22 A 24/2013 - 28

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Mgr. R. B., proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor sociální péče, se sídlem Koliště 19, 601 67 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 7. 3. 2013, č. j. MMB/0076865/2013, sp. zn. MMB-01/2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 7. 3. 2013, MMB/0076865/2013, sp. zn. MMB-01/2013 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím Úřadu městské části města Brna ze dne 31. 1. 2013, č. j. 120087379/HOLA/PRE/019 byl uznán žalobce vinen, že dne 27. 9. 2012 v době před 22:05 hod. v Brně na ulici Kounicova 20/22 v klubu „Melodka“ jako obsluha baru klubu „Melodka“, prodal alkoholický nápoj – pivo osobám, kterým v době události nebylo 18 let, čímž spáchal přestupek dle ust. § 30 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za což mu byla uložena pokuta dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a § 30 odst. 2 zákona o přestupcích ve výši 1.000,- Kč. Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce odvolání dne 13. 2. 2013, rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2013, č. j. MMB/0076865/2013, sp. zn. MMB-01/2013 bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí Úřadu městské části města Brna ze dne 31. 1. 2013, č. j. 120087379/HOLA/PRE/019 (dále jen „správní orgán I. stupně“), bylo potvrzeno. Dne 21. 3. 2013 podal jmenovaný žalobu, namítl, že správní orgán I. stupně v dané věci zcela zanedbal důkazní řízení, učinil nesprávné závěry, na základě nichž pak dovodil, že žalobce spáchal uvedený přestupek. V řízení před správním orgánem vyšlo najevo, že dne 27. 9. 2012 v klubu Melodka zasahující policisti zjistili, že nezletilá Monika Poláková požila uvedeného dne alkohol, bylo jí naměřeno 1,54 promile alkoholu v krvi. Jmenovaná pak v průběhu řízení označila žalobce za toho, kdo jí měl alkohol podat. Žalobce se však v průběhu řízení opakovaně vyjádřil, že Monice Polákové alkohol nepodal, na podporu svého tvrzení byl vyslechnut i N. L., pracovník ostrahy klubu Melodka, který popsal systém „evidence“ osob, které klub navštíví spočívající v tom, že pracovník ostrahy, kterým je svědek, při vstupu označí nezletilé a zletilé osoby na základě občanského průkazu různými razítky a barman pak je schopen rozpoznat komu alkohol podat a komu nikoliv. Jmenovaná byla označená razítkem pro nezletilé. Žalobce dále navrhl v rámci správního řízení výslech dalších svědků, sice J. B. (spolumajitele klubu) a Michala Pánka (barmana), kteří v uvedený den byli schopni potvrdit, že systém razítek v klubu bezchybně fungoval a nedocházelo k podávání alkoholu nezletilým. Správní orgán však tyto svědky nevyslechl. Žalobce dále vyslovil podezření, že nezletilé Monice Polákové mohl alkohol podat nějaký její zletilý kamarád. V daném případě se proto jedná v rámci důkazního řízení „o tvrzení proti tvrzení“, žalobcovo tvrzení vyvráceno nebylo. Na základě oznámení městské policie lze dokázat pouze, že nezletilá v daný den alkohol požila, nikoliv však kdo jí alkohol podal, byť si je vědom toho, že pouhé označení razítkem ho nezbavuje odpovědnosti zkontrolovat věk zákazníka. Vdaném případě však byla osoba razítkem označená správně, žalobce jí alkohol nepodal. Navíc uvedl, že v uvedený den jmenovanou neobsluhoval. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně pochybil při důkazním řízení, nenaplnil požadavek zásadní materiální pravdy dle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), navrhl, aby pro zjištěnou vadu bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 10. 7. 2013 uvedl, že dne 22. 10. 2012 obdržel od Městské policie Brno, revír Tábor, Horova 28, 618 00 Brno, oznámení přestupku, kterého se měl žalobce dopustit dne 27. 9. 2012 ve 22:13 hod. v Brně, na ulici Kounicova 20/22, Brno, neboť prodal, podal nebo jinak umožnil požití alkoholické nápoje osobě mladší 18 let. Tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 30 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Žalobce byl vyslechnut při ústním jednání dne 21. 11. 2012, popsal skutkový děj, který dále blíže specifikoval, sice že systém kontroly nezletilých před vstupem do klubu je nastaven tak, že osoby nad 18 let byly označeny černým razítkem „ s traktůrkem“ a osoby mladší 18 let černým razítkem s velkým písmenem „M“. Kontrola osob se provádí na základě předloženého občanského průkazu. Pokud jej někdo nemá či jej odmítne předložit, dostane razítko pro mladistvé a alkohol si v klubu následně koupit nemůže. Žalobcovo tvrzení je však v rozporu s výpovědí nezletilé svědkyně T. F., která ústně do protokolu dne 21. 11. 2012 uvedla, že byť předložila občanský průkaz, obdržela razítko, které ji opravňovalo k požití alkoholických nápojů. Jednalo se o razítko černé barvy s vyznačením písmene „M“. Totéž razítko dostali i kamarádi, kterým bylo více než 18 let. Žalobcovo tvrzení následně vyvrací výpověď nezletilé M. P., která ústně do protokolu dne 28. 11. 2012 uvedla, že před vstupem do klubu nebyla dotázána na věk, nikdo nežádal předložení občanského průkazu, taktéž i ostatní nebyli povinni občanský průkaz předložit. Nepamatovala si typ razítka, které dostala, bylo však shodné s typem razítka ostatních kamarádů, kterým bylo nad 18 let. U baru konzumovala pivo, poté, co byla kontrolována Policií ČR, označila žalobce za osobu, která jí pivo prodala. Žalovaný je proto toho názoru, že vzhledem k provedenému správnímu řízení, zejména pak výpovědi svědkyně M. P. není prokázáno, že uvedený den v baru klubu Melodka prodal žalobce jmenované alkoholický nápoj. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta. Žalobce k vyjádření žalovaného podal dne 26. 7. 2013 repliku, opakovaně uvedl, že dne 27. 9. 2012 nepodal nezl. M. P. žádný alkohol, tato byla označena razítkem jako nezletilá. Znovu zdůraznil, že ke skutkového ději uvedeného dne se mohou vyjádřit svědkové Jakub Bezděk, spolumajitel klubu a M. P., barman. Jmenovaní dále mohou potvrdit přísnou kontrolu věku návštěvníků klubu, časté kontroly klubu Policií ČR i dodržování příslušných právních předpisů ze strany pracovníků klubu. Ve správním spise je evidován úřední záznam sepsaný Městskou policií Brno ze dne 28. 9. 2012, popisující skutkový děj, sice že dne 27. 9. 2012 ve 22:05 hod. prováděly hlídky MP T-46, T-24, T-41 společně s hlídkami PČR kontrolu v hudebním klubu „Melodka“ za účelem dodržování § 30 zákona o přestupcích. Byla kontrolována T. F. a M. P. U prvně jmenované dechovou zkouškou bylo naměřeno 0,66 promile alkoholu, u druhé jmenované 1,54 promile alkoholu. Oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání na den 21. 11. 2012 bylo učiněno dne 26. 10. 2012. Protokol o ústním jednání dne 21. 11. 2012 obsahoval výpověď žalobce, který uvedl, že pracuje jako provozní v klubu „Melodka“, kde dne 27. 9. 2012 se konal večírek s 200-250 lidmi, jako provozní pracoval za barem. Potvrdil, že vstup do klubu je vázán na tzv. razítkovém režimu, kdy 2 pracovníci klubu kontrolují návštěvníky na základě předloženého občanského průkazu, a to tak, že osoby nad 18 let dostaly černé razítko s „traktůrkem“, osoby mladší 18 let černé razítko „M“. Pokud není občanský průkaz předložen, nemá možnost dotyčný si v klubu alkohol zakoupit. Uvedený systém zjednoduší kontrolu u baru, pokud však vyvstanou pochybnosti, osoba je kontrolována i u baru. Potvrdil, že někteří návštěvníci si písmeno malují sami, aby dostali alkohol. Ti jsou pak povinni klub opustit. Na druhém baru obsluhoval M. P. Alkohol se objednává na baru, kde se rovněž i platí. Dále ve spisu je založen protokol o výslechu svědkyně T. F., která potvrdila, že uvedeného dne byla návštěvnicí klubu, před vstupem u pokladny byla kontrolována, po předložení občanského průkazu dostala razítko, které ji opravňovalo k požívání alkoholických nápojů. Razítko mělo černé „M“. Stejné razítko dostali i kamarádi starší 18 let. V klubu jsou 2 bary, objednala si pivo. Na dotaz policie, kdo jí podal alkoholický nápoj, odpověděla obsluha na baru, žádnou konkrétní osobu neoznačila. Dne 28. 11. 2012 byla vyslechnuta svědkyně M. P., která potvrdila účast uvedeného dne v klubu „Melodka“, kde se konal koncert, zúčastnila se ho spolu s jejími kamarády. Před vstupem do klubu nikdo nezjišťoval její věk, nikdo nevyžadoval předložení občanského průkazu, dostala razítko, nepamatovala si však jaký typ. Následně však uvedla, že měla stejné razítko jako její kamarádi starší 18 let. V klubu jsou 2 bary, alkoholický nápoj si objednala na baru u pódia, kde obsluhoval barman a ještě jedna osoba, kterou blíže neidentifikovala. Žalobce označila jako osobu, která jí alkoholický nápoj podávala. Jednalo se o pivo značka Starobrno. Dne 28. 11. 2012 se žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, po seznámení s předmětem jednání a nahlédnutí do spisu sdělil, že na systému razítek trvá. Policie klub opakovaně kontrolovala. Navrhl jako svědka N. L., který by systém razítek potvrdil. M. P. si pamatoval, neboť tato na něho ukazovala při kontrole policie. Uvedl však, že jmenovaná byla v klubu s kamarádem, toho policie nenašla. Vyslovil podezření, že alkohol jí nalil její kamarád. Popřel, že by jí alkoholický nápoj podal, na baru u vstupu uvedený večer nepracoval. Dne 17. 12. 2012 byl sepsán protokol o ústním jednání se žalobcem, v němž jako svědka navrhl N. L., který dne 27. 9. 2012 jako zaměstnanec klubu byl přítomen u vstupu do klubu, kde kontroloval věk návštěvníků na základě předloženého občanského průkazu a přiděloval jim razítka dle věku. Svědek N. L. ústně do protokolu dne 17. 12. 2012 uvedl, že pracuje jako sekuriťák, ostraha klubu Melodka. Dne 27. 9. 2012 měl službu, vybíral vstupné, kontroloval doklady a zajišťoval bezproblémový chod v klubu. Vypomáhala mu další jedna osoba, která měla na starosti vybírání vstupného. Popsal princip kontroly, která byla založena na předložení občanského průkazu či jiného průkazu totožnosti, na základě kterého zájemce o vstup do klubu získal razítko, které poté mělo usnadnit barmanům v klubu rozlišení komu lze či nelze podat alkoholický nápoj. Vyloučil, že by do klubu vstoupil někdo bez kontroly jeho totožnosti. Stane-li se, že návštěvník nemá u sebe občanský průkaz nebo jiný průkaz totožnosti, je mu vystaveno razítko pro mladistvé, popřípadě není do klubu vpuštěn. Potvrdil, že osoba mladší 18 let dostává razítko „M“, osoba starší 18 let pak razítko s obrázkem. Téhož dne se pohyboval nejen u vchodu do klubu, nýbrž během večera i v klubu. Potvrdil, že žalobce byl na baru blíž k pódiu, kde byla prováděna kontrola policií. Nebyl ale přítomen toho, že kontrolující osoby měly označit osobu, která jim alkohol podala. Dne 31. 1. 2013 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž byl uznán žalobce vinným z přestupku dle ust. § 30 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a byla mu uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč. Dne 13. 2. 2013 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí o přestupku, namítl, že jeho vina byla založena toliko na výpovědi jedné svědkyně, jejíž svědectví pokládá za zcela účelové, neboť je zřejmé, že jí alkohol podal některý její zletilý kamarád. Uvedl, že jmenovaná měla na ruce razítko, které označovalo, že není plnoletá. Svědkyně sama vypověděla, že v klubu byla se svým kamarádem, který však utekl. Dále označil 2 svědky, sice J. B., spolumajitele klubu a M. P., zaměstnance klubu, kteří se k předmětné věci mohou vyjádřit. Tvrdil, že za daného stavu nebyl proto doposud zjištěn stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (ust. § 3 správního řádu). Ve smyslu ust. § 88 odst. 1 správního řádu byla věc postoupena odvolacímu orgánu, který dne 7. 3. 2013 vydal rozhodnutí, jímž odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Při posouzení věci vycházel Krajský soud v Brně z následujících skutečností, úvah a právních závěrů: Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, odst. 2 s.ř.s.). Přestupkový zákon, který byl v daném řízení aplikován, vychází z koncepce, že řízení o přestupcích je řízením správním, jeho zvláštním druhem. Správní řád je tudíž ve vztahu k přestupkovému (jinému) zákonu předpisem subsidiárním a přestupkový nebo jiný zákon je ve vztahu ke správnímu řádu předpisem speciálním. To platí i pro úpravu dokazování v takových řízeních. Princip dokazování v obou zmíněných právních předpisech je založen na stejných zásadách. Předně je to správní orgán, který odpovídá za to, že bude přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci a za tím účelem si opatřuje potřebné podklady pro rozhodnutí. Účastníci mají vždy právo před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům pro jeho vydání, navrhovat důkazy či jejich doplnění. Mají tak sice právo navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy, neučiní-li tak, nezbavuje to však v žádném případě správní orgán povinnosti zjistit skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. Cílem takového postupu je vždy zajistit, aby rozhodnutí bylo vydáno na základě úplných a přesně zjištěných skutečností rozhodnutí. Uvedený princip je upraven v obou právních předpisech obdobně. Ust. § 73 odst. 2 přestupkového zákona normuje, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům, o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován. Má-li tedy takové právo, musí mu být dána možnost toto právo reálně uplatnit. Povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu zjištění, je výslovně upravena v § 36 odst. 2 správního řádu. Nicméně takový postup je jistě možno dovodit i z § 73 odst. 2 přestupkového zákona. V souvislosti s procesním právem účastníků správního řízení navrhovat správnímu orgánu důkazy a s tím, jak má správní orgán podle zákona s takovými návrhy účastníků naložit, lze poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu (nález č. j. I ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005, Sb. n.u. ÚS sv. 39, ročník 2005, sp. 369, č. 224/2005), které se k této otázce vztahuje. Přestože se jedná o rozhodnutí, které se konkrétně dotýká soudu, lze závěry v něm uvedené vztáhnout i na správní řízení. Ústavní soud uvedl, že „ve své judikatuře již mnohokrát vyslovil, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod nutno rozumět tak, že ve spojení s obecním procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejich provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nímž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučinil, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. již nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, II. ÚS 127/96 a III. ÚS 95/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, nález č. 10, svazek 7, nález č. 3 a svazek 8, nález č. 76). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost; z toho ovšem na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn odpovědně zvážil, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhu stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoliv, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene“. Závěry uvedené v tomto rozhodnutí mohou být inspirativní i pro správní řízení. Z obsahu připojeného správního spisu vyplývá, že již v rámci řízení před správním orgánem I. stupně žalobce vznášel argumentaci včetně konkrétních důkazních návrhů, které podle jeho názoru svědčily o existujících důvodech pro doplnění důkazního řízení zahájeného oznámením Městské policie Brno, revír Tábor ze dne 28. 9. 2012. Dále z judikatury Nejvyššího správního soudu, sice z rozsudku ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006-48 vyplývá, že: „provádění důkazů v přestupkovém řízení je úkolem správních orgánů. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazních prostředků. Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání dovozována z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku, nad vší rozumnou pochybnost stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, a současně vylučovat možnost jiného závěru“. Stejně tak Nejvyšší správní soud podotýká, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998, č. j. 6 A 168/95-15, www.nssoud.cz, je uvedeno, že: „tam, kde rozhodnutí je vydáno na základě zákonem povolené volné úvahy, je povinností správního orgánu volné úvahy užít, tj. zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí“. Obdobně z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1999, č. j. 7 A 52/96-49, www.nssoud.cz, vyplývá, že: „tam, kde rozhodnutí je vydáno na základě dovoleného diskrečního práva správního orgánu, je ovšem i povinností tohoto orgánu volné úvahy užít, tj. zabývat se všemi hledisky, která jsou jako premisy takové úvahy nezbytná, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková i právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování zákonem stanovených kritérií a v souladu s pravidly logického uvážení dospět k rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být tedy seznatelné, jaké úvahy jej vedly k průkaznosti protiprávnosti jednání žalobce, úvahy, které vedly k uložení sankce v té či oné výši“. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 As 30/2007-65, www.nssoud.cz). Lze tedy shrnout, že rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán a je na jeho úvaze, které důkazy za účelem zjištění skutečného stavu věci provede. Také krajský soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž opět jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Podstatné ale je, že v každém jednotlivém případě se musí správní orgán dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádat s navrženými důkazními prostředky, tzn. pokud je neprovede vyložit, proč tak neučinil, jelikož v opačném případě by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz, což by představovalo procesní deficit zásadního rázu. Pro úplnost lze dále odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů, jež je pozitivně právně vyjádřeno v § 34 odst. 5 správního řádu. V souladu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy je povinností správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí (§ 32 odst. 1 správního řádu). Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“. V daném případě provedené důkazní prostředky ve správním řízení nedostatečným a doposud nepřesvědčivým způsobem prokázaly protiprávnost žalobcova jednání z popisovaného skutku. Soud proto stížní námitku uvedenou v žalobě, sice, že „stejně jako nebyla v řízení před správním orgánem I. stupně vyvrácena výpověď M. P., stejně tak nebyla vyvrácena i výpověď žalobce“, shledal důvodnou. Podle § 68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Podle odst. 3 téhož ustanovení se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a z jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Z ustálené judikatury NSS potom plyne, že „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené (podle rozsudku NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, www.nssoud)“. Optikou těchto názorů nahlížel soud i na souzenou věc a dospěl k názoru, že výrok napadeného rozhodnutí žalovaného vzhledem k absenci nepřesvědčivého a dostatečně srozumitelného odůvodnění, nemůže obstát. Nutnost kvalifikovaného odůvodnění výroku rozhodnutí plyne předně z § 68 odst. 3 s.ř.s. Jestliže zmíněné ustanovení správnímu orgánu předepisuje kogentním způsobem náležitosti odůvodnění rozhodnutí, pak takovou náležitost nelze za žádných okolností pominout. K nutnosti řádného odůvodnění výroku lze odkázat i na konzistentní judikaturu Ústavního soudu vyjadřující se k zásadám spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, srov. Nález ÚS ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III ÚS 176/96). Ačkoliv žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s.ř.s. vždy směřuje proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, pro účely soudního přezkumu správních rozhodnutí jsou rozhodnutí obou stupňů správních orgánů vnímaná jako jeden celek (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1993, sp. zn. 6 A 68/93, publikováno v časopise Správní právo č. 17). To znamená, že ač správní soudy přezkoumávají a případně ruší především rozhodnutí správního orgánu II. stupně, při posuzování zákonnosti tohoto rozhodnutí přihlížejí k předchozímu správnímu řízení a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vzhledem k tomu, že obsahem odůvodnění rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán proto musí uvést jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí. Zároveň je třeba, aby zdůvodnil i proč neprovedl konkrétní důkazy žalobcem navržené. V tomto směru je přezkoumávané rozhodnutí obsahově kusé a nedostatečné. V daném případě není sporu, že dne 27. 9. 2012 v době před 22:05 hod. v Brně na ulici Kounicova 20/22 v klubu „Melodka“ byl prodán alkoholický nápoj – pivo osobám, kterým v době události nebylo 18 let. Žalobce však opakovaně tvrdil, že alkohol nezletilé Monice Polákové nepodal, naopak správní orgán měl za to, že „na základě oznámení Městské policie Brno, revír Tábor a svědeckých výpovědí k podání alkoholického nápoje nezletilým ze strany obviněného došlo“. Věc se tak dostává do polohy dokazování, kdy na jedné straně stojí tvrzení žalobce a na druhé straně tvrzení žalovaného. Žalobce kritizuje správnost hodnocení důkazů provedených správními orgány, poukazuje na vady řízení, neboť skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve zjištěném stavu věci. Krajský soud je nucen konstatovat, že provedené dokazování bylo ztíženo vytýkanými vadami při zjišťování skutkového stavu věci. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je vágní, nejasné, neurčité, tudíž i nepřesné. Argumenty žalovaného vyjádřené v obsahu napadeného rozhodnutí, sice že oznámení Městské policie Brno, revír Tábor a důkazy svědeckou výpovědí (neuvedeno, kterými osobami), považuje za důkazy objektivní povahy, je vyjádřením v obecné rovině, odůvodnění postrádá hlubší úvahu vyhodnocení provedených důkazů, především není zřejmo, z jakých zcela průkazných zjištění má žalovaný za nesporné, že došlo ze strany žalobce k pochybení, zejména jestliže svědecké výpovědi se zásadně rozcházejí. Z výpovědi žalobce ze dne 21. 11. 2012 vyplynulo, že v klubu „Melodka“ je zaměstnán jako provozní. Tvrdil, že dne 27. 9. 2012 pracoval za barem, kde obsluhoval i J. B., který se pohyboval i v prostoru a hlídal průběh akce. Na jiném baru obsluhoval M. P. Ten večer v klubu byla prováděna kontrola policií celkem 3x, z toho 2x kvůli rvačce. Žalobce popsal systém razítek, na základě kterých byli návštěvníci označováni u vstupu do klubu, a který je založen na odlišnosti razítek podle věku. Osoby nad 18 let obdrželi „černé razítko s traktůrkem“, osoby mladší 18 let dostali „černé razítko s velkým písmenem M“. Kontrola probíhá na základě předložení občanského průkazu návštěvníka klubu.. Nemá-li jej popř. odmítne-li jej předložit, dostane automaticky razítko s písmenem „M“. Na základě uvedeného rozlišení jsou jim pak podávány a prodávány alkoholické nápoje či nikoliv. Pokud vyvstanou pochybnosti, dotyčného zkontrolují znovu. Uvedený den kontrolu u vchodu prováděl N. L. Při výpovědi dne 28. 11. 2012 naopak uvedl, že na baru u vstupu ten večer nepracoval. Svědkyni Moniku Polákovou si pamatoval, jak na něho ukazovala při kontrole policie. Byla tam s kamarádem, toho policie nenašla. Vyslovil podezření, že alkoholický nápoj jí podal její kamarád. Z uvedených výpovědí vyplývá, nekonzistentnost, není zřejmo, zda dne 27. 9. 2012 žalobce vůbec pracoval za barem, eventuelně kterým, jestliže v klubu jsou dva bary, zda to byl tudíž právě on, který měl svědkyni alkoholický nápoj podat nebo prodat. Byl-li za barem, není najisto postaveno, že jmenovanou obsluhoval právě on, pokud za barem byl i Jakub Bezděk. Správní orgán měl proto provést výslech i Jakuba Bezděka, odstranit tak zjištěné nesrovnalosti, což však neučinil. Rovněž měl zjistit a provést výslech osoby, s kterou se svědkyně měla zdržovat u baru, a zjistit, zda eventuelně tato jmenované alkohol nezajistila. Svědek N. L. shodně se žalobcem popsal systém a podstatu razítek, jimiž byli označeni návštěvníci před vstupem do klubu. Vyloučil situaci, že by do klubu byl vpuštěn návštěvník bez kontroly jeho totožnosti, tzn. věku. Dne 27. 9. 2012 pracoval jako ostraha klubu, měl službu u vchodu, během večera se zdržoval i uvnitř klubu. Potvrdil, že žalobce týž den byl „na baru blíž k podiu“, neuvedl však, že by žalobce viděl podávat či prodávat alkoholické nápoje svědkyni. Byl pouze přítomen u kontroly policií. Naopak svědkyně nezletilá M. P. vypověděla, že před vstupem do klubu, kde byla již opakovaně, nebyla ona ani její kamarád kontrolováni, občanský průkaz nikdo nevyžadoval. Nepamatovala si jaký druh razítka uvedený den dostal, následně pak uvedla, že bylo stejné jako u osob starších 18 let. Její tvrzení proto rovněž v tomto směru vykazovalo nejasnosti. Správní orgán měl proto provést důkaz i dalšími osobami, které jmenovanou svědkyni doprovázeli, a které by případně sporné skutečnosti vysvětlily. Nevěrohodně a zmatečně vyzněla i svědecká výpověď nezletilé T. F., která naopak tvrdila, že dne 27. 9. 2012 byla kontrolována před vstupem do klubu, občanský průkaz předložila. Ona i její kamarádi, byť byli starší 18 let, měli dostat „černé razítko s písmenem M“. Dle popsaného systému tak, jak uvedl žalobce a svědek N. L., jednalo se však o razítko označující osobu mladší 18 let. Alkoholický nápoj, pivo Starobrno, jí byl podán na baru, kterou konkrétní osobou si však nepamatovala. I přes tyto rozpornosti měl žalovaný zato, že skutkový stav je dostatečně zjištěný, aniž by k objasnění věci provedl případně i důkaz svědeckou výpovědí zasahujících policistů. Ve světle shora uvedených pochybností nelze však přisvědčit tomu, že vina žalobce by byla dostatečně prokázána, že toliko důkaz provedený výpovědí nezletilé Moniky Polákové, navíc vykazující rozpornost, by měl takovou právní sílu, aby bylo možno dospět k závěru, že žalobce se dopustil zaviněného jednání, které zakládá skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 30 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Krajský soud v Brně proto na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že stížní námitky žalobce jsou důvodné. Napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení bez jednání pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a dále proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění ve shora naznačeném směru (§ 76 odst. 1 písm. b) a § 78 odst. 5 s.ř.s.). Dle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil soud současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Žalobce ve věci samé byl úspěšný, avšak náklady řízení nežádal, žalovaný ve věci úspěch neměl, výrok o náhradu nákladů řízení se proto opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s.

Poučení