22 A 95/2014 - 47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: D. M., proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 7. 2014, vypraveného dne 8. 7. 2014, č. j. JMK 71843/2014, sp. zn. S-JMK 71843/2014/OD/Ša, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 7. 2014, vypraveného dne 8. 7. 2014, č. j. JMK 71843/2014, sp. zn. S-JMK 71843/2014/OD/Ša bylo podle ust. § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) z části zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Mikulov, Odbor organizačního a vnitřních věcí (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2014, č. j. MUMI 140014477 (dále též „prvostupňové rozhodnutí) pro přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a řízení o tomto přestupku bylo zastaveno a ve zbývající části bylo prvostupňové rozhodnutí dle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno, a to ve výrokové části. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným z přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterých se dopustil porušením ust. § 18 odst. 4 a § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu tím, že 1) dne 17. 6. 2013 v 08:42 hod v katastru obce …. na ul. …., tedy v úseku označené svislou informativní směrovou dopravní značkou „Obec“ (č. IS 12a), v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců překročil jako řidič motorového vozidla ….., r.z. …… nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o 20 km/h a více. Hlídkou Městské policie Mikulov mu byla naměřena ověřeným měřícím zařízením ProLaser III PL-DOK I, rychlost 80 km/h, v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 77 km/h. Dle výpisu z karty řidiče se dopustil stejné skutkové podstaty dne 10. 9. 2012, a dále tím, že 2) dne 3. 8. 2013 v 08:15 hod. v obci …. u RD čp. …. se přes výzvu policisty podle § 5 odst. 1 písm. f) odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení výše uvedeného motorového vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Žalovaný text výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil a nahradil textem: „I. Rozhodnutí Městského úřadu Mikulov, odboru organizačního a vnitřních věcí ze dne 09. 05. 2014, č. j. MUMI 14014477 se v části, ve které byl D. M.k, …….. uznán vinným tím, že dne 17. 6. 2013 v 08:42 hod v katastru obce …. na ul. ….., tedy v úseku označené svislou informativní směrovou dopravní značkou „Obec“ (č. IS 12a), v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců překročil jako řidič motorového vozidla ….., r.z. ….. nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o 20 km/h a více. Hlídkou Městské policie Mikulov mu byla naměřena ověřeným měřícím zařízením ProLaser III PL-DOK I, rychlost 80 km/h, v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 77 km/h. Dle výpisu z karty řidiče se dopustil stejné skutkové podstaty dne 10. 9. 2012, tedy svým jednáním porušil obecně závazný předpis, kterým je zákon o silničním provozu, a to jeho ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, který stanoví, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50km/h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h, čímž se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona silničním provozu, podle § 90 odst. 4 správního řádu ruší a řízení o tomto přestupku se zastavuje. II. Rozhodnutí Městského úřadu Mikulov, odboru organizačního a vnitřních věcí ze dne 09. 05. 2014, č. j. MUMI 14014477 se podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu ve zbývající části mění takto: I. Obviněný z přestupku D. M., nar. ..., trvale bytem S. 304, S. u M. (dále též jen „obviněný“) je vinen tím, že dne 3. 8. 2013 v 08:15 hod. v obci …. u domu čp. …. byl při kontrole Policií ČR bezprostředně po zacouvání vozidlem tov. zn. …., r.z. ….. (modré barvy) k domu č. p. 304 po ztotožnění a poučení vyzván ke splnění povinnosti řidiče dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, tedy podrobení se vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem při řízení vozidla, kdy se opakovaně odmítl podrobit tomuto vyšetření. Svým jednáním obviněný porušil obecně závazný právní předpis, kterým je zákon o silničním provozu, a to jeho ustanovení § 5 odst. 1 písm. f), které stanoví, že řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, čímž se dopustil přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. II. Obviněnému se za spáchaný přestupek v souladu s ust. § 11 a § 12 zákona o přestupcích ukládá a) podle ust. § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 25.000 Kč (slovy dvacet pět tisíc korun českých), b) podle ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 (slovy dvanáct) měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí, kdy se v souladu s ust. § 14 odst. 2 zákona o přestupcích a podle § 118c odst. 3 zákona o silničním provozu do doby zákazu činnosti započítává doba zadržení řidičského průkazu, tj. ode dne 3. 8. 2013.“ II. Shrnutí žalobních bodů V žalobě doručené Krajskému soudu v Brně dne 18. 9. 2014 žalobce namítl, že přestupku, ze kterého byl uznán vinný, se nedopustil a ani dopustit nemohl. Žalobce nebyl řidičem. Přestupek mu nebyl prokázán. Z důkazů provedených správním orgánem prvního stupně, není vůbec zřejmé, zda žalobce byl řidičem a zda se na něj vztahuje skutková podstata přestupku, za který byl postižen. Dále namítl, že v daném případě byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Žalovaný vycházel při svém rozhodování pouze z tvrzení správního orgánu prvního stupně a vůbec nevzal do úvahy jednotlivé námitky žalobce a nepřezkoumal řádně důkazový materiál obsažený ve správním spise. Další žalobní námitkou brojil proti tomu, že mu nebylo řádně doručováno během správního řízení, zejména při doručování napadeného rozhodnutí. Žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem. Rozhodnutí nemohlo nabýt právní moc, tak jak je na něm vyznačeno. Na závěr namítl, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a je tak na zdejším soudu je vypořádat, zejména pak posoudit nesoulad jednotlivých zápisů s audionahrávkami, které byly při jednotlivých jednáních pořízeny. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný se k žalobě blíže nevyjádřil a s ohledem na skutečnost, že žalobce podal dne 12. 8. 2014 podnět k přezkumnému řízení ve věci napadeného rozhodnutí, kterému však správní orgán nevyhověl, postoupil podnět včetně spisového materiálu dne 9. 9. 2014 Ministerstvu dopravy České republiky k projednání. IV. Replika žalobce Dne 15. 4. 2016 obdržel zdejší soud obsáhlou repliku žalobce, ve které uvedl, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, pokud budou soudem zodpovězeny v odůvodnění rozhodnutí otázky uvedené v dané replice. Vznesl tak řadu žalobních bodů týkajících se vedení správního řízení – výslechu svědků, vedení spisového materiálu Policií ČR a správním orgánem, pravomoci oprávněné úřední osoby správního orgánu a sepisování protokolů z jednání. V. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází oznámení přestupku sepsané na místě Městskou policií, Města Mikulov (dále též „MP“) ze dne 17. 6. 2013, č. j. MP-1291a/13, oznámení přestupku MP ze dne 17. 6. 2013, protokol o dopravním přestupku s fotodokumentací č. 5839 z měřícího zařízení, ověřovací list č. 8012-OL-70197-12 o ověření silničního laserového rychloměru ProLaser III PL-DOK I s platnou kalibrací od 5. 9. 2012 do 4. 9. 2013, výpis z evidenční karty žalobce ze dne 4. 7. 2013 prokazující 6 záznamů v přestupcích. Dále ve vztahu k přestupku odmítnutí podrobit se vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není žalobce ovlivněn alkoholem se ve spise nachází oznámení přestupku Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Dopravní inspektorát (dále též „Policie ČR“) ze dne 3. 8. 2013, č. j. KRPB- 189773-4/PŘ-2013-060406-KOS, oznámení o přestupku sepsané hlídkou Policie ČR na místě dne 3. 8. 2013, jenž žalobce podepsal a v kolonce „vysvětlení“ uvedl, že vozidlo neřídil, úřední záznam Policie ČR a videozáznam pořízený Policií ČR z místa kontroly, úřední záznam Policie ČR o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy, oznámení Policie ČR o zadržení řidičského průkazu žalobce, potvrzení o zadržení řidičského průkazu sepsané Policií ČR na místě a situační plánek pořízený policií ČR. Ze správního spisu dále vyplynulo, že dne 16. 7. 2013 zaslal správní orgán prvního stupně žalobci oznámení o zahájení správního řízení o přestupku ve věci překročení dovolené rychlosti a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 9. 8. 2013. Dne 13. 8. 2013 obdržel správní orgán oznámení přestupku ze dne 3. 8. 2013 téhož přestupce (žalobce). Dne 28. 8. 2013 vydal tedy správní orgán usnesení o spojení řízení ve věci přestupku překročení dovolené rychlosti a odmítnutí podrobit se vyšetření, zda není žalobce pod vlivem alkoholu. Dne 28. 8. 2013 zaslal oznámení o zahájení řízení ve věci daných přestupků a předvolal žalobce na 16. 9. 2013. Předvoláni byli i zasahující policisté konající službu dne 3. 8. 2013 ke svědecké výpovědi. Správní orgán prvního stupně o předvolání svědků vyrozuměl žalobce přípisem ze dne 28. 8.

213. Dne 2. 9. 2013 byl 2x nahlížet do spisu zmocněnec žalobce Ing. R. M. (na základě plné moci ze dne 2. 9. 2013). Dne 16. 9. 2013 proběhlo ústní jednání pouze za přítomnosti zmocněnce žalobce a předvolaných svědků. Správní orgán odročil jednání z důvodu nezbytné účasti obviněného u ústního jednání a předvolání dalších svědků. Téhož dne byl sepsán úřední záznam z důvodu návštěvy a dotazu zmocněnce žalobce a Ing. P. M. Správní orgán prvního stupně stanovil další termín odročeného ústního jednání na den 14. 10. 2013. Předvolání k tomuto ústnímu jednání zaslal zmocněnci žalobce, samotnému žalobci a svědku Ing. P. M. a zasahujícím policistům. Dne 11. 10. 2013 pořídil správní orgán protokol o nahlížení do spisu zmocněncem žalobce. Dne 14. 10. 2013 proběhlo ústní jednání za přítomnosti zmocněnce žalobce a svědků. Jednání bylo po výslechu jednoho ze zasahujících policistů (L. V.) skončeno, neboť zmocněnec žalobce vznesl námitku podjatosti oprávněné úřední osoby Mgr. P. Téhož dne 14. 10. 2013 zaslala oprávněná úřední osoba sdělení o vznesení námitky podjatosti nadřízené Bc. V. Vedoucí odboru V. vydala dne 21. 10. 2013 usnesení o nepodjatosti oprávněné úřední osobě Mgr. P. v dané věci. Dne 18. 11. 2013 byl pořízen protokol o nahlížení do spisu zmocněncem žalobce. Správní orgán nařídil další termín ústního jednání na den 9. 12. 2013, kdy předvolání zaslal žalobci (vyžadoval účast), jeho zmocněnci, dále předvolal zasahující policisty D. a K. a dalšího svědka ve věci Ing. P. M. a Ing. R. M. Následně dne 9. 12. 2013 proběhlo ústní jednání za přítomnosti pouze zmocněnce žalobce a svědků Ing. P. M. a zasahujících policistů K. a D., žalobce se nedostavil. Jednání bylo opětovně odročeno po výslechu svědka (zasahujícího policisty) K. z důvodu vznesení námitky zmocněnce k vedení ústního jednání. Dne 10. 12. 2013 byl pořízen úřední záznam za přítomnosti zmocněnce žalobce, který požadoval kopii zvukového záznamu z ústního jednání ze dne 9. 12. 2013. Dne 13. 1. 2013 byl sepsán protokol o nahlížení do spisu zmocněncem žalobce. Správní orgán prvního stupně nařídil další termín ústního jednání na den 29. 1. 2014, kdy předvolal žalobce, zasahujícího policistu D., Ing. P. M., Ing. R. M. a dále předvolání k ústnímu jednání spolu s vyrozuměním o provedení výslechu svědku zaslal zmocněnci žalobce. Ve spise se dále nachází čestné prohlášení Bc. Č. ze dne 3. 8. 2013, v němž prohlašuje, že dne 3. 8. 2013 stálo policejní auto v jeho švestkovém sadu a tři policisté u švestkového stromu. Dne 29. 1. 2013 proběhlo ústní jednání za přítomnosti zmocněnce žalobce, svědků Ing. P. M. a zasahujícího policisty D. Jednání bylo opět odročeno z časových důvodů. Dne 3. 3. 2014 a dne 4. 3. 2014 byl sepsán protokol o nahlížení do spisu zmocněncem žalobce a následně 1. 4. 2014 pořízen úřední záznam za účasti zmocněnce žalobce. Následně dne 9. 4. 2014 nařídil správní orgán další ústní jednání na den 25. 4. 2014, kdy předvolání bylo zasláno žalobci samotnému, zmocněnci žalobce a také svědkovi Ing. R. M. Dne 25. 4. 2014 proběhlo odročené ústní jednání za přítomnosti pouze zmocněnce žalobce. Dne 28. 5. 2014 byly sepsány protokoly o nahlížení do spisu zmocněncem žalobce. Dne 30. 4. 2014 obdržel správní orgán prvního stupně od zmocněnce žalobce vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. Dne 9. 5. 2014 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí o přestupcích. Rozhodnutí bylo vypraveno dne 14. 5. 2014. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání dne 9. 6. 2014, které doplnil o podrobné odůvodnění dne 10. 6. 2014. Dne 13. 6. 2014 předal správní orgán prvního stupně spis spolu se stanoviskem k podanému odvolání žalovanému. O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014, vypravené dne 8. 7. 2014, č. j. JMK 71843/2014, sp. zn. S-JMK 71843/2014/OD/Ša, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba není důvodná. Soud není oprávněn prolomit pravidlo stanovené v ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. K přezkumu správního rozhodnutí přistupuje jednak v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), jednak zkoumá, zda došlo ke zkrácení subjektivních práv žalobce a jakých práv konkrétně. Zjistí-li pochybení, zvažuje, zda následkem bylo vydání nezákonného správního rozhodnutí. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o spáchání přestupku bylo ze strany správního orgánu pravomocně rozhodnuto. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení je zahajováno na návrh žalobce, na kterém je, aby uvedl veškeré důvody, pro které shledává napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce tedy nese břemeno tvrzení a je na něm, zda zpochybní napadené rozhodnutí, mj. tím, že případně uvede vlastní verzi události. Optikou těchto názorů nahlížel soud i na souzenou věc. Jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz, „v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III ÚS 101/95)“. Pro úplnost lze dále odkázat i na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“. V této souvislosti soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008- 109, www.nssoud.cz, dle kterého „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu s právního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost …“. Ve světle výše uvedeného pak soud o žalobních námitkách uvážil takto: S žalobcem bylo vedeno řízení pro přestupky podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Rozhodnutí Městského úřadu Mikulov, odboru organizačního a vnitřních věcí ze dne 09. 05. 2014, č. j. MUMI 14014477 bylo žalovaným v části týkající se přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti (dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích) podle § 90 odst. 4 správního řádu zrušeno a řízení o tomto přestupku zastaveno. Žalobní argumentace tedy směřovala toliko vůči tomu, že přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ze kterého byl uznán vinný žalobce, se nedopustil a ani dopustit nemohl. Žalobce nebyl řidičem. Přestupek mu nebyl prokázán. Z důkazů provedených správním orgánem prvního stupně, není vůbec zřejmé, zda žalobce byl řidičem a zda se na něj vztahuje skutková podstata přestupku, za který byl postižen, tedy že stav věci nebyl dostatečně zjištěn. Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán prvního stupně měl skutečnost, že žalobce se na výzvu odmítl podrobit jednak dechové zkoušce přístrojem Dräger, jednak odbornému lékařskému vyšetření, za prokázanou především ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, z oznámení o přestupku sepsaném na místě Policií ČR a také z videozáznamu pořízeného dne 3. 8. 2013 při dané kontrole Policií ČR. Z výpovědi policistů shodně plyne, že žalobce byl vyzván k podrobení se dechové zkoušce a následně vyšetření na ovlivnění alkoholem, kontrole nebyl přítomen další svědek (soud podotýká od začátku provádění kontroly) vyjma policistů. Další osoba, a to Ing. R. M. se dostavil na místo kontroly v časovém odstupu po příjezdu na kole. Následně se objevila na daném místě na balkoně domu č. 304 další osoba, a to Ing. P. M., který, jak tvrdí žalobce, měl být řidičem vozidla. Z výpovědi policistů a z videozáznamu vyplývá jednoznačně, že řidičem byl žalobce, kdy na videozáznamu je zachyceno, že žalobce se v kontextu své mluvy k přestupku přiznal. Sám žalobce položil hlídce Policie ČR na místě kontroly otázku, proč jej nezastavila již dole na silnici, proč jej zastavila před barákem. Tvrzení žalobce v průběhu správního řízení, že řidičem byl bratr, považuje soud za zcela účelové a ničím nepodložené, se záměrem vyvinit se z protiprávního jednání. I argumentace žalobce zachycená na videozáznamu, že ho policie ČR kontrolovala ne jako řidiče, ale jako osobu, která pouze vykládala věci z vozidla je v daném případě lichá a ničím nepodložená. Nesprávný je názor žalobce, domnívá-li se, že nemusí prokazovat jím tvrzené nezákonnosti. Primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu a rozsudek NNS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35, www.nssoud.cz). Soud posoudil výpověď svědků vystupujících ve prospěch žalobce a tvrzení žalobce vyplývající z videozáznamu a srovnal je s výpovědí svědků – zasahujících policistů. Vzhledem k tomu, že výpovědi zasahujících policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu, lze přisvědčit závěru žalovaného, že jejich výpovědi jsou zcela věrohodné. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se zabýval NSS též v rozsudku č. j 4 As 19/2007-114 ze dne 27. 9. 2007, www.nssoud.cz, v němž mj. konstatoval následující: „k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány vycházely v dané věci z „trojjediného zdroje“, jímž bylo „Oznámení přestupku“, úřední záznam a svědecká výpověď policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí“. Uvedené závěry lze aplikovat i na nyní posuzovaný případ, neboť i zde soud neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků – policistů. Soud má za to, že stav věci byl v tomto směru v řízení zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ust. § 3 správního řádu. V daném případě byly všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o vině, tj. že žalobce byl jako řidič vyzván oprávněnou osobou k podrobení se vyšetření ke zjištění, zda nebyl ovlivněn alkoholem či jinou návykovou látkou, splněny. Soud dále konstatuje, že skutková podstata přestupku, z něhož byl žalobce uznán vinným, je naplněna tehdy, jestliže při provozu na pozemních komunikacích je řidič vyzván k podrobení se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, a toto vyšetření odmítne. Soud se tedy vypořádal s žalobní námitkou, že žalobce nebyl řidičem vozidla, ale že pouze vytahoval věci z automobilu a policie ho zastavila před domem, a proto se nemusel podrobit výzvě policie. Jednak z výpovědi svědků tato skutečnost nevyplývá, kdy policisté shodně uvedli, že viděli, jak vozidlo zacouvává k domu č. p. 304 a ve vozidle se nacházela pouze jedna osoba, a to osoba žalobce jakožto řidiče a tato osoba odpovídala popisu řidiče, který byl spatřen poprvé při prvním očním kontaktu v obci Sedlec. Nikdo jiný se v tu dobu před domem nenacházel. K pojmu „řidič“ v této souvislosti NSS v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011-63, www.nssoud.cz, vyslovil, že „povinnost dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu podrobit se předmětnému vyšetření se vztahuje jedině na řidiče. Výraz „řidič“ je definován v § 2 písm. d) zákona o silničním provozu: jde o účastníka provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti. To ještě neznamená, že řidičem je pouze osoba aktuálně (tj. právě v daný okamžik) řídící vozidlo či tramvaj (či jedoucí na zvířeti), jak by se snad mohlo zdát z dikce předmětného ustanovení. Takový výklad by vedl k absurdním závěrům; v takovém případě by např. vyšetření, zda řidič není ovlivněn alkoholem, muselo probíhat přímo za jízdy. Dle zdejšího soudu je však stejně tak absurdní považovat za řidiče osobu, která po odstavení vozidla sedí již hodinu v hostinci a popíjí alkoholické nápoje.“ Dále např. v rozsudku ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011-60, www.nssoud.cz, NSS dospěl k závěru, že takové výzvě lze podrobit i osobu, která se v danou chvíli nachází sice v bytě, ale existuje souvislost mezi výzvou a dřívější účastí vyzývané osoby v provozu na pozemních komunikacích (důvodné podezření, že se podílela na dopravní nehodě). Je tedy evidentní, že výzvě, lze podrobit i osobu, která v danou chvíli nesedí přímo „za volantem“. Výklad, při kterém by nebylo možné osobu, která právě vystoupila z vozidla, podrobit oné výzvě, by vedl ke zcela absurdním výsledkům (srov. citovaný rozsudek NSS č. j. 2 As 130/2011-63, www.nssoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení důvodnosti námitky žalobce tak zůstalo zásadním to, zdali správní orgány náležitě posoudily, že žalobce byl řidičem ve smyslu zákona o silničním provozu, tedy že mohl být podroben výzvě ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Kdy soud má za to, že správní orgán správně vyhodnotil spisový materiál a důkazy, které měl k dispozici, aby mohl být žalobce bez pochybností uznán vinným z daného přestupku. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno zásadou jejich volného hodnocení. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Kritériem volného hodnocení důkazů jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění správního rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. Těmto požadavkům rozhodnutí správních orgánů vyhovují. Správní orgány při hodnocení skutkového stavu vycházely především ze svědeckých výpovědí policistů, z oznámení přestupku sepsaného na místě a videozáznamu pořízeného Policií ČR. Z výpovědí policistů vyplynulo, že policejní hlídka reagovala na podezřelé chování žalobce, který poté, co policejní hlídku zahlédl, náhle odbočil z jejich pohledu vlevo. Vozidlo začali sledovat, aby provedli kontrolu. Na místě, kde vozidlo zastavilo, ho policista vyzval k předložení dokladů potřebných k řízení a provozu vozidla, kdy byl ztotožněn žalobce. Následně byl poté, co chtěl žalobce z místa kontroly odcházet, na což byl vyzván policií, aby setrval namístě, vyzván k provedení měření alkoholu přístrojem Dräger a poté k vyšetření pro zjištění, zda není pod vlivem alkoholu. Tyto výzvy žalobce nesplnil a dopustil se tak výše uvedeného přestupku. Policisté neměli pochyb o tom, že to byl právě žalobce, kdo auto řídil. Žalobce se však snažil nabídnout správnímu orgánu zcela jinou skutkovou verzi, podle které předmětné vozidlo v době kontroly již neřídil, a řidičem byl Ing. P. M., bratr. Jak NSS konstatoval již v rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005- 84, www.nssoud.cz, „existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ Všem těmto kritériím správní orgány vyhověly, když dostatečně podrobně a přesvědčivě popsaly, proč uvěřily skutkové verzi prezentované policisty, podpořené oznámením o přestupku a videozáznamem, zatímco verzi uvedenou žalobcem považovali za nevěrohodnou. Správní orgány správně neshledaly žádné věrohodné skutečnosti, které by vedly k domněnce o zaujatosti svědků – policistů. Dále správní orgány vzaly v potaz, že výpovědi policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu, a že tedy od počátku tvoří ucelený řetězec informací o průběhu skutkového děje. Správními orgány tak bylo dostatečně prokázáno, že žalobce předmětné vozidlo bezprostředně před provedenou kontrolou řídil, a tedy že byl řidičem, který může být podroben výzvě ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. V tomto ohledu lze dále citovat závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 1/2010-58, www.nssoud.cz: „(…) aplikace zásady in dubio pro reo není mechanická, jak se mylně domnívá stěžovatel. Základním předpokladem pro použití této zásady, a tedy i následného rozhodnutí ve prospěch "obviněného“, je existence pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu. Není tedy možné zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující orgán k posouzení protichůdné důkazy. Existence rozdílných tvrzení a důkazů je typickou a nedílnou součástí řízení už jen z toho důvodu, že jsou navrhovány účastníky řízení, jejichž zájem na výsledku rozhodnutí je opačný. Použití zásady in dubio pro reo proto přichází v úvahu pouze tehdy, má-li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti atd.) rozhodující orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom, jak rozhodnout.“ Jak však vyplývá z výše uvedeného, po zhodnocení všech důkazů rozhodující orgán neměl (a ani mít nemohl) žádné pochybnosti o tom, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem, tedy že žalobce spáchal uvedené přestupky. Samotná protichůdná a účelová tvrzení žalobce, která se snažil podpořit svědeckými výpověďmi otce a bratra, nemohla důvodnou pochybnost založit. Zdejší soud má na základě spisového materiálu (oznámení přestupku, výpovědi policistů, videozáznamu) bez jakýchkoliv pochybností za prokázané, že žalobce byl účastníkem silničního provozu, řidičem vozidla a policejní hlídka provedla silniční kontrolu v přímé souvislosti s činností žalobce jako řidiče a postupovala v souladu se zákonem. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že žalobci nebylo řádně doručováno během správního řízení, zejména při doručování napadeného rozhodnutí, kdy rozhodnutí nemohlo nabýt právní moc, tak jak je na něm vyznačeno. Soud po prostudování spisového materiálu a zejména doručenky prokazující doručení napadeného rozhodnutí žalobci a jeho zmocněnci, konstatuje, že z doručenek vyplývá, že písemnost (napadené rozhodnutí) bylo doručováno dle § 24 správního řádu, tedy jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Písemnost byla připravena k vyzvednutí dne 9. 7. 2014 a poslední den této lhůty připadl na 19. 7. 2014 (sobota). Dle ustanovení § 40 správního řádu však v rámci počítání lhůt připadl poslední den lhůty na pondělí 21. 7. 2014 a téhož dne tedy nabylo napadené rozhodnutí právní moci v souladu s ust. § 93 správního řádu. Po uplynutí lhůty pro doručení bylo rozhodnutí vhozeno do schránky, a to dne 23. 7. 2014. Žalovaný tak postupoval v souladu se zákonem. Soud zdůrazňuje, že účelem doručení je reálná komunikace mezi správními orgány a účastníky řízení. Při doručování došlo k upuštění paternalistického přístupu a došlo k posilování principu, že každý si má svá práva střežit především sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Konečně soud vyhodnotil jako nedůvodnou žalobní námitku žalobce, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a je tak na zdejším soudu je vypořádat, zejména pak posoudit nesoulad jednotlivých zápisů s audionahrávkami, které byly při jednotlivých jednáních pořízeny. Soud zdůrazňuje, že žalobce vznesl žalobní námitku pouze v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, proto je zcela dostatečné, pokud se k takto obecné námitce vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních bodů a samy je dotvářely. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Úkolem správního soudnictví není tedy suplovat řízení před správním orgánem, ale přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudu tak nezbývá než na danou námitku reagovat tak, že po prostudování spisového materiálu a samotného rozhodnutí žalovaného, dospěl soud k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů a žalovaný náležitě odůvodnil, své závěry. Tvrzení žalobce, že jednotlivé zápisy jsou v nesouladu s audionahrávkami, je natolik bezobsažné, že jej soud považuje za zcela účelové a ničím nepodložené. Zdejší soud si dovoluje dále podotknout, že rozsah přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54 či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42, www.nssoud.cz). Žalobce je povinen uvést žalobní námitky v žalobě, soud se nemůže spokojit s odkazem na podání účastníka, které učinil ve správním řízení, např. odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2003, č. j. 5 A 27/2000-49). Uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74). Na tomto místě soud považuje za vhodné také připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite - vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí způsobuje nezákonnost rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13, www.nssoud.cz). V daném případě tak žalovaný i správní orgán učinily a soud má za to, že zjištěný skutkový stav nevyvolával žádné konkrétní pochybnosti, které by soud vedly k vyslovení závěru, že rozhodnutí či správní řízení před správními orgány bylo vedeno v rozporu se zákonem a žalobce byl krácen na svých procesních právech a rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné. Žalobce dále ve svém vyjádření, které soud obdržel dne 15. 4. 2016, vznesl velké množství dalších žalobních bodů, týkající se vedení správního řízení – výslechu svědků, vedení spisového materiálu Policií ČR a správním orgánem, pravomoci oprávněné úřední osoby správního orgánu a sepisování protokolů z jednání. K těmto žalobním bodům však soud nepřihlédl, neboť byly vzneseny po uplynutí lhůty pro podání žaloby (srov. § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s.ř.s). Podle názoru zdejšího soudu žalovaný postupoval správně, když vyšel z doloženého skutkového stavu zjištěného správním orgánem prvního stupně. Prokázané skutečnosti odůvodňují závěr, který učinily oba správní orgány, posléze i zdejší soud. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. V postupu správních orgánů tak neshledal soud žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu (žalobce či žalovaného) odpovídá skutečnosti, naopak potvrdil závěry žalovaného, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů podpořené oznámením o přestupku a dalšími podklady obsaženými ve správním spise, a videozáznamem. Podle názoru soudu tak nevznikly pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil výše citovaná ustanovení a tím spáchal přestupek, za který byl uznán vinným. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že v posouzení právní otázky ze strany žalovaného nebyly shledány vady řízení, provedené důkazy objasnily stav věci bez důvodných pochybností, učiněné právní závěry byly logickým vyústěním provedeného důkazního řízení, žalobce nebyl krácen ve svých procesních právech, a proto ve světle výše uvedeného konstatování soud nehledal žalobu důvodnou, proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení