22 A 6/2015 - 40

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: P. Š., zastoupen P. K., bytem Č. A. 601/23, P., doručovací adresa: M. 1482/11, P. 1, proti žalovanému: Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 23. 12. 2014, č. j. KUJI 82759/2014, sp. zn. ODSH 1403/2014 Pe, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 23. 12. 2014, č. j. KUJI 82759/2014, sp. zn. ODSH 1403/2014 Pe se zrušujea věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13.632 Kč k rukám právního zástupce žalobce P. K., bytem Č. A. 601/23, P., doručovací adresa: M. 1482/11, P. 1, a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina (dále též „žalovaný“) ze dne 23. 12. 2014, č. j. KUJI 82759/2014, sp. zn. ODSH 1403/2014 Pe bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy ze dne 25. 9. 2014, č. j. MMJ/OD/15063/2014-9, JID: 161282/2014/MMJ (dále též „správní orgán I. stupně“) zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným z přestupku podle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), porušením ust. § 94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“) tím, že porušil povinnost odevzdat v zákonem stanovené lhůtě řidičský průkaz. Za přestupek mu byla uložena podle ust. § 46 s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích pokuta v částce 4.000 Kč. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 1. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že dne 25. 9. 2014 proběhlo ústní jednání o přestupku u správního orgánu I. stupně v jeho nepřítomnosti i jeho právního zástupce, ačkoliv nebyly dány důvody k postupu dle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť v podaném odporu požádal zástupce žalobce o doručování písemností na e-mailovou adresu: „………“. Zástupci však žádné předvolání na elektronickou adresu doručeno nebylo, proto správní orgán nemohl hledět na písemnost jako na doručenou fikcí na jinou adresu. Nebyly tak dány důvody k postupu dle ust. § 19 odst. 8 správního řádu. Uvedeným postupem byl krácen na svém právu dle článku 6 odst. 1, 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. ¨ Navrhl, aby soud nařídil jednání, ve kterém žalovaný předloží důkaz o tom, že předvolání k ústnímu jednání a další písemnosti (výzvu k seznámení s podklady pro rozhodnutí, poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu, rozhodnutí, výzva k doplnění odvolání) vypravil zástupci žalobce na určenou elektronickou adresu k doručení. Dále spatřoval nezákonnost rozhodnutí i v tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo doručeno k rukám jeho zástupce. Tento se o vydaném rozhodnutí dozvěděl náhodou, když si sjednával s úřední osobou telefonický termín pro nahlížení do spisu v jiné právní věci. Žalobce, na základě této informace, podal blanketní odvolání do neznámého rozhodnutí, správní orgán na pochybení upozornil a požádal jej o doručení rozhodnutí. K odstranění vady podání, tj. doplnění blanketního odvolání, nebyl vyzván, ač dle ustálené soudní judikatury tak mělo být ze strany správního orgánu učiněno. Žalobce byl přesvědčen, že přestupek spočívající v neodevzdání řidičského průkazu nespáchal, neboť zpochybnil, že by rozhodnutí, kterým mu tato údajná povinnost měla být stanovena, nenabylo právní moci. Navrhl proto, aby se k obvinění jakož i k důkazům mohl vyjádřit před správním orgánem, aby mohl navrhovat další důkazy svědčící o jeho nevině za spáchání přestupku. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2015 k žalobním námitkám uvedl, že písemnosti byly na základě žádosti zmocněnce žalobce doručovány na e-mailovou adresu ..., což je ve spise doloženo. Poštovní server přijetí písemnosti potvrdil, zmocněnec sám jako adresát e-mailové zprávy však převzetí doručených písemností nikdy nepotvrdil. Z tohoto důvodu byly písemnosti zcela v souladu s ust. § 19 odst. 8 správního řádu zasílány na adresu pro doručování, kterou měl zmocněnec evidovanou v systému evidence obyvatel. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že byl z důvodu špatného doručování písemností krácen na svých právech, že věc byla projednána v jeho nepřítomnosti a nemohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům v tomto správním řízení. K námitce ohledně nezákonnosti rozhodnutí spočívající v absenci poučení žalobce dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu konstatoval, že žalobce byl o svých právech dle ust. § 36 správního řádu poučen v písemnosti „Oznámení o pokračování správního řízení o přestupku a předvolání obviněného ze dne 3. 9. 2014“. Správní orgán I. stupně rozhodnutí o přestupku řádně doručil po předchozím pokusu o doručení na elektronickou adresu, a to na doručovací adresu, kterou měl zmocněnec evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na které výše uvedené rozhodnutí osobně převzal dne 3. 10. 2014. Zmocněnec podal odvolání proti případnému rozhodnutí již v rámci podaného odporu ze dne 3. 7. 2014, a proto byl po doručení výše uvedeného rozhodnutí vyzván k doplnění odvolání o náležitosti dle ust. § 37 odst. 2 správního řádu. Odvolání však ani přes výzvu nebylo doplněno. Žalovaný tedy nesouhlasil s tvrzením žalobce, že správním orgánem I. stupně nebyl vyzván k odstranění vady podání – doplnění blanketního odvolání. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta. V předmětné věci se konalo soudní jednání dne 15. 12. 2016. Zmocněnec žalobce setrval na žalobních námitkách s tím, že postup správního orgánu I. stupně byl nezákonný v případě nesprávného doručování písemností na elektronickou adresu bez diakritiky, ačkoliv v požadavku zmocněnce bylo doručování na emailovou adresu „……..“ Pokud žalovanému nebylo známo, že lze doručovat na emailovou adresu s diakritickými znaménky, což je v rozporu s právními předpisy, o kterých mohl a měl žalovaný vědět, a pokud se s nimi neseznámil, jde o nedbalost, která nemůže jít k tíži žalobce. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které není žalovaný povinen doručovat na elektronickou adresu s diakritikou, avšak nemůže tak činit bez dalšího, podmínky, za nichž tak může učinit, vymezil např. v rozsudku ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015-39 nebo rozsudku ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 55/2015-26, dostupné na www.nssoud.cz) Žalovaný setrval na právním stanovisku vyjádřeném v písemném podání ze dne 10. 3. 2015. Ze správního spisu je zřejmé, že dne 26. 6. 2014 byl vydán správním orgánem I. stupně příkaz č. j. MMJ/OD/15063/2014-1, JID: 110746/2014/MMJ, jímž byla uložena žalobci pokuta pro porušení ust. § 94a odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť byl vinen z přestupku podle ust. § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Výše pokuty činila 4.000 Kč. Dne 11. 7. 2014 podal žalobce prostřednictvím zmocněnce P. K. (plná moc ze dne 3. 7. 2014) odpor, v němž mj. žádal o doručování písemností na e-mailovou adresu „…..“. Na základě žádosti správního orgánu ze dne 1. 9. 2014 byl učiněn dotaz o poskytnutí údajů z informačního systému obyvatel, resp. zda zmocněnec P. K. má v informačním systému evidence obyvatel evidovanou adresu pro doručování dle ust. § 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb. Dne 2. 9. 2014 výpisem z informačního systému bylo zjištěno, že u jmenovaného je hlášena doručovací adresa: M. 1482/11, P.

1. Oznámení o pokračování správního řízení o přestupku a předvolání obviněného k ústnímu jednání na den 25. 9. 2014 bylo tedy zmocněnci doručováno na uvedenou doručovací adresu. Ve spise je dále založen záznam o doručování této písemnosti zmocněnci na e-mailovou adresu „……….“ dne 3. 9. 2014 v 15:46:

53. Z výpisu z evidenční karty žalobce ke dni 24. 9. 2014 bylo zjištěno, že má 8 záznamů v přestupcích, aktuální stav bodového hodnocení je 10 bodů. Dne 25. 9. 2014 se konalo ústní projednání přestupku, z protokolu bylo zjištěno, že žalobce i zmocněnec se jednání nezúčastnili. Jelikož zmocněnec žalobce byl k ústnímu jednání předvolán na doručovací adresu (doručení vykázáno fikcí dne 18. 9. 2014), po zvážení všech skutečností správní orgán vydal téhož dne rozhodnutí ve věci. Písemnost byla dne 25. 9. 2014 v 13:05 hod. dle založeného záznamu ve spisu vypravena na e-mailovou adresu „……..“. Vzhledem k tomu, že doručení nebylo potvrzeno, byla písemnost zaslána na doručovací adresu zmocněnce, převzata byla dne 3. 10. 2014. Zmocněnec podal odvolání proti případnému rozhodnutí již v rámci podaného odporu ze dne 3. 7. 2014, v němž mj. uvedl „též proti případnému rozhodnutí ve věci vydanému se odvolávám, a to i v případě, že toto rozhodnutí bude teprve vydáno v budoucnu“. Proto byl po doručení výše uvedeného rozhodnutí vyzván k doplnění odvolání o náležitosti dle ust. § 37 odst. 2 správního řádu (výzva doručena zmocněnci fikcí dne 20. 10. 2014). Odvolání však ani přes tuto výzvu nebylo doplněno. Správní orgán I. stupně posoudil podané odvolání jako včas podané, neshledal však podmínky k postupu podle ust. § 87 správního řádu, spis proto předložil odvolacímu správnímu orgánu k posouzení. Právní posouzení: Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Žaloba je důvodná. Žalobce předně namítal, že správní orgány neučinily nezbytné kroky k doručování písemností (předvolání k ústnímu jednání o projednání přestupku na den 25. 9. 2014, výzva k seznámení s podklady pro rozhodnutí, doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně i výzva k doplnění odvolání) na e-mailovou adresu uvedenou zmocněncem žalobce, který již v podaném odporu požádal o doručování písemností na e-mail „………“. Zástupci žalobce žádné předvolání na tuto elektronickou adresu doručeno nebylo. Je pravdou, jak vyplývá ze správního spisu, že žalovaný učinil pokus o doručování (oznámení o pokračování správního řízení o přestupku a předvolání obviněného k ústnímu jednání na den 25. 9. 2014 v 10:00 hod.), taktéž i rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 9. 2014 elektronicky, avšak na e-mailovou adresu „…….“, nikoliv na adresu „………….“. K tomuto soud uvádí: Jako prioritní způsob doručování písemností uvádí § 19 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), doručování prostřednictvím datové schránky. Pokud má fyzická osoba zřízenou datovou schránku jsou správní orgány povinny doručovat písemnosti prostřednictvím ní. Jak uvádí zmocněnec, již v odporu proti příkazu ze dne 26. 6. 2014 měl zřízenou e-mailovou adresu pro doručování písemnosti, která zněla „………….“. Správní orgán byl proto povinen doručovat veškeré písemnosti tímto způsobem. Ve správním spise o takovém doručení neexistuje žádný záznam a je zde toliko doklad o pokusu doručování písemností shora uvedených, tj. oznámení o pokračování správního řízení o přestupku a předvolání obviněného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně na elektronickou adresu „...“. Z tohoto však nevyplývá, že se nepodařilo odeslat písemnost na elektronickou e-mailovou adresu s diakritickým znaménkem. Tyto písemnosti i další pak byly doručovány na doručovací adresu zjištěnou z informačního systému evidence obyvatel: M. 1482/11, P.

1. Závěr správního orgánu o tom, že adresát nepotvrdil doručení písemnosti ve smyslu ust. § 19 odst. 8, věta třetí, správního řádu, tedy neobstojí. Podle ust. § 20 odst. 1 správního řádu platí, že fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3) na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit kdekoliv bude zastižena. Podle citovaného ustanovení se fyzické osobě písemnost doručuje v případě, že nemá zřízenou datovou schránku, na adresu pro doručování podle § 19 odst. 3 správního řádu, a poté na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, popř. na adresu trvalého pobytu. Ust. § 23 odst. 1 správního řádu pak stanoví, že se písemnost uloží, nebyl-li v případě doručování podle § 20 správního řádu adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle tohoto ustanovení. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že zmocněnec žalobce požádal v průběhu správního řízení o doručování na jím přesně uvedenou e-mailovou adresu. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 1. 2016, č. j. 1 As 104/2015-27, www.nssoud.cz), „soudu je známo, že na internetové doméně „eu“ je možné zřizovat domény druhého řádu i s použitím diakritiky. Tato informace však není všeobecně známa, a tím spíše nebyla známa v roce 2014, tedy v době řízení před správními orgány v posuzované věci“. Nelze však odhlédnout od dalšího právního názoru, který vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 55/2015-26, www.nssoud.cz, který lze aplikovat i na nyní projednávanou věc. Je třeba předně dát zmocněnci žalobce za pravdu v tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně na jím uvedenou elektronickou adresu nebylo doručeno. Ve správním spisu o takovém doručení neexistuje žádný záznam a je zde toliko doklad o doručení rozhodnutí na nesprávnou elektronickou adresu, tj…………... To znamená, že záznam o doručení shora citovaných písemností nebylo potvrzeno adresátem ve smyslu ust. § 19 odst. 8 správního řádu [nepotvrdí-li adresát převzetí písemností nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal]. Jak již bylo výše uvedeno, správnímu orgánu se nepodařilo doručit písemnosti včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně na zmocněncem žalobce uvedenou elektronickou adresu pro doručování, avšak z toho důvodu, že nedoručoval přesně na jím sdělenou emailovou adresu, tzn. s použitím diakritiky. Zda žalovaný tak činil vědomě či nevědomě není předmětem přezkumu, skutečností však zůstává, že následně se rozhodl doručovat v listinné podobě na doručovací adresu zmocněnce žalobce. Výše citovaná právní úprava plynoucí z ust. § 19 správního řádu však na situaci, která nastala v projednávané věci, výslovně nedopadá. Správní řád totiž předpokládá jednak pouze doručení na elektronickou adresu, které není řádně a včas potvrzeno (§ 19 odst. 8), a jednak vrácení elektronické zprávy jako nedoručitelné (odstavec 2). Zákonodárce tedy zjevně nepočítal se situací, kdy správní orgán užívající určitou aplikaci k odesílání elektronických zpráv nebude moci na některou elektronickou adresu podání vůbec odeslat a zpráva se tedy nebude moci ani vrátit jako nedoručitelná (obdobně je ostatně konstruována i úprava doručování na elektronickou adresu v ostatních procesních předpisech, srov. např. ust. § 47 odst. 3 o.s.ř.). Soud cituje z rozsudku NSS ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 55/2015-31, www.nssoud.cz: „pro posouzení projednávané věci je dále podstatné, že nemožnost odeslat podání na elektronickou adresu uvedenou zástupcem stěžovatele zde není zjevně dána v důsledku jednorázového technického výpadku, pochybení lidského faktoru či jinou událostí nahodilého charakteru přičitatelnou žalovanému. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalovanému se v obdobné věci jiného účastníka taktéž nepodařilo rozhodnutí na uvedenou elektronickou adresu nejen doručit, ale ani vůbec odeslat. Stejně jako ve shora označené věci zde nemá soud s ohledem na podobu správního spisu důvod jakkoliv zpochybňovat závěry žalovaného, podle něhož důvod, pro který nebylo možno zprávu (rozhodnutí) na stěžovatelem uvedenou elektronickou adresu ani odeslat, spočívá v tom, že tato adresa obsahuje diakritická znaménka. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že doménová jména či e-mailové adresy díky tzv. systému IDN již mohou obsahovat znaky národních abeced, přičemž dochází k rozšiřování využití takových znaků v e-mailových adresách. Na druhou stranu ovšem nelze vyjít z toho, že by využití diakritických znamének již bylo zcela standardní součástí všech domén a běžnou součástí adres užívaných pro elektronickou komunikaci. Jestliže tedy žalovaný nemohl odeslat žalobou napadené rozhodnutí na stěžovatelem označenou elektronickou adresu, nestalo se tak v projednávané věci v důsledku jednorázového pochybení některého z jeho zaměstnanců či technické závady, ale v důsledku systémového problému technického charakteru. Nelze ostatně nevyjádřit podiv nad tím, že elektronickou adresu obsahující diakritická znaménka zvolila právě osoba vystupující v řízení před správními orgány jako zástupce účastníků, u níž se přepokládá, že jí budou doručovány písemnosti ze strany různých správních orgánů, jejichž úroveň technické vybavenosti a dostupnost moderních technologií či programu může být často zcela odlišná. Přestože právní úprava doručování podle správního řádu je konstruována na prioritě doručování na adresu zvolenou účastníkem (/jeho zástupcem), nemůže volba doručovací adresy v elektronické podobě představovat jediný přípustný prostředek doručení určité písemnosti účastníkům (jejich zástupcům). Zvláště pokud je dána objektivní technická překážka, která není jednorázová či snadno odstranitelná, bylo by v rozporu se smyslem § 19 odst. 4 správního řádu, který má přispívat k urychlení řízení, formálně lpět na povinnosti doručovat výhradně elektronicky. Jinak řečeno lze připustit, aby správní orgán jsou-li dány výše nastíněné technické překážky, za analogického užití § 19 odst. 8, 9 správního řádu písemnost i přes žádost o doručování na elektronickou adresu doručoval, jakoby adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Takový postup lze připustit tím spíše, pokud je doručováno zástupci účastníka zmocněnému též k přijímání písemností. Výše uvedené závěry nepochybně nelze vykládat tak, že by bylo na libovolné úvaze správního orgánu, aby v důsledku jakýchkoliv (byť i nevýznamných, jednorázových či pouze potenciálních) technických problémů rezignoval na povinnost doručovat primárně na účastníky zvolenou doručovací adresu, tato povinnost však nemůže být absolutní. Stejně tak výše uvedené nezbavuje správní orgán povinnosti vést správní spis způsobem, z něhož budou jasně zřetelné (technické) důvody, pro něž se nepodařilo určitou písemnost odeslat.“ Uvedený právní názor je aplikovatelný i na nyní projednávanou věc. Ve správním spise totiž absentuje uvedení okolností a důvodů, pro které se shora citované písemnosti nepodařilo zmocněnci žalobce na jím uvedenou e-mailovou adresu doručit, a pro které následně pro doručování použil doručovací adresy zmocněnce. I přes uvedenou procesní výtku se však zdejší soud ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu, že zvolená „procesní taktika“ zmocněnce (využití elektronické adresy pro doručování s aplikací diakritických znamének), je předem promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní řízení, resp. generovat v rámci řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést k formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze odpovědnosti za přestupek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 76/2015-37, www.nssoud.cz). Dále se soud zaměřil na výklad ust. § 19 odst. 3 správního řádu, dle kterého nevylučuje- li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Je tedy zcela na uvážení správního orgánu, zda bude účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu doručovat či nikoliv. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že doručování na elektronickou adresu nemůže přispět k urychlení řízení, není povinen na tuto adresu doručovat a bez dalšího může doručovat písemnosti tak, jakoby adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Smyslem doručování na adresu pro doručování nebo na elektronickou adresu zpravidla bude urychlení řízení, což z dikce zákona vyplývá („…zejména může-li to přispět k urychlení řízení“). Pokud správní orgán dospěje k závěru, že doručování na elektronickou adresu k urychlení řízení prokazatelně nepřispěje, je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti nezasílat (a místo toho doručovat písemnosti tak, jakoby účastník o doručování na elektronickou adresu nepožádal). Není tak však oprávněn učinit bez dalšího. V souladu se zásadou součinnosti správního orgánu s dotčenými osobami je správní orgán povinen účastníkovi sdělit, že mu nebude na jím požadovanou adresu doručovat a z jakých důvodů. Pouze takovýto postup bude šetřit procesní práva účastníků a umožní jim uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015-42, www.nssoud.cz). Tento postup je opřen i o odbornou literaturu ke správnímu řádu, z níž vyplývá: „zákon výslovně nestanoví, jakým způsobem by měl správní orgán postupovat v případě, pokud požadavku účastníka řízení na to, aby mu doručoval písemnosti na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, nevyhoví, neboť dojde k závěru, že vyhovět tomuto požadavku by nemohlo přispět k urychlení řízení. Vzhledem k tomu, že není stanoveno, že by v tomto případě měl správní orgán vydávat usnesení (svým charakterem je úkon správního orgánu rozhodnutím o procesní otázce) a protože podle § 76 odst. 1 se usnesení vydávají jen tehdy, pokud tak zákon stanoví, měl by správní orgán účastníku řízení sdělit, že jeho požadavku nevyhověl a z jakých důvodů tak učinil.“ (Vedral, J. správní řád. Komentář 2. Vydání. Praha: RNDr. Ivana Hyxnerová – BOVA POLYGON, 2012, s. 248). „Odmítne-li správní orgán požadavek účastníka řízení na doručování na adresu pro doručování nebo na elektronickou adresu, sdělí tuto skutečnost účastníkovi řízení. Toto sdělení nemá formu správního rozhodnutí (nejde o rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1), ani usnesení (podle § 76 odst. 1 správní orgán rozhoduje usnesením v případech stanovených zákonem, což není tento případ)“. (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D., správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 98). Optikou tohoto názoru dospěl soud k závěru, že doručování zmocněnci žalobce v rámci správního řízení (oznámení o pokračování správního řízení o přestupku a předvolání obviněného k ústnímu jednání, doručení rozhodnutí správního orgánu i výzva k doplnění odvolání) nebylo doručováno v souladu se správním řádem. Jak již bylo uvedeno, správní orgán je v případě, kdy nevyhoví žádosti účastníka o doručování na elektronickou adresu povinen tomuto účastníkovi sdělit, že jeho žádosti nevyhověl. Zda takto správní orgán I. stupně postupoval v řízení ukončeném rozhodnutím, žalovaný vůbec nezkoumal. Pokud se týká žalobní námitky spočívající v absenci poučení žalobce dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, soud ji nepřisvědčil, jelikož poučení dle citovaného právního ustanovení bylo obsaženo v Oznámení o pokračování správního řízení o přestupku a předvolání obviněného, tj. žalobce k ústnímu jednání o přestupku ze dne 3. 9. 2014. Soud proto ve smyslu ust. § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. zrušil žalobou napaden rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu ve shora naznačeném směru (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, kterému vznikly v souvislosti se zastoupením a zaplacením soudního poplatku. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady řízení za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč za 1 úkon (převzetí a příprava zastoupení účast u soudního jednání), podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v účinném znění, 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 citované vyhlášky), za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a jízdné trasa P., M. u. (adresa faktického pobytu) do sídla zdejšího soudu v délce jedné cesty 207 km při amortizaci 3,80 Kč/km při průměrné ceně 1 litr motorové nafty 29,50 Kč a spotřebě vozu 6,8 litru/100 km, celkem 2.404 Kč. Celková výše nákladů řízení tak činí 13.632 Kč, které je povinen žalovaný zaplatit žalobci a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení