22 A 75/2014 - 45

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: J. G., bytem R. 137, Z., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 19. 6. 2014, vypraveno dne 24. 6. 2014, č. j. KUZL-27453/2014, sp. zn. KUSP-27453/2014/DOP/Ti, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Zlín ze dne 2. 4. 2014, vypraveno dne 3. 4. 2014, č. j. MMZL 41728/2014, sp. zn. MMZL-93152/2013-RM-PŘ-OOSA-1836/13 (dále též „správní orgán prvního stupně“) a citované rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným tím, že dne 18. 7. 2013 v 08:49 hod., v obci Hřivínův Újezd, ve směru jízdy na Doubravy, na silnici II. třídy č. 490 při řízení motorového vozidla tovární značky Kia Cee´d, RZ: ..., překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, neboť mu byla orgány Policie České republiky, Odborem služby dopravní policie, Oddělení silničního dohledu, silničním radarovým rychloměrem RAMER10C, naměřena rychlost jízdy 95 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší rychlost jízdy naměřena rychlost jízdy 92 km/h. Nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci na 50 km/h tak překročil nejméně o 42 km/h. Svým jednáním porušil ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona. Za spáchaný přestupek byla žalobci podle ust. § 125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, ve vazbě na ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) uložena pokuta ve výši 7.000 Kč a podle ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, ve vazbě na ust. § 11 odst. 1 písm. c) a ust. § 14 odst. 1 zákona o přestupcích zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců s účinnosti ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaný v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil, a to tak, že první souvětí výroku o vině nahradil textem: „J. G., nar. ...R. 137, Z. (dále jen „obviněný“) je vinen tím, že dne 18. 7. 2013 v 08:49 hodin, v obci Hřivínův Újezd v blízkosti bývalé restaurace Na Mlýně, ve směru jízdy na Doubravy, na silnici II. třídy č. 490 při řízení motorového vozidla tovární značky Kia Cee´d, RZ: ..., překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, neboť mu byla orgány Policie České republiky, Odborem služby dopravní policie, Oddělení silničního dohledu, silničním radarovým rychloměrem RAMER10C, naměřena rychlost jízdy 95 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší rychlost jízdy naměřena rychlost jízdy 92 km/h. Nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci na 50 km/h tak překročil nejméně o 42 km/h.“ Ve zbylých částech rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil, tj. zbylou část výroku o vině, výrok o sankci i výrok o náhradě nákladů řízení spojených s projednáním přestupku. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 7. 2014 brojil žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu druhého stupně, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto. Žalobce namítl, že rozhodnutí obou stupňů jsou nezákonná, neboť v řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání dne 25. 4. 2014. Poté, co správní orgán prvního stupně obdržel odvolání, začal ve věci opatřovat další podklady pro rozhodnutí ve věci a prováděl dokazování, aniž by mohl nově získané důkazy použít pro účely rozhodnutí v prvním stupni, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně již bylo vyhotoveno a žalobci doručeno. Závazný postup správního orgánu prvního stupně po doručení odvolání proti rozhodnutí je stanoven v ust. § 86 odst. 2 a násl. Správní orgán prvního stupně nepostupoval v mezích a způsobem stanoveným správním řádem, neboť správní řád neupravuje, aby správní orgán prvního stupně po svém meritorním rozhodnutí ve věci a po doručení odvolání žalovanému vedl o věci dále řízení, prováděl dokazování a teprve až poté, věc postoupil za účelem rozhodnutí o odvolání žalovanému. Přípisem ze dne 7. 5. 2014 předal správní orgán prvního stupně žalovanému odvolání spolu se spisem. Od doručení správního spisu žalovanému přestal být správní spis řádně veden a došlo tak i k porušení ust. § 17 odst. 1 správního řádu a tím zároveň bylo porušeno žalobcovo právo nahlédnout do spisu zaručené ust. § 38 odst. 1 správního řádu, tj. právo žalobce nahlédnout do řádně vedeného správního spisu. Ve správním spise není vůbec zdokumentováno jakým postupem a z jakého důvodu se správní spis dostal od žalovaného znovu dočasně ke správnímu orgánu prvního stupně a z jakého důvodu správní orgán prvního stupně předvolával jako svědky zasahující policisty a nařídil ústní jednání ve věci na datum 11. 6. 2014. Žalovaný přirozeně do spisu nezaložil listinu s pokyny správnímu orgánu prvního stupně k doplnění nutných úkonů a provedení důkazů správním orgánem prvního stupně. Ve spise není ani založen žádný doklad o doručení přípisu žalovaného i se spisem správnímu orgánu prvního stupně a ani dodejka prokazující datum doručení. Správní orgán prvního stupně by sám z vlastní iniciativy nedoplňoval dokazování po vydání rozhodnutí. Jediným logickým vysvětlením celé věci je, že žalovaný uložil správnímu orgánu prvního stupně doplnit dokazování, aby ve věci mohl rovnou rozhodnout a nemusel sám provádět dokazování. Žalobce k tomuto svému tvrzení označil jako důkaz svědeckou výpověď oprávněné úřední osoby Mgr. M. T., který se pod rozhodnutí žalovaného podepsal a dále svědeckou výpověď oprávněné úřední osoby Ing. R. M., který nařídil ústní jednání na den 11. 6. 2014, kdy Ing. R. M. dosvědčí z jakého důvodu a s jakým pokynem se vrátil dočasně spis od žalovaného ke správnímu orgánu prvního stupně a z jakého důvodu prováděl dokazování poté, co ve věci rozhodl. Dále namítl, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí označil uvedený postup správního orgánu prvního stupně za doplnění dokazování podle ust. § 86 odst. 2 správního řádu v reakci na odvolací námitky. Doplněním řízení ve smyslu ust. § 86 odst. 2 správního řádu však nemůže být nařízení ústního jednání ve věci o přestupku a provedení důkazů. Žalobce nespatřoval jakýkoliv zákonný prostor pro to, aby správní orgán prvního stupně po svém rozhodnutí prováděl ve věci další řízení a dokazování, jehož výsledky využil žalovaný, neboť žalobce je v takovém případě krácen na svém právu argumentovat proti závěrům, které z takového dokazování vyplynou. Namítl dále, že bylo porušeno jeho právo na dvojinstančnost řízení. Každý má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu správnímu orgánu vyššího stupně. Pokud by soud aproboval, že správní orgán obdrží spis, učiní si o věci úsudek, vydá rozhodnutí a teprve následně provede dokazování, kdy vůči skutečnému rozhodnutí, které by se opíralo o provedené důkazy, by se však již účastník nemohl odvolat, neboť v takovém případě by první instancí, která by fakticky vyhodnocovala provedené důkazy, byl žalovaný a účastník řízení by tak se závěry, které z provedených důkazů vyvodil žalovaný, nemohl již polemizovat, či proti nim argumentovat. Na věc lze nahlížet tak, že ve věci absentuje jedno rozhodnutí žalovaného, kdy žalovaný zjevně vrátil spis správnímu orgánu prvního stupně za účelem doplnění dokazování, kdy po prostudování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně usoudil, že správní orgán prvního stupně nedostatečně objasnil skutkový stav, a proto mu zřejmě uložil doplnit dokazování. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, ve spise však chybí rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, byť k tomu zjevně došlo. Po provedeném ústním jednání dne 11. 6. 2014 měl tedy ve věci opětovně rozhodovat správní orgán prvního stupně, nikoliv žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl v takovou chvíli příslušný ve věci vydat rozhodnutí, navrhl žalobce alternativně prohlásit rozhodnutí žalovaného za nicotné. Další žalobní námitkou brojil proti tomu, že správní orgán prvního stupně teprve po obdržení odvolání žalobce požádal o aktuální výpis z evidenční karty řidiče (žalobce). Kdy záznamy v evidenční kartě řidiče jsou jedním z kritérií pro stanovení sankce řidiče za spáchaný přestupek (viz analogie s ust. § 39 odst. 1 trestního zákoníku). Správní orgán tak udělil žalobci sankci, aniž by se před rozhodnutím o udělení sankce obstaral aktuální výpis z evidenční karty a při zvažování míry sankce přihlédl k aktuálním údajům v evidenční kartě řidiče. Neobstaral tak klíčový důkaz pro posouzení individualizace ukládané sankce, čímž porušil ust. § 3 správního řádu, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále žalobce namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu a neprovedení důkazů jím navržených, neboť správní orgán prvního stupně na ústním jednání dne 11. 6. 2014 bez řádného odůvodnění zamítl návrh žalobce na provedení klíčového důkazu ve věci, a to odborného posudku č. ODP-105/2013-TR ze dne 5. 12. 2013 (dále též „posudek“) ze strany posuzovatele Mgr. P. Š., DiS., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 876/73, 140 00, IČ: 64552004, kdy navrhl provedení důkazu svědeckou výpovědí svědků odborného posuzovatele Mgr. P. Š. a Bc. T. R. V posudku posuzovatel dospěl k závěrům že: 1) na základě dostupných informací o měření jasně vyplývá, že bylo měřeno vozidlo žalobce, 2) měřící zařízení pracovalo v době měření správně, 3) obsluha měřícího zařízení postupovala v rozporu s návodem k obsluze, 4) s ohledem na nedodržení úhlu odklonu radarového svazku od osy pohybu měřeného vozidla lze konstatovat, že změřená rychlost neodpovídala rychlosti měřeného vozidla, 5) měření radarem Ramer podléhá objektivním a přezkoumatelným podmínkám, které lze kdykoli zpětně zkoumat a revidovat. Důležitým úkonem obsluhy měřícího zařízení je správný výběr stanoviště pro měření a správné nastavení úhlů odklonu radarové hlavy od osy měřeného objektu. Úhel odklonu radarové hlavy je přitom pro výslednou naměřenou rychlost zcela klíčový. Jiná hodnota úhlu měření, než 22°, pro které byl rychloměr konstruován a kalibrován, má přímý vliv na výslednou hodnotu naměřené rychlosti. Výrobce radaru jasně specifikuje odklon radarového svazku od osy měřeného vozidla na 22° ± 1° a úhel odklonu kamery na 19° ± 1°. V odborném posudku je zcela přehledně a přezkoumatelně v mapě zanesena poloha vozidla s radarem a vozidla měřeného. Prostým geometrickým výpočtem pak lze dospět k názoru, že úhel odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla je 18,21°, tedy nikoliv 22°, s tolerancí jednoho stupně. Zamítnutí provedení výslechu zpracovatelů posudku odůvodnil správní orgán prvního stupně pouze tím, že je nadbytečný, přičemž nijak nevyložil z jakého konkrétního důvodu je nadbytečný. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný v odvolacím řízení. Je zcela zřejmé, že posudek, kterým je možné prokázat nesprávné nastavení měřícího zařízení, může zcela reálně závěry z jiných důkazů zpochybnit. Zatím co správní orgán tvrdil, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze, aniž by toto věrohodně prokázal, tak žalobce tvrdil, že bylo měřeno v rozporu s návodem k obsluze a navrhl důkaz na podporu svého tvrzení. Dále na jednání dne 11. 6. 2014 zamítl správní orgán prvního stupně návrh žalobce na provedení dalšího důkazu ve věci, a to návodu k obsluze silničního rychloměru Ramer 10 C, odůvodnil to opět pouze tím, že je nadbytečný a nijak konkrétně nevyložil z jakého důvodu je tento důkaz nadbytečný. Žalobce namítl, že dostatečně dobře v průběhu správního řízení nevěděl a ani vědět nemohl, jak se může bránit tvrzení Policie ČR a svědeckým výpovědím zasahujících policistů, že rychlost byla zjištěna na základě řádného postupu, jestliže tento řádný postup žalobce nezná a ten je právě podrobně zaznamenán pouze v návodu k obsluze měřícího zařízení, a správní orgán neobstaral a neprovedl důkaz návodem k obsluze, došlo tak k porušení jeho práva na obhajobu. Pokud neprovedl správní orgán důkaz návodem k obsluze, nemohl vědět, jakým postupem má být dosaženo správného měření rychlosti. Správní orgán nemůže získat spolehlivou objektivní znalost řádného postupu měření z výpovědi policistů. Správní orgán je povinen zjistit správný postup při měření přímo od zdroje informace, tj. z návodu k obsluze a nikoliv tedy zprostředkovaně od zasahujících policistů. K nutnosti přezkoumávat, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze, odkázal žalobce na rozsudek Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-56, www.nssoud.cz. Další žalobní námitkou brojil proti tomu, že žalovaný hodnotil důkaz – posudek, který nebyl proveden a závěry z něho hodnotil vadně. Citoval rozsáhlé pasáže z rozhodnutí žalovaného. 1) Žalovaný v rozhodnutí uvedl: „Navíc souřadnice GPS jsou (nejen) z hlediska zanesení v kartézském systému souřadnic bodem a k němu nelze žádný úhel měřit. Bod nemůže svírat s žádným tělesem či geometrickým útvarem, či úsečkou, nebo přímkou nebo s jiným bodem, žádný úhel. Tato informace je součástí učiva geometrie a matematiky na druhém stupni základní školy. Úhel je možno určovat teprve právě u těles, či dvojrozměrných geometrických tvarů, nebo alespoň u přímky či úsečky, která je dána vždy alespoň dvěma body“. K tomuto sdělení žalobce uvedl, co již bylo uvedeno v posudku, že do snímku byla zanesena černá úsečka, která reprezentuje osu pohybu měřeného vozidla. Byly zaznamenány souřadnice této úsečky v kartézském souřadném systému se severo-východní orientací. Následně byla do snímku zanesena poloha měřícího vozu dle souřadnic GPS poskytnutých v záznamu o přestupku. Od polohy měřícího vozu byla vedena černá úsečka k patě sloupu viditelného v pozadí snímku z měření. Následně byla od této přímky geometricky odečtena délka automobilu. Tímto vznikl pracovní bod umístěn v zadním pravém rohu automobilu, který velmi přesně prezentuje střed snímku a tím i osu fotografie, která je označena žlutou úsečkou. Z uvedeného je zřejmé, že se posuzovatel nepokoušel stanovit úhel odklonu pouze z bodu, jak tvrdí žalovaný. Bod stanovený GPS byl pouze jedním ze dvou získaných bodů vedoucích ke geometrické analýze. Dva body tak určily přímku (v ilustraci úsečku) a druhá přímka byla získána pomocí osy komunikace. 2) Dále žalovaný v rozhodnutí uvedl: „K posudku vypracovaného Mgr. Šebestou lze uvést, že vychází z naprosto nepřesných vstupních údajů, na nichž pak staví závěr o hodnotě úhlu, pod níž byla měřena rychlost vozidla. Odvolací orgán uvádí, že pozice GPS je pouze doplňkovým údajem zobrazovaným na záznamu z měřiče rychlosti, přesné místo doplňuje vždy uživatel zařízení. GPS modul zabudovaný v měřiči Ramer 10 C je civilní komerční zařízení. Jako takové vychází z parametrů standardní polohové služby, které jsou přípustné běžným uživatelům. U ní je uváděna přesnost 15-20 m pro kódové měření, přičemž určení polohy je dále ovlivněno konkrétními atmosférickými podmínkami, počtem družic, jejich stavem, odrazy signálu. Přesnější určení poloh je možné pouze tzv. fázovými měřiči, jejichž použití je vyhrazeno pouze pro vojenský sektor. Tyto fázové měřiče využívají modul PPS /precise positioning systém/“. K tomuto žalobce uvedl, že souřadnice GPS byly udávány Policií ČR s přesností na tisíciny úhlových sekund, tj. s přesností na cca 3 centimetry. Pokud by poloha stanovená stacionárním zařízením, které mělo mnoho času na další zpřesnění své vlastní polohy, měla nepřesnost s velikostí cca 20 metrů, byly by údaje udávané s přesností na 4 řády větší zcela nerelevantní. Nadto správní orgán nepochyboval o stanovišti měřícího vozidla, neboť toto nerozporoval. Pokud by správní orgán měl pochybnosti o správnosti určení místa GPS modulem měřícího zařízení, jistě by z úřední povinnosti provedl např. ohledání místa za účelem zanesení polohy měřícího zařízení do mapy. Pro žalobce je zarážející, z jakého důvodu správní orgány činí veškeré kroky jen proto, aby nebylo možné ověřit správnost měření a tedy ani zjistit, zda žalobce skutečně jel takovou rychlostí, jakou zobrazilo měřící zařízení. 3) Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvedl: „Nelze si nevšimnout, že posudek mj. neuvádí odkazy na žádnou relevantní odbornou literaturu, nezobrazuje podklady, které si zpracovatel měl opatřit (cit: „bylo využito fotografií a mapových podkladů DigitalGlobe společností GEODIS Brno…“). Měření rychlosti jízdy s využitím vlastností šíření mikrovln není vůbec nijak realizováno prostřednictvím zjišťování zeměpisných poloh souřadnic, dále zdaleka ne všechny typy rychloměrů schválených v České republice doplňkovou funkci zaznamenání polohy rychloměru v okamžiku měření disponují, a konečně samostatná poloha GPS nijak nevypovídá o směřování osy měřícího vozidla či osy měřícího svazku, ale pouze zachycuje (a ještě k tomu ne zcela přesně) polohu konkrétního bodu (v tomto případě rychloměru) na zemském povrchu. Dále v posudku není uveden mechanismus zanesení oné situace do kartézského souřadnicového systému, naprosto chybí přezkoumatelné znázornění onoho úhlu a přímek /úseček/ jej svírajících s vyobrazením souřadnic. Není vůbec jasné, jak k těmto souřadnicím zpracovatelé posudku dospěli.“ K tomuto toliko žalobce sdělil, že posudek byl opatřen vypovídající ilustrací výpočtu, z níž bylo jasně seznatelné, jakým způsobem byl výpočet proveden. Je pravdou, že ne všechny typy rychloměrů schválených v České republice jsou vybaveny zaznamenáním polohy v okamžiku měření. Je proto povinností správních orgánů tuto polohu zajistit, neboť jedině tak lze prokázat, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. Co se týče GPS modulu, je absurdní, aby věcná správnost podkladů dodaných policií, svědčící ve správním řízení v neprospěch obviněného, byla správními orgány zpochybňována účelově v neprospěch obviněného. Jinak řečeno veškeré údaje na výstupu z měřícího zařízení, které bylo možné vyhodnotit v neprospěch obviněného, byly dle názoru správního orgánu zcela bezchybné a přesné, oproti tomu údaje, s jejichž pomocí žalobce zpochybnil správnost postupu policistů při měření, byly s jistotou nesprávné a nepřesné, což správním orgánům nevadilo do té doby, dokud neposloužily žalobci ke konkrétní objektivní argumentaci. 4) Dále citoval z rozhodnutí žalovaného: „Naopak z výpovědi policistů je zřejmé, že tito ustavovali vozidlo s radarovým zařízením podle návodu k obsluze. Jejich výpovědi se liší pouze v tom, že policista B. uvádí, že vozidlo stálo podélně s pozemní komunikací, na níž probíhalo měření rychlosti, zatímco policista J. připouští, že toto mohlo být čelem více přivráceno k silnici II/490. Policista B. odpovídal správnímu orgánu na otázky tak, že přesně popisoval, jak vozidlo ustavoval, a to nejen tak, že odkazoval na návod k obsluze. Naopak zdůraznil, že vozidlo ustanovoval pomocí přípravku hledí – muška. Na věrohodnosti této výpovědi nijak neubírá, pokud dnes již bývalý policista B. podrobněji odmítl blíže tento přípravek specifikovat s ohledem na to, že u Policie ČR již čtyři měsíce nepracuje. Policista J. také vysvětlil, že jinak vnímá polohu vozidla osoba stojící venku a jinak osoba sedící uvnitř. Svědek si již nepamatoval, zda měl kolega B. konkrétně v tomto případě v ruce ustavovací trny, ale bez nich by vozidlo nebylo možné ustavit. V uvedený den vozidlo ustavoval několikrát.“ K tomuto sdělení žalobce uvedl, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil nekonzistenci výpovědí policistů. Správní orgán při výslechu navedl zasahující policisty jako svědky k odpovědi, která se zdála pro vyřízení věci na úrovni žalovaného jako vhodná. Svědek policista pprap. B. nezmínil záměrný přípravek s muškou až do doby, kdy se na něj konkrétně zeptal správní orgán. Otázky správního orgánu lze hodnotit jako návodné. Je zřejmé, že pokud by policista užil pro nastavení záměrný přípravek, sám by toto zmínil ve spontánní části své výpovědi, zejména proto, že absolvoval-li školení obsluhy měřícího zařízení, musí mu být zřejmé, že ustavení vozidla s radarem do roviny s vozovkou je zcela stěžejní pro správnost výsledku měření. Zasahující policisté jako svědkové si nebyli jisti událostmi toho dne a nebyli schopni jednoznačně a jednohlasně říci, zda bylo měřící vozidlo ustaveno rovnoběžně s vozovkou, kdy svědek J. dokonce uvedl, že si nevybavuje, zda nemohli stát pootočení například o 3° z absolutně vodorovné osy, čímž svědek potvrdil závěry posudku. 5) Dále citoval z napadeného rozhodnutí žalovaného: „Jedná se tedy o rutinní mechanickou činnost, již policisté vykonávají /či vykonávali/ opakovaně a automaticky. V takovém případě je zřejmé, že určité konkrétní detaily mohou splynou, nebo je policista nemusí považovat za důležité či zřetele hodné.“ S tímto tvrzením žalobce nesouhlasil. Pokud by bylo tvrzení žalovaného pravdou, svědek B. by jistě nezapomněl na rutinní, opakovanou a zautomatizovanou činnost, resp. zařízení k této činnosti sloužící, během 4 měsíců. Konstatoval, že zasahující policista B. jako svědek vypověděl: „To je všechno v návodu k obsluze. Já u policie již 4 měsíce nepracuji, podrobnosti si nevybavuji“. Pro policisty není tato činnost rutinní, ale naopak opomíjená, neboť se může jevit zbytečnou a vozidlo se dá rovnoběžně ke komunikaci ustavit i optickou kontrolou, která ale nezaručí přesnost výsledků. Lze-li připustit obecné, ničím nepodložené tvrzení žalovaného, že policisté tuto činnost vykonávají automaticky, není důvod, aby na tvrzení žalobce, že policisté ověření správnosti postavení vozidla zpravidla opomíjí, bylo hleděno jinak. 6) Dále citoval z rozhodnutí žalovaného, že: „Cílem použití přípravků k ustavování stojícího vozidla s radarovým zařízením je zajištění odpovídajícího úhlu měření, který musí být 22°, eventuálně větší (alfa >= 22°). Odvolací orgán konstatuje, že vozidlo na snímku je ve správné poloze, je zachyceno celé a to přibližně uprostřed anténního svazku, jehož rozsah v měřeném směru a úhlu je odpovídající. Oba policisté vyloučili, že by se na zařízení objevila chybová hláška, podrobně popsali mechanismus nastavení kamery, i zadávání parametrů k vlastnímu měření /směr příjezd, odjezd, či oba směry, limit místa měření, minimální hodnotu rychlosti, jíž má měřidlo zachytit../. Stejně tak oba popsali i způsob ustavování vozidla pomocí mušky a hledí.“ K části „Cílem použití přípravků je zajištění odpovídajícího úhlu měření, který musí být 22°, eventuálně větší (alfa >= 22°) uvedl žalobce, že i úhlu menšího, než 22°, avšak nejvíce o 1°, nezávisle na tom, zda je úhel větší či menší (viz návod k obsluze). Dále poukázal na obsah věty, a to, že “měřené vozidlo bylo uprostřed anténního svazku, jehož rozsah v měřeném směru a úhlu je odpovídající.“ Smysl této věty, či alespoň jejích částí, zůstává neobjasněn. Z jakého důvodu se žalovaný domnívá, že bylo vozidlo uprostřed anténního svazku? Mikrovlny jsou běžným okem či záznamovým zařízením neviditelné a fotoaparát je nastaven v jiném úhlu. Absolutně není možné určit, v jaké části anténního svazku se měřené vozidlo nacházelo. 7) Dále se vyjádřil k části uvedené v napadeném rozhodnutí, a to „V tomto vzorci v1 představuje skutečnou rychlost, která se vypočítá z podílu v 2 – rychlosti naměřené a cosinu úhlu mezi postavením měřidla a vyslaným paprskem k přímce, po níž se vozidlo pohybuje. Tento vzorec vychází z tzv. Dopplerova jevu, fyzikální zákonitosti týkající se změny frekvence a vlnové délky vysílaných dvěma předměty v pohybu. Dopplerův jev se při měření rychlosti projevuje tím, že frekvence vlnění zjištěná měřičem je jiná, než frekvence vlnění zdroje (měřeného vozidla), jestliže se vzdálenost zdroje mění v čase. To nastává např. tak, že se vozidlo od měřiče vzdaluje nebo přibližuje.“ Žalobce souhlasil s podstatou Dopplerova jevu, avšak uvedl, že žalovaný opomněl již popsat jaký vztah má předepsaných 22° odklonu radarové hlavy od osy měřeného vozidla a fakt, že pokud bude tento úhel jiný, pak bude změřena jiná rychlost, než jakou obviněný skutečně jel. 8) Posledně citoval z rozhodnutí žalovaného, že „Čím větší je úhel mezi přímkou, po níž jede vozidlo, a směrem, z něhož je vozidlo při měření pozorováno a následně změřeno (pochopitelně až do úhlu 90°, jehož cosinus je roven 0, jíž nelze v režimu reálných čísel dělit), tím více se údaj o změřené rychlosti snižuje oproti rychlosti skutečné. Má-li tedy obviněný pocit, že měření provedené v tomto případě bylo nesprávné, pak musí toto své tvrzení prokázat, a to relevantním způsobem, nikoliv odborným posudkem, jehož závěry jsou vystavěné na nepřesných nebo nepoužitelných údajích.“ K tomuto uvedl, že trvá-li žalovaný na faktu, že byl odborný posudek vypracován z nepřesných údajů, je nutné pohlédnout na ilustraci, která byla obsažena v posudku. Je zřejmé, že pokud by byla poloha GPS nesprávná, a odborný posuzovatel by vycházel z mylných údajů, jediný možný směr této odchylky by byl blíže ke komunikaci, neboť pokud by byla skutečná poloha měřícího vozidla posunuta dále ve směru jízdy vozidla obviněného, byl by na fotografii viditelný stožár veřejného osvětlení. Při jakékoliv jiné chybě, tedy kdyby se měřící vozidlo nacházelo ve skutečnosti blíže vozovce, či dále proti směru jízdy vozidla obviněného, je zřejmé, že by se úhel odklonu radarové hlavy od osy měřeného vozidla dále zmenšoval, z již tak nepřípustně malé hodnoty. Na závěr žalobce k této žalobní námitce konstatoval, že i kdyby poloha měřícího zařízení byla jen jednou z variant jeho ustavení, které je dle žalovaným tvrzené tolerance měřícího zařízení možné, nestačilo by žalovanému, aby odmítl výpočet žalobce s odůvodněním, že poloha vozidla s radarem mohla být jiná, ale předložení vlastního výpočtu, který by prokázal, že ani v jedné variantě ustavení měřícího zařízení, která je dle dosud shromážděných důkazních prostředků možná, nemohl být výsledek měření nesprávný. Dále žalobce navrhl soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí z toho důvodu, že žalovaný posuzoval skutečnosti, ke kterým neměl potřebných odborných znalostí a na posouzení těchto skutečností založil rozhodnutí v jeho neprospěch. Z napadeného rozhodnutí se podle něj podává, že žalovaný použil proti odbornému posudku svých soukromých znalostí a dal při rozhodnutí ve věci přednost svým soukromým znalostem, aniž by ve věci vyslechl odborného posuzovatele nebo usnesením rozhodl o provedení znaleckého posudku dle § 56 správního řádu. Dále namítl, že žalovaný porušil svými nepřiměřenými výrazy právo na řádné řízení podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť řádné řízení v sobě zahrnuje i zásadu, že správní orgán v řízení o přestupku nebude důkazy předložené obviněným ironizovat, a to zejména v odůvodnění rozhodnutí. Konečně namítl porušení jeho procesního práva na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán prvního stupně opatřil nové podklady pro vydání rozhodnutí, a to svědecké výpovědi policistů. Je pravdou, že správní orgán prvního stupně předložil v závěru ústního jednání zmocněnci podklady pro vydání rozhodnutí v rozsahu listů spisu 1-75. Protokoly o výpovědi svědků však byly obsaženy na listech spisu 78-86. Žalobci nebyly tedy předloženy tyto listiny a žalobce se tak nemohl vyjádřit k těmto jako k podkladům pro vydání rozhodnutí, ač se měl právo s těmito listinami po ukončení ústního jednání seznámit, neboť se jednalo o nové důkazy ve věci, tedy právo seznámit se s nimi a vyjádřit se k nim bylo obnoveno. Žalobce očekával, že bude k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí vyzván. V předvolání k ústnímu jednání, č. j. MMZL 86413/2014, ze dne 21. 5. 2014, bylo uvedeno, že se po ukončení ústního jednání dne 11. 6. 2014 bude možnost do 13:00 hodin téhož dne nahlížet do spisového materiálu a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Ústní jednání však bylo ukončeno až v 13:50 hodin, kdy žalobce vyrozuměl, že správní orgán je v již v časové tíži, a tedy žalobce neseznámí po skončení ústního jednání s podklady pro vydání rozhodnutí toho dne, avšak bude za tímto účelem vyzván písemně. Na základě předestřených námitek žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí obou správních orgánů byla zrušena pro vady řízení a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 3. 11. 2014 se vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám následovně: - Doplnění dokazování po podání odvolání: Doplňování dokazování po podaném odvolání je v ust. § 86 odst. 2 správního řádu umožněno správnímu orgánu prvního stupně, který právě na základě obsahu podaného odvolání, nebo na základě vyjádření ostatních účastníků řízení může doplnit řízení, čímž se pochopitelně myslí i doplnění dokazování. Žalovaný uvedl z odborné literatury – Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád, Komentář 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 844, že „Důvodem pro případné doplnění řízení bude zpravidla tvrzení či námitky obsažené v odvolání či vyjádření účastníků k odvolání. Při tom má být dodržena lhůta 30 dní pro postoupení spisu odvolacímu orgánu či pro vydání rozhodnutí v autoremeduře. Účelem tohoto ustanovení je procesně ekonomické hledisko, neboť prvostupňový správní orgán má zpravidla blíže k účastníkům řízení či dokazovaným skutečnostem a může doplnit řízení s nižšími náklady. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, může tímto způsobem také předejít vrácení věci k novému projednání odvolacím orgánem z důvodů doplnění dokazování. S veškerými novými podklady pro vydání rozhodnutí, které doplnil správní orgán, musí být účastníci řízení seznámeni ve smyslu ust. § 36 odst. 3 před vydáním rozhodnutí v autoremeduře či odvolacím orgánem.“ K tomu, aby mohl správní orgán prvního stupně takto postupovat, musí pochopitelně znát obsah podaného odvolání, přičemž nesmí odhlížet i od dalších důležitých skutečností pro vlastní řízení, jako např. běh lhůty k projednání přestupku dle ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona. V nyní souzeném případě došlo k tomu, že žalobce podal blanketní odvolání v poslední den odvolací lhůty. Správní orgán prvního stupně vyzval žalobce k jeho doplnění s určením lhůty a zároveň s ohledem na blížící se zánik odpovědnosti za přestupek (dne 18. 7. 2014) postoupil spisový materiál s blanketním odvoláním dne 9. 5. 2014 žalovanému. V závěru svého stanoviska k odvolání výslovně upozornil správní orgán prvního stupně na to, že očekává doplnění odvolání ze strany žalobce. Dne 13. 5. 2014 správní orgán prvního stupně obdržel prostřednictvím e-mailu doplněné odvolání včetně odborného posudku, který měl zpochybňovat správnost ustavení měřidla, a tedy i naměřenou hodnotu rychlosti. Následně dne 20. 5. 2014 si přišla oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně Ing. R. M., který vydal ve věci rozhodnutí pro spisový materiál s tím, že na základě znalosti odvolacích námitek se rozhodl dokazování doplnit právě ve smyslu ust. § 86 odst. 2 správního řádu, eventuálně zvážit, zda není dán důvod ke zrušení rozhodnutí v autoremeduře podle ust. § 87 správního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný, jako odvolací orgán do té doby ve věci nekonal, předal spisový materiál oproti podpisu na zádní straně předkládacího stanoviska doručeného dne 9. 5. 2014 správním orgánem prvního stupně. Tímto postupem vyvrátil žalobcovu námitku o porušení dvojinstačnosti správního řízení, neboť dokazování v odvolacím řízení nebo po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, lze provádět trojím způsobem, a sice buď tak činí prvostupňový správní orgán ze své vlastní iniciativy podle posouzení odvolacích námitek a stavu řízení v době, kdy obdrží včas podané a přípustné odvolání, nebo toto dokazování provede odvolací orgán sám, anebo jím z důvodů dle ust. § 13 správního řádu formou dožádání pověří správní orgán prvního stupně. Postup tak byl v souzené věci zcela v mezích správního řádu. Zcela liché jsou spekulace žalobce o tom, že snad žalovaný měl správní orgán prvního stupně úkolovat, jaké má provést dokazování. Ve spisovém materiálu žádná listina s pokyny k provedení dokazování být nemůže, neboť neexistuje. Jakkoli mnohomluvné jsou v tomto směru žalobcovy námitky, je zcela na něm, aby prokázal opak. Jak se podává z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí, on sám by výslech svědků neprováděl, neboť k vyvrácení argumentů žalobce ohledně (ne) správnosti měření rychlosti mu stačí jeho dosavadní znalost o silničních radarových rychloměrech. Dokazování v odvolacím řízení je umožněno nejen správním řádem, ale zároveň i ust. § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, kde je výslovně stanoveno, že „rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací orgán, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.“ Zásadu dvojinstančnosti řízení není možno vykládat ve smyslu nároku na dvě správní instance při posuzování každého z podkladů pro vydání rozhodnutí. Uvedený závěr dopadá i na úvahy a argumentaci správních orgánů. Postup odvolacího orgánu není v režimu kasačním, tj. není omezen pouze na zamítnutí odvolání, nebo zrušení napadeného rozhodnutí. Odvolací řízení tak není čistě přezkumné, ale z povahy věci také nalézací. Jeho nosným principem je princip apelační, odvolací orgán tak může odstraňovat jak skutkové, tak i právní vady rozhodnutí prvostupňového, když je vázán pouze zásadou dvojinstančnosti, tedy zákazem překvapivosti svého rozhodnutí a odebráním možnosti se odvolat. Výsledkem odstraňování vad v odvolacím řízení, tak nemůže být horší stav pro účastníka řízení, a v případě správního trestání ani stav, který by byl překvapivý pro obviněného z hlediska způsobu vedení obhajoby. Ostatně žalobce ani neuvedl, v čem konkrétně jej měla poškodit situace, kdy v odvolacím řízení byl opětovně proveden výslech zasahujících policistů. V daném případě správní orgán prvního stupně nezjišťoval otázky, k nimž by měl přihlížet z moci úřední, ale toliko se snažil reagovat na odvolací námitky žalobce. - Nezákonné upření možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí: Žalovaný uvedl k námitce, že žalobce nebyl seznámen a nebylo mu umožněno se vyjádřit k podkladům, tj. svědeckým výpovědím zasahujících policistů, že námitka je nedůvodná. Odkázal na četnou judikaturu ve vztahu k právu seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu bylo jednoznačně naplněno, neboť zmocněnec žalobce dne 11. 6. 2014 vypovídal po poučení, s jehož obsahem podpisem stvrdil své srozumění, svědkům kladl otázky, vyjadřoval se k vlastním svědeckým výpovědím zasahujících policistů, kdy komentoval jejich správnost, resp. vysvětloval, proč tyto výpovědi považuje za nevěrohodné. Podkladem pro vydání rozhodnutí není v tomto případě listina, na níž byl určitý důkazní prostředek zachycen, ale provedený důkaz sám. Zmocněnec se k takto provedeným důkazům měl možnost vyjádřit a využil ji. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 As 65/2010, kde NSS akcentoval, že „stěžovatel ani sám neuvádí, jakým konkrétním způsobem měl být zasažen na svých právech, bylo-li mu znemožněno navrhovat důkazy a seznámit se s podklady rozhodnutí. Ve vztahu k právu navrhovat důkazy by mohla být procesní obrana stěžovatele úspěšná jedině tehdy, pokud by uvedl, že měl v úmyslu ještě navrhnout konkrétní (a nikoli zjevně bezpředmětné) důkazy k jejich provedení a postupem žalovaného mu to bylo znemožněno. Nic takového však stěžovatel netvrdí, a proto nelze z ničeho usuzovat na to, že by byl jakkoliv dotčen na svých procesních právech tím, že nemohl navrhovat důkazy. Ve vztahu k právu na seznámení se s podklady rozhodnutí lze aprobovat názor městského soudu, že za situace, kdy odvolací orgán řízení nedoplňoval prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již účastník řízení znal, nedošlo k porušení procesních předpisů, pokud odvolací orgán nedal tomuto účastníkovi možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, neboť by se jednalo o čistě formální úkon, bez reálných dopadů do právní sféry účastníka řízení.“ Toto přesně dopadá na projednávaný případ, kdy žalobce byl seznámen se všemi provedenými důkazy. Je navíc s podivem, že pokud žalobce očekával, že bude ještě vyzván k tomu, aby své stanovisko ke shromážděným podkladům uplatnil, že ani v žalobě neuvedl, co konkrétně mu správní orgán svým postupem upřel. Jaké skutečnosti tedy žalobce nemohl v důsledku podle něj chybného postupu správního orgánu namítnout tak, aby se s nimi v následném rozhodnutí musel odvolací orgán vyrovnávat. Postup žalobce je navíc značně formalistický a evidentně bez projevu jakékoli snahy po pochopení smyslu a účelu právních ustanovení, které zakotvují naplnění zásady být slyšen ve své věci. - Skutkový stav a výpočty žalobce: Žalovaný zopakoval, že výpočty žalovaného vycházejí ze souřadnic GPS určených zařízením k měření rychlosti. Toto zařízení je primárně určeno k přesnému zjištění rychlosti měřených vozidel. Pozice GPS je pouze doplňkovým údajem zobrazovaným na záznamu z měřiče rychlosti. Přesné místo doplňuje vždy uživatel zařízení. GPS modul zabudovaný v daném měřiči je civilní komerční zařízení. Jako takové vychází z parametrů standardní polohové služby (SPS), které jsou přístupné běžným uživatelům. U ní je uváděna přesnost 15 – 20 m pro kódové měření, přičemž určení polohy je dále ovlivněno konkrétními atmosférickými podmínkami, počtem družic, jejich stavem, odrazy signálu. Přesnější určení poloh je možné pouze tzv. fázovými měřiči, jejichž použití je vyhrazeno pouze pro vojenský sektor. V posudku i v žalobě je obsaženo tvrzení, že Policie ČR využívá diferenciální modul GPS, jehož přesnost má být v tisícinách úhlových sekund. K tomu dodal žalovaný, že v těchto případech půjde o taková zařízení, kde zjišťování polohy není doplňkovou funkcí, jako právě u silničního radarového rychloměru. Souřadnice dle GPS zjištěné zařízením Ramer 10C nejsou metrologickým údajem, tedy nemají sebemenší vliv na vlastní měření rychlosti. Jedná se o doplňkovou funkci, aby bylo možno alespoň přibližně zpětně určit místo měření a zpětně přezkoumat, zda v daném místě je rychlost omezena obecnou, místní či přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že dopravní policisté používají zařízení GPS k určování míst dopravních nehod. I tato jsou civilním komerčním zařízením a jejich (ne)přesnost tomu odpovídá. Pokud žalobce argumentoval tím, že přímo od sloupku elektrického vedení zobrazeného na snímku odečetl délku měřeného vozidla, tudíž souřadnice GPS vlastně ke zjištění úhlu měření nepotřeboval, nelze takový údaj považovat za přesný. Předně fotografie vozidla je zvětšená (zoom 54mm), a tudíž vzdálenosti mezi jednotlivými zobrazenými předměty jsou zcela jiné než ve skutečnosti. Vozidlo tak je více před sloupem, než jak se to jeví z fotografie, v takovém případě musí být z logiky věci úhel osy svazku od měřeného vozidla větší – vozidlo je blíž (tzn. Vyšší, než 18° jak to ve svém vyjádření vypočetl žalobce). Dále žalovaný upozorňoval, že podle souřadnic GPS nelze přesně určit polohu policejního vozidla, a nelze vypočítávat jeho odklon či příklon k vozovce, po níž vozidlo jede. Už vůbec to není možné na základě veřejně dostupných mapových podkladů, které mají skutečně pouze orientační charakter a na základě fotografie bez vyhodnocení zkreslení, které způsobuje její zvětšení. Anténní svazek, o jehož úhlu vůči měřenému vozidlu žalobce v posudku nebo přímo v žalobě hovoří, není jeden bod, ale rozšiřující se výseč kuželovitého tvaru. Základna tohoto kuželu bude mít velikost podle dosahu – citlivosti radaru nastaveného obsluhou podle návodu s ohledem na konkrétní podmínky měření. Tzn., že při nastavené citlivosti radaru na 20 m (radar je schopen detekovat a měřit rychlost vozidel maximálně na tuto vzdálenost), dosahuje šíře anténního svazku (prostoru, v němž je radar schopen provést měření a vyhodnocení rychlosti) 1,75 m, při 30 m je to 2,62 m a při 60 m je to 5,25 m. V daném případě byla citlivost zařízení nastavena na 30 m, což je patrné ze snímku. Špatné ustavení vozidla ze strany policistů je vyloučeno již tím, že vozidlo na fotografii ze záznamového měřiče rychlosti je ve správné poloze, což žalovaný prokazoval tím, že ke snímku přiložil vyhodnocovací šablonu, která je poměrně novým nástrojem kontroly správnosti měření (autorem je metrolog I. kvalifikačního stupně v oboru silničních rychloměrů Josef Hájek z Autorizovaného metrologického střediska v Kunovicích). Žalovaný popsal, jak funguje užití kontrolních šablon, kdy došel k závěru, že po přiložení šablony i přes drobnou viditelnou nepřesnost způsobenou při focení snímku z papírové podoby do elektronické, je evidentní, že konkrétní část vozidla (dokonce celá jeho záď) se nachází tam, kde má být a jednoznačně je tak doložena správnost postupu, kdy již ve svém rozhodnutí žalovaný uvedl, že vozidlo je ve správné poloze. Žalovaný konstatoval, že kromě toho, že je držitelem osvědčení k práci s měřičem uvedeného typu, má v tomto oboru dostatečnou praxi a zkušenost. Žalovaný dále podotkl, že uvedený dokument posudek dodal sám žalobce a o odborný ani o znalecký posudek se v žádném případě nejedná. Není známo, jaké vzdělání mají jeho zpracovatelé, a už vůbec není zřejmé, zda mají odbornou kvalifikaci, která by prokazovala, že nejen určitý obor vystudovali, ale také relevantně dokazovala, že vystudovanému oboru nebo činnosti rozumí. Ze strany žalobce jde pouze o písemné vyjádření k dané věci. Dále uvedl žalovaný, že nebylo nutné, aby k písemnému vyjádření žalobce nechával zpracovávat oponentní posudek, neboť onen dokument nelze nazvat odborným posudkem, natož znaleckým a jeho závěry lze vyvrátit již jen tím, že je vystavěn na nepřesných vstupních údajích. - Otázka přiměřenosti formulací: Žalovaný nehodlá ve svých rozhodnutích ani vyjádřeních halit do hávu politické korektnosti obstrukce, taktizování, předkládání účelových „posudků“, lži a polopravdy, jichž je v řízeních tohoto typu svědkem ze strany účastníků řízení a jejich zmocněnců. Otevřenost žalovaného v tomto směru pak rozhodně nijak nelimituje právo na spravedlivý proces ani u takových to osob, byť jim subjektivně může připadat nepříjemná. Není ovšem úkolem žalovaného vytvářet rozhodnutí pouze o obsahu, který by primárně vyhovoval přáním účastníkům po věcné stránce, a už vůbec ne jejich formulačnímu a stylistickému vkusu. Žalovaný chtě nechtě musí v řízení tohoto typu zastupovat jak „obžalobu“, „obhajobu“ a ještě v soustavě správních orgánů věc autoritativně rozhodovat. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Shrnutí relevantních skutečnosti zjištěných ze správního a soudního řízení Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází oznámení přestupku Policie ČR ze dne 18. 7. 2013 sepsané na místě přestupku, které žalobce podepsal, ale nevyjádřil se, záznam přestupku se snímkem z měřiče č. 1377, na kterém je zachyceno motorové vozidlo žalobce, tov. značky Kia Cee´d, RZ: ... se záznamem rychlosti 95 km/h, ověřovací list č. 37/13 o ověření silničního radarového rychloměru RAMER10 C, výrobní číslo 12/0026, s platnou kalibrací od dne 28. 2. 2013 do dne 27. 2. 2014, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) ze dne 1. 10. 2013, prokazující 3 záznamy o přestupcích. Ve správním spise se dále nachází oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. MMZL- 93152/2013-RM-PŘ-OOSA-1836/13 s nařízením jednání na den 20. 10. 2013, omluva z jednání zmocněnce žalobce spolu s nepodepsanou plnou mocí zaslaná dne 17. 10. 2013, protokol o projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného ze dne 22. 10. 2013, sdělení o doložení plné moci podepsané nejpozději do dne 4. 12. 2013 zaslané obviněnému správním orgánem prvního stupně z procesní opatrnosti, neboť správní orgán obdržel plnou moc nepodepsanou, dále předvolání k ústnímu jednání na den 4. 12. 2013, jehož součástí byl výslech svědka, dále předvolání zasahujících policistů jako svědků. Dále se ve spise nachází osvědčení o proškolení policistů k obsluze radarového rychloměru ze dne 2. 5. 2012, omluva zmocněnce ze dne 27. 11. 2013 z ústního jednání konaného dne 4. 12. 2013, podepsaná plná moc doručená správnímu orgánu prvního stupně dne 3. 12. 2013, protokol o ústním podání zmocněnce ze dne 3. 12. 2013, kdy sdělil, že se nedostaví na nařízené ústní jednání a nežádá být přítomen výslechu svědků a požádal o stanovení lhůty k seznámení se se svědeckými výpověďmi po jejich provedení, dále protokol o projednání přestupku v nepřítomnosti ze dne 4. 12. 2013, kde byl proveden důkaz svědeckou výpovědí zasahujících policistů, vyrozumění zmocněnce o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů od doručení vyrozumění ze dne 4. 12. 2013, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, blanketní odvolání žalobce, výpis z evidenční karty řidiče ze dne 29. 4. 2014, prokazující 3 záznamy v přestupcích, výzva ze dne 30. 4. 2014 k odstranění nedostatků podání (odvolání) spolu s usnesením stanovujícím lhůtu (5 dnů) pro doplnění, předávací zpráva správního orgánu prvního stupně, který v rámci urychlení řízení předal žalovanému spis a blanketní odvolání se stanoviskem, že je očekáváno doplnění odvolání. Dne 13. 5. 2014 obdržel správní orgán prvního stupně od zmocněnce žalobce doplnění odvolání elektronicky (emailem) spolu s posudkem č. ODP-105/2013/PŠ-TR vyhotoveným Mgr. P. Š., DiS, IČ: 64552004. Dne 20. 5. 2014 se dostavil na Krajský úřad Zlínského kraje Ing. R. M., oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně, který projednával danou věc a převzal si spis od žalovaného k provedení výslechů (§ 86 odst. 2 správního řádu). Tato skutečnost je uvedena na zadní straně předávací zprávy ze dne 7. 5. 2014. Správní orgán prvního stupně dne 21. 5. 2014 zaslal předvolání na 11. 6. 2014 zasahujícím policistům k podání svědecké výpovědi a předvolání k ústnímu jednání na den 11. 6. 2014 zmocněnci a z procesní opatrnosti i žalobci. Dne 11. 6. 2014 se konalo ústní jednání za přítomnosti zmocněnce žalobce, na kterém byly provedeny svědecké výpovědi policistů. Zmocněnec měl možnost klást svědkům otázky a vyjádřit se k provedeným důkazům, což využil, dále byly čteny důkazní materiály, které byly obsahem spisu a dán prostor zmocněnci k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí. Následně téhož dne 11. 6. 2014 postoupil správní orgán prvního stupně spis s doplněným dokazováním žalovanému. Žalovaný o odvolání žalobce rozhodl rozhodnutím ze dne 19. 6. 2014, vypraveno dne 24. 6. 2014, č. j. KUZL-27453/2014, sp. zn. KUSP-27453/2014/DOP/Ti, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. K odbornému vyjádření ze dne 3. 5. 2016 Autorizovaného metrologického střediska RAMET a.s., vypracovaného Ing. Viktorem Lokajem, metrologem v oboru silničních rychloměrů na žádost soudu, které bylo žalovanému zasláno ze strany soudu dne 11. 5. 2016, se žalovaný nikterak nevyjádřil. Z odborného vyjádření vyplynul závěr, že měření v daném případě proběhlo v souladu s Návodem k obsluze a lze ho použít ve správním řízení a změřená rychlost 95 km/h vozidla na odjezdu je platná. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání skutkového stavu a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Ve věci je třeba předně zdůraznit, že předmětem přezkumného soudního řízení bylo posouzení správnosti postupu správních orgánů ve věci přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích ve spojení s ust. § 18 odst. 4 citovaného zákona. Soud není oprávněn prolomit pravidlo stanovené v ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. K přezkumu správního rozhodnutí přistupuje jednak v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), jednak zkoumá, zda došlo ke zkrácení subjektivních práv žalobce a jakých práv konkrétně. Zjistí-li pochybení, zvažuje, zda následkem bylo vydání nezákonného správního rozhodnutí. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o spáchání přestupku bylo ze strany správního orgánu pravomocně rozhodnuto. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení je zahajováno na návrh žalobce, na kterém je, aby uvedl veškeré důvody, pro které shledává napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce tedy nese břemeno tvrzení a je na něm, zda zpochybní napadené rozhodnutí, mj. tím, že případně uvede vlastní verzi události. Optikou těchto názorů nahlížel soud i na souzenou věc. Jak vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz, „v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III ÚS 101/95)“. Pro úplnost lze dále odkázat i na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“. V této souvislosti soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, www.nssoud.cz, dle kterého „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu s právního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost …“. Ve světle výše uvedeného pak soud o žalobních námitkách uvážil takto: Žalobce namítl, že v řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť poté, co správní orgán prvního stupně obdržel odvolání, začal ve věci opatřovat další podklady pro rozhodnutí a prováděl dokazování, aniž by mohl nově získané důkazy použít pro účely rozhodnutí v prvním stupni, jelikož rozhodnutí správního orgánu prvního stupně již bylo vyhotoveno a žalobci doručeno. Uvedl dále, že závazný postup správního orgánu prvního stupně po doručení odvolání proti rozhodnutí je stanoven v ust. § 86 odst. 2 a násl., správní orgán prvního stupně však nepostupoval v mezích a způsobem stanoveným v citovaném právním ustanovení. Soud této žalobní námitce nemohl přisvědčit. Právní úprava v ust. § 86 odst. 2 správního řádu dodává, že správní orgán prvního stupně podle okolností dále doplní řízení. Zejména půjde o případy, kdy v souladu s koncentrací řízení podle § 82 odst. 4 odvolatel či účastníci navrhli opatření a provedení některých důkazů či jiných podkladů pro vydání rozhodnutí. Těmito návrhy není však v souladu s § 52 správní orgán vázán. Správní orgán prvního stupně může v dané souvislosti provést dokazování, nařídit ústní jednání apod. V tomto kontextu je totožné řečeno v odborné literatuře: „Důvodem pro případné doplnění řízení bude zpravidla tvrzení či námitky obsažené v odvolání či vyjádření účastníků k odvolání. Při tom má být dodržena lhůta 30 dní pro postoupení spisu odvolacímu orgánu či pro vydání rozhodnutí v autoremeduře. Účelem tohoto ustanovení je procesně ekonomické hledisko, neboť prvostupňový správní orgán má zpravidla blíže k účastníkům řízení či dokazovaným skutečnostem a může doplnit řízení s nižšími náklady. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, může tímto způsobem také předejít vrácení věci k novému projednání odvolacím správním orgánem z důvodu doplnění dokazování.“ (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 844). Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v poslední den odvolací lhůty. Toto odvolání bylo blanketní. Správní orgán prvního stupně následně bezodkladně vyzval žalobce k doplnění odvolání s určením lhůty a zároveň s ohledem na blížící se zánik odpovědnosti za přestupek (dne 18. 7. 2014) postoupil spisový materiál s blanketním odvoláním dne 9. 5. 2014 žalovanému. V závěru svého stanoviska k odvolání uvedl správní orgán prvního stupně výslovně, že očekává doplnění odvolání ze strany žalobce. Dne 13. 5. 2014 správní orgán prvního stupně obdržel emailem doplněné odvolání včetně shora uvedeného posudku, který měl zpochybňovat správnost ustavení měřidla, a tedy i naměřenou hodnotu rychlosti. Oprávněná úřední osoba správního orgánu prvního stupně, která danou věc vyřizovala, následně dne 20. 5. 2014 převzala spisový materiál od žalovaného z důvodu nutnosti doplnění řízení, konkrétně doplnění dokazování právě na základě ust. § 86 odst. 2 správního řádu, vzhledem ke znalosti odvolacích námitek. Oprávněná úřední osoba převzala spisový materiál oproti podpisu, což bylo zaznamenáno na zadní straně předkládací zprávy (stanoviska doručeného žalovanému dne 9. 5. 2014). Vzhledem k tomu, že žalovaný do té doby ve věci nekonal ničeho, předal spisový materiál správnímu orgánu prvního stupně. Tímto jsou irelevantní tvrzení žalobce, že „ve správním spise není vůbec zdokumentováno jakým postupem a z jakého důvodu se správní spis dostal od žalovaného znovu dočasně ke správnímu orgánu prvního stupně a z jakého důvodu správní orgán prvního stupně předvolával jako svědky zasahující policisty a nařídil ústní jednání ve věci na datum 11. 6. 2014“. Další tvrzení žalobce, že „Žalovaný přirozeně do spisu nezaložil listinu s pokyny správnímu orgánu prvního stupně k doplnění nutných úkonů a provedení důkazů správním orgánem prvního stupně. Správní orgán prvního stupně by sám z vlastní iniciativy nedoplňoval dokazování po vydání rozhodnutí. Jediným logickým vysvětlením celé věci je, že žalovaný uložil správnímu orgánu prvního stupně doplnit dokazování, aby ve věci mohl rovnou rozhodnout a nemusel sám provádět dokazování“ jsou zcela irelevantní a jedná se o pouhé subjektivní spekulace žalobce, se záměrem vykonstruovat určité procesní pochybení správních orgánů. Žalovaný ve svém vyjádření striktně uvedl, že ve spisovém materiálu žádná listina s pokyny k provedení dokazování být nemůže, neboť neexistuje a jakkoli jsou námitky žalobce v tomto směru mnohomluvné, je zcela na něm, aby prokázal opak, s čímž se soud plně ztotožnil. Žalobce k uvedeným tvrzením označil jako důkaz svědeckou výpověď oprávněné úřední osoby Mgr. M. T., který se pod rozhodnutí žalovaného podepsal a dále svědeckou výpověď oprávněné úřední osoby Ing. R. M., který nařídil ústní jednání na den 11. 6. 2014, kdy Ing. R. M. by dosvědčil z jakého důvodu a s jakým pokynem se vrátil dočasně spis od žalovaného ke správnímu orgánu prvního stupně a z jakého důvodu prováděl dokazování poté, co ve věci rozhodl. Tyto návrhy důkazů soud považoval za nadbytečné, neboť ze správního spisu i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného a jeho vyjádření k žalobě vyplynul jednoznačný postup správních orgánů, jakož i odůvodnění tohoto postupu. Navrhovaní svědci by navíc k věci nesdělili nic více, než co je obsahem správního spisu a samotného vyjádření k žalobě. Konečně soud považoval za lichou vzhledem k výše popsanému i žalobní námitku, že od doručení správního spisu žalovanému přestal být správní spis řádně veden a došlo tak i k porušení ust. § 17 odst. 1 správního řádu a tím zároveň bylo porušeno žalobcovo právo nahlédnout do spisu zaručené ust. § 38 odst. 1 správního řádu, tj. právo žalobce nahlédnout do řádně vedeného správního spisu. Správní spis byl veden dle názoru soudu v mezích ustanovení správního řádu o vedení spisu. Soud nemohl přisvědčit ani další žalobní námitce, že bylo porušeno žalobcovo právo na dvojinstančnost řízení. Jak výše soud konstatoval, dle ust. § 86 odst. 2 správního řádu může správní orgán dle okolností dále doplnit řízení, může to provést trojím způsobem, buď doplní řízení sám prvostupňový orgán podle znalosti odvolacích námitek nebo žalovaný, nebo formou dožádání. Postup správních orgánů, tak byl v souzené věci proveden v mezích zákona. Tvrzení žalobce, že je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný zrušil, ve spise však chybí rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, byť k tomu zjevně došlo, je opět pouhá spekulace žalobce ničím nepodložená. Žalobce ani neuvedl, v čem konkrétně jej měla poškodit situace, kdy byl opětovně proveden výslech zasahujících policistů, kterého se zúčastnil zmocněnec žalobce a kladl jim otázky a vyjadřoval se k samotnému obsahu výpovědí. V daném případě správní orgán nezjišťoval otázky, k nimž by měl přihlížet z moci úřední, ale toliko se snažil reagovat na odvolací námitky žalobce. Další žalobní námitkou brojil proti tomu, že správní orgán prvního stupně při ukládání sankce nezohlednil záznamy obsažené v evidenční kartě řidiče a neobstaral tak klíčový důkaz pro posouzení individualizace ukládané sankce a tím porušil ust. § 3 správního řádu, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato žalobní námitka je lichá. Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel při stanovení sankce i z evidenční karty řidiče, kterou si vyžádal dne 30. 9. 2013 od Magistrátu města Zlín, oddělení evidence řidičů a řidičských průkazů a údaje v ní obsažené zohlednil při ukládání sankce ve vztahu k jednomu z posuzovaných kritérií, a to osoby pachatele (list č. 5 správního spisu a taktéž odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Na tom, že si správní orgán prvního stupně po obdržení odvolání žalobce opětovně vyžádal výpis z evidenční karty řidiče dne 29. 4. 2014, neshledal zdejší soud žádnou nezákonnost. Soud považoval za irelevantní i žalobní námitku, že došlo k porušení žalobcova procesního práva na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť nebyl seznámen s listy, na nichž byly zachyceny svědecké výpovědi zasahujících policistů z ústního jednání konaného dne 11. 6. 2014. Soud si nejprve dovolil posoudit samotný účel ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Smyslem ust. § 36 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že účastníkům musí být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, je umožnit, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí měli účastníci možnost uplatnit své výhrady k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění, resp. aby mohli učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 76/2010-76, www.nssoud.cz). Tento účel byl jednoznačně naplněn v souzené věci. Ze správního spisu bylo zjištěno, že zmocněnec žalobce byl přítomen při ústním jednání dne 11. 6. 2014, kde proběhly i opakované výslechy policistů, kdy kladl svědkům otázky, vyjadřoval se k vlastním svědeckým výpovědím zasahujících policistů, komentoval jejich správnost, resp. vysvětloval, proč tyto výpovědi považuje za nevěrohodné, navrhoval důkazy, prohlásil, že mu byla dána možnost vyjádřit ke všem zjištěným podkladům (list č. 87 a 88 správního spisu), a to že byl seznámen s obsahem všech listin, stvrdil svým podpisem na protokolu z ústního jednání (list č. 76 až 88 správního spisu). Podkladem pro vydání rozhodnutí nebyla v tomto případě listina, na níž byl určitý důkaz zachycen, ale provedený důkaz sám. Zmocněnec žalobce se tak mohl k takto provedeným důkazům vyjádřit a učinil tak. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, který odkazoval na rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 As 65/2010, www.nssoud.cz, kde NSS akcentoval, že „stěžovatel ani sám neuvádí, jakým konkrétním způsobem měl být zasažen na svých právech, bylo-li mu znemožněno navrhovat důkazy a seznámit se s podklady rozhodnutí. Ve vztahu k právu navrhovat důkazy by mohla být procesní obrana stěžovatele úspěšná jedině tehdy, pokud by uvedl, že měl v úmyslu ještě navrhnout konkrétní (a nikoli zjevně bezpředmětné) důkazy k jejich provedení a postupem žalovaného mu to bylo znemožněno. Nic takového však stěžovatel netvrdí, a proto nelze z ničeho usuzovat na to, že by byl jakkoliv dotčen na svých procesních právech tím, že nemohl navrhovat důkazy. Ve vztahu k právu na seznámení se s podklady rozhodnutí lze aprobovat názor městského soudu, že za situace, kdy odvolací orgán řízení nedoplňoval prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již účastník řízení znal, nedošlo k porušení procesních předpisů, pokud odvolací orgán nedal tomuto účastníkovi možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, neboť by se jednalo o čistě formální úkon, bez reálných dopadů do právní sféry účastníka řízení.“ Toto dle názoru soudu přesně dopadá také na souzenou věc, kdy žalobce byl seznámen se všemi provedenými důkazy a vyjadřoval se k nim. Jak konstatoval žalovaný, kdy soud se s tímto ztotožňuje, je navíc s podivem, že pokud žalobce očekával, že bude ještě vyzván k tomu, aby se vyjádřil k podkladům, že ani v žalobě neuvedl, co konkrétně mu správní orgán svým postupem upřel. Jaké skutečnosti tedy žalobce nemohl v důsledku podle něj chybného postupu správního orgánu namítnout tak, aby se s nimi v následném rozhodnutí musel odvolací správní orgán vyrovnávat. Dále soud konstatuje, že snaha žalobce tvrdit, že v předvolání k ústnímu jednání, č. j. MMZL 86413/2014, ze dne 21. 5. 2014 (list č. 75 správního spisu), bylo uvedeno, že se po ukončení ústního jednání dne 11. 6. 2014 bude možnost do 13:00 hodin téhož dne nahlížet do spisového materiálu a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, avšak ústní jednání bylo ukončeno až v 13:50 hodin a žalobci nebyla dána tato možnost, je zcela nelogické a zcela účelové. Postup žalobce je bez projevu jakékoli snahy pro pochopení významu této věty, kdy tato věta v předvolání měla význam v tom případě, pokud by se zmocněnec žalobce nedostavil na dané ústní jednání, avšak k tomu v tomto případě nedošlo. Dále tvrzení žalobce, že jej správní orgán vyrozuměl, že je v již v časové tíži, a tedy žalobce neseznámí po skončení ústního jednání s podklady pro vydání rozhodnutí toho dne, avšak bude za tímto účelem vyzván písemně, je ničím nepodložené a zcela vyvrácené na základě sepsaného protokolu založeného ve správním spise. Dále žalobce navrhl soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí z toho důvodu, že žalovaný posuzoval skutečnosti, ke kterým neměl potřebných odborných znalostí a na posouzení těchto skutečností založil rozhodnutí v jeho neprospěch. Z napadeného rozhodnutí se podle něj podává, že žalovaný použil proti posudku svých soukromých znalostí a dal při rozhodnutí ve věci přednost svým soukromým znalostem, aniž by ve věci vyslechl odborného posuzovatele nebo usnesením rozhodl o provedení znaleckého posudku dle § 56 správního řádu. Soud se nemohl přiklonit k tomuto tvrzení, neboť jde o pouhé spekulace žalobce. Není na soudu posuzovat odbornost úředních osob působících v rámci správních orgánů. Žalovaný sám ve vyjádření k žalobě sdělil, že je držitelem osvědčení k práci s měřičem uvedeného typu a má v tomto oboru dostatečnou praxi a zkušenosti. Soud v této souvislosti připomíná také, že nebylo nutné, aby k písemnému vyjádření, tvrzení žalobce (posudku) nechával žalovaný zpracovávat další posudek, neboť v nyní projednávané věci žalovaný usoudil, že na podkladě provedeného dokazování bylo možno dospět v předmětném řízení k jednoznačnému závěru prokazujícímu odpovědnost žalobce z přestupkového jednání, když na základě uceleného řetězce přímých i nepřímých důkazů tyto tvoří ucelený logický provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Vycházel zejména ze záznamu o přestupku, který obsahuje zřetelnou fotodokumentaci, který je jedinečným, nezaměnitelným a neopakovatelným důkazem, a který byl získán kalibrovaným a schváleným měřícím zařízením (což bylo doloženo ověřovacím listem). Dále namítl, že žalovaný porušil svými nepřiměřenými výrazy právo na řádné řízení podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť řádné řízení v sobě zahrnuje i zásadu, že správní orgán v řízení o přestupku nebude důkazy předložené obviněným ironizovat, a to zejména v odůvodnění rozhodnutí. Tato žalobní námitka je zcela irelevantní a soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že otevřenost žalovaného rozhodně nijak nelimituje právo na spravedlivý proces, byť žalobci subjektivně může připadat nepříjemná. Úkolem žalovaného není ovšem vytvářet rozhodnutí pouze o obsahu, který by primárně vyhovoval přáním účastníků řízení po věcné stránce, a už vůbec ne jejich formulačnímu a stylistickému vkusu. Ani další žalobní námitce, tj. neprovedení důkazů žalobcem navržených bez řádného odůvodnění, soud nepřisvědčil. Správní orgán dostatečně odůvodnil neprovedení navrhovaných důkazů, kdy v protokolu z ústního jednání dne 11. 6. 2014 uvedl, že důkaz svědeckou výpovědí odborného posuzovatele Mgr. P. Š. a Bc. T. R. a dále důkaz Návodem k obsluze neprovede pro nadbytečnost, neboť dle názoru správního orgánu byl zjištěn stav věci, o které nejsou důvodné pochybnosti. S tímto názorem se ztotožnil i žalovaný ve svém rozhodnutí, a proto žalovaný nepochybil, pokud nepřistoupil k dalšímu dokazování těmito navrženými důkazy. Na základě shora uvedených skutečností neshledal Krajský soud v Brně, že by provedené dokazování správními orgány bylo ztíženo vytýkanými vadami při zjišťování skutkového stavu věci. Předestřené důkazní prostředky jsou dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Zejména na základě rozsudku NSS z poslední doby přestupek překročení rychlosti je možné opřít o privilegovaný důkaz, a to záznam o překročení rychlosti pořízený radarovým rychloměrem (srov. např. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011-66, www.nssoud.cz). Soud tak jako správní orgány obou stupňů nepokládal z hlediska povahy věci za potřebné k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto provedení výslechu zpracovatelů posudku výše uvedeného. Tento důkaz se jevil i soudu jako nadbytečný, neboť svědci by neuvedli ve věci nic nového, než co vyplývá z již provedeného posudku. Stejně tak námitka žalobce, že mu nebyl znám obsah Návodu k obsluze, a proto neprovedení jím navrhovaného důkazu návodem k obsluze bylo porušeno jeho právo na obhajobu, je zcela účelová, neboť sám žalobce prostřednictvím svého zmocněnce argumentoval v odvolání a následně při samotném ústním jednání dne 11. 6. 2014, že měření neproběhlo v souladu s Návodem k obsluze, a těžko by tak tvrdil, pokud by mu nebyl obsah Návodu k obsluze znám. Zdejší soud nepřisvědčil ani další žalobní námitce, kterou žalobce brojil proti tomu, že žalovaný hodnotil důkaz – posudek, který nebyl proveden a závěry z něho hodnotil vadně, tím byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Soud konstatuje, že ust. § 53 odst. 6 správního řádu nelze pojímat formalisticky. Sepsání záznamu o provedení důkazu listinou má význam především tehdy, pokud je čtena listina, kterou správní orgán nemá trvale k dispozici a musí ji např. formou usnesení podle § 53 odst. 1 správního řádu získat od jiné osoby a po provedení důkazu vrátit. Čtení listiny nebo sdělování jejího obsahu zcela postrádá význam v situaci, kdy listina tvoří součást spisového materiálu trvale, tedy během správního řízení, tak i po něm a její obsah je účastníkům řízení znám. Taková listina je oprávněným osobám zpřístupněna (srov. Vedral J.: Správní řád. Komentář, II. vydání, Praha: Bova Polygon 2012., s. 1448). Soud podotýká, že v souzené věci byla sama žalobcem předložena tato listina a její obsah mu byl tedy dobře znám, i vzhledem k tomu, že na jeho obsah odkazoval v rámci odvolacího řízení. Ze správního spisu navíc soud zjistil, že správní orgán prvního stupně při ústním jednání dne 11. 6. 2014 konstatoval, že „je hlasitě čteno z důkazních materiálů, které má správní orgán ve věci k dispozici, kdy sděluje jejich obsah“ a právě ve výčtu důkazů je uvedeno i doplnění odvolání, jehož součástí byl posudek. Co se týče hodnocení samotného posudku, tak předně soud podotýká, že daný posudek předložený žalobcem spolu s odvoláním nebyl ve skutečnosti ničím jiným než tvrzením žalobce o průběhu skutkového děje a o tom, jak byl skutkový děj zaznamenán policií a vyhodnoceny jeho rozhodné parametry (rychlost vozidla žalobce), kdy toto uvedl i NSS ve svém rozsudku, kde byl předložen totožný posudek zpracovaný totožnými osobami (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015, www.nssoud.cz). Mezi strany byla sporná otázka ohledně toho, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. Z předloženého posudku podle názoru žalobce vyplývá, že bylo měřeno vozidlo žalobce, že měřící zařízení v době měření fungovalo správně, avšak obsluha měřícího zařízení postupovala v rozporu s návodem k obsluze a změřená rychlost neodpovídala rychlosti měřeného vozidla. V posudku je tento závěr odůvodněn výpočtem úhlu měření, ze kterého je zřejmé, že fotografie vozidla byla pořízena z úhlu 15,21°, tedy vozidlo bylo měřeno z úhlu (úhel odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla) 18,21°, tedy mimo toleranci přípustného odklonu předepsaného návodem k obsluze. Úhel odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla je předepsán na 22° ± 1°, tedy o tři stupně větší, než úhel odklonu záznamového zařízení. Žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí s tvrzením žalobce nesouhlasil a podrobně uvedl proč tomu tak je (str. 3-6 napadnutého rozhodnutí). Uvedl, že vozidlo bylo podle všeho ustaveno správně a žalobci byla naměřena rychlost jízdy 95 km/h. Kdy tato skutečnost je zcela zjevná z fotografie pořízené radarovým rychloměrem. Posudek vychází z naprosto nepřesných výstupních údajů, na nichž pak staví závěr o hodnotě úhlu, pod nímž měla být naměřena rychlost vozidla žalobce. Z GPS souřadnic na snímku z radarového záznamového zařízení nelze vycházet pro stanovení přesné polohy vozidla Policie ČR a už vůbec ne pro stanovení odklonu úhlu od dráhy jedoucího vozidla. V posudku i v žalobě bylo obsaženo tvrzení, že Policie ČR využívá diferenciální modul GPS, jehož přesnost má být v tisícinách úhlových sekund, kdy žalovaný uvedl, že v těchto případech půjde o taková zařízení, kde zjišťování polohy není doplňkovou funkcí, jako právě u silničního radarového rychloměru. Souřadnice dle GPS zjištěné zařízením Ramer 10C nejsou metrologickým údajem, tedy nemají sebemenší vliv na vlastní měření rychlosti. Jedná se o doplňkovou funkci, aby bylo možno alespoň přibližně zpětně určit místo měření a zpětně přezkoumat, zda v daném místě je rychlost omezena obecnou, místní či přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích. Přesné místo doplňuje vždy uživatel zařízení. Dále argumentačně a velmi podrobně odůvodnil žalovaný nesouhlas s tvrzením žalobce ve vyjádření k samotné žalobě, kde uvedl, že špatné ustavení vozidla ze strany policie ČR je vyloučeno již tím, že vozidlo na fotografii ze záznamového měřiče rychlosti je ve správné poloze, což žalovaný prokazoval tím, že ke snímku přiložil vyhodnocovací šablonu, která je poměrně novým nástrojem kontroly správnosti měření (autorem tohoto mechanismu je Josef Hájek, vedoucí Autorizovaného metrologického střediska K22 v Kunovicích a metrolog I. kvalifikačního stupně v oboru silničních rychloměrů). Po přiložení vyhodnocovací šablony je evidentní, že konkrétní část vozidla (dokonce celá jeho záď) se nachází ve správné poloze. Žalovaný již ve svém rozhodnutí uváděl, že je měřené vozidlo ve správné poloze. Soud podotýká, že k danému vyjádření žalovaného se žalobce, ačkoliv mu bylo zasláno, nikterak nevyjádřil. V nyní projednávané věci sloužily jako podklady pro napadené rozhodnutí především oznámení přestupku Policie ČR ze dne 18. 7. 2013 sepsané na místě přestupku, které žalobce podepsal, ale nevyjádřil se, záznam přestupku se snímkem z měřiče č. 1377, na kterém je zachyceno motorové vozidlo žalobce, tov. značky Kia Cee´d, RZ: ... se záznamem rychlosti 95 km/h, ověřovací list č. 37/13 o ověření silničního radarového rychloměru RAMER10 C, výrobní číslo 12/0026, s platnou kalibrací od dne 28. 2. 2013 do dne 27. 2. 2014, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, osvědčení vydané společností Ramet C.H.M., a. s., o absolvování odborné přípravy při užívání silničního rychloměru typu RAMER 10C a seznam policistů proškolených k užívání silničního radarového rychloměru RAMER 10C, v němž jsou mimo jiné uvedeni policisté obsluhující radar pprap. M. B. a pprap. J. J. Správní orgán prvního stupně nadto provedl dále ústní jednání, v němž byly provedeny výslechy zasahujících policistů, a to dvakrát i vzhledem k obsahu odvolacích námitek. Soud tedy zjistil, že měření bylo prováděno pomocí certifikovaného silničního laserového rychloměru RAMER 10C, jehož funkčnost byla ověřena Autorizovaným metrologickým střediskem (s platností do 27. 2. 2014). Rychlost žalobce byla změřena policistou, který byl k měření rychlosti tímto přístrojem řádně proškolen. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7As 18/2011-54, www.nssoud.cz, přitom dospěl k závěru, že takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy žalobce nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí. Dále si soud vzhledem k rozsáhlému rozboru sporné otázky účastníky řízení, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze či nikoliv, vyžádal od Autorizovaného metrologického střediska RAMET a.s., odborné vyjádření vypracované Ing. Viktorem Lokajem, metrologem v oboru silničních rychloměrů ze dne 3. 5. 2016. Toto vyjádření bylo stranám zasláno na vědomí ze strany soudu dne 11. 5. 2016, ani jedna ze stran se nijak nevyjádřila. Zpracovatel odborného vyjádření měl k dispozici výstupní fotografii z měřícího zařízení, tedy stejnou fotografii, která je založena ve spise policie, týkající se výstupu z měřícího zařízení RAMER 10C, kterým byla měřena rychlost vozidla žalobce, tedy stejnou výstupní fotografii, kterou měli k dispozici i zpracovatelé posudku, předloženého žalobcem. Dále měl k dispozici oznámení policie ČR, posudek žalobce, ověřovací list č. 37/13 a rozhodnutí žalovaného. Z odborného vyjádření metrologa z oboru silničních rychloměrů vyplynul závěr, že měření v daném případě proběhlo v souladu s Návodem k obsluze a lze ho použít ve správním řízení a změřená rychlost 95 km/h vozidla na odjezdu je platná. Srovnal-li zdejší soud tvrzení žalobce s tvrzením žalovaného a s doklady, které o způsobu měření byly zajištěny ve správním i soudním řízení, nemohl dospět k jinému závěru, než že způsob měření a jeho výsledky v daném případě nevzbuzují žádné pochybení. Především bylo však nutno konstatovat, že k žalobě přiložený posudek neobsahoval žádné relevantní podklady pro závěr, že měření rychlosti bylo skutečně provedeno v rozporu s návodem k obsluze. I když soud odhlédl od skutečnosti, že z posudku vůbec nevyplývá, v čem má spočívat jeho „odbornost“ (posudek nebyl zpracován žádným z evidovaných soudních znalců z oboru dopravy a nevyplývá z něj ani jiná odborná kvalifikace autora), která by mohla poukázat na jeho věrohodnost, posudek soud považoval za účelově předložený důkaz, nemající dostatečnou právní sílu. Zpracovatel posudku sice dospěl k závěru, že obsluha měřícího zařízení postupovala v rozporu s návodem k obsluze, a že lze s jistotou konstatovat, že změřená rychlost neodpovídala rychlosti měřeného vozidla, zmíněný návod k obsluze vůbec nebyl uveden v soupisu spisového materiálu, z něhož bylo při zpracování posudku vycházeno, a posudek nikterak neodkazoval na konkrétní pasáže předmětného návodu, se kterým měl být údajně postup zasahujících policistů v rozporu. Nebylo ani sděleno, jaký vliv na výsledek měření mělo vybočení z úhlu, kdy bylo pouze konstatováno, že bylo měřeno v rozporu s návodem, aniž by v posudku byl uveden vypočet rychlost při úhlu odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla 18,21°. Kdy soud zdůrazňuje, že žalobce překročil povolenou rychlost v obci o 42 km/h po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h. Naměřena byla rychlost 95 km/h. Konečně zcela zavádějící je i samotný postup, z něhož autor posudku vycházel. Na účinné zpochybnění výsledku měření (resp. úhlu, pod jakým bylo vozidlo měřeno) by musely být nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje pro toto měření (tj. především přesné vzájemné pozice rychloměru a měřeného vozidla), tyto skutečnosti však pouhým odhadem z fotografie a mapových podkladů zjistit nelze. Autor posudku zřejmě ve svém posudku vycházel ze tří zvolených bodů, kdy do snímku byla zanesena černá úsečka, která reprezentovala osu pohybu měřeného vozidla, byly zaznamenány souřadnice této úsečky v kartézském souřadném systému. Následně byla do snímku zanesena poloha měřícího vozu Policie ČR dle souřadnic GPS uvedených v záznamu o přestupku. Dále byla vedena od měřícího vozu červená úsečka k patě sloupu viditelného v pozadí snímku měření. Následně byla od této přímky geometricky odečtena délka automobilu a tím vznikl pracovní bod, který reprezentoval střed snímku a tím i osu fotografie, která byla označena žlutou úsečkou. Takovou argumentaci soud považuje za irelevantní. Pokud žalobce argumentuje tím, že přímo od sloupu viditelného na snímku odečetl délku měřeného vozidla, tudíž souřadnice GPS vlastně ke zjištění úhlu měření nepotřeboval, nelze takový údaj považovat za přesný. Soud se z totožnil z názorem žalovaného, že fotografie vozidla ze záznamového zařízení je zvětšená (zoom 54 mm), a tudíž vzdálenosti mezi zobrazenými předměty jsou zcela jiné než ve skutečnosti. Vozidlo tak je více před sloupem, než jak se to jeví z fotografie, v takovém případě musel být z logiky věci úhel osy svazku od měřeného vozidla větší – vozidlo bylo blíž (tzn. vyšší, než 18° jak to v posudku uvedl žalobce). Dále se soud ztotožnil s názorem žalovaného, že podle souřadnic GPS nelze přesně určit polohu policejního vozidla a nelze vypočítávat jeho odklon či příklon k vozovce, po níž vozidlo jede. Už vůbec to není možné na základě veřejně dostupných mapových podkladů, které mají pouze orientační charakter a na základě fotografie bez vyhodnocení zkreslení, které způsobuje její zvětšení. Soud závěry žalovaného považoval za zcela logické a srozumitelné a navíc podpořené i odborným vyjádřením vypracovaným Ing. Viktorem Lokajem, metrologem v oboru silničních rychloměrů, které si soud nechal vypracovat a z jehož obsahu vyplynul závěr, že měření v daném případě proběhlo v souladu s Návodem k obsluze a lze ho použít ve správním řízení a změřená rychlost 95 km/h vozidla na odjezdu je platná. I Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015, www.nssoud.cz, který se zabýval shodným případem, konstatoval, že „tvrzení stěžovatele v posudku se sice v obecné rovině opírají o racionální argumenty (obecně známé fyzikální principy, geometrické úvahy a výpočty vycházející z goniometrických funkcí), jsou však v řadě ohledů zkratkovitá. Není zřejmý přesný postup úvah stěžovatele, na základě nichž pomocí výchozích údajů (GPS souřadnic měřícího vozidla; situace na místě měření zjištěné ze satelitní mapy; fotografie měřeného vozidla pořízené měřícím vozidlem v době měření, z níž za pomoci polohy konkrétní části přerušované dělicí čáry silnice stěžovatel zřejmě vyvozuje možná krajní místa „dopadu“ radarového svazku na vozidlo stěžovatele) tvrdí vzájemnou polohu vozidel na konkrétních místech uvedených v nákresu využívajícím satelitní snímek místa měření (část 2.1 „posudku“), z ní pak usuzuje úhel měření, který byl na rychloměru v daném konkrétním případě nastaven. Stejně není jasné, z čeho stěžovatel usuzuje, že - pokud by jeho úvaha o tom, že přípustný odklon radarového svazku od osy pohybu měřeného vozidla nebyl dodržen, byla vskutku správná – toto vybočení mělo takový vliv na výsledek měření, že to ovlivňuje skutková zjištění správního orgánu způsobem měnícím závěr o tom, zda a případně jakého přestupku se stěžovatel měl dopustit. Mělo by být především na stěžovateli, aby svoji procesní aktivitou tyto slabiny svých tvrzení napravil.“ Tento závěr je zcela přiléhavý na souzenou věc, neboť žalobci se nepodařilo zvrátit důkazy, ze kterých vycházel žalovaný při posuzování dané věci. Nepřípadný je v tomto směru i odkaz žalobce na rozsudek NSS č. j. 3 As 29/2001-56, www.nssoud.cz. Je tomu tak proto, že v dané věci správní orgán i přes provedené dokazování nedokázal vyloučit od počátku prezentované tvrzení obviněného, že k přestupku překročení rychlosti byl donucen v důsledku porušení pravidel silničního provozu ze strany policistů provádějících měření rychlosti. Měl provést výslech zasahujících policistů. V souzené věci nebyl oproti poukazované věci správní orgán v důkazní nouzi, tj. v situaci, kdy by podkladem správního i soudního rozhodnutí byl toliko jediný důkaz - úřední záznam. Na závěr soud zdůrazňuje, že pokud soud v řízení o žalobě ve správním soudnictví vychází z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu ust. § 52 s.ř.s. (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-58 či rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011-75, www.nssoud.cz). Jelikož posudek žalobce byl předložen spolu s doplněním odvolání, soud se k jeho obsahu mohl vyjadřovat, aniž by nařizoval jednání ve věci a tento důkaz prováděl při jednání. Konečně námitka žalobce, že otázky správního orgánu při výslechu policistů byly sugestivní, výpovědi policistů byly nekonzistentní, je lichá. Žalobce konkrétně uvedl, že policista nezmínil záměrný přípravek s tzv. muškou až do doby, kdy se na něj zeptal správní orgán. Z protokolu z ústního jednání ze dne 11. 6. 2014, jež je součástí správního spisu, soudu nic takového nevzešlo. Tvrzení žalobce bylo zavádějící a nepřesné. Správní orgán položil policistovi otázku „co tím ustavením myslíte?“ a policista odpověděl „ Je to nastavení vozidla pomocí přípravku muška – hledí vodorovně s vozovkou“. Soud v pokládání otázek nic navádějícího nespatřoval po zhodnocení obsahu celé výpovědi. I tvrzení žalobce, že policista B. uvedl, že si nevybavuje, zda nemohli stát pootočení např. o 3° z absolutně vodorovné osy, čímž potvrdil závěry posudku, je liché. Žalobce si odpověď policisty vyložit tak, že vozidlo stálo pootočené, avšak policista řekl, „že si to zpětně nevybavuje, zda mohli stát pootočení např. o 3° z absolutně vodorovné osy. Ustavení se určuje k okraji vozovky, přesnost je dána přesností přípravku, měřidlo se ustavuje na rovných úsecích ne v zatáčce dle návodu k obsluze“. Soud konstatuje, že při hodnocení důkazů je nutné posuzovat důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti. Je třeba vycházet z celého obsahu výpovědi policisty a nikoliv pouze z kontextu jedné odpovědi. Kdy právě zde soud považoval otázku položenou policistovi zmocněncem žalobce za navádějící, neboť otázka zněla „je možné, že vozidlo s měřičem mohlo stát mírně pootočené vůči okraji komunikace či ose směru jízdy vozidla?“. Krajský soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl ve shodě se správními orgány obou stupňů k závěru, že skutkový stav byl zjištěn tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností shledán vinným ze spáchání popsaného přestupku. V daném případě, jak bylo již uvedeno, byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž k důkazu o vině žalobce plně postačovaly shora zmíněné podklady. Spisový materiál neindikoval nic, z čeho by se dalo usuzovat, že by měření rychlosti vozidla žalobce neproběhlo korektně. Krajský soud se zaobíral posouzením postupu správních orgánů z hlediska ust. § 2 a ust. § 3 správního řádu a neshledal na jejich hodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, zda byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmo, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. V postupu správních orgánů neshledal soud žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu (žalobce či žalovaného) odpovídá skutečnosti. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení