22 A 39/2015 - 30

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: J. J., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2015, č. j. JMK 30825/2015, sp. zn. S-JMK 30825/2015/ODOS/Bo, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 30. 4. 2015, č. j. JMK 30825/2015, sp. zn. S-JMK 30825/2015/ODOS/Bo, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Ž. (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 17. 2. 2015, vypravené dne 19. 2. 2015, č. j. OD/72742/2014-5. Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Toho se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla RZ: ….. v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem. Blíže neustanovený řidič tohoto vozidla totiž dne 26. 10. 2014 v 12:56 hodin v Ž., na ul. Ž. n. překročil nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h, když jel rychlostí 58 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 6. 2015 se žalobce domáhal zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítl, že výzva dle ust. § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu neobsahovala popis skutku. Specifikace místa spáchání přestupku „ul. Ž. n. v Ž.“ je nedostatečná. Kdyby věděl konkrétní místo, mohl si opatřit další důkazy dosvědčující, že vozidlo řídila nahlášená osoba. Řízení bylo zahájeno v rozporu s ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť na vadnou výzvu je nutno hledět, jako by nebyla vydána vůbec. Přestupková věc měla být odložena podle ust. § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Tento důvod je prioritní a nesprávné uvedení důvodu tak nemá vliv na to, že správní orgán neměl právo zahájit řízení o správním deliktu. Porušení pravidel nebylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Zařízení Ramer AD9T lze používat za dodržování Návodu k obsluze, nastavil jej konkrétní strážník a jde o radar umístěný na trojnožce, nejde o samostatně fungující jednotku. Zákonodárce měl na mysli zařízení, která se nainstalují, ověří a poté sama měří. Dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu nedostatečné specifikace místa měření vozidla. Nelze dovodit směr jízdy vozidla, dopravní značení v předmětném úseku, ani to, zda k měření došlo na území obce. Ulice Ž. n. začíná již mimo obec. Nebylo prokázáno, že bylo měřeno v zastavěném území či na úseku komunikace mezi příslušnými značkami. Není ani zjistitelné, zda obecní policie je v předmětném úseku oprávněna měřit rychlost, neboť souhlas policie nesubsumuje celou ulici. Na podporu svých tvrzení žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 23. 10. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, a ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014-39 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), a odbornou literaturu. Na závěr namítl, že nebyl poučen o následcích zmeškání lhůty pro doplnění odvolání. Výzva jej proto nemohla zavazovat. Poukázal přitom na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 2015 uvedl, že žalobce v odvolání žádné konkrétní výhrady neuvedl. Co se týče námitky nepoučení ve výzvě k odstranění vad odvolání, žalobce měl zmocněnce s bohatou zkušeností s těmito řízeními. Ze záznamu o přestupku vyplývá, že rychlost byla měřena v obci Ž. na ul. Ž. n., kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h. Z fotodokumentace je místo měření zřejmé. Blíže určit místo pomocí čísla popisného nelze, neboť žádná taková nemovitost se v blízkosti místa měření nenachází. Místo měření bylo dostatečně specifikováno i ve výzvě k uhrazení určené částky. S ohledem na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4, byla rychlost zjištěna prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Byla měřena pevně zabudovaným měřičem, nikoliv přenosným. Žalovanému je známa procesní strategie zmocněnce žalobce, který opakovaně sděluje jako řidiče vozidla osoby, které zemřely v krátkém časovém úseku po zjištění přestupkového jednání. Nelze připustit diskriminační povahu jednání některých provozovatelů vozidel. V nevýhodě by byli provozovatelé vozidel, kteří buď nemají dostatek prostředků ke koupení služeb obecného zmocněnce znalého data narození a data úmrtí vytipované fyzické osoby, či snad mají dostatek úcty k zemřelému. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Replika žalobce Žalobce ve své replice ze dne 23. 12. 2015 poukázal na to, že důvodem nedoplnění odvolání byla absence řádné výzvy, přičemž v řízení o správním deliktu se neuplatňuje koncentrace řízení. Ani tam, kde se koncentrace uplatní, není žalobce omezen argumentací předloženou ve správním řízení. Žalovaný fakticky připustil nesrozumitelnost výzvy. Skutečnost, že zástupce žalobce má zkušenosti se správním řízením, nemůže mít vliv na poučovací povinnost. Pokud bylo místo přestupku zřejmé ze spisu, avšak nebylo dostatečně specifikováno ve výroku rozhodnutí, jde o vadu výroku (viz rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014-53). Určení místa fotografií ve spise není dostatečně určité. Správní orgán měl možnost specifikovat místo například uvedením GPS souřadnic. Tvrdí-li žalovaný, že se v blízkosti nenacházel žádný objekt, pak lze důvodně pochybovat o tom, že bylo měřeno v ulici Žerotínovo nábřeží. Dále žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015-45. Zařízení Ramer AD9T znaky automatizovaného zařízení nesplňuje. Je na místě obsluhou ustaveno a po skončení měření opět složeno do kufru a odvezeno. U automatizovaných zařízení je vydáván ověřovací list nejen na zařízení samotné, ale i na jeho správné umístění a polohu, kdežto v případě měřiče AD9T je ověřovací list vztažen jen na funkčnost. Není pravdou, že by byl rychloměr zabudovaný. Žalobce těžko může ovlivnit tak tragickou událost, jako je něčí smrt. Těžko mohl predikovat, že řidič týden od spáchání přestupku zemře. Tvrdí-li žalovaný, že je mu známo z úřední činnosti, že žalobce sděluje jako pachatele zemřelé osoby, pak nemá možnost si tyto skutečnosti ověřit. Žalovaný měl tedy umožnit žalobci se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim (viz rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009-129). V. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Podle záznamu o přestupku ze dne 19. 1. 2015 naměřilo měřící zařízení č. 08/0116 v automatizovaném režimu dne 26. 10. 2014 v obci Židlochovice, na ulici Žerotínovo nábřeží, ve směru „Odjezd“, vozidlu RZ: ….. rychlost 61 km/h v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Dle karty vozidla je provozovatelem tohoto vozidla žalobce. Z listiny „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Ž.“ vyhotovené Policií České republiky dne 15. 11. 2013 vyplývá, že Městské policii Ž. bylo schváleno měření rychlosti na ulici Ž. n. – silnice č. …/…. od křižovatky N. M. po konec obce ve směru N., obousměrně. Podle ověřovacího listu ze dne 13. 10. 2014 bylo měřící zařízení č. 08/0116 ověřeno jako stanovené měřidlo. Ze správního spisu dále vyplývá, že výzvou ze dne 27. 10. 2014 byl žalobce vyzván, aby jako provozovatel vozidla uhradil určenou částku 500 Kč s tím, že může namísto toho písemně oznámit osobu řidiče, která v inkriminovaném čase vozidlo řídila. Na výzvu reagoval žalobce sdělením, v němž označil konkrétní osobu (včetně data narození a bydliště), která měla v uvedené době vozidlo k užívání a řídila jej. Z výpisu z registru obyvatel vyplývá, že tato osoba dne 20. 11. 2014 zemřela. Následně správní orgán prvého stupně učinil do spisu záznam o odložení věci dle ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě, a zahájil řízení o správním deliktu se žalobcem. K ústnímu jednání se žalobce nedostavil, správní orgán prvého stupně proto rozhodl v jeho nepřítomnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání. Správní orgán jej proto výzvou ze dne 25. 2. 2015 vyzval k doplnění odvolání ve lhůtě 5 dnů od obdržení výzvy. Na výzvu žalobce nereagoval a žalovaný následně o odvolání rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Předně však krajský soud poznamenává, že žalobce ve správním řízení nenamítal žádné pochybení, ke kterému by mohlo dojít při měření rychlosti jeho vozidla, v řízení o správním deliktu či při rozhodování o něm. Jelikož se ze strany žalobce (respektive jeho zmocněnce FLEET Control, s. r. o.) jedná o zjevnou procesní strategii s cílem ponechat si veškeré námitky až pro řízení soudní, tato skutečnost se dle ustálené judikatury významným způsobem promítá do rozsahu soudního přezkumu. NSS konstantně dovozuje především z ust. § 77 odst. 2 s.ř.s., že správní soudnictví není pokračováním správního řízení a určité skutečnosti je možné posuzovat nově až zde, a žalobce proto může uvádět také nové, ve správním řízení neuplatněné, důvody (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/2009 Sb. NSS). Stále však platí, že v souladu s ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalobce proto nemůže v žalobě uvádět nová skutková tvrzení, jejichž cílem je rozšířit či změnit skutkový stav, ze kterého napadené rozhodnutí vycházelo. Jak tedy shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006-99, „soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán […]. Není však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. […] nově prováděné dokazování tedy vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.“ V souladu s těmito závěry Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009-91 (č. 1906/2009 Sb. NSS), vyslovil, že „je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím ze strany daňového subjektu na straně druhé, který si jejich existence v konkrétním případě mohl být dobře vědom, nicméně rozhodne se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu jakési procesní taktiky. Na provedení důkazů nově navržených v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat tehdy, pokud (1.) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení (viz bod 42) a (2.) tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami (např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout atp.).“ V rozsudcích ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 As 148/2011-52, či ze dne 3. 2. 2010, č.j. 1 Afs 103/2009-232 (č. 2033/2010 Sb.NSS), pak doplnil, že „[v] souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé) tak správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy.“ V nyní projednávané věci měl žalobce řadu příležitostí poukázat na pochybení, ke kterým mohlo při měření rychlosti, vedení řízení či rozhodování dojít. Jednak byl předvolán k ústnímu jednání, kde se mohl k věci vyjádřit, jednak měl posléze možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí a v neposlední řadě mohl uplatnit konkrétní námitky také v odvolání. Odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním řízení platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007-71, č. 1580/2008 Sb. NSS, popř. rozsudek ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43). V projednávané věci žalovaný dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že bylo spolehlivě zjištěno spáchání správního deliktu žalobcem. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání výše popsaného správního deliktu. Záznam o přestupku včetně fotografie měřeného vozidla, Karta vozidla, „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Ž.“, Ověřovací list měřícího zařízení č. 08/0116, Výzva k zaplacení určené částky a Záznam o odložení věci je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání správního deliktu, nebyl-li v rámci správního řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován. Námitku, že měření neproběhlo automatizovaným technickým prostředkem, stejně jako důkazní návrh k této námitce, žalobce uplatnil až v řízení před soudem, ačkoliv tak měl a mohl učinit již v řízení před správními orgány. Nejpozději po vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, v němž bylo konstatováno spáchání správního deliktu žalobcem, mu muselo být jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu. Za situace, kdy podal pouze blanketní odvolání, nemohl důvodně předpokládat, že nebude pravomocně uznán vinným ze spáchání správního deliktu. Domníval-li se žalobce, že správní orgán prvého stupně pochybil, nic mu nebránilo jeho skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení a zjevně účelové pasivitě žalobce v jeho celém průběhu nelze jeho námitku směřující do otázky, zda měření probíhalo automatizovaným technickým prostředkem, projednat v řízení před správními soudy (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, či ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56). Správní orgány měly dostatečné podklady pro to, aby učinily závěr, že měření rychlosti proběhlo automatizovaným technickým prostředkem, neboť v záznamu o přestupku je uvedeno, že měřící zařízení bylo v režimu „automatizovaný“. Vycházely v tomto směru tedy z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Uvádí-li žalobce v žalobě nové skutečnosti, které mají údajně zjištění správních orgánů vyvracet, jedná se o nepřípustné rozšíření skutkového stavu. Proto zdejší soud pouze nad rámec nutného odůvodnění poznamenává, že prakticky totožnou námitku zdejší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně shledal nedůvodnou s tím, že předmětné měřící zařízení je automatizovaným technickým prostředkem (v podrobnostech viz např. rozsudky ze dne 8. 7. 2016, č. j. 62 A 7/2015-36, nebo ze dne 29. 9. 2016, č. j. 31 A 3/2015-37). Na uvedené závěry nemá žádný vliv námitka žalobce, že nebyl dostatečně poučen ve výzvě k odstranění vad odvolání. Tuto výzvu totiž krajský soud považuje za zákonnou a bezvadnou (viz dále). Údajná vada této výzvy zjevně nemohla být skutečným důvodem pro pasivitu žalobce ve správním řízení. Jednalo se toliko o záminku, jejímž cílem bylo zakrýt zjevně promyšlenou procesní strategii žalobce (respektive jeho zmocněnce), ponechat si veškeré v úvahu přicházející výtky vůči postupu správních orgánů až pro případné soudní řízení. Takováto procesní strategie vykazuje znaky zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Připuštění uvádění nových skutečnosti na základě takovéto procesní strategie by znamenalo aprobaci takového postupu. Přes výše uvedené důsledky procesní pasivity žalobce ve správním řízení zdejší soud jako přípustné shledává žalobní námitky procesního charakteru. Jestliže by se totiž jednalo o námitky důvodné, žalovaný by namítané vady musel zjistit (přes existenci blanketního odvolání) sám v rámci omezeného revizního principu. Jejich přehlédnutí žalovaným by tak bylo důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí ze strany správního soudu. Žalobce například namítal, že řízení o přestupku jím označené osoby řidiče bylo fakticky odloženo podle ust. § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť řidič vozidla zemřel. Tato námitka není důvodná. Tvrzení žalobce neodpovídá skutečnosti. Ve spise je záznam o odložení věci, v němž je explicitně uvedeno, že věc je odložena na základě ust. § 66 odst. 1 písm. g), „neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě.“ O důvodu odložení tak neexistují žádné pochybnosti a podmínka ust. § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu tak byla jednoznačně splněna. Není rozhodné, z jakého důvodu měla být věc odložena, nýbrž z jakého důvodu byla odložena. Měl-li snad žalobce za to, že správní orgán prvého stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku (ve smyslu ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu), mohl tuto skutečnost ve správním řízení namítnout. Procesního pochybení, které žalobce v žalobě namítá, se však správní orgán prvého stupně zjevně nedopustil. Dále žalobce namítal vady výzvy k odstranění vad odvolání s tím, že nebyl řádně poučen o důsledcích nedodržení stanovené lhůty. Ani tato námitka není důvodná. Podle ust. § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) platí, že nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Podle ust. § 4 odst. 2 správního řádu má správní orgán povinnost poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Žalobce byl ve správním řízení zastoupen. Zástupcem nebyl sice advokát, ale obecný zmocněnec, který v této roli vystupuje v typově podobných případech velmi často. Shodně jako NSS v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36, má proto zdejší soud za to, že tento obecný zmocněnec musí chápat, jakou povinnost správní orgán prvého stupně žalobci ukládá, a jaké budou důsledky jejího nesplnění. Pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy k doplnění blanketního odvolání nepochopil obsah výzvy a nebyl si vědom dopadů nesplnění výzvy. Správní orgán prvého stupně svým postupem naplnil požadavek přiměřenosti poučení o právech a povinnostech dotčené osoby podle ust. § 4 odst. 2 správního řádu. Nelze přitom odhlédnout také od skutečnosti, že samotné nedodržení výzvy není spojeno s žádnými důsledky, neboť žalovaný byl povinen v každém případě o odvolání rozhodnout a zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumat. Nesplnění výzvy tedy nemělo za následek to, že by se odvolací orgán věcí vůbec meritorně nezabýval nebo že by mohl toliko z důvodu neunesení břemene tvrzení odvolání zamítnout. Odkazoval-li žalobce v této souvislosti na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67, má zdejší soud za to, že tento rozsudek na posuzovanou věc nedopadá, protože správní orgán prvého stupně žalobce k odstranění vad vyzval. Nelze z něj dovozovat právní neúčinnost výzvy k odstranění vad odvolání, obzvláště s ohledem k výše uvedeným zkušenostem žalobcova zmocněnce. Shodně se přitom vyjádřil NSS v obdobném případě v již citovaném rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36. Nakonec soud nepřisvědčil ani námitkám nedostatečné specifikace skutku ve výzvě k zaplacení určené částky a v rozhodnutí správního orgánu prvého stupně o správním deliktu. Podle ust. § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat mimo jiné popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. Judikatura NSS ve věcech správního trestání klade relativně přísné požadavky na preciznost formulace výroků rozhodnutí správních orgánů. V rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65, NSS konstatoval, že výrok správního rozhodnutí je „klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky.“ Podobně i rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73 (č. 1546/2008 Sb. NSS), uvedl: „V rozhodnutí trestního charakteru […] je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Takto přesné vymezení skutku však není samoúčelné. Nejvyšší správní soud opakovaně vysvětlil, že hlavním důvodem, proč judikatura vyžaduje, aby byl skutek ve výroku správního rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji, je právní jistota (viz citovaný rozsudek NSS č. j. 1 As 92/2009-65, bod 14), a to za účelem vyloučení nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012-43, bod 21). Na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku je tedy třeba klást přísné nároky, současně se však nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od výše vyloženého smyslu a účelu přesné specifikace skutku. Přehledně tento závěr vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 68/2012- 23: „Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ V jiném rozhodnutí NSS výslovně uvedl, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.“ (rozsudek NSS ze dne 28. května 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, bod 28). Ve světle citované judikatury je zřejmé, že určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku je třeba hodnotit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu, přičemž je vždy nutné posoudit, nakolik formulace výroku umožňuje či neumožňuje individualizaci skutku z hlediska výše zmíněných zájmů na právní jistotě, zabránění porušení principu ne bis in idem atp. Na tuto judikaturu navazuje řada rozsudků NSS, v nichž byly konkrétní skutkové okolnosti v řadě případů vyhodnoceny tak, že skutek byl správním orgánem vymezen dostatečně, a v řadě dalších případů naopak tak, že byl skutek správním orgánem vymezen nedostatečně. Žalobce si pochopitelně z těchto rozsudků vybírá právě ty, které zdánlivě svědčí v jeho prospěch (rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015-45, ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014-39). Těmto případům jistě nelze upřít určitou podobnost s nyní posuzovanou věcí. Popis skutku blížící se tomu, jaký použil správní orgán prvého stupně v nyní projednávané věci, byl však ze strany NSS shledán v jiných případech s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti naopak dostatečným. Lze v tomto směru poukázat například na rozsudky ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 As 65/2015-43, ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 As 6/2013-26, ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012–43, či ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36. Žalobce opomíjí skutečnost, že hodnocení konkrétních skutkových okolností nelze považovat za zobecnitelný právní názor, který by z citované judikatury vyplýval. Skutkové okolnosti každého případu jsou logicky vždy specifické. Proto lze jako jediné zobecnitelné právní (nikoliv skutkové) závěry z citované judikatury označit ty, podle nichž je nutno při hodnocení dostatečnosti vymezení skutku ve správním rozhodnutí 1) vždy přihlížet k účelu tohoto požadavku a 2) posuzovat každý případ individuálně. To ostatně citovaná judikatura také vždy zdůrazňuje. Proto nelze bez dalšího přejímat hodnocení konkrétního skutkového stavu z určité věci na věc, kde je skutkový stav odlišný, byť zčásti obdobný. Jak uvedl Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 647/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), rozhodnutí soudu je výsledkem nezávislého soudního rozhodování v konkrétní věci s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu; nelze proto požadovat, aby soudy vždy rozhodovaly stejně, byť v odlišných kauzách. Vedle toho je nutno upozornit na skutečnost, že míra konkretizace skutku ve výroku rozhodnutí se odvíjí také od toho, co je ve správním řízení sporné a co nikoliv. Názorně to ilustruje NSS v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56: „Ve správním řízení nevyvstala žádná pochybnost o tom, že skutek byl spáchán právě vozidlem, jemuž je dle evidence přiřazena registrační značka 7U1 8224, že by snad například došlo k odcizení registračních značek z vozidla stěžovatele. Stěžovatel v tomto směru pouze předkládá hypotetické varianty (např. právě možné odcizení registračních značek), které v projednávané věci zjevně nenastaly, a stěžovatel ani netvrdil, že by nastaly. Stejně tak si však lze představit i hypotetické situace, kdy by ani uvedení tovární značky a typu vozidla nemuselo být dostatečné – například v případě odcizení registračních značek a jejich použití na vozidle téže značky a typu. Takové hypotetické možnosti, kdy by bylo možné považovat skutek za nedostatečně vymezený, by jistě mohly klást vyšší nároky na identifikaci vozidla ve skutkové větě. K podrobnější identifikaci by však bylo nutné přistoupit až v situaci, kdy by ohledně takové skutečnosti vznikla důvodná pochybnost. Ve správním řízení však žádná taková pochybnost nevznikla a stěžovatel ji ani náznakem nevznesl. Identifikaci vozidla pomocí registrační značky je proto nutno v daném případě považovat za zcela postačující. Objektivně nemohl být stěžovatel v žádném případě v pochybnostech o tom, co je mu kladeno za vinu.“ Není-li tedy o určité právně relevantní skutečnosti sporu, není na místě požadovat, aby ji správní orgány dále upřesňovaly. Nemohou nikdy totiž předjímat veškeré hypotetické výtky, které účastník řízení vůbec nevyslovil. Žalobce namítá především neurčitost označení místa spáchání přestupku. Vymezení slovy „v Ž., na ul. Ž. n.“ však zdejší soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu považuje za dostatečně určité a nezaměnitelné. Správní orgány měly dostatek podkladů pro určení, že rychlost byla měřena v obci, že nejvyšší povolená rychlost činila 50 km/h a že ji měřila Městská policie Ž. v místě, které bylo schváleno Policií České republiky. Nemohl-li mít správní orgán prvého stupně žádné pochybnosti o tom, že k měření rychlosti došlo v obci a na konkrétní ulici, nebylo potřeba místo spáchání přestupku dále konkretizovat. To, že měření proběhlo skutečně v obci a na konkrétní ulici, přitom jednoznačně vyplývá ze Záznamu o přestupku. Nelze přisvědčit žalobci, že by se zde označením místa „Ž.“ myslelo katastrální území obce a nikoliv zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami. Měření rychlosti i rozhodování správních orgánů probíhalo primárně v režimu zákona o silničním provozu, který pojem „obec“ v ust. § 2 písm. cc) definuje právě jako zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami. Navíc správní orgány měly k dispozici fotografii vozidla, v jejímž pozadí jsou objekty, které se nacházejí právě v obci (značka označující přechod pro chodce a most přes řeku). Správní orgány tedy nemohly mít žádné pochybnosti o tom, že měření probíhalo v obci, jak je definovaná ust. § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Za situace, kdy žalobce ve správním řízení nijak nezpochybňoval skutečnost, že měření rychlosti probíhalo v obci, a neuváděl ani, že by místo spáchání přestupku bylo nutno dále konkretizovat s ohledem na jiné konkrétní skutečnosti (např. to, že v určitém úseku dané ulice v obci je rychlost upravena odlišně od obecné úpravy), lze uzavřít, že specifikace místa spáchání deliktu ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je plně dostačující. Další dokazování toho, že ke skutku došlo v obci, by bylo nadbytečné, neboť o této skutečnosti ve správním řízení nevyvstala jakákoliv pochybnost. Ze stejného důvodu je lichá také námitka, že není zřejmé, zda byla obecní policie v daném úseku oprávněna měřit rychlost. Tuto skutečnost totiž dokládá listina „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Ž.“. Skutek je ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně vymezen také zcela nezaměnitelně. Je naprosto vyloučeno, aby došlo k záměně vytýkaného jednání za jednání jiné. Vymezení skutku nemůže činit potíže při případném posuzování, zda mohly nastat překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek nebo při určování rozsahu dokazování a uplatňování práva žalobce na obhajobu. Pro tyto účely není nijak významný (tj. právně relevantní) ani směr jízdy vozidla. Ten je ze záznamu o přestupku patrný (směr „Odjezd“), nicméně jeho uvedení ve výroku rozhodnutí by bylo nadbytečné, neboť nemá vliv na právní kvalifikaci jednání a není znakem skutkové podstaty. Žalobce nenamítal, že by místní úprava byla v jednotlivých směrech odlišná. Ze všech uvedených důvodů krajský soud uzavírá, že správní orgán prvého stupně použitou specifikací skutku ve výroku svého rozhodnutí zcela naplnil účel požadavku, aby byl skutek vymezen dostatečně určitě a nezaměnitelně. Z téhož důvodu je nutno považovat za dostatečnou také specifikaci skutku ve výzvě k zaplacení určené částky ze dne 27. 10. 2014. Z účelu této výzvy je navíc zřejmé, že požadavky na specifikaci skutku v ní jsou nižší. Jejím účelem je totiž konkretizovat skutek do té míry, aby měl provozovatel vozidla možnost jednoznačně označit osobu, které vozidlo v daném čase svěřil. Rozhodující je proto především doba spáchání přestupku. Byť může místo spáchání přestupku hrát pro tyto účely určitou roli, obecnější vymezení bude zpravidla zcela postačující. Svěřil-li žalobce vozidlo na určitou dobu určité osobě, je zcela lhostejné, na kterém úseku ulice Žerotínovo nábřeží v obci Židlochovice jej tato osoba dne 26. 10. 2014 v 12:56 hodin řídila. Na možnost označení této osoby to s ohledem na přesný čas spáchání přestupku nemůže mít žádný vliv. Stejně tak není patrné, jaké jiné důkazy o tom, že tato osoba vozidlo v danou dobu řídila, by žalobce chtěl předložit v případě přesnějšího vymezení místa spáchání přestupku. Kdyby takové důkazy existovaly, správní orgán prvého stupně mu vymezením skutku ve výzvě rozhodně neznemožnil jejich předložení. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení