22 A 50/2013 - 44

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Ing. J. K., zast. JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, 779 11 Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2013, č. j. KUOK 5797/2013, sp. zn. KÚOK/105389/2012/ODSH-SD/310, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 16. 1. 2013, č. j. KUOK 5797/2013, sp. zn. KÚOK/105389/2012/ODSH-SD/310, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. .Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. Ireny Wenzlové, advokátce se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Prostějova ze dne 14. 11. 2012, č. j. PVMU 141927/2012 16a (dále jen „správního orgánu I. stupně“) a citované rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 14. 11. 2012, č. j. PVMU 141927/2012 16a byl žalobce uznán vinen, že dne 6. 9. 2012 v 15:01 hod. jako řidič osobního motorového vozidla zn. ……, registrační značky ……, jel obcí ….., ve směru na obec Čelčice, přičemž v místě před domem č. …. a v místě s povolenou rychlostí jízdy 50 km/hod. byl hlídkou Policie ČR, Dopravního inspektorátu Prostějov prováděno měření rychlosti silničním rychloměrem RAMER R7 CCD-U, přičemž u uvedeného vozidla byla při průjezdu naměřena rychlost jízdy 94 km/hod. (po odečtu možné odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/hod.). Tímto jednáním bylo porušeno ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť povolená rychlost jízdy v obci byla překročena o 44 km/hod. Tímto jednáním se dopustil přestupku proti zákonu o silničním provozu podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu a byla mu uložena podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“) pokuta ve výši 6.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně elektronicky dne 24. 6. 2013 brojil proti zamítnutí zmocněnce Petra Kocourka. Správní orgán bez jakéhokoliv právního důvodu zamítnul zmocněnce z důvodu, že se nachází a bydlí mimo území České republiky, ačkoliv se zmocněnec omluvil z jednání, jelikož se nacházel v té době u jiného správního orgánu na MÚ v Rokycanech. Poukázal na odlišnost postupu obou správních orgánů, neboť správní orgán I. stupně a priori zmocněnce P. K. nepřipustil, komunikoval se žalobcem. Naproti tomu žalovaný zmocněnce připustil, ovšem zcela úmyslně údajně ustanovil opatrovníka z řady advokátů, ač k tomu nebyl dán právní důvod. K tomu žalobce dodal, že dne 17. 6. 2013 bylo uvedenému zmocněnci umožněno nahlédnout do spisu. Namítl, že usnesení o ustanovení opatrovníka není součástí spisu, není veden ve sběrném archu spisové dokumentace. Dále uvedl, že na č. l. 22 správního spisu je uvedena žádost o poskytnutí údajů ISEO, kde rukou je dopsána adresa trvalého pobytu zmocněnce a adresa k doručování, ačkoliv v té době měl zmocněnec trvalý pobyt v ČR zrušen. Usnesení o ustanovení opatrovníka údajně pro doručení rozhodnutí správního orgánu žalobci nebylo nikdy doručeno, tudíž nemohlo nabýt právní moci. Pochybení správního orgánu spočívá dále i v tom, že byl ustanoven opatrovník zmocněnci, nikoliv zmocniteli. Uváděné skutečnosti získal žalobce z jemu dostupných informací. Dále namítl, že mu bylo znemožněno právo k seznámení se se spisem před vydáním rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně ani v předvolání k ústnímu jednání a ani později neuvedl, kdy bude považovat podklady za kompletní a neposkytl přiměřenou lhůtu k jejich seznámení a vyjádření se k provedeným důkazům. Dále vytkl, že správní orgán I. stupně nikdy neprovedl žádné dokazování, vycházel pouze z písemných podkladů, provedl toliko pouhý soupis názvů jednotlivých listin. Nebyl proveden důkaz výslechem policistů jako svědků, ačkoliv zmocněnec zajištění uvedeného důkazu navrhoval. V této souvislosti poukázal na judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115. Konstantnost judikatury NSS dokládá rovněž per analogiam, též použitelnost úředních záznamů vyhotovených podle zákona o Policii ČR v řízení o přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73, www.nssoud.cz). Při samotném výslechu svědka (obviněného) však nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten na místo výpovědi svědka (obviněného). Provedení důkazů v řízení o přestupcích zcela jednoznačně vyplývá, jak z obligatorní zásady ústnosti a zásady bezprostřednosti, tak per analogiam legis z trestního řízení. V této souvislosti odkázal žalobce na judikaturu NSS, Ústavního soudu i odbornou literaturu, což blíže specifikoval. Postup dokazování, jeho způsob a protokolace je stanovena správním řádem, jde o procesní prostředek, ze kterého správní orgán vychází při svých úvahách, odvolací správní orgán při přezkoumávání těchto úvah a soud při další žalobě. Pokud se týká fotografií, uvedl, že povinností správního orgánu je ohledat elektronickou fotografii, neboť jakákoliv vytištěná či elektronická kopie je zcela neprůkazná a lze s ní manipulovat. K tomu dále dodal, že fotografie byla falsifikovaná, jelikož ani naměřenou rychlostí nejel. Dále namítl, že správní orgán neprokázal materiální stránku přestupku, což je v rozporu i s právním názorem NSS vysloveným v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008- 45. Dle jeho názoru materiální znak přestupku nemohl být ani prokázán, jelikož s ohledem na místo (blízko před dopravní značkou IS12, konec obce), v místě s nulovým výskytem chodců, naprostou absencí přechodů, nota bene školského zařízení či jiného místa se zvýšeným pohybem dětí a mládeže, při výjezdu z obce, s absencí domovní zástavby po pravé straně ve směru jízdy, jakož i nulovým počtem dopravních nehod v období jednoho roku před měřením rychlosti. Dále ze záznamu o přestupku nevyplývá, kdo měření měřidlem RAMER CCD-U prováděl, zda prošel řádným proškolením k obsluze, zda dodržoval návod k obsluze včetně závazných pokynů policejního prezidenta a metodických pokynů ředitele služby dopravní policie PP PČR. V řízení o přestupcích je obligatorní podmínka dvouinstančnosti řízení v řízení o trestním obvinění, kde právo na odvolání je výslovně zakotveno v článku 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Žalovaný zamítl odvolání, „odstranil vady“ v odůvodnění, a to takovým způsobem, že zasáhl do správního uvážení správního orgánu I. stupně, co do hodnocení důkazů a tímto svým jednáním byl žalobci odepřen spravedlivý proces z důvodu ztráty možnosti odvolat se proti takovému rozhodnutí správního orgánu, co do správních úvah hodnocení důkazů, na jejichž základě je vyslovena a odůvodněna vina a uložena sankce. O rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno zcela elementárně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a z toho vyplývajícího stavu právního. Namítl dále, že se žalovaný nezabýval dalšími důvody, které byly uvedeny již i v odvolání, sice přitěžující okolností, kterou je vlastnictví řidičského průkazu od roku 1974. Dále se nezabýval ani přitěžující okolností nedostavení se ke správnímu řízení. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I ÚS 1849/08. Z výše uvedených důvodů navrhl zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 6. 8. 2013 poukázal na totožnost žalobních námitek s odvolacími námitkami, s nimiž se žalovaný vypořádal v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a v plném rozsahu na ně odkazuje. Přes výše uvedené považoval za potřebné se k některým námitkám opětovně vrátit, neboť ze strany žalobce jsou účelově interpretovány. Není pravdou, že by žalovaný společně s prvoinstančním správním orgánem zmocnění Petra Kocourka vyhodnotil jako účelové a jako takové je zamítl. Takto uvedené zmocnění vyhodnotil pouze správní orgán I. stupně, žalovaný se s tím neztotožnil, zmocněnci doručoval a teprve po neúspěšném doručení písemnosti zmocněnci ustanovil opatrovníka. Pokud se týká znemožnění práva k seznámení se se spisem, tohoto práva se žalobce zbavil sám svou nečinností. Námitka ohledně údajného rozhodnutí bez důkazu a absence materiální stránky přestupku je vyvrácena spisovým materiálem a žalovaný se touto námitkou podrobně zabýval. Spisový materiál správního orgánu I. i II. stupně dostatečně prokazuje, že žalobce svým jednáním porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona. Žalovaný navrhl proto, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Ve správním spise je evidováno oznámení přestupku Policie ČR, Územní odbor Prostějov, Dopravní inspektorát ze dne 10. 9. 2012, č. j. KRPM-119238-6/PŘ-2012-141206, z něhož vyplývá, že žalobce dne 6. 9. 2012 řídil osobní motorové vozidlo, tovární značky ……., registrační značky ……, bílé barvy, které mu bylo v obci ….. u č. p. … ve směru jízdy na obec …. v 15:01 hod. naměřeno hlídkou DI PČR Prostějov překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy v obci. Vozidlu byla naměřena rychlost jízdy 97 km/hod. Oznámení přestupku na předepsaném přestupku žalobce vlastnoručně podepsal s vyjádřením „přes obci …… jsem jel cca 45 km/hod. Před koncem obce jsem vzhledem k tomu, že cesta byla úplně volná, přidal“. Dále ve spise je založen úřední záznam ze dne 6. 9. 2012, č. j. KPRM-119238-1/PŘ- 2012-141206 sepsaný a podepsaný nstržm. Karlem Meisselem, nstržm. Jiřím Škopem a nstržm. Ondřejem Matulou. Ze záznamu o přestupku ze dne 6. 9. 2012 s fotografií vozidla tovární značky ……, registrační značky …… vyplývá, že v uvedeném čase a na uvedeném místě jel žalobce s popisovaným vozidlem rychlostí 97 km/hod., ačkoliv nejvyšší povolená rychlost v daném místě je 50 km/hod. Měření bylo provedeno silničním radarovým rychloměrem RAMER 7CCD, ve spise je založen ověřovací list č. 170/12 vystavený AMS K22 ze dne 14. 8. 2012, potvrzující vlastníka měřidla, názvu a typu měřidla, podmínky měření, výsledek zkoušky, způsob vyznačení ověření na měřidle a platnost ověření, která končí dnem 13. 8. 2013. Z výpisu z evidenční karty žalobce ze dne 20. 9. 2012 vyplynuly 4 záznamy v přestupcích s aktuálním stavem bodového hodnocení = 4 body. Oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k jednání dne 8. 10. 2012 obdržel žalobce dne 20. 9. 2012. Dne 5. 10. 2012 byla doručena správnímu orgánu I. stupně omluva žalobce z neúčasti při jednání vzhledem k jeho onemocnění. Důvod neúčasti však nebyl důkazně potvrzen. Nový termín jednání byl stanoven na den 29. 10. 2012, žalobce byl řádně k jednání předvolán, což vyplývá z doručenky vykázané dne 10. 10. 2012. Ústní jednání se konalo v jeho nepřítomnosti. V den ústního jednání bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno elektronické sdělení Petra Kocourka, jímž omluvil neúčast z ústního projednání z důvodu zastupování dalšího klienta u jiného správního orgánu. Uvedená omluva poté byla potvrzena písemným podáním ze dne 28. 10. 2012 a doručena správnímu orgánu I. stupně dne 30. 10. 2012. Zároveň byla přiložena plná moc k zastupování žalobce zmocněncem P. K., adresa pro doručování byla určena …………, vystavená dne 26. 10. 2012. Následně zaslal správní orgán I. stupně žalobci přípis ze dne 1. 11. 2012, jímž sděluje, že neakceptuje jím zvoleného zmocněnce, vzhledem k tomu, že došlo ke zmocnění osoby pobývající v zahraničí. Vzhledem k tomu, že správní orgán je povinen vyřizovat věci bez zbytečných průtahů a je vázán lhůtou pro vyřízení dle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, uvedená skutečnost (pobyt zmocněnce v zahraničí), by vedla ke zneužití práva na zastoupení a vedení obstrukčního řízení. Zároveň byla žalobci uložena lhůta pěti dnů ode dne doručení této písemnosti s tím, že nezvolí-li si jiného zástupce, budou v souladu s ustanovením o doručování veškeré písemnosti zasílány pouze žalobci. Ve stanovené lhůtě nebyl správnímu orgánu sdělen nový zmocněnec, proto dne 14. 11. 2012 vydal správní orgán rozhodnutí č. j. PVMU 141927/2012 16a, sp. zn. OOZ2 2743/2012 Kas, jímž ve věci přestupku bylo rozhodnuto tak, jak již uvedeno výše. Dne 4. 12. 2012 bylo doručeno správnímu orgánu odvolání žalobce a dne 5. 12. 2012 bylo doručeno z e-mailové schránky …………. odvolání společně s plnou mocí ze dne 26. 10. 2012, v níž je stále uvedeno, že žalobce je bez trvalého pobytu na území ČR, přechodně na adrese v zahraničí, jak uvedeno shora. Žalobce v odvolání namítá, že správní orgán I. stupně rozhodl v jeho nepřítomnosti, aniž by mu dal možnost se k věci vyjádřit. Uvedená námitka je rozvedena v odvolání jeho zmocněnce o další skutečnosti, je namítáno neuznání zvoleného zástupce a projednání věci v nepřítomnosti žalobce, resp. jeho zmocněnce, neumožnění vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, dále že rozhodnutí bylo učiněno bez důkazů, absentuje materiální stránka přestupku, jsou namítány skutečnosti související se způsobem a místem měření rychlosti, je namítána nepřezkoumatelnost odůvodnění týkající se uložených sankcí. Dne 16. 1. 2013 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. KUOK 5797/2013, sp. zn. KÚOK/105389/2012/ODSH-SD/310, jímž odvolání zamítl a přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Ve správním spise se dále nachází úřední záznam ze dne 17. 6. 2013, č. j. PVMU 74743/2013 16a, sp. zn. OOZ2 2743/2012 Kas potvrzující, že uvedeného dne se osobně dostavil na přestupkové oddělení MMPv zmocněnec žalobce P. K. s požadavkem o kopii spisu vedený pod uvedenou spisovou značkou. Jmenovanému bylo předáno 70 listů z kopie spisu. Ve spise je dále založena žádost o odložení výkonu rozhodnutí po podání přezkoumání rozhodnutí soudem ze dne 20. 6. 2013 a doložená plná moc ze dne 18. 6. 2013 zmocňující JUDr. Irenu Wenzlovou, advokátku, Advokátní kancelář Litoměřice, Sovova 709/5, k zastupování žalobce. Při posouzení věci vycházel Krajský soud v Brně z následujících skutečností, úvah a právních závěrů: Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). Žaloba je důvodná. Dospěl-li Krajský soud v Brně k závěru, že žaloba není důvodná, opírá učiněný závěr o následující úvahu: Dne 19. 9. 2012 bylo vydáno Oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání žalobce k jednání dne 8. 10. 2012. Předvolání bylo doručeno žalobci dne 20. 9. 2012, jak vyplývá z připojené doručenky. Dne 5. 10. 2012 správní orgán obdržel písemnou omluvu žalobce, v níž sděluje, že ze zdravotních důvodů není schopen zajistit účast při jednání. Žalobce byl řádně poučen ve smyslu § 33, § 36 odst. 2, § 38, § 52 zákona č. 500/2004 Sb., v platném znění (dále jen „správní řád“) a § 73 odst. 1, § 73 odst. 2 a § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Další jednání v předmětné věci bylo nařízeno na den 29. 10. 2012, dne 26. 10. 2012 byla vystavena žalobcem plná moc zmocněnci Petru Kocourkovi bez trvalého pobytu na území ČR, přechodně uvedená adresa v zahraničí. Plná moc byla předložena žalovanému společně s omluvou zmocněnce, že se nemůže dostavit z důvodu kolize s jednáním u jiného správního orgánu k ústnímu jednání uvedeného dne. Učiněná omluva byla provedena elektronickou formou, správnímu orgánu byla doručena téhož dne, jak vyplývá z podacího razítka, čas doručení uveden nebyl. Dne 30. 10. 2012 omluva byla potvrzena písemnou formou. Správní orgán písemným sdělením ze dne 1. 11. 2012 oznámil žalobci, že neakceptuje jím zvoleného zmocněnce z důvodu jeho pobytu v zahraničí, a tím překážce bránící ve věci bez zbytečných průtahů. Následně poté dne 14. 11. 2012 bylo vydáno rozhodnutí ve věci přestupku žalobce. Krajský soud v Brně se ztotožnil s argumentací žalovaného, pokud se týká postupu ve věci neuznání Petra Kocourka jako zmocněnce žalobce, vadu řízení však spatřoval v postupu správního orgánu odporující § 36 odst. 2 a 3 správního řádu. Podle § 36 odst. 2 správního řádu účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 36 odst. 3 citovaného zákona, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán neuznal Petra Kocourka jako zmocněnce žalobce, žalobci uložil lhůtu 5 dnů ode dne doručení písemnosti ze dne 1. 11. 2012 s tím, že nezvolí-li si jiného zástupce, budou písemnosti doručovány pouze žalobci, v tomto směru postupu správního orgánu nelze ničeho vytknout. Nicméně porušena byla zásada zakotvena v § 36 odst. 3 správního řádu, spočívající v tom, žalobce nebyl před vydáním rozhodnutí vyzván, aby se mohl seznámit s podklady. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 15 Ca 20058/2008-55, (prejudikatura: číslo 186/2004 Sb. NSS, číslo 303/2004 Sb. NSS, číslo 1319/2007 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 36/2005 Sb. ÚS (sp. zn. II.ÚS329/04)), podle kterého; „pokud je účastníku správního řízení uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní řízení náleží, může uplatnit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí ve věci, zakládá to vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 v návaznosti na článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantují účastníku správního řízení možnost prezentovat své stanovisko k důkazním prostředkům shromážděným ve správním řízení ve fázi před vydáním rozhodnutí“. Jinými slovy, je tedy porušením § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, pokud v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, žalobce nebyl v souladu s § 36 odst. 3 téhož zákona správním orgánem vyzván k tomu, aby se seznámil s podklady před vydáním rozhodnutí, nemohl seznat, že shromažďování podkladů pro zjištění stavu věci a následné rozhodnutí je ze strany správního orgánu dokončeno, a nemohl proto uplatnit své procesní právo ve smyslu § 36 odst. 1 tohoto zákona, tedy navrhovat případné doplnění důkazů až do vydání rozhodnutí. Je sice pravdou, že správní orgán v případě zjištění, že zmocněnec žalobce se zdržoval na uvedené adrese v zahraničí, měl v první řadě učinit pokus o doručení na adresu zvoleného zmocněnce s tím, že pokud se tímto způsobem nepodaří písemnost doručit, bude na míst ustanovit takové osobě opatrovníka dle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu a teprve za situace, že by stejný procesní postup uplatňoval daný zmocněnec opakovaně i v dalších případech projednávaných správním orgánem, a to i přesto, že bude tento zmocněnec veškeré písemnosti odesílat nikoliv z ….., ale z území České republiky tak, jak se stalo i v tomto případě, pak by jistě nebylo účelné provádět doručování písemností tomuto zmocněnci do …… a následně tomuto ustanovovat opatrovníka, neboť již nebude důvodných pochybností o tom, že se jedná o procesní obstrukci ze strany tohoto zmocněnce, mající za cíl oddálení konce řízení či dosáhnutí uplynutí prekluzivní lhůty. V tomto okamžiku by pak bylo teprve na místě, aby správní orgán žalobci sdělil, že takového zmocněnce neakceptuje s tím, aby si zvolil zmocněnce jiného. Zjištěná procesní vada, tj. nerespektování § 22 a § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu dle názoru soudu má vliv na práva žalobce. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by byla splněna pravidla ust. § 22 ve spojení s § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu. Je třeba přisvědčit argumentaci žalobce, že znemožněním práva k seznámení se se spisem před vydáním rozhodnutí byl zkrácen na svých právech. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobce byl v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu správním orgánem vyzván k tomu, aby se seznámil s podklady před vydáním rozhodnutí, nemohl proto seznat, že shromažďování podkladů pro zjištění stavu věci a následné rozhodnutí je ze strany správního orgánu dokončeno, nemohl tedy uplatnit své procesní právo ve smyslu § 36 odst. 1 tohoto zákona, tzn. navrhovat případné doplnění důkazů až do vydání rozhodnutí. Správní orgán nestanovil žalobci jednak lhůtu, ve které lze navrhnout důkazy a činit jiné návrhy, rovněž nestanovil ani následnou lhůtu, ve které se mohou účastníci vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Pokud tedy účastníku správního řízení je uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní řízení náleží, může uplatnit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí ve věci, zakládá tento postup vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 v návaznosti na článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantují účastníku správního řízení možnost prezentovat své stanovisko k důkazním prostředkům shromážděným ve správním řízení ve fázi před vydáním rozhodnutí. Soud dále přisvědčil i další žalobcově námitce, sice k nezákonnému rozhodnutí bez důkazů. Podle § 52 věta druhá správního řádu, správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Nebylo dostačující vycházet pouze z písemných podkladů (úředního záznamu, vytištěného záznamu o přestupku včetně elektronické fotografie, byť záznam byl proveden silničním radarovým rychloměrem RAMER 7CCD, který byl řádně ověřen ověřovacím listem č. 170/12 dne 14. 8. 2012, AMS K22 s tím, že platnost ověření končila dne 13. 8. 2013). Úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek, nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek. Jedná se tudíž spíše o jakousi předběžnou informaci o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Provedení výslechu obou zasahujících policistů, vzhledem k povaze věci, pokládal soud za žádoucí, zejména pak s ohledem na argumentaci žalobce uváděné v obsahu oznámení přestupku, v části označené „vyjádření a podpis řidiče, který se přestupku dopustil“. Správní orgány však zůstaly nečinné, tím došlo k pochybení, které mělo za následek i nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. V projednávané věci tedy měl správní orgán vyslechnout zasahující policisty z vlastního podnětu. Stran žalobní námitky, že správní orgán neprokázal materiální stránku přestupku, nezaujal soud konkrétní právní názor, neboť doposud nebyla najisto prokázána vina žalobce. Pouze v obecné rovině uvádí, že zákon o přestupcích (č. 200/1990 Sb., v platném znění) definuje přestupek jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti, a které je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů nebo o trestný čin (§ 2 odst. 1 citovaného zákona). V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba posuzovat naplnění obecných znaků přestupků, a to především, zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, zda je u pachatele naplněn znak zavinění, zda jsou dány předpoklady pro uložení sankce, včetně stanovení její výše, stejně jako zda došlo k naplnění skutkové podstaty i z hlediska materiálního korektivu, tzn. zda se podle § 2 odst. 1 citovaného zákona jedná o „…zaviněném jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. Na základě shora uvedeného soud uzavírá, že na straně žalovaného došlo k zásadnímu pochybení mající vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, soud proto ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) a c) s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro zjištěné vady řízení bez jednání. V dalším řízení bude žalovaný postupovat způsobem odpovídajícím odstranění vytýkaných vad (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Soud zrušil přezkoumávané rozhodnutí a vyslovil současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 věta první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci samé byl úspěšný, soud přiznal jeho právní zástupkyni právo na odměnu za zastupování a náhradu nákladů řízení sestávající se z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, z odměny za 2 úkony právní služby (převzetí, zastoupení, příprava a podání žaloby) po 3.100 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v platném znění a náhrady za 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky. Protože advokátka je plátcem DPH, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. (§ 35 odst. 8 s.ř.s.). Částka daně vypočtena podle § 37 odst. 1 a § 47 odst. 1 citovaného zákona činí 1.428 Kč. Celková částka odměny advokátky a náhrada nákladů řízení činí 11.228 Kč. Soud stanovil lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku k zaplacení náhrady nákladů řízení ze strany žalovaného, neboť takovou lhůtu považoval za adekvátní dané věci, kdy finanční prostředky budou vyplaceny v souladu se zákonem o finanční kontrole.

Poučení