22 A 36/2021–38

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Skřivanem ve věci žalobce: P. V. bytem X zastoupen Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2021, č. j. MPSV–2021/65611–921, sp. zn. SZ/397/2014/4S–JMK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2014, č. j. 105031/14/BM, zamítl žádost žalobce o příspěvek na mobilitu dle § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „zákon o poskytování dávek“), neboť dospěl k závěru, že žalobce nepatří mezi osoby, které nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný nejprve zamítl rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014, č. j. MPSV–UM/3199/14/4S–JMK. Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl, nicméně Nejvyšší správní soud poté rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, č. j. 4 Ads 100/2016 – 25. Dle Nejvyššího správního soudu posudek posudkové komise nesplnil požadavky úplnosti a přesvědčivosti. Konkrétně Nejvyšší správní soud posudkové komisi vytkl, že ve vztahu k základní životní potřebě mobility se blíže nevěnovala skutečnosti, že žalobce je schopen v důsledku bolesti po ujití 20 – 30 metrů posadit a není ani odůvodněno, že žalobce je schopen použít automobil. S ohledem na skutečnost, že posudková komise jednala vždy v nepřítomnosti žalobce, Nejvyšší správní soud současně odkázal na judikaturu, podle níž je osobní vyšetření v tomto řízení spíše pravidlem a je vhodným nástrojem k odstranění pochybností.

2. Žalovaný odvolání žalobce opětovně zamítl rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017, č. j. MPSV–2017/48056–921. Toto rozhodnutí žalovaného však zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2020, č. j. 22 A 12/2017 – 38. Dospěl k závěru, že ani nový posudek o zdravotním stavu žalobce požadavky úplnosti a přesvědčivosti nesplňuje. Ohledně životní potřeby mobility dle krajského soudu není zřejmé, z čeho posudková komise usuzuje, že žalobce je schopen zvládat vstávání i usedání a nemůže mít z medicínského důvodu problém s chůzí krok za krokem po rovině s přestávkami a po schodech a používat dopravní prostředky včetně bariérových. Krajský soud taktéž zopakoval závěry o vhodnosti osobního vyšetření žalobce, které nebylo ani po zrušení prvního rozhodnutí provedeno.

3. Žalovaný znovu zamítl odvolání žalobce nyní napadeným rozhodnutím, přičemž i na základě nově vyhotoveného zdravotního posudku na svých předchozích závěrech setrval.

II. Žaloba

4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. V žalobě uvádí, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím o nepřiznání 2. stupně ZTP. Naposledy byl u lékaře s dolními končetinami v roce 2012. Lékaři žalobci řekli, že oba hlezenní klouby a páteř má stabilizované, že jej to bude bolet stále, že se s tím nedá nic dělat a musí se s tím naučit žít. Žalobce má trvalé bolesti páteře, obou hlezenních kloubů a nohou a mravenčení a nervózu v obou dolních končetinách. Denně má otoky dolních končetin a hlezen. Trvale používá dvě francouzské hole i v domácím prostředí. Trvale nosí ortézu levého hlezna pro těžkou nestabilitu a na pravé noze pevnou obuv. Při velice omezené chůzi se musí soustředit a jít velice opatrně, ujde 20 – 30 metrů, potom se musí posadit. Jsou také dny, kdy se po ránu nemůže pro bolesti vůbec postavit. Nevydrží déle sedět ani stát, většinu dne prakticky proleží a prospí. Pokud musí žalobce jít k lékaři, bere si ještě bederní pás a korzet, ale to se mu těžko dýchá, a to jej vozí syn autem. Manželka žalobce vždy budí na léky a inhalaci a na jídlo. Žalobce je ohnutý a nemůže se pro bolest páteře narovnat. Ve všem mu pomáhá manželka. Žalobce je přesvědčen, že jeho postižení splňuje podmínky pro přiznání 2. stupně ZTP. Navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný uvedl, že zdravotní stav žalobce byl posudkové komisi dostatečně znám a zohledněn, posudková komise a žalovaný se vypořádali se všemi námitkami žalobce. Přítomnost žalobce na jednání posudkové komise není nezbytnou podmínkou zákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce byl na jednání posudkové komise řádně přizván. Z jednání se žalobce písemně i telefonicky omluvil a sdělil, že se nechce dohodnout ani na žádném jiném termínu jednání, protože se nemůže dostavit s ohledem na zdravotní obtíže týkající se jeho pohybového aparátu. Žalovaný žalobci v návaznosti na to mj. sdělil, že přístup k budově, kde probíhají jednání posudkové komise, je bezbariérový, parkování auta je přímo u vchodu, a přemístění se týká pouze několika metrů a je možné i na invalidním vozíku nebo s chodítkem. Žalobce trval na tom, že se k budově MPSV nemá jak dopravit. Žalobce přitom měl objektivně možnost se na jednání posudkové komise dostavit, a to například pomocí taxislužby, která je zajišťována i bezbariérově, nebo pomocí pečující či blízké osoby. Konkrétně mohl žalobce buď využít několika asistenčních služeb, které jsou pro takové případy poskytované v cenově dostupné podobě, nebo požádat o dopravu svého syna, který ho dle vlastních tvrzení vozí autem k lékaři. Žalovaný doplňuje, že soudy ani nestanovily žalovanému povinnost vyšetřit žalobce na jednání; taková povinnost by žalovanému ani nemohla být s ohledem na nutnou součinnost žalobce stanovena. Bez ohledu na to byly v případě žalobce splněny podmínky pro vydání posudků v jeho nepřítomnosti, neboť posudková komise měla k dispozici dostatečnou zdravotní dokumentaci žalobce. Žalovaný proto navrhuje, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

VI. Posouzení věci krajským soudem

6. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.

7. Žaloba není důvodná.

8. V textu žaloby žalobce uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím o nepřiznání 2. stupně ZTP. Tato otázka nebyla předmětem řízení před úřadem práce a žalovaným, neboť správní orgány rozhodovaly o žádosti žalobce o příspěvek na mobilitu. Žalobce však v žalobě i na obálce identifikoval jednoznačně napadené rozhodnutí datem vydání a číslem jednacím. Stejně tak poté učinila i zástupkyně žalobce (advokátka) v návaznosti na výzvu soudu, napadené rozhodnutí taktéž krajskému soudu doložila. Přes počáteční drobnou nejasnost má proto krajský soud za nesporné, proti kterému rozhodnutí žaloba směřuje, neboť žádné další rozhodnutí označeno ani doloženo nebylo.

9. Podle § 6 odst. 1 zákona o poskytování dávek (ve znění do 31. 12. 2013, které se v dané věci použije) nárok na příspěvek na mobilitu má osoba starší 1 roku, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče.

10. Podle § 8 odst. 1 zákona o poskytování dávek schopnost osoby zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace se pro nárok na příspěvek na mobilitu posuzuje podle zákona o sociálních službách stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči.

11. Předpokladem pro vznik nároku na příspěvek na mobilitu je tedy neschopnost zvládat základní životní potřeby mobility nebo orientace dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Podle odst. 6 téhož ustanovení bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „prováděcí vyhláška“). Podle § 1 odst. 1 této vyhlášky schopnost osoby zvládat základní životní potřeby se pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce. Podrobná kritéria pro posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby tedy obsahuje příloha č. 1 prováděcí vyhlášky. Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat (§ 2a prováděcí vyhlášky).

12. Závislost osoby při zvládání základní životní potřeby obligatorně posuzuje posudkový lékař, resp. v odvolacím řízení posudková komise žalovaného. Posudek o zdravotním stavu musí být úplný, jednoznačný a přesvědčivý. Posudkový lékař se musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaná osoba namítá, a vyjádřit se k její schopnosti zvládat aktivity vyjmenované u dané životní potřeby v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky a své úvahy opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav. Posudek je rozhodujícím důkazem v řízení o přiznání příspěvku, pokud nevzbuzuje pochyby o své celistvosti a přesvědčivosti a neexistují jiné důkazy, které jeho správnost zpochybňují (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 Ads 77/2013 – 22, ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 Ads 35/2015 – 44, ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 167/2015 – 27, ze dne 29. 8. 2016, č. j. 4 Ads 100/2016 – 25). Posudkový závěr musí být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý a srozumitelný i pro správní soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti. Soud ověřuje, zda je lékařský posudek úplný a přesvědčivý ve výše uvedeném smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 8 Ads 136/2017 – 35).

13. Krajský soud předesílá, že v nynější věci jde již o třetí odvolací rozhodnutí žalovaného, předchozí dvě rozhodnutí byla Nejvyšším správním soudem, resp. krajským soudem, zrušena a věc byla vrácena se závazným právním názorem žalovanému. V takovém případě je povinností krajského soudu zabývat se zejména tím, zda žalovaný napravil vytýkaná pochybení a jeho nové rozhodnutí vyhovuje zákonným nárokům. V konkrétní rovině je nutné zabývat se důvody, pro které krajský soud předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil ve vztahu k jednotlivým důkazním materiálům. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, č. j. 6 Ads 83/2014 – 80).

14. Jak již bylo shrnuto, v nynější věci bylo důvodem zrušení předchozích rozhodnutí žalovaného to, že se posudková komise přezkoumatelně nevyjádřila ke zvládání aktivit základní životní potřeby mobilita – vstávat a usedat, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu a nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je. Krajský soud se proto musí zabývat zejména tím, zda jsou již posudkové závěry ve vztahu těmto aktivitám úplné a přesvědčivé, nebo zda nadále trpí stejnými vadami, jak namítá žalobce. Lze doplnit, že žádný podklad napadeného rozhodnutí ani samotný žalobce v žalobě nezpochybňuje kompetence žalobce v oblasti orientace, zvládáním této základní životní potřeby proto není třeba se blíže zabývat.

15. Krajskému soudu se dále jeví vhodné upozornit i na to, co naopak v předchozích zrušujících rozsudcích obsaženo není. Jakkoliv posudkové komisi bylo poměrně důrazně doporučeno jednat v přítomnosti žalobce a osobně jej vyšetřit (neboť osobní vyšetření posudkovou komisí je vhodný nástroj k rozptýlení pochybností o zdravotním stavu), z předchozích zrušujících rozsudků neplyne, že by byl žalovaný k tomuto postupu výslovně zavázán (ačkoliv pokud by se o to za daných okolností ani nepokusil, stěží by mohl být jeho postup označen jako korektní a napadené rozhodnutí by zřejmě obstát nemohlo).

16. Pokud se žalobce v žalobě „omlouvá“, že se nebyl schopen se k jednání posudkové komise dostavit pro svůj nepříznivý zdravotní stav, lze k tomu uvést následující. V obecnosti krajský soud připouští, že posudková komise nemusí dle zákona jednat a vyšetřit žadatele o dávku výhradně v místě svého sídla. Lze si představit určité specifické okolnosti, za nichž by v případě nutnosti bylo možné provést osobní vyšetření i na jiném místě, zejména pokud by nepříznivý zdravotní stav žadateli zcela bránil se kamkoliv přemístit. To ovšem není případ žalobce, resp. to žalobce ani netvrdí. Jakkoliv krajský soud zdravotní obtíže žalobce nehodlá zlehčovat, ten je samostatného pohybu v určitém (byť omezeném) rozsahu i dle žalobních tvrzení schopen, nadto mu pomáhá pečující osoba (manželka). Pokud za tohoto stavu žalobce paušálně odmítá se k vyšetření před posudkovou komisí dostavit (resp. zařídit si dopravu), třebaže se mu posudková komise snažila v rámci možností vyjít vstříc a nabízela termín dle žalobcovy volby, jde tento postup naopak výhradně k tíži žalobce.

17. V nynějším případě dávky pro osoby se zdravotním postižením – příspěvku na mobilitu, je nadto argumentace žalobce zcela nelogická. Nutnou podmínkou pro přiznání příspěvku na mobilitu je totiž kromě nezvládání potřeby mobility nebo orientace také to, že se žadatel opakovaně v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravován. Pokud by skutečně neexistoval pro žalobce způsob, jak se dopravit k jednání posudkové komise v žalobcem zvoleném termínu, dávka by mu nemohla být přiznána jednoduše proto, že nesplňuje podmínku opakovaného dopravování.

18. Výše uvedené lze shrnout tak, že bojkotovat osobní vyšetření před posudkovou komisí podle všeho bylo žalobcovou volbou, nikoliv nutností vyplývající z povahy jeho zdravotního stavu. Spolu se skutečností, že odborné ortopedické vyšetření lékařem (které souvisí s hlavní příčinou nepříznivého zdravotního stavu – postižení hlezenních kloubů a bederní páteře) žalobce naposledy absolvoval v roce 2012, vede shora uvedené krajský soud k jisté obezřetnosti při hodnocení nynější věci.

19. Odkázat lze i na zákonnou úpravu. Podle § 16a odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“) orgán sociálního zabezpečení příslušný k posouzení zdravotního stavu podle § 4 odst. 2 nebo § 8 je oprávněn vyzvat posuzovanou fyzickou osobu, aby se podrobila vyšetření svého zdravotního stavu lékařem plnícím úkoly příslušného orgánu sociálního zabezpečení. Rovněž podle § 12 písm. c) téhož zákona orgány sociálního zabezpečení mohou vyzvat příjemce dávky sociálního zabezpečení podmíněné nepříznivým zdravotním stavem a žadatele o tuto dávku, aby se podrobil vyšetření zdravotního stavu, popřípadě jinému odbornému vyšetření. Tato povinnost se týká všech příjemců obdobných dávek (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Ads 364/2018 – 33). Je tedy zejména v zájmu žalobce coby žadatele o dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem, aby podstoupil vyšetření u odborného lékaře, resp. posudkové komise, tak, aby bylo možné udávané potíže objektivizovat.

20. Ve správním řízení je za řádné zjištění skutkového stavu odpovědný především správní orgán. Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby je však, jak již bylo shora řečeno, třeba odborných lékařských znalostí, které žalovaný ani úřad práce nemají. Předmětem hodnocení je totiž odborná lékařská otázka – funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby (§ 9 odst. 4 zákona o sociálních službách). Podkladem pro úvahy posudkové komise o funkčním omezení proto je zejména zdravotnická dokumentace (odborné závěry vyšetřujících lékařů) a vlastní odborné vyšetření před posudkovou komisí.

21. Jak vyplývá z posudkového hodnocení i vyjádření samotného žalobce, rozhodující příčinou obtíží žalobce je stav po polytraumatu (úrazu) v roce 2006, při němž žalobce utrpěl zlomeniny obou patních kostí a třetího bederního obratle.

22. Z lékařského hlediska poslední ortopedické vyšetření žalobce v roce 2012 a předchozí dokumentace uvádí, že zlomenina obratle byla řešena chirurgicky fúzí bederních obratlů s instrumentací. Postavení je korektní, degenerativní změny na přechodu mezi bederní a křížovou páteří (spondylartroza, kalcifikace disku). Držení páteře s náklonem vpřed – stoj možný toliko s berlemi, bederní páteř bez pohybu, na dolních končetinách senze v normě, mototrika kořenově v normě, na periferii výrazně ovlivněna traumatem pat. V důsledku úrazu přetrvává nestabilita obou hlezenních kloubů (těžká nestabilita levého hlezna). U ostatních kloubů dolních končetin a u horních končetin v posudkové dokumentaci není popsáno omezení. Dle praktického lékaře drásoty v kolenou.

23. Dále je popsána chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) dle spirometrie středně těžkého stupně, a astma.

24. Posudková komise na základě zdravotnické dokumentace dospěla k závěru, že v případě žalobce se nejedná o nezvládání základních životních potřeb mobility nebo orientace. Zdůraznila, že funkční postižení dolních končetin je lokalizováno na periferii, nejedná se o postižení celokončetinového rozsahu. V úseku bederní páteře je při klinickém vyšetření antalgické držení LS páteře s náklonem vpřed a bederní páteř je bez pohybu. Funkce horních končetin není nijak limitována, jsou plně využitelné k realizaci sebeobslužných aktivit. U žalobce byla prokázána limitace v chůzi omezením hybnosti hlezenních kloubů, zejména těžce vlevo, nestabilita je řešena ortézou. Celková hybnost obou dolních končetin však dle posudkové komise narušena není. Velmi vstřícně uznána i tělesná hygiena. Posudková komise nezpochybňuje, že žalobce je při zvládání daných potřeb fyzicky limitován, nicméně nejedná se o těžkou či úplnou poruchu, která by zvládání těchto potřeb vylučovala.

25. Za schopnost zvládat základní životní potřebu mobilita se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je. Pokud by žalobce nezvládal již jednu z uvedených aktivit základní životní potřeby, má se za to, že danou životní potřebu nezvládá (to platí i pro ostatní dále zkoumané sporné potřeby).

26. Žalobce akcentuje zejména jeden nález – nález MUDr. M. ze dne 3. 9. 2012, kde se uvádí, že žalobce je výrazně omezen v běžném životě – trvají bolesti hlezenních kloubů a nohou, ujde cca 20 – 30 m, poté bolesti, musí se posadit, denně otoky obou DK po hlezno, trvale nosí ortézu levého hlezna pro těžkou nestabilitu, zdravotní stav je stabilizovaný.

27. Co se týče mobility, posudková komise vycházela ze skutečnosti, že funkční tělesné i pohybové schopnosti jsou dle doložené dokumentace zachovalé pro všechny aktivity dané základní životní potřeby. Žalobce limituje algie a poúrazové postižení funkce obou hlezen, vlevo s těžkou nestabilitou (řešena ortézou) a ztuhnutí 1 úseku páteře – bederní páteře. Schopnost chůze se hodnotí s využitím kompenzačních pomůcek – ortéz, ortopedické obuvi, holí, berlí včetně chodítka, které bývá opatřeno i sedátkem. Žalobce nemá ztuhlé kyčle ani kolena a má zachovaný úchop, proto je schopen využívat i dopravní prostředky. Co se týče zprávy MUDr. M. – z kontextu je zřejmé, že údaj týkající se chůze má charakter subjektivního sdělení od pacienta, neboť není doloženo vyšetření a metoda zjištění. Omezení pohyblivosti obou hlezen i viklavost levého hlezna byly zohledněny. Samotné uvádění nezvládnutí určité vzdálenosti lze akceptovat pouze při objektivně zjištěných těžkých poruchách. S použitím facilitátorů, tedy ortézy, bederního pásu a francouzských holí není objektivního důvodu, aby nebyl žalobce schopen alespoň pomalou chůzí krok za krokem s občasným přerušením, zvládnout vzdálenost alespoň 200 metrů. S přidržováním zábradlí je schopen vyjít i sejít jedno patro. Přepravy dopravními prostředky je žalobce schopen – na krátké vzdálenosti i hromadnou dopravou, třebaže přeprava automobilem je vhodnější.

28. Dle krajského soudu nelze zpochybnit, že žalobce v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je v mobilitě poměrně podstatně omezen. Jak již však bylo řečeno, míru tohoto omezení je třeba objektivizovat lékařským zjištěním. Jelikož žalobce se osobního vyšetření před posudkovou komisí odmítl zúčastnit a v průběhu posledních několika let nedoložil ani jinou lékařskou dokumentaci, vycházela posudková komise ze dvou lékařských zpráv – zprávy z ortopedického vyšetření MUDr. R. ze dne 18. 7. 2012 a zprávy kliniky úrazové chirurgie FN Brno MUDr. M. ze dne 3. 9. 2012.

29. Zpráva MUDr. R. je standardně strukturovaná, obsahuje shrnutí subjektivního vyjádření žalobce, klinický nález ortopeda (z něhož posudková komise vycházela, a který odpovídá tomu, co je shora shrnuto) a doporučení lékaře z ortopedického hlediska.

30. Naproti tomu zpráva o ambulantním vyšetření MUDr. M. takto tradičně strukturovaná není. Jedná se o zprávu z kliniky úrazové chirurgie (tj. nikoliv ortopedie), již v úvodu je uvedeno, že žalobce přišel pro vyjádření k ZTP a vyšetření dle zprávy trvalo 1 minutu. Po lékařském shrnutí (které opět odpovídá tomu, co je uvedeno ve zprávě MUDr. R. a posudkovém zhodnocení) následuje výčet úrazů dle přílohy 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a žalobcem opakovaně odkazovaný odstavec se závěrem, že u žalobce jsou dále dány podmínky pro přiznání ZTP. S posudkovou komisí se krajský soud ztotožňuje v tom, že není patrné, zda odkazovaná část obsahuje subjektivně vyjádřené obtíže žalobce nebo lékařské zjištění, případně zda vůbec byl žalobce tímto chirurgem jakkoliv vyšetřen.

31. Skutečnosti uváděné žalobcem k obtížím ve zvládání základní životní potřeby mobility tedy bezprostředně z doložené lékařské dokumentace (ani z výsledků sociálního šetření, na které se však žalobce ani neodkazuje) nevyplývají. Posudková komise srozumitelně vysvětlila, že nestabilita hlezenních kloubů spolu se ztuhnutím bederní páteře za použití kompenzačních pomůcek (ortézy, bederního pásu a francouzských holí) nevylučuje zvládání základní životní potřeby mobility, neboť funkční postižení dolních končetin je lokalizováno na periferii, nejsou doloženy závažné poruchy ostatních úseků páteře, nejsou doloženy poruchy kolenních a kyčelních kloubů a horní končetiny jsou zcela bez omezení a jejich úchopová schopnost je zcela zachována. Z těchto důvodů popsaný zdravotní stav nebrání žalobci (i s přerušováním zastávkami) v chůzi alespoň 200 metrů, chůzi i po schodech a nerovném terénu, či nástupu a výstupu z běžných dopravních prostředků.

32. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, odstranil nedostatky vytýkané předchozími zrušujícími rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Posudkové závěry vycházejí ze zdravotnické dokumentace, v níž je zdravotní stav žalobce dostatečně popsán a tato zjištění interpretovala posudková komise způsobem, který je pro krajský soud srozumitelný. Osobní vyšetření žalobce posudkovou komisí nebylo provedeno, neboť žalobce odmítl posudkové komisi poskytnout potřebnou součinnost, tj. odmítl se k vyšetření dostavit a neprokázal, že by toho nebyl schopen. Uplatněné žalobní námitky krajský soud neshledal důvodnými.

33. Zbývá dodat, že pokud jsou z pohledu žalobce uvedené lékařské závěry věcně nesprávné, je do budoucna na místě, aby byly výtky tímto směrem podepřeny odpovídající lékařskou dokumentací, tedy je nutná návštěva specializovaného lékaře, resp. podvolení se vyšetření ze strany posudkové komise.

VII. Závěr a náklady řízení

34. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení ex lege (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného VI. Posouzení věci krajským soudem VII. Závěr a náklady řízení