle § 41 správního řádu, tj. ve věci žádosti o prominutí zmeškání úkonu, krajský soud rovněž neshledal důvodnou, neboť toto rozhodnutí časově předcházelo vydání rozsudku Městského soudu v Praze a tedy i vyslovení závazného právního názoru soudu zpochybňujícího projev vůle žalobkyně při vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění. Z tohoto důvodu nemohl obsah správního rozhodnutí korespondovat s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze a s ohledem na průběh správního řízení, jež následoval po vydání tohoto rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, nebylo zpětné zohlednění stanoviska Městského soudu v Praze v rámci rozhodnutí ministerstva vnitra reálné. Třetí žalobní námitku vztahující se rovněž k rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tj. správního orgánu prvého stupně a Ministerstva vnitra ČR (dále jen ministerstvo) o žádosti o prominutí o zmeškání lhůty spočívající v tvrzení žalobkyně, že jí nebyla právní pomoc v době běhu lhůty pro odvolání nabídnuta a ani nebyla k dispozici, shledal krajský soud důvodnou. Prvostupňový správní orgán stejně jako ministerstvo odůvodnění svých zamítavých rozhodnutí postavili na dvou argumentačních důvodech. Jeden se týkal skutečnosti, že se žalobkyně vzdala práva na odvolání před Okresním soudem v Ostravě (protokol ze dne 2.7.2009), takže je její odvolání nepřípustné, druhý spočíval v tom, že žalobkyně podala odvolání až dne 16.7.2009, ačkoliv jí rozhodnutí bylo řádně doručeno dne 30.6.2009, takže posledním dnem pětidenní lhůty k podání odvolání podle ust. § 169 odst. 6 ZPC byl den 7.7.2009 a odvolání bylo podáno opožděně. S ohledem na skutečnost, že závěry správních orgánů ohledně nepřípustnosti odvolání z důvodu vzdání se práva k němu byly překonány rozsudkem Městského soudu v Praze a následně také napadeným rozhodnutím, zabýval se krajský soud v další úvaze pouze argumentací týkající se opožděnosti podaného odvolání resp. možnostmi, které žalobkyně měla k včasnosti podání odvolání. Podle ust. § 41 odst. 1 správního řádu navrácením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny obsahu podání, kterou by jinak nebylo možno učinit. Žalobkyně se navrácení v předešlý stav domáhala v souvislosti s opožděně podaným odvoláním, přičemž jako důvod žádosti uvedla, že jí nebyl umožněn přístup k právní pomoci. Správní orgán I. stupně tento důvod neshledal opodstatněným, když v odst. 3 na str. 2 svého rozhodnutí uvedl, že zajištění žalobkyně a její převezení do ZZC není překážkou, která by jí bránila v podání odvolání a dále, že podle ust. § 144 odst. 3 ZPC má zajištěný cizinec právo přijímat v zařízení návštěvy advokáta nebo zástupce právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je oprávnění poskytovat právní pomoc cizincům. Ministerstvo jako odvolací orgán ve svém rozhodnutí uvedlo, že žalobkyně byla do ZZC umístěna v úterý 30.6.2009 a v následujících dnech mohla požádat o setkání s právním poradcem a nebyl důvod její žádosti nevyhovět. Přítomnost právního poradce v ZZC je zajištěna jednou týdně. Možnost hájit svá práva v řízení tedy měla, ale nevyužila ji. Podle ust. § 169 odst. 6 věty před středníkem ZPC proti rozhodnutí o povinnosti opustit území lze podat odvolání do pěti dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. S ohledem na argumentaci správních orgánů obou stupňů při zamítnutí žádosti žalobkyně o navrácení v předešlý stav soud zrekapitulovat průběh pěti dnů, v jejichž průběhu mohla žalobkyně podat odvolání. Z obsahu správního spisu má krajský soud za prokázané, že žalobkyni bylo rozhodnutí o správním vyhoštění doručeno dne 30.6.2009 ve 22:00 hod. Poté byla žalobkyně eskortována, nikoliv však do ZZC v Bělé-Jezové, jak nesprávně tvrdí odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí, ale na Inspektorát cizinecké policie Ostrava k provedení dalších úkonů. Zde strávila následující den 1.7.2009 a dne 2.7.2009 byla eskortována k Okresnímu soudu v Ostravě k výslechu, v jehož rámci učinila zpětvzetí odvolání. Teprve po provedení výslechu u Okresního soudu v Ostravě byla žalobkyně eskortována do ZZC v Bělé- Jezové. Vzhledem k tomu, že protokolace u okresního soudu byla dle obsahu protokolu ze dne 2.7.2009 sp. zn. 5 T 118/2009 ukončena ve 12:20 hod. a s přihlédnutím ke vzdálenosti mezi Ostravou a Bělou pod Bezdězem lze předpokládat, že žalobkyně do ZZC dorazila ve večerních hodinách dne 2.7.2009. Den následující, tj. pátek 3.7.2009, byl prvním dnem, který žalobkyně strávila v ZZC a měla možnost požádat zde o právní pomoc. Následující dny 4. a 5.7. připadly na sobotu a neděli, kdy nelze dosažitelnost právní pomoci předpokládat. Neděle 5.7. byla navíc státním svátkem, stejně jako pondělí 6.7.2009. Podle ust. § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. Posledním dnem lhůty k podání odvolání proto bylo úterý 7.7.2009. Také v tomto posledním dni k podání odvolání mohla žalobkyně v ZZC požádat o právní pomoc. Z uvedené rekapitulace krajský soud dovodil, že žalobkyně z pětidenní lhůty vyplývající z ust. § 169 odst. 6 ZPC měla reálnou možnost domáhat se právní pomoci pouze ve dvou dnech, a to 3. a 7.

7. Z odůvodnění správního orgánu II. stupně, který uvedl, že právní pomoc je dosažitelná v tomto zařízení jedenkrát týdně, přitom nevyplývá, o který den v týdnu se jedná. Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že pátek 3.7. byl prvním dnem, který žalobkyně trávila v prostředí ZZC a jistě se nejprve musela zorientovat v nových podmínkách, což mohlo negativně ovlivnit její úsilí o vyhledání právní pomoci. Každopádně v rámci zákonné pětidenní lhůty k podání odvolání v důsledku skutečností, které nemohla žalobkyně nijak ovlivnit, měla reálnou možnost domáhat se právní pomoci pouze ve dvou dnech, přičemž z obsahu správního spisu ani z rozhodnutí není zjistitelné, zda právě v těchto dvou dnech jí právní pomoc mohla být také fakticky poskytnuta. S ohledem na mimořádný charakter institutu správního vyhoštění mělo být správními orgány obou stupňů k těmto okolnostem, které žalobkyni výrazně znevýhodnily, přihlédnuto a zmeškání úkonu žalobkyní jí mělo být prominuto. Správní rozhodnutí obou stupňů, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně podle ust. § 41 odst. 1 správního řádu, jsou podkladovými rozhodnutími ve smyslu ust. § 75 odst. 2 s.ř.s., která je soud oprávněn přezkoumat k žalobní námitce za splnění procesní podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků proti takovým rozhodnutím (srov. přiměřeně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.11.2010 č.j. 10Ca 83/2009-87). Ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. umožňuje soudům ve správním soudnictví přezkoumávat zákonnost subsumovaných správních aktů; toto ustanovení však nezakládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat. Měla-li zjištěná nezákonnost subsumovaného aktu vliv na zákonnost žalobou napadeného aktu finálního, zruší soud tento finální akt a s nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvodnění svého rozsudku (srov. rozsudek NSS ze dne 29.6.2007 č.j. 4 As 37/2005-83). V posuzované věci dospěl krajský soud k závěru, že nesprávné závěry, které učinily správní orgány obou stupňů v rozhodnutích o žádosti žalobkyně na navrácení věci v původní stav, odůvodnily zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť důvody, pro které bylo odvolání žalobkyně zamítnuto jako opožděné, jsou totožné s argumentací, kterou správní orgány obou stupňů použily v podkladovém rozhodnutí. Tuto žalobní námitku proto krajský soud shledal důvodnou. Důvodností další žalobní námitky, která směřuje proti porušení ust. § 92 odst. 1 správního řádu, když žalovaný podle tvrzení žalobkyně nezkoumal předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, se krajský soud nezabýval, a to s ohledem na právní argumentaci uvedenou k předchozí žalobní námitce, neboť s ohledem na dopad vyjádřeného stanoviska na další řízení to považuje za nadbytečné. Poslední žalobní námitku, kterou žalobkyně brojila proti porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když jí nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí poté, co byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.10.2009 č.j. 11Ca 268/2009-31, krajský soud důvodnou neshledal, neboť z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že po vydání tohoto rozsudku nedošlo k žádnému rozšíření podkladů rozhodnutí ve správním řízení, takže nebylo s čím žalobkyni seznamovat a pokud jde o obsah rozsudku městského soudu, s ním byla žalobkyně seznámena, neboť jí jako účastnici řízení byl doručen. Na základě shora uvedené právní argumentace krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) a současně věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Při novém projednání věci je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyni, která měla ve věci úspěch, vznikly náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč a v souvislosti s právním zastoupením, a to za 2 úkony právní služby po 2.100,- Kč a 2x režijní paušál po 300,- Kč, tj. celkem 4.800,- Kč (ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění). Odměna právnímu zástupci žalobkyně byla podle ust. § 35 odst. 8 s.ř.s. zvýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést podle zvláštního právního předpisu, tj. na 5.760,- Kč. Celkově tedy náklady řízení činí 7.760,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o.s.ř.), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, stanovil soud žalované k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 154 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 168 o.s.ř.). Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovanou zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.

Poučení