22 A 23/2012 - 158

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: M. K., bytem N. 1069/9, T., adresa pro doručování: M. ú. T., M. n. 116/6, T., zastoupen Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem Martinkova 854/5, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2012, č. j. MPSV- UM/370/12/9S-VYK, sp. zn. SZ/221/2012/9S-VYK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobce Mgr. Lukáše Míši, advokáta se sídlem Martinkova 854/5, 602 00 Brno, se určuje částkou 7.865 Kč, která je splatná z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44169/2011/TRE nebyl žalobci přiznán příspěvek na živobytí. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „ žalovaný“) ze dne 19. 3. 2012, č. j. MPSV-UM/370/12/9S-VYK, sp. zn. SZ/221/2012/9S-VYK bylo podle ust. § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) odvolání žalobce proti správnímu orgánu I. stupně jako opožděné zamítnuto. Žalobce citované rozhodnutí žalovaného považoval za nezákonné, neboť jím byl zkrácen na svých právech. Zároveň žádal o osvobození placení soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad soudem vybraných advokátů. Vzhledem k tomu, že žalobce prokázal, že jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, resp. pro ustanovení právního zástupce, usnesením ze dne 3. 5. 2013, č. j. 22 A 23/2012-46 byl mu ustanoven zástupce JUDr. Lukáš Kučera, advokát se sídlem Bašty 493/2, 602 00 Brno. Usnesením ze dne 23. 5. 2013, č. j. 22 A 23/2012-49 byl jmenovaný zástupce zproštěn povinnosti zastupovat žalobce v přezkumném soudním řízení, neboť z důvodu svého pracovního vytížení i skutečnosti, že se nespecializuje na problematiku sociální péče a dávek sociální péče, nebyl schopen zajistit řádné zastupování. Soud proto žalobci ustanovil zástupcem JUDr. Petra Poledníka, advokáta se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno, který však následně rovněž požádal o zproštění výkonu funkce zástupce jmenovaného, jelikož žalobce vůči jeho osobě vyslovil nedůvěru. Usnesením ze dne 13. 6. 2013, č. j. 22 A 23/2012-52 byl jmenovaný zástupce zproštěn povinnosti zastupovat žalobce v řízení soudního přezkumu a zároveň byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení nového advokáta. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 10. 7. 2012 nesouhlasil s tvrzením o zkrácení žalobcových práv rozhodnutím žalovaného, ani postupem obou správních orgánů ve správním řízení, což vyplývá z předložené spisové dokumentace. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 22 A 23/2012-96 byla žaloba odmítnuta. Odůvodnění usnesení je založeno na právním názoru, že žaloba neobsahovala žádné žalobní body ve smyslu ust. § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s.ř.s.“), a žalobce tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru nijak nedoplnil. Na základě kasační stížnosti žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též „ NSS“) ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 Ads 280/2015-40 bylo usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační soud uložil krajskému soudu, aby zajistil žalobci v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo na přístup k soudu dodatečnou výzvou k doplnění žalobních bodů dle ust. § 37 odst. 5 s.ř.s. se stanovením k tomu přiměřené lhůty odpovídající časovému prostoru, který by žalobce měl pro doplnění žaloby k dispozici, pokud by jej soud vyzval k doplnění žaloby již v rámci usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce ze dne 13. 6. 2013, č. j. 22 A 23/2012-52. Vzhledem ke zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně se řízení vrátilo do stadia po napadnutí žaloby. V dalším řízení zdejší soud postupoval vázán názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem a vytýkané vady řízení odstranil. Dále usnesením ze dne 5. 8. 2016, č. j. 22 A 23/2012-114 osvobodil žalobce od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce Mgr. Lukáše Míšu, advokáta se sídlem Martinkova 854/5, 602 00 Brno. Zároveň vyzval právního zástupce, aby odstranil vady žaloby v rozsahu blíže specifikované ve výrokové části tohoto usnesení. Dne 15. 9. 2016 zaslal žalobce doplnění žaloby. Uvedl, že závěr žalovaného o opožděnosti odvolání žalobce nelze ze správního spisu ověřit, naopak vyplývají z něho jiné skutečnosti. U odvolání napadeného rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na živobytí ze dne 21. 9. 2011 je připojena kopie doručenky prokazující doručení žalobci s vyznačením data pomocí datumového razítka „11. 10. 2011“. U podpisu žalobce je pak rukou dopsáno datum „27. 10. 2011“. Úvaha o tom, že poštovní zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 26. 9. 2011 a došlo k doručení rozhodnutí fikcí dne 6. 10. 2011, se rovněž neopírá o listiny obsažené ve spisu. Na základě toho se nejeví jako správný závěr žalovaného, že odvolací lhůta počala běžet dne 7. 10. 2011 a uplynula dne 21. 10. 2011. Ze záznamu ze dne 25. 10. 2011 obsaženého ve správním spisu, ale vyplývá, že žalobce telefonicky podal odvolání již dne 25. 10. 2011. Následujícího dne jej doplnil. Odvolání žalobce proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí tak bylo podáno včas. Dále uvedl, že na čísle listu 36 správního spisu je založena výzva Městského úřadu Třebíč ze dne 18. 8. 2011 k doplnění žádosti o přiznání příspěvku na živobytí, a to osobním doplnění dne 24. 8. 2011 v 13:00 hodin. Na základě žádosti žalobce bylo formálním sdělením ze dne 16. 9. 2011 oznámeno, že mu nebude poskytnut náhradní termín a ve věci bude rozhodnuto. Žalobce dále požádal i o nahlédnutí do spisu, k tomuto mu byl navrhnut termín 27. 9. 2011 v období od 8 do 11 hodin. Na základě toho měl žalobce legitimní očekávání, že 27. 9. 2011 bude vydáno rozhodnutí o žádosti. Dle ručně psané poznámky Městského úřadu Třebíč byl žalobce s tímto sdělením seznámen osobně dne 19. 9. 2011, doručeno mu bylo dne 5. 10. 2011. Dne 20. 9. 2011 žalobce telefonicky správnímu orgánu sdělil, že požadované informace dle výzvy ze dne 18. 8. 2011 sdělí do 23. 9. 2011. Přestože správní orgán disponoval touto informací a navíc také umožnil žalobci nahlédnout do spisu dne 27. 9. 2011, nevyčkal ani jednoho z těchto termínů a hned dne 21. 9. 2011 rozhodl meritorně tak, že příspěvek na živobytí žalobci nepřiznal. Dále poukázal na právní znění ust. § 36 odst. 3 správního řádu, které nebylo v případě žalobce řádně aplikováno, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že žádnou výzvu tohoto typu neobdržel. I z tohoto důvodu bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydané v rozporu s právními předpisy. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 26. 10. 2016 se neztotožnil s žalobními námitkami. Uvedl, že dle doručenky byla zásilka – rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 9. 2011 připravena k vyzvednutí dne 26. 9. 2011 a žalobce byl vyzván k vyzvednutí písemnosti. Zároveň mu bylo dáno poučení ve smyslu ust. § 23 odst. 5 správního řádu. Z doručenky bylo zjištěno, že rozhodnutí převzal žalobce osobně až dne 11. 10. 2011, tj. po uplynutí desetidenní lhůty k vyzvednutí zásilky, proto se k tomuto datu doručení rozhodnutí nepřihlíží. Účinky náhradního doručení (tzv. fikce doručení) dle ust. § 24 odst. 1 správního řádu nastaly dne 6. 10. 2011 a tímto dnem se považuje písemnost za doručenou, ač fakticky k doručení nedošlo, jedná se o tzv. domněnku doručení. Žalobce podal odvolání dne 26. 10. 2011, tzn. po uplynutí zákonné 15ti denní lhůty pro podání opravného prostředku, tudíž po nabytí právní moci rozhodnutí, tj. dne 22. 10. 2011. K další žalobní námitce týkající se formálního a nedostatečného přezkoumání rozhodnutí v rámci správního řízení s tím, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí (ust. § 36 odst. 3 správního řádu) žalovaný uvedl, že dle ust. § 92 odst. 1 správního řádu opožděné odvolání správní orgán zamítne. Nabylo-li právní moci, následně zkoumá, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí (ust. § 92 odst. 1 správního řádu). Citované právní ustanovení výslovně neurčuje, jak by měl správní orgán postupovat, pokud by předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí neshledal, tzn., zda by o této skutečnosti měl odvolatele informovat a jak, žalovaný vyhodnotil odvolání jako opožděně podané, následně přezkoumal pravomocné rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo z hlediska dodržení souladu se zákony, obecně závaznými právními předpisy a nařízeními. Rozhodnutí může být zrušeno nebo změněno pouze tehdy, bylo-li vydáno v rozporu s těmito předpisy. Takový rozpor shledán nebyl, proto přezkumné řízení dle ust. § 94 správního řádu nebylo zahájeno. Rovněž nebyly shledány důvody pro obnovu řízení dle ust. § 100 odst. 1 správního řádu. O těchto skutečnostech byl žalobce vyrozuměn v odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 19. 3. 2012. Uvedené skutečnosti nemohou pak být předmětem soudního přezkumu dle ust. § 68 písm. e) ve spojení s ust. § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s.ř.s.“). Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Soudní jednání bylo nařízeno na den 6. 1. 2017. Právní zástupce žalobce elektronickým podáním ze dne 3. 1. 2017 požádal o odročení jednání, a to o dobu nejméně 30 dnů z důvodu nutnosti seznámit se podrobně s nesprávným postupem správních orgánů v předmětné věci a zaslání soudu písemné doplnění tvrzení a především návrhy listinných důkazů odkazující na porušení zákona o pomoci v hmotné nouzi a správního řádu. Soud jeho požadavku nevyhověl, v podání ze dne 4. 1. 2017 uvedl, že při úvaze o neopodstatněnosti uplatněného požadavku přihlédl především k tomu, že to byl žalobce, kdo nařízení jednání požadoval (úřední záznam ze dne 21. 8. 2012). Pokud mu byl ustanoven právní zástupce (usnesení ze dne 5. 8. 2016, č. j. 22 A 23/2012-114), předvolání k jednání právnímu zástupci bylo doručeno dne 2. 12. 2016, navíc o odročení jednání bylo zažádáno až dne 3. 1. 2017, nelze takovou žádost považovat za důležitý důvod, pro který by mělo být jednání odročeno (ust. § 50 s.ř.s.). K jednání dne 6. 1. 2017 se právní zástupce žalobce dostavil, omluvil neúčast žalobce, který souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovaný omluvil neúčast při jednání (důvod pracovní zaneprázdnění) podáním ze dne 2. 1. 2017. Právní zástupce žalobce se odvolal v plném rozsahu na doplnění žaloby provedené podáním ze dne 14. 9. 2016. Nad rámec dále uvedl, že od žalobce obdržel před jednáním upřesnění námitek, konkrétně že ve věci nemohlo dojít k fikci doručení rozhodnutí správního orgánu, neboť toto rozhodnutí nebylo doručováno na správnou adresu. Správnímu orgánu I. stupně bylo známo z protokolu o ústním jednání ze dne 22. 6. 2011, že na adrese trvalého pobytu ani nikde jinde nemá hlášen trvalý pobyt. Písemnosti proto měly být doručovány veřejnou vyhláškou nebo mu měl být ustanoven opatrovník, k čemuž však nedošlo. Setrval na návrhu o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, taktéž i rozhodnutí správního orgánu I. stupně o odejmutí příspěvku na živobytí vydaného v roce 2011. Bližší okolnosti ohledně tohoto rozhodnutí (přesné datum vypravení i číslo jednací) nebylo právnímu zástupci známo. Dále uvedl, že z telefonických hovorů se žalobcem zjistil, že od roku 2011 je bez trvalého bydlení, bez přístřešku, přebývá buď u známých, nebo v zahradních domcích. Administrativně má evidován trvalý pobyt stále na adrese N. 1069/9, N. D., T. 1, od roku 2011 se však na této adrese nezdržuje. Právnímu zástupci nebylo známo, zda žalobce signalizoval správní orgán k doručování rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2012 na ohlašovnu M. ú. T. Doručovací adresu správnímu orgánu nesdělil. Ve správním spise je založena žádost žalobce o příspěvek na živobytí ze dne 29. 6. 2011, v níž trvalý pobyt uvedl N. 1069/9, N. D., T. V protokolu o ústním jednání sepsaného na Městském úřadu Třebíč dne 22. 6. 2011 sdělil, že přebývá na různých místech u svých známých, kteří mu poskytli přístřeší, trvalé bydlení nemá. Dále ve spise je založen úřední záznam ze dne 31. 1. 2012 (číslo listu 58), v němž uvádí, že jeho doručovací adresa je shodná s adresou uvedenou v registru centrální evidence obyvatel, tj. totožná s adresou uvedenou v tiskopisu „Informace o užívaném bytu“, tj. N. 1069/9, N. D. – T. a žádal, aby rozhodnutí o odvolání bylo doručeno na tuto adresu. Rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na živobytí ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44169/2011/TRE bylo doručováno na adresu určenou žalobcem pro doručování, tj. N. 1069/9, N. D., T. Jelikož adresát nebyl zastižen, byla mu zanechána výzva a poučení, že zásilka je připravena k vyzvednutí dne 26. 9. 2011. Fakticky si ji žalobce osobně převzal dne 11. 10. 2011, převzetí potvrdil vlastnoručním podpisem. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 10. 2011. Dne 26. 10. 2011 byl s ním sepsán protokol Městským úřadem v Třebíči, v němž podal blanketní odvolání proti citovanému rozhodnutí správního orgánu s tím, že odvolání doplní v termínu 30 dnů od podání. Dále je ve spise záznam o telefonickém hovoru se jmenovaným sepsaný Krajským úřadem kraje Vysočina, odbor sociálních věcí ze dne 28. 12. 2011, jímž zjišťoval, zda blanketní odvolání bylo tomuto správnímu orgánu doručeno s uvedením, že je chce doplnit, potřebuje se proto seznámit se spisem, žádal zároveň o ustanovení advokáta. Dne 31. 1. 2012 se dostavil na MPSV, referát odvolání a správní agendy kraj Vysočina, aby sdělil, že je přesvědčen, že správní orgán I. stupně nepostupoval ve správním řízení ve věci jeho žádosti o poskytnutí příspěvku na živobytí, kterou podal dne 29. 6. 2011, v souladu se zákonem. Zároveň uvedl „moje doručovací adresa je shodná s adresou uvedenou v registru centrální evidence obyvatel, tj. totožná s adresou uvedenou v tiskopisu Informace o užívaném bytu, tj. N. 1069/9, N. D., T., a žádám, aby rozhodnutí o odvolání bylo doručeno na tuto adresu. Adresu místa svého faktického pobytu nemohu uvést, protože pobyt měním“. K uvedenému správnímu orgánu se poté dostavil dne 6.3.2012 a předložil písemné vyjádření „odůvodnění podaného odvolání do rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 9. 2011“, vyjádření doložil celkem sedmi přílohami. Žalovaný ve věci rozhodl dne 19. 3. 2012, č. j. MPSV- UM/370/12/9S-VYK, sp. zn. SZ/221/2012/9S-VYK, odvolání žalobce jako opožděné zamítl. Právní posouzení: Žaloba byla podána včas podle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s., osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Spor mezi účastníky je v rovině právní, skutkové okolnosti vyplývají z přezkoumávaného rozhodnutí a z obsahu připojeného správního spisu. Meritem souzené věci je zjištění, zda odvolání podané žalobcem je odvoláním opožděným či nikoliv. Krajský soud úvodem považuje za důležité zdůraznit, že v daném případě bylo odvolání žalobce žalovaným zamítnuto pro opožděnost dle ust. § 92 odst. 1 správního řádu, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně projednat. Jinými slovy, rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nelze považovat za součást meritorního projednávání věci, neboť v něm odvolací orgán pouze vyslovuje závěr o tom, že odvolání proti rozhodnutí bylo podáno opožděně, v důsledku čehož nelze odvoláním napadené rozhodnutí meritorně přezkoumat. Žalovaný v odvolacím řízení zkoumal pouze skutečnosti rozhodné pro posouzení opožděnosti odvolání a odvolání neprojednával po věcné stránce, rozhodnutím tudíž nebylo zasaženo do hmotných práv žalobce, neboť ta jsou určena rozhodnutím správního orgánu I. stupně, které bylo již v době rozhodování žalovaného pravomocné. Zasažena tak mohou být pouze práva procesní (srov. např. rozsudek NSS ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 172/2012-32, www.nssoud.cz). Soud je v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné odvolání, a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu. V případě úspěchu, tj. zrušení rozhodnutí o opožděnosti odvolání, by žalobce dosáhl věcného přezkoumání svého odvolání a teprve proti tomuto rozhodnutí pak může posléze u soudu brojit námitkami směřujícími do věci samé. Jestliže však správní orgán při posouzení opožděnosti odvolání nepochybil, žalobce definitivně ztrácí možnost soudního přezkumu ve věci (podobně též rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2006, č. j. 4 As 36/2005-67, www.nssoud.cz). Pokud tedy žalobce v doplnění žaloby dne 14. 9. 2016 uplatňuje námitky směřující do věci samé (důvody skutkových okolností věci před vydáním rozhodnutí správního orgánu), soud konstatuje, že tyto námitky účinně uplatnit nemůže, neboť se nemůže dovolávat a tvrdit zkrácení svých práv ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. skutečnostmi, o nichž žalovaný vůbec nerozhodoval. Tyto námitky tak soud nevypořádával a omezil se jen na posouzení opožděnosti podaného odvolání. Toto vymezení bylo určující pro soudní přezkum. V této souvislosti odkazuje soud na právní stanovisko rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, dle kterého je soud oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné odvolání, zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu (usnesení ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006-105, www.nssoud.cz). Soud nemohl přisvědčit žalobci v argumentaci, kterou zpochybnil závěry žalovaného o včasnosti odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pro vyhodnocení předmětné žaloby má klíčový význam dikce ust. § 83 odst. 1 správního řádu, v němž je obligatorně zakotveno, že odvolací lhůta činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno (odst. 1). Lhůta 15 dnů se počítá podle pravidel stanovených v ust. § 40, do běhu lhůty se tedy nezapočítává den, kdy bylo rozhodnutí oznámeno. Pokud by konec odvolací lhůty připadl na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. Odvolací lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno odvolání u věcně a místně příslušného správního orgánu anebo je-li v tento den podána poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu, která obsahuje odvolání držitele poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence anebo osobě, která má obdobné postavení v jiném státě. Pro počátek běhu odvolací lhůty je důležité oznámení rozhodnutí (ust. § 72). Z právě předestřené dikce vyplývá, že zásadní podmínkou pro vznik počátku odvolací lhůty je doručení rozhodnutí, v daném případě rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44169/2011/TRE (v písemném vyjádření žalovaného nesprávně uvedené datum 22. 9. 2011). Rozhodnutí bylo doručováno žalobci na konstantní adresu uváděnou v průběhu celého správního řízení, tj. N. 1069/9, N. D., T. Lze souhlasit s konstatováním právního zástupce žalobce, že v protokolu o ústním jednání sepsaného na Městském úřadu Třebíč dne 22. 6. 2011 uvedl žalobce, že přebývá na různých místech u svých známých, kteří mu poskytli přístřeší, trvalé bydlení nemá, nicméně žádnou jinou adresu pro doručování neuvedl, takže správní orgán neměl důvod doručovat do jiného místa. Nelze přehlédnout, že uvedenou adresu sdělil poté, co s ním byl sepsán protokol ze dne 26. 10. 2011, jímž sdělil, že proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 9. 2011 podává odvolání, rovněž při osobní návštěvě dne 31. 1. 2012 na MPSV, referát odvolání a správní agendy Kraj vysočina v Jihlavě sdělil, že jeho doručovací adres je shodná s adresou uvedenou v registru Centrální evidence obyvatel, tj. totožná s adresou uvedenou v tiskopise „Informace o užívaném bytu“, tj. N. 1069/9, N. D., T. s tím, že na tuto adresu žádal doručit rozhodnutí o odvolání. Z uvedených důvodů proto nemůže jít k tíži správního orgánu I. stupně, že místem k doručování rozhodnutí zvolil právě tuto uvedenou adresu. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl zastižen, byla mu zanechána výzva a poučení, že písemnost je připravena k vyzvednutí dne 26. 9. 2011 u držitele poštovní licence a současně mu bylo zanecháno poučení ve smyslu ust. § 23 odst. 4, 5 správního řádu. Dle ust. § 24 odst. 1 správního řádu, jestliže adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Nastane tak tzv. fikce doručení, tzn., že se písemnost považuje za doručenou, a to posledním dnem této desetidenní lhůty. Který okamžik to je, se adresát dozví ze sdělení, které mu současně s oznámením o neúspěšném doručení písemnosti vloží doručovatel do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo (ust. § 23 odst. 4). K tomu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 8. 2011 č. j. 7 As 53/2011-77, www.nssoud.cz uvedl: „pro fikci doručení písemnosti správní řád v ust. § 24 odst. 1 stanoví podmínku, že písemnost byla k vyzvednutí připravena a od tohoto dne uplynulo 10 dnů. Zároveň se musí jednat o písemnost uloženou, tedy písemnost v režimu uložení podle ust. § 23 správního řádu. V případě řádně uložené písemnosti, a to včetně jejího vložení do domovní schránky, nastává fikce jejího doručení.“ Pro případ, že si adresát nevyzvedl uloženou písemnost ve lhůtě deseti dnů a nastala tedy fikce doručení této písemnosti, umožňuje ust. § 24 odst. 2 správního řádu adresátovi této písemnosti, aby za podmínek ust. § 41 požádal správní orgán o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, pokud prokáže, že si uloženou písemnost bez svého zavinění nemohl vyzvednout ve stanovené lhůtě, a to z důvodu dočasné nepřítomnosti nebo z jiného vážného důvodu. Podle ust. § 41 odst. 2 může účastník řízení požádat o prominutí zmeškání úkonu do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která mu bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. V daném případě však tato situace nenastala. Účinky náhradního doručení tzv. fikce doručení nastaly v projednávané věci dne 6. 10. 2011, tj. čtvrtek. Tímto dnem se považovala písemnost (rozhodnutí) za doručenou. Počátek běhu odvolací lhůty započal dnem 7. 10. 2011, posledním dnem zákonné patnáctidenní lhůty pro podání odvolání byl den 21. 10. 2011, tj. pátek. Podal-li žalobce blanketní odvolání až dne 26. 10. 2011, učinil tak po uplynutí odvolací lhůty, takže žalovaný správně vyhodnotil, že se jednalo o opožděné odvolání. Pouze nad rámec uvedeného soud konstatuje, že v den podání blanketního odvolání žalobce uvedl, že jej doplní v termínu, k čemuž však nedošlo, neboť odvolání doplnil až dne 6. 3. 2012. V rámci soudního jednání byl právním zástupcem žalobce učiněn návrh k provedení důkazu správním spisem týkající se odejmutí dávky – příspěvku na živobytí žalobce a výslechem žalobcem. Soud neshledal provedení těchto důkazů za potřebné, neboť předmětem soudního přezkumu bylo řízení o přiznání příspěvku na živobytí zahájené na žádost žalobce dne 29. 6. 2011. Optikou shora uvedeného a na základě nastoleného právního režimu soud uzavírá, že neshledal právní pochybení v posuzované věci, a proto dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s.). Odměna právnímu zástupci žalobce Mgr. Lukáši Míšovi, advokátovi se sídlem Martinkova 854/5, 602 00 Brno, ustanoveného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2016, č. j. 22 A 23/2012-114 byla určena ve výši 7.865 Kč, tj. 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné doplnění kasační stížnosti, studium soudního spisu dne 2. 9. 2016, písemné doplnění žaloby a účast u soudního jednání dne 6. 1. 2017) dle ust. § 7 bod 3, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. b), d), g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, po 1.000 Kč, tj. 5.000 Kč, 3x režijní paušál dle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky v částce 300 Kč, tj. 1.500 Kč, a jelikož je plátcem DPH ve výši 21 %, soud určil celkovou výši odměny za zastupování a náhradu hotových výdajů v částce 7.865 Kč, která je splatná z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení