22 A 32/2014 - 98

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Ing. V. K., proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.02.2014, č.j. KUJI 9402/2014, sp.zn. OOSČ 587/2013 OOSC/195, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se včasně podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velkého Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 09.07.2013, č.j. DOP/21187/2013/1824/2013-bdin (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, kterého se dopustil porušením ust. § 6 odst. 1 písm. a) silničního zákona tím, že dne 09.03.2013 v 09:45 hod v obci ……., na pozemní komunikaci od křižovatky …………, jako řidič osobního vozidla …….., r.z. ……. nebyl při jízdě na sedadle připoután bezpečnostním pásem. Za spáchání přestupku byla žalobci podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. f) silničního zákona uložena sankce ve formě pokuty ve výši 1.500 Kč a současně mu byla podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. II. Obsah žaloby V žalobě ze dne 19.04.2014, doručené krajskému soudu dne 21.04.2014, brojil žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu druhého stupně, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto. Žalobce namítal, že obě rozhodnutí jsou nesprávná, neboť jsou projevem subjektivní svévole, šikany řádného občana, zneužití mocenského postavení správních orgánů, přičemž jsou především nezákonná, neboť jich bylo dosaženo protiprávním postupem správních orgánů, které nešetřily práva žalobce, jednaly zaujatě a jednostranně bez dostatečného zjištění skutečného stavu věcí, se zjevnou snahou uložit pokutu bez ohledu na faktické skutkové okolnosti a procesně právní principy. Své žalobní body uplatnil následovně. Žalobce předně konstatoval, že až do vydání prvostupňového rozhodnutí bylo správní řízení vedeno podjatou osobou, která je podle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), vyloučena ze všech úkonů v řízení. Dle názoru žalobce správní orgány obou stupňů odmítaly uplatnit na posouzení podjatosti pověřeného úředníka relevantní právní věty a bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění opakovaně ignorovaly výklad ustanovení § 14 správního řádu Nejvyšším správním soudem. V tomto směru žalobce dokázal na právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 27.11.2012, č.j. 1 As 19/2010-106. V řízení bylo prokázáno, že existuje nežádoucí příbuzenský vztah otce a syna mezi oznamovatelem přestupku (osobou mající ve věci i osobní zájem), npor. Bc. P. B., a úřední osobou pověřenou vedením řízením, panem M. B. Žalobce tedy mohl důvodně předpokládat, že pan M. B. má takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jeho nepodjatosti. Pro bližší odůvodnění osobního zájmu poté žalobce odkázal na své odvolání ze dne 25.07.2013. Žalobce ve správním řízení objektivně doložil řadu písemných dokladů projevů jeho zaujatosti, potažmo nepřípustné presumpce viny žalobce. Správní orgán však tuto argumentaci žalobce překrucoval a nesprávně interpretoval tak, aby ji mohl vyvracet. K vyloučení osoby pana M. B. přitom měla stačit již jen doložená nežádoucí objektivní skutečnosti nejužšího možného příbuzenského vztahu k policistovi, která je schopná zkřivit (byť jen podvědomě) postoj úřední osoby k výkonu jí svěřené pravomoci. Syn pověřené úřední osoby má navíc na věci zřetelný osobní zájem. Je oznamovatelem přestupku a taktéž nadřízeným příslušníků, kteří domnělý přestupek tvrdí, přičemž existuje důvodné podezření, že jeho podřízení nevypovídají pravdivě. Právě on tyto příslušníky řídí, zabezpečuje, motivuje, kontroluje a případně kázeňsky odměňuje či trestá. Za toto své konání je poté sám osobně odpovědný svým nadřízeným. Za této situace je jeho otec, s ním spojený zajisté silnou iracionální citovou vazbou, v postavení, kdy takovému potvrzení, nebo již jen samému prověřování, v tomto směru může zabránit. Oprávněná úřední osoba dokonce ignorovala podnět žalobce k zahájení správního řízení ve věci úmyslného podání nepravdivé nebo neúplné svědecké výpovědi ve správním řízení. Důležitost možné podjatosti pověřené úřední osoby přitom dle žalobce nabývá na významu obzvlášť v případech, ve kterých nejsou k dispozici žádné objektivní důkazy a výsledek je plně na volném posouzení subjektivních tvrzení zúčastněných osob, kdy jde de facto o tvrzení proti tvrzení dvou stran. Na jedné straně tvrzení žalobce, bezúhonného řádného občana, jehož tvrzení je jasné, jednoduché, neměnné, nerozporné a od samého počátku stejné, a na druhé straně tvrzení příslušníků, kteří nepochybně měli k pozorování daleko horší podmínky a kteří mohou být ke svému jednání motivováni jak nehmotně, tak hmotně, a v jejichž výpovědích jsou rozpory. Mezi tyto rozpory patří jak skutečnosti zjevné a objektivně prokazatelné ze správního spisu (např. odlišný podpis příslušníka, který vedl kontrolu na oznámení přestupku, který se nepodobá podpisu pprap. Ž. na protokolu o výslechu), a dále nepravdivé výpovědi, které mohly být přesvědčivě vyvráceny navrhovanou rekonstrukcí na místě (tvrzení o pozorování nezapnutých pásů na příjezdu na křižovatce přes přední okno vozu), ohledáním vozu žalobci (technická nemožnost vidět na středovém sloupku auta zavěšenou zacvakávací sponu pásu) či videozáznamem z městského kamerového systému. Správní orgán však vyhodnotil výpovědi druhé strany za hodnotnější, věrohodnější než výpovědi řádného občana, kterou naopak označil za účelovou. Žalobce dále uvedl, že svědecké výpovědi policistů byly provedeny nezákonně, osobou, u níž byla namítnuta podjatost, když o této námitce do té doby nebylo procesně rozhodnuto, přičemž se nejednalo o neodkladný úkon. Údajná neodkladnost nebyla fakticky zdůvodněna. Tím bylo poškozeno právo žalobce na spravedlivý proces. Výslechy byly osobou označenou za podjatou uskutečněny před samotným rozhodnutím služebně nadřízeného o její nepodjatosti pod nesmyslnou či fakticky nepodloženou záminkou, že nesnesou odkladu. Tyto však bylo dle názoru žalobce možné učinit kdykoliv později. Jelikož je na těchto procesně nepoužitelných důkazech vystavěna argumentace správního orgánu k odůvodnění výroku rozhodnutí, je tato zcela nepoužitelná a výrok tak nemá oporu v důkazech. Žalobce taktéž namítal, že nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění důkazů, které byly nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci. Žalobce prokazatelně požadoval, aby bylo doplněno dokazováno o opakovaný výslech svědků (při kterém by žalobce mohl pokládáním dotazů prověřit důvěryhodnost svědků a byly by zhojeny následky protiprávního postupu nezákonné výpovědi policistů), porovnání písma a podpisů (k prokázání, kdo ve skutečnosti vedl kontrolu řidiče na místě), rekonstrukci přestupku na místě (k prokázání obtížnosti pozorování domnělého přestupku vyvrácení nepravdivých tvrzení o pozorování nezapnutých pásů již na příjezdu ke křižovatce), ohledání vozidla žalobce (k vyvrácení nepravdivých výpovědí o tom, že policisté viděli na středovém sloupku zavěšenou zacvakávací spolu pásu, což je technicky nemožné), doplnění důkazního materiálu videozáznamem z městského kamerového systému (k vyvrácení nepravdivé výpovědi či lži o tom, kdo ve skutečnosti prováděl kontrolu, jak daleko za žalobcem jelo policejní auto, kde ve skutečnosti proběhla kontrola vozidla). Žalovaný však doplnění dokazování shledal nadbytečným. Žalobce odkázal na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 22.07.2009, č.j. 1 As 49/2009-101. Žalobce shrnul, že nezákonných postupů správního orgánu v daném správním řízení bylo více, přičemž jsou zachyceny ve stížnostech žalobce a několika odvoláních, když hlavní argumenty jsou shromážděny v odvolání ze dne 25.07.2013. Žalovaný si však z rozsáhlé a věcné argumentace žalobce vybíral jen to, co se mu „hodilo do krámu“, s tím subjektivně polemizoval a ostatní ignoroval či dezinterpretoval, přičemž právních vět zákona, které žalobce systematicky citoval a podle kterých ta „taškařice“ teoreticky má probíhat, si zásadně „nevšímal“. Na základě výše uvedeného žalobce navrhnul, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podáním ze dne 22.04.2014, doručeným zdejšímu soudu následujícího dne, žalobce ve smyslu ust. § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), rozšířil podanou žalobu o další žalobní bod, přičemž ve zbytku zůstalo žalobní podání bez větších změn, které by soud považoval za nutné uvádět ve stručném vymezení obsahu žaloby. V tomto namítal, že napadené rozhodnutí je ve značném rozsahu zatíženo nepřezkoumatelností z hlediska nedostatku důvodů a obsahuje taktéž množství tvrzení a závěrů, které jsou v rozporu s obsahem správního spisu nebo jej ignorují. Podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu je však z povahy věci nezbytné, aby z obsahu rozhodnutí bylo možno zjistit, z jakých skutečností správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. V případě, kdy chybějí důvody, o něž se opírá výrok, je nutno rozhodnutí dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost zrušit. V napadeném rozhodnutí přitom žalovaný dle názoru žalobce těmto požadavkům nedostál. Přestože žalobce v odvolání ze dne 25.07.2013 uvedl řadu námitek, zpochybňujících provedené dokazování a navrhujících jeho doplnění, a tyto podpořil konkrétními argumenty, žalovaný se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě nevypořádal, když tyto ignoroval, odůvodňoval nerelevantními argumenty či je pouze odmítal jako čistě spekulativní a ničím nepodložené, účelové, nedůvodné, nepotřebné či nadbytečné. Zcela nepřezkoumatelné jsou závěry žalovaného též v otázce podjaté úřední osoby. Žalovaný argumentaci žalobce zcela svévolně dezinterpretoval. V napadeném rozhodnutí se dle žalobce objevují taktéž nepravdivá tvrzení, např.: „Důvody uvedené v odvolání, ve kterých odvolatel spatřuje podjatost oprávněné úřední osoby, se v podstatě překrývají s tím, co odvolatel uvedl v námitce podjatosti. Vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Velké Meziříčí a následně i krajský úřad se těmito tvrzeními odvolatele již zabýval a beze zbytku je vypořádal.“ Tento závěr je poté v rozporu s obsahem spisu. Zatímco žalobce v původní námitce podjatosti namítal pouze obecnou podjatost založenou na obecných principech spravedlivého řízení a domněnce příbuznosti založené na shodném příjmení, v odvolání ze dne 25.07.2013 nově tvrdil skutečnost výskytu nepravdivých tvrzení svědků po poučení o důsledcích nepravdivé výpovědi, nutnost jejich prověření a nebezpečí ohrožení objektivity a nestrannosti řízení nežádoucími osobními vazbami mezi osobami majícími na řízení nějaký zájem, a které ohrožují objektivní prošetření okolností. Žalobce dále odkázal na další závěry žalovaného na straně 9 napadeného rozhodnutí, které žalobce považuje za nepřezkoumatelné a nelogické. Dle žalobce napadeným rozhodnutím prostupuje snaha žalovaného posuzovat správní řízení optikou správního orgánu I. stupně, přičemž je zcela ignorována možnost, že tento rozhodoval uspěchaně a předčasně. Žalovaný ignoroval argumentaci žalobce, proč tento nemohl jednat s osobou označenou za podjatou, a přičítal mu k tíži, že neuvedl v řízení před správním orgánem I. stupně konkrétní informace. Žalovaný dále ignoroval námitku č. 6 odvolání proti rozhodnutí ze dne 25.07.2013, či na ni reagoval nepřezkoumatelně a nerelevantně. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovanému byla přípisem ze dne 15.05.2014, č.j. 22 A 32/2014-45, zaslána na vědomí žaloba a žalovaný byl současně soudem vyzván, aby nejdéle ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení výzvy předložil soudu kompletní správní spis v dané věci a rovněž své vyjádření k žalobě. Na tuto výzvu žalovaný reagoval sdělením ze dne 10.06.2014, č.j. KUJI 39182/2014 OOSČ 494/2014 OOSC/3, ve kterém soudu sdělil, že dané výzvě s ohledem na předání spisového materiálu Ministerstvem dopravy ČR z důvodu podnětu k přezkumnému řízení nemůže vyhovět, přičemž rovněž bez příslušného spisového materiálu nemůže žalovaný zaujmout zodpovědné stanovisko k žalobě. Žalovaný však přislíbil zaslat vyjádření k podané žalobě současně se spisovým materiálem, jež mu bude vrácen Ministerstvem dopravy ČR. Krajský soud k tomuto podotýká (jak v podrobnostech rozvádí v bodě V. tohoto rozhodnutí), že spisová dokumentace v nyní řešené věci byla zdejšímu soudu po opakovaných urgencích doručena přímo Ministerstvem dopravy ČR, a to dne 31.05.2017. Žalovaný se však od tohoto data do současné doby k podané žalobě nikterak nevyjádřil. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Ve správním spise se nachází mj. seznam oprávněných úředních osob spisu 1824/2013 ke dni 18.03.2013, ze kterého vyplývá, že oprávněnými úředními osobami pro správní řízení jsou M. B., referent, a J. P., vedoucí odboru. Přestupkové řízení bylo s žalobcem zahájeno na základě oznámení přestupku prvostupňovému správnímu orgánu ze strany sepsaný Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie kraje Vysočina, územním odborem Žďár nad Sázavou, Obvodním oddělením Velké Meziříčí (dále též „Policie ČR“) ze dne 10.03.2013, č.j. KRPJ-23577-2/PŘ- 2013-161419. Dle oznámení o přestupku bylo toto zpracováno pprap. J. Ž., vrchní asistent, za orgán policie je dále uveden npor. Bc. P. B., vedoucí oddělení, přičemž samotná listina je podepsána npor. R. K., zástupcem vedoucího. Společně s oznámením byl prvostupňovému správnímu orgánu postoupen policejní spis, který byt v této věci veden. Součástí oznámení o přestupku byl poté úřední záznam o oznámení dopravního přestupku ze dne 10.03.2013, č.j. KRPJ-23577-1/PŘ-2013-161419, sepsaný Policií ČR, jehož součástí je rovněž oznámení přestupku ze dne 09.03.2013, č.j. KRPJ-23577/PŘ-2013-161419, sepsané na místě Policií ČR, ve kterém je k popisu přestupku uvedeno: „9.3.2013, 9:50 hod, …….., na náměstí; řidič mot. vozidla nebyl za jízdy připoután bez. pásem. Lék. Potvrzení nepředložil; tím porušil ust. § 6/1a 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku dle ust. § 125c/1k 361/2000 Sb.; řidič s přestupkem nesouhlasil.“ V oznámení přestupku se žalobce ke spáchání přestupku vyjádřil takto: „Přestupku jsem se nedopustil, pánové pravděpodobně špatně viděli.“ Oznámení přestupku poté žalobce podepsal. Jako osoba policisty, jež podepsala oznámení přestupku, je poté podle otisknutého razítka uvedena osoba pprap. J. Ž. Součástí oznámení přestupku je poté taktéž plánek jízdy ze dne 09.03.2013, č.j. KRPJ-23577/PŘ-2013-161419, ze kterého vyplývá, že ke spatření spáchání přestupku příslušníky Policie ČR došlo na křižovatce ulic …… a …... Z obsahu předloženého správního spisu soud dále zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby. Dne 29.03.2013 byl žalobci doručen Příkaz o uložení pokuty ze dne 18.03.2013, č.j. DOP/8883/2013/ 1824/2013-bdin, dle kterého byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, přičemž mu za spáchaný přestupek byla dle ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) silničního zákona uložena pokuta 1.500 Kč. Ve správním spisu je dále písemnost ze dne 10.04.2013 obsahující odpor žalobce proti příkazu o uložení pokuty. Ve spise se nachází taktéž předvolání obviněného k ústnímu jednání v jeho přestupkové věci ze dne 10.04.2013, č.j. DOP/11976/2013/ 1824/2013-bdin, prostřednictvím kterého byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 09.05.2013 v 08:00 hod. Součástí spisu jsou taktéž předvolání svědků, a to svědka pprap. M. Š. přípisem ze dne 10.04.2013, č.j. DOP/11990/2013/ 1824/2013-bdin, na den 09.05.2013 v 09:00 hod, a svědka pprap. J. Ž. ze dne 10.04.2013, č.j. DOP/11988/2013/ 1824/2013-bdin, na tentýž den v 08:30 hod. Ve spise je poté založen výpis z evidenční karty žalobce ze dne 25.04.2013, dle kterého byl k tomuto dni stav bodového hodnocení žalobce 0 bodů, přičemž měl žalobce 1 záznam v přestupcích. Ve věci bylo na den 09.05.2013 nařízeno ústní jednání, k němuž se žalobce dostavil. Dle protokolu projednávání přestupku ze dne 09.05.2013, č.j. DOP/12014/2013/ 1824/2013- bdin, žalobce po provedeném poučení uvedl: „Poučení, se kterým jsem byl doslovně seznámen dle citovaných ustanovení, jsem vzal na vědomí. Dále uvádím, že si zmocněnce v současné době volit nebudu. Sdělenému obvinění jsem neporozuměl, neboť jej považuji za šikanózní jak ze strany Policie ČR, tak ze strany správního orgánu. Zároveň uvádím, že jsem byl seznámen s kompletním spisovým materiálem ve věci protiprávního jednání ze dne 09.03.2013, které je zde dnešního dne projednáváno.“ Z obsahu protokolu poté vyplývá, že správní orgán následně provedl dokazování sdělením obsahu listin spisového materiálu týkající se skutku – policejním oznámením přestupku zaslaného Městskému úřadu Velké Meziříčí, úředním záznamem policistů, oznámením přestupku sepsaným na místě kontroly s vyjádřením a podpisem podezřelé osoby z přestupku a plánkem s vyznačením jízdy. Žalobce poté uvedl, že má za to, že mu nebylo oznámeno zahájení správního řízení, pročež podal stížnost pro nesprávný úřední postup. Správní orgán I. stupně této námitce nevyhověl. Žalobce dále konstatoval, že má důvodnou obavu, že oprávněná úřední osoba je osobou podjatou z důvodu vztahu k věci, přičemž v podrobnostech odkázal na předloženou písemnou stížnost. Následně žalobce dle protokolu projednávání přestupku žádal o vyškrtnutí odstavců v písemném vyhotovení tohoto protokolu. Správní orgán následně rozhodl, že ústní jednání bude nadále pokračovat a budou v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 správního řádu provedeny výpovědi svědků, neboť se jedná o úkony, které nesnesou odkladu, přičemž žalobce s tímto postupem nesouhlasil. Poté, co si přečetl a podepsal protokol o ústním jednání, žalobce na základě vlastního rozhodnutí ústní jednání v 9:20 hod opustil. Dále byli ve věci jako svědci vyslechnuti zasahující policisté, pprap. J. Ž. a pprap. M. Š., kteří shodně vypověděli, že se žalobce jemu vytýkaného jednání dopustil, přičemž popsali i průběh skutkového děje a následné kontroly žalobce vyslýchanými policisty. Ve spise je dále založena stížnost žalobce ze dne 09.05.2013, kterou žalobce správnímu orgánu I. stupně předložil v průběhu nařízeného ústního jednání. V této shledával za nesprávný úřední postup skutečnost, že má důvodné podezření, že existuje blízký příbuzenský vztah oprávněné úřední osoby a vedoucího předmětného obvodního oddělení Policie ČR. Stížnost byla dne 15.05.2013 předložena vedoucímu odboru správního orgánu I. stupně, který usnesením ze dne 17.05.2013, č.j. DOP/16671/2013 /2939/2013-po, rozhodl, že oprávněná úřední osoba, pan M. B., není vyloučen z projednávání a rozhodování v řízení o přestupku, neboť žádné zjištěné okolnosti neprokázaly, že by pan M. B. byl podjatý ve věci vedeného řízení o přestupku nebo vůči žalobci. Žalobce byl následně prostřednictvím Vyrozumění o vyřízení stížnosti ze dne 23.05.2013, č.j. KT/17847/2013 /3065/2013-drap, seznámen s tím, že jeho stížnosti (dle žalobce mu nebylo oznámeno zahájení správního řízení a výslech svědka nepovažoval žalobce za neodkladnou záležitost) byly prošetřeny, přičemž nebyly shledány důvodnými a nebyla přijímána žádná opatření k nápravě. Žalobce se dále dne 29.05.2013 osobně dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, kde podal písemnou stížnost č. 4 a 5. Ve stížnosti č. 4 ze dne 22.05.2013 žalobce namítal, že během ústního jednání nedošlo k žádnému dokazování, neboť nebyl sdělován obsah listin. Na jeho následnou žádost o vypuštění předmětného odstavce však nebylo reagováno. V tomto žalobce spatřoval nepřátelské podjaté jednání pana M. B. Ve stížnosti č. 5 ze dne 22.05.2013 žalobce brojil proti nesprávnému úřednímu postupu, kdy po vyslovení námitky podjatosti služebně nadřízený vyloučené podjaté úřední osoby nedostál své zákonné povinnosti bezodkladně rozhodnout o námitce podjatosti, když vyloučená podjatá osoba následně pokračovala v ústním jednání a vedla dokazování výslechem svědků, čímž byla poškozena práva žalobce. Současně žalobce předložil plnou moc pro svého zástupce. Usnesením ze dne 31.05.2013, č.j. DOP/18658/2013 /1824/2013-bdin, byla žalobci určena lhůta k doplnění podání (plné moci) o identifikační údaje zmocněnce tak, aby nemohl být zaměnitelný s jinou osobou. Součástí spisu je dále podání žalobce ze dne 06.06.2013, ve kterém žalobce mj. namítal, že je jeho obvinění postaveno na subjektivních tvrzeních svědků, přičemž měl žalobce podezření, že tito vědomě uvedli nepravdu, kterou lze objektivně prokázat. Žalobce dále uvedl, že po vyřešení všech nezákonných záležitostí hodlá požadovat dodatečný výslech obou svědků, ohledání a rekonstrukci přestupku na místě s cílem vyvrátit či zpochybnit nepravdivá tvrzení, jakož i svědectví bezúhonných osob, které dosvědčí, že se žalobce přestupku nedopustil. Dále je ve spisu založeno odvolání žalobce proti rozhodnutí vedoucího odboru o nevyloučení pana M. B. z projednávání a rozhodování ve věci přestupku. Žalobce dále prostřednictvím žádosti o přešetření vyřízení stížnosti rozporoval, že samostatná písemná stížnost ze dne 09.05.2013 nebyla nikterak šetřena, přičemž současně vyjádřil nesouhlas se závěry uvedenými ve Vyrozumění o vyřízení stížnosti ze dne 23.05.2013. Dne 20.06.2013 žalobce na výzvu správního orgánu I. stupně doplnil identifikační údaje zmocněnce žalobce. Dne 09.07.2013 rozhodl správní orgán I. stupně o vině a sankci žalobce způsobem, jež je specifikován výše v textu tohoto rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí bylo vypraveno téhož dne a zmocněnci žalobce bylo doručeno dne 13.07.2013 prostřednictvím datové schránky. Dne 28.07.2013 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 25.07.2013. Žalovaný ve věci rozhodl dne 10.02.2014, toto rozhodnutí je poté předmětem soudního přezkumu. Součástí spisu je však taktéž Vyřízení žádosti o přešetření způsobu vyřízení stížností č. 4. 5 a 6 ze dne 28.05.2014, č.j. KUJI 36088/2014. Ke stížnosti č. 5 správní orgán uvedl, že v případě nečinnosti ve věci námitky podjatosti správní řád poskytuje jiný prostředek ochrany, a to odvolání, kterého žalobce taktéž využil. Ke stížnosti č. 6 správní orgán uzavřel, že žalobce má opět jiný prostředek ochrany, a to žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti č.

2. Taktéž stížnosti č. 4 správní orgán neshledal důvodnou. Žalobci bylo rovněž zasláno Sdělení k žádosti o přešetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 05.08.2013, ve kterém správní orgán dospěl k závěru, že byť žalobce své písemné podání ze dne 09.05.2013 označil jako „stížnosti“, obsahově se jednalo o námitku podjatosti oprávněné úřední osoby, kterou správní orgán I. stupně správně posoudil. V případě dalších stížností ze dne 09.05.2013 se poté žalovaný ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že tyto stížnosti nejsou důvodné. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Krajský soud dále považoval za důležité poznamenat rozhodné skutečnosti, jež měly vliv na dobu rozhodování zdejšího soudu v této věci. V tomto směru je nutné uvést, že žalobce podal dne 03.03.2014 podnět k přezkumnému řízení, přičemž žalovaný tomuto nevyhověl a dne 29.05.2014 jej postoupil Ministerstvu dopravy ČR, a to včetně spisů sp.zn. OOSČ 587/2013 OOSC a sp.zn. DOP 1824/2013-bdin. Zdejší soud přípisem opakovaně urgoval žalovaného i Ministerstvo dopravy ČR k předložení správního spisu, neboť bez jeho znalosti nebylo možné ve věci podané žaloby rozhodnout. Jelikož na tuto žádost nebylo ze strany žalovaného (resp. Ministerstva dopravy ČR, které spisovou dokumentací disponovalo) nikterak reagováno a žalobcem byl ve věci podán zákonem připouštěný podnět k Ministerstvu dopravy ČR, bylo zdejším soudem řízení v souladu s ustanovením § 48 odst. 3 písm. a) s.ř.s. přerušeno, a to usnesením ze dne 13.08.2015, č.j. 22 A 32/2014-56. Poté, co Ministerstvo dopravy ČR podáním ze dne 30.05.2017, doručeným zdejšímu soudu dne 01.06.2017, sdělilo soudu, že správní spis žalovaného včetně sdělení k podnětu k přezkumnému řízení zaslalo dne 29.05.2017 krajskému soudu za účelem projednání žaloby, odpadla tímto překážka, pro kterou nebylo možné v řízení pokračovat. Vzhledem k odpadnutí překážky proto bylo soudem následně vydáno v souladu s ustanovením § 48 odst. 5 s.ř.s. usnesení o pokračování v řízení ze dne 22.06.2017, č.j. 22 A 32/2014-90. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost, jakož i pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26.02.1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č.j. 2 As 85/2011-170 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11.04.2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17.12.2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20.06.1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26.06.1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.07.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2007, č.j. 1 Afs 53/2007-34, bylo vysloveno, že „… je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.01.2008, č.j. 5 As 29/2007-64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „… je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je tak třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Pokud žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, resp. se všemi navrhovanými důkazy k prokázání v odvolání tvrzených skutečností, je třeba připomenout, že mu žádný právní předpis nestanoví povinnosti vypořádávat námitky či jednotlivé důkazy ve stejné struktuře, v jaké žalobce podal odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky či navržené důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že zamítnutí jednotlivých odvolacích námitek zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Zdejší soud uznává, že je třeba přisvědčit žalobci v jeho tvrzení, že žalovaný skutečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně a jednotlivě nezmínil návrh žalobce na opakovaný výslech svědků (příslušníků Policie ČR) a výslech bezúhonných osob, resp. neuvedl u každého jednotlivého navrženého důkazu důvody, pro které tyto jednotlivé navržené důkazy zhodnotil jako nedůvodné k provedení. Napadené rozhodnutí je však nutné vnímat jako jeden celek a je tedy nutné zkoumat, zda vypořádání těchto důkazů nevyplývá obecně z textu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud v tomto směru odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 04.06.2009, č.j. 9 As 72/2008-69, kdy tento uvedl: „Na druhou stranu však nelze konstatovat, že každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy je třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů.“ Předně soud poznamenává, že k velké části žalobcem navržených důkazů se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil konkrétně a dostatečně. Jedná se především o důkaz provedením rekonstrukce přestupku na místě či ohledáním vozidla žalobce, který žalovaný vyhodnotil pro účely předmětného řízení nepotřebnými a nadbytečnými, jakož i o důkaz záznamem městského kamerového systému, jež žalovaný rovněž shledal nadbytečným, neboť ke zjištění skutečnosti, zda je řidič vozidla za jízdy připoután bezpečnostním pásem, není potřebná odborná znalost či zvláštní vybavení jako záznam z městského kamerového systému. Krajský soud má za to, že další žalovaný navržené důkazy, a to opakovaný výslech svědků (příslušníků policie ČR) a výslech bezúhonných osob, srozumitelně a určitě vyhodnotil jako nadbytečné, když na str. 13, 14 a 15 napadeného rozhodnutí mj. uvedl: „Krajský úřad ve shodě se správním orgánem I. stupně posoudil svědecké výpovědi každou zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti a neshledal důvody pro zpochybnění jejich věrohodnosti a objektivity. Oba policisté událost popsali shodně a bez vzájemných rozporů či nesrovnalostí. Ze svědeckých výpovědí nepochybně vyplývá, že odvolatel za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem. Krajský úřad svědecké výpovědi vyhodnotil jako nestranné a objektivní. Nezjistil žádné okolnosti, které by věrohodnost svědeckých výpovědí policistů oslabovaly. Policisté byli přímými svědky události, jejich výpovědi jsou souladné, konzistentní a bez existence rozporů. Svědci vypovídali pouze o tom, co zjistili při výkonu služební činnosti; na výsledku řízení, které je vůči odvolateli vedeno, nemají žádný osobní zájem. Úvahy odvolatele o možných motivech svědků, vedoucích k podání nepravdivých výpovědí, krajský úřad odmítl jako čistě spekulativní a zcela nepodložené. Domněnky odvolatele nemají žádný reálný základ, proto se jimi krajský úřad nezabýval. (…) Krajský úřad nemá důvodnou pochybnost o tom, že svědci při sledování vozidla měli reálnou možnost vidět, zda je odvolatel připoután bezpečnostním pásem či nikoliv. (…) Krajský úřad považuje za jednoznačně prokázané, že oba členové hlídky Policie ČR měli ze své pozice dostatečný výhled i časový prostor zpozorovat a spolehlivě rozpoznat, že odvolatel není za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Shodné svědecké výpovědi krajský úřad v daném případě vyhodnotil jako dostatečný a věrohodný důkaz k prokázání porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ze strany odvolatele.“ Krajský soud považuje v návaznosti na výše uvedenou citaci, jakož i na ostatní závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí, za nepochybné, že žalovaný vyhodnotil jak navrhovaný opakovaný výslech policistů, tak rovněž ostatních bezúhonných osob (které nadto žalobce nikterak nespecifikoval a ani zdejšímu soudu není zřejmé, jak konkrétně by osoby, jež nebyly přítomné spáchání přestupku, mohly přispět k objasnění skutkového stavu), za nadbytečné, neboť původní svědecké výpovědi zasahujících policistů považoval s ohledem na ostatní poklady založené ve správním spise za dostačující pro prokázání spáchání přestupku žalobcem. Pokud se týká žalobcem požadovaného doplnění dokazování porovnáním písma a podpisů zasahujících policistů za účelem zjištění, kdo ve skutečnosti vedl kontrolu řidiče na místě, považoval krajský soud za nezbytné uvést citaci, jak žalobce tento svůj návrh v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí podal: „Další pravděpodobně vědomou nepravdivou informací, kterou shodně vypověděli příslušníci ve svých svědeckých výpovědích, je informace o tom, že kontrolu vedl řidič vozidla, podle protokolů o výsleších pprap. Ž. Já jsem si prakticky jistý, že ve skutečnosti kontrolu prováděl příslušník sedící na sedadle spolujezdce, řidič po celou dobu ani nevylezl z auta. Že to možná nebyl pprap. Ž., jak svědci shodně vypověděli, tomu může nasvědčovat podpis na „oznámení přestupku sepsaném na místě kontroly s vyjádřením přestupce“, který se rozhodně nepodobá podpisu pprap. Žďárského, jak se podepsal na protokolu. Pokud vůbec někoho, tak spíše pprap. Š. Také by jistě bylo možné porovnat písmo na rukou psaném „oznámení o přestupku sepsaném na místě kontroly s vyjádřením přestupce“ s písmem obou příslušníků.“ Krajský soud má s ohledem na citovanou část odvolání žalobce za to, že tento „návrh“ na doplnění dokazování byl ze strany žalobce vysloven natolik obecně, vágně a především neurčitě, že v tomto nebylo možné spatřovat žádný návrh na doplnění dokazování. Formulaci „by jistě bylo možné porovnat písmo“ nelze ani při sebevětší snaze považovat za konkrétní, jasný a skutečný návrh na doplnění dokazování. Pokud měl žalobce zájem na doplnění dokazování v tomto směru, měl tento návrh a označení důkazů uvést natolik konkrétně, nepřehlédnutelně a jasně, aby nebylo možné tento návrh jakkoliv zpochybnit. Pokud však takto žalobce neučinil a svůj „návrh“ pouze obecně uvedl v rámci toku textu odvolání bez bližší specifikace, nelze následně klást k tíži žalovaného, že se k tomuto návrhu nikterak blíže nevyjádřil. Ve skutečnosti, že žalovaný jednotlivě nevypořádal jednotlivé navržené důkazy, tak sice soud spatřuje částečné pochybení žalovaného, avšak toto pochybení nemělo žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný s navrženými důkazy vypořádal, byť obecně a pouze v rámci odůvodnění rozhodnutí jako celku, když lze ze závěrů žalovaného v napadeném rozhodnutí vyvodit, že by další důkazy na rozhodnutí neměly žádný vliv, neboť samotné svědecké výpovědi policistů společně s podklady spisové dokumentace k prokázání spáchání přestupku žalobcem objektivně a spolehlivě postačovaly. Pokud se týká namítané nepřezkoumatelnosti závěrů žalovaného v otázce podjaté úřední osoby, nespatřuje zdejší soud ani v tomto směru napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný naopak namítané podjatosti oprávněné úřední osoby v rámci správního řízení v prvním stupni a jejího návazného rozhodování a provádění úkonů ve správním řízení velmi podrobně a dostatečně zabýval (konkrétně na stranách 8, 9 a 10 napadeného rozhodnutí), přičemž už jen z tohoto hlediska nelze napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné označit. Žalovaný velmi srozumitelně a obsáhle vysvětlil, z jakých důvodů považoval tuto odvolací námitku žalobce za mylnou a proč této nevyhověl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako prvostupňového rozhodnutí, je tak seznatelné, které otázky správní orgány považovaly za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná, a to i s ohledem na tvrzení žalobce, že výrok rozhodnutí prvostupňového i napadeného rozhodnutí nekoresponduje s jejich odůvodněním. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci. Pokud se týká námitky žalobce, že řízení bylo od počátku vedeno podjatou osobou, jež byla vyloučena ze všech úkonů ve správním řízení, uvádí zdejší soud následující. Dle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Dle ustanovení § 14 odst. 3 správního řádu úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že o podjatosti úřední osoby lze hovořit pouze v některých zákonem předpokládaných případech, kterými jsou: 1) poměr k účastníkům, 2) poměr k projednávané věci, 3) účast na řízení týkajícím se projednávané věci v jiném stupni. Žalobce ve své námitce podjatosti poté shledával podjatost oprávněné úřední osoby v důsledku jejího poměru k projednávané věci, resp. v důsledku příbuzenského vztahu mezi ní a příslušníkem Policie ČR, jež správnímu orgánu I. stupně záznam přestupku poskytla. Krajský soud považoval za nezbytné opětovně uvést, že kontrola spáchání přestupku byla dle záznamu přestupku ze dne 09.03.2013, č.j. KRPJ-23577/PŘ-2013-161419, provedena policisty pprap. Ž. a pprap. Š., přičemž tato skutečnost není mezi účastníky tohoto řízení jakkoliv sporná. Správní řízení o přestupku poté bylo zahájeno na základě doručení oznámení přestupku ze dne 10.03.2013, č.j. KRPJ-23577-2/PŘ-2013-161419, doručeném správnímu orgánu I. stupně Policií ČR. Z tohoto poté vyplývá, že tato listina byla zpracována pprap. Ž., vrchním asistentem. Za orgán policie je poté na předmětné listině skutečně předtištěno jméno npor. Bc. P. B., vedoucího oddělení, nicméně listina je následně opatřena podpisem npor. R. K., zástupce vedoucího, jak je zřejmé z otisku razítka na předmětné listině uvedeném. Krajský soud má za to, že na základě výše uvedeného popisu oznámení přestupku nelze souhlasit se závěry žalobce, že tento dokument byl zpracován npor. Bc. P. B. jakožto osobou, jež je v blízkém příbuzenském vztahu otec – syn s oprávněnou úřední osobou, panem M. B. Lze naopak předpokládat, že uvedení vedoucího oddělení na všech oficiálních listinách Policie ČR je zcela běžnou praxí, kterou však nelze vykládat tak, že by vedoucí oddělení zpracovával každou jednotlivou písemnost samostatně a o jejím osudu rozhodoval. V nyní řešené situaci je však zřejmé, že kontrolu žalobce při spáchání přestupku konali příslušníci Policie ČR od npor. Bc. P. B. odlišní, přičemž oznámení přestupku bylo rovněž podepsáno někým zcela jiným. Nelze přitom dovozovat, že by skutečnost, že je npor. Bc. P. B. nadřízeným npor. R. K. i policistů zasahujících v případě přestupku žalobce, měla apriori na prošetření přestupku a následný výsledek správního řízení jakýkoliv negativní vliv. Je třeba souhlasit se žalobcem (a tuto skutečnost správní orgány ani nikterak nezastírali), že mezi npor. Bc. P. B. a oprávněnou úřední osobou, panem M. B., existuje příbuzenský vztah, avšak tato skutečnost sama o sobě nezakládá podjatost oprávněné úřední osoby v této věci, neboť tento přímo ani nepřímo nesouvisí s předmětem věci, tedy se spáchaným přestupkem žalobce. V řízení nebylo jakkoliv prokázáno, že by Policie ČR jednala vůči žalobci šikanózně či že by vedoucí oddělení Policie ČR či oprávněná úřední osoba jakkoliv ovlivňovali či mohli ovlivňovat vývoj řízení o přestupku žalobce. Krajský soud má za to, že v řízení byly učiněny standartní kroky, vůči žalobci bylo vystupováno zcela korektně (navzdory jeho opakovaným, nepodloženým podáním hraničícím se šikanou a obstrukčním jednáním) a nevznikla žádná pochybnost o profesionalitě a nepodjatosti oprávněné úřední osoby. Tato domněnka žalobce, není poté z jeho strany jakkoliv důkazně podpořena, přičemž ji lze s ohledem na vše výše uvedené považovat za pouhou nepodloženou spekulaci nezakládající se na reálném základu. Takováto obecná tvrzení, která jsou založena na pouhých smyšlených a do absurdity dovedených úvahách žalobce, bez jejich podpoření prostřednictvím objektivně ověřitelných skutečností, nemohou za žádných okolností vzbuzovat důvodné pochybnosti o podjatosti oprávněné úřední osoby v dané věci, pro které by bylo nutné tuto oprávněnou úřední osobu ze správního řízení vyloučit. Krajský soud se v tomto směru zcela ztotožnil se závěry žalovaného v jeho rozhodnutí ze dne 04.07.2013, č.j. KUJI 46931/2013, ve kterém mj. uvedl: „Provedeným šetřením bylo zjištěno, že oznámení, které se týká odvolatele, bylo M. B. přiděleno k vyřízení podle nastavených pravidel přidělování písemností, nikoliv přednostně či v důsledku nějakého zásahu ze strany M. B. Přidělení věci právě M. B. bylo věcí náhody a M. B. tuto skutečnost nemohl nijak předem ovlivnit svým zásahem. Podezření odvolatele, že jsou M. B. systematicky přidělovány oznámení Obvodního oddělení policie Velké Meziříčí, nemá žádný reálný základ. Existující příbuzenský poměr mezi M. B. – úředníkem územního samosprávného celku, a npor. P. B. – vedoucím Obvodního oddělení policie Velké Meziříčí, nezakládá důvodnou pochybnost o nepodjatosti M. B., neboť přímo ani zprostředkovaně nesouvisí s předmětem věci (…). Z této skutečnosti nelze dovozovat osobní zájem M. B., aby řízení vedené proti odvolateli dopadlo s určitým výsledkem, což je nutnou podmínkou toho, aby určitá úřední osoba byla z projednávání vyloučena. Krajský úřad dále uvádí, že útvar Policie ČR, který přestupek odvolatele oznámil, a správní orgán I. stupně, který je příslušný tento přestupek projednat a rozhodnout o něm, jsou dva zcela odlišné subjekty, které nejsou ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti ani mezi nimi není žádná jiná vazba. O tom, kdo, kdy a s jakým výsledkem došlé oznámení vyřídil, se Policie ČR zpětně neinformuje. Způsob vyřízení přestupku příslušným správním orgánem nepřináší do statistiky výkonu služby policie žádnou „čárku“, jak se odvolatel mylně domnívá – jednoduše proto, že projednávání „dopravních“ přestupků ve správním řízení není v působnosti Policie ČR.“ Krajský soud má za to, že se správní orgány námitkou podjatosti oprávněné úřední osoby, pana M. B., velmi rozsáhle a erudovaně zabývaly, přičemž dospěly k závěrům, s nimiž nelze než souhlasit. Lze tedy konstatovat, že navzdory skutečnosti, že mezi úřední osobou správního orgánu I. stupně a nadřízeným policistů existuje blízký příbuzenský vztah, nebyl v tomto konkrétním případě shledán důvod, pro který by oprávněná úřední osoba bez dalšího měla takový zájem na výsledku řízení, pro který by šlo pochybovat o její nepodjatosti. Pouhá skutečnost, že na oznámení přestupku je předtištěn jako vedoucí oddělení npor. Bc. P. B. (ačkoliv samotná listina byla podepsána zcela odlišným příslušníkem Policie ČR), která nadto ve věci samotné žádný jiný úkon neučinil, nezakládá pochybnost o tom, že by oprávněná úřední osoba měla na výsledku řízení jakýkoliv zájem. V tomto směru poté krajský soud uzavírá, že i v případě, kdy žalobce považoval postup správních orgánů za nesprávný, nemůže tato skutečnost zakládat důvod pro vyloučení oprávněné osoby ze správního řízení, neboť pro nápravu případných procesních vad poskytuje zákon žalobci jiné prostředky ochrany. Z těchto důvodů proto zdejší soud vyhodnotil tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. Navzdory přesvědčení žalobce má poté zdejší soud za to, že správní orgány věnovaly dostatečnou pozornost všem námitkám podjatosti oprávněné úřední osoby, jež žalobce opakovaně uváděl, přičemž tyto vždy pečlivě a velmi obsáhle vypořádali. Nelze si v tomto směru představit větší snahu, kterou by měly správní orgány vyvinout pro vypořádání těchto jednotlivých námitek, obsažených mj. v obsahu jednotlivých stížností (které soud považuje za čistě obstrukční taktiku žalobce). Krajský soud proto nemohl přisvědčit názoru žalobce, že by snad správní orgány bezdůvodně ignorovaly námitky podjatosti a argumentaci vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu. I tato námitka žalobce je tedy zcela nedůvodná a soud ji jako takovou zamítl. Žalobce v této souvislosti dále namítal, že svědecké výpovědi policistů byly provedeny nezákonně osobou, u níž byla namítnuta podjatost, o které nebylo do té doby rozhodnuto, přičemž se nejednalo o neodkladný úkon. Soud připouští, že obecně lze souhlasit s tím, že správní orgán I. stupně měl vyčkat na rozhodnutí o námitce podjatosti a nečinit v dané věci žádné další úkony. Lze přitom taktéž přisvědčit názoru žalobce, že provedení výpovědi svědků, jež byli přítomni v rámci nařízeného ústního jednání u správního orgánu I. stupně, nelze (a to ani z důvodu zásady procesní ekonomie) podřadit pod úkony, jež nesnesou odkladu. Nicméně i přes tyto skutečnosti je vždy nutné zkoumat (s ohledem na již výše citované závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 04.06.2009, č.j. 9 As 72/2008-69), zda takové procesní pochybení správního orgánu I. stupně mělo za následek porušení veřejných subjektivních práv žalobce a mělo vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud je přesvědčen o tom, že nesprávný procesní postup správního orgánu I. stupně tyto negativní následky s ohledem na následný vývoj v rozhodnutí o námitce podjatosti (kdy oprávněná úřední osoba nebyla ze správního řízení vyloučena) neměl, přičemž s tímto závěrem je v souladu taktéž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.2016, č.j. 1 As 266/2015-34, kdy tento uvedl, že: „(…) výslech předvolaných svědků sice nelze bez dalšího označit jako úkon, který nesnese odkladu ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu, na druhou stranu nejde, vzhledem k pozdějšímu rozhodnutí o nevyloučení oprávněné úřední osoby(…) o procesní vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.“ Je nutné přihlédnout taktéž k tomu, že žalobce výslech policistů z vlastní iniciativy nenavrhoval. Jeho provedení poté svědčí naopak o tom, že správní orgán I. stupně postupoval ve správním řízení v souladu se zásadou vyplývající z ustanovení § 3 správního řádu, tedy se zásadou materiální pravdy. Výpovědi obou zasahujících policistů poté nepřinesly ve věci žádné nové skutečnosti, neboť byly v souladu s dosavadním stavem skutkovým zjištění vyplývajících ze správního spisu, přičemž tyto pouze detailněji doplňovaly. I za situace, kdy by bylo následně rozhodnuto tak, že oprávněná úřední osoba byla podjatá a byla by z toho důvodu vyloučena z úkony činěných ve správním řízení, neznamenala by tato skutečnost bez dalšího nezákonnost provedení těchto důkazů, neboť tyto oprávněná úřední osoba nemohla nikterak ovlivnit. Takto opatřené důkazy by z těchto důvodů proto ani nemohly být oním ovocem z otráveného stromu. Skutečnost, že se žalobce ze své vlastní vůle výslechu policistů v průběhu nařízeného ústního jednání nezúčastnil, lze poté klást pouze k tíži samotného žalobce, který se v důsledku vlastního a svobodného rozhodnutí zbavil možnosti být tomuto výslechu přítomen a pokládat policistům dotazy, které by (dle tvrzení žalobce) mohly zvrátit důvěryhodnost jejich výpovědi. Krajský soud proto i tuto námitku žalobce z výše specifikovaných důvodů jako nedůvodnou zamítl. Co se týká dalších žalobcem namítaných skutečností týkajících se objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci, krajský soud uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, čj. 5 As 126/2011-68, bod 18). Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, č.j. 5 As 126/2011-68). Žalobce navrhl v odvolání provést důkaz opakovaným výslechem svědků (zasahujících policistů), porovnáním písma a podpisů zasahujících policistů na jednotlivých listinách založených ve správním spise, rekonstrukcí přestupku na místě, ohledáním vozidla žalobce, videozáznamem z městského kamerového systému a výslechem bezúhonných osob. Žalovaný navržené důkazy neprovedl. Toto neprovedení ve svém rozhodnutí odůvodnil obecně tak, že provedení důkazu by bylo zcela nadbytečné a nevedlo by k žádnému novému zjištění. Krajský soud opakovaně uvádí, že se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej žalobce uplatnil ve svém odvolání. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 04.09.2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, „(…) soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“ Jak krajský soud uvedl již výše v textu tohoto rozhodnutí, těmto ústavním požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovělo. Zdejší soud souhlasí se závěry žalovaného, neboť žalobce svou argumentací, jež uplatnil již v odvolání, nevnesl do odvolacího řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Krajský soud dále poznamenává, že veškerá v odvolání uplatněná tvrzení žalobce byla pouze ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy, přičemž se správním orgánům žádné důkazy nenabízely ani ze spisu či kontextu věci. Lze souhlasit s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Nelze však z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. Přestupkové řízení je založeno na uvážení správního orgánu ohledně rozhodnutí, jaké důkazy provést a jaké nikoliv. Opačný výklad by mohl paradoxně znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.05.2007, č.j. 2 As 93/2006-84). K provedení jiných žalobcem navrhovaných důkazů by byl správní orgán povinen přistoupit pouze tehdy, pokud by ve věci zůstávaly významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna. Tato situace však v nyní řešeném případě nenastala. Krajský soud v tomto směru poukazuje na konstantní judikaturu správních soudů. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22.01.2009, č. j. 1 As 96/2008-115, dovodil, že „(…) úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (…). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Je tomu tak především z toho důvodu, že pořízení úředního záznamu, jakožto jednostranného procesního úkonu, nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu. To však neznamená, že by byl úřední záznam pořízený v souvislosti se zjištěným protiprávním jednáním v přestupkovém řízení zcela neprůkazný. Pro příslušný správní orgán je úřední záznam naopak s ostatními podklady předloženými správnímu orgánu ze strany policejního orgánu nenahraditelným zdrojem informací pro určení, jakým způsobem bude v přestupkovém řízení dále postupováno, resp. jakým způsobem bude ve správním řízení vedeno dokazování. Úřední záznam o spáchání přestupku, jakož i oznámení o přestupku se tedy bezesporu řadí mezi podklady rozhodnutí. To nerozporuje ani shora citované rozhodnutí, z něhož pouze vyplývá, že úřední záznam, potažmo jiný jednostranný procesní úkon nemůže představovat jediný podklad k prokázání viny obviněného, neboť je pro tyto účely zcela nedostačující a nezabezpečuje náležité zjištění skutkového stavu. V daném případě však správní orgán I. stupně svým povinnostem ve smyslu zásady materiální pravdy dostál, když při zjišťování skutkového stavu nezůstal pouze u konstatování úředního záznamu o spáchání přestupku a oznámení přestupku, ale provedl řádné dokazování svědeckými výpověďmi zasahujících policistů. Pokud se jedná o výhrady žalobce k nepoužitelnosti těchto svědeckých výpovědí z důvodu jejich nepravdivosti, rozpornosti a motivovanosti k předmětné nepravdivé výpovědi z důvodů nehmotných i hmotných, nepovažuje soud tyto za opodstatněné a především jakkoli podložené. Nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že by svědecké výpovědi zasahujících policistů nepostačovaly k náležitému prokázání skutkového stavu dané věci. Pokud by krajský soud takovou argumentaci přijal, mohlo by to v konečném důsledku znamenat, že by bylo znemožněno stíhání a potrestání pachatelů těch dopravních přestupků, u nichž nelze naplnění skutkových podstat doložit exaktními metodami (zpravidla měřením za pomoci technických zařízení). Přestupek, jehož spáchání je kladeno za vinu žalobci, tedy nepřipoutání se v průběhu jízdy motorovým vozidlem, je takového charakteru, že jeho spáchání lze v zásadě prokázat toliko svědeckými výpověďmi osob přítomných přestupkovému jednání, případně za pomoci audiovizuálního záznamu (fotodokumentace), podařilo-li se posuzované jednání tímto způsobem zachytit. V daném případě však nebylo jednání žalobce, jímž měl naplnit skutkovou podstatu přestupku, žádným způsobem zdokumentováno (a ani prostřednictvím záznamu z městského kamerového systému z technických důvodů být zajištěno nemohlo), a vyjma zasahujících policistů neexistují ani žádní jiní svědci, kupříkladu kolemjdoucí, řidiči nebo spolujezdci v blízkosti jedoucích vozidel, kteří by mohli k věci cokoliv vypovědět (žalobce nadto žádnou z těchto případných „bezúhonných“ osob konkrétně neoznačil). Krajský soud se přitom nedomnívá, že by tato skutečnost musela nutně vést k závěru o důkazní nouzi. Je nicméně povinností správních orgánů klást v obdobných případech zvýšený důraz na posouzení věrohodnosti získaného důkazu a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení jeho vypovídací hodnoty. Otázkou, jež měla být objektivně zodpovězena, je, zda lze na základě výpovědi svědků (policistů, pro jejichž oznámení bylo správní řízení zahájeno) považovat přestupek za dostatečně prokázaný. Těžiště problémů se tak posouvá do oblasti hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené podepsaným oznámením o přestupku, úředním záznamem, na straně druhé tvrzení žalobce, že se popisovaného protiprávního jednání nedopustil. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 25.07.2006, č.j. 6 As 47/2005-84, poté: „(…) existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ Posouzením postupu správního orgánu I. stupně se k odvolacím námitkám zaobíral i žalovaný a neshledal na jeho hodnocení a vyhodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, naopak potvrdil závěry správního orgánu I. stupně, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů V daném případě nezbývá krajskému soudu než souhlasit se žalovaným i správním orgánem I. stupně v tom, že výpovědi policistů i z tohoto hlediska obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek ze dne 29.08.2011, č.j. 8 As 13/2011-54) je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti výpovědí policistů, neboť tito zpravidla nemají (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonávají pouze svoji služební povinnost. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se přitom zabýval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 27.09.2007, č.j. 4 As 19/2007-114, v němž vyslovil, že „(…) k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Krajský soud je však přesvědčen, že aby bylo možno učinit úsudek o případné nevěrohodnosti policisty jako svědka, resp. aby vyvstala pochybnost o jeho nezaujatosti, musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které by těmto závěrům nasvědčovaly (přehnaná horlivost při výkonu služební povinnosti, šikanózní jednání ve vztahu k obviněnému apod.). V nyní řešené věci byly výpovědi policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by policisté měli mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17.06.2011, č.j. 7 As 83/2010- 63). Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví. V posuzovaném případě tedy krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by důvěryhodnost svědků zpochybňovala a ani žalobce žádné přesvědčivé důvody, pro něž by bylo na místě se domnívat, že policisté měli zájem vypovídat nepravdivě, neuvedl. Pouhé obecné odkazy na případnou motivovanost zasahujících policistů či případný nátlak na zasahující policisty ze strany služebně nadřízené osoby nemohou v této souvislosti obstát, neboť žalobce nejen, že žádným způsobem neprokázal, že by právě policisté přináležející k dotčenému policejnímu orgánu byli takto na svých výpovědích ovlivňováni, ale ani neoznačil žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že by policisté vystupovali vůči jeho osobě jakkoliv nestandardně. Obdobně ani ze zjištění učiněných ve správním řízení nevyplývá, že by si policisté počínali při jednání s žalobcem nekorektně či neprofesionálně, nebo že by snad v průběhu kontroly projevili jakoukoliv přehnanou horlivost. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující policisté postupovali zcela nezaujatě a plnili pouze v intencích zákona svoji služební povinnost. Rovněž je třeba akcentovat, že v daném případě správní orgány vycházely z výpovědí dvou zasahujících policistů, které neobsahovaly žádné zásadní rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání. Všechny svědecké výpovědi se v hlavních rysech shodovaly, přičemž však nelze žalobci přisvědčit v jeho (v průběhu celého správního řízení uváděné) námitce, že by byly tyto výpovědi až přespříliš shodné. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně, přičemž v posuzované věci žádné podezření o ovlivnění svědeckých výpovědí nevzniklo. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu). Na rozdíl od policistů, kteří na věci neměli osobní zájem, měl žalobce zřejmý motiv, proč vypovědět, že za jízdy připoután byl. Je totiž zcela přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu. Za zcela neopodstatněné považuje krajský soud i další výhrady žalobce k provedeným svědeckým výpovědím. Krajský soud se nedomnívá, že by byly správní orgány povinny za daných okolností podrobněji zkoumat výpovědi policistů a provést například rekonstrukci celé situace na místě či ohledání vozidla žalobce, jak tvrdí žalobce. Vzhledem k tomu, že obě svědecké výpovědi vyznívaly v tom smyslu, že se žalobce jemu vytýkaného přestupkového jednání dopustil, a nevznikly žádné pochybnosti o skutkovém stavu, nejevilo se být provádění podrobnějšího navrhovaného dokazování nezbytným. Krajský soud v tomto směru vychází z předpokladu, že žalobce, jemuž postih za spáchaný přestupek hrozí, není na rozdíl od nezainteresovaných policistů nestranný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.07.2014, č.j. 10 As 108/2014-25). Nelze poté souhlasit se žalobcem, že by rekonstrukce na místě měla významnou vypovídající hodnotu. Pokud má žalobce za to, že pouze rekonstrukce byla objektivním podkladem pro rozhodnutí o přestupku, domáhá se tak použití překonané legální teorie důkazní, dle které bylo možné určitou okolnost prokazovat pouze za pomoci určitého důkazu. Pro úplnost zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2013, sp.zn. 7 A 82/2002, dle kterého: „(…) dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného.“ Správní řízení tedy obecně ovládá ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu zásada volného hodnocení důkazů. Tato zásada totiž dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. Ve spojení se zásadou materiální pravdy pak dokazování musí proběhnout tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dle krajského soudu, v souladu se závěry žalovaného, poté rekonstrukce pozorovací situace na místě spáchání přestupku nemusí nijak svědčit o perspektivě policistů v době spáchání přestupku. Zpětná rekonstrukce by nemohla nasimulovat stejné podmínky výhledu, jaké měli policisté v den, kdy sporný přestupek sledovali. Jen stěží by mohla přesně a bezpochyby imitovat přední, boční i zadní pozorovací uhel. Nadto tvrzení žalobce o znečištění zadního skla jeho vozidla či předních skel vozidla Policie ČR z ostatních provedených důkazů nevyplývá. Ostatně při rekonstrukci by nebylo možné míru (údajného) zašpinění vůbec určit, tím méně napodobit. Vedle konzistentních výpovědí policistů by proto rekonstrukce pozorovací situace na místě samém neměla za daných okolností žádný praktický význam. Je vhodné též zdůraznit, že policisté pozorovali jízdu žalobce z velmi malé vzdálenosti při nikterak vysoké rychlosti, jelikož jejich vozidlo stálo a žalobce kolem nich pomalu projížděl a následně odbočoval, přičemž policisté měli dostatek času přesvědčit se o tom, zda či není žalobce připoután na sedadle bezpečnostním pásem. Následně za vozidlem žalobce pokračovali. Během jízdy za vozidlem žalobce si poté mohli následně přes zadní sklo žalobcova vozidla ověřit, zda žalobce skutečně není připoután. V takové situaci je pouze mizivá pravděpodobnost, že by se ve svém pozorování policisté mýlili. Krajský soud rovněž v souladu se žalovaným nepovažoval za nutné provést dokazování ohledáním vozidla žalobce, neboť by takový postup nemohl vést k získání nových poznatků způsobilých zpochybnit svědecké výpovědi policistů. Toto ohledání totiž nemůže vypovídat o situaci v době spáchání předmětného přestupkového jednání. Pokud by bylo kupříkladu zjištěno, že přezka bezpečnostního pásu skutečně není zpravidla z vnějšího pohledu do vozidla viditelná či že se z důvodu stáří vozidla již nachází u podlahy vozidla, ani tak nelze vyloučit, že v době spáchání přestupku ji policisté zahlédli (přezka mohla zůstat zaseknutá v horní pozici apod.). Pokud se jedná o žalobcem požadované doplnění dokazování o porovnání písma a podpisů příslušníků či doplnění důkazního materiálu videozáznamem z městského kamerového systému a výslechem „bezúhonných“ osob, jimiž mělo být prokázáno, kdo ve skutečnosti vedl kontrolu na místě, v jaké vzdálenosti za vozidlem žalobce jelo vozidlo Policie ČR, či kde konkrétně proběhla kontrola vozidla, vyjadřuje se k tomuto zdejší soud následovně. Pokud se týká vzdálenosti, v jaké jelo policejní vozidlo za vozidlem žalobce, jedná se dle názoru soudu o skutečnost, jež neměla žádný vliv na rozhodnutí správních orgánů o spáchání přestupku žalobcem. Je zcela nepochybné, že policisté měli možnost zpozorovat nepřipoutání osoby žalobce bezpečnostním pásem již při zastavení vozidla v křižovatce a pozorování vozidla žalobce při najíždění do této křižovatky a následném odbočování. I v případě, kdy by bylo dospěno k závěru, že policejní vozidlo jelo za vozidlem žalobce ve větší vzdálenosti (když otázka vzdálenosti vyplývá pouze z výpovědi policistů, která proběhla celé dva měsíce od spáchání přestupku, přičemž samotné vnímání vzdálenosti je vždy velmi individuální a značně zkreslené), nezměnilo by to ničeho na tom, že policisté měli možnost spáchání přestupku reálně vnímat již při odbočování vozidla žalobce v křižovatce a následováním vozidla žalobce (byť ve větší vzdálenosti) mohlo dojít k pouhému utvrzení policistů v jejich závěru. Rovněž skutečnosti, kdo vedl kontrolu žalobce, v jakém konkrétním místě došlo ke kontrole (když žalobce namítá odlišnost místa o cca 50 metrů, což je dle názoru soudce zcela hnidopišský rozdíl) a kdo případně podepsal záznam přestupku na místě, nemá žádný vliv na skutečnost, že žalobce spáchal přestupek, jež je mu kladen za vinu. I pokud by se prokázalo, že záznam přestupku skutečně podepsala osoba odlišná od osoby, jež je na záznamu přestupku uvedena, jednalo by se pouze o zcela bagatelní (a z lidského hlediska zcela ospravedlnitelné) pochybení, které by nemohlo jakkoliv ovlivnit zákonnost následného rozhodnutí, stejně jako zjištění, kdo konkrétně kontrolu vedl. Za situace, kdy byla výpověď policistů prováděna po dvou měsících od spáchání přestupku, lze případné drobné odchylky pochopit, neboť nelze mít za to, že si policisté mají kapacitu pamatovat si všechny jednotlivé zjištěné přestupky do nejmenšího detailu. Takové požadavky nelze na příslušníky policie s ohledem na množství přestupků, jimiž se zabývají, nepochybně ani požadovat. Pokud žalobce navrhoval provedení důkazu výslechem „bezúhonných“ osob, považuje soud taktéž tento návrh za zcela nedůvodným. Ze spisové dokumentace nikterak nevyplývá, že by byli v čase spáchání předmětného přestupku a následné kontroly vozidla žalobce přítomny osoby odlišné od policistů a žalobce, tudíž se na místě nenacházeli osoby, jejichž výpověď by měla jakýkoliv relevantní význam pro posouzení skutečnosti, zda žalobce byl či nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Žalobce nadto ve svých podáních nikterak nespecifikoval, o jaké „bezúhonné“ osoby se mělo konkrétně jednat. Pokud by však osoby měly pouze ozřejmit vzdálenost vozidla policie od vozidla žalobce, místo kontroly a osobu vedoucí kontrolu vozidla žalobce, jednalo by se opět o důkazy bez bližší relevance na okolnosti spáchání přestupku žalobcem. Z těchto důvodů proto zdejší soud musel přisvědčit žalovanému v tom, že provádění těchto dalších důkazů by bylo s ohledem na předmětný skutek a provedené dokazování zcela nadbytečné a neúčelné. Lze tedy shrnout, že výhrady žalobce ke zjištění skutkového stavu, a to zejména pokud se jedná o věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů, vyhodnotil krajský soud jako zcela nedůvodné. Krajský soud je přesvědčen, že skutkový stav byl náležitým způsobem ozřejměn již v řízení před správními orgány, přičemž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.01.2015, č.j. 2 As 217/2015-47, v němž tento dovodil, že „(…) jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“ Soud uzavírá, že v projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v nepřipoutání se bezpečnostním pásem během řízení vozidla. V průběhu řízení nevyvstaly indicie o tom, že by chování zasahujících policistů bylo jakkoliv nestandardní nebo že by měli osobní zájem na věci, rovněž nebyly k dispozici žádné důkazy zpochybňující jejich konstantní a pro účely řízení dostatečně určité výpovědi, a to ani v řízení před správními orgány ani před soudem. V projednávané věci tak bylo v rámci možností, které jsou správním orgánům z povahy věci dány při zjišťování přestupků viditelných pouhým okem a jinak nezdokumentovaných, s dostatečnou mírou jistoty zjištěno, že žalobce uvedený přestupek spáchal, jak je uvedeno v rozhodnutích žalovaného i správního orgánu I. stupně. VI. Závěr a náklady řízení Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení