22 A 45/2015 - 44

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: M. P., zast. JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem V Lískách 1065/31, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti žalovanému: Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 6. 2015, vypraveného dne 2. 6. 2015, č. j. KUJI 38315/2015, sp. zn. OOSČ 1161/2014 OOSC/396/PK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina (dále též „žalovaný“) ze dne 1. 6. 2015, č. j. KUJI 38315/2015, sp. zn. OOSČ 1161/2014 OOSC/396/PK, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 12. 11. 2014, č. j. OD/1811/14/IR-8, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, v návaznosti na ust. § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Dále byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ust. § 125 odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona v návaznosti na ust. § 36 odst. 1, § 37 písm. c) a ust. §38 odst. 1 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb. Uvedených přestupků se dopustil tím, že jako řidič řídil vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem nebyla umístěna tabulka státní poznávací značky, a užil k jízdě vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť nebylo možné prokázat technickou způsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Za přestupky mu byla uložena podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a c) a § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), a v souladu s § 125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o silničním provozu, pokuta v částce 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 7. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedl, že po skončení technické prohlídky dne 15. 9. 2014 převzal ve Středisku technické kontroly v Novém Veselí motorové vozidlo zn. …….., vin. ….., a jel s ním do …….. za účelem jeho registrace na obecního úřadu, přičemž po cestě mezi těmito dvěma obcemi (ujeto cca 4 km) byl při projíždění obcí ….. zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR. Domníval se, že za dané situace se nejednalo o klasické provozování vozidla. Domníval se, že žalovaný nesprávně vyložil ust. § 37 zákona č. 56/2001 Sb., protože za daného skutkového stavu nebylo možné aplikovat žádný bod tohoto ustanovení. Nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že u vozidla byla technická kontrola provedena ve stejný den, kdy byl žalobce zastaven hlídkou Policie ČR. Vyhodnocení situace správními orgány se mu jevilo jako přepjatý formalismus a uložený trest jako nepřiměřeně přísný. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 9. 2015 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za irelevantní považoval námitku žalobce, že s předmětným vozidlem byla vykonána jízda pouze v několikakilometrovém úseku za účelem registrace vozidla na obecním úřadě, neboť toto zdůvodnění nezbavovalo žalobce odpovědnosti za spáchání přestupkového jednání. Z uvedeného důvodu navrhl, aby žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta. Dne 18. 11. 2015 byla krajskému soudu doručena replika žalobce, která však nepřinesla žádné doplňující informace či argumenty. Ze správního spisu je zřejmé, že dne 24. 10. 2014 bylo s žalobcem zahájeno řízení ve věci přestupků, č. j. OD/1811/14/IR-4, na základě oznámení přestupku vydaného Policií České republiky dne 15. 9. 2014, č. j. KRPJ-98210/PŘ-2014-161406-MER. Z jeho obsahu bylo zjištěno, že žalobce jel dne 15. 9. 2014 v 15:30 hodin v obci ….. jako řidič s neregistrovaným osobním vozidlem zn. ….., vin. ……, bez umístěné registrační značky, neboť vozidlo bylo opatřeno na zadní části vozidla pouze zvláštní registrační značkou ……. pro jednorázové použití s omezenou platností, na níž nebylo vyznačeno datum platnosti a razítko prodávajícího. Z výpisu z evidenční karty řidiče ke dni 25. 9. 2014 bylo zjištěno, že nemá žádný záznam v přestupcích, aktuální stav bodového hodnocení byl 0 bodů. Žalobce byl předvolán k ústnímu jednání, jež se uskutečnilo za jeho přítomnosti dne 12. 11. 2014. Téhož dne správním orgánem I. stupně bylo vydáno rozhodnutí č. j. OD/1811/14/IR-8, jímž byl uznán vinen z výše uvedených přestupků a byla mu uložena pokuta výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Dne 3. 12. 2014 podal žalobce prostřednictvím své zástupkyně odvolání. Správní orgán I. stupně spis předložil odvolacímu správnímu orgánu k posouzení, následně pak bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Právní posouzení: Krajský soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s.ř.s.“) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná. V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Žalobce předně namítal, že předmětný spor je způsoben přepjatým formalismem ze strany správních orgánů, kterýžto měl za následek uložení nepřiměřeně přísného trestu. Po skončení technické prohlídky dne 15. 9. 2014 měl dle svého tvrzení převzít předmětné vozidlo ve Středisku technické kontroly v Novém Veselí a jet s ním do ……… za účelem jeho registrace na obecného úřadu. Policií ČR byl zastaven na cestě mezi těmito dvěma obcemi při projíždění obcí ……… Za dané situace se dle žalobce nejednalo o provozování vozidla v pravém slova smyslu a žalovaný se dopustil nesprávného výkladu ust. § 37 zákona č. 56/2001 Sb., protože nepřihlédl ke skutečnosti, že u vozidla byla technická kontrola provedena v týž den jako kontrola žalobce hlídkou Policie ČR. Zdejší soud tuto námitku neshledává důvodnou. Je zcela nesporné, že se žalobce dopustil jednání, které je uvedeno a specifikováno výše. Ostatně to jmenovaný nepopřel. Skutkový stav byl tedy řádně a spolehlivě zjištěn a nevyvstávají o něm žádné pochybnosti. Žalobce se však již neshoduje se správními orgány v jejich právním hodnocení. Podle něho došlo k popsanému jednání, které vzhledem k výše uvedeným okolnostem, důvodům a pohnutkám (motivům) nenaplňuje znaky přestupků. S touto argumentací se soud neztotožňuje. Žalobcovo jednání bylo kvalifikováno jako přestupek. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích „přestupkem je zaviněné protiprávní jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně.“ Jak vyplývá z uvedeného ustanovení, znaky přestupku jsou stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Je zcela nesporné, že žalobce řídil předmětné auto značky …. bez toho, aby toto vozidlo mělo připevněné platné registrační značky v souladu s právními předpisy. Správnost zjištění skutkového stavu žalobce nepopírá, neshoduje se však s právním hodnocením situace tak, jak bylo provedeno správními orgány, neboť v něm spatřuje „přepjatý formalismus“ s ohledem na okolnosti případu. Zdejší soud žalobcův názor nesdílí. Je všeobecně známou skutečností, jaký je účel a smysl registračních značek. Žalobci – držiteli řidičského oprávnění muselo být zřejmé, že nesmí užít k jízdě automobil, který není osazen tabulkami registračních značek. Takové vozidlo totiž nesplňuje technické podmínky k provozu na pozemních komunikacích. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena. Dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona se dále fyzická osoba dopustí přestupu jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) téhož odstavce, nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II. Podle ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je řidič mimo jiné povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Technicky nezpůsobilé silniční vozidlo k provozu je definováno ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., dle nějž je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud mimo jiné provozovatel vozidla neprokáže jeho technickou způsobilost k provozu na pozemních komunikacích způsobem stanoveným tímto zákonem. Podle ust. § 21 odst. 4 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve znění účinném pro předmětný případ, je na tabulce zvláštní registrační značky pro jednorázové použití s omezenou platností vyznačena platnost registrační značky, která je stanovena na 10 dnů od jejího vydání. Prodejce nebo registrační místo, které tabulku zvláštní registrační značky pro jednorázové použití s omezenou platností vydalo, na ni vyznačí, v místě k tomu určeném, datum vydání. Zápis potvrdí otiskem razítka a podpisem oprávněné osoby. Soud neshledal, že by byla předmětná ustanovení citovaných právních předpisů aplikována způsobem, který by bylo možno označit za nesprávné posouzení právní otázky. Lze se ztotožnit s názorem žalovaného vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, že pokud registrační značka vozidla nesplňuje zákonné požadavky, pohlíží se na vozidlo jako na vozidlo, na němž žádná registrační značka není. Na vozidle, které řídil žalobce, byla zvláštní registrační značka pro jednorázové použití s omezenou platností, avšak neměla vyplněno datum přidělení a razítko oprávněné osoby. Vzhledem k tomu, že z takto vyplněné značky nebylo jasné, do kterého data byla ještě platná, identifikace vozidla nebyla umožněna a tedy ani nebylo možné zjistit, zda se jedná o vozidlo technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Pokud se týká žalobní námitky, kterou označil žalobce postup správních orgánů za přílišně formalistický, soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, dle které se trestnost správních deliktů řídí obdobnými principy a pravidly, jakými se dosud řídila i trestnost trestných činů, to znamená, že pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být tedy naplněna i materiální stránka deliktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). O přestupku lze hovořit jako o tzv. správním deliktu „pojmenovaném“. Tato legální definice přestupku je plně v souladu s principy zákonnosti a respektuje tím tak základní požadavek demokratického právního státu. Vzhledem ke skutečnosti, že principem zákonnosti je vázána veškerá činnost veřejné správy, je nezbytné tento princip aplikovat i na problematiku správního trestání jakožto součást výkonu veřejné správy (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9 As 7/2009). Jak vyplývá z ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, znaky přestupku jsou stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Materiální znak je představován tím, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a zájmy uvedené v ust. § 1 zákona o přestupcích (shodně srov. Červený, Z., Šlauf, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. XIV. Akt. Vyd. Praha: Linde Praha, a.s. 2007, s. 12-18). Jak vyplývá z judikatury představované rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 As 20/2004, „okolnosti, za kterých k protiprávnímu jednání došlo, nejedná-li se o okolnosti vylučující protiprávnost (nutná obrana, krajní nouze), jsou relevantní pro uložení výše sankce, nikoli však závěr … o tom, zda byl či nikoli spáchán přestupek“. Materiální znak je dán stupněm nebezpečnosti protiprávního jednání pro chráněné zájmy, přičemž je postaven na odlišném, resp. menším stupni společenské nebezpečnosti než trestné činy (srov. ust. § 3 odst. 2 trestního zákona platného a účinného v době, kdy k přestupkovému jednání došlo). Zásadním rozlišovacím kritériem mezi trestným činem a přestupkem je tedy obecně řečeno míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřena ve znacích skutkové podstaty. Společenská nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být alespoň vyšší než nepatrná, zatímco přestupkem může být i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1529/2008, publikované pod č. 18/2009 Sb. NS). Soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování naplnění materiálního znaku trestného činu. V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/1996, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, uvedl Nejvyšší soud následující: „při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (ust. § 3 odst. 2 trestního zákona), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ust. § 3 odst. 2 trestního zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaku určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1200/2008, www.nssoud.cz). Uvedený právní závěr se obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům, neboť stejně jako dosud u trestných činů tak i pro trestnost jednání vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku, takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek, a proto nemá společnost důvod je postihovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5 As 106/2011). Při zkoumání odpovědnosti za přestupek je správní orgán povinen zkoumat vždy, když rozhoduje, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního, i znaku materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004-48). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2010, č. j. 4 As 10/2010-58, ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54, ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012-35, ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-46 či rozsudek ze dne 26. 4. 2013, č. j. 5 As 76/2011-78). Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti u popisovaného přestupku je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku. Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. V souzeném případě je zde v prvé řadě okolnost spočívající v tom, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích žalobce jako řidič užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, k jízdě užil vozidlo, kde nebyla umístěna tabulka registrační značky, a nebylo možné prokázat technickou způsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný se k oběma skutečnostem podrobně vyjádřil, kdy ohledně prvého, kladl žalobci za vinu, že vozidlo řídil (nikoli provozoval). Technickou způsobilost vozidla měl žalovaný ze strany žalobce za neprokázanou, jelikož vozidlo nebylo pro provoz na pozemních komunikacích schváleno a protokol o technické prohlídce, které žalobce předložil, nebyl postačující. Krajský soud dospěl k názoru, že v daném případě nenastaly okolnosti, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků. Žalobce sice uváděl, že k posuzovanému jednání došlo ve stejný den, kdy byla provedena technická prohlídka vozidla, nicméně žalovaný správně poukázal na skutečnost, že se jednalo o technickou prohlídku před schválením technické způsobilosti. Co se týče registrační značky žalobce i jako laik měl sám vidět, že na tabulce jsou nevyplněné kolonky. V případě zvláštní registrační značky pro jednorázové použití s omezenou platností je důležité, aby na ni bylo napsáno datum jejího přidělení a to proto, aby bylo zjevné, zda je v daný okamžik stále platná. V opačném případě by řidiči mohli se značkami pro jednorázové použití jezdit po neomezenou dobu, což směřuje proti účelu tohoto institutu a ohrožuje právem chráněné zájmy. V případě, že žalobce měl pouze v rámci občanské výpomoci zajet s autem na registraci, mohl k tomuto účelu využít jiného vozidla či dopravního prostředku, kterým by nedošlo k porušení zákona. V rámci správního řízení žalobce sám uvedl, že doklady, které mu byly předány spolu s vozidlem, nekontroloval, přestože povinností žalobce jako řidiče vozidla je provést tuto kontrolu a ujistit se tak, že neohrozí provoz na pozemních komunikacích. Z těchto důvodů soud nemohl přisvědčit žalobní námitce, že výklad ust. § 37 zákona č. 56/2001 Sb. byl nesprávný. Stejně soud nepovažuje za důvodnou námitku, že se nejednalo za daných okolností o klasické provozování vozidla. Žalovaný se k tomuto v napadeném rozhodnutí dostatečně vyjádřil, kdy uvedl, že žalobci nebylo kladeno za vinu provozování vozidla bez registrační značky, ale řízení takového vozidla. Žalovaný se rovněž vypořádal i se skutečností, že předmětné vozidlo bylo v den zastavení žalobce Policií ČR na technické prohlídce. Jak soudem uvedeno výše, nejednalo se o technickou kontrolu, jež by osvědčovala technickou způsobilost vozidla, ale o technickou prohlídku před jejím schválením. Pokud se týká sankčního postihu, právní úprava dává správnímu orgánu prostor k tomu, aby přihlédl k závažnosti přestupku, mj. zejména ke způsobu jeho spáchání, následkům, okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Správní orgán je bere v potaz v souvislosti s určením druhu sankce za přestupek a její výměry. Soud zdůrazňuje, že žalobcem uplatněné námitky v podobě okolností, motivů a důvodů byly správními orgány řádně zohledněny v intencích ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Sankční postih - pokuta - byla uložena při spodní hranici zákonného rozmezí (5.000 – 10.000 Kč). Ve světle výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalovaný se nedopustil pochybení v právním hodnocení zkoumání odpovědnosti žalobce za popisované přestupky, které naplňovaly formální znaky přestupků a rovněž jimi byl porušen nebo ohrožen zájem společnosti do té míry, že byl naplněn i materiální znak přestupků. Krajský soud v Brně tedy shledal námitky žalobce nedůvodnými. V řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, a proto zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný správní orgán, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení