22 A 49/2015 - 59
Citované zákony (28)
- o trestním řízení soudním (trestní řád), 141/1961 Sb. — § 158 odst. 5 § 314d odst. 2
- České národní rady o přestupcích, 200/1990 Sb. — § 11 odst. 1 písm. b § 11 odst. 1 písm. c § 12 odst. 2 § 14 odst. 1 § 74 odst. 1
- o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, 361/2000 Sb. — § 18 odst. 3
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 2 § 60 § 65 § 65 odst. 1 § 68 § 70 § 72 odst. 1 § 75 odst. 1 § 75 odst. 2 § 78 odst. 7 § 103 odst. 1
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 § 3 § 50 odst. 1 § 51 odst. 1 § 52 § 59 § 60 § 67 odst. 2 § 137 odst. 3
Rubrum
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: F. V., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 5.6.2015, č. j. KUZL-32503/2015, sp. zn. KUSP-32503/2015/DOP/Ti, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci: Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, Odbor dopravy, ze dne 3.4.2015, č. j. MUUH-OD/92490/2014/PrchJ, sp. zn. 18201/2014 (dále též „správní orgán prvního stupně“) a citované rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným tím, že 1. dne 18.11.2014 v 10:28 hod. u obce ……. na silnici I/50 v místě dle souřadnic GPS 017°22´47.706“E a 49°04´01.242“N řídil ve směru od …… osobní motorové vozidlo zn. ….., RZ …… nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla orgánem Policie ČR Dopravního inspektorátu Uherské Hradiště naměřena rychlost jízdy 135 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 130 km/h. Nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou obecnou úpravou pro jízdu mimo obec na 90 km/h tak překročil nejméně o 40 km/h. Svým jednáním porušil ust. § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 citovaného zákona, kterého se dopustí fyzická osoba tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více. 2. dne 18.11.2014 v 10:28 hod. u obce …… na silnici I/50 ve směru od …. řídil osobní motorové vozidlo zn. ……, RZ ……., přičemž předjížděl jiné motorové vozidlo, ačkoliv to bylo místní úpravou svislým dopravním značením B21a „Zákaz předjíždění“ doplněné vodorovným dopravním značením V 1a „Podélná čára souvislá“ zakázáno. Tím porušil ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, a tak se dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 citovaného zákona, neboť v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjížděl v případech, kdy to bylo místní úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno. Za spáchané přestupky byla žalobci dle ust. § 125c odst. 4 písm. d) a ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu a v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b), c), ust. § 12 odst. 2 a ust. § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) uložena pokuta ve výši 7.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců od data nabytí právní moci rozhodnutí. II. Shrnutí žalobních bodů: Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21.8.2015 brojil žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu druhého stupně, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto. Žalobce namítal, že rozhodnutí obou stupňů jsou nezákonná, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Žalobce nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost a nepředjížděl v zakázaném úseku. Ve věci předjíždění v zakázaném úseku není žádného důkazu, svědčícího o tom, že se žalobce dopustil daného přestupku, neboť oznámení o přestupku a úřední záznam jsou pouze jednostranné úkony policie, jako důkazy neproveditelné. K tomuto žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, č. j. 1 As 96/2008. Svědecké výpovědi policistů jsou nevěrohodné s ohledem na nezákonný postup ve vztahu k výběru kauce Policií ČR (jak rozhodl Krajský soud v Brně, sp. zn. 62 A 9/2015 a následně Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 As 72/2015-36). Policisté byli zaujatí vůči žalobci a šlo o šikanozní jednání z jejich strany. U daných důkazů je nutno posuzovat věrohodnost jejich pramene, tj. policisty, která byla snížena tím, že nad rámec své pravomoci přinutil žalobce složit kauci v rozporu se zákonem. Dále žalobce od počátku řízení zpochybňoval umístění značky B 21a na úseku, kde mělo dojít k zakázanému předjíždění, když uvedl, že značka v daném místě není viditelně umístěna. K tomuto navrhl zmocněnec žalobce provedení důkazu ohledání místa včetně rekonstrukce, za účelem zjištění, zda se v daném úseku značka zákazu předjíždění vůbec nachází, nebo zda minimálně ve směru jízdy vozidla žalobce byla viditelná či ne. Navržené důkazní prostředky správní orgán prvního stupně ani žalovaný dostatečně nevypořádaly. Žalobce v této otázce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 30/2007-58 a č. j. 1 Afs 37/2009-40. Nesouhlasil ani s tvrzením správního orgánu prvního stupně, že policisté danou značku viděli, kdy toto tvrzení nemá oporu ve spise, neboť tento závěr nevyplývá z jejich svědeckých výpovědí. Z výpovědi policistů nelze učinit jednoznačný a nepochybný závěr o tom, že se v inkriminovaný okamžik značka na daném místě nacházela. Ani přiložené mapky, ve kterých svědci zaznačili při výslechu místo zahájení předjíždění a místo ukončení předjíždění sami o sobě nejsou s to potvrdit, zda se daný den na daném místě nacházela či nenacházela předmětná značka. Co se týče fotografií obsažených ve správním spise, a to úseku silnice I/50, kde je zřetelně viditelná plná čára, tedy stanoven zákaz předjíždění a fotografií, na kterých je zachyceno žalobcovo vozidlo, tak ty nedokazují protiprávní jednání žalobce, neboť mezi těmito fotografiemi není žádná souvislost. Dále žalobce brojil proti tomu, že ačkoliv měl správní orgán k dispozici nezávislého svědka, a to řidiče předjížděného vozidla, tak jej nepředvolal. Je přesvědčen, že správní orgán prvního stupně neprojevil zájem o objektivní zjištění skutkového stavu, což považuje za vážné pochybení správního orgánu. Svědeckou výpověď daného svědka nemůže nahradit úřední záznam policie ze dne 19. 11. 2014 ani výpověď svědků (zasahujících policistů). Správní orgán prvého stupně tak neprováděl řádné dokazování ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu, a tudíž nemohl ani dospět k zákonnému rozhodnutí ve věci. Dále žalobce odmítl tvrzení, že překročil povolenou rychlost na silnici I/50 u obce Zlechov, neboť správní orgán nezohlednil zřejmý nesprávný postup při měření rychlosti měřícím zařízením RAMER 10C, spočívající v tom, že měřící vozidlo bylo k vozovce ustaveno zešikma, což je zjevné s fotodokumentace obsažené v záznamu o přestupku a dále v tom, že úsek, kde proběhlo měření, není rovným úsekem silnice, nýbrž se jedná o táhlou zatáčku, což je zjevně v rozporu s Návodem k obsluze, a tím je výsledek měření neprůkazný a nelze jej použít ve správním řízení. Při zadání GPS souřadnic uvedených v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně do některého z dostupných mapových podkladů, je zřejmé, že měření bylo provedeno v zatáčce. Dále žalobce uvedl, že vozidlo na snímku je vidět nápadně ze strany. V daném případě byla naměřena rychlost 130 km/h. Jelikož je hodnota v druhé polovině rozsahu zařízení, lze tedy usuzovat, že vozidlo by mělo být daleko vpravo na snímku měření, a ne téměř uprostřed, jak tomu je na daném snímku. Z toho lze usuzovat, že měřící zařízení nebylo správně ustaveno. Rovněž i v tomto bodě odkázal na konkrétní judikaturu NNS, sice rozsudek NSS č. j. 3 As 29/2011-56, týkající se otázky, že měření rychlosti musí probíhat v souladu s návodem k obsluze. Z napadeného rozhodnutí není seznatelné, jak dospěl žalovaný k závěru, že bylo měřeno v souladu s Návodem k obsluze. Žalobce navrhl provedení Návodu k obsluze na důkaz svého tvrzení před zdejším soudem. Dále namítl, že ve spise se nenachází dokument osvědčující proškolení osoby, která prováděla měření v daný den. S ohledem na zásadu in dubio pro reo lze spíše usuzovat, že osoba provádějíc měření nebyla proškolena. Konečně namítl, že správní orgány vážně pochybily, když neuznali omluvu z jednání zmocněnce žalobce a provedli ústní jednání v nepřítomnosti žalobce resp. jeho zmocněnce a tím krátily žalobce na jeho procesních právech. Důvodem nemožnosti zmocněnce žalobce účastnit se nařízeného jednání den 16.3.2015 byla autonehoda, která se stala po cestě na jednání. Autonehoda, která zabránila účasti zmocněnce žalobce na jednání, je důležitým důvodem. Omluva byla adresována správnímu orgánu bezodkladně prostřednictvím sekretářky zmocněnce, a to elektronicky, jakmile jí byla tato událost sdělena. Způsob, jakým má účastník vyrozumět správní orgán (elektronicky či telefonicky), zákon nestanoví a ani účastnící řízení či jejich zástupci nemají povinnost vlastnit či používat emaily či telefony. Omluva byla také včasná, neboť k autonehodě došlo cca 2,2 hodiny před ústním jednáním. Omluva se dostala do sféry správního orgánu cca 2 hodiny před jednáním. Následující den byla také omluva zmocněnce žalobce doložena záznamem o dopravní nehodě. Pokud měl správní orgán pochybnosti o existenci dané nehody, měl možnost si tuto skutečnost ověřit přímo od účastníka nehody či pojišťovny, neboť vše bylo v záznamu uvedeno. To však správní orgán neučinil a kontaktoval pouze Dálniční policii s dotazem, zda v dopoledních hodinách dne 16.3.2015 zaznamenala tuto událost, kdy odpověď byla negativní. To však neprokazuje, že k nehodě nedošlo. Ani argument žalovaného, že na záznamu není uveden čas nehody, nemá vliv na platnost záznamu, ani na to zda se nehoda stala, či nikoliv. Nadto sekretářka zmocněnce uvedla v omluvě, kdy k nehodě došlo. Dále nemůže obstát argument žalovaného, jelikož zmocněnec je známý zastupováním v přestupcích a tuto činnost provozuje za úplatu, nemůže správní orgán omluvu z jednání přijmout. Tuto skutečnost nelze přičítat k tíži žalobce a znemožnit mu tak uplatňovat svá procesní práva prostřednictvím zvoleného zmocněnce. Na straně žalobce nešlo ani o zneužití práva, jak uvedl žalovaný, neboť šlo o první omluvu z jednání a zmocněnec se dožadoval toliko přesunu jednání na odpolední hodiny téhož dne, nikoliv o nové obeslání k jinému dni. Na základě předestřených námitek žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě: Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 18. 4. 2016 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s ust. § 3 správního řádu a i způsob vedení řízení byl v souladu s právními předpisy. K jednotlivým žalobním námitkám se vyjádřil následovně: - Dokazování přestupku předjíždění v zakázaném úseku komunikace Žalovaný odkázal v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále k dokazování pomocí úředních záznamů uvedl, že judikatura správních soudů se ustálila na závěru, že listiny předložené Policií ČR postačují k postihu pachatele přestupku, pokud nejsou v řízení před správním orgánem zpochybněny. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13.11.2014 ve věci sp. zn. III. ÚS 1838/14. Další dokazování je pak potřeba provádět pouze v případech, kdy z uplatněných námitek účastníkem řízení vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu. Správní orgán prvního stupně vyslechl zasahující policisty, kteří oba potvrdili, že nejprve změřili překročení nejvyšší dovolené rychlosti, a při následné jízdě za vozidlem žalobce v místě za svislou dopravní značkou B21a „Zákaz předjíždění“ jej spatřili, jak předjíždí. Policisté tedy nemuseli být speciálně dotazováni, zda se uvedená značka na místě nacházela či nikoliv. Správní orgán prvního stupně bez dalšího neměl žádný důvod zkoumat, jestli byla značka dostatečně viditelná, neboť je zcela běžnou praxí, že policie před plánovaným zákrokem rozhodné dopravní značky zkontroluje. Navíc žalobce existenci značky nezpochybnil na místě silniční kontroly, ač by to bylo přirozené. V tomto směru odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Poprvé se informace o neexistenci nebo neviditelnosti značky objevila teprve po té, co proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce. Dále k námitce ohledně nevyslechnutí svědka Murárika (řidiče předjížděného vozidla) uvedl žalovaný, že správní orgán se rozhodl jej nevyslechnout nikoliv proto, že se mělo jednat o svědka ve prospěch obviněného, ale právě v jeho neprospěch. Je bezpředmětné zda prvotní informaci o tom, co měl v danou chvíli vidět, bylo obsahem jím podepsaného úředního záznamu o podání vysvětlení, nebo úředního záznamu sepsaného policistou, který jeho slova interpretoval. Ostatně ust. § 137 odst. 3 správního řádu vyžaduje ohledně náležitostí záznamu o podaném vysvětlení pouze podpis oprávněné úřední osoby a nikoliv podpis osoby podávající vysvětlení. K otázce výběru kauce posouzené jako nezákonné, žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc uvedl, že obsah prvotního úředního záznamu s popisem dané události není v rozporu s obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Odlišný právní názor k určité dosud judikatorně málo řešené otázce výběru kaucí ještě nutně nemusí představovat něčí zlovolnou šikanu, jak uvádí žalobce. - Dokazování přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec Žalovaný uvedl, že Nejvyšší správní soud situaci ohledně dokazování ve věci přestupku spočívajícím v překročení nejvyšší dovolené rychlosti řešil se závěrem, k němuž došel i žalovaný, a sice že při měření rychlosti a existenci objektivního výstupu z takového zařízení má úřední záznam pouze doplňkový charakter a skutečnosti zachycené v něm není třeba ověřovat svědeckou výpovědí, kdy odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 9 As 76/2010-76, č. j. 7 As 18/2011-54, www.nssoud.cz). Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 As 9/2013-35, www.nssoud.cz, jenž vyslovil názor, že primárně je důkazní břemeno na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného některý důkaz zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na stranu obviněného z přestupku a je na něm, aby svá tvrzení prokázal. V žalobě žalobce neuvádí k měření rychlosti nic bližšího, pouze na základě souřadnic GPS, které nejsou metrologickým údajem, tedy nemají sebemenší vliv na vlastní měření, zpochybňuje správnou polohu vozidla ve snímku. Žalovaný zdůrazňuje, že zařízení Ramer 10C je primárně určeno k přesnému zjištění rychlosti měřených vozidel. Pozice GPS je pouze doplňkovým údajem zobrazovaným na záznamu z měřiče rychlosti, aby bylo možno alespoň přibližně zpětně určit místo měření a zpětně přezkoumat, zda v daném místě je rychlost omezena obecnou, místní či přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích. Přesné místo doplňuje vždy uživatel zařízení. GPS modul zabudovaný v měřiči Ramer 10C je civilní komerční zařízení. Jako takové vychází z parametrů standardní polohové služby (SPS), které jsou přístupné běžným uživatelům. U ní je uváděna přednost 15-20 m pro kódové měření, přičemž určení polohy je dále ovlivněno konkrétními atmosférickými podmínkami, počtem družic, jejich stavem, odrazy signálu. Přesnější určení poloh je možné pouze tzv. fázovými měřiči, jejichž použití je vyhrazeno pouze pro vojenský sektor. Žalovaný dále konstatoval, že špatné ustavení vozidla ze strany policistů je vyloučeno již tím, že vozidlo na snímku z měřícího zařízení je ve správné poloze, což odůvodnil tak, že ke snímku přiložil vyhodnocovací šablonu, která je poměrně novým nástrojem kontroly správnosti měření (autorem je metrolog I. kvalifikačního stupně v oboru silničních rychloměrů Josef Hájek z Autorizovaného metrologického střediska v Kunovicích). Žalovaný popsal, jak funguje užití kontrolních šablon, kdy došel k závěru, že po přiložení šablony i přes drobnou viditelnou nepřesnost způsobenou při focení snímku z papírové podoby do elektronické, je evidentní, že konkrétní část vozidla se nachází tam, kde má být a jednoznačně je tak doložena správnost postupu, kdy již na základě svých znalostí ve svém rozhodnutí žalovaný uvedl, že vozidlo je ve správné poloze. Žalovaný konstatoval, že tak mohl učinit, neboť kromě toho, že je držitelem osvědčení k práci s měřičem uvedeného typu, má v tomto oboru dostatečnou praxi a zkušenost. Současně k vyjádření přiložil pomůcku pro vyhodnocení měření, o níž se ve vyjádření zmínil. - Ústní jednání v nepřítomnosti žalobce (jeho zmocněnce) a omluva z jednání Žalovaný zde odkázal opět na odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolil si podotknout, že v daném případě se nejednalo o první omluvu z ústního jednání. Poprvé se zmocněnec žalobce nedostavil na jednání nařízené na den 15.1.2015, kdy den před ústním jednáním namítl podjatost úředních osob správního orgánu prvního stupně, neboť se mu nelíbila formulace v předvolání k ústnímu jednání s doplněním, že z tohoto jednání se omlouvá. Zmocněnec věděl, že správní orgán bude u dalšího nařízeného jednání na den 16.3.2015 vyslýchat svědky a jakákoli deklarovaná snaha o pozdější začátek ústního jednání je v takové situaci značné problematická. V situaci, kdy místně příslušné dálniční oddělení Policie ČR nezaznamenalo dopravní nehodu a dva řidiče v odstavném pruhu sepisující záznam o dopravní nehodě a čekající na servis nikoliv několik minut, ale v řádu hodin, jak bylo uvedeno v emailu obsahující omluvu z jednání z důvodu této nehody, lze jednoznačně konstatovat, že záznam o dopravní nehodě předložený zmocněncem je zcela fiktivní listinou, která nezachycovala žádnou reálnou událost nebo alespoň nikoliv v uvedeném čase. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce k vyjádření žalovaného: Žalobce zaujal písemné stanovisko k vyjádření žalovaného, které bylo doručeno soudu dne 27.6.2016. Replika žalobce byla obsáhlá a žalobce v ní uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že dopravní značku B21a „Zákaz předjíždění“ policisté viděli, kdy uvedl, že oba policisté tvrdili, že při jízdě za žalobcem v místě za svislou dopravní značkou B21a jej spatřili, jak předjíždí. Takové vyjádření nijak nevyvrací žalobní tvrzení žalobce, dle kterého je právě takové tvrzení neurčité. Policisté skutečně vypověděli, že vozidlo žalobce viděli za dopravní značkou B21a, avšak nevypověděli, že viděli též samotnou dopravní značku B21a, nebo např. o jejím umístění ví pouze z úřední činnosti, nebo dle mapy, atd. Žalobce má za to, že v případě, kdy je spornou otázkou to, zda se na místě fakticky nacházela dopravní značka či nikoliv, je nutné položit svědkům otázku tak, aby byla jejich odpověď jednoznačná a způsobilá námitku žalobce vyvrátit. K tomu však nedošlo ze strany správního orgánu. Správní orgán nijak nevyvrátil tvrzení žalobce, že značku neviděl, kdy toto lze odůvodnit jen třemi způsoby: buď byla značka zakrytá, nebo nebyla umístěna, nebo žalobce lže. Tím žalobce negoval i tvrzení žalovaného, že žalobce umístění dopravní značky B21a nezpochybňoval, neboť v samotném úředním záznamu ze dne 19.11.2014 je uvedeno, že žalobce uvedl, že si dopravní značky B21a nevšimnul, což ostatně potvrzuje jeho argument, že se značka na místě nenacházela. Tvrzení žalovaného tedy nemá oporu ve spise. Je zřejmé, že pokud by se daná značka na místě nenacházela, nemohl by se žalobce daného přestupku dopustit. Dále žalobce odmítl tvrzení žalobce, že z místa byla pořízena fotodokumentace, která existenci značky B21a potvrzuje. Jak uvedl žalobce již v žalobě, fotografie obsažené ve spise nic neprokazují, neboť není zřejmé, kdy a kde byly pořízeny, za jakým účelem a ani není patrno, že souvisí s projednávaným přestupkem. Neztotožnil se ani s tvrzením, že je zcela běžnou praxí policie, že před plánovaným zákrokem kontrolují rozhodné dopravní značky, neboť v daném případě policisté primárně jeli za žalobcem kvůli jinému přestupku (překročení rychlosti). Zároveň takovouto zcela „běžnou praxi“, tj. zřejmě „ustálenou úřední praxi“ žalovaný nijak neprokázal, ač by tomu byl – zahrnoval-li ji do svého rozhodování, povinen. V této otázce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou specifikoval. Ve vztahu k výslechu svědka (řidiče předjížděného vozidla), jehož policie taktéž zastavila a ztotožnila, uvedl, že se správní orgán neměl spokojit s minimem důkazů, je-li možné ve věci provést více důkazů, a to zejména za situace, kdy dosud provedené důkazy neposkytují dostatečně jasné informace o skutkovém stavu. Odkázal i v této otázce na judikaturu Nejvyššího správního soudu. I vzhledem k tomu, že žalobce namítal šikanózní jednání ze strany zasahujících policistů a neoprávněné uložení kauce, měl správní orgán předvolat tohoto nestranného svědka nikoliv pouze zasahující policisty. Dále žalobce namítl, že rozhodnutí je nezákonné, pokud žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z reprodukované výpovědi zaznamenané v úředním záznamu Policie, který nemá žádnou vypovídací hodnotu a ani není řádným důkazním prostředkem. Uvedl, že jak Nejvyšší soud, tak Nejvyšší správní soud judikovali, že reprodukovaná svědecká výpověď skrze policisty je zcela nepřípustná. Neztotožnil se ani s argumentem žalovaného, že nezákonný postup policie při výběru kauce nemůže mít vliv na přestupkové řízení a že policisté neprojevili přehnanou horlivost při silniční kontrole, neboť žalobce tvrdí opak od počátku řízení. V souvislosti s vyjádřením žalovaného k přestupku překročení dovolené rychlosti mimo obec, žalobce uvedl, že s argumentací žalovaného nesouhlasí a zopakoval to, co předestřel v žalobě. Z vyjádření žalovaného je zřejmé, že žalovaný musel provést ověření měření pomocí šablony již během řízení, neboť nelze přisvědčit tomu, že by to rozpoznal „od oka“, zda je vozidlo na snímku ve správné poloze. Tím tedy žalovaný provedl během odvolacího řízení důkaz, aniž by o tomto úkonu žalobce vyrozuměl či učinil záznam do spisu o provedeném dokazování. Tento postup je nezákonný, neboť žalobce měl právo zúčastnit se dokazování. Proto navrhl žalobce zrušení rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Erudice žalovaného natož oprávněné úřední osoby pana Mgr. T. nebyla ničím prokázána. Rozhodnutí je také nepřezkoumatelné, neboť se z něj nepodává, jakým způsobem žalovaný hodnotil výstup z měření a proč a jak dospěl k závěru, že bylo měřeno správně. K vyjádření žalovaného k další z námitek, a to provedení jednání v nepřítomnosti žalobce resp. zmocněnce a nepřijetí jeho omluvy z jednání žalobce zopakoval již řečené v žalobě samotné a nadto konstatoval, že správnímu orgánu nic nebránilo v tom vyzvat žalobce k prokázání pravdivosti informací obsažených v záznamu o nehodě jiným způsobem např. fakturou ze servisu či prokázáním nahlášení pojistné události, apod. Správní orgány tak nepostupovaly objektivně, když se nesnažily provést šetření, které by bylo s to prokázat opak. Na závěr žalobce uvedl, že svoji žalobu považuje za důvodnou a trvá na zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. V. Shrnutí relevantních skutečnosti zjištěných ze správního spisu: Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází oznámení přestupku Policie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Uherské Hradiště, Dopravní inspektorát (dále též „Policie ČR“) ze dne 24.11.2014, č. j. KRPZ-123827-11/PŘ-2014- 151106, úřední záznam Policie ČR ze dne 19. 11. 2014, záznam o přestupku se snímkem z měřiče č. 4488, na kterém je zachyceno osobní motorové vozidlo tovární značky Fiat, RZ 4Z6 0413 se záznamem rychlosti 135 km/h, ověřovací list č. 37/14 vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice dne 5.3.2014, jenž ověřuje silniční radarový rychloměr RAMER10 C, který lze používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze, s dobou platnosti ověření do 4.3.2015. Součástí spisu je dále potvrzení o převzetí kauce vystavené Policií ČR ze dne 18.11.2014, fotodokumentace: vozidla žalobce, technického průkazu, občanského průkazu a řidičského průkazu řidiče M. M. (dále též „řidiče předjížděného vozidla“) a úseku silnice zachycující značku zákazu předjíždění a dále evidenční karta řidiče (žalobce) ze dne 14.1.2015, prokazující 2 záznamy o přestupcích. Ze správního spisu dále vyplynuly tyto skutečnosti: Dne 18.12.2014 zaslal správní orgán prvního stupně žalobci oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na den 15.1.2015. Dne 14.1.2015 obdržel správní orgán prvního stupně elektronicky emailem vyjádření k řízení, námitku podjatosti, žádost o přerušení řízení do doby rozhodnutí soudu ve věci posouzení zákonnosti postupu při uložení kauce Policií ČR a omluvu z nařízeného jednání od zmocněnce žalobce spolu s plnou mocí k zastupování ze dne 12.1.2015. Dne 15.1.2015 vydal vedoucí správního orgánu prvního stupně usnesení o nevyloučení z řízení referenta správního orgánu prvního stupně a dále usnesení o nevyhovění žádosti o přerušení řízení o přestupku. Proti těmto usnesením podal zmocněnec žalobce dne 13.2.2015 odvolání. Dne 16.2.2015 zaslal správní orgán zmocněnci žalobce předvolání k nařízenému ústnímu jednání na den 16.3.2015 v 13:30 hod. a taktéž předvolal policisty R. V. a M. B. jako svědky. Dne 2.3.2015 vyzval správní orgán zmocněnce žalobce k doplnění odvolání proti výše uvedeným usnesením. Dne 10.3.2015 pořídil správní orgán prvního stupně úřední záznam o tom, že předvolaní policisté nebyli přítomni při projednávání přestupků s žalobcem, kdy zasahujícími policisty byli R. L. a P. S., kdy správní orgán je tedy předvolal jako svědky v daném řízení na termín 16. 3. 2015. Dne 17.3.2015 zaslal správní orgán totožné výzvy k doplnění odvolání proti usnesením do datové schránky zmocněnce žalobce. Dne 16.3.2015 v 11:46 obdržel správní orgán prvního stupně (oprávněná úřední osoba) elektronicky emailovou zprávu od asistentky zmocněnce žalobce (odesláno z emailu zmocněnce) s omluvou zmocněnce z nařízeného jednání z důvodu autonehody a s žádostí o přeložení jednání na pozdější dobu, neboť vozidlo bylo nepojízdné. Správní orgán prvního stupně téhož dne v 12:48 hod. prostřednictvím emailové zprávy odpověděl, že jednání nelze přeložit, neboť jsou předvolání svědci. Dne 16.3.2015 tedy proběhlo ústní jednání ve věci žalobce v jeho nepřítomnosti. Dne 19.3.2015 obdržel správní orgán písemnou omluvu zmocněnce žalobce s odůvodněním neúčasti z důvodu autonehody, jak avizovala předešle asistentka zmocněnce elektronicky emailovou zprávou dne 16.3.2015. Přílohou byl záznam o dopravní nehodě ze dne 16.3.2015. Dne 20.3.2015 pořídil správní orgán prvního stupně úřední záznam o informování se na Dálničním oddělení Policie ČR Velký Beranov, zda zaznamenali v dopoledních hodinách v blízkosti exitu 162 ve směru na Brno poškozené vozidlo zmocněnce žalobce. Odpověď na tento dotaz byl negativní. Dne 20.3.2015 obdržel správní orgán prvního stupně od Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, kanceláře ředitele sdělení, že v dané věci obdržela Policie rozhodnutí Krajského soudu v Brně, č. j. 62A 9/2015-23, jímž bylo stanoveno, že zásah policisty ČR spočívající ve výběru kauce u žalobce dne 18.11.2014 byl nezákonný. Policie je informovala z důvodu toho, že kauce byla uložena u správního orgánu. Dne 3.4.2015 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí ve věci, které bylo zasláno do datové schránky zmocněnce žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal zmocněnec žalobce včasné odvolání elektronicky bez zaručeného elektronického podpisu. Dne 30.4.2015 pořídil správní orgán úřední záznam o převzetí kopie přestupkového spisu zmocněncem žalobce. Dne 4.5.2015 obdržel správní orgán prvního stupně znovu odvolání již se zaručeným elektronickým podpisem. Vzhledem k tomu, že podanému odvolání proti rozhodnutí chyběly předepsané náležitosti, vyzval správní orgán prvního stupně dne 6.5.2015 zmocněnce žalobce k jejich doplnění, a to ve lhůtě 5 dnů od okamžiku doručení písemnosti. Odvolání nebylo ve stanovené lhůtě doplněno. Dne 20. 4. 2015 rozhodl Krajský úřad Zlínského kraje o odvolání proti výše uvedeným usnesením, tak že jej zamítl a usnesení potvrdil. O odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve věci rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 5.6.2015, č. j. KUZL-32503/2015, sp. zn. KUSP- 32503/2015/DOP/Ti, které je předmětem tohoto soudního přezkumu VI. Shrnutí skutečností zjištěných z přezkumného soudního řízení. Soud předmětnou věc projednal při jednání konaném dne 27.10.2016. Právní zástupce žalobce omluvil neúčast žalobce, který souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Setrval na žalobních námitkách, přednes omezil především na žalobní námitku, kterou zpochybnil oprávněnost správního orgánu k projednání přestupků v jeho nepřítomnosti a nepřijetí omluvy zmocněnce žalobce z nařízeného jednání, který v den ústní jednání se nemohl dostavit ke správnímu orgánu v důsledku autonehody. Správní orgán neměl důvod postupovat tak, jak učinil, jeho postup byl v rozporu s právními předpisy. Autonehoda je dostatečně relevantní omluva, navíc byla-li učiněna včas. Správní orgán neprovedl žádné kroky, jimiž by si ověřil relevantnost uváděné překážky. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Zástupkyně žalovaného nepopřela, že včasná omluva v důsledku autonehody mohla být důvodná, zdůraznila však, že podmínkou opodstatněnosti omluvy je její doložení kvalifikovaným způsobem. Záznam o dopravní nehodě je nevěrohodný doklad, neboť jej může sepsat kdokoli. Dotazem na Dálniční oddělení Policie ČR Velký Beranov bylo prokázáno, že byť daným úsekem policisté projížděli, nezaznamenali žádnou dopravní nehodu, neměli ji nahlášenou ani jinými řidiči. Dále uvedla, že posuzovat naplnění a doložení omluvy je třeba v kontextu celého řízení, které však od počátku bylo vedeno obstrukčním způsobem, neboť pro zmocněnce žalobce je typické, že se nejedná o ojedinělou omluvu tohoto typu. Nebránilo nic v tom, aby doložil autentický doklad, že k dopravní nehodě došlo, navíc musel-li přivolat odtahovou službu (např. fotografii poškozeného vozidla). Důkazní břemeno nese žalobce nikoliv správní orgán, který není povinen si uváděnou skutečnost ověřovat. Navrhla proto zamítnutí žaloby. VII. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů: Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Ve věci je třeba předně zdůraznit, že předmětem přezkumného soudního řízení bylo posouzení správnosti postupu správních orgánů ve věci přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu. Soud není oprávněn prolomit pravidlo stanovené v ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. K přezkumu správního rozhodnutí přistupuje jednak v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), jednak zkoumá, zda došlo ke zkrácení subjektivních práv žalobce a jakých práv konkrétně. Zjistí-li pochybení, zvažuje, zda následkem bylo vydání nezákonného správního rozhodnutí. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o spáchání přestupků bylo ze strany správního orgánu pravomocně rozhodnuto. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení je zahajováno na návrh žalobce, na kterém je, aby uvedl veškeré důvody, pro které shledává napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce tedy nese břemeno tvrzení a je na něm, zda zpochybní napadené rozhodnutí, mj. tím, že případně uvede vlastní verzi události. Optikou těchto názorů nahlížel soud i na souzenou věc. Jak vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 22.1.2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz, „v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III ÚS 101/95)“. Pro úplnost lze dále odkázat i na rozsudek NSS ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“. V této souvislosti soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 23.7.2009, č. j. 9 As 71/2008-109, www.nssoud.cz, dle kterého „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu s právního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost …“. Ve světle výše uvedeného pak soud o žalobních námitkách uvážil takto: Žalobce je toho názoru, že nebyl zjištěn řádně skutkový stav věci z důvodů v žalobních námitkách předestřených, s tím že žalobce se přestupků nedopustil, neboť rozporuje jednak existenci značky zákazu předjíždění na daném místě ve vztahu k přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích a dále ve vztahu k přestupku měření nejvyšší dovolené rychlosti nesprávnost samotného měření a výstupu z měřícího zařízení, neboť bylo měřeno v zatáčce a vozidlo policie bylo nesprávně ustaveno, tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a rozhodnutí je tak nezákonné. Dále namítal, že výpovědi policistů jsou nevěrohodné a správní orgán pochybil, pokud neprovedl další důkaz, a to svědeckou výpovědí řidiče předjížděného vozidla a dále místo ohledání v souvislosti s přestupkem nedovoleného předjíždění žalobce. Konečně namítl vady řízení, a to, že správní orgán v rozporu se zákonem o přestupcích provedl jednání v nepřítomnosti žalobce resp. jeho zmocněnce a neakceptoval řádnou omluvu zmocněnce z nařízeného ústního jednání. Po přezkoumání skutkového stavu a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Soud se tedy postupně zabýval jednotlivými žalobními námitkami. První z námitek žalobce ve vztahu k přestupku nedovoleného předjíždění v úseku, kde je předjíždění zakázáno obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích shledal soud za nedůvodnou. Tvrzení žalobce, že si značky nevšimnul, čímž je tedy jednoznačně prokázáno, že značka se na místě nenacházela je zcela účelové a výklad žalobce je zcela restriktivní a nelogický a ničím nepodložený. Žalobce neuvedl, že s přestupkem nesouhlasí, rovněž nerozporoval existenci dopravní značky, pouze konstatoval svůj subjektivní náhled, a to že si značky nevšiml. Z tohoto tvrzení nelze vyvodit závěr předestřený žalobcem v žalobě. Žalobcem uplatněné tvrzení ničím nepodložené nemůže samo o sobě bez dalšího vyvrátit závěry správního orgánu o existenci viny žalobce. Nesprávný je názor žalobce, domnívá-li se, že nemusí prokazovat jím tvrzené nezákonnosti. Primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.5.2013, č. j. 3 As 9/2013-35, www.nssoud.cz). Odkaz žalobce k této otázce na usnesení rozšířeného senátu NNS ze dne 14.1.2014, č. j. 5 As 126/2011-68, www.nssoud.cz a část citace z tohoto usnesení že „Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svoji obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu se v řízení o přestupku neuplatní. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu).“ není na projednávanou věc přiléhavá. Žalobce vytrhl z kontextu celého obsahu pouze dílčí část, kterou vyložil ve svůj prospěch. Nejvyšší správní soud však v citovaném usnesení č. j. 5 As 126/2011-68, www.nssoud.cz, konstatoval, že „Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Jiná je ovšem situace v případě tzv. aktivní obhajoby. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku přece postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Pokud ovšem obviněný netvrdí nic jiného, než co zjistily příslušné orgány na místě samém (v posuzovaném případě hlídka Policie ČR), správní orgán má důvod vycházet z obvyklých dějových a časových posloupností případů tohoto druhu. Nezpochybní-li řidič, u něhož je na základě podezření pojatého z jiných skutkových okolností (např. silný zápach po alkoholu z úst, rozšířené zornice očí), následnou (opakovaně provedenou) dechovou zkouškou naměřena vyšší hladina alkoholu v krvi, a které pak odpovídají i jeho tvrzení o množství a době předchozího požívání alkoholu, tato fakta, není povinností zasahujících orgánů „domýšlet“ za něj skutková jiná tvrzení a opatřovat ještě další a vzhledem k objasněnému skutkovému stavu nadbytečné důkazy.“. Citovaný právní názor je přiléhavý na souzenou věc, neboť žalobce nikterak nerozporoval zjištěný skutkový stav, pouze zmocněnec žalobce se snažil záměrně tvrzení uvedené žalobcem, že si dopravního značení nevšiml, vyložit v jeho prospěch, že tam dopravní značení nebylo, avšak své tvrzení ani v rámci žaloby nepodložil relevantními důkazy, které by zjištění správního orgánu prvního stupně vyvrátily. Z oznámení přestupku, úředního záznamu a potvrzení o převzetí kauce vyplývá, že místo bylo označeno svislou dopravní značkou B21a „Zákaz předjíždění“ a dále také vodorovným dopravním značením V 1a „Podélná čára souvislá“. Za nedůvodný, nemající vliv na posouzení věci, pokládá soud i argument žalobce, že správní orgány při úvahách o všech podkladech pro rozhodnutí vycházely pouze z úředních záznamů Policie ČR, ačkoliv jsou úřední záznamy zcela vyloučeny jako důkazy ze správního řízení a tím neprovedli řádné dokazování ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. Je třeba přisvědčit argumentaci žalobce týkající se charakteru úředního záznamu s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, sice rozsudek ze dne 22.1.2009, č. j. 1 As 96/2008- 118, www.nssoud.cz, dle kterého „úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě nemůže obstát (srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 11.3.2004, sp. zn. II ÚS 788/02), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného; ani doznání totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ust. § 3 správního řádu). Pořízení úředního záznamu již ze své povahy nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu“. Dále z citovaného rozsudku vyplývá: „možnosti použití úředního záznamu k dokazování jsou velmi přesně vymezeny právě v trestním řádu (ust. § 158 odst. 5 trestního řádu); úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek (s výjimkou podle ust. § 314d odst. 2 trestního řádu), nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek. I pro správní orgán rozhodující v přestupkovém řízení tedy platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu“. Ze správního spisu v daném případě je však zřejmé, že správní orgán nevycházel pouze z úředních záznamů vyhotovených Policií ČR, ale v řízení provedl další důkaz na podporu toho, že spáchání přestupku bylo žalobci jednoznačně prokázáno, sice provedl důkaz svědeckou výpovědí zasahujících policistů, kteří shodně vypověděli, že v místě odbočovacího pruhu na sjezd do Starého města již za svislou dopravní značkou B 21a „Zákaz předjíždění“ a v místě souvislé středové čáry V 1a začal žalobce předjíždět před ním jedoucí vozidlo zn. …... Obě dvě vozidla měla na dohled a obě je zastavila pomocí světelného výstražného zařízení modré barvy a červeného nápisu STOP. Řidiče obou vozidel ztotožnila. Tento důkaz je klíčový a jeho zákonnost se nepodařilo zpochybnit. Nepřípadný je v tomto směru i poukaz žalobce na judikaturu NSS ze dne 22.1.2009, č. j. 1 As 96/2008-115, www.nssoud.cz. Je tomu tak proto, že tento rozsudek na projednávanou věc nedopadá. Ve věci žalobce, jak vyplývá ze shora uvedeného, totiž nebyl oproti poukazované věci správní orgán v důkazní nouzi, tj. v situaci, kdy by podkladem správního i soudního rozhodnutí byl toliko jediný důkaz - úřední záznam. V souvislosti s tímto soud podotýká, že podle § 67 odst. 2 zákona o přestupcích je podkladem pro zahájení řízení o přestupku oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. Podle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle § 51 odst. 1 téhož zákona lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že oznámení o přestupku sepsané zasahujícími policisty (kteří se následně stali svědky) se stalo podkladem pro zahájení řízení o přestupku. Pro posouzení věci je však podstatné, že toto oznámení o přestupku není důkazem jediným, naopak je podpořeno dalším provedeným důkazem, a to svědeckými výpověďmi policistů. Zcela irelevantní je i argument žalobce, že z výpovědi policistů nevyplynulo jednoznačně to, že se na daném místě dopravní značení nacházelo. Hypotézy vylíčené žalobcem co se z dané výpovědi dalo vydedukovat, jsou zcela účelové a žalobce se jimi snaží zcela nelogicky zastírat fakt, že policisté ve své souvislé výpovědi shodně uvedli, že se daná značka na daném místě nacházela. Ve spise se taktéž nachází fotodokumentace, na které je zachycen úsek komunikace s jasně viditelným dopravním značení B21 a taktéž souvislou podélnou čarou V 1a. I argument žalobce o tom, že výpovědi policistů jsou nevěrohodné, neboť při silniční kontrole postupovali v rozporu se zákonem a jejich jednání bylo šikanózní, neboť pravomocně bylo rozhodnuto o tom, že výběr kauce při dané kontrole byl nezákonný, je zcela irelevantní a nedůvodný. Soud uvádí, že ve věci výběru kauce v daném případě bylo Krajským soudem v Brně sp. zn. 62 A 9/2015-23 ze dne 13.3.2015 rozhodnuto o nezákonnosti zásahu Policie ČR spočívající ve výběru kauce od žalobce, avšak nikterak z daného rozsudku nevyplynulo, že by jednání bylo šikanózní a daný soud neřešil skutkově spáchání daných přestupků, ale pouze to, zda Policie postupovala správně a v souladu se zákonem při výběru kauce. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že důvodem pro výběr kauce nemůže být pouze fakt, že se podezřelý dopustil přestupku a skutečnost, že za daný přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích hrozí zákaz činnosti či vyšší pokuta, ale musí k tomu být přiřazeny ještě další okolnosti, které budou nasvědčovat tomu, že se bude řidič vyhýbat přestupkovému řízení, což je účelem výběru kauce. Citovaný rozsudek však nemohl mít vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi zasahujících policistů, jak se snaží žalobce poukázat, neboť z činnosti Policie ČR nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo tomu, že policisté při dané kontrole byly nad míru horliví a jednali s žalobcem zaujatě a měli na dané věci jiný zájem, než výkon své služební činnosti. Výsledek správního řízení policistům na rozdíl od účastníka řízení nepřináší žádný prospěch či újmu. Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu, že považuje za zcela vyloučené, že by se policisté o své vůli rozhodli šikanovat nevinného řidiče, neboť každá silniční kontrola je pro ně vždy možným zdrojem konfliktu, nehledě na reálnou možnost kázeňských a i trestně právních sankcí. Silniční kontrola byla provedena poté, co bylo prokazatelně a zákonným způsobem zjištěno, že žalobce nedodržel nejvyšší dovolenou rychlost a následně předjížděl jiné vozidlo v úseku, kde je to zakázáno. To že bylo rozhodnuto o nezákonnosti výběru kauce, nemělo vliv na to, že by provedené důkazy obstarané Policií ČR ve vztahu k přestupkům spáchaným žalobcem byly získané v rozporu se zákonem a jednání policistů zasahujících na místě bylo šikanozní a jejich výpovědi tak byly nevěrohodné. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že přípustnost důkazu svědeckou výpovědí zasahujících policistů a její dostatečnost k prokázání viny žalobce již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2008, č. j. 1 As 64/2008, www.nssoud.cz. Zdejší soud neshledal na hodnocení výpovědi svědků žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, naopak se ztotožňuje se závěry žalovaného, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů podpořené oznámením o přestupku. Žalobce na podporu svého tvrzení o tom, že se dané dopravní značení nenachází na daném úseku komunikace, případně nebylo viditelné, navrhl jako důkaz správnímu orgánu ohledání místa a rekonstrukci. Soud je toho názoru, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně nepochybily, pokud nepřistoupily k dalšímu dokazování, jak navrhoval žalobce. Provedení tohoto důkazu nepokládal soud z hlediska povahy věci za potřebné k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto, neboť policisté vypověděli, že žalobce předjížděl za dopravní značkou B21 a „Zákaz předjíždění“, a že se na místě nachází dopravní značení „souvislá plná čára V 1a“ (výpovědi obou policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu) a dále je ve spise založena fotodokumentace daného úseku komunikace, kde jsou prokazatelně zachyceny dané značky. Tento důkaz se jeví soudu jako nadbytečný, vzhledem k výše uvedenému. Dále nepochybily správní orgány ani v případě toho, že nepředvolaly jako svědka řidiče předjížděného vozidla pana M., neboť z úředního záznamu Policie ČR ze dne 19.11.2014 vyplynulo, že řidič daného vozidla byl také zastaven a ztotožněn a potvrdil, že byl žalobcem předjížděn, kdy po té pokračoval ve své jízdě. Námitka žalobce, že se jedná o reprodukovanou svědeckou výpověď skrze policisty a ta je dle judikatury nepřípustná je v daném případě irelevantní, neboť daný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2016, č. j. 1 As 2014/2015-33, www.nssoud.cz, o který žalobce opřel svůj názor, není na danou věc přiléhavý, neboť policisté nebyli vyslechnuti ze strany správního orgánu k tomu, jak se k věci před nimi osoba (předjížděný řidič) při šetření přestupku vyjádřila. Úřední záznam, ve kterém je uvedena informace o tom, že řidič předjížděného vozidla uvedl informaci o tom, že byl předjížděn žalobcem, sloužil správnímu orgánu jako jakási předběžná informace o věci, která sloužila správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu, a bylo na správním uvážení, zda je nutné provést další důkaz k tomu, aby byl zjištěn spolehlivě stav věci v souladu s ust. § 3 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.12.2013, č. j. 1 As 83/2013-64, www.nssoud.cz). Správní orgány v daném případě usoudily, že na podkladě provedeného dokazování, a to oznámení přestupku, fotodokumentace a výslechu zasahujících policistů bylo možno dospět v předmětném řízení k jednoznačnému závěru prokazujícímu odpovědnost žalobce z přestupkového jednání, kdy v případě řidiče předjížděného žalobcem se nejednalo o svědka ve prospěch žalobce, ale právě v jeho neprospěch. Soud podotýká, že námitku o neexistenci či viditelnosti dopravního značení se žalobce zmínil až po provedeném ústním jednání, kdy dle názoru soudu, ačkoliv žalobce může vznášet námitky v průběhu celého správního řízení a dokonce nechat si paletu svých argumentů až před správní soud, bylo by žádoucí a přirozené uplatňovat tuto námitku bezodkladně, neboť jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, neprodlené uplatnění důležitých skutečností pro posouzení přestupku je velice důležité pro posouzení jejich věrohodnosti, která se s odstupem času vytrácí. Přirozenou reakcí toho, kdo bezpečně ví, že se přestupku nedopustil, je ihned při dané kontrole uvést skutečnosti, které by jej podezření ze spáchání přestupku zbavily (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.12.2013, č. j. 1 As 83/2013-64, www.nssoud.cz). Na základě shora uvedených skutečností neshledal zdejší soud, že by provedené dokazování správními orgány v rámci projednávání přestupku nedovoleného předjíždění v úseku, kde je to upraveno obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, bylo ztíženo vytýkanými vadami při zjišťování skutkového stavu věci. Předestřené důkazní prostředky jsou dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Další vznesenou žalobní námitku ve vztahu k přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kdy měření rychlosti vozidla žalobce bylo provedeno chybně v důsledku rozporu měření s návodem k obsluze, neboť bylo nesprávně ustaveno vozidlo Policie ČR, které měřilo v daném úseku dodržování předepsané rychlosti, a dále bylo měřeno v zatáčce, soud vyhodnotil jako nedůvodnou. V nyní projednávané věci žalovaný usoudil, že na podkladě provedeného dokazování bylo možno dospět v předmětném řízení k jednoznačnému závěru prokazujícímu odpovědnost žalobce z přestupkového jednání, a to na základě uceleného řetězce přímých i nepřímých důkazů tvořících ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Vycházel zejména ze záznamu o přestupku, který obsahuje zřetelnou fotodokumentaci, který je jedinečným, nezaměnitelným a neopakovatelným důkazem, a který byl získán kalibrovaným a schváleným měřícím zařízením (což bylo doloženo ověřovacím listem). Žalovaný se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, a jelikož neshledal nesoulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, odvolání žalobce zamítl. Krajský soud dospěl ve shodě se správními orgány obou stupňů k závěru, že skutkový byl zjištěn tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností shledán vinným ze spáchání popsaného přestupku. Jako podklady pro napadené rozhodnutí sloužily především oznámení přestupku podané Policií ČR, úřední záznam sepsaný Policií ČR, záznam o přestupku, jehož součástí je i snímek vozidla žalobce RZ: ….., z něhož vyplývá, že zachycenému vozidlu žalobce byla dne 18.11.2014 v 10:28 hod. naměřena rychlost jízdy 135 km/h na úseku, kde nejvyšší dovolená rychlost je 90 km/h, ověřovací list č. 37/14, podle něhož byl silniční rychloměr ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze. Měření bylo tedy prováděno pomocí certifikovaného silničního radarového rychloměru typu RAMER 10C, jehož funkčnost byla ověřena Autorizovaným metrologickým střediskem (s platností ověřovacího listu od 5.3.2014 do 4. 3. 2015). Dále bylo přihlédnuto i ke svědecké výpovědi obou policistů, kteří shodně popsali skutkový děj. Svědek nstržm. P. S. potvrdil tvrzení žalobce, který uvedl v rámci prováděné kontroly, že „si je přestupků vědom a že spěchá.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3.3.2011, č. j. 7 As 18/2011- 54, www.nssoud.cz přitom dospěl k závěru, že takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy přestupce nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí. Soud si dovolil konstatovat, že konkrétní námitky směřující proti nesprávnosti měření (rozpor s návodem k obsluze z důvodu špatně ustaveného vozidla a měření v zatáčce dle GPS souřadnic) žalobce uplatnil poprvé v řízení před soudem, ačkoliv tak měl a mohl učinit již v řízení před správními orgány. Je pravdou, že žalobce je oprávněn ve správním soudnictví uplatnit až v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26.8.2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62). Nelze tedy paušálně odmítat či kritizovat postup žalobce, který, obrazně řečeno, „nevystřílí munici“ svých námitek v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale použije ji až v žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu. Princip plné jurisdikce a neuplatnění zásady koncentrace v přestupkovém řízení však automaticky neznamená, že správní soudy jsou další, třetí instancí ve správním řízení, tj. v daném přestupkovém řízení. Nelze přehlédnout, že „právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originální a není pokračováním správního řízení“(srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24.6.2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62). Není totiž cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu, když východiskem přístupu soudu pro rozhodnutí, zda a do jaké míry případně dokazování provádět, bude posouzení důvodnosti podané žaloby z hlediska uplatněných žalobních námitek. Soudní přezkum správních rozhodnutí „nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoli dominantní“ (srov. rozsudek NSS ze dne 28.3.2007, č. j. 1As 32/2006-99, obdobně i rozsudek NSS ze dne 22.5.2009, č. j. 2 Afs 35/2009-91). Soud k této námitce tedy uvádí, že provedené důkazy nesvědčí o důvodné pochybnosti, že by naměřená rychlost byla ovlivněna nevhodně ustaveným vozidlem Policie ČR a měřením v zatáčce. Při učinění tohoto závěru soud vycházel jednak ze skutečnosti, že měřící zařízení žalobcovo vozidlo změřilo, přičemž NSS v rozsudku ze dne 4.12.2013, č. j. 1 As 83/2013-60, www.nssoud.cz, a který nebyl doposud ničím překonán, judikoval, že „pokud byla rychlost vozidla rychloměrem (model AD9C) zaznamenána, tak metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze měřícího zařízení, když výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek vypnutí rychloměru“. Co se týče podstaty žalobcovy argumentace, k té se žalovaný ve svém vyjádření přesvědčivě vyjádřil (dříve mu nebyla námitka známa). Žalovaný tak zcela jednoznačně vysvětlil, že v daném případě nemohlo k nesprávnému měření dojít špatným ustavením vozidla Policie ČR, jak namítal žalobce, kdy své závěry uvedené již v napadeném rozhodnutí podpořil svým vyjádřením, a to pomocí vyhodnocovacích šablon, které přiložil ke snímku ze záznamu o přestupku a tím jednoznačně doložil správnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k přestupku nedovoleného překročení nejvyšší povolené rychlosti. Hypotetická úvaha žalobce, že tak musel učinit již v řízení odvolacím a tím tedy prováděl dokazování, o kterém nebyl žalobce informován, ačkoliv měl právo se jej zúčastnit, je zcela irelevantní a účelová a ničím nepodložená. Žalovaný taktéž dostatečně jednoznačně odůvodnil, že žalobcem zpochybňované měření v zatáčce na základě souřadnic GPS je irelevantní, neboť souřadnice GPS nejsou metrologickým údajem, tedy nemají sebemenší vliv na vlastní měření. Žalovaný zdůraznil, že zařízení Ramer 10C je primárně určeno k přesnému zjištění rychlosti měřených vozidel. Pozice GPS je pouze doplňkovým údajem zobrazovaným na záznamu z měřiče rychlosti, aby bylo možno alespoň přibližně zpětně určit místo měření a zpětně přezkoumat, zda v daném místě je rychlost omezena obecnou, místní či přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích. Přesné místo doplňuje vždy uživatel zařízení. GPS modul zabudovaný v měřiči Ramer 10C je civilní komerční zařízení. Jako takové vychází z parametrů standardní polohové služby (SPS), které jsou přístupné běžným uživatelům. U ní je uváděna přednost 15-20 m pro kódové měření, přičemž určení polohy je dále ovlivněno konkrétními atmosférickými podmínkami, počtem družic, jejich stavem, odrazy signálu. Přesnější určení poloh je možné pouze tzv. fázovými měřiči, jejichž použití je vyhrazeno pouze pro vojenský sektor. Žalobcem namítané skutečnosti ohledně provedeného měření byly zcela fádní, navíc byly uplatněné až v řízení před soudem. Zjištěný skutkový stav nevyvolával žádné konkrétní pochybnosti, nebylo proto povinností správních orgánů se těmito otázkami blíže zabývat, a to ani v řízení v prvním stupni, ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je přitom poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Nepřípadný je i odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 3 As 29/2011-56. V dané věci správní orgán i přes provedené dokazování nedokázal vyloučit od počátku prezentované tvrzení obviněného, že k přestupku překročení rychlosti byl donucen v důsledku porušení pravidel silničního provozu ze strany policistů provádějících měření rychlosti. V nyní řešené věci žádné pochybnosti o okolnostech změření rychlosti nevznikly, ani nebyly žalobcem v průběhu řízení namítnuty. V daném případě, jak bylo již uvedeno, byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž k důkazu o vině žalobce plně postačovaly shora zmíněné podklady. Spisový materiál neindikoval nic, z čeho by se dalo usuzovat, že by měření rychlosti vozidla žalobce neproběhlo korektně a ani žalobce v průběhu správního řízení žádné konkrétní námitky v tomto směru nevznesl a měření rychlosti nerozporoval. Zjevně není smyslem přestupkového řízení, aby správní orgány prokazovaly, že policisté měřili rychlost v souladu s návodem k použití měřicího přístroje, když v řízení nevyvstala žádná konkrétní pochybnost, proč by tomu tak nemělo být. Zcela nedůvodná je i žalobní námitka, že ve správním spise není dokument o tom, že policisté provádějící měření byli k tomuto proškoleni, a proto s ohledem na zásadu in dubio pro reo lze spíše usuzovat, že proškoleni nebyli. Soud konstatuje, že předmětem řízení je posouzení odpovědnosti žalobce za přestupek, nikoliv zkoumání způsobilosti policistů k měření rychlosti či postup při měření rychlosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3.2011, č. j. 7 As 18/2011-54, www.nssoud.cz). Žalobce v dalším žalobním bodě namítl, že rozhodnutí žalovaného je také nepřezkoumatelné, neboť se z něj nepodává, jakým způsobem žalovaný hodnotil výstup z měření a proč a jak dospěl k závěru, že bylo měřeno správně. S danou námitkou se zdejší soud neztotožnil, neboť žalovaný řádně odůvodnil (strana 6 rozhodnutí) správnost daného měření. Rozhodnutí žalovaného tak bylo řádně odůvodněno a soud neshledal nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí. Soud také zdůrazňuje, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného tvoří jeden celek (srov. rozsudek NSS ze dne 19.11.2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48, rozsudek NSS ze dne 6.6.2013 č. j. 1 As 24/2013, www.nssoud.cz). Posuzuje-li tedy soud otázku přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, bere v úvahu jak odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Žalobcův návrh na provedení důkazu Návodem k obsluze měřícího zařízení považuje soud vzhledem ke shora uvedenému za nadbytečný. Na účinné zpochybnění výsledku měření by musely být zcela nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje pro zmíněné měření, tj. vzájemné pozice rychloměru a měřeného vozidla v okamžiku měření rychlosti. To však pouhým odhadem z fotografie nebo poukázáním na souřadnice GPS zjistit nelze. Z hlediska vypořádání žalobních námitek se soud dále vyjádřil k výhradám žalobce zpochybňujícím oprávněnost projednání označeného přestupku v jeho nepřítomnosti a nepřijetí omluvy zmocněnce z nařízeného jednání. Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Řízení o přestupku v prvním stupni je tedy zákonem zásadně koncipováno jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Z ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích vyplývá několik základních podmínek pro projednání věci v nepřítomnosti osoby obviněné ze spáchání přestupku. Obviněný musí být především řádně předvolán a poučen o tom, v jakých případech může být jednáno bez jeho účasti. Další podmínkou je, že se odmítne k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12.3.2009, č. j. 7 As 9/2009-66 nebo rozsudek ze dne 26.5.2011, č. j. 2 As 36/2010-58, www.nssoud.cz). První podmínka byla v projednávané věci splněna. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 16.3.2015 v 13:30 hod. bylo žalobci prostřednictvím jeho zmocněnce řádně doručeno dne 26.2.2015 a obsahovalo všechny náležitosti dle ust. § 59 správního řádu včetně poučení o tom, jaké jsou právní následky v případě, že se obviněný z přestupku k jednání nedostaví. Soudu tedy zbývá posoudit, zda omluva žalobce adresovaná správnímu orgánu prvního stupně odpovídá zákonnému požadavku náležité omluvy ve smyslu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Soud při výkladu této otázky poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „náležitá omluva“ ve smyslu uvedených právních předpisů nemusí nutně znamenat omluvu předem. Naopak lze akceptovat i dodatečnou omluvu, pokud z objektivních příčin nebylo možné učinit omluvu předem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.8.2011, č. j. 9 As 43/2011-67, www.nssoud.cz). V souladu s těmito závěry soud konstatuje, že za včasnou omluvu je nutné považovat pouze takovou omluvu, kterou žalobce adresoval správnímu orgánu prvního stupně bezodkladně po zjištění překážky vylučující jeho účast na ústním jednání, a která současně došla správnímu orgánu nejpozději v době, kdy k ní mohl ještě před zahájením jednání objektivně vzato přihlédnout, ledaže je zde jiný závažný důvod pro to, aby byla akceptována i pozdější omluva. Soud upozorňuje, že § 74 odst. 1 zákona o přestupcích neobsahuje konkrétní důvody, pro které není absolutně možné věc v nepřítomnosti obviněného projednat. Žalobce si proto musí být vědom, že jeho omluva může být vyhodnocena jako nedůvodná a opožděná. Posouzení, zda omluva je náležitá, spadá do rámce správního uvážení správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.5.2008, č. j. 2 As 16/2008-41, www.nssoud.cz), a proto je povinen střežit si svá práva a volit při komunikaci se správním orgánem takové prostředky, které eliminují možnosti jeho mylného vyhodnocení důležitosti v omluvě uvedených důvodů. Z judikatury výše uvedené tedy vyplývá, že „náležitá omluva“ v sobě zahrnuje i podmínku její „včasnosti“. Tato podmínka byla splněna v projednávané věci. Žalobce učinil omluvu prostřednictvím své asistentky elektronicky emailem doručeným přímo na email oprávněné úřední osoby v den nařízeného jednání v 11:46 hod. Důvodem omluvy byla údajná autonehoda zmocněnce žalobce, kterou o sám nezavinil. Soud má však za to, s ohledem na okolnosti daného případu, že zvolení této formy komunikace skrze asistentku zmocněnce nebyla v daném případě vhodná, vzhledem k tomu, že takováto omluva je zprostředkována třetí osobou a její věrohodnost může být snížena i s ohledem na to, že elektronická zpráva byla podepsána elektronicky zaručeným podpisem zmocněncem, avšak z obsahu zprávy je jasné, že ji nečinil sám zmocněnec žalobce. Argument žalobce, že není povinen vlastnit telefon ani email a tak komunikovat přímo se správním orgánem ve věci omluvy a žádosti přesunutí konání ústního jednání, je v daném kontextu zcela nelogický, neboť telefonicky sám zmocněnec komunikoval s danou asistentkou, která uvedla, že se o důvodu omluvy zmocněnce žalobce z jednání dozvěděla od jeho samotného telefonicky. Pokud žalobce opravdu mířil na dané ústní jednání, musel mít písemnosti, a to alespoň předvolání k danému jednání u sebe a mohl tak přímo kontaktovat on sám oprávněnou úřední osobu (údaje jsou uvedeny na daném předvolání) a tím předejít tomu, že omluva z jednání může být vyhodnocena jako nedůvodná a nevěrohodná. Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán na email od asistentky zmocněnce reagoval s tím, že uvedl, že přesunutí jednání neakceptuje. Žalobce resp. zmocněnec již na toto nikterak nereagoval a neprojevil vůli se správním orgánem dohodnout na dalším postupu při řízení. Důvod svojí omluvy z daného jednání (autonehodu) ani nedoložil patřičným dokladem v den konání nařízeného jednání. Z tohoto důvodu správní orgán provedl ústní jednání v nepřítomnosti žalobce resp. jeho zmocněnce, neboť jeho omluvu neakceptoval jako důvodnou. Dále z judikatury výše uvedené vyplývá, že „náležitá omluva“ může být učiněna nejen předem, ale výjimečně i později, avšak výjimkou z tohoto postupu je pouze „závažný důvod“ pro to, aby byla akceptována i omluva pozdější. Takový důvod musí žalobci z přestupku skutečně znemožňovat dostavit se na místo nařízeného jednání a zúčastnit se jej (srov. rozsudek NNS ze dne 14.6.2012, č. j. 1 As 55/2012-32, www.nssoud.cz). Při existenci důležitého důvodu je třeba zhodnotit i závažnost skutečnosti, kvůli níž obviněný nedoručil správnímu orgánu náležitou omluvu, tedy relevantnost důvodů, o které se opírá (srov. rozsudek NNS ze dne 21.2.2013, č. j. 9 As 101/2012-60, www.nssoud.cz). Typickým příkladem ex post omluvy, která by mohla být uznána jako náležitá, je omluva z důvodu náhlého onemocnění, hospitalizace, úrazu, upoutání na lůžko (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 12.3.2009, č. j. 7 As 9/2009-66, nebo rozsudek NSS ze dne 12.5.2011, č. j. 9 As 76/2010- 76, www.nssoud.cz). Aby bylo možno akceptovat omluvu jako náležitou a důvodnou musí být splněna tedy i podmínka, že bude doložen důvod omluvy, tj. že bude prokázáno tvrzení v rámci objektivních možností. Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán prvního stupně dne 19.3.2015 obdržel od zmocněnce žalobce písemné vysvětlení důvodu jeho neúčasti na nařízeném jednání. Kdy k tomuto vysvětlení přiložil dokument záznam o dopravní nehodě ze dne 16.3.2015, bez uvedení času, místem nehody dálnice D1 směr Brno exit 162. Na základě této informace správní orgán prvního stupně telefonicky kontaktoval Dálniční oddělení Policie ČR Velký Beranov, v jehož kontrolním úseku se nachází právě uvedené místo, kde se měla autonehoda stát. Po prověření záznamů uvedla Policie ČR dálničního oddělení, že toho dne v dopoledních hodinách (vzhledem k nařízení jednání na 13:30 hod a uvedení, že se autonehoda stala v dopoledních hodinách, jak vyplynulo z elektronické omluvy) projíždějící hlídka dálničního oddělení nezaznamenala žádné stojící vozidlo, ani ze strany projíždějících řidičů k tomuto nebyl hlášený žádný poznatek (pořízen úřední záznam, č. j. MUUH-OD/21014/2014/PrchJ, sp. zn. 18201/2014). Z uvedených důvodů vyhodnotil správní orgán prvního stupně předložený záznam o dopravní nehodě zpracovaný údajnými účastníky dopravní nehody jako nevěrohodný, kdy tento jeho závěr byl utvrzen i tím, že v záznamu nebyl uveden čas údajné dopravní nehody. Na základě tohoto neuznal tento důvod omluvy jako za závažný důvod a neakceptoval vysvětlení omluvy ex post. Jinými slovy žalobce neosvědčil, že mu v účasti na ústním jednání bránil důležitý důvod. Soud se s daným postupem správního orgánu ztotožnil a dovolil si podotknout, že omluva či tvrzení závažného důvodu neúčasti u ústního jednání nesmí být toliko nástrojem k průtahům v řízení či určitým obstrukcím ze strany účastníků řízení. V den nařízeného jednání neměl správní orgán prvního stupně od žalobce řádnou a důvodnou omluvu, a proto postupoval dle § 74 odst. 1 a projednal přestupek v nepřítomnosti žalobce a následně vydal rozhodnutí ve věci, neboť považoval skutkový stav věci bez jakýchkoliv pochybností za zjištěný, tak aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností shledán vinným ze spáchání popsaných přestupků. K námitce žalobce, že se jednalo o první omluvu z jednání a nic tedy nebránilo správnímu orgánu prvního stupně nařídit pozdější termín konání jednání, soud uvádí, že toto tvrzení je nepravdivé, neboť ze správního spisu je jednoznačně prokázáno, že se jednalo o již druhou omluvu z jednání, kdy první termín jednání v dané věci byl nařízen na den 15.1.2015, a z tohoto se omluvil zmocněnec žalobce dne 14.1.2015, kdy jako důvod uvedl, že napadl u soudu žalobou jako nezákonný výběr kauce Policií ČR a dále namítl podjatost oprávněné úřední osoby, protože se mu jevila formulace v předvolání k ústnímu jednání (poučení o předvedení dle § 60 správního řádu) jako nesprávná. Správní orgán prvního stupně právě z důvodu toho, že se jednalo o první omluvu z jednání, tuto omluvu akceptoval a nařídil další termín jednání na den 16.3.2015. Zdejší soud dále nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že správní orgán zvolil nesprávný postup při prověřování uvedeného důvodu omluvy z jednání zmocněnce žalobce, kdy si mohl od žalobce v případě, že se mu omluva jevila jako nevěrohodná a nedůvodná, vyžádat např. fakturu ze servisu či kontaktovat řidiče, který nehodu způsobil, apod. K tomuto soud uvádí, že omluva z jednání je právem účastníka řízení, a je na něm, jakou formu omluvy zvolí a jakým způsobem prokáže důvodnost své omluvy. Žalobce takto zvolený postup, kdy doloží pouze záznam o dopravní nehodě, který sepisují pouze účastníci dané nehody, a nikdo třetí danou listinu neověřuje, nemůže přičítat k tíži správních orgánů. Jak již soud zmínil výše, žalobce je povinen si střežit svá práva a volit při komunikaci se správním orgánem takové prostředky, jež eliminují možnost jeho mylného vyhodnocení důležitosti v omluvě uváděných důvodů. Bylo tedy na straně žalobce doložit řádně důvod svoji omluvy z jednání. Konečně se soud neztotožnil ani s tvrzení žalobce, že žalovaný nepřijmul omluvu proto, že zmocněnec je známý zastupováním v přestupcích a tuto činnost provozuje za úplatu. Soud uvádí, že žalobce zcela účelově kontext daného z odůvodnění rozhodnutí žalovaného pozměňuje ve svůj prospěch, avšak nic takového z rozhodnutí nevyplývá. Žalovaný ve svém rozhodnutí na straně 9 v druhém odstavci uvedl, že pochybnosti správního orgánu o důvodnosti omluvy byly na místě, protože správním orgánům je dobře známo, že zmocněnec žalobce se opakovaně omlouvá z nařízených jednání z důvodu náhlého poškození vozidla. Tvrzení žalobce je tak nepravdivé. Na základě výše uvedených úvah soud dospěl k totožnému závěru jako správní orgány, že omluva žalobce resp. jeho zmocněnce nebyla důvodná, ač byla sdělena správnímu orgánu včas, ale nikterak nebyla doložena její důvodnost. Krajský soud se zaobíral posouzením postupu správních orgánů z hlediska ust. § 2 a ust. § 3 správního řádu a neshledal na jejich hodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, zda byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmo, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. V postupu správních orgánů neshledal soud žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu (žalobce či žalovaného) odpovídá skutečnosti. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.