22 A 67/2016 - 47

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem AK Miketa a partneři, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, za účasti I. Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné- Fryštátě, Masarykovo náměstí 91/28, II. České telekomunikační infrastruktury a.s., se sídlem Olšanská 2681/16, Praha, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23.5.2016 č.j. MSK 27962/2016 ve znění opravného usnesení ze dne 25.5.2016 č.j. MSK 70878/2016, ve věci vyvlastnění, takto:

Výrok

I. Žaloba se v části týkající se určení náhrady za předmět vyvlastnění a v části týkající se souvisejících nákladů správního řízení vylučuje k samostatnému projednání.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 4.1.2016 č.j. MMFM 487/2016, kterým bylo rozhodnuto o vyvlastnění žalobcových pozemků parc.č. 3000/2, 3003, 3004/3, 3005, 3434 a 3435 v k.ú. Třanovice ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen vyvlastnitel). Žalobce v žalobě 1) uvedl, že byl nesprávně poučen o možnostech soudního řízení, poučení žalovaného odporuje zákonným požadavkům. 2) Na str.5 – 9 doslovně (byť s vypuštěním některých vět) zkopíroval odvolací body (což uvodil větou, že v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uplatnil tyto výhrady:) a poté uvedl, že v podrobnostech odkazuje na obsah svého odvolání, připojuje je k žalobě a jeho obsah činí obsahem této správní žaloby. 3) Na str.10 uvedl, že pokud správní orgány nepřikročily k vyvlastnění „zbytkových“ nemovitostí, musí náhrada za vyvlastňované zahrnovat i ztrátu hodnoty zbytkových nemovitostí. 4) Dále uvedl, že pokud žalovaný tvrdí, že žalobce odmítl další jednání a byly tak splněny podmínky pro vyvlastnění, tento závěr nemá oporu v důkazním materiálu. Nelze vycházet z prostého textu odmítacího dopisu. Žalobce neodmítal převod nemovitostí, ale požadoval spravedlivé řešení ohledně „zbytkových“ nemovitostí – aby byl vykoupen přinejmenším rodinný dům. 5) Nesouhlasí s procesním postupem, kdy požádal o odročení ústního jednání a označil důvod, správní orgán mu však nevyhověl, protože žalobce důvod neprokázal. Pokud měl správní orgán pochybnosti, měl žalobce vyzvat k prokázání důvodu. 6) Namítl porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení, když žalovaný doplnil do rozhodnutí správního orgánu 1. stupně výrok o tom, že se zamítá žalobcův návrh na rozšíření vyvlastnění o další nemovitosti. Takový postup není přípustný. Na tom nic nemění ani to, že opomenutý výrok byl v rozhodnutí správního orgánu 1. stupně odůvodněn. Doplnění výroku žalovaným nepřípustně zhoršuje žalobcovo postavení oproti stavu, kdy o jeho návrhu není rozhodnuto vůbec. 7) Namítl, že vyvlastnitel ví, že „zbytkové“ nemovitosti bude muset v budoucnu nabýt, neboť kolaudace komunikace je podmíněna demolicí žalobcova rodinného domu, přesto je nezahrnul do návrhu na vyvlastnění. Správní orgány se zabývaly jen námitkou ztráty hodnoty, nikoli žalobcovými obtížemi při výkonu všech složek vlastnického práva. Vyvlastněním ostatních nemovitostí ztratil žalobce právo nakládat svobodně se „zbytkovými“ nemovitostmi, bude muset vynakládat nepřiměřené a zbytečné náklady na údržbu domu. Správní orgány se nevypořádaly s žalobcovou argumentací, že v důsledku vyvlastnění mohou nastat takové podmínky, že stavbu (míněny zřejmě „zbytkové“ nemovitosti – pozn. soudu) nebude moci užívat vůbec. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a zdůraznil především, že (k bodu 7) nepřiměřené obtíže při užívání nemovitosti musí být důsledkem vyvlastnění, kdežto zde vyplývají nikoli z rozhodnutí o vyvlastnění, nýbrž z podmínky vydaného územního rozhodnutí. Dále argumentoval k možnosti změnit rozhodnutí správního orgánu 1.stupně doplněním výroku (k tomu viz níže u vypořádání bodu 6). Vyvlastnitel uvedl ve vyjádření k žalobě, že mezi ním a žalobcem proběhlo několik jednání, avšak žalobce nectil dohody a vznášel neustále nové požadavky. Vyvlastnitel navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobní námitkou 1) se soud blíže nezabýval, neboť žaloba v této věci byla podána včas a k příslušnému soudu, takže ani případné pochybení v poučení by nemělo žádný vliv na žalobcova veřejná subjektivní práva. Pokud jde o žalobní bod 2), soud zjistil podrobným porovnáním této části žaloby s označeným odvoláním, že obsah odvolání převzatý do žaloby nebyl v žádném případě pozměněn, přeformulován, nebylo nijak reagováno na způsob, jakým se s těmito odvolacími námitkami vyrovnal žalovaný ve velmi obsáhlém odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce neuvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje zjištěný skutkový stav za nedostatečný, ani v čem spočívá nesprávnost argumentace žalovaného. Podle ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. musí žaloba kromě obecných náležitostí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Soud je v souladu s ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. povinen přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí toliko v mezích žalobních bodů. Formulace žalobních bodů je výhradně v dispoziční sféře žalobce. Není povinností ani právem soudu dohledávat namísto žalobce skutkové a právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou a bylo by s ní v hrubém rozporu, kdyby měl soud z vlastní iniciativy namísto žalobce zjišťovat, s kterou odvolací námitkou se žalovaný nesprávně nebo nedostatečně vypořádal, respektive zda jsou dány nějaké skutkové a právní důvody opodstatňující podání žaloby. Ve vztahu k této části žaloby proto krajský soud dospěl k závěru, že se nejedná o řádnou formulaci žalobních bodů ve smyslu ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., a proto se jí nemohl zabývat. Stejným způsobem postupoval např. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 19.9.2012 č.j. 57A 19/2012-191, v němž dospěl k závěru, že prosté doslovné okopírování odvolacích námitek není možné považovat za řádnou formulaci žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Stanovisko správních soudů k otázce formulace žalobních bodů je dlouhodobě konstantní. Lze poukázat např. také na judikát Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.1995 č.j. 6A 15/94-32, který vyslovil, že žaloba odkazující na důvody opravného prostředku, který žalobce podal v řízení před správním orgánem, nevyhovuje ust. § 249 odst. 2 o.s.ř. Žalobce je povinen jim spatřované důvody nezákonnosti naříkaného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly. Stranu.5-9 žaloby proto soud nepovažuje za řádně formulované žalobní body, a proto se jimi nezabýval. Pokud jde o žalobní bod 3), tím se soud nemohl zabývat v tomto přezkumném řízení s ohledem na § 28 odst.1 větu druhou zákona č.184/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vyvlastnění), když výrok podle § 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění lze projednat v občanském soudním řízení, nikoli v řízení před správním soudem. Soud proto žalobu v této části vyloučil k samostatnému projednání (výrok I. rozsudku). Pokud jde o žalobní bod 4), soud zjistil ze správního spisu, že obsahuje žalobcův podmíněný souhlas s výkupem nemovitostí z roku 2007, poté v roce 2012 doručil vyvlastnitel žalobci návrh kupní smlouvy, na ten odpověděl žalobce dopisem ze dne 28.11.2012, v němž uvedl : „S navrženými odkupy nesouhlasím! Důvody : 1) zamítavé stanovisko ministerstva dopravy povolení nájezdu a sjezdu, 2) doposud nejasná budoucnost přilehlých zbylých pozemků a hlavně obydlenou nemovitosti, která leží v těsné blízkosti plánované komunikace 1/68 a je mým majetkem. Jedná se o nemovitost s č.p. T. X.“ Řízení bylo k návrhu vyvlastnitele zahájeno 24.1.2013. Podle § 5 odst.1 zákona o vyvlastnění, v příslušném znění, vyvlastnění je přípustné, jestliže vyvlastnitel učinil vše pro to, aby vyvlastňovanému byl po dobu nejméně 6 měsíců znám účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem, a jestliže vyvlastňovaný nepřijal včas návrh vyvlastnitele na získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě dohodou; lhůta, kterou vyvlastnitel stanoví vyvlastňovanému pro přijetí návrhu na uzavření smlouvy, nesmí být kratší než 60 dnů. Soud se shoduje s hodnocením žalovaného, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, o tom, že v daném případě byly splněny podmínky pro zahájení vyvlastňovacího řízení. Žalobce dopisem ze dne 28.11.2012 nepřijal návrh vyvlastnitele, žalobcova vůle je z dopisu jednoznačně seznatelná. Text dopisu nelze označit za žalobcovy požadavky, jedná se o důvody, vysvětlující odmítnutí. Žalobní bod 4) není důvodný. Pokud jde o žalobní bod 5), soud zjistil z obsahu správního spisu, že zmiňované ústní jednání bylo nařízeno na 19.10.2015, s poučením, že námitky ve věci lze uplatnit nejpozději při ústním jednání. Pozvánka byla doručena osobně žalobci 11.9.2015, dne 15.9.2015 byla správnímu orgánu 1.stupně doručena žalobcova omluva z jednání s tím, že je dlouhodobě služebně mimo republiku a navrhuje přesunout jednání na 18.11.2015. Správní orgán 1.stupně doručil žalobci dne 22.9.2015 rozhodnutí, kterým nevyhověl jeho žádosti, s tím, že jednání bylo nařízeno s velkým předstihem, žalobce si může zvolit zástupce, námitky lze podávat až do termínu jednání a účast na jednání není povinností, nýbrž právem účastníka. Na programu jednání budou zejména aktualizace znaleckých posudků. Žalobce poté požádal o lhůtu k seznámení se s podklady, ústního jednání se nezúčastnil, správní orgán 1.stupně určil žalobci lhůtu pro seznámení s podklady do 30.11.2015 a žalobce se s podklady seznámil, jak vyplývá z žalobcova podání doručeného 30.11.2015. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán 1.stupně neměl žádné pochybnosti o důvodu žalobcovy omluvy z jednání a neměl ani důvod požadovat po žalobci prokazování tohoto důvodu. Správní orgán 1.stupně postupoval vůči žalobci zcela korektně a v souladu se zásadami správního řízení, tak, aby žalobcova procesní práva nebyla krácena. Žalobce se seznámil s podklady, byl aktivní v průběhu celého správního řízení, a ani v žalobě neuvedl, jaký konkrétní vliv měla jeho neúčast u ústního jednání na jeho veřejná subjektivní práva. Žalobní bod 5) není důvodný. Pokud jde o žalobní bod 6), soud zjistil z obsahu správního spisu, že rozhodnutím správního orgánu 1.stupně ze dne 4.1.2016 byly žalobci vyvlastněny výše uvedené pozemky ve prospěch vyvlastnitele pro uskutečnění veřejně prospěšné dopravní stavby „Silnice I/68 Třanovice-Nebory“, určena náhrada za vyvlastněné pozemky a rozhodnuto o náhradách za zánik věcných břemen. Na str.23-24 odůvodnění uvedl správní orgán, že nevyhověl žádosti vyvlastňovaného (tj. žalobce) o rozšíření vyvlastnění na stavbu rodinného domu č.p. X, pozemek parc.č. X pod tímto domem, garáž na pozemku parc.č. X a hospodářskou budovu na pozemku parc.č. X, vše v k.ú. Třanovice, a uvedl také důvody tohoto nevyhovění. Žalobce podal rozsáhlé odvolání, v němž se mj. vyjadřoval i k důvodům, pro které nebylo vyhověno jeho žádosti o rozšíření vyvlastnění. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu 1.stupně tak, že doplnil další výrok o tom, že se zamítá žalobcova žádost o rozšíření vyvlastnění na jeho další nemovitosti (tytéž, jak jsou uvedeny shora v tomto odstavci). V odůvodnění pak označil postup správního orgánu 1.stupně za formálně vadný, jelikož neuvedl zamítnutí žalobcovy žádosti ve výrokové části rozhodnutí, ale pouze v odůvodnění, s tím, že žalovaný tedy upravil rozhodnutí tak, aby odpovídalo danému případu a odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí. Dále se žalovaný věnoval na str.25-26 vypořádání odvolacích námitek k žádost o rozšíření vyvlastnění. Soud především trvá na svém stanovisku, vyjádřeném již v rozsudku ze dne 24.3.2016 č.j. 22A 163/2014 – 79, tedy, že o návrhu podle § 4 odst.3 zákona o vyvlastnění má být samostatně rozhodnuto, a že v tom správním orgánům nebrání znění zákona o vyvlastnění (jak argumentoval žalovaný ve vyjádření k žalobě v této věci). Vyvlastňovací řízení se vede na návrh vyvlastnitele. Pokud v rámci tohoto řízení požádá vyvlastňovaný o rozšíření vyvlastnění, jedná se o jeho samostatný návrh (§ 4 odst.3 zákona o vyvlastnění). Ustanovení § 24 zákona o vyvlastnění se zabývá pouze náležitostmi rozhodnutí o žádosti vyvlastnitele, nikoli o žádosti vyvlastňovaného. Zákon o vyvlastnění neobsahuje žádná zvláštní ustanovení k náležitostem rozhodnutí o žádosti vyvlastňovaného, správní orgány se tudíž budou řídit obecnými procesními ustanoveními správního řádu. Soud proto souhlasí s žalovaným, který označil postup správního orgánu 1.stupně za vadný, když o žalobcově návrhu na rozšíření vyvlastnění nerozhodl výrokem. Soud má však za to, že ani žalovaný nepostupoval procesně správně, když do rozhodnutí doplnil 7.výrok. Soud zde poukazuje především na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 22.7.2008 č.j. 2 As 20/2008-73, který takovéto řešení v obdobné situaci označil za těžkou procesní vadu. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě argumentoval rozhodnutím NSS č.j. 2 As 24/2009-93, pak je nutno uvést, že tam se jednalo o odlišnou situaci v tom, že v rozhodnutí správního orgánu 1.stupně existoval výrok. Ani argumentaci rozhodnutím NSS č.j. 1 As 68/2008-126 nepovažuje soud za přiléhavou, když chybný postup zde nespočíval v tom, že by se podklady v řízení před 1. a 2. stupněm zásadně lišily či bylo rozsáhle doplňováno dokazování. Soud má v souladu s žalobcem za to, že v daném případě bylo rozhodnutí žalovaného stiženo procesní vadou. Soud se však dále zabýval tím, zda, případně jaké následky má tato situace z hlediska žalobcových veřejných subjektivních práv, neboť to je hlavní úkol soudu ve správním soudnictví (srov. § 2 s.ř.s.). Soud především připomíná nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 623/02 ze dne 19.10.2004, podle něhož „Listina základních práv a svobod ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod negarantují základní právo na dvou- či vícestupňové rozhodování ve správním řízení“. Dále se krajský soud zcela ztotožňuje s Ústavním soudem, který ve svých judikátech opakovaně vyslovil právní názor, že preferuje princip materiálního právního státu, a že objektivní kategorii Ústavnosti nekoresponduje přílišný formalismus ze strany orgánů veřejné moci při výkonu jejich kompetencí (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 146/03 ze dne 18.6.2003). K této myšlence se hlásí i NSS, jak je zřejmé např. z rozhodnutí č.j. 5 Afs 16/2003-56 ze dne 12.10.2004, když vyslovil, že „přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení – naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech...“. Žalobce v nyní posuzované věci po celou dobu správního řízení vystupoval aktivně, konkrétně argumentoval stran „zbytkových nemovitostí“, tj. těch, o které navrhoval rozšířit vyvlastnění. Správní orgán 1.stupně vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí svůj jednoznačný názor – výslovně uvedl, že že nevyhověl žalobcově žádosti (viz str.23), a uvedl zcela konkrétní důvody, které jej k tomuto závěru vedly (viz str.23 – 24). Žalobce si byl zcela jasně vědom názoru správního orgánu 1.stupně, v odvolání věnoval „zbytkovým nemovitostem“ několik stran textu (viz bod II doplnění odvolání ze dne 29.1.2016). Žalovaný se těmito odvolacími námitkami zabýval, konkrétně a věcně odůvodnil svůj názor, proč nebyly splněny podmínky pro rozšíření vyvlastnění (viz str.25 – 26 napadeného rozhodnutí). Za těchto konkrétních skutkových okolností dospěl soud k závěru, že i přes zjevnou procesní vadu nebyl žalobce fakticky zkrácen na svých právech, která uplatňoval jak v řízení u správního orgánu 1.stupně, tak v řízení u odvolacího orgánu, tak konečně i v soudním přezkumném řízení. Procesní vada, kterou žalovaný zatížil rozhodnutí, zároveň není podle názoru soudu takovou vadou, jež by měla za následek nicotnost rozhodnutí, když ve věci rozhodoval příslušný správní orgán, výrok je určitý, adresný, týká se správného adresáta, nepožaduje trestné či fakticky nemožné plnění atd. Za těchto okolností by podle soudu bylo zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pouhým prázdným gestem, přepjatým formalismem, vedoucím jen k nehospodárnosti a průtahům. Soud nesdílí žalobcův názor, že doplnění výroku žalovaným nepřípustně zhoršuje žalobcovo postavení oproti stavu, kdy o jeho návrhu není rozhodnuto vůbec, a žalobní námitku 6) nepovažuje za důvodnou. Soud se dále věcně zabýval žalobními námitkami týkajícími se zamítnuté žalobcovy žádosti o rozšíření vyvlastnění (žalobní bod 7). Podle § 4 odst.3 zákona o vyvlastnění, není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že pozemky, které vyvlastnitel navrhoval vyvlastnit žalobci, jsou pozemky, na nichž bude podle územního rozhodnutí realizována vlastní stavba silnice I/68 Třanovice-Nebory, konkrétně objekt „SO 101 Přeložka Silnice i/68 v km 0,0 – 5,400“. Citované územní rozhodnutí z 20.10.2011 (ve znění měnícího rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20.4.2012) obsahuje mj. podmínku č.3, podle níž je podmínkou umístění stavby demolice rodinných domů a jejich hospodářských budov v trase navržené komunikace, včetně č.p.X v obci T. Před zahájením stavby musí žadatel ohlásit příslušnému stavebnímu úřadu záměr odstranění staveb dle ustanovení § 128 stavebního zákona. Správní orgán 1.stupně uvedl k nevyhovění žalobcově žádosti o rozšíření vyvlastnění, že „nepřiměřené obtíže“ podle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění musí vyplývat ze samotného vyvlastnění (např. že vlvem vyvlastnění bude zbylý pozemek příliš malý, bez přístupu atd.). Žalobce však odůvodnil obtíže jednak vlivy komunikace a jednak tím, že rodinný dům je určen k demolici, tedy znemožnění užívání není zapříčiněno samotným vyvlastněním pozemků. Žalobce v odvolání mj. namítl, že se správní orgán nevypořádal s tím, že žalobce nebude moci v budoucnu využívat tento majetek vůbec, protože bude likvidován. Žalobce uvedl, že pokud vyvlastňovací řízení vyvolává jako přímý následek zbourání zdánlivě netknutých nemovitostí, tyto nemovitosti nemohou být užívány vůbec. Žalovaný k tomu uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobcův rodinný dům a související stavby nejsou přímo potřebné pro realizaci veřejně prospěšné stavby silnice. Žalovaný poukázal na to, že podmínkou č.3 územního rozhodnutí je vázán investor stavby, tj. vyvlastnitel, a je na něm, aby získal vlastnické právo k žalobcově rodinnému domu a mohl tak splnit podmínku územního rozhodnutí. To však nemá žádnou vazbu na vedené vyvlastňovací řízení, jehož předmětem mohou být ve smyslu § 4 odst.1 zákona o vyvlastnění pouze nemovitosti nezbytné pro realizaci stavebního záměru. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu 1.stupně, že znemožnění užívání žalobcova rodinného domu není v tomto případě zapříčiněno samotným vyvlastněním, tedy odnětím pozemků, které mají tvořit těleso komunikace. Především je zapotřebí poopravit žalobcův názor, že demolicí jeho domu je podmíněna kolaudace komunikace, když z územního rozhodnutí vyplývá, že jde již o podmínku umístění stavby – bez splnění této podmínky nelze stavbu vůbec zahájit. Pokud jde o vztah demolice rodinného domu a vyvlastňovacího řízení, soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů – zbourání žalobcovy nemovitosti nelze označit za přímý následek vyvlastňovacího řízení. Případná demolice by navazovala na územní rozhodnutí o umístění stavby silnice, nikoli na vyvlastńovací řízení, byť spolu tyto záležitosti souvisejí. Žalobcovy obtíže s rodinným domem a dalšími nemovitostmi neplynou z toho, že mu byly vyvlastněny pozemky, na nichž má být stavba silnice. Jeho obtíže pramení z nejistoty, kdy a za jakých okolností případně přestane být vlastníkem „zbytkových“ nemovitostí. Vyvlastnění pozemků potřebných pro stavbu silnice neomezuje žalobcova práva nakládat s jeho dalšími nemovitostmi, a to jak právně, tak i fakticky (soud ověřil ze správního spisu konkrétní polohu „zbytkových“ nemovitostí vůči vyvlastňovaným pozemkům). Není pravdou, že by se správní orgány nevypořádaly s žalobcovými námitkami ohledně obtíží při výkonu vlastnického práva – správní orgány především zdůraznily, že žalobcem tvrzené obtíže nemají souvislost s vyvlastňovacím řízením, a proto ani nebylo nutno věnovat se podrobněji rozboru těchto tvrzených obtíží. Pokud jde o žalobcem namítané obtíže spojené s blízkostí budoucí silnice (příp. hluk či další způsoby obtěžování), k tomu soud odkazuje např. na rozhodnutí NSS ze dne 12.10.2016 č.j. 5 As 125/2015-86, v němž soud vyslovil, že takovéto námitky lze uplatňovat v rámci řízení o návrhu příslušné územně plánovací dokumentace, v níž má být daná veřejně prospěšná stavba vymezena a dále v územím a stavebním řízení, případně se lze domáhat se ochrany proti nepřiměřenému obtěžování imisemi z této stavby občanskoprávní cestou. Tyto otázky však nemohou být předmětem samotného vyvlastňovacího řízení. Pokud jde o žalobcem zmiňovaný judikát NSS sp.zn. 7 As 174/2014, k tomu je třeba zmínit, že není přiléhavý na nyní projednávanou věc, když ve zmiňovaném případě šlo o míru snahy o uzavření dohody před vlastním vyvlastňovacím řízením, tj. o splnění podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení. Soud tedy uzavírá k žalobnímu bodu 7), že jej nepovažuje za důvodný, když v dané věci nebyly splněny podmínky § 4 odst.3 zákona o vyvlastnění tak, aby mohlo být vyhověno žalobcově žádosti o rozšíření vyvlastnění. S ohledem na výše uvedené soud zamítl žalobu v přezkoumávané části jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst.7 s.ř.s. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady přesahující běžnou úřední činnost, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů osob zúčastněných bylo rozhodnuto v souladu s 60 odst.5 s.ř.s.

Poučení