22 A 68/2016 - 61

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: O. H., bytem ……………………, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 07.08.2016, č.j. KUZL-18799/2016- 4, sp. zn. KUSP-18799/2016/DOP/Ti, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení spočívající v cestovném na jednání soudu ve výši 309 Kč, a to ve lhůtě do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž, odboru občansko-správních agend, oddělení dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 28.01.2016, č.j. 005896/2016/18, č.j. MeUKM/060291/2015 361-479 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona, spáchaného ve formě zavinění z nedbalosti, kterého se dopustil porušením ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona. Přestupku se dopustil tím, že dne 10.09.2015 v 15:50 hod řídil motorové vozidlo zn. ……….., r.z. ……………., v Kroměříži na ulici Na Lindovce u domu č.p. ……….. ve směru jízdy k ulici Kojetínská, přičemž nerespektoval rychlost stanovenou pro daný úsek 50 km/h. Hlídkou Městské policie Kroměříž mu prostřednictvím silničního radarového rychloměru AD9C výr. č. 05/0130 byla naměřena rychlost 79 km/h, kdy při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 76 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec nejméně o 26 km/h. Tímto jednání spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona, neboť při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km/h a více. Za spáchání přestupku byla žalobci v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. e) silničního zákona s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč a současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,- Kč. II. Obsah žaloby Již v odvolání namítal, že prvostupňové rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 77 zákona o přestupcích neobsahovalo údaj o konkrétní formě zavinění, ale pouze o tom, že měl žalobce přestupek spáchat z nedbalosti. Uvést tuto skutečnost jen v odůvodnění nestačí. V budoucnu může být žalobce obviněný z dopravního přestupku, přitom příslušný orgán bude v rámci úvahy o výměře sankce posuzovat jako přitěžující okolnost to, že žalobce přestupek spáchal z vědomé nedbalosti. Nutnost zjišťování konkrétní formy zavinění pak žalobce dovodil mj. z toho, že neexistuje přestupek, který by byl trestný pouze při spáchání z vědomé nedbalosti či úmyslu přímého. Zákonné rozlišování úmyslu na přímý a nepřímý je třeba vykládat tak, že je nezbytné v každém řízení o přestupku konkrétní formu zavinění zjistit, jinak by toto rozlišování nikdy nenašlo uplatnění. Takovému výkladu s následkem nepoužitelnosti právních norem je nutné předcházet. Konkrétní forma zavinění má poté značný význam pro posouzení škodlivosti přestupkového jednání, a to jak pro účely zkoumání materiální stránky přestupku, tak pro výměru sankce (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.03.2009, sp. zn. 7 Tdo 185/2009). V další odvolací námitce žalobce rozporoval, že výrok prvostupňového rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 77 zákona o přestupcích neobsahoval údaj o tom, že s jeho odsouzením je spojen též bodový postih. S odkazem na kolizní pravidlo lex specialis derogat generali zakotvením institutu bodového hodnocení do silničního zákona byl výčet sankcí dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o přestupcích rozšířen právě o bodový postih. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že bodový postih je trestem, tedy sankcí. Závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku č.j. 6 As 114/2014-55 je dle žalobce obecně použitelný. Smyslem závěrů rozšířeného senátu nepochybně bylo sjednocení výkladové praxe. Zákon o přestupcích přitom nestanovuje, že by v případě předem jasně vyměřené sankce ji nebylo nutné ve výroku uvádět. Disent k předmětnému usnesení, na nějž odkazoval žalovaný, nelze považovat za směrodatný názor, neboť za závazné právní stanovisko lze brát většinový názor. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť žalovaný na jednu stranu cituje disentní názor, dle kterého výrok rozhodnutí o přestupku má údaj o bodovém postihu obsahovat, na stranu druhou však uvádí, že výrok údaj o bodovém postihu obsahovat nemusí. Žalovaný si tedy v odůvodnění rozporuje. Žalobce rovněž již před správním orgánem I. stupně namítal, že dle záznamu o přestupku vozidlo žalobce v okamžiku změření měnilo jízdní pruh, tj. osa jízdy tohoto vozidla nebyla rovnoběžná s osou komunikace. Sice se jednalo o přímý úsek pozemní komunikace, avšak vozidlo fakticky jelo v oblouku (zatáčce) – neboť přejíždělo z jednoho jízdního pruhu do druhého. Nebyl proto dodržen Návod k obsluze, neboť ten měření v zatáčce zakazuje. Ze strany 13 Návodu k obsluze mj. vyplývá nezbytnost měření v přímém úseku. K tomu žalobce navrhoval provést jako důkaz výslech obsluhy rychloměru, který správní orgán I. stupně vyhodnotil jako nadbytečný. Žalovaný na veškeré námitky žalobce stran měření rychlosti (žalobce namítal mj. i reflexi a nesprávné ustavení měřícího vozidla) reagoval tak, že nechal autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s. zpracovat odborné vyjádření ze dne 30.06.2016, č.j. 28a/AMS/2016. Žalovaný uvedl, že odborné vyjádření odstraňuje jakékoliv pochybnosti o provedeném měření rychlosti. Při jeho rozboru se však zabýval toliko námitkami žalobce stran nesprávného ustavení měřícího vozidla a možné reflexe. Nezabýval se tím, zda odborné vyjádření vyvrací jeho námitku měření v rozporu s Návodem k obsluze, neboť osa jízdy žalobce nebyla rovnoběžná s osou radarového paprsku. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11.04.2007, sp.zn. I ÚS 741/06, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Odborné vyjádření nemohlo tuto námitku vypořádat, neboť jeho zpracovatelem užitá metoda vyhodnocení záznamu o přestupku neumožňuje zjistit hodnotu zakřivení oblouku, po kterém žalobce v průběhu měření jel. Zakřivení oblouku tak nebylo možné porovnat z hlediska Návodu k obsluze. Nemohl proto ani přijmout závěr, zda se jednalo o přímý úsek, nebo o zatáčku. Proto nebylo možné dospět k závěru, že měření rychlosti proběhlo v souladu s Návodem k obsluze. Z odborného vyjádření není zřejmé ani to, zda jeho zpracovateli bylo známo tvrzení žalobce, že v okamžiku měření přejížděl z jednoho pruhu do druhého. Odborné vyjádření nelze považovat za způsobilé vypořádat jeho námitku, že nebyl dodržen Návod k obsluze stran toho, neboť osa jízdy jeho vozidla nebyla rovnoběžná s osou radarového paprsku. Tato námitka tedy nebyla přezkoumatelně vypořádána, pročež je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Zůstala důvodná pochybnost o provedeném měření rychlosti (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.02.2012, č.j. 3 As 29/2011–56, a ze dne 24.09.2014, č.j. 6 As 187/2014–60, a ze dne 22.08.2013 č.j. 1 As 45/2013-37). Výslech obsluhy rychloměru nebyl nadbytečný, neboť jím mohlo být zjištěno, zda a případně v jakém rozsahu se osa jízdy jeho vozidla lišila od osy radarového paprsku. Správní orgán I. stupně totiž opomenul vypořádat jeho důkazní návrh metodikou, kterou použil při vyhodnocení záznamu o přestupku pomocí šablony. Ani žalovaný tuto námitku nevypořádal, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Ani námitku, že metodika měla být součástí spisu, žalovaný nevypořádal. Správní orgán I. stupně žalobce ani neseznámil se šablonou, kterou použil k vyhodnocení snímku z měření. Správní orgán sice uvedl, že zmocněnci žalobce měli možnost šablonu při nahlížení do spisu shlédnout, toto však žalobce rozporoval. Dle sdělení jeho zmocněnců žádná šablona obsahem spisu nebyla a ani dle obsahu spisu se tato šablona ve spise nenacházela. Tím bylo porušeno mj. ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. (odkázal na rozsudek NSS ze dne 18.12.2013, č.j. 6 As 81/2013–56). Šablona sice možná mohla být shlédnuta jeho zmocněnci při ústním jednání, jejich neúčast na ústním jednání však žalobce práva dle ustanovení § 36 odst. 3 správního orgánu nezbavuje. Správní orgán I. stupně při vypořádávání námitky, že byl žalobce v rozporu s Návodem k obsluze měřen při jízdě v oblouku, zjevně použil za podklad Návod k obsluze, aniž tento byl obsahem spisu, resp. proveden jako důkaz. I tímto bylo porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, jakož i ustanovení § 51 téhož zákona. Z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, odkud správní orgán I. stupně čerpal informace, které použil při vypořádávání námitky žalobce, že byl nepřípustně změřen při jízdě v oblouku. Žalobce v tomto pochybení spatřoval nepřezkoumatelnost (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 04.12.2003, č.j. 2 Ads 58/2003–75). Správní orgán I. stupně sice provedl pomocí předmětné šablony určité vyhodnocení, neuvedl však, z čeho čerpal postup vyhodnocování, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobce v odvolacím řízení též namítal, že správní orgán I. stupně při výměře sankce porušil zákaz dvojího přičítání. Kladl totiž žalobci k tíži mj porušení povinnosti dodržovat předepsanou rychlost – to je však obsaženo již v samotné skutkové podstatě. Správní orgán I. stupně dále nijak neodůvodnil, proč právě pokutu ve výši 3.000,- Kč považoval za adekvátní. Obdobně se pak žalobce vyjádřil též k úvahám správního orgánu o následcích údajného přestupku. Žádnou z těchto námitek však žalovaný v napadeném rozhodnutí nereflektoval, a tudíž je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce v odvolacím řízení rozporoval, že správní orgán I. stupně použil za podklad svého rozhodnutí mj. místní znalost, čímž jej zbavil možnosti se s tímto podkladem před vydáním rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k němu. Místní znalost totiž nebyla formulována např. do podoby úředního záznamu a nebyla vložena do správního spisu. Z odůvodnění rozhodnutí prvého stupně je i zřejmé, že závažnost údajného přestupku pro účely výměry sankce správní orgán hodnotil již v rámci úvah o materiální stránce přestupku, tj. úvahy podložené místní znalostí se do výše sankce promítly. Nejednalo se přitom o úvahy toliko podpůrné. Správní orgán I. stupně tedy pochybil, pokud žalobci neumožnil seznámit se s jeho místní znalostí jakožto s podkladem rozhodnutí (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 05.05.2010, č.j. 7 As 31/2010–94). Žalobce též namítal, že v řízení prvého stupně nebylo nijak prokázáno dodržení ustanovení § 79a silničního zákona, tj. měření rychlosti proběhlo v součinnosti s Policií ČR (dále jen „PČR“) a zvyšovalo bezpečnost silničního provozu. Tuto námitku žalovaný nevypořádal, a tudíž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Správní orgán I. stupně dále žalobci neoprávněně kladl k tíži, že se při silniční kontrole nijak nevyjádřil. I jeho tvrzení odmítal z důvodu, jakého si zvolil zmocněnce, což je porušením zásady presumpce neviny. Ani k těmto námitkám se žalovaný nevyjádřil a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. V řízení před správním orgánem I. stupně došlo k upřesnění předmětu řízení, aniž o tom byl žalobce před vydáním rozhodnutí vyrozuměn. Až z výroku prvostupňového rozhodnutí se totiž podává, že žalobce měl údajný přestupek spáchat při jízdě ve směru k ulici Kojetínská (ze sdělení obvinění se směr jeho jízdy nepodával). Touto změnou nebyla dodržena totožnost skutku, když se jedná o upřesnění předmětu řízení, o čemž měl být před vydáním rozhodnutí vyrozuměn (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.03.2010, č.j. 1 Afs 58/2009–541). V prvostupňovém rozhodnutí je dále rozpor, neboť správní orgán I. stupně ve výroku uvedl, že žalobce jel ve směru jízdy k ulici Kojetínská, přičemž dle odůvodnění jel ve směru k ulici Lutopecká (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130). Správní orgán I. stupně rovněž při úvahách o materiální stránce přestupku vycházel z místní znalosti, z podkladů dostupných na www.besip.cz, jakož i z vyhodnocení stanovišť městské policie. Žalobce však nevyrozuměl, že bude z těchto podkladů vycházet, což je porušením ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně ani nezjistil nad veškerou pochybnost konkrétní formu zavinění. Toliko posoudil jednání žalobce minimálně jako nedbalost vědomou, čímž připustil, že zavinění bylo i ve formě závažnější, na její prokazování však rezignoval. To žalobce nepovažuje za přípustné, neboť forma zavinění, jakožto znak skutkové podstaty přestupku, musí být jednoznačně prokázána (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Rovněž odůvodnění zavinění je dle žalobce nedostatečné. K závěru o vědomé nedbalosti je nezbytné prokázat, že žalobce věděl, že jede v obci. Správní orgán I. stupně však toliko dovodil, že to měl vědět. Úvahy správního orgánu I. stupně tedy neposkytují podklad k závěru o vědomé nedbalosti, přičemž správní orgán I. stupně taktéž neosvětlil význam a obsah pojmu „přiměřené důvody“, ač se jedná o definiční znak vědomé nedbalosti, a současně o neurčitý právní pojem (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.06.2015, č.j. 9 As 12/2014–86). Správní orgán I. stupně se blíže nezabýval ani tím, zda žalobce nedodržel tzv. potřebnou míru opatrnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.02.2007, sp. zn. 8 Tdo 122/2007). Úvahy žalovaného pak nemohly nijak napravit jim namítanou nedostatečnost odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neboť žalovaný nepostupoval dle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, což vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Snaha žalobce „vtlačit“ do výroku rozhodnutí nejen formu zavinění, nýbrž i jejich druhy, nemá dle žalovaného oporu v žádném právním předpisu ani judikatuře. V dané oblasti (zastavěná oblast v centru města Kroměříž) osoba s průměrným rozumem pochopí i bez dalšího, že se nachází v obci. V takové situaci nelze hovořit o nižší formě zavinění, než nedbalosti vědomé. Z rozhodnutí je tak seznatelné, že přestupek byl spáchán ve vědomé nedbalosti, přičemž je vysvětleno také proč. Ve výroku rozhodnutí přitom postačuje uvedení pouze úmyslu nebo nedbalosti. K otázce uvedení počtu bodů ve výroku rozhodnutí se žalovaný podrobně vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Dle žalovaného bodový postih není sankcí uloženou správním orgánem, nýbrž vyplývá přímo ze zákonné úpravy a o ní správní orgán nerozhoduje. Je-li výše bodů spjata s konkrétní skutkovou podstatou přestupku, pak důvod jejího uvedení ve výroku pro naplnění informační povinnosti pachatele postrádá smysl. Z odborného vyjádření Ing. L. plyne, že měření proběhlo v souladu s Návodem k obsluze. Žalovaný se s touto námitkou dostatečně vypořádal. Žalobce pak v řízení ani netvrdil, že by vozidlo mělo být změřeno v zatáčce. Vyjádření Ing. L. však vylučuje jakékoli pochybnosti o správnosti měření a tedy i námitky žalobce. Samotná okolnost, že žalovaný mechanicky nereagoval na každou námitku žalobce jednotlivě, neznamená nepřezkoumatelnost, ale pouze žádoucí věcnou stručnost. Podstatné přitom je, aby měření nebylo šikanózní, tj. prováděno v lokalitách, kde možné negativní důsledky zvýšené rychlosti budou minimální. V posuzovaném případě bylo měřeno v místě centra obce, v pracovní den v čase 16:00 hod, kdy lze očekávat zvýšený pohyb chodců a intenzity dopravy. Měření za těchto podmínek tedy rozhodně smysl má a přispívá ke zvýšení bezpečnosti provozu. Úseky jsou vymezeny v Dohodě o spolupráci při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku ze dne 31.05.2012. Žalovaný tuto skutečnost nezmínil v napadeném rozhodnutí. Je však faktem, že tato dohoda opravdu existuje a úsek tak byl zákonným způsobem vymezen. Správním orgánům je tato skutečnost známa. Stejně tak byla známa i původnímu zmocněnci žalobce, M. V., neboť tato dohoda byla doložena ve spisovém materiálu jiného přestupku, kde tento zmocněnec rovněž zastupoval osobu přestupce. Ve Zlínském kraji nadto žalovaný nikdy nezaznamenal, že by jakákoliv obecní policie měřila rychlost mimo úsek vymezený dle ustanovení § 79a silničního zákona. Ze strany správních orgánů jde o jistou „provozní slepotu“, protože něco takovému je jim známo z jejich činnosti. Nereagování na tuto námitku žalobce však nebylo zasaženo do jeho práv. Žalobce přitom pouze obecně zpochybňoval, zda obecní policie byla v daném místě oprávněna měřit. Jde-li o odůvodnění výše sankce, tak řidičská historie žalobce byla pouze jednou složkou hodnocení kritéria osoby pachatele. Další skutečností je totální absence jakékoli jeho sebereflexe. Žalovaný se i v tomto ohledu s námitkami žalobce dostatečně vypořádal. Proti námitkám žalobce postavil vlastní konkurenční názor, že výše sankce je dána nedostatečnou sebereflexí pachatele, nebezpečností daného místa a časem 16:00 hod v pracovní den. Žalovaný v souladu se zásadou dvouinstančnosti a při vědomí, že správní řízení v obou stupních tvoří jeden celek, úvahu správního orgánu I. stupně korigoval a jeho rozhodnutí poskytuje konečný právní názor na danou věc. Žalovaný tedy vytkl správnímu orgánu I. stupně, že byl v hodnocení příliš mírný a svůj závěr odůvodnil. Dle názoru žalovaného samotný fakt, že správní orgán neumožnil žalobci vyjádřit se k podkladům „místní znalosti“, není významný. Žalobce neuvedl, jak se okolnost odůvodnění místní znalostí dotkla jeho právní sféry. Ani neuvedl, co konkrétně chtěl proti těmto závěrům namítat. Podobně je tomu i v argumentaci ohledně upřesnění předmětu řízení. Ani zde žalobce nevysvětlil, v čem jej překvapilo, že správní orgán I. stupně poprvé v rozhodnutí uvedl směr jeho jízdy. Žalobce ani neuvádí, že by tomu mělo být jinak. Žalobci to bylo zcela zřejmé. Pokud správní orgán I. stupně na jednom místě svého rozhodnutí uvedl chybně směr jízdy žalobce opačný, jedná se maximálně o zjevnou nesprávnost opravitelnou vydáním opravného usnesení. Vyjádření žalobce, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, aniž by konkrétně specifikoval, co nemohl v řízení před správním orgánem I. stupně uplatnit, jsou zcela bez významu (odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 09.02.2011, sp.zn. 2 As 65/2010). Postup žalobce je tak zcela formalistický bez projevu snahy pro pochopení smyslu a účelu právních ustanovení zakotvujících naplnění zásady být slyšen ve své věci (srov. nález Pléna Ústavního soudu ČR, sp.zn. Pl. ÚS 33/97). S ohledem na vše výše uvedené proto žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Průběh ústního jednání Žalobce resp. jeho zástupce se bez omluvy nařízeného jednání nezúčastnil. Žalovaný především odkázal odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Zdůraznil, že absence Návodu k obsluze či šablony není relevantní, neboť správnost měření byla potvrzena Odborným vyjádřením Ing. L., které doplnil žalovaný. Jde-li o místní znalost, pak nemusí být dokazováno, že se v místě měření nachází škola, zastávka apod. K jednotlivým žalobním námitkám pak žalovaný odkázal i na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Soud při jednání provedl dokazování Dohodou o spolupráci při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku uzavřenou mezi PČR- Krajské ředitelství policie Zlínského kraje a městem Kroměříž ze dne 31.5.2012, včetně jejího dodatku ze dne 30.11.2015. Soud dále provedl dokazování částí Návodu k obsluze měřícího zařízení. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č.j. 2 As 85/2011-170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11.04.2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17.12.2008, sp.zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20.06.1996, sp.zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26.06.1997, sp.zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.07.2005, č.j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52, www.nssoud.cz). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2007, č.j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.01.2008, č.j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro žalobcem zmiňovaný nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Pokud žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, je třeba připomenout, že žalovanému žádný právní předpis nestanoví povinnosti vypořádávat námitky či jednotlivé důkazy ve stejné struktuře, v jaké žalobce podal odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky či navržené důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že zamítnutí jednotlivých odvolacích námitek zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Je pak třeba přisvědčit žalobci v jeho tvrzení, že žalovaný skutečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně a jednotlivě nezmínil všechny uplatněné odvolací důvody, ke kterým by se zvlášť vyjadřoval. Napadené rozhodnutí je však nutné vnímat jako jeden celek a je tedy nutné zkoumat, zda vypořádání těchto odvolacích námitek nevyplývá obecně z textu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud v tomto směru odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 04.06.2009, č.j. 9 As 72/2008-69, kdy tento uvedl: „Na druhou stranu však nelze konstatovat, že každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy je třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů.“ Dle žalobce se žalovaný nevypořádal s námitkami stran pochybností o správnosti měření rychlosti jeho vozidla, jež měla plynout z nevypořádání tvrzení o přejíždění jeho vozidla z pruhu do pruhu. Nevypořádal se ani s odvolací námitkou, že nebyl seznámen se šablonou, metodikou k použití šablony a Návodem k obsluze rychloměru, ačkoliv z nich správní orgán I. stupně bezpochyby vycházel. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ověřil, že se žalovaný otázkou prokázání skutkového stavu, jakož i hodnocení důkazů, v odůvodnění napadeného rozhodnutí obšírně zabýval. Stejně tak tomu bylo v otázce hodnocení adekvátnosti výše pokuty. Skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jednotlivě nezmínil v rámci svého odůvodnění jednotlivé odvolací námitky, tedy neimplikuje bez dalšího nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný přitom zcela souhlasil se závěry učiněnými správním orgánem I. stupně. Je třeba též reflektovat skutečnost, že prvostupňové a napadené rozhodnutí tvoří fakticky jeden celek a je nutné jej tímto způsobem posuzovat. Dle názoru soudu, pokud správní orgán I. stupně vypořádal všechny podstatné skutečnosti, jež byly zpochybněny v podaném odvolání žalobcem, přičemž žalovaný se s touto argumentací ztotožnil, není zcela nezbytně nutné předmětnou argumentaci opětovně transkribovat. Nelze proto uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Vždy plně postačuje zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a najít jen onu míru ve vypořádání námitek, která poskytuje dostatečnou oporu pro výrok o vině. Ostatně Ústavní soud ČR v této souvislosti v nálezu ze dne 12.02.2009, sp.zn. III. ÚS 989/08, konstatoval: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Povinnost posoudit všechny odvolací námitky tudíž neznamená, že žalovaný je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem odvolací argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.04.2014, č.j. As 126/2013-219). Dle soudu žalovaný zjistil skutečný stav věci, o němž neměl důvodné pochybnosti a odůvodnil onu míru ve vypořádání odvolacích námitek, která poskytuje dostatečnou oporu pro výrok o vině žalobce. Soud nemá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť je srozumitelné a je v něm uvedeno dostatek důvodů podporujících jeho výrok. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako prvostupňového rozhodnutí, je tak seznatelné, které otázky správní orgány považovaly za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí (jakož i v prvostupňovém rozhodnutí) vyslovil žalovaný (resp. správní orgán I. stupně), je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci. Soud k věci uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tj. prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, čj. 5 As 126/2011 – 68, bod 18). Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, č.j. 5 As 126/2011 – 68). Žalobce navrhl v odvolání provést důkaz vyslechnutím obsluhy měřicího zařízení a provedení i dalších důkazních prostředků k objasnění správnosti měření rychlometrem. Dožadoval se provedení šablony k vyhodnocení snímku z rychloměru, metodiky k jejímu použití, jakož i Návodu k obsluze měřicího zařízení. Žalovaný, ani správní orgán I. stupně, navržené důkazy neprovedli. Dle názoru soudu se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej uplatnil ve svém odvolání, resp. se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami stran správnosti měření rychlosti. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 04.09.2002, sp.zn. I. ÚS 113/02, „(…) soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“ Těmto ústavním požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovělo, neboť výslovně uvedl, že zjištění skutkového stavu ze strany správního orgánu I. stupně bylo zcela dostatečné a plně se s ním ztotožnil. Pro vypořádání předmětných námitek pak využil nejenom svých odborných znalostí, ale k vyhodnocení správnosti měření použil i odborné vyjádření společnosti RAMET a.s., konkrétně metrologa v oboru silničních rychlometrů, Ing. L. Soud byl nejprve povinen na základě žaloby přezkoumat, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vedla k závěru, že se žalobce přestupku dopustil a současně neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení žalobcovy viny. Soud k tomu uvádí, že správní orgán I. stupně provedl řádné a obsáhlé dokazování, přičemž z podkladů pro rozhodnutí vyplývá nepochybný závěr o vině žalobce. Oproti případům, ve kterých neexistuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, žádný jiný důkaz, je tomu totiž v posuzovaném případě jinak. Správní orgány přitom jako důkaz svědčící o vině žalobce využily oznámení přestupku, jehož součástí bylo oznámení přestupku, oznámení přestupku sepsané zasahujícími policisty na místě přestupku, úřední záznam ze dne 12.09.2015, záznam přestupku – foto z měřicího zařízení (fotodokumentace vozidla a záznam o překročení rychlosti), ověřovací list k silničnímu radarovému rychloměru AD9C č. 124/15, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce), osvědčení o proškolení k měření rychlosti ze dne 14.09.2006, vystavené policistovi R. Š., vyhodnocení snímku z radarového měřiče prostřednictvím šablony zpracované společností RAMET a.s. a odborné vyjádření společnosti RAMET a.s. ze dne 30.06.2016. Důkaz o rychlosti žalobce pak byl pořízen radarem AD9C, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl použit po dobu platnosti provedeného ověření, což splňuje zákonný požadavek dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění (dále jen „zákon o metrologii“). Zpochybňoval-li žalobce výsledek a způsob měření rychlosti jím řízeného vozidla, je třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Ověřením uvedeného měřicího přístroje, jako měřidla, se potvrzuje, že tento přístroj jako měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen, přičemž o jeho identitě není žádná pochybnost. Byl rovněž použit po dobu platnosti provedeného měření a policista byl seznámen a oprávněn obsluhovat dané měřicí zařízení. Z popsaných důvodů nemůže žalobcova námitka zpochybňující měření sama o sobě zpochybnit závěry správních orgánů o spáchání přestupku. Provádění navržených důkazů má tedy soud ve shodě se žalovaným za nadbytečné, neboť byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a žalobce nijak konkrétně nezpochybnil správnost provedeného měření. I ze správního spisu plyne, že použitý rychloměr AD9C splňoval všechny zákonem stanovené požadavky, což vyplývá z ověřovacího listu č. 124/15 ze dne 10.07.2015. Policista provádějící měření byl k jeho použití proškolen, což vyplývá z doloženého osvědčení o proškolení, přičemž schopnost provádět měření rychlosti v souladu s návodem k obsluze vyplývá z povahy jeho činnosti. Ve vztahu k výsledné fotodokumentaci soud v souladu se závěry správních orgánů uvádí, že na pořízeném snímku je vozidlo viditelně zachyceno, aniž by bylo zaměnitelné s jiným vozidlem či objektem. O okolnostech spáchání přestupku, tj. zejména jak významně žalobce překročil rychlost a že měření probíhalo standardně, svědčí především výstup z měřiče rychlosti – záznam o přestupku, zachycující vozidlo žalobce ve standartní poloze s čitelnou registrační značkou a dalšími souvisejícími údaji (směr odjezd aj.) Měření rychlosti bylo provedeno silničním rychloměrem AD9C, jehož spolehlivost byla ověřena ověřovacím listem Autorizovaného metrologického střediska. Výrobní číslo použitého rychloměru, tj. 05/0130, se shoduje s číslem rychloměru, k němuž byl doložen platný ověřovací list. Z těchto důvodů soud neuznal ani námitku, by zasahující policisté postupovali v rozporu s Návodem k obsluze. Výstup z měřicího zařízení spolu s ostatními podklady správního spisu dosvědčují, že k žádným neobvyklým postupům ani výsledkům měření nedošlo. Nebyly zjištěny žádné indicie k tomu, že by nebylo postupováno v souladu s Návodem obsluze a že měření vozidla žalobce mohlo být ovlivněno reflexí či jízdou vozidla v oblouku, což mělo být zapříčiněno přejížděním vozidla. Provedené dokazování potvrdilo, že žalobce skutečně řídil v Kroměříži na ulici Na Lindovce u domu č.p. 3290 ve směru jízdy na ulici Kojetínskou rychlostí nejméně o 26 km/h více, než byla povolená rychlost. Soudu pak není zřejmé, co by výslech obsluhy měřicího zařízení či jiné navrhované důkazy, mohly pro věc jako takovou přinést. Lze sice souhlasit s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Nelze však z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. Přestupkové řízení je založeno na uvážení správního orgánu ohledně rozhodnutí, jaké důkazy provést a jaké nikoliv. Opačný výklad by mohl paradoxně znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.05.2007, č.j. 2 As 93/2006–84). Dle žalobce se správní orgán I. stupně vůbec nevěnoval zjištění, zda bylo měřeno v souladu s Návodem k obsluze či nikoliv, tj. jeho vozidlo se nacházelo v oblouku. K tomu soud předně poznamenává, že žalobce v podaném odvolání netvrdil, že se jeho vozidlo nacházelo fakticky v oblouku (zatáčce), což zakazuje Návod k obsluze. Žalobce toliko tvrdil, že jeho vozidlo přejíždělo z pruhu do pruhu. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že dokumenty založené ve spisovém materiálu v souzené věci prokazují závěr správního orgánu I. stupně, že se žalobce dopustil přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Správní orgán I. stupně správně provedl důkaz fotografií z měřicího zařízení a vyhodnotil jej jako dostačující důkaz, neboť tento snímek nevykazuje žádné atypické či nestandardní znaky, ani ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by údaje na fotografii, resp. její věrohodnost, měla zpochybňovat. Žalovaný pak řádně zdůvodnil, že měření bylo provedeno v souladu s Návodem k obsluze měřicího zařízení. Správní orgán I. stupně přitom ke správnosti měření provedl vyhodnocení snímku z radaru za použití šablony poskytnuté společností RAMET a.s.. Z vyhodnocení pak vyplynulo, že měřené vozidlo žalobce se nacházelo v prostoru radarového svazku a měření tudíž proběhlo správně. Skutečnost, že obsahem správního spisu není předmětná šablona, ani metodika, jež byla k jejímu použití aplikována, přitom nemůže na správnosti tohoto úkonu správního orgánu I. stupně cokoliv změnit. Žalobce nerozporoval, že si správní orgán I. stupně měl počínat vadně co do přikládání šablony ke snímku z měřicího zařízení. Nadto lze uvést, že kdyby se žalobce řádně zúčastnil nařízeného ústního jednání dne 02.12.2015, v rámci kterého byla šablona na snímek z radarového měřiče přikládána a výsledek byl poté zaznamenán v protokolu o ústním jednání, mohl by se nepochybně seznámit i se šablonou. Mohl i klást správnímu orgánu I. stupně otázky stran metodiky užité k vyhodnocení snímku pomocí šablony. Žalobce se tak sám připravil o možnost seznámit se se šablonou a metodikou k jejímu použití. Nezpochybňoval-li relevantně tento postup správního orgánu I. stupně, pak nebylo povinností žalovaného, aby tyto důkazy v odvolacím řízení doplňoval. Správní orgán I. stupně přitom postup vyhodnocování snímku z měřicího zařízení pomocí šablony velmi podrobně popsal, a to jak v protokolu o ústním jednání ze dne 02.12.2015, tak i v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Žalobce proto nemůže správním orgánům vytýkat, že by s tímto nebyl seznámen. Žalovaný si v návaznosti na odvolací argumentaci žalobce, týkající se prokázání správnosti měření, z vlastní iniciativy vyžádal odborné vyjádření Autorizovaného metrologického střediska RAMET a.s. Metrolog v oboru silničních rychloměrů Ing. L. v odborném vyjádření ze dne 30.06.2016, č.j. 28a/AMS/2016, na základě snímku z měřicího zařízení uvedl, že vozidlo je v pozici odpovídající ustanovení a použití rychloměru dle Návodu k obsluze, přičemž na záznamu nejsou skutečnosti, které by svědčili o opaku. Část jiného vozidla na snímku nemohla nijak ovlivnit proces měření a tím platnost výsledku, neboť se nacházelo mimo oblast radarového svazku a případný odraz od něj tedy nebyl možný. Měření proběhlo v souladu s Návodem k obsluze a lze jej použít ve správním řízení. Dle názoru soudu prokázal-li žalovaný správnou polohu vozidla při měření, pak již nelze brát v úvahu tvrzení žalobce o přejíždění z pruhu do pruhu. Logicky lze přitom dovodit, že při přejíždění z pruhu do pruhu se vozidlo neocitá v žádném oblouku, jako by tomu bylo například při projíždění zatáčky, nýbrž vozidlo v nezměněné svislé poloze pouze plynule bez většího natočení nápravy přejede z jednoho pruhu do druhého. Skutečnost, zda byl Ing. L. obeznámen s argumentací žalobce ohledně jeho přejíždění z pruhu do pruhu, tak nemůže ničeho změnit na správnosti závěrů jeho odborného vyjádření. Žalobcem tvrzení jízda v oblouku nadto ani nevyplývá z doložené fotografie z měřicího zařízení. Tvrzení žalobce nebylo ničím doloženo a nemá ani oporu ve spisovém materiálu. Soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky č.j. 3 As 82/2012-27, č.j. 1 As 83/2013-60), podle níž, „pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze“. Dále zdůrazňuje, že základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je, že měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoli chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje, a není zaznamenána rychlost vozidla. Nejvyšší správní soud přitom uzavřel, že „jestliže není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřícím zařízením zaznamenána vůbec není. Z toho vyplývá, že pokud by došlo k chybě při měření rychlosti vozidla, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se pak objevila zpráva po chybě měření.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 04.12.2013, č.j. 1 As 83/2013–60, posuzoval přestupek spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kde k měření skutečné rychlosti byl použit silniční radarový rychloměr AD9C, tedy totožný přístroj jako v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud v bodě [45] citovaného rozsudku poukázal na přesvědčivé vyjádření správního orgánu, který uvedl, že „funkce přístroje je naprosto automatická, přičemž při jakémkoli chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje“. Činnost radarového rychloměru AD9C lze rozdělit do čtyř fází. Jedná se o start měření, změření rychlosti, ověření výsledku a ukončení měření. Uvedené závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp.zn. 1 As 83/2013, lze vztáhnout i na skutkové okolnosti nyní posuzované věci. Z provedeného dokazování tak žádné důvodné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření rychlosti zjištěny nebyly. K prokázání technické způsobilosti použitého měřicího přístroje postačuje ve správním spise založená kopie ověřovacího listu a Osvědčení opravňující policistu k ovládání předmětného měřiče rychlosti. K měření byl použit kalibrovaný přístroj, který byl obsluhován k tomu proškoleným policistou. Soud proto vycházel i ze závěru, že po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je chyba měření objektivně vyloučena a v případě nesprávného nastavení přístroje, resp. v této fázi, pokud by nedošlo k ověření výsledku hodnoty naměřené, by přístroj rychlost nezměřil, tedy by anuloval hodnotu měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.06.2016, č.j. 6 As 229/2015-43). Žalobcovy výtky proti měření rychlosti jízdy a jeho správnosti tak zůstaly v pouhé obecné rovině. K výslechu obsluhy měřicího zařízení či provedení jiných navrhovaných důkazů by byl správní orgán povinen přistoupit pouze tehdy, pokud by ve věci zůstávaly významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna. Tak tomu bylo například za situace, kdy tvrdil, že byl ke zrychlení donucen tím, že jej policejní vozidlo dojelo značnou rychlostí a vytvořilo nebezpečnou dopravní situaci, což bylo navíc spojeno s nejasnostmi kolem videozáznamu celé dopravní situace (srov. žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.02.2012, č.j. 3 As 29/2011– 51). Judikáty, kterých se žalobce dovolává v žalobě (především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.02.2012, č.j. 3 As 29/2011–51), a z nichž dovozuje absolutní povinnost vyslechnout zasahující policisty či provést důkazem návodem k obsluze měřiče rychlosti, se věcně týkají jiné problematiky. V případě výše zmíněného rozhodnutí se fakticky jednalo o tvrzení proti tvrzení, kdy správní orgán musí policisty logicky vždy vyslechnout jako svědky. Neměl by se spokojit s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné, nicméně pro potřeby správního trestání samy o sobě nepostačující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.05.2013, č.j. 6 As 22/2013–27). Žalovaný proto správně uzavřel, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek podkladů svědčících o správnosti jeho rozhodnutí, kterými jsou oznámení o přestupku, záznam o přestupku, fotografie měřeného vozidla a údaje o provedeném měření, ověřovací list silničního radarového rychloměru, osvědčení o ovládání měřicího přístroje, vyhodnocení snímku za pomocí šablony společnosti RAMET a.s. a odborné vyjádření společnosti RAMET a.s. ohledně správnosti měření. Tyto důkazy je nutno považovat za plně dostačující v případě, kdy se žalobci nepodařilo žádný věrohodně zpochybnit. Žalovaný se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí i dostatečně vypořádal s námitkami žalobce týkajícími se samotného měření a správně vyloučil, že by v posuzovaném případě mohlo dojít k chybě měření. Tento závěr přitom žalobce nijak relevantně nevyvrátil. Námitky žalobce a návrhy na doplnění dokazování tedy byly (byť v kontextu textu odůvodnění napadeného rozhodnutí) řádně zodpovězeny. Žalovaný podrobně rozvedl a navázal na úvahy o správnosti měření a relevanci výsledků měření v návaznosti na přiložení šablony. Své závěry pak vyztužil i odborným vyjádřením společnosti RAMET a.s., Je přitom i pochopitelné, že správní orgány při svém rozhodování vychází ze své dlouhodobé praxe v oblasti dopravních přestupků, která je založena mj. na znalosti Návodu k obsluze jednotlivých měřicích zařízení a na něj navázaného vyhodnocování snímků z měřicích zařízení. Není tedy nutné, aby správní orgány bez dalšího činily Návod k obsluze podkladem pro vydání rozhodnutí. Takový postup správních orgánů tak nebyl v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud žalobce v odvolání ani v žalobě neuvedl žádné argumenty, z jakého hlediska by úvahy správního orgánu I. stupně i žalovaného stran použití šablony měly být vadné, nedopustil se žalovaný pochybení, pokud potvrdil-li závěry správního orgánu I. stupně a neprováděl důkaz metodikou a šablonou. Nelze tedy přisvědčit žalobcem tvrzenému porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce totiž neuvedl, v čem konkrétně byl postup žalovaného a správního orgánu I. stupně co do použití šablony vadný, a tudíž nebylo zřejmé, čeho by bylo dosaženo při jejím provedení, resp. co by mělo být prokázáno. V posuzovaném případě navíc ani žádné skutkové okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by výsledek naměřené hodnoty radarového měření vykazoval jakékoliv pochybnosti o správnosti měření. Tvrzení žalobce, že přejížděl z pruhu do pruhu a měl se tak prakticky nacházet v oblouku, se přitom nepotvrdilo. Nadto žalobce ani netvrdil, že by se v místě měření měla nacházet jakákoliv zatáčka, jež by způsobila nesprávnost měření. Dle názoru soudu v řízení nebyla zpochybněna obsluha měřícího zařízení, která postupovala v souladu s návodem k obsluze. Nebyl zpochybněn ani závěr, že naměřená rychlost vozidla žalobce byla skutečnou rychlostí vozidla. Tvrzení žalobce o přejíždění z pruhu do pruhu a pozici vozidla v oblouku považuje soud za účelové a nedůvodné. Z pořízené fotodokumentace o provedeném měření rychlosti vozidla je totiž na první pohled zřejmé, že přední kola vozu směřují rovně a na poloze vozidla pak nejsou zřejmé žádné razantní změny směru jízdy právě v době měření. Za této situace by bylo provedení dalších důkazů nadbytečné. Uvedený závěr soudu ve vztahu k návrhu žalobce na provedení důkazu lze uzavřít tak, že pokud byla rychlost vozidla žalobce rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2013, č.j. 1 As 83/2013-60). Soud sice pro úplnost provedl při jednání dokazování částí Návodu k obsluze předloženého žalobcem, avšak pro posouzení je rozhodující, že přímo správnost konkrétně provedeného měření byla v posuzované věci potvrzena vyžádaným Odborným vyjádřením. Soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí výše specifikovaných důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti. Prokázaly přitom, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze pak vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce skutečně přestupkového jednání dopustil. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 ve spojení s ustanovením § 18 odst. 4 silničního zákona. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud ani nepřisvědčil námitce, že z výroku prvostupňového rozhodnutí není zřejmá konkrétní forma zavinění (nedbalosti), jakou vzal za prokázanou, přestože ustanovení § 4 zákona o přestupcích rozlišuje dva stupně zavinění, a to úmysl a nedbalost, které se dále dělí na úmysl přímý a nepřímý, a na nedbalost vědomou a nevědomou. Žalobce přitom dále namítal, že odůvodnění zavinění bylo ze strany správních orgánů nedostatečné. V posuzované věci je ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno: „(…) spáchal z nedbalosti přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zák. č. 361/2000 Sb.“, V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je poté uvedeno: „Správní orgán považuje v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění v souladu s ustanovením § 3 zákona o přestupcích postačuje pro vyslovení viny v této věci i nevědomá nedbalost. Správní orgán posoudil jednání O. H. minimálně jako nedbalost vědomou dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kdy zákon o přestupcích ji definuje následovně: pachatel věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zákon neporuší nebo neohrozí. O skutečnosti, že jede v obci, dle charakteru okolní zástavby a krajiny měl vědět, kdy měl dodržet rychlost jízdy 50 km/hod., což si mohl ohlídat prostřednictvím tachometru ve vozidle. Tachometr je ve vozidle v zorném poli řidiče a obviněný musel vědět, jak rychle jede. Tedy věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Rychlost jízdy je faktor, který je zcela výhradně ovlivnitelný řidičem vozidla. Jím překročená rychlost nezanedbatelně překročila rychlost dovolenou pro jízdu v obci.“ Podle ustanovení § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Soud k tom předně uvádí, že zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2007, č.j. 4 As 40/2007-53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Druh zavinění pachatele se určuje za pomoci tzv. složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce). Zatím co složka vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění, složka vůle pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá a úmysl může být přímý nebo nepřímý (viz § 4 zákona o přestupcích). Forma zavinění je nepochybně z povahy věci součástí výroku o vině. Podle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit žalobci, že je povinností ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost. Dle názoru soudu proto postačí, promítne-li se úvaha, zda byl přestupek spáchán v nedbalosti vědomé či nevědomé, do odůvodnění rozhodnutí o přestupku. Jak již bylo uvedeno, pro vznik odpovědnosti za přestupek je třeba, aby jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku bylo zaviněné, přičemž postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Nedbalostní zavinění žalobce je poté vyjádřeno i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ostatně i trestněprávní judikatura připouští užití obratu „minimálně“ ve výroku odsuzujícího rozsudku, pokud je okolnost významná pro rozhodnutí spolehlivě zjištěna jen v určité (avšak postačující) hodnotě či intenzitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2002, sp.zn. 7 Tdo 954/2002). Jako nezákonnou by bylo třeba posoudit situaci vyznívající v neprospěch obviněného z přestupku, totiž kdyby správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval například, že „nelze vyloučit, že přestupek byl spáchán úmyslně“ (srov. analogicky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.12.2005 sp.zn. 2 To 124/2005). Taková situace však v případě žalobce nenastala, když tento naopak situaci (resp. zavinění žalobce) posoudil zcela v jeho prospěch. Při posuzování odpovědnosti tedy nezáleží na to, zda je protiprávní jednání pácháno z vědomé či nevědomé nedbalosti, nebo v přímém či nepřímém úmyslu. Naproti tomu se míra a forma zavinění může přímo promítnout do druhu sankce a její výměry. Správní orgán I. stupně si pro vypořádání se s formou zavinění zvolil stručnost, avšak jeho rozhodnutí nelze z tohoto důvodu označit za nezákonné. Forma zavinění byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedena jako nedbalost, v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poté minimálně jako vědomá nedbalost. Žalobce jednoznačně jednal minimálně (alespoň) nedbalostně. Z hlediska posouzení viny tedy správní orgán I. stupně správně rozlišil zavinění jako nedbalostní, což postačuje. Úvaha správního orgánu I. stupně o spáchání přestupku v nedbalosti vědomé či nevědomé byla pak učiněna v závěru odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Z tohoto (byť velmi obecného zdůvodnění) je nepochybné, že správní orgán I. stupně posuzoval zavinění žalobce jako nedbalost vědomou, přičemž tuto skutečnost rovněž uvažoval při rozhodování o druhu a výši sankce. Lze poznamenat, že povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí formu zavinění byla do ustanovení § 77 zákona o přestupcích včleněna až novelou provedenou zákonem č. 204/2015 Sb. Důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí, že „(…) forma zavinění je i jedním z údajů, které se budou zapisovat do evidence přestupků. Kde bude využívána pro posuzování „přestupkové bezúhonnosti“, jelikož se v některých případech posuzování „přestupkové bezúhonnosti“ odlišuje mezi nedbalostí a úmyslem (např. § 23 odst. 1 písm. c/ bod 8 zákona o zbraních). Proto je nezbytné dosáhnout toho, aby forma zavinění byla vždy ve výroku rozhodnutí jednoznačně vyjádřena, a to nejen u přestupků, které lze spáchat pouze úmyslně, ale i u přestupků nedbalostních, zejména pak, pokud i ty byly spáchány úmyslně.“ Podle ustanovení § 16i odst. 2 písm. e) zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje evidence přestupků mimo jiné údaj o právní kvalifikaci přestupku, včetně formy zavinění; v případě blokového řízení se uvede, že byl přestupek spáchán z nedbalosti, nejde-li o přestupek, u něhož zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Všechna citovaná ustanovení rozlišují pouze mezi zaviněním ve formě úmyslu a nedbalosti. Ani z okolností přijetí nové právní úpravy přikazující uvádět ve výroku rozhodnutí o přestupku formu zavinění tak nelze dovodit, že by tato povinnost zahrnovala i rozlišování mezi vědomou a nevědomou nedbalostí. Z výše citované důvodné zprávy je naopak zřejmé, že zákonodárce nadále hodlá rozlišovat v jednotlivých registrech pouze zavinění úmyslné a nedbalostní, a to bez nutnosti bližšího určení formy zavinění. Žalovaný zcela správně akceptoval odůvodnění ohledně formy zavinění jako dostatečné, když poukázal na to, že správní orgán I. stupně oprávněně usuzoval na naplnění složky vědění z prokázaných okolností protiprávního jednání a zároveň nemohl zohlednit žádné důvody, pro něž by se žalobce mohl spolehnout, že zájem chráněný zákonem neporuší, neboť ty při dokazování nevyšly najevo a on sám žádné neuvedl. Mít pod kontrolou své vozidlo (znát rychlost, jakou se pohybuje, a moci ji ovlivnit) je bazální povinností každého řidiče. Ostatně proto jsou automobily vybaveny rychloměry a řidiči mají povinnost udržovat vozidlo v náležitém technickém stavu, aby se na zobrazené údaje mohli spolehnout. Rezignace na sledování tachometru je volbou konkrétního řidiče a spoléhání na to, že to pro vyhovění zákonným rychlostním limitům postačí, je nezodpovědné. Proto nemůže takové jednání řidiče ze spáchání přestupku vyvinit a založit jeho beztrestnost. Objektivní kritérium (jaký rychlostní limit v místě měření platí) vyplývá z pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejichž znalost musel žalobce prokázat, než získal řidičské oprávnění. Obecně není důvod dokazovat a zvlášť odůvodňovat, zda přestupce věděl, že v obci, jíž projíždí, je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. I kdyby nakonec měly správní soudy na rozdíl od správních orgánů za to, že se žalobce dopustil překročení povolené rychlosti z nedbalosti nevědomé, nemělo by to žádný vliv na závěr o naplnění skutkové podstaty přestupku (§ 3 zákona o přestupcích) a nebyl by důvod přezkoumávaná rozhodnutí zrušit. Soud proto tuto námitku žalobce v celé její obsáhlosti vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, neboť žalobce nebyl výrokem prvostupňového rozhodnutí a jeho obsahem jakkoliv krácen na svých právech. Z rozhodnutí je totiž jednoznačně seznatelné, že přestupky žalobce spáchal z nedbalosti, což k naplnění obligatorních náležitostí výroku ve smyslu ustanovení § 77 zákona o přestupcích zcela postačuje. K neuvedení bodového postihu do výroku prvostupňového rozhodnutí soud uvádí, že ustanovení § 77 zákona o přestupcích stanovuje, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat druh a výměru sankce. Ustanovení § 11 odst. 1 zákona o přestupcích taxativně vymezuje, že za přestupek lze uložit tyto sankce: a) napomenutí, b) pokutu, c) zákaz činnosti, d) propadnutí věci, e) zákaz pobytu. Zákon o přestupcích tedy nepočítá s uložením sankce bodovým postihem. Soud nerozporuje závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 26.10.2015, č.j. 6 As 114/2014-69, že bodový postih je trestem. Nelze však akceptovat argumentaci žalobce, podle níž je v přestupkovém řízení nezbytné uvádět do výroku o trestu i počet zaznamenaných bodů do registru řidičů. Nejde totiž o trest ukládaný správním orgánem, nýbrž o sankci sui generis, která nastává ex lege v souvislosti s pravomocným ukončením řízení o přestupku. Dále soud připomíná ustanovení § 123b odst. 1 silničního zákona, dle něhož řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, nebo mu byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku anebo mu byl soudem uložen trest za trestný čin nebo jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno nebo u něhož bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, a přestupek, jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, jednání mající znaky přestupku anebo trestný čin, za který mu byl uložen trest nebo pro nějž bylo trestní řízení vedeno, spáchal jednáním zařazeným do bodového hodnocení, se zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů. Podle ustanovení § 123b odst. 2 silničního zákona záznam v registru řidičů provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, rozhodnutí o uložení sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku anebo rozhodnutí, kterým se ukládá trest za trestný čin, nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání, a to nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno a) oznámení o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení, b) rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, rozhodnutí o uložení sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise anebo rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku, nebo c) rozhodnutí, kterým byl uložen trest za trestný čin, d) rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání. Z dikce zákona tedy vyplývá, že sankce za přestupek spáchaný jednáním zařazeným do bodového hodnocení zaznamenává do registru řidičů příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, přidělování bodů však nespadá do pravomoci správního orgánu rozhodujícího o přestupku. Příslušný obecní úřad jako správní orgán, jež provádí zápis do registru řidičů, má k dispozici jako podklad pro rozhodnutí o provedení záznamu do registru řidičů pravomocné rozhodnutí o přestupku, do něhož již nelze žádným způsobem zasáhnout (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.08.2012, č.j. 11 A 107/2011-31). Pokud tato činnost není v kompetenci správního orgánu I. stupně (resp. žalovaného), nemůže mu náležet povinnost tyto body žalobci udělovat. Až na základě nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku byly žalobci uděleny body, z povahy věci tak nelze tyto body obsáhnout taktéž ve výroku prvostupňového rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené tak ani správní orgán I. stupně nepochybil, když neuvedl ve výroku svého rozhodnutí bodový postih žalobce. Podle platné právní úpravy tedy není obsahem rozhodnutí o přestupku stanovení počtu bodů v registru řidičů, neboť toto je předmětem zcela jiného řízení, nikoli řízení přestupkového. Bodový postih, či možnost domáhat se změny zápisu počtu bodů v registru řidičů, je otázkou zcela jiného řízení, tj. řízení o námitkách ve smyslu ustanovení § 123f silničního zákona. Žalobce s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30.09.2015, č.j. 6 As 114/2014-55, tvrdil, že součástí výroku měla být i informace o uložení sankce v podobě záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů. K tomu soud uvádí, že Nejvyšší správní soud se v citovaném usnesení nezabýval náležitostmi výroku o přestupku. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se zabýval zcela odlišnými otázkami (povahou záznamu o počtu bodů v registru řidičů) a jeho závěry tak nelze na nyní projednávanou věc bezezbytku aplikovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.12.2016, č.j. 7 As 179/2016-37). Pokud se týká námitky stran materiálního znaku přestupku, ztotožnil se soud se závěry správního orgánu I. stupně i žalovaného v jejich rozhodnutích. Zájem společnosti byl ohrožen jednáním žalobce, který s vozidlem překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o nejméně 26 km/h, čímž byla ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu. Jak správně uvedl správní orgán I. stupně, právě nepřizpůsobení rychlosti a překračování nejvyšší dovolené rychlosti patří mezi hlavní faktory vzniku dopravních nehod. V daném případě tedy nemuselo dojít ke škodě na zdraví či na majetku nebo k přímému ohrožení konkrétního účastníka silničního provozu. Zájem společnosti byl narušený již jen tím, že jednáním žalobce vzniklo potenciální nebezpečí pro jiné účastníky provozu, případně pro něho samého. Předmětný přestupek je totiž přestupkem ohrožovacím, tudíž v jeho případě postačí k naplnění materiálního znaku přestupku pouhá možnost ohrožení, nikoli faktický škodlivý následek. Pravidla silničního provozu totiž působí preventivně. Při tomto ohrožovacím deliktu tak byla materiální stránka naplněna již tím, že žalobce vykonával činnost (překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci při řízení osobního motorového vozidla), kterou mohl ohrozit bezpečnost osob, majetku, jakož i veřejný pořádek. Pokud se týká odkazů správního orgánu I. stupně na výpočty brzdných drah v závislosti na rychlosti vozidla, jež byly zjištěny z údajů dostupných na www.besip.cz, nelze tyto údaje označit za podklady pro rozhodnutí, jež by musely být součástí správního spisu. Jedná se totiž toliko o obecně známé skutečnosti, které je možné na základě primárních znalostí fyziky samostatně dovodit. Správní orgán I. stupně tak pouze učinil odkaz na zdroj, ze kterého lze případně takové informace čerpat. Pokud správní orgán I. stupně v rámci vypořádání materiální stránky přestupku využil poznatků vyplývajících z místní znalosti, jakož i vyhodnocení stanovišť městské policie, jednalo se toliko o dokreslení škodlivosti jednání žalobce, aby mohly být vyloučeny zvláštní okolnosti vylučující škodlivost. Správní orgán I. stupně i v tomto případě pouze rozvedl obecně známý fakt, že jízda v husté zástavbě je nežádoucí. Odkázal přitom na blízkost místa měření centru města Kroměříže a obecnou frekventovanost daného místa, což je nepochybně informace, kterou lze bez větších obtíží ověřit mj. na veřejně dostupné mapě www.mapy.cz, přičemž místo spáchání přestupku bylo definováno již v zahájení správního řízení. Žalobce tedy nebyl nijak omezen v možnosti tyto úvahy správního orgánu I. stupně ověřit, případně proti těmto konkrétně argumentovat v rámci podaného odvolání. Žalobce však ničeho takového nevyužil, když ani v žalobě netvrdil, jak konkrétně jej postup správního orgánu I. stupně, jenž tyto využité podklady neučinil obsahem správního spisu a žalobce tak s nimi nebyl seznámen, zkrátil na jeho právech. Není proto ani zřejmé, jak chtěl tyto podklady zpochybnit. Nelze proto dovodit, že by bylo správním orgánem I. stupně porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, které by mělo vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Žalobce dále namítal změnu předmětu řízení bez jeho vyrozumění, čímž mělo dojít k nedodržení totožnosti skutku. Skutek je z pohledu přestupkového práva vymezen jako určitá událost ve vnějším světě spočívající v jednání člověka, které může mít znaky přestupku. Podstatu skutku tak tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska přestupkového práva. Za podstatu skutku se považuje právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Totožnost skutku je přitom mnohdy významná při posuzování zásady ne bis in idem. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je právě následek z hlediska (přestupkového) práva. V posuzované věci správní orgán I. stupně projednával jednání žalobce spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti o 26 km/h v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Nejprve bylo k místu spáchání přestupku v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25.09.2015, č.j. 060921/2015/3, uvedeno: „dne 10.9.2015 v 15.50 hod řídil motorové vozidlo (…) v Kroměříži na ul. Na Lindovce u domu č.p. 3290 (…)“. Na základě důkazní situace správní orgán I. stupně ve výroku prvostupňového rozhodnutí specifikoval místo spáchání přestupku žalobce jako: „v Kroměříži na ul. Na Lindovce u domu č.p. 3290 ve směru jízdy k ul. Kojetínská (…)“. Skutkové vymezení jednání, které soud či správní orgán považují za deliktní, je základní podmínkou práva na obhajobu stíhaného. Musí být přitom dbáno, aby byl postihovaný skutek popsán v maximální možné míře jednoznačně co do způsobu jeho spáchání, včetně určení místa a času deliktního jednání. Tímto musí být zaručena odlišitelnost od jiných jednání. Mezi vymezeným sdělením předmětu pokračování sankčního řízení a popisem skutku v meritorním rozhodnutí ve věci pak musí existovat alespoň v podstatných rysech soulad. Posouzení, zda takový soulad existuje, nepodléhá jednotným pravidlům a tuto otázku je vždy nutno zodpovědět individuálně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.03.2011, č.j. 2 Afs 91/2009- 149, nebo také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15.01.2008, č.j. 2 As 34/2006-73). Mezi skutkem vymezeným oznámení o zahájení správního řízení a skutkem, pro který je účastník ve správním řízení následně trestán výrokem prvostupňového rozhodnutí, nemusí existovat po stránce skutkové naprostý soulad, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů. Jestliže by však byl v průběhu správního řízení zjištěn aspekt jednání, který dosud účastníku správního řízení nebyl vytýkán, a vede-li toto nové skutkové zjištění k rozšíření právní kvalifikace postihovaného jednání, je nutno přistoupit k rozšíření obvinění a poskytnout tak stíhané osobě právo přizpůsobit této nové skutečnosti svou obhajobu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.03.2011, č.j. 2 Afs 91/2009-149). V případě skutkového vymezení stíhaného jednání lze připustit jen jeho určitá upřesnění či zúžení, přičemž nic nebrání ani změně právní kvalifikace takového jednání. Dojde-li ovšem ke změně právní kvalifikace, je vždy nutné zajistit, aby stíhaná osoba byla se změnou právního hodnocení věci seznámena a byl jí dán dostatečný prostor přizpůsobit této skutečnosti svou obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004-62, publikovaný pod č. 1378/2007 Sb. NSS, a ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002-34, publikovaný pod č. 296/2004 Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že trestání za správní delikty musí podléhat obdobnému režimu jako trestání za trestné činy, je správní trestání a trestání za trestné činy vystavěno na obdobných principech (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2004, č.j. 6 A 126/2002-27, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS). Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Totožnost skutku bude proto zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, případně jsou-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Povinnost zachovat totožnost skutku neznamená, že správní orgán musí rozhodnout na základě totožného popisu skutku, který byl uveden v oznámení o zahájení řízení. Řízení slouží právě k tomu, aby konkrétní okolnosti charakterizující daný skutek byly zjištěny a ověřeny. Některé okolnosti tak mohou být oproti oznámení o zahájení řízení přidány, jiné naopak odpadnou, ukáže-li se, že jsou pro následek irelevantní. Toto upřesnění nenarušuje totožnost skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 04.01.2001, sp.zn. 3 Tz 279/2000). V projednávané věci správní orgán I. stupně upřesnil pouze místo spáchání přestupku, a to tak že v tomto ohledu upřesnil směr jízdy vozidla žalobce. Takovou změnu nelze považovat za podstatnou změnu skutkových okolností, neboť se jednalo pouze o upřesnění již tak konkrétně vymezeného místa spáchání přestupku, přičemž byla zachována i stejná právní kvalifikace. Žalobci bylo totiž stále vytýkáno, že překročil maximální povolenou rychlost vozidla o 26 km/hod. Žádný nový aspekt jednání mu nebyl přičten, jednalo se jen o upřesnění skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že v rámci upřesnění skutkových zjištění nedošlo k podstatné změně skutku, byla zachována totožnost skutku. V rámci této úpravy nedošlo ani ke změně právní kvalifikace, proto správní orgán I. stupně nepochybil, jestliže s takovou změnou žalobce před vydáním svého rozhodnutí neseznámil; z téhož důvodu nebylo ani dotčeno právo žalobce na obhajobu. Není tedy vadou prvostupňového řízení, pokud v tomto byl nad rámec oznámení o zahájení správního řízení uveden směr jízdy vozidla žalobce. Ačkoli uvedení směru jízdy vozidla žalobce podrobněji specifikuje způsob spáchání přestupku, nejedná se o podstatnou změnu skutkových okolností týkajících se vymezení skutku, která by vylučovala totožnost skutku. Žalobce dále argumentoval tím, že v prvostupňovém rozhodnutí existuje rozpor, neboť ve výroku je jako směr jízdy jeho vozidla uvedena ulice Kojetínská, zatímco v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je označen směr k ulici Lutopecké. Tuto skutečnost lze označit za marginální pochybení, které však nemá vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Ve zbytku odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (např. na straně 8) je totiž vždy uváděn směr jízdy vozidla žalobce k ulici Kojetínská, tj. směr jízdy vozidla definovaný rovněž ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Nadto směr jízdy vozidla žalobce k ulici Kojetínská vyplývá rovněž ze specifikace provedené kontroly jeho vozidla, dle které se měřicí stanoviště nacházelo v ulici Na Lindovce před domem č.p. ……... Zastavování vozidel pak probíhalo v téže ulici u domu č.p. 3056/40, přičemž se vozidlo od měřicího stanoviště do místa zastavení pohybovalo po ulici Na Lindovce ve směru jízdy k ulici Kojetínská. Soud tedy nemohl ani této námitce žalobce vyhovět. Žalobce rovněž namítal, že hodnocením jeho osobnosti vyplývající z nevyjádření se k věci v průběhu silniční kontroly a poukazování na jeho zmocněnce správním orgánem I. stupně došlo k porušení presumpce nevinny. Správní orgán I. stupně na základě všech dostupných důkazů dospěl k závěru, že se žalobce vytýkaného přestupku dopustil, když tento svůj závěr opíral zejména o pořízený výstup z radarového rychloměru, oznámení o přestupku (sepsané na místě) a úřední záznam o přestupku. Pouze nad rámec svých úvah správní orgán I. stupně na straně 6 svého rozhodnutí poukázal na značně nelogické jednání žalobce, který se ani v okamžiku sdělení mu podezření ze spáchání konkrétního přestupku k tomuto na místě samém nikterak nevyjádřil, byť je takový postup zcela přirozenou reakcí každého při jeho neoprávněném obvinění. Soud se přitom zcela ztotožňuje s tím, že takový vzorec postupu jednání řidičů podezřelých ze spáchání přestupku se velmi často objevuje v případech řidičů zastoupených obecně známými zmocněnci navázanými na subjekty poskytující tzv. „pojištění proti pokutám“. Je však třeba poznamenat, že navzdory této úvaze správního orgánu I. stupně z ní tento dále nevyvozoval žádné další závěry, které by měly svědčit o popření presumpce nevinny. Naopak se správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a jasně věnoval všem relevantním otázkám, jakož i námitkám žalobce, které řádně vypořádal. Ani této žalobní námitce tak soud nevyhověl. Žalobce dále obecně namítal, že v řízení nebylo prokázáno provedení měření rychlosti v součinnosti s PČR. Nebylo ani prokázáno, že by zvyšovalo bezpečnost silničního provozu a ani žalovaný tyto námitky nevypořádal. Podle § 79a zákona o silničním provozu za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Ani v prvostupňovém, ani v napadeném rozhodnutí nejsou obsaženy žádné konkrétní úvahy ohledně součinnosti s PČR, a to i přes to, že žalobce toto namítal v doplnění odvolání. Soud sice uznává, že správním orgánům mohou být tyto skutečnosti obecně známé z jejich činnosti a vyhodnocují je automaticky bez nutnosti jejich doložení a prokázání v rámci správního řízení, avšak tento postup nelze obecně hodnotit jako správný. Nicméně u každého takového pochybení je třeba zkoumat, zda mělo za následek nezákonnost, případně nepřezkoumatelnost, napadeného rozhodnutí. Soud přitom vychází ze závěrů Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 04.06.2009, č.j. 9 As 72/2008-69, kdy tento uvedl: „Na druhou stranu však nelze konstatovat, že každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy je třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů Soud dále správního spisu ověřil, že jeho obsahem je taktéž Dohoda o spolupráci při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku (dále jen „Dohoda“) ze dne 31.05.2012, uzavřená mezi PČR – Krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje a Městem Kroměříž. Předmětnou dohodou pak soud provedl dokazování při jednání. Přílohou č. 2 této Dohody je poté část týkající se oblasti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, kdy je v čl. 1 stanoveno, že městská policie Kroměříž je oprávněna měřit rychlost vozidle za podmínek stanovených v ustanovení § 79a silničního zákona, přičemž úseky, kde bude tato měření provádět, určí PČR. Ve stejném čl. 1 je poté mezi úseky měření rychlosti zařazena rovněž ulice Na Lindovce. Dodatkem k Dohodě o spolupráci při zabezpečování veřejného pořádku ze dne 30.11.2015 poté došlo k upřesnění nových úseků měření rychlosti, mezi kterými je opět ulice Na Lindovce. Těmito listinami je nepochybně prokázáno, že měření bylo provedeno na úseku určeném PČR (ulice Na Lindovce), tj. v souladu s ustanovením § 79a silničního zákona. Oprávněnost měření městské policie v daném úseku byla fakticky potvrzena provedenými listinami. Žalobce přitom ani nezpochybňoval, jak konkrétně jej neuvedení skutečnosti měření v úseku určeném PČR zkrátilo na jeho právech. Nenamítal, zda byla obecní policie skutečně oprávněna v daném místě měřit, případně co chtěl uvedením této skutečnosti prokázat. Úkolem soudu není domýšlet za žalobce důvody, pro které dle jeho názoru nedošlo k součinnosti mezi obecní policií a PČR ve smyslu shora citovaného ustanovení silničního zákona. S ohledem na vše výše uvedené proto soud i tyro námitky jako nedůvodnou zamítl. Žalobce dále namítal porušení zákazu dvojího přičítání správním orgánem I. stupně, neboť k jeho tíži kladl porušení povinnosti dodržovat rychlost, což je obsahem skutkové podstaty daného přestupku. Dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km.h-1 a více nebo mimo obec o 30 km.h-1 a více. Dle ustanovení § 125c odst. 4 písm. e) silničního zákona se za přestupek uloží pokuta od 2 500 do 5 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i). K zásadě zákazu dvojího přičítání Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 06.10.2016, č.j. 2 As 161/2016-52, že tato zásada spočívá v tom, že k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující. Dle názoru soudu správní orgán I. stupně (resp. žalovaný) žalobcem rozporovanou úvahu svědčící o dvojím přičítání neprovedl. Správní orgán I. stupně k tomu jen výstižně uvedl, že rychlost vozidla je jednou z nejčastějších příčin dopravních nehod, které mohou mít fatální následky, přičemž následky dopravních nehod rostou s rychlostí. Takovou argumentaci považuje soud za pouhou obecnou charakteristiku závažnosti posuzovaného jednání. Správní orgán I. stupně i poznamenal, že žalobce výrazně překročil rychlost jízdy 50 km/h stanovenou pro daný úsek a k přestupku došlo ve čtvrtek odpoledne kolem čtvrté hodiny v místě smíšené zástavby s rodinnými domy, provozovnami, internátem střední školy a střední školou samotnou, přičemž se jedná o místo s možným zvýšeným výskytem chodců. Jde toliko o pouhé zohlednění vyšší intenzity přestupku žalobce. Soud proto nemohl souhlasit s námitkou žalobce, že byl ze strany správních orgánů porušen zákaz dvojího přičítání. Odůvodnění výše uložené sankce netrpí ani dalšími vadami, které mu žalobce vytýká. Hodnocení dopravní situace v místě spáchání přestupku je přitom dostatečně podrobně rozvedeno na stranách 7, 8 a 9 prvostupňového rozhodnutí. Je uvedeno, že k přestupku došlo ve čtvrtek odpoledne kolem čtvrté hodiny v místě smíšené zástavby s rodinnými domy, provozovnami, internátem střední školy a střední školou samotnou, kdy se jedná o místo s možným zvýšeným výskytem chodců. Z rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že se při stanovování výše sankce zabývaly všemi výše citovanými hledisky, když uvedly, ke kterým hlediskům přihlédly a jaký měly vliv na výši uložené sankce. Správní orgán I. stupně přihlédl k tomu, že nebyly zjištěný žádné následky v podobě materiálních škod či ohrožení zdraví či života jiných osob, jakož i k tomu, že žalobce je považován za řidiče respektujícího pravidla silničního provozu. Pohnutky pachatele nebyly zjištěny, a tudíž nebyly ani hodnoceny. Po zvážení těchto okolností uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu v dolní polovině zákonné sazby, tedy ve výši 3.000 Kč. Žalovaný, ačkoliv dospěl k závěru, že výše pokuty zvolená správním orgánem I. stupně je s ohledem na veškeré okolnosti spáchání přestupku příliš benevolentní, výši pokuty potvrdil, přičemž se dostatečným způsobem v kontextu věci vypořádal se všemi odvolacími námitkami s tímto souvisejícími. Ve vztahu k závažnosti přestupku, způsobu jeho spáchání a osobě žalobce správní orgán I. stupně zhodnotil míru rizika ohrožení zákonem chráněných zájmů, osobnost žalobce, okolnosti a intenzitu jeho přestupkového jednání. Dle názoru soudu správní orgán I. stupně dostatečným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil uložení sankce za přestupek. Správní orgány dostatečně podrobně vyjevily své úvahy týkající se výše uložené sankce, uvedly jak okolnosti přitěžující, tak polehčující. Je třeba zdůraznit, že kritéria vyjmenovaná v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích jsou demonstrativní, není tedy třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich, jak žalobce předpokládá (např. otázkou postižení pro týž skutek v disciplinárním řízení se v případě, že v průběhu správního řízení nevyvstala nutnost tuto otázku zkoumat, zabývat nemusely). Účelem tohoto ustanovení je dát správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná. Správní orgány v této věci nepřekročily zákonné meze správního uvážení a stanovily sankci v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.08.2016, č.j. 6 As 119/2016–36). Soud proto nemohl přisvědčit námitce žalobce, že správní orgány neodůvodnily, proč je pokuta ve výši 3.000,- Kč adekvátní. VI. Závěr a náklady řízení Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a tudíž dle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovanému v souvislosti s tímto řízením vznikly účelně vynaložené náklady na cestovné jeho zástupce k jednání soudu dne 15. 5. 2018. Za situace, kdy jednání ve věci bylo vyvoláno především výslovným nesouhlasem žalobce k rozhodnutí věci bez nařízení jednání, přičemž žalobce se pak jednání bez omluvy nezúčastnil, spatřuje krajský soud podmínky pro výjimečné přiznání náhrady odůvodněných nákladů žalovaného, a to ve výši prokázaného cestovného veřejnou dopravou Otrokovice – Brno a zpět ve výši 309, -Kč (výrok III.).

Poučení