22 A 32/2015 - 34

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: D. S., zast. Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Legionářská 797/3, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2015, č. j. KUJI 18093/2015, sp. zn. OOSČ 195/2015 OOSC/51/PK/2, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 10. 3. 2015, vypraveným dne 11. 3. 2015, č. j. KUJI 18093/2015, sp. zn. OOSČ 195/2015 OOSC/51/PK/2, bylo ve výroku I. podle ust. § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti opravnému rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 23. 12. 2014, č. j. DOP/13646/2014 /2458/2014-bdin (dále též „opravné rozhodnutí“), a ve výroku II. podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 15. 12. 2014, vypravené dne 19. 12. 2014, č. j. DOP/20048/2014 /2458/2014-bdin (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) a písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále též „zákon o silničním provozu“). Prvního přestupku se měl dopustit tím, že dne 27. 3. 2014 v 10:45 hod. jako řidič osobního automobilu …., RZ: ……, na dálnici D1 v km 134,7 a katastru obce ……. ve směru na …, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a při jízdě v levém jízdním pruhu nestačil včas reagovat na, v důsledku značení dopravního omezení, zpomalení nákladní jízdní soupravy ……, RZ: ……, řízené P. M., jedoucí před ním. Při snaze zabránit střetu vozidel strhl řízení svého vozidla vlevo, kde narazil levou stranou do zdvojených středových ocelových svodidel a následně narazil pravou stranou vozidla do levé strany nákladního přívěsu. Druhého přestupku se měl dopustit tím, že dne 27. 3. 2014 ve 12:54 hod. jako řidič osobního motorového vozidla …., RZ: …., na dálnici D1, v km 133 a katastru obce …., ve směru jízdy na ….. překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy (130 km/hod.) o 25 km/hod. Za oba přestupky správní orgán prvého stupně žalobci uložil pokutu ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1.000 Kč (tato částka byla následně opravena opravným rozhodnutím na 2.500 Kč). II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 5. 2015 se žalobce domáhal zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Ve vztahu k druhému z uvedených přestupků namítl, že žalovaný dovozuje pouze na základě domněnek, že se žalobce nacházel na místě přestupku na 122. km dálnice D1. Skutečnost, že v „Oznámení přestupku“ jsou uvedeny jeho identifikační údaje, neznamená, že je skutečně policisté zjistili z předložených dokladů. Je obecně známo, že mají přístup do evidence obyvatel. Osobní údaje včetně podpisu jsou uvedeny na řadě dokumentů, které v rámci své podnikatelské činnosti podepisuje. Nelze vyloučit, že osoba, s níž uzavřel nějakou smlouvu, v době ohledání dopravní nehody projížděla kolem a využila situace, že žalobce zahlédla a měla u sebe dokument obsahující všechny údaje. Je známo, že policistům postačuje nahlásit jméno, příjmení, rodné číslo a bydliště a vše ostatní policisté ověří pomocí radiostanice z evidence obyvatel. Podpis žalobce je jednoduchý a lze jej lehce napodobit. Jsou možné a reálné obě varianty a pochybnosti lze vyvrátit pouze výslechem policistů. Není zřejmé, co chtěl žalovaný dovodit tvrzením, že úsek dálnice D1 mezi místy obou přestupků je dlouhý téměř 2 km a v km 134 je dálniční nadjezd. Vzdálenost mezi oběma místy je 12 km. Možnost přistavení si náhradního automobilu je absurdní a vykonstruovaná. Vozidlo …. nebylo poškozeno tak, aby s ním nebylo možné odjet, a žalobce s ním také odjel. Neexistuje žádný záznam o opaku. K vozidlu …… nemá žádný vztah, neví, kdo je jeho vlastníkem či provozovatelem, a netuší, kdo jej v daný okamžik řídil. Správní orgán měl provést výslech svědků, kteří se nacházeli na místě dopravní nehody, a doložit údaje o vlastníkovi či provozovateli vozidla a provést jeho výslech. Není pravdivý argument, že na straně č. 8 protokolu o nehodě je záznam o opravě času ohledání dopravní nehody. Opravený údaj zní: „Datum a čas dopravní nehody 27.03.2014 10:45:00“. Jestliže k ní došlo v 10:45 hod., těžko mohlo začít ohledání dopravní nehody v ten samý okamžik. Nikdo si nepovšiml, že přestupek byl spáchán s vozidlem ……. Rozpor zjistil zmocněnec, až když se vyjadřoval k podkladům rozhodnutí. Toto vozidlo nikdy neřídil, a nemohl proto při jeho řízení překročit nejvyšší povolenou rychlost jízdy. Ve vztahu k prvému přestupku namítl, že obvinění vychází z toho, že přenosné dopravní značení snižující rychlost na 80 km/h stálo na cílových pozicích a bylo v provozu. Protokol o dopravní nehodě však dokumentuje faktický stav po příjezdu policistů (13:30 – 15:00 hod.). Z výpovědi svědka vyplývá, že dopravní značení bylo na samostatném přívěsu zapojeném za samostatný automobil. Nebylo prokázáno, v jakých rozestupech se vozidla pohybovala. O hodnotě výpovědi svědka lze pochybovat s ohledem na obecné tvrzení a jeho zájem na tom, aby rychlost jízdy byla nižší. Znalecký posudek představuje technické posouzení nehodového děje, nikoliv právní posouzení. Pan …. měl povinnost neohrozit a neomezit žalobce. Teprve sekundárně bylo na místě zkoumat, zda překročení rychlosti bylo tak významné, že by pana ……. vyvinilo. Znalec konstatoval, že řidiči ….. nic nebránilo včas vidět vozidlo řízené žalobcem a že žalobce reagoval správně, včas a při rychlosti 130 km/hod. by při plném brzdném účinku zastavil 18 m před zadní částí přívěsu. Svědek …. měl a mohl vidět jeho vozidlo a s ohledem na své zaměstnání a zkušenosti mohl také odhadnout jeho rychlost. Ze znaleckého posudku vyplývá, že vytvořil náhlou a neočekávanou překážku, na kterou žalobce správně a včas reagoval. Bylo nutné doplnit znalecký posudek o možnost odvrátit střet při polovičním brzdném účinku (omezení účastníka provozu) a o údaj, jaký vliv na možnost odvrácení střetu mělo mírné překročení rychlosti přes povolených 130 km/hod., případně i vyšší. Je porušení práva na spravedlivý proces, jestliže žalovaný kalkuluje s nepodloženým dohadem, že vozidlo jelo ještě rychleji. Žalovaný výsledky znaleckého zkoumání na jedné straně interpretuje jako bezchybné a na druhé straně jako neprůkazné. Toto nejednotné posuzování se prolíná celým odůvodněním a není v souladu se zásadami správního řízení. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 17. 7. 2015 uvedl, že osoba žalobce byla u druhého přestupku řádně identifikována. Nepředložil-li by řidičský průkaz, bylo by s ním řešeno porušení ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu. Jak došlo k záměně vozidla po způsobení dopravní nehody o cca 2 hodiny dříve, nebylo nezbytné zjišťovat. Žalovaný měl informaci, že majitelem vozidla …..byl ……., který je dle dostupných zdrojů spolu se žalobcem společníkem společnosti Element STK s. r. o. Tvrzení žalobce, že majitele vozidla nezná, je evidentně účelové. Nemohl být zkrácen tím, že v jeho prospěch nebyl toliko na základě znaleckého posudku učiněn závěr o jeho vině v souvislosti s překročením rychlosti před nehodou. Výměna vozidel byla reálně možná a žalovaný si byl vědom spáchání přestupků rozdílnými vozidly. Pokud jde o nejvyšší dovolenou rychlost v místě dopravní nehody, v této souvislosti poskytl svědectví ……., který dopravní značení rozmísťoval. I dle záznamů policistů bylo dopravní značení v provozu. Žalobce v rámci jednání uvedl, že jel 80 až 100 km/hod., v žalobě již uvádí rychlost převyšující 130 km/h. Jeho postoj není jednotný a své výpovědi upravuje v závislosti na zjištění, která byla postupně zařazována do spisového materiálu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce Ve své replice žalobce poukázal na to, že je obecně známou skutečností, že v případě zapomenutí dokladů policisté řidiče nepředvádějí na služebnu ke zjištění totožnosti. Na dokumentu „oznámení přestupku“ jsou navíc pro údaje předtištěny kolonky, do nichž se údaje dopisují, aniž by měly jakoukoliv vypovídací hodnotu, zda měl dotyčný doklady při sobě. Text o tom, že řidič předložil doklady, je také předtištěn, takže z něj nelze dovodit, jaké doklady měl vlastně řidič u sebe a podle čeho byl ztotožněn. Skutečnost, že podle dokumentů obsažených ve spise se měl žalobce v době spáchání přestupku zdržovat na místě dopravní nehody s jiným vozidlem, je skutečností významnou. Správní orgán měl dost času na to, aby provedl důkazy ke zjištění, kde se vlastně dne 27. 3. 2014 v 12:54 nacházel. Do sdělení žalovaného nevěděl, kdo je vlastníkem vozidla ……., a nikdo se jej neptal na vztah k panu …….. Tvrzení, že vlastníka nezná, tedy bylo pravdivé. Pana …. zná, kde se s ním naposledy setkal, si již nepamatuje. Kdyby si dva lidé na místě dopravní nehody vyměňovali vozidla, někdo ze svědků i policisté by to zaznamenali a uvedli do úředního záznamu či protokolu. Svědectví …….. není věrohodné, neboť i on mohl být viníkem dopravní nehody. Není proto divu, že vypovídal ve svůj prospěch. Existovalo více svědků a správní orgán mohl na jejich svědectvích svá tvrzení postavit. Skutečnost, že dopravní zařízení bylo v činnosti v době příjezdu policistů (cca 3 hodiny po dopravní nehodě), neprokazuje ve vztahu k dopravní nehodě vůbec nic. Naopak důležité, že v době, kdy se k sobě vozidla přibližovala, byla dopravní zařízení teprve rozmisťována. Jestliže žalobce dříve uvedl rychlost 80 až 100 km/hod., byl to odhad, neboť se díval před sebe. V. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Ve vztahu k prvému přestupku vyplývá z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 27. 3. 2014, že toho dne v 10:45 došlo k dopravní nehodě mezi vozidlem ……., RZ: ……., řízeným žalobcem a vozidlem ……., RZ: …….., řízeným ……., že na místě bylo zajištěno 6 stop (mimo jiné brzdné stopy vozidla …..) a že před místem dopravní nehody se nacházelo dopravní omezení upravující nejvyšší dovolenou rychlost na 100 km/hod. (u kilometrovníku 135,5) a následně na 80 km/hod. (u kilometrovníku 135,0), přičemž tato dopravní značka je dále doplněna o značku s vyznačeným omezením levého jízdního pruhu. V protokolu je dále uvedeno, že místo bylo ohledáno 27. 3. 2014 od 13:30 do 15:00, a že zároveň byl proveden náčrtek místa dopravní nehody. V tomto náčrtku je pak uvedeno, že místo bylo ohledáno téhož dne, nicméně od 11:00 do 13:

0. Z úředních záznamů pak vyplývá, že žalobce podal toho dne policistům vysvětlení v 11:45 hodin a ……. v 11:55 hodin. Ze znaleckého posudku Ing. D. H. č. 476-47/2014 vyplývají následující skutečnosti. Rychlost jízdy vozidla žalobce od místa započetí reakce byla 137 až 149 km/hod. Žalobce začal reagovat v okamžiku, kdy souprava řízená …… začala najíždět do levého pruhu. ….. nic nebránilo vidět vozidlo žalobce a nezahajovat najíždění do tohoto pruhu. V případě počáteční rychlosti vozidla …….ve výši 130 km/hod. by zastavilo cca 18 m, v případě rychlosti 100 km/hod. 64 mav případě rychlosti 80 km/hod. 85 m před zadní částí přívěsu. Žalobce ve své výpovědi při ústním jednání konaném dne 8. 10. 2014 uvedl, že jel rychlostí 80 až 100 km/hod., nezaznamenal žádné dopravní značení, ve vzdálenosti 50 m až 60 m před ním přejela souprava s dopravním zařízením, které nebylo v provozu, do jeho pruhu, reagoval prudkým přibrzděním a poté (když uviděl, že řidič soupravy zastavil) intenzivním brzděním. Svědek ……… ve své výpovědi při ústním jednání konaném dne 3. 7. 2014 uvedl, že dne 27. 3. 2014 společnost, jejímž je zaměstnancem, prováděla opravu středových svodidel. Před opravou prováděli dopravní značení s tím, že měl být uzavřen levý jízdní pruh. On měl značení umístit asi 100 m dál od dopravní nehody (tj. v km 134,6). 1 km před omezením (v km 135,6) umístili dopravní značení s omezením rychlosti na 100 km/hod. a 500 m před omezením další dopravní značení s omezením rychlosti na 80 km/h a současně šipky upozorňující na svedení jízdních pruhů s uzavřením levého jízdního pruhu. V obou případech se jednalo o pojízdné dopravní zařízení. Asi 300 m před km 134,6 přejížděl z odstavného pruhu přes pravý pruh do pruhu levého. V té době byla v činnosti šipka dopravní uzavírací tabule. Při tom neviděl v levém jízdním pruhu žádné vozidlo. V době nárazu jel asi 30 až 40 km/hod. a poté zastavil. Ve vztahu k druhému přestupku pak správní spis obsahuje mimo jiné oznámení přestupku opatřené vyplněnými údaji o přestupku, identifikačními údaji žalobce a jím předložených dokladů a dále podpisem přestupce a policistů. Přílohou je záznam o přestupku opatřený fotografiemi a údaji pořízenými radarovým rychloměrem. Podle těchto listin byla radarovým rychloměrem RAMET AD9C (č. 05/0152) na dálnici D1 na 133 km ve směru na …… v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/hod. naměřena vozidlu ……, RZ: ….., rychlost 160 km/hod. (po odečtení tolerance 155 km/hod.), přičemž toto vozidlo řídil žalobce. Dalšími podklady rozhodnutí byly ve vztahu k druhému přestupku úřední záznam sepsaný policisty a popisující průběh přestupku, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce), ověřovací list radarového rychloměru č. 05/0152 a výpověď žalobce. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ve vztahu k prvému přestupku žalobce předně namítal, že nebylo prokázáno, že by dopravní značení snižující rychlost na 80 km/hod. stálo na cílových pozicích a bylo v provozu. Tato námitka není důvodná. Existence dopravního značení omezujícího rychlost na 100 km/hod. (u kilometrovníku 135,5) a následně na 80 km/hod. (u kilometrovníku 135,0) prokazuje jednak protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 27. 3. 2014, jednak výpověď svědka …….. (byť s rozdílem 100 m, který však není pro danou věc významný). Tento svědek sice mohl mít zájem na tom vypovídat tak, aby se sám nevystavil nebezpečí obvinění z přestupku, nicméně jeho výpověď neobsahuje žádné logické rozpory a jím prezentovaný průběh událostí předcházejících dopravní nehodě působí zcela věrohodně a pravděpodobně. Je naprosto logické, že rozmístění dopravního značení postupně omezujícího rychlost časově předcházelo umístění dopravního značení omezujícího levý jízdní pruh (které měl na své soupravě svědek ………). To potvrzuje i ta část výpovědi svědka, v níž popisuje svůj manévr přejíždění z odstavného pruhu do levého jízdního pruhu. Uvádí totiž, že viděl v pravém jízdním pruhu kamion na úrovni prvního dopravního značení s omezením na 100 km/hod. Toto dopravní značení tedy již bylo umístěno. Toho si byl zjevně vědom i sám žalobce, když od počátku tvrdil, že jel rychlostí 80 až 100 km/hod. Tímto tvrzením chtěl totiž evidentně docílit co největšího souladu s nejvyšší povolenou rychlostí. Až poté, co bylo toto tvrzení vyvráceno znalcem, začal tvrdit, že mohl jet rychlostí mírně převyšující 130km/h. Rozdílu v rychlosti 80 až 100 km/hod. na straně jedné a nejméně 137 km/hod. na straně druhé si musí řidič při jízdě uvědomovat, i když se nedívá na rychloměr. Žalobce si přitom musel být vědom také nevěrohodnosti svých tvrzení, jestliže na jednu stranu uváděl, že v místě nebylo omezení rychlosti (potažmo si jej nevšiml), a na stranu druhou tvrdil, že jel v levém jízdním pruhu rychlostí 80 až 100 km/hod. v místě, kde měla být podle něj tedy nejvyšší dovolená rychlost 130 km/hod. Jeho tvrzení se tak jeví od počátku jako účelová ve snaze vyhnout se postihu za přestupek. Ze znaleckého posudku Ing. D. H. přitom vyplývá, že žalobce jel rychlostí nejméně 137 km/hod., přičemž při rychlosti 130 km/hod. by zastavil 18 m před soupravou P. M. Tento znalecký posudek žalobce dle svých slov nerozporuje, byť tak ve správním řízení činil. Pouze na okraj proto soud uvádí, že znalec vycházel z řádně zajištěných stop při ohledání místa nehody, při němž byl žalobce přítomen. Zpochybňoval-li pravost stop (konkrétně délky brzdné stopy), měl tak činit již při ohledání, kde byly stopy jasně označeny, jak vyplývá z pořízené fotodokumentace. Z uvedeného je patrné, že žalobce jel v místě, kde byla omezena rychlost na 80 km/hod. rychlostí nejméně 137 km/hod., přičemž tato skutečnost byla zjevně v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. I kdyby totiž jel žalobce rychlostí převyšující nejvyšší povolenou rychlost „jen“ o 50 km/hod., k dopravní nehodě by nedošlo. Správní orgány proto učinily správný závěr, že žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Je přitom nutno zdůraznit, že přestupek, z něhož byl žalobce shledán vinným, má spočívat právě toliko v porušení povinnosti přizpůsobit rychlost jízdy výše uvedeným skutečnostem. Jedná se totiž o přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, spočívající v porušení povinnosti dle ust. § 18 odst. 1 tohoto zákona. Podle ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Znakem skutkové podstaty uvedeného přestupku není účinek spočívající ve způsobení škody (tj. dopravní nehody). V daném případě je tento účinek, na němž se prokazatelně žalobce podílel (bez ohledu na to, zda byl jediným viníkem dopravní nehody), toliko důkazem porušení povinnosti dle ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu ze strany žalobce. Jelikož bylo předmětem přezkoumávaného přestupkového řízení toliko porušení uvedené povinnosti, nebylo nutné zkoumat, kdo všechno a v jaké míře se na dané dopravní nehodě (účinku) podílel. Správní orgány nerozhodovaly o náhradě škody či o určení viníka nebo viníků dopravní nehody a o míře jejich podílu na ní. Případné porušení povinnosti ze strany poškozeného mohlo hrát roli toliko při úvahách o výši sankce (proti níž žalobce nebrojí) a při posuzování možného vyvinění žalobce na základě tzv. zásady omezené důvěry [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011, všechna dostupná na www.nsoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 8. 2008, č. j. 5 As 32/2008-51, ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012-62 (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz)]. Z hlediska uplatnění této zásady lze žalobci přisvědčit v tom, že v případném přestupkovém řízení týkajícím se možného přestupku ……… by bylo nutno zkoumat, zda by jej nevyvinila skutečnost, že žalobce výrazně překročil dovolenou rychlost. Takové zkoumání ovšem není na místě provádět v přestupkovém řízení se žalobcem, jehož předmětem je jiný přestupek, byť související. V tomto řízení bylo naopak možné zkoumat to, zda žalobce nevyviňuje skutečnost, že …….. zahájil přejíždění do levého jízdního pruhu přesto, že mu dle závěru znalce nic nebránilo vidět vozidlo žalobce jedoucí v tomto pruhu. Na tuto otázku ovšem správní spis poskytuje jednoznačnou odpověď. Ze znaleckého posudku plyne, že i v případě překročení dovolené rychlosti o 50 km/h by při reakci žalobce k dopravní nehodě nedošlo. O jeho vyvinění tak nelze v žádném případě hovořit. Jel natolik vysokou rychlostí (extrémně překračující rychlostní limit), že při svých schopnostech, vlastnostech vozidla, stavu komunikace a povětrnostních podmínkách nemohl stihnout zabrzdit před očekávatelnou překážkou (soupravou s dopravním značením) v levém jízdním pruhu, na kterou dopředu upozorňovalo dopravní značení. Rychlost jízdy tedy těmto skutečnostem rozhodně nepřizpůsobil, na čemž nemůže nic změnit ani případné pochybení …... Jelikož předmětem řízení byl přestupek žalobce, nelze mu přisvědčit ani v tom, že se správní orgány měly v daném řízení zabývat primárně porušením povinnosti ze strany řidiče soupravy (…….), konkrétně povinnosti neohrozit či neomezit vozidlo žalobce. Závěr znalce, že ……… nic nebránilo vidět před zahájením přejíždění do levého jízdního pruhu vozidlo žalobce jedoucí v tomto pruhu, mohl být pro správní orgán pouze podnětem pro zvážení, zda i s touto osobou není na místě zahájit přestupkové řízení (pro spáchání jiného přestupku). Tato úvaha správního orgánu se ovšem nijak nemusela promítnout do žalobou napadeného rozhodnutí, neboť se míjí s předmětem nyní přezkoumávaného přestupkového řízení. Ať už by byla úvaha správního orgánu v tomto směru jakákoliv, nemohla nic změnit na závěru, že žalobce porušil povinnost dle ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu (viz rozsudek NSS ze dne 12. 8. 2009, č. j. 3 Ads 56/2009-59). Jestliže žalovaný i přesto svou úvahu o možném spáchání přestupku ze strany P. M. do svého rozhodnutí vtělil, nelze v tom spatřovat žádné pochybení. Správnost či nesprávnost této úvahy se ovšem nijak nepromítá do závěru o spáchání přestupku žalobcem. Námitky žalobce směřující proti této úvaze proto z povahy věci nemohou vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Nelze přisvědčit ani námitce porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že žalovaný kalkuluje s nepodloženým dohadem, že vozidlo jelo „ještě rychleji“. Žalovaný vycházel ze závěru znalce, který stanovil rychlost jízdy vozidla žalobce na 137 až 149 km/hod. Zároveň znalec uvedl, že pokud skutečně probíhalo brždění tak, jak uváděl žalobce (opakovaně sešlapoval brzdový pedál, a teprve ve chvíli, kdy zjistil, že jízdní souprava zastavila, tak sešlapal brzdový pedál úplně), byla by počáteční rychlost jeho vozidla vyšší. Sám žalobce tak svým popisem skutkového děje fakticky zpochybňoval, že jeho rychlost byla pouze 137 až 149 km/hod. Je nicméně pravdou, že vyšší rychlost v řízení prokázána nebyla. Na druhou stranu, konstatoval-li žalovaný, že rychlost mohla být vyšší, nic z této skutečnosti nedovozoval a nijak ji nepromítl do svých úvah o vině žalobce (potažmo o výši ukládané sankce). Žalobce tak tímto konstatováním nemohl být nijak zkrácen na svých právech. Z uvedeného je patrné, že všechny znaky skutkové podstaty prvého z uvedených přestupků byly nade vší pochybnost prokázány a skutkový stav tak byl zjištěn dostatečně. Nebylo proto nutné provádět další dokazování, například svědeckými výpověďmi, jak žalobce požadoval. Ve vztahu k druhému přestupku žalobce namítal, že nebylo prokázáno, že by vozidlo ……, RZ: …., řídil on. Poukazoval přitom na to, že v době spáchání přestupku měl být dle protokolu o nehodě v silničním provozu přítomen ohledání nehody, která je předmětem prvého ze zde posuzovaných přestupků. Dále uváděl, že jeho údaje vypisované do oznámení o přestupku si mohli policisté obstarat z evidence obyvatel a že jeho podpis mohl kdokoliv zfalšovat. Tyto námitky nejsou důvodné. Otázkou, kdy lze považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný v případě přestupku spočívajícího v překročení maximální rychlosti, se již zabývala řada rozhodnutí správních soudů. Ačkoliv je nutno vždy hodnotit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, lze v obecné rovině poukázat na závěry NSS vyslovené v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56, podle něhož „oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován.“ V projednávané věci sice žalobce zpochybňoval oznámení přestupku, nicméně všechny jeho výtky jsou zcela nevěrohodné. Listina oznámení přestupku obsahuje veškeré identifikační údaje žalobce, mimo jiné jeho rodné číslo, číslo průkazu totožnosti i číslo řidičského průkazu. Listina také obsahuje podpis přestupce, který se na první pohled shoduje s podpisy žalobce obsaženými ve správním spise - konkrétně na dvou plných mocích ze dne 2. 6. 2014, protokolu o jednání ze dne 8. 10. 2014 nebo poučení žalobce ze dne 8. 10. 2014. Podle uvedené listiny navíc řidič předložil doklady potřebné pro provoz a řízení motorového vozidla. Ačkoliv je tato pasáž předtištěná, jak správní žalovaný poznamenal, nebylo-li by tomu tak, byl by s řidičem řešen také přestupek spočívající v porušení ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu. Tento listinný důkaz je tedy prost jakýchkoliv rozporů a soud jej proto hodnotí jako zcela věrohodný. Konstrukce, kterou žalobce pro vyvrácení průkaznosti této listiny vytváří, je naproti tomu krajně nepravděpodobná a nevěrohodná (srov. obdobnou situaci řešenou v rozsudku NSS ze dne 10. 10. 2012, č. j. 9 As 116/2011-74, www.nssoud.cz). Lze připustit, že policisté nemusí vždy zjišťovat totožnost řidiče podle občanského průkazu a řidičského průkazu. Není nicméně reálné, že by zároveň v takové situaci čísla těchto průkazů do listiny bez dalšího vyplnili a správnímu orgánu přestupek spočívající v nepředložení řidičského průkazu neoznámili (když již oznamují jiný přestupek téhož řidiče). Reálnost takové situace je ještě více snížena tím, že řidičem vozidla je navíc osoba, která umí zcela věrohodně napodobit podpis žalobce. Jelikož se podpis na oznámení přestupku graficky shoduje s podpisy žalobce na dalších listinách obsažených ve správním spise, považuje soud zpochybnění pravosti podpisu za zjevně účelové. O pravosti podpisu neexistují žádné důvodné pochybnosti, a proto není na místě provádět jakékoliv další dokazování k otázce, zda se skutečně jedná o podpis žalobce. Prakticky identickou situaci opakovaně vyhodnotil shodně také NSS například ve svých rozsudcích ze dne 18. 4. 2007, č. j. 6 As 34/2006-60, a ze dne 29. 11 2007, č. j. 1 Afs 7/2007- 169, www.nssoud.cz. Žalobce průkaznost uvedených listin dále rozporuje tím, že dle protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 27. 3. 2014 měl být na místě ohledání dopravní nehody (protokol uvádí dobu ohledání od 13:30 do 15:00 hod.). Konkrétně údaj o době ohledání uvedený v tomto protokolu ovšem soud nepovažuje za správný. Předně je v rozporu se samotnou přílohou tohoto protokolu, konkrétně náčrtkem místa dopravní nehody, v němž je jako doba ohledání uveden čas 11:00 až 13:00 hod. Který z těchto údajů na protokolu a jeho příloze je správný, lze dovodit z několika skutečností. Předně lze laickou úvahou plně souhlasit se žalovaným, že by bylo možné jen stěží očekávat, že by na nejfrekventovanější dálnici policisté k dopravní nehodě přijeli až téměř po třech hodinách. Správnost časů uvedených na náčrtku navíc potvrzují časy uvedené na dvou úředních záznamech o podání vysvětlení obou řidičů (11:45 a 11:55 hodin). Podle názoru soudu proto nebylo potřeba provádět další dokazování k tomu, že údaj o době ohledání místa dopravní nehody od 13:30 do 15:00 je zjevně chybný. Žalobci lze dát za pravdu v tom, že v protokolu nebyl opraven uvedený údaj o době ohledání místa dopravní nehody, jak tvrdil žalovaný. U protokolu je totiž sice záznam o opravě doby ohledání, nicméně pod čarou je u této informace údaj o datu a času samotné dopravní nehody. Tato nesprávnost ovšem nic nemění na skutečnosti, že uvedený údaj je prokazatelně chybný, a nemůže proto vyvracet skutečnost, že žalobce dne 27. 3. 2014 ve 12:54 hod. jako řidič osobního motorového vozidla ……, RZ: ……, na dálnici D1, v km 133 a katastru obce ….., ve směru jízdy na …. překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy. Ačkoliv by se mohlo zdát, že i přesto byl žalobce v době spáchání druhého přestupku v 12:45 na místě ohledání nehody (které mělo končit dle náčrtku v 13:00), nepovažuje soud údaj o konci ohledání jako skutečnost vyvracející žalobcovu přítomnost u druhého přestupku. Jednak je logické, že časy ohledání jsou přibližné, jednak lze očekávat, že po sepsání protokolu a úředních záznamů již policisté přítomnost účastníků dopravní nehody nevyžadují. Je možné předpokládat, že posléze ještě dokončují administrativní úkony, odklízejí stopy (resp. jejich označení) a dobu ohledání proto časově ohraničují orientačně a včetně těchto úkonů. S ohledem na výše uvedené krajský soud neshledal žádnou věrohodnou skutečnost, která by vyvracela průkaznost podkladů pro rozhodnutí o vině žalobce ze spáchání druhého z uvedených přestupků. Nelze přisvědčit žalobci, že jím předestřená varianta a popis skutku ze strany správních orgánů jsou obě možné a reálné. Naopak varianta žalobce je nereálnou umělou konstrukcí. Nebylo proto potřeba vyvracet jakékoliv pochybnosti výslechem policistů. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty druhého z přestupků je přitom zcela lhostejné, kdy a kde žalobce po dopravní nehodě přesedl do jiného vozu, s nímž tento přestupek spáchal. Není pravdou, že by správní orgány vycházely z toho, že vozidlo ….. bylo nepojízdné. Tato skutečnost je zcela irelevantní. Rozhodující je, že možnost výměny vozidel byla naprosto reálná. Místa spáchání obou přestupků jsou totiž vzdálena méně než 2 km, nikoliv více než 12 km, jak tvrdí žalobce. Ke spáchání druhého přestupku došlo na km 133, nikoliv 122, což dokládá oznámení přestupku i výpis z radarového měřiče. Jelikož v daném případě nebylo pochyb o tom, že žalobce spáchal uvedený přestupek, nebylo potřeba dále zkoumat ani to, kdo je vlastníkem vozidla ….. a jaký k němu má žalobce vztah. Opět se jedná o skutečnosti právně nevýznamné. Z tohoto důvodu také soud neprováděl dokazování údaji z registru vozidel k vlastnictví tohoto motorového vozidla, jak navrhoval žalobce. Tento důkaz nemůže prokazovat žádnou relevantní skutečnost, a je tudíž zcela nadbytečný. Není přitom ani pravdou, že by si správní orgány nepovšimly, že druhý přestupek byl spáchán jiným vozidlem. Celou dobu konstantně pracovaly s informací, že oba přestupky byly spáchány různými automobily. Údaje o vozidlech, s nimiž byly přestupky spáchány, také správní orgán prvého stupně žalobci sdělil hned na počátku správního řízení – v oznámení o zahájení řízení a předvolání ze dne 14. 4. 2014, respektive v příkazu o uložení pokuty ze dne 19. 5. 2014. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení nehledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení