22 A 80/2021 – 88

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Skřivanem ve věci žalobkyně: Mgr. J. Ž. bytem X zastoupena Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou sídlem Jaselská 14, Brno proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV–2021/172359–921 č. j. MPSV–2021/172367–921, č. j. MPSV–2021/172181–921, a č. j. MPSV–2021/172186–921, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV–2021/172359–921, č. j. MPSV–2021/172367–921, č. j. MPSV–2021/172181–921, a č. j. MPSV–2021/172186–921, se ruší a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 37 600 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky Mgr. Evy Kantoříkové.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Předmětem přezkumu jsou čtyři rozhodnutí, kterými žalovaný zamítl odvolání žalobkyně podané ve věcech (1) odnětí příspěvku na úhradu potřeb dítěte (rozhodnutí č. j. MPSV–2021/172359–921); (2) vzniku přeplatku na příspěvku na úhradu potřeb dítěte (rozhodnutí č. j. MPSV–2021/172367–921); (3) snížení odměny pěstouna (rozhodnutí č. j. MPSV–2021/172181–921) a (4) vniku přeplatku na odměně pěstouna (rozhodnutí č. j. MPSV–2021/172186–921). Žalobkyně namítá jejich nezákonnost. Má za to, že žalovaný pochybil při výkladu aplikovaných právních norem, zejména pokud jde o posouzení titulu umístění svěřeného dítěte do krizového centra a toho, zda bylo dítě v plném přímém zaopatření krizového centra.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobkyni byl v roce 2014 do dlouhodobé pěstounské péče spolu se svou mladší sestrou svěřen nezletilý L. V., nar. X. Z důvodu jeho agresivního chování a dalších výchovných problémů se žalobkyně ve spolupráci s orgánem sociálně–právní ochrany dětí Městského úřadu Vyškov (dále jen „OSPOD“) s nezletilým L. domluvila na jeho umístění v Krizovém centru pro děti a dospívající v Brně (dále jen „krizové centrum“). K umístění L. do krizového centra došlo na základě jeho vlastní žádosti, se souhlasem žalobkyně ode dne 9. 3. 2021. OSPOD podal dne 15. 3. 2021 návrh na předběžné opatření, jímž měl být nezletilý svěřen do krizového centra. Okresní soud ve Vyškově však tento návrh zamítl. Protože ani po několika měsících nedošlo ke zlepšení vztahu mezi L. a žalobkyní, byl podán návrh na zrušení pěstounské péče. Okresní soud ve Vyškově mu vyhověl rozsudkem, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2021.

3. V meziobdobí zahájil Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“) řízení o odnětí dávky pěstounské péče – příspěvku na úhradu potřeb dítěte a také řízení o snížení dávky pěstounské péče – odměny pěstouna. Důvodem bylo to, že nezletilý L. byl v plném přímém zaopatření zařízení pro děti a mládež.

4. Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2021, č. j. 85593/21/VY, úřad práce rozhodl o odnětí příspěvku na úhradu potřeb dítěte s tím, že nárok na tuto dávku zanikl dne 8. 3. 2021 umístěním nezletilého L. do krizového centra. Odkázal na § 47g odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně–právní ochraně dětí, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o sociálně–právní ochraně dětí“), podle kterého příspěvek na úhradu potřeb dítěte nenáleží po dobu, po kterou je dítě v plném přímém zaopatření zařízení pro péče o děti nebo mládež. Za plné přímé zaopatření se v souladu s § 7 odst. 4 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), považuje zaopatření v zařízení pro péči o děti nebo mládež, poskytuje–li toto zařízení dětem stravování, ubytování a ošacení. Krizové centrum přitom potvrdilo, že nezletilému L. poskytuje plné přímé zaopatření.

5. Druhým rozhodnutím ze dne 7. 9. 2021, č. j. 85592/21/VY, úřad práce rozhodl o vzniku přeplatku na příspěvku na úhradu potřeb dítěte a žalobkyni uložil povinnost vrátit přeplatek ve výši 20 955 Kč. Ze stejného důvodu úřad práce třetím rozhodnutím ze dne 7. 9. 2021, č. j. 85578/21/VY, rozhodl o snížení odměny pěstouna z 18 000 Kč na 12 000 Kč ode dne 1. 10. 2021. Zároveň čtvrtým rozhodnutím ze dne 8. 9. 2021, č. j. 85474/21/VY, úřad práce rozhodl o vzniku přeplatku na odměně pěstouna ve výši 13 320 Kč a uložil žalobkyni povinnost tento přeplatek vrátit.

6. Žalobkyně se proti všem rozhodnutím úřadu práce neúspěšně odvolala. Žalovaný napadenými rozhodnutími odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce.

III. Obsah žaloby

7. Proti napadeným rozhodnutím podala žalobkyně žalobu. Namítá, že úřad práce i žalovaný nesprávně vyložili aplikovanou právní úpravu. Žalobkyně má za to, že aby zanikl nárok na obě dávky pěstounské péče, musí být kumulativně splněny dvě podmínky – dítě musí být v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti nebo mládež a zároveň musí být dítě v tomto zařízení umístěno na základě rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu. Nezletilý L. však nebyl do krizového centra umístěn na základě rozhodnutí soudu ani jiného orgánu, ale na základě vlastní žádosti. Žalobkyně po celou dobu zůstala jeho pěstounkou a byla povinna mu zajišťovat životní potřeby a hradit za něj náklady, což také celou dobu dělala.

8. Podle žalobkyně nebyla splněna ani podmínka, že by nezletilý L. byl v plném přímém zaopatření krizového centra. Zákon o sociálně–právní ochraně dětí u zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kterým je i krizové centrum, vůbec nepředpokládá, že by dětem poskytovalo plné přímé zaopatření. Rozsah zabezpečení poskytovaného krizovým centrem podle § 47 odst. 2 zákona o sociálně–právní ochraně dětí neodpovídá rozsahu plného přímého zaopatření, které se dětem poskytuje ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy podle zákona č. 109/2002 Sb. Tento zákon je podle žalobkyně třeba považovat za základní právní předpis upravující plné přímé zaopatření dětí nacházejících se v ústavních zařízeních. Co zahrnuje plné přímé zaopatření, uvádí § 7 odst. 2 tohoto zákona. Ochrana a pomoc v krizovém centru je v případě, že dítě je zde umístěno na vlastní žádost, poskytovaná za úplatu podle smlouvy o poskytování ochrany a pomoci, kterou musí hradit osoba odpovědná za výchovu dítěte, tj. i pěstoun. Tato úhrada se liší od příspěvku na úhradu péče poskytované dětem ve školních zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Zákon o sociálně–právní ochraně dětí výslovně definuje ústavní zařízení jako zařízení pro péči o děti nebo mládež poskytující plné přímé zaopatření. U zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (mezi něž patří i krizové centrum) však výslovně neuvádí, že dětem poskytují plné přímé zaopatření, vyjmenovává pouze druhy služeb a pomoci, co dětem zajišťují.

9. Nezletilý L. v krizovém centru bydlel a dostával od něj stravu. Náklady na tyto služby však nebyly hrazeny z rozpočtu krizového centra. Hradila je žalobkyně. Ta mu obstarávala i oblečení. Smyslem § 47g odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí je podle žalobkyně zamezit tomu, aby pěstoun čerpal příspěvek na úhradu potřeb dítěte, pokud tyto potřeby zajišťuje zařízení, ve kterém je dítě umístěno. Pokud ale pěstoun i nadále tyto náklady hradí, měl by mít nárok na ponechání příspěvku. Nelze od něj spravedlivě žádat, aby z vlastních prostředků hradil náklady na úhradu potřeb dítěte 10. Dále žalobkyně odkazuje na § 47a odst. 2 zákona o sociálně–právní ochraně dětí, který upravuje právo pečující osoby na poskytnutí pomoci při zajištění péče o svěřené dítě. Protože žalobkyně nezvládala výchovné problémy nezletilého, souhlasila s jeho umístěním v krizovém centru. Tím realizovala své právo na poskytnutí pomoci ve smyslu § 47a odst. 2 písm. a) uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení spočívá pomoc „zejména“ v zajištění krátkodobé péče v určitých sociálních situacích vymezených v hypotéze této právní normy. Žalobkyně má za to, že se jedná o demonstrativní výčet. Délka pobytu v krizovém centru může trvat nejdéle šest měsíců. Jedná se tedy o dočasné opatření, které neřeší situaci dlouhodobě. Stejně i § 47a odst. 2 písm. b) zákona o sociálně–právní ochraně dětí zakotvuje právo osoby pečující na poskytnutí pomoci se zajištěním celodenní péče o svěřené dítě starší dvou let, která je přiměřená věku dítěte, v rozsahu alespoň 14 dnů v roce. Nezletilý měl v době umístění do krizového centra 13 let. Zákon přitom nestanovuje maximální počet dnů, po které má pěstoun právo na zajištění celodenní péče.

11. Správní orgány podle žalobkyně také pochybily při dokazování. Vycházely totiž výhradně z potvrzení krizového centra o tom, že nezletilému zajišťuje stravu, ubytování a ošacení. Žalobkyně přitom dokládala, že náklady na život nezletilého hradila ona sama. Správní orgány k těmto důkazům nepřihlédly, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů. V důsledku tohoto postupu přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem. Naopak zakládá flagrantní nespravedlnost a finančně postihuje žalobkyni, která si dobrovolně vzala do své péče dvě nezletilé děti.

12. Žalobkyně se proto domnívá, že umístění dítěte do krizového centra nebylo skutečností rozhodnou pro nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte a nepodléhalo proto oznamovací povinnosti zakotvené v § 47y odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí. Přesto žalobkyně umístění nezletilého do krizového centra telefonicky konzultovala se zaměstnankyní kontaktního pracoviště úřadu práce, paní D. Z informací, které jí dotyčná poskytla, žalobkyně měla za to, že ani úřad práce nepovažuje umístění nezletilého do krizového centra za podstatné pro nárok na dávku. O opaku žalobkyně nebyla poučena. Žalobkyně nezavinila vznik přeplatku na dávce. Nemohla totiž vědět, že ji pobírá neoprávněně. V jejím případě proto nelze aplikovat § 47z odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí, který zakotvuje subjektivní, nikoliv objektivní odpovědnost za vznik přeplatku na dávkách.

13. Ohledně rozhodnutí týkajících se odměny pěstouna žalobkyně odkázala na svou argumentaci ve vztahu k příspěvku na úhradu potřeb dítěte. Zdůraznila, že nezletilý nebyl v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti a mládež, ani do něj nebyl umístěn na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Nebyly zde proto podmínky pro zánik nároku na dávku.

IV. Vyjádření žalovaného

14. Podle žalovaného byl výklad dotčených ustanovení zákona o sociálně–právní ochraně dětí správný. Odkázal na odbornou literaturu, podle které v případě, že je dítě v přímém plném zaopatření ústavního nebo obdobného zařízení, nárok na výplatu příspěvku na úhradu potřeb zaniká, přičemž není rozhodné, zda se jedná o dobrovolný pobyt nebo o umístění dítěte na základě rozhodnutí soudu.

15. Za plné přímé zaopatření se považuje zaopatření v zařízení pro péči o děti nebo mládež, pokud toto zařízení poskytuje dětem stravování, ubytování a ošacení. Zařízení mělo povinnost poskytovat nezletilému tyto služby a také je poskytovalo, což písemně potvrdilo. Jakékoliv další plnění ze strany žalobkyně nelze v rámci posouzení nároku na dávku zohlednit. Pokud by žalobkyně řádně ohlásila umístění nezletilého do zařízení a nepobírala by neoprávněně pěstounské dávky, náklady požadované zařízením by nést nemusela.

16. Žalovaný se neztotožnil ani s žalobkyniným výkladem § 47a odst. 2 písm. a) a b) zákona o sociálně–právní ochraně dětí. Žádná z taxativně uvedených situací v písm. a) v případě žalobkyně nenastala. Umístění dítěte do krizového centra navíc nekoresponduje s cílem daného ustanovení.

17. K oznamovací povinnosti žalobkyně žalovaný uvedl, že na její existenci byla žalobkyně upozorněna mimo jiné v oznámení o přiznání dávky pěstounské péče. Obeznámení s touto povinností žalobkyně potvrdila podpisem tiskopisů žádosti o dávku. V rámci této žádosti též prohlásila, že nezletilé děti nejsou v plném přímém zaopatření ústavu. Měla proto předpokládat, že případné umístění dítěte do ústavu je rozhodnou skutečností pro nárok na dávku. To, že svou oznamovací povinnost údajně splnila telefonicky, nijak nedoložila. Ani to není zřejmé ze správního spisu. Tuto povinnost navíc musí splnit písemně.

18. Žalobkyně si měla být vědoma své povinnosti ohlásit umístění nezletilého do zařízení. Pokud příjemce dávky úmyslně nebo z nedbalosti zavinil vznik přeplatku zejména tím, že řádně a včas nesplnil svoji ohlašovací povinnost, nepochybně se jedná o přeplatek vzniklý neprávem. Správní orgány proto nepochybily, pokud rozhodly o povinnosti žalobkyně přeplatek vrátit.

V. Replika žalobkyně

19. Na vyjádření žalovaného žalobkyně reagovala replikou. V ní uvedla, že právní názory žalovaného se opírají zejména o komentář k zákonu o sociálně–právní ochraně dětí, jehož autoři jsou zaměstnanci Ministerstva práce a sociálních věcí. Nelze je proto považovat za nezávislé.

20. Setrvala na svém právním názoru, že pro posouzení věci je podstatné, že nezletilý nebyl do krizového centra umístěn na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu. Zároveň tam nebyl v plném přímém zaopatření. Zopakovala námitky, které v tomto směru uplatnila již v žalobě.

VI. Posouzení věci krajským soudem

21. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná. Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. krajský soud rozhodl bez jednání.

22. Žaloba je důvodná.

23. Podstatné pro nynější věc je to, že krajský soud o žalobě nerozhoduje poprvé. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 22 A 80/2021 – 63, krajský soud žalobu zamítl. Vycházel z toho, že nezletilý byl v daném období na základě vlastní žádosti v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti nebo mládež ve smyslu § 47g odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí ve spojení s § 7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. V takovém případě žalobkyně dle zákona nebyla povinna hradit náklady spojené s pobytem nezletilého v tomto zařízení a správní orgány proto nepochybily, když nepřihlédly k dokumentům prokazujícím opak.

24. Nejvyšší správní soud ovšem rozsudkem ze dne 25. 8. 2023, č. j. 9 Ads 213/2022 – 35, první rozsudek krajského soudu zrušil. Dospěl k závěru, že v nynějším případě nastala situace, se kterou zákon nepočítá. Dle Nejvyššího správního soudu sice byly po formální stránce naplněny požadavky § 47g odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí ve vazbě na § 7 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. Pokud ovšem žalobkyně příspěvek na úhradu potřeb dítěte využila na uhrazení nákladů za pobyt nezletilého v krizovém centru, pak by požadavek na vrácení příspěvku byl v rozporu s požadavkem materiální spravedlnosti. Žalobkyně ve správním i soudním řízení prokazovala hrazení těchto nákladů v dobré víře, že je k tomu povinna, jak plynulo z výsledků případových konferencí, a bylo by tedy nespravedlivé, pokud by jí jejich hrazení nebylo kompenzováno právě příspěvky, jichž se týká nynější řízení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „dále již bude na krajském soudu, zda dokazování listinami předloženými stěžovatelkou provede sám a rozhodne na základě nově zjištěných skutečností, nebo tak uloží žalovanému“.

25. Krajský soud tedy ve smyslu naposledy uvedeného pokynu vážil, jak ve věci dále postupovat. Vycházel přitom mimo jiné z toho, že Nejvyšší správní soud v bodě 21 zrušujícího rozsudku konstatoval, že žalobkyně „již během správního řízení předložila výpisy z účtu a zápisy z jednání případové konference, které měly prokázat, že stěžovatelka skutečně hradila potřeby nezletilého (stravu a ubytování, kapesné, jízdné, příspěvek krizovému centru), přičemž z předložených dokumentů lze zjistit, jakou částkou celkově přispívala (listina č. 25 správního spisu a její přílohy). V listině č. 29 a č. 30 správního spisu úřadu práce stěžovatelka dokládá také platby za mobilní telefon nezletilého a komunikaci s krizovým centrem ohledně potřeb ošacení, aktovky a jiných školních pomůcek. Totožné důkazy předložila stěžovatelka i u žalovaného – listina č. 35 správního spisu. Realizaci odpovídajících plateb tedy stěžovatelka dokladovala již ve správním řízení, ovšem na jí předložené doklady nevzaly správní orgány ani následně krajský soud zřetel“.

26. Na tomto místě zdejší soud zdůrazňuje přezkumnou roli správních soudů. Soudy ve správním soudnictví zásadně nejsou orgány nalézacími, které by navazovaly na činnost správních orgánů jako další instance a doplněním dokazování ji v podstatných ohledech nahrazovaly. Pokud Nejvyšší správní soud nařídil vyhodnotit žalobkyní předložené důkazy ve vztahu ke stěžejní skutečnosti, kterou se doposud žalovaný ani úřad práce nezabývali (otázka, zda a jak se žalobkyně podílela na úhradě potřeb nezletilého a jeho pobytu v krizovém centru), vyžadují dosavadní skutková zjištění nepochybně zásadní doplnění.

27. Obdobné platí i pro právní hodnocení zjištěných skutečností. Nejvyšší správní soud nastínil směr, kterým se správní orgány mají po vyhodnocení těchto skutečností ubírat, tj. zohlednit je při rozhodování, které se týká příspěvku na úhradu potřeb dítěte a odměny pěstouna. Pokud by tuto otázku krajský soud posuzoval jako první, popřel by princip subsidiarity ochrany poskytované správními soudy a upřel by žalobkyni možnost obrany v řízení před správními orgány a posléze v řízení před správními soudy (formulovat v tomto směru námitky ve správním řízení a žalobní body).

28. Krajský soud proto s ohledem na uvedené naznal, že v nynější věci je třeba, aby skutkové okolnosti relevantní z hlediska požadavků závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu nejprve zkoumaly správní orgány, které zároveň dle pokynů kasačního soudu zjištěné skutečnosti právně vyhodnotí. Nesprávné právní posouzení, v důsledku kterého správní orgány v předcházejícím řízení důkazy předkládané žalobkyní pominuly, je důvodem, pro které nemohou napadená rozhodnutí obstát (ostatně, stejně jako první rozhodnutí zdejšího soudu v této věci).

29. Ostatní právní úvahy krajského soudu učiněné v prvním (zrušeném) rozhodnutí Nejvyšší správní soud nijak nezpochybnil. Obecně přitom platí, že krajský soud nesmí svévolně měnit vlastní posouzení věci a nově shledat důvodnými námitky, které považoval za nedůvodné, aniž by je přehodnotil Nejvyšší správní soud. Jinými slovy, v části, v níž žalobu již jednou shledal nedůvodnou, nemá prostor pro změnu názoru, pokud k tomu nebyl zavázán Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 4 As 311/2019 – 35).

30. Lze proto zopakovat, že podmínka rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu podle § 47g odst. 1 a § 47j odst. 4 zákona o sociálně–právní ochraně dětí se vztahuje pouze na případy svěření dítěte do péče jiné osoby. Nikoliv na jeho umístění v zařízení pro děti. Zatímco do zařízení pro děti může být dítě umístěno nejenom na základě rozhodnutí soudu, ale také na základě jiných skutečností (žádost obecního úřadu, zákonného zástupce nebo samotného dítěte, viz § 42 odst. 2 zákona o sociálně–právní ochraně dětí), do péče jiné osoby nahrazující péče rodičů lze dítě umístit pouze na základě rozhodnutí soudu. Bylo by však nelogické, aby pro zánik nároku na dávky pěstounské péče v souvislosti s umístěním dítěte do zařízení pro děti, hrál roli zákonný titul, na základě kterého se dítě do zařízení dostalo.

31. Plné přímé zaopatření se v souladu s § 47g odst. 1 posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře. Ten je v § 7 odst. 4 definuje jako „zaopatření v ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež, poskytuje–li tento ústav (zařízení) dětem stravování, ubytování a ošacení.“ Odkaz žalobkyně na zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, který upravuje plné přímé zaopatření dětí nacházejících se v ústavních zařízeních, proto nemá pro posouzení věci relevanci. Zákon o sociálně–právní ochraně dětí pro posuzování plného přímého zaopatření výslovně odkazuje na zákon o státní sociální podpoře. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (krizové centrum) navíc není zařízením ve smyslu zákona o výkonu ústavní výchovy.

32. V souladu s § 42a odst. 1 písm. a) zákona o sociálně–právní ochraně dětí „[Z]ařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc zabezpečuje plné přímé zaopatření dítěte v zařízení spočívající v poskytování ubytování, stravování a ošacení“. Žalobkyně tedy nemá pravdu, když namítá, že zákon o sociálně–právní ochraně dětí nepočítá s tím, že by zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc mělo těmto dětem poskytovat plné přímé zaopatření. Jedná se naopak o jednu ze základních povinností tohoto typu zařízení.

33. Umístění nezletilého krizového centra není realizací práva pěstouna na poskytnutí pomoci ve smyslu § 47a odst. 2 zákona o sociálně–právní ochraně dětí. Podle § 47a odst. 2 písm. a) má pečující osoba právo na poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě; tato pomoc spočívá zejména v zajištění krátkodobé péče v těchto situacích: 1. po dobu, kdy je osoba pečující nebo osoba v evidenci uznána dočasně práce neschopnou nebo při ošetřování osoby blízké, 2. při narození dítěte, 3. při vyřizování nezbytných osobních záležitostí, 4. při úmrtí osoby blízké. Kromě toho podle písm. b) téhož ustanovení má pečující osoba právo na poskytnutí pomoci se zajištěním celodenní péče o svěřené dítě nebo děti, která je přiměřená věku dítěte, v rozsahu alespoň 14 kalendářních dnů v kalendářním roce, jestliže svěřené dítě dosáhlo alespoň věku 2 let.

34. Zákon o sociálně–právní ochraně dětí především vůbec nepočítá s tím, že by pěstoun mohl žádat o umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Není totiž zákonným zástupcem dítěte. Výklad, který zastává žalobkyně, by navíc zcela odporoval účelu, který by zařízení mělo plnit. Podle § 42 odst. 1 zákona o sociálně právní ochraně dětí „[z]ařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou–li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy anebo ocitlo–li se dítě bez péče přiměřené jeho věku (§ 15), jde–li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních potřeb, včetně ubytování, v zajištění zdravotních služeb a v psychologické a jiné obdobné nutné péči.“ Zařízení tedy neslouží k tomu, aby řešilo výchovné problémy dětí (obdobně viz Rogalewiczová, R., Cilečková, K., Kapitán, Z., Doležal, M. a kol. Zákon o sociálně–právní ochraně dětí. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s 380 – 411).

35. Co se týče nesplnění ohlašovací povinnosti, žalobkyně tvrdí, že o ohlašovací povinnosti nebyla ze strany správních orgánů poučena. Zároveň nemohla předpokládat, že pobyt nezletilého v krizovém centru je skutečností rozhodnou pro trvání nároku na dávku. Tuto skutečnost telefonicky ověřovala s pracovnicí úřadu práce. Nejednala proto zaviněně.

36. Podle § 47y odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí je příjemce dávky pěstounské péče povinen písemně ohlásit příslušné krajské pobočce Úřadu práce do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu.

37. Žalovaný správě uvádí, že o existenci ohlašovací povinnosti byla žalobkyně řádně poučena. Ze správního spisu plyne, že obecnou informaci o povinnosti pěstouna hlásit změny rozhodné pro nárok na dávku do osmi dnů obsahuje již formulář žádosti o odměnu pěstouna nebo formulář žádosti o příspěvek na úhradu potřeb dítěte, které žalobkyně podepsala. O něco podrobnější informace k ohlašovací povinnosti pak obsahuje rozhodnutí o přiznání odměny pěstouna (ze dne 9. 1. 2014, č. j. 2058/14/VY). Specifikuje, že ohlašovací povinnost se týká jakýchkoliv změn v rodinných poměrech, to, že dítě svěřené do péče dosáhne zletilosti, nebo jiné změny, které se vyskytnou mezi pěstounem a dítětem, změny ve zdravotním stavu dítěte, v přípravě na budoucí povolání, změny v dočasné pracovní neschopnosti pěstouna a jiné změny rozhodné pro trvání nároku na dávku. Je zde také poučení o tom, že pokud neohlášením rozhodných skutečností nebo jejich ohlášením po lhůtě osmi dnů dojde k tomu, že přiznaná dávka bude vyplacena neoprávněně, že žalobkyně povinna vzniklý přeplatek vrátit. Stejné informace obsahuje i rozhodnutí o přiznání příspěvku na úhradu potřeb dítěte ze dne 9. 1. 2014, rozhodnutí o zvýšení odměny pěstouna ze dne 11. 1. 2018, rozhodnutí o zvýšení příspěvku na úhradu potřeb dítěte ze dne 5. 1. 2018 a ze dne 5. 9. 2019.

38. Za rozhodné pak krajský soud považuje i to, že ve správním spisu se nachází tiskopis hlášení změn ze dne 15. 5. 2017, kterým žalobkyně informovala úřad práce o předání nezletilého L. do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (Klokánek Olomouc) z důvodu, že nezletilý utekl z pěstounské rodiny a odmítá se vrátit. Stejná situace jako v roce 2021 tedy již nastala v roce 2017. V roce 2017 přitom žalobkyně řádně ohlásila úřadu práce umístění nezletilého do zařízení pro děti. Musela tedy vědět, že se jedná o skutečnost, kterou je povinna úřadu práce oznámit. Na uvedeném nic nemění ani její údajná telefonická konzultace postupu s pracovnicí úřadu práce. Žalobkyně nijak nedoložila, že tato konzultace skutečně proběhla. Krajský soud proto vychází z toho, že žalobkyně byla řádně poučena o své ohlašovací povinnosti podle § 47y odst. 1 zákona o sociálně–právní ochraně dětí a zároveň musela vědět, že umístění dítěte v krizovém centru ohlašovací povinnosti podléhá, neboť již v minulosti v obdobné situaci svou ohlašovací povinnost řádně splnila. Je ovšem třeba zdůraznit, že zavinění žalobkyně bude možné zkoumat jako další krok až poté, kdy správní orgány v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu zohlední, v jakém rozsahu se žalobkyně skutečně podílela na úhradě potřeb nezletilého a jeho pobytu v krizovém centru. Teprve poté bude možné určit, zda a v jakém rozsahu nárok žalobkyně na dávku zanikl.

VII. Závěr a náklady řízení

39. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vyjádřeným výše (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), a zejména také právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne 25. 8. 2023, č. j. 9 Ads 213/2022 – 35.

40. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla plný úspěch ve věci žalobkyně, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyni vznikly náklady řízení za právní zastoupení. Zástupkyně žalobkyně učinila 3 úkony právní služby v řízení před krajským soudem (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, podání repliky) a jeden úkon právní služby v řízení před Nejvyšším správním soudem (podání kasační stížnosti, které spolu s jejím doplněním představuje jeden úkon) dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Při určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon vycházel krajský soud z § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu. V nynější věci byla žalobou napadena 4 rozhodnutí žalovaného, podle naposledy citovaného ustanovení při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Uvedené ustanovení se uplatní i v případě, kdy žalobce napadl více správních rozhodnutí pouze jednou společnou žalobou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2023, čj. 8 Afs 27/2021 – 67). Tarifní hodnota nynější věci je jednotlivě 50 000 Kč (nejedná se o věc taxativně uvedenou v § 9 odst. 2 advokátního tarifu), v případě 4 žalovaných rozhodnutí je proto tarifní hodnota celkem 200 000 Kč a odměna za jeden úkon tak činí dle § 7 advokátního tarifu 9 100 Kč. K tomu je potřeba přičíst 4 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 1 200 Kč. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobkyni na nákladech řízení nahradit částku 37 600 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky Mgr. Evy Kantoříkové.

Poučení

I. Vymezení věci II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti III. Obsah žaloby IV. Vyjádření žalovaného V. Replika žalobkyně VI. Posouzení věci krajským soudem VII. Závěr a náklady řízení